—

za Nordex Food A/S U. Schrömbgesem, Rechtsanwalt,

—

za Hauptzollamt Hamburg-Jonas D. Baden-Berthold, jako zmocněnkyní,

—

za Evropskou komisi D. Triantafyllouem a G. von Rintelenem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1, čl. 49 odst. 2 a článku 51 nařízení Komise (ES) č. 800/1999 ze dne 15. dubna 1999, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty (Úř. věst. L 102, s. 11; Zvl. vyd. 03/25, s. 129), ve znění nařízení Komise (ES) č. 2299/2001 ze dne 26. listopadu 2001 (Úř. věst. L 308, s. 19; Zvl. vyd. 03/34, s. 204, dále jen „nařízení č. 800/1999“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Nordex Food A/S (dále jen „Nordex“), společností usazenou v Dánsku, a Hauptzollamt Hamburg-Jonas ve věci nepřiznání vývozní náhrady a uplatnění sankce na základě článku 51 nařízení č. 800/1999.

3

Článek 4 bod 5 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „celní kodex“), definuje pojem „rozhodnutí“ jako „správní akt vydaný celním orgánem vztahující se k celním předpisům, kterým se rozhoduje v jednotlivém případě a který má právní účinky vůči jedné nebo více určitým nebo určitelným osobám“.

4

Nařízením Komise (ES) č. 612/2009 ze dne 7. července 2009, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty (Úř. věst. L 186, s. 1), bylo zrušeno nařízení č. 800/1999, které nicméně zůstává použitelné na skutkové okolnosti dotčené ve věci v původním řízení.

5

Body 63 a 64 odůvodnění nařízení č. 800/1999 zněly následovně:

6

Podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 800/1999:

„Nárok na náhradu je podmíněn předložením vývozní licence obsahující stanovení náhrady předem, kromě případu vývozů zboží [...]“

7

Podle čl. 5 odst. 1 a 2 tohoto nařízení se dnem vývozu rozumí den, ve kterém celní orgány přijmou vývozní prohlášení, ve kterém se uvádí, že bude požádáno o náhradu. Den přijetí vývozního prohlášení je rozhodující zejména k prokázání použitelné sazby náhrady, úprav, kterými má případně projít sazba náhrady, jakož i množství, povahy a vlastností vyváženého produktu.

8

Podle čl. 5 odst. 7 čtvrtého pododstavce uvedeného nařízení musí být příslušný celní úřad schopen provést fyzickou kontrolu a identifikovat zboží pro přepravu k úřadu výstupu z celního území Společenství.

9

Článek 49 odst. 2 a 4 téhož nařízení stanovil:

„2.   S výjimkou případu vyšší moci musí být podklady pro výplatu náhrady nebo uvolnění jistoty podány do 12 měsíců ode dne, ve kterém bylo přijato vývozní prohlášení.

[...]

4.   Pokud vývozce přes veškeré vynaložené úsilí nemohl získat a předložit doklady požadované podle článku 16 ve lhůtě stanovené v odstavci 2, může mu být na jeho žádost poskytnuta dodatečná lhůta na jejich předložení.“

10

Článek 50 odst. 2 nařízení č. 800/1999 stanovil:

„Pokud je do šesti měsíců od uplynutí lhůt stanovených v čl. 49 odst. 2 a 4 prokázáno, že byly dodrženy všechny požadavky stanovené předpisy Společenství, rovná se vyplacená náhrada 85 % náhrady, která by byla vyplacena, kdyby byly dodrženy všechny požadavky.

[...]“

11

Podle článku 51 tohoto nařízení:

„1.   Pokud je zjištěno, že, co se týče poskytnutí vývozní náhrady, vývozce požádal o náhradu vyšší, než je použitelná náhrada, je splatnou náhradou pro daný vývoz náhrada pro skutečný vývoz, snížená o částku odpovídající:

[...]

3.   Sankce stanovená v odst. 1 písm. a) se neuplatní:

[...]

7.   Pokud je požadovaná náhrada vyšší než náhrada použitelná pouze z důvodu použití čl. 4 odst. 2, čl. 18 odst. 3, čl. 35 odst. 2 a/nebo článku 50, sankce se neuloží.

[...]“

12

Nařízení Komise (ES) č. 1291/2000 ze dne 9. června 2000, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu dovozních a vývozních licencí a osvědčení o stanovení náhrady předem pro zemědělské produkty (Úř. věst. L 152, s. 1; Zvl. vyd. 03/29, s. 145), bylo zrušeno nařízením Komise (ES) č. 376/2008 ze dne 23. dubna 2008, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu dovozních a vývozních licencí a osvědčení o stanovení náhrady předem pro zemědělské produkty (Úř. věst. L 114, s. 3).

13

Nařízení č. 1291/2000 je však nadále použitelné na skutkové okolnosti dotčené ve věci v původním řízení.

14

Body 15 a 16 odůvodnění nařízení č. 1291/2000 zněly následovně:

15

Článek 24 tohoto nařízení stanovil:

„1.   Vyhotovení č. 1 licence nebo osvědčení je předloženo celnímu úřadu, kde je přijato:

[...]

[...]

2.   Vyhotovení č. 1 licence nebo osvědčení je předloženo nebo je k dispozici celním orgánům při přijetí prohlášení uvedeného v odstavci 1.

3.   Po zápisu a potvrzení celním úřadem uvedeným v odstavci 1 je vyhotovení č. 1 licence nebo osvědčení předáno zúčastněné straně. Členské státy však mohou stanovit nebo povolit, aby zápis do licence nebo osvědčení provedla zúčastněná strana; tento zápis je v každém případě zkontrolován a potvrzen příslušným celním úřadem.

[...]“

16

Článek 25 odst. 1 uvedeného nařízení stanovil:

„Odchylně od článku 24 může členský stát povolit, aby licence nebo osvědčení byly předloženy u vydávajícího subjektu nebo popřípadě u orgánu pověřeného výplatou náhrady.“

17

Dne 2. května 2002 předložila společnost Nordex u příslušného celního úřadu, Zollamt Nesserland, prohlášení o vývozu sýru feta z Německa do Kosova. V tomto ohledu poukázala na vývozní licenci vydanou dánskými orgány. S ohledem na skutečnost, že tato licence nebyla přiložena k vývoznímu prohlášení, poskytl Zollamt Nesserland žalobkyni týdenní lhůtu pro předložení této licence. Vzhledem k tomu, že uvedená licence byla v této lhůtě předložena, provedl Zollamt Nesserland zápis vyvezeného zboží.

18

Dne 22. května 2002 předložila společnost Nordex žádost o rozlišenou vývozní náhradu u Hauptzollamt Hamburg-Jonas, což byl orgán příslušný k vyplacení této náhrady. K této žádosti byl připojen formulář datovaný 7. května 2002 a vydaný dočasným celním správním orgánem v Kosovu, Prozatímní správní misí Organizace spojených národů v Kosovu (UNMIK), prokazující propuštění uvedeného sýra do volného oběhu v Kosovu.

19

Rozhodnutím ze dne 9. srpna 2002 odmítl Hauptzollamt Hamburg-Jonas požadovanou výplatu vývozní náhrady z důvodu, že k dotyčnému vývozu došlo bez platné vývozní licence. Vzhledem k tomu, že stížnost podaná společností Nordex proti tomuto rozhodnutí byla Hauptzollamt Hamburg-Jonas zamítnuta, podala společnost Nordex za účelem získání uvedené náhrady žalobu k Finanzgericht Hamburg.

20

Teprve během let 2004 a 2005 byly zjištěny nesrovnalosti v kosovských celních dokladech. Vzhledem k tomu, že razítko celního orgánu, kterým byl opatřen celní doklad prokazující propuštění zboží do volného odběhu v Kosovu, bylo paděláno, uložil Hauptzollamt Hamburg-Jonas společnosti Nordex opravným rozhodnutím ze dne 25. ledna 2006 sankci na základě článku 51 nařízení č. 800/1999.

21

Společnost Nordex se proto v rámci soudního řízení týkajícího se poskytnutí vývozní náhrady, které stále probíhalo před Finanzgericht Hamburg, domáhala i zrušení uložené sankce. V tomto ohledu předložila společnost Nordex nové doklady ve formě dopisů celních orgánů UNMIK, jakož i ověřenou kopii shodnou s originálem potvrzení o celním odbavení, vydaného tímto orgánem.

22

Finanzgericht Hamburg žaloby společnosti Nordex zamítl. Podle tohoto soudu je Hauptzollamt Hamburg-Jonas vázán rozhodnutím o prodloužení lhůty přijatým Zollamt Nesserland, a nemůže tudíž odepřít výplatu vývozní náhrady na základě opožděného předložení vývozní licence. Avšak vzhledem k tomu, že doklady prokazující splnění všech celních formalit dovozu do Kosova, předložené společností Nordex během soudního řízení, nebyly předloženy v příslušných lhůtách, tedy ve lhůtě 12 měsíců stanovené v čl. 49 odst. 2 nařízení č. 800/1999 nebo, nebylo-li tak učiněno, ve lhůtě 18 měsíců uvedené v čl. 50 odst. 2 tohoto nařízení, nemůže být vývozní náhrada poskytnuta a sankce stanovená v článku 51 nařízení č. 800/1999 bude rovněž uložena.

23

Společnost Nordex se proti tomuto rozhodnutí odvolala k Bundesfinanzhof (Spolkový finanční dvůr).

24

Tento soud má zaprvé za to, že řešení sporu závisí na odpovědi na otázku, zda je podle článku 4 nařízení č. 800/1999 nárok na náhradu dotčenou ve věci v původním řízení podmíněn dodržením procesních pravidel vyplývajících zejména z čl. 24 odst. 2 nařízení č. 1291/2000. Upřesňuje, že tato otázka nicméně vyvstává pouze za předpokladu, že orgán příslušný pro výplatu náhrad nebyl vázán dodatečnou lhůtou poskytnutou celním úřadem vývozu pro předložení vývozní licence.

25

Zadruhé má Bundesfinanzhof pochybnosti stran použitelnosti lhůty dvanácti měsíců stanovené v čl. 49 odst. 2 nařízení č. 800/1999 v případě, kdy opožděné předložení důkazu o dopravení zboží na místo určení nebylo na překážku ani nezpůsobilo průtahy v řízení o náhradě, neboť příslušné orgány zamítly žádost společnosti Nordex z jiných důvodů.

26

Zatřetí, pokud jde o uplatnění sankce, má Bundesfinanzhof za to, že z čl. 51 odst. 1 nařízení č. 800/1999, tak jak je vykládán Soudním dvorem, jasně nevyplývá, že sankce se uloží i tehdy, jestliže se ukáže, že doklady prokazující dopravení zboží na místo určení jsou padělané, avšak během soudního řízení jsou nahrazeny doklady, které splňují stanovené požadavky.

27

Za těchto okolností se Bundesfinanzhof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda může být vývozní licence považována za předloženou v souladu s čl. 4 odst. 1 nařízení č. 800/1999, pokud došlo k vývozu bez této licence, jejíž existence byla nicméně prokázána v okamžiku vývozního prohlášení a byla vývozcem předložena v dodatečné lhůtě jednoho týdne poskytnuté v tomto ohledu příslušným celním úřadem.

29

Je nutno konstatovat, že čl. 4 odst. 1 nařízení č. 800/1999 stanoví, že nárok na náhradu je podmíněn předložením vývozní licence příslušnému celnímu orgánu.

30

S ohledem na skutečnost, že se článek 4 nařízení č. 800/1999 nachází v části obecných ustanovení tohoto nařízení týkajících se nároku na náhradu, je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, pokud jde o článek 3 nařízení Komise (EHS) č. 3665/87 ze dne 27. listopadu 1987, kterým se stanoví společná prováděcí pravidla k režimu vývozních náhrad pro zemědělské produkty (Úř. věst. L 351, s. 1), který odpovídá článku 5 nařízení č. 800/1999 a je součástí týchž obecných ustanovení, že informace uvedené v tomto článku 3 neslouží pouze k výpočtu přesné výše náhrady, ale mají především prokázat existenci či neexistenci nároku na tuto náhradu a zahájit postup ověřování žádosti o poskytnutí náhrady (rozsudek Dachsberger & Söhne, C‑77/08, EU:C:2009:172, bod 24 a citovaná judikatura).

31

Pokud jde o ověřování, které je nutno provést, čl. 5 odst. 7 nařízení č. 800/1999 stanoví, že příslušný celní úřad musí být schopen provést fyzickou kontrolu produktů, pro které jsou požadovány vývozní náhrady, a identifikovat zboží pro přepravu k úřadu výstupu z celního území Unie.

32

Tyto kontroly jsou totiž nezbytné k tomu, aby mohlo být dosaženo cíle unijní právní úpravy v oblasti vývozních náhrad (v tomto smyslu viz rozsudky Dachsberger & Söhne, EU:C:2009:172, bod 41 a citovaná judikatura, jakož i Südzucker a další, C‑608/10, C‑10/11 a C‑23/11, EU:C:2012:444, bod 43).

33

Z toho vyplývá, že předložení vývozní licence představuje podstatný prvek postupu ověřování žádostí o poskytnutí náhrady.

34

Nařízení č. 800/1999 nicméně neupřesňuje podmínky předložení vývozní licence. Tato upřesnění vyplývají z nařízení č. 1291/2000. Jak vyplývá z bodu 15 odůvodnění tohoto nařízení, uděluje tato licence právo vyvážet a z tohoto důvodu musí být předložena během přijetí vývozního prohlášení.

35

Článek 24 odst. 1 nařízení č. 1291/2000 stanoví, že vývozní licence se předkládá celnímu úřadu, kde je přijato vývozní prohlášení. Podle čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení se licence předloží nebo je k dispozici celním orgánům při přijetí tohoto prohlášení.

36

Odchylně od článku 24 uvedeného nařízení článek 25 tohoto nařízení umožňuje, aby členský stát povolil předložit vývozní licenci u vydávajícího subjektu nebo popřípadě u orgánu pověřeného výplatou náhrady.

37

Kromě toho lze podle bodu 16 odůvodnění téhož nařízení v případě zjednodušených vývozních postupů prominout předložení licence celnímu orgánu nebo je možné předložit licenci později. Vývozce však musí vlastnit tuto licenci ke dni přijetí vývozního prohlášení.

38

Z článků 24 a 25 nařízení č. 1291/2000, jakož i z bodu 16 odůvodnění tohoto nařízení tedy vyplývá, že úmyslem zákonodárce Unie bylo za určitých okolností stanovit možnost vývozce buď poskytnout vývozní licenci celnímu orgánu, nebo ji tomuto orgánu předložit později.

39

Samotná existence těchto výjimek tedy dokazuje, že předložení vývozní licence v okamžiku přijetí vývozního prohlášení není za všech okolností nezbytnou podmínkou pro poskytnutí vývozní náhrady, avšak s výhradou, že nebudou ohroženy cíle unijní právní úpravy v oblasti vývozních náhrad a že příslušné orgány mohou provádět fyzické kontroly.

40

V projednávaném případě je nejprve nesporné, že vývozní licence v době přijetí vývozního prohlášení existovala a že se o ní příslušný celní úřad dozvěděl. Dále je zřejmé, že zpoždění, s nímž byla vývozní licence vydaná dánskými orgány tomuto orgánu předána, nelze přičítat přímo společnosti Nordex. Konečně z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že by předložení této vývozní licence po podání vývozního prohlášení představovalo překážku nezbytných fyzických kontrol, které byly provedeny příslušným celním úřadem.

41

Pokud jde o otázku, zda se orgán příslušný k výplatě vývozní náhrady mohl bránit rozhodnutí příslušného celního orgánu o udělení dodatečné lhůty, je nutno připomenout, že unijní celní předpisy musí být vykládány v tom smyslu, že celní úřad příslušný k poskytnutí této náhrady je vázán rozhodnutím celního úřadu vývozu, pokud toto rozhodnutí splňuje všechny formální a hmotněprávní podmínky „rozhodnutí“ stanovené jak v čl. 4 bodě 5 celního kodexu, tak i v relevantních ustanoveních dotyčného vnitrostátního práva (v tomto smyslu viz rozsudek Südzucker a další, EU:C:2012:444, body 64 až 67).

42

Je však věcí předkládajícího soudu, aby ověřil, zda dotčené rozhodnutí splňuje tyto podmínky (v tomto smyslu viz rozsudek Südzucker a další, EU:C:2012:444, bod 67).

43

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že čl. 4 odst. 1 nařízení č. 800/1999 ve spojení s článkem 24 nařízení č. 1291/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání poskytnutí vývozní náhrady za takových zvláštních okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, kdy došlo k vývozu bez vývozní licence, jejíž existence byla nicméně prokázána v okamžiku vývozního prohlášení a byla vývozcem předložena v dodatečné lhůtě jednoho týdne udělené v tomto ohledu příslušným celním úřadem.

44

Vzhledem k odpovědi podané na první otázku není třeba odpovídat na druhou předběžnou otázku.

45

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda může vývozce, který předložil padělané celní doklady, aby doložil dopravení vyváženého zboží do země určení, předložit v rámci probíhajícího soudního řízení týkajícího se poskytnutí vývozní náhrady platné celní doklady i po uplynutí lhůt stanovených v článcích 49 a 50 nařízení č. 800/1999, byť bylo toto poskytnutí opožděno z jiných důvodů, než jsou důvody týkající se předložení důkazu o dopravení uvedeného zboží.

46

Úvodem je nutno připomenout, že vývozce musí v souladu s čl. 49 odst. 1 nařízení č. 800/1999 podat výslovnou žádost o vyplacení vývozní náhrady. Podle čl. 49 odst. 2 tohoto nařízení má vývozce s výjimkou případu vyšší moci k podání podkladů pro výplatu uvedené náhrady příslušným vnitrostátním orgánům lhůtu dvanácti měsíců ode dne, kdy bylo přijato vývozní prohlášení.

47

Pokud jde o tuto dvanáctiměsíční lhůtu, Soudní dvůr rozhodl, že taková lhůta zohledňuje zájem správních orgánů členských států ukončit řízení týkající se vývozních náhrad v rozumné lhůtě (v tomto smyslu, pokud jde o obdobná ustanovení obsažená v čl. 47 odst. 2 nařízení č. 3665/87, viz rozsudek Eribrand, C‑467/01, EU:C:2003:364, bod 40).

48

Mimoto berou unijní právní předpisy v úvahu, že vývozci mohou narazit na praktické obtíže při získávání celních dokladů od orgánů třetí země dovozu, vůči kterým nemají žádný nátlakový prostředek. V této souvislosti nařízení umožňuje, aby příslušné vnitrostátní orgány udělily dotyčnému vývozci dodatečnou lhůtu (v tomto smyslu viz rozsudek Eribrand, EU:C:2003:364, body 41 a 42).

49

Ze systematiky i ducha použitelných právních předpisů a zejména článku 49 nařízení č. 800/1999 totiž vyplývá, že cílem tohoto ustanovení není zbavit vývozce postupujícího s řádnou péčí automaticky náhrad, pokud tento vývozce, i když vynaložil veškeré úsilí, které měl vynaložit, nemohl předložit doklady požadované pro výplatu náhrady z důvodu ztráty uvedených dokladů následkem okolností, na které nemá vliv (v tomto smyslu viz rozsudek Bonn Fleisch, C‑1/06, EU:C:2007:396, bod 46).

50

Článek 49 odst. 4 nařízení č. 800/1999 stanoví, že nemohl-li vývozce přes veškeré vynaložené úsilí získat a předložit doklady prokazující splnění celních formalit při dovozu ve lhůtě dvanácti měsíců, může mu být na jeho žádost poskytnuta dodatečná lhůta na jejich předložení.

51

Ačkoli znění článku 49 nařízení č. 800/1999 neobsahuje žádné omezení týkající se trvání dodatečných lhůt, které lze poskytnout, z výslovného odkazu v čl. 50 odst. 2 tohoto nařízení na lhůty stanovené v čl. 47 odst. 2 a 4 uvedeného nařízení vyplývá, že v případě, kdy byla vývozci poskytnuta dodatečná lhůta, stanoví toto ustanovení ještě jedno období šesti měsíců následující po uplynutí této lhůty k tomu, aby vývozce doplnil dokumentaci a získal tak 85 % náhrady, která mu měla být vyplacena, pokud by byly splněny všechny podmínky (v tomto smyslu viz rozsudek Eribrand, EU:C:2003:364, bod 45).

52

Jak nicméně vyplývalo již z dvacátého pátého bodu odůvodnění nařízení č. 3665/87, není náhrada poskytnuta, pokud nejsou dodrženy lhůty pro vývoz nebo pro předložení dokladů nezbytných pro obdržení výplaty náhrady. Soudní dvůr rovněž rozhodl, pokud jde o toto nařízení, že nedodržení procesních pravidel upravených v právních předpisech může obecně vést k omezení, nebo i k pozbytí nároku na vývozní náhradu, a že tak je tomu zejména v případě, kdy vývozce předloží důkazy nezbytné k získání vývozní náhrady až po uplynutí lhůt uvedených v čl. 47 odst. 2 a čl. 48 odst. 2 tohoto nařízení, jejichž obsah je v podstatě totožný s obsahem čl. 49 odst. 2 a čl. 50 odst. 2 nařízení č. 800/1999 (rozsudek Laub, C‑428/05, EU:C:2007:368, bod 16).

53

Tento závěr není vyvrácen okolností, že opožděné předložení důkazu o dopravení vyvezeného zboží do země určení nemá žádný vliv na průběh postupu týkajícího se poskytnutí vývozní náhrady, neboť k průtahům tohoto postupu došlo z jiných důvodů, než jsou důvody týkající se prokázání tohoto dopravení.

54

Připustit takové opožděné předložení by znamenalo zbavit veškerého užitečného účinku nejen články 49 a 50 nařízení č. 800/1999 a možnost příslušných orgánů prodloužit lhůty na žádost vývozce, ale i postup ověřování žádostí o náhradu. Pokud by totiž mohly být platné doklady prokazující dopravení vyváženého zboží do země určení předloženy až po zjištění, že původně předložené celní doklady byly padělány, mohl by vývozce upravovat žádost o poskytnutí náhrady podle svého uvážení nebo na základě výsledku případné kontroly a vyhnout se tak zejména sankcím stanoveným v článku 51 nařízení č. 800/1999 a zbavit tak toto ustanovení jeho odrazujícího účinku a z velké části i jeho užitečného účinku.

55

V téže souvislosti nelze dobu trvání šetření prováděného příslušnými vnitrostátními orgány umožňujícího zjistit, že byly padělány doklady, jež měly prokázat dopravení vyvezeného zboží do země určení, postavit naroveň případu vyšší moci ve smyslu čl. 49 odst. 2 nařízení č. 800/1999, neboť jak vyplývá z předposledního bodu odůvodnění nařízení č. 3665/87, mohou průtahy vnitrostátních orgánů představovat případ vyšší moci, pokud mají správní povahu a nelze je přičíst vývozci.

56

Přitom podle ustálené judikatury Soudního dvora sice zavinění nebo pochybení smluvního partnera vývozce mohou představovat okolnost, která není v moci vývozce, avšak to nic nemění na tom, že jsou součástí běžného obchodního rizika, a nelze je tedy považovat za nepředvídatelné v rámci obchodních transakcí. Vývozce má při výběru svých smluvních partnerů volnost a je na něm, aby projevil náležitou obezřetnost tím, že vtělí do smluv, které se smluvními partnery uzavírá, odpovídající ujednání, nebo tím, že sjedná zvláštní pojištění (v tomto smyslu viz rozsudky AOB Reuter, C‑143/07, EU:C:2008:249, bod 36 a citovaná judikatura, jakož i Eurofit, C‑99/12, EU:C:2013:487, bod 43).

57

Z výše uvedených úvah vyplývá, že články 49 a 50 nařízení č. 800/1999 musí být vykládány v tom smyslu, že s výjimkou případu vyšší moci nemůže vývozce, který k prokázání toho, že vyvážené zboží bylo dopraveno do země určení, předložil celní doklady, u nichž se následně ukázalo, že jsou padělané, předložit po uplynutí lhůt stanovených v těchto článcích v rámci probíhajícího soudního řízení týkajícího se poskytnutí vývozní náhrady platné celní doklady, byť bylo toto poskytnutí opožděno z jiných důvodů, než jsou důvody týkající se prokázání dopravení tohoto zboží.

58

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 800/1999 vykládán v tom smyslu, že sankce stanovená v tomto článku se uloží i tehdy, jestliže vývozce předložil ve stanovené lhůtě doklady prokazující dopravení vyváženého zboží do země určení, u nichž se ukázalo, že jsou padělané, třebaže z platných dokladů předložených během řízení vyplývá, že požadovaná vývozní náhrada odpovídá náhradě, která měla být poskytnuta.

59

Pro účely posouzení oblasti působnosti článku 51 nařízení č. 800/1999 je třeba připomenout, že v souladu s body 63 a 64 odůvodnění tohoto nařízení je účelem unijních právních předpisů ve světle získaných zkušeností boj proti nesrovnalostem, a zejména proti podvodům poškozujícím unijní rozpočet, tím, že stanoví sankce povzbuzující vývozce k dodržování pravidel v této oblasti (v tomto smyslu viz rozsudek Elfering Export, C‑27/05, EU:C:2006:260, bod 31), přičemž subjektivní aspekt zavinění vývozce je v tomto ohledu irelevantní (rozsudek Eurofit, EU:C:2013:487, bod 38).

60

Z toho vyplývá, že odpovědnost, na které se zakládá sankce stanovená v čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 800/1999, má v zásadě objektivní charakter [pokud jde o ustanovení čl. 11 odst. 1 prvního pododstavce písm. a) nařízení č. 3665/87, jehož obsah je v podstatě totožný s obsahem tohoto ustanovení nařízení č. 800/1999, viz rozsudek AOB Reuter, C‑143/07, EU:C:2008:249, bod 19]. Z toho vyplývá, že snížení náhrady stanovené v čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 800/1999 je použitelné také i v případě nezaviněného jednání ze strany vývozce (v tomto smyslu viz rozsudek AOB Reuter, EU:C:2008:249, bod 17).

61

Je rovněž třeba podotknout, že cílem pravidel týkajících se sankcí je zajistit dodržování unijních pravidel obecně, a nikoli jen jejich části či jejich specifických ustanovení (viz rozsudek Elfering Export, EU:C:2006:260, bod 32). Ustanovení týkající se sankcí tedy nerozlišují mezi formálními podmínkami vztahujícími se k dodržování lhůt a hmotněprávními podmínkami týkajícími se obsahu prohlášení.

62

V projednávaném případě se přitom ukázalo, že doklady, jež měly prokázat dopravení vyvezeného zboží do země určení a předložené ve lhůtách předepsaných právní úpravou, byly padělané. Vzhledem k tomu, že dotyčný vývozce nepředložil ve stanovených lhůtách všechny doklady vyžadované dotčenou právní úpravou, musela mu být uložena sankce stanovená v čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 800/1999, neuplatní-li se na něj jedna z výjimek stanovených v taxativním seznamu uvedeném v čl. 51 odst. 3 tohoto nařízení, na který nelze přidat novou výjimku vycházející zejména z neexistence nesprávného chování vývozce (v tomto smyslu viz rozsudky AOB Reuter, EU:C:2008:249, bod 36, a Eurofit, EU:C:2013:487, bod 43).

63

Z předchozích úvah vyplývá, že čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 800/1999 musí být vykládán v tom smyslu, že sankce stanovená v tomto článku je uložena, jestliže vývozce předložil v předepsaných lhůtách doklady prokazující dopravení vyváženého zboží do země určení, u nichž se ukázalo, že jsou padělané, třebaže z platných dokladů předložených během řízení vyplývá, že požadovaná vývozní náhrada odpovídá náhradě, která měla být poskytnuta.

64

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: