Věc C‑515/13
Ingeniørforeningen i Danmark
v.
Tekniq
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Østre Landsret)
„Řízení o předběžné otázce — Sociální politika — Směrnice 2000/78/ES — Rovné zacházení v zaměstnání a povolání — Článek 2 odst. 1 a odst. 2 písm. a) — Článek 6 odst. 1 — Rozdílné zacházení na základě věku — Vnitrostátní právní úprava, která stanoví, že odstupné v případě propuštění nebude vypláceno zaměstnancům, kteří mají ke dni svého propuštění nárok na starobní důchod dle obecného režimu“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 26. února 2015
Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Zákaz diskriminace na základě věku – Vnitrostátní právní úprava, která vylučuje platbu odstupného v případě propuštění zaměstnancům, kteří mají nárok na starobní důchod dle obecného režimu – Odůvodnění vycházející ze sledování legitimních cílů – Přípustnost – Podmínky – Posouzení vnitrostátním soudem
[Směrnice Rady 2000/78, čl. 2 odst. 1 písm. a) a čl. 6 odst. 1]
Článek 2 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že zaměstnavatel při propuštění zaměstnance, který byl nepřetržitě zaměstnán stejným podnikem po dobu 12, 15 nebo 18 let, musí při propuštění tohoto zaměstnance zaplatit odstupné odpovídající jednomu, dvěma nebo třem měsíčním platům, ale toto odstupné není vypláceno, pokud má uvedený zaměstnanec při svém propuštění nárok na důchod dle obecného režimu, jestliže je tato právní úprava zaprvé objektivně a rozumně odůvodněná legitimním cílem politiky zaměstnanosti a trhu práce a zadruhé představuje přiměřený a nezbytný prostředek k dosažení tohoto cíle. Je věcí předkládajícího soudu, aby ověřil, že tomu tak je.
Omezení zvláštního odstupného v případě propuštění pouze na zaměstnance, kteří k okamžiku svého propuštění nebudou mít nárok na starobní důchod dle obecného režimu, se totiž nejeví jako nerozumné s ohledem na účel sledovaný zákonodárcem, jenž spočívá v poskytování zvýšené ochrany zaměstnancům, jejichž přechod do nového zaměstnání je citlivou záležitostí z důvodu jejich dlouhodobé příslušnosti k podniku. Výše uvedená vnitrostátní právní úprava umožňuje rovněž omezit možnosti zneužití, jež spočívá v tom, že zaměstnanec získá odstupné, jímž má být podpořen při hledání nového zaměstnání, avšak přitom odejde do důchodu. Tato vnitrostátní právní úprava se tedy nejeví jako zjevně nevhodná k dosažení legitimního cíle politiky zaměstnanosti sledovaného zákonodárcem Unie.
Tato vnitrostátní právní úprava má dále v souladu se zásadou proporcionality a nezbytností zamezovat zneužívání zaručit, aby zvláštní odstupné v případě propuštění bylo vypláceno pouze osobám, kterým je určeno, tedy těm, které mají v úmyslu setrvat v pracovním procesu, ale pro které je vzhledem k jejich věku obecně obtížnější nalézt nové zaměstnání. Tato právní úprava rovněž umožňuje zabránit tomu, aby zvláštní odstupné bylo vypláceno osobám, které budou mít kromě toho nárok na důchod dle obecného režimu, a tudíž nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cílů, o jejichž vyvážení usiluje.
Ustanovení dotčené vnitrostátní právní úpravy se kromě toho liší od ustanovení uplatněného ve věci, v níž byl vydán rozsudek Ingeniørforeningen i Danmark (C‑499/08). Jelikož mohl být starobní důchod dotčený v uvedené věci vyplácen od věku 60 let, mohl každý zaměstnanec, který dosáhl tohoto věku, ke dni svého odchodu ze zaměstnání pobírat pouze důchod v částce snížené oproti částce, kterou by získal, pokud by mohl počkat s uplatněním svého práva na důchod až do dosažení věku pro odchod do důchodu. V důsledku toho takový zaměstnanec riskoval, že mu bude z důvodu předčasného odchodu do důchodu snížena vyplácená částka. Tak tomu naopak není, jde-li o vyloučení platby zvláštního odstupného v případě, kdy má zaměstnanec ke dni svého propuštění možnost pobírat starobní důchod dle obecného režimu, protože riziko snížení vyplácené částky z důvodu předčasného odchodu do důchodu se v zásadě netýká zaměstnanců, kteří mohou pobírat starobní důchod dle obecného režimu. Dále, jelikož je zvláštní odstupné v případě propuštění jednorázovým odstupným, které odpovídá jednomu, dvěma nebo třem měsíčním platům, nezdá se, že by opatření, které zahrnuje své vyloučení, pokud jde o zaměstnance, kteří mají nárok na starobní důchod dle obecného režimu, mohlo způsobit významnou dlouhodobou ztrátu příjmů. V tomto ohledu se vyloučení předmětné platby odstupného liší od vyloučení, o které šlo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Dansk Jurist- og Økonomforbund (C‑546/11), jež se týkala vyloučení státních zaměstnanců, kteří dosáhli 65 let a měli nárok na starobní důchod, z práva zachovat si svou mzdu během tří let.
Nejeví se tedy, že by opatření, které zahrnuje vyloučení platby zvláštního odstupného v případě propuštění, pokud má zaměstnanec ke dni svého propuštění možnost pobírat starobní důchod dle obecného režimu, nepřiměřeně zasahovalo do legitimních zájmů zaměstnanců, kteří dosáhli běžného důchodového věku.
(viz body 27, 28, 31, 32, 37–42, 44, 45 a výrok)
Věc C‑515/13
Ingeniørforeningen i Danmark
v.
Tekniq
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Østre Landsret)
„Řízení o předběžné otázce — Sociální politika — Směrnice 2000/78/ES — Rovné zacházení v zaměstnání a povolání — Článek 2 odst. 1 a odst. 2 písm. a) — Článek 6 odst. 1 — Rozdílné zacházení na základě věku — Vnitrostátní právní úprava, která stanoví, že odstupné v případě propuštění nebude vypláceno zaměstnancům, kteří mají ke dni svého propuštění nárok na starobní důchod dle obecného režimu“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 26. února 2015
Sociální politika — Rovné zacházení v zaměstnání a povolání — Směrnice 2000/78 — Zákaz diskriminace na základě věku — Vnitrostátní právní úprava, která vylučuje platbu odstupného v případě propuštění zaměstnancům, kteří mají nárok na starobní důchod dle obecného režimu — Odůvodnění vycházející ze sledování legitimních cílů — Přípustnost — Podmínky — Posouzení vnitrostátním soudem
[Směrnice Rady 2000/78, čl. 2 odst. 1 písm. a) a čl. 6 odst. 1]
Článek 2 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že zaměstnavatel při propuštění zaměstnance, který byl nepřetržitě zaměstnán stejným podnikem po dobu 12, 15 nebo 18 let, musí při propuštění tohoto zaměstnance zaplatit odstupné odpovídající jednomu, dvěma nebo třem měsíčním platům, ale toto odstupné není vypláceno, pokud má uvedený zaměstnanec při svém propuštění nárok na důchod dle obecného režimu, jestliže je tato právní úprava zaprvé objektivně a rozumně odůvodněná legitimním cílem politiky zaměstnanosti a trhu práce a zadruhé představuje přiměřený a nezbytný prostředek k dosažení tohoto cíle. Je věcí předkládajícího soudu, aby ověřil, že tomu tak je.
Omezení zvláštního odstupného v případě propuštění pouze na zaměstnance, kteří k okamžiku svého propuštění nebudou mít nárok na starobní důchod dle obecného režimu, se totiž nejeví jako nerozumné s ohledem na účel sledovaný zákonodárcem, jenž spočívá v poskytování zvýšené ochrany zaměstnancům, jejichž přechod do nového zaměstnání je citlivou záležitostí z důvodu jejich dlouhodobé příslušnosti k podniku. Výše uvedená vnitrostátní právní úprava umožňuje rovněž omezit možnosti zneužití, jež spočívá v tom, že zaměstnanec získá odstupné, jímž má být podpořen při hledání nového zaměstnání, avšak přitom odejde do důchodu. Tato vnitrostátní právní úprava se tedy nejeví jako zjevně nevhodná k dosažení legitimního cíle politiky zaměstnanosti sledovaného zákonodárcem Unie.
Tato vnitrostátní právní úprava má dále v souladu se zásadou proporcionality a nezbytností zamezovat zneužívání zaručit, aby zvláštní odstupné v případě propuštění bylo vypláceno pouze osobám, kterým je určeno, tedy těm, které mají v úmyslu setrvat v pracovním procesu, ale pro které je vzhledem k jejich věku obecně obtížnější nalézt nové zaměstnání. Tato právní úprava rovněž umožňuje zabránit tomu, aby zvláštní odstupné bylo vypláceno osobám, které budou mít kromě toho nárok na důchod dle obecného režimu, a tudíž nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cílů, o jejichž vyvážení usiluje.
Ustanovení dotčené vnitrostátní právní úpravy se kromě toho liší od ustanovení uplatněného ve věci, v níž byl vydán rozsudek Ingeniørforeningen i Danmark (C‑499/08). Jelikož mohl být starobní důchod dotčený v uvedené věci vyplácen od věku 60 let, mohl každý zaměstnanec, který dosáhl tohoto věku, ke dni svého odchodu ze zaměstnání pobírat pouze důchod v částce snížené oproti částce, kterou by získal, pokud by mohl počkat s uplatněním svého práva na důchod až do dosažení věku pro odchod do důchodu. V důsledku toho takový zaměstnanec riskoval, že mu bude z důvodu předčasného odchodu do důchodu snížena vyplácená částka. Tak tomu naopak není, jde-li o vyloučení platby zvláštního odstupného v případě, kdy má zaměstnanec ke dni svého propuštění možnost pobírat starobní důchod dle obecného režimu, protože riziko snížení vyplácené částky z důvodu předčasného odchodu do důchodu se v zásadě netýká zaměstnanců, kteří mohou pobírat starobní důchod dle obecného režimu. Dále, jelikož je zvláštní odstupné v případě propuštění jednorázovým odstupným, které odpovídá jednomu, dvěma nebo třem měsíčním platům, nezdá se, že by opatření, které zahrnuje své vyloučení, pokud jde o zaměstnance, kteří mají nárok na starobní důchod dle obecného režimu, mohlo způsobit významnou dlouhodobou ztrátu příjmů. V tomto ohledu se vyloučení předmětné platby odstupného liší od vyloučení, o které šlo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Dansk Jurist- og Økonomforbund (C‑546/11), jež se týkala vyloučení státních zaměstnanců, kteří dosáhli 65 let a měli nárok na starobní důchod, z práva zachovat si svou mzdu během tří let.
Nejeví se tedy, že by opatření, které zahrnuje vyloučení platby zvláštního odstupného v případě propuštění, pokud má zaměstnanec ke dni svého propuštění možnost pobírat starobní důchod dle obecného režimu, nepřiměřeně zasahovalo do legitimních zájmů zaměstnanců, kteří dosáhli běžného důchodového věku.
(viz body 27, 28, 31, 32, 37–42, 44, 45 a výrok)