—

za Holger Forstmann Transporte GmbH & Co. KG U. Möllenhoffem, Rechtsanwalt,

—

za Hauptzollamt Münster A. Scholz, jako zmocněnkyní,

—

za českou vládu M. Smolkem, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi W. Möllsem a C. Barslev, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 24 odst. 2 ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (Úř. věst. L 283, s. 51; Zvl. vyd. 09/01, s. 405).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Holger Forstmann Transporte GmbH & Co. KG (dále jen „Forstmann Transporte“) a Hauptzollamt Münster (hlavní celní úřad v Münsteru, dále jen „Hauptzollamt“) ohledně placení daně z energií v souvislosti s motorovou naftou zakoupenou v Nizozemsku nacházející se v nádržích nákladního vozidla patřícího této společnosti, která má být použita v Německu jako pohonná hmota pro toto vozidlo.

3

Devatenáctý bod odůvodnění směrnice Rady 94/74/ES ze dne 22. prosince 1994, kterou se mění směrnice 92/12/EHS o obecné úpravě, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani, směrnice 92/81/EHS o harmonizaci struktury spotřebních daní z minerálních olejů a směrnice 92/82/EHS o sbližování sazeb spotřebních daní z minerálních olejů (Úř. věst. L 365, s. 46; Zvl. vyd. 09/01 s. 264), zněl takto:

„[...] je vhodné výslovně určit, že minerální oleje propuštěné pro domácí spotřebu v některém členském státě, které se nacházejí v palivových nádržích motorových vozidel a jsou určeny k použití jako pohonné hmoty pro tato vozidla, nepodléhají spotřební dani v žádném jiném členském státě, aby nebyl omezován volný pohyb osob a zboží a aby se zamezilo dvojí zdanění.“

4

Za tím účelem byla směrnice Rady 92/81/EHS ze dne 19. října 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z minerálních olejů (Úř. věst. L 316, s. 12) změněna tak, že do ní byl vložen článek 8a. Tímto článkem bylo nejen upraveno takovéto osvobození od spotřební daně pro minerální oleje, které se nacházejí v běžných nádržích obchodních motorových vozidel, ale bylo v něm také stanoveno, co je třeba rozumět výrazem „běžná nádrž“, která je mimo jiné definována jako nádrž pevně a trvale připojená výrobcem ke všem motorovým vozidlům téhož typu jako dotyčné vozidlo, jejíž trvalé vestavení umožňuje přímé používání pohonné hmoty k pohonu vozidla a případně k fungování chladicích a jiných systémů při přepravě.

5

Směrnice 92/81byla zrušena směrnicí 2003/96 a její článek 8a byl nahrazen podobně znějícím článkem 24 posledně uvedené směrnice.

6

Článek 24 směrnice 2003/96 stanoví:

„1.   Energetické produkty propuštěné pro domácí spotřebu v některém členském státě, pokud se tyto produkty nacházejí v běžných nádržích užitkových motorových vozidel a jsou určeny k použití jako pohonné hmoty pro tato vozidla, nebo pokud se nacházejí ve zvláštních kontejnerech a jsou určeny k fungování těchto kontejnerů po dobu přepravy, nepodléhají spotřební dani v žádném jiném členském státě.

2.   Pro účely tohoto článku se:

‚běžnou nádrží‘ rozumí

‚Zvláštním kontejnerem‘ se rozumí každý kontejner vybavený zvlášť upraveným zařízením chladicího, okysličujícího, tepelně izolačního nebo jiného systému.“

7

Podle § 1 zákona o dani z energií (Energiesteuergesetz) ze dne 15. července 2006 (BGBl. 2006 I, s. 1534), ve znění použitelném na skutečnosti sporu v původním řízení (dále jen „EnergieStG“), podléhají energetické produkty na daňovém území dani z energií. V tomto ustanovení se k tomu dále uvádí, že daňovým územím ve smyslu EnergieStG je německé území, vyjma území Büsingen a ostrova Helgoland.

8

Ustanovení § 15 EnergieStG, ve znění účinném do 31. března 2010, znělo:

„1.   Jsou-li energetické produkty ve smyslu § 4 tohoto zákona propuštěné pro domácí spotřebu v některém členském státě zakoupeny k obchodním účelům, vznikne povinnost k dani, jestliže kupující

2.   Jsou-li energetické produkty ve smyslu § 4 tohoto zákona propuštěné pro domácí spotřebu v některém členském státě provezeny na daňové území, vyjma případů uvedených v odst. 1 první větě bodech 1 a 2, vznikne povinnost k dani, jakmile jsou na daňovém území poprvé drženy nebo používány k obchodním účelům. Osobou povinnou k dani je ten, kdo je má v držení nebo je používá. [...]

[...]

4.   Odstavce 1 až 3 se nepoužijí

[...]“

9

Tento § 15 odst. 2 byl s účinností od 1. dubna 2010 změněn ustanovením § 6 bodu 15 zákona ze dne 15. července 2009 o změně zákonů týkajících se spotřebních daní (BGBl. 2009 I, s. 1870), a to následovně:

„Jsou-li energetické produkty propuštěné pro domácí spotřebu v některém členském státě ve smyslu § 4 tohoto zákona provezeny na daňové území, vyjma případů uvedených v odst. 1 první větě bodech 1 a 2, vznikne povinnost k dani, jakmile jsou na daňovém území poprvé drženy nebo používány k obchodním účelům. To neplatí, jsou-li držené energetické produkty určeny pro jiný členský stát a jsou-li přepravovány přes daňové území spolu s průvodním dokladem podle článku 34 směrnice [Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (Úř. věst.2009, L 9, s. 12)]. Osobou povinnou k dani je ten, kdo energetické produkty odesílá, má je v držení nebo je používá. [...]“

10

Nařízení ze dne 31. července 2006, kterým se provádí zákon o dani z energií (Energiesteuer-Durchführungsverordnung, BGBl. 2006 I, s. 1753), ve znění § 6 nařízení ze dne 5. října 2009 (BGBl. 2009 I, s. 3262), definuje v § 41 pojem „běžná nádrž“ následovně:

„Běžnou nádrží se ve smyslu § 15 odst. 4 bodu 1, § 16 odst. 1 věty druhé bodu 2, § 21 odst. 1 věty třetí bodu 1 a § 46 odst. 1 věty druhé EnergieStG rozumí:

Sestává-li běžná nádrž z více než jedné nádrže na pohonné hmoty, není rozhodné, zda je mezi dvěma nádržemi na pohonné hmoty umístěn uzavírací ventil.“

11

Německá společnost Forstmann Transporte provozuje silniční nákladní dopravu a poskytuje zasílatelské služby. Pro tyto účely si pořídila motorové vozidlo od výrobce nákladních vozidel Daimler AG. V rámci výroby tohoto vozidla do něj společnost Daimler AG zabudovala nádrž na pohonné hmoty o objemu 780 litrů. Společnost Forstmann Transporte, která plánovala pozdější přestavbu uvedeného vozidla, si u společnosti Daimler AG neobjednala další nádrž na pohonné hmoty, a vozidlo jí tedy bylo dodáno s jedinou nádrží na pohonné hmoty.

12

Aby bylo možné vozidlem od společnosti Daimler AG přepravovat standardizované kontejnery a kontejnery opatřené stojany, byla nezbytná montáž nosičů výměnných nástaveb, které tento výrobce nemohl poskytnout v požadované podobě. Společnost Forstmann Transporte tedy zadala montáž těchto nosičů na vozidlo karosářskému podniku R&S Fahrzeugbau. Při této montáži musela společnost R&S Fahrzeugbau přemístit nádrž na pohonné hmoty zabudovanou společností Daimler AG (dále jen „nádrž č. 1“), neboť bez jejího přemístění by nebylo možné tyto nosiče připevnit.

13

V rámci této přestavby vozidla dále společnost R&S Fahrzeugbau připevnila druhou nádrž na pohonné hmoty o objemu 780 litrů (dále jen „nádrž č. 2“), která byla předtím odebrána od společnosti Hoppe Truck-Tanks GmbH & Co. KG. Společnost Forstmann Transporte mohla zadat montáž druhé nádrže také přímo společnosti Daimler AG, ale takové řešení nebylo ekonomicky výhodné, neboť by v rámci uvedené přestavby musela být přemísťována i nádrž č. 2. Technischer Überwachungsverein (sdružení pro technický dohled) prověřilo nádrže č. 1 a č. 2 na pohonné hmoty z hlediska jejich souladu s předpisy o registraci motorových vozidel a nevyjádřilo žádné výhrady.

14

Společnost Forstmann Transporte tankovala pravidelně v Nizozemsku, kde využívala příznivých cen pohonných hmot. Vozidlo, o které jde ve věci v původním řízení, také tankovalo motorovou naftu v Oldenzaal (Nizozemsko), a to ve dnech 2. prosince 2009 (v objemu 495,03 litru do nádrže č. 2) a 14. února 2011 (v objemu 618,92 litru do nádrže č. 1 a 570,50 litru do nádrže č. 2). Po tomto natankování překročil řidič vozidla ihned německo-nizozemskou hranici a pokračoval v jízdě v Německu. Tyto pohonné hmoty byly použity výhradně k pohonu vozidla.

15

Dne 28. června 2012 podala společnost Forstmann Transporte toliko z opatrnosti u Hauptzollamt přiznání k dani v souvislosti s motorovou naftou natankovanou do nádrže č. 2 v objemu 495,03 litru a 570,50 litru.

16

V návaznosti na toto daňové přiznání požadoval Hauptzollamt prostřednictvím platebního výměru ze dne 3. července 2012 zaplacení daně z energií ve výši 501,22 eura za pohonné hmoty nacházející se v nádrži č. 2, z toho 232,86 eura za pohonné hmoty natankované dne 2. prosince 2009 a 268,36 eura za pohonné hmoty natankované dne 14. února 2011. V souladu s výkladem vnitrostátního práva vyplývajícím z judikatury Bundesfinanzhof (spolkový finanční soud) měl Hauptzollamt za to, že provezením motorové nafty nacházející se v nádrži č. 2 do Německa vznikla povinnost k dani z energií s tím, že tato pohonná hmota není osvobozena od daně z energií, protože tato nádrž, která byla do vozidla zabudována až poté, co bylo vyrobeno, není běžnou nádrží vzhledem k tomu, že nebyla pevně a trvale připojena výrobcem podvozku.

17

Hauptzollamt dále požadoval prostřednictvím platebního výměru ze dne 19. září 2012 zaplacení daně z energií ve výši 291,14 eura za pohonné hmoty nacházející se v nádrži č. 1. V souladu s výše uvedeným výkladem měl Hauptzollamt za to, že ani motorová nafta nacházející se v nádrži č. 1 není od daně z energií osvobozena, neboť ani tato nádrž, kterou původně zabudovala společnost Daimler AG a která byla následně odmontována a opětovně přimontována, nebyla pevně a trvale připojena výrobcem podvozku, a nemohla tedy být považována za běžnou nádrž.

18

Společnost Forstmann Transporte podala proti těmto platebním výměrům námitky, které Hauptzollamt zamítl, a následně podala k Finanzgericht Düsseldorf žalobu na neplatnost uvedených platebních výměrů.

19

V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud uvádí, že s ohledem na stávající judikaturu Bundesfinanzhof, kterou se Hauptzollamt v daném případě řídil, by měla být žaloba zamítnuta. Podle této judikatury se totiž osvobození od daně stanovené v § 15 odst. 1 bodě 1 EnergieStG ve věci v původním řízení nepoužije, neboť pojem „běžná nádrž“, definovaný v § 41 větě první bodě 1 nařízení ze dne 31. července 2006, kterým se provádí zákon o dani z energií, tj. v ustanovení, jímž byl do vnitrostátního práva proveden čl. 24 odst. 2 první pododstavecsměrnice 2003/96, podle předkládajícího soudu nezahrnuje nádrže na pohonné hmoty přimontované autorizovanými prodejci nebo karosářskými podniky, což platí i v případech dělby práce mezi výrobce a karosářský podnik. Předkládající soud zdůrazňuje, že Bundesfinanzhof v tomto ohledu dospěl k názoru, že posledně uvedené ustanovení, jež vychází z ustanovení unijního práva v celní oblasti, jako je čl. 112 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 918/83 ze dne 28. března 1983 o systému Společenství pro osvobození od cla (Úř. věst. L 105, s. 1; Zvl. vyd. 02/01, s. 419), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1315/88 ze dne 3. května 1988 (Úř. věst. L 123, s. 2; Zvl. vyd. 02/04, s. 3, dále jen „nařízení č. 918/83“), může být vykládáno s odkazem na rozsudek Soudního dvora Schoonbroodt (C‑247/97, EU:C:1998:586), který se týkal pojmu „běžná nádrž“ v celní oblasti a podle kterého se osvobození od cla upravené v tomto čl. 112 odst. 1 – jenž musí být vykládán restriktivně – nemůže vztahovat na nádrže zabudované autorizovanými prodejci a karosářskými podniky.

20

Předkládající soud má nicméně o tomto výkladu Bundesfinanzhof pochybnosti a klade si otázku, zda musí být pojem „výrobce“ podle čl. 24 odst. 2 směrnice 2003/96 vykládán takto restriktivně, nebo zda má být spíše použit široký výklad, v jehož rámci by bylo možné podřadit pod tento pojem také karosářské podniky a autorizované prodejce. Předkládající soud má za to, že posledně uvedený výklad by mohl být odůvodněn účelem čl. 24 odst. 2 této směrnice, tak jak vyplývá z bodu 19 odůvodnění. Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že se tento bod odůvodnění vztahuje k článku 8asměrnice 92/81, který byl nahrazen uvedeným článkem 24 a k němuž podal Soudní dvůr ve svém rozsudku Meiland Azewijn(C‑292/02, EU:C:2004:499) široký výklad. Naproti tomu restriktivní výklad, který použil Bundesfinanzhof, se podle předkládajícího soudu opírá o Schoonbroodt (EU:C:1998:586) týkající senařízení č. 918/83, které však – jak Soudní dvůr určil v rozsudku Meiland Azewijn (EU:C:2004:499) – sleduje jiný cíl než předpisy týkající se spotřební daně, které jsou ve věci v původním řízení relevantní. Předkládající soud dále zdůrazňuje, že široký výklad uvedeného pojmu by mohl být také odůvodněný s ohledem na reálné podmínky výroby nákladních vozidel, na níž se podílí více podniků, aby bylo možné vozidla vybavit v souladu s technickými nebo ekonomickými požadavky specifickými pro každé takové vozidlo.

21

Předkládající soud upřesňuje, že pokud by měl být pojem „výrobce“ vykládán široce, je třeba určit, jak má být vykládána podmínka obsažená v čl. 24 odst. 2 první odrážce směrnice 2003/96, podle které se musí jednat o motorová vozidla „téhož typu“. Výrobní proces probíhající v několika fázích, který má uspokojit technické nebo ekonomické požadavky specifické pro každé vozidlo, totiž podle předkládajícího soudu logicky vylučuje sériovou výrobu určitých typů vozidel.

22

Za těchto podmínek se Finanzgericht Düsseldorf rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

23

Podstatou těchto dvou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být pojem „běžná nádrž“ uvedený v čl. 24 odst. 2 první odrážce směrnice 2003/96 vykládán v tom smyslu, že pod něj nespadají nádrže pevně a trvale připojené k užitkovým motorovým vozidlům a určené k přímému spotřebovávání pohonných hmot těmito vozidly v případě, že byly zabudovány jinou osobou než výrobcem.

24

Úvodem je třeba poznamenat – jak učinil generální advokát v bodě 41 svého stanoviska – že za současného ekonomického a technického stavu probíhá výroba užitkových vozidel běžně v několika fázích, kdy výrobce zhotovuje pouze podvozek a kabinu a zbývající části zařizují specializované podniky. Tentýž princip platí pro nádrže na pohonné hmoty. Výrobci vozidel tedy nenabízejí pro každý typ vozidla jen jediný typ nádrže, ale různé nádrže v závislosti na přepokládaném použití vozidla, na trhu, pro který je vozidlo určeno, nebo též na přání zákazníka. Rovněž je možné, jak tomu bylo i ve věci v původním řízení, že nádrž není zabudována výrobcem vozidla, ale třetí osobou v pozdější fázi procesu výroby vozidla.

25

Za těchto podmínek je velmi obtížné, či dokonce nemožné určit, zda určitá nádrž skutečně patří do kategorie nádrží „pevně a trvale připojených výrobcem ke všem motorovým vozidlům téhož typu jako dotyčné vozidlo“, jak vyplývá ze znění definice pojmu „běžná nádrž“ uvedené v čl. 24 odst. 2 první odrážcesměrnice 2003/96. Mohlo by se dokonce stát, že u určitého typu vozidla nebude této definici odpovídat žádná nádrž, a uživatelé tohoto vozidla v důsledku toho nebudou mít nárok na osvobození od daně upravené v článku 24 této směrnice.

26

V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora je však při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz zejména rozsudekFeltgen a Bacino Charter Company, C‑116/10, EU:C:2010:824, bod 12 a citovaná judikatura). Rovněž tak pokud lze ustanovení unijního práva vykládat několika způsoby, je třeba upřednostnit takový výklad, který zajistí jeho užitečný účinek (viz rozsudekLassal, C‑162/09, EU:C:2010:592, bod 51 a citovaná judikatura).

27

Cíle sledované předmětným ustanovením jsou uvedeny v devatenáctém bodě odůvodněnísměrnice 94/74, podle kterého se osvobození od spotřební daně v jednom členském státě v případě pohonných hmot propuštěných pro domácí spotřebu v jiném členském státě a nacházejících se v palivových nádržích užitkových vozidel poskytuje za tím účelem, „aby nebyl omezován volný pohyb osob a zboží a aby se zamezilo dvojí zdanění“.

28

Unijní zákonodárce za tím účelem stanovil, že energetické produkty ve formě pohonných hmot nacházejících se v nádržích užitkových vozidel jsou zdaněny v členském státě, kde byly uvedené pohonné hmoty propuštěny pro domácí spotřebu, coby výjimku z obecného pravidla zakotveného v článku 7 směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani (Úř. věst. L 76, s. 1), podle kterého se výrobek podléhající spotřební dani, propuštěný pro domácí spotřebu v některém členském státě a držený pro obchodní účely v jiném členském státě zdaňuje v tomto jiném členském státě. Povinnost podávat při každém přejezdu přes vnitřní hranici daňové přiznání k množství pohonných hmot obsaženému v nádržích vozidla a potřeba následně žádat – v zájmu zamezení dvojímu zdanění – o vrácení spotřební daně v členském státě, kde byly pohonné hmoty zakoupeny, by totiž představovaly významnou překážku pro silniční přepravu mezi členskými státy, a narušovaly by tak obchod na vnitřním trhu. Účelem článku 24 směrnice 2003/96 je tedy toto narušení napravit a zajistit volný pohyb a zároveň ochranu oprávněných daňových zájmů členských států.

29

K zajištění tohoto cíle není nezbytné zjistit, zda byla nádrž na pohonné hmoty pevně a trvale připojena k dotyčnému vozidlu výrobcem, nebo třetí osobou. Naproti tomu je důležité zjistit – jak uvedl generální advokát v bodech 32 a 47 svého stanoviska – zda tato nádrž slouží k přímému spotřebovávání pohonných hmot tímto vozidlem k jeho pohonu a případně k fungování jeho chladicích či jiných systémů.

30

Tato analýza je potvrzena druhou větou čl. 24 odst. 2 první odrážkysměrnice 2003/96podle které se „[z]a běžnou nádrž […] rovněž považuje plynová nádrž vestavená do motorových vozidel“. Tyto plynové nádrže totiž běžně nezabudovávají výrobci, natož aby byly připojovány „ke všem motorovým vozidlům téhož typu“, neboť motorová vozidla obvykle nejsou původně určena k tomu, aby byla poháněna plynem, nýbrž pohonnými hmotami derivovanými z ropy. Plynové nádrže tedy zpravidla instalují specializované podniky, které jsou na výrobcích nezávislé.

31

Toto upřesnění, jež vyplývá z uvedené druhé věty, odráží vůli zákonodárce definovat pojem „běžná nádrž“ široce, aby uživatelé vozidel vybavených plynovými nádržemi nebyli neoprávněně vyloučeni z nároku na osvobození od daně upraveného v článku 24 směrnice 2003/96. Je sice pravda, jak uvedl generální advokát v bodě 49 svého stanoviska, že v době, kdy byly nádrže na benzín nebo naftu běžně montovány sériově, bylo možné, aby se toto zmírnění definice týkalo jen plynových nádrží, což ale za současného ekonomického a technického stavu, kdy výroba vozidel probíhá po etapách, nestačí. Jestliže tedy uvedená směrnice stanoví, že se posuzované osvobození od daně vztahuje na plyn obsažený v nádržích připevněných třetími osobami, musí se toto osvobození od daně vztahovat ze stejných důvodů i na benzín či naftu nacházející se v takových nádržích.

32

Z toho plyne, že článek 24 směrnice 2003/96 musí být vykládán extenzivně, podobně jak Soudní dvůr určil v bodě 41 rozsudku Meiland Azewijn (EU:C:2004:499) v souvislosti s článkem 8asměrnice 92/81. Pojem „běžná nádrž“ uvedený v tomto čl. 24 odst. 2 zejména nelze vykládat tak, že pod něj nespadají nádrže pevně a trvale připojené k užitkovým motorovým vozidlům a určené k přímému spotřebovávání pohonných hmot těmito vozidly v případě, že byly zabudovány jinou osobou než výrobcem.

33

Dále na rozdíl od toho, co tvrdí Hauptzollamt, není tento závěr v rozporu s rozsudkem Schoonbroodt (EU:C:1998:586). V tomto ohledu je totiž nutno připomenout, že ve věci, v níž byl vydán posledně uvedený rozsudek, Soudní dvůr nevykládal takové ustanovení směrnice týkající se zdanění energetických produktů v rámci vnitřního trhu, jako je článek 24směrnice 2003/96, nýbrž prostřednictvím belgických právních předpisů, o které v dané věci šlo, ustanovení nařízení č. 918/83 z celní oblasti. Tato ustanovení přitom sledují odlišné cíle (v tomto smyslu viz rozsudek Meiland Azewijn, EU:C:2004:499, bod 40).

34

Mimoto sice Soudní dvůr v bodě 20 rozsudku Schoonbroodt (EU:C:1998:586) uvedl, že „definice pojmu ‚běžná nádrž‘ obsažené v různých ustanoveních, jež by mohla být použitelná, nevykazují z hlediska věci v původním řízení podstatné rozdíly“, avšak argumentace Soudního dvora v posledně uvedeném rozsudku je založena na jeho judikatuře z celní oblasti, a nikoli na účelu ustanovení přijatého v rámci vnitřního trhu.

35

S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že pojem „běžná nádrž“ uvedený v čl. 24 odst. 2 první odrážce směrnice 2003/96 musí být vykládán v tom smyslu, že pod něj spadají též nádrže pevně a trvale připojené k užitkovým motorovým vozidlům a určené k přímému spotřebovávání pohonných hmot těmito vozidly v případě, že byly zabudovány jinou osobou než výrobcem, pokud uvedené nádrže umožňují přímé používání pohonných hmot jak k pohonu uvedených vozidel, tak případně k fungování chladicích a jiných systémů při přepravě.

36

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Pojem „běžná nádrž“ uvedený v čl. 24 odst. 2 první odrážce směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny, musí být vykládán v tom smyslu, že pod něj spadají též nádrže pevně a trvale připojené k užitkovým motorovým vozidlům a určené k přímému spotřebovávání pohonných hmot těmito vozidly v případě, že byly zabudovány jinou osobou než výrobcem, pokud uvedené nádrže umožňují přímé používání pohonných hmot jak k pohonu uvedených vozidel, tak případně k fungování chladicích a jiných systémů při přepravě.