—

za Green Network SpA V. Cerulli Irellim, avvocato,

—

za Gestore dei Servizi Energetici SpA – GSE G. Robertim, I. Peregem a M. Serponem, avvocati,

—

za italskou vládu G. Palmieri jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,

—

za Evropskou komisi K. Herrmann, E. Whitem, L. Pignataro-Nolin a A. Aresem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 3 odst. 2 SFEU a článku 216 SFEU ve spojení s článkem 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. září 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (Úř. věst. L 283, s. 33; Zvl. vyd. 12/02, s. 121) a s dohodou mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací ze dne 22. července 1972 (Úř. věst. L 300, s. 188; Zvl. vyd. 11/11, s. 105) ve znění rozhodnutí Smíšeného výboru ES-Švýcarsko č. 1/2000 ze dne 25. října 2000 (Úř. věst. 2001, L 51, s. 1, dále jen „dohoda o volném obchodu“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Green Network SpA (dále jen „Green Network“) a Autorità per l’energia elettrica e il gas (dále jen „AEEG“) ve věci správní pokuty, kterou posledně jmenovaná udělila společnosti Green Network z důvodu, že tato společnost odmítla nakoupit zelená osvědčení v množství úměrném množství elektřiny ze Švýcarska, které dovezla do Itálie.

3

Dohodu o volném obchodu uzavřelo Evropské hospodářské společenství na základě článku 113 Smlouvy o EHS, týkajícího se společné obchodní politiky, později článku 113 Smlouvy o ES, po změně článku 133 ES. Ustanovení tohoto posledního článku jsou nyní obsažena v článku 207 SFEU. Cílem uvedené dohody je podle jejího článku 1 podporovat rozšířením vzájemného obchodu harmonický rozvoj hospodářských vztahů mezi Společenstvím a Švýcarskou konfederací, zajistit poctivé podmínky hospodářské soutěže při obchodu mezi smluvními stranami a přispět odstraněním obchodních překážek k harmonickému rozvoji a rozšíření světového obchodu.

4

Směrnice 2001/77 byla s účinností od 1. ledna 2012 zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (Úř. věst. L 140, s. 16). Vzhledem k době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu v původním řízení se ratione temporis použije směrnice 2001/77.

5

Podle bodu 1 až 3, 10, 11 a 14 až 16 odůvodnění směrnice 2001/77 platilo:

[…]

[…]

6

Článek 1 směrnice 2001/77 zněl:

„Účelem této směrnice je podporovat zvýšení příspěvku obnovitelných zdrojů energie k výrobě elektřiny na vnitřním trhu s elektřinou a vytvořit základnu pro odpovídající budoucí rámec Společenství.“

7

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanovil:

„Pro účely této směrnice se používají tyto definice:

[…]

[…]“

8

Článek 3 uvedené směrnice stanovil:

„1.   Členské státy přijmou vhodná opatření na podporu větší spotřeby elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie v souladu se státními směrnými cíli uvedenými v odstavci 2. […]

2.   Nejpozději do 27. října 2002 a poté každých pět let členské státy přijmou a zveřejní zprávu, ve které budou stanoveny státní směrné cíle týkající se budoucí spotřeby elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie vyjádřené jako procentní sazba spotřeby elektřiny na dalších deset let. […] Při stanovení těchto cílů do roku 2010 členské státy

[…]

4.   Na základě zpráv členských států uvedených v odstavcích 2 a 3 Komise posoudí, v jaké míře:

[…]“

9

Článek 4 téže směrnice, nadepsaný „Programy podpory“, zněl následovně:

„1.   Aniž jsou dotčeny články 87 a 88 Smlouvy [ES], vyhodnotí Komise uplatňování systémů užívaných v členských státech, podle nichž výrobce elektřiny dostává přímou nebo nepřímou podporu na základě nařízení vydaných orgány veřejné moci, a jež by mohly mít za následek omezení obchodu, přičemž se má za to, že tyto systémy přispívají k cílům stanoveným v článcích 6 a 174 Smlouvy.

2.   Komise nejpozději do 27. října 2005 předloží podrobně dokumentovanou zprávu o zkušenostech získaných při uplatňování a současné existenci různých systémů uvedených v odstavci 1. Zpráva posoudí úspěch programů podpory uvedených v odstavci 1, včetně účinnosti nákladů, při podpoře spotřeby elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů elektřiny v souladu se státními směrnými cíli uvedenými v čl. 3 odst. 2. Tato zpráva je případně doprovázena návrhem na rámec Společenství s ohledem na programy podpory pro elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie.

Návrh na rámec by měl

10

Článek 5 směrnice 2001/77, nadepsaný „Záruka původu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie“, stanovil:

„1.   Členské státy zajistí nejpozději do 27. října 2003, aby mohl být zaručen původ elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie jako takové ve smyslu této směrnice podle objektivních, průhledných a nediskriminačních kritérií stanovených každým členským státem. Zajistí, aby byla za tímto účelem na žádost vydávána záruka původu.

2.   Členské státy mohou jmenovat jeden nebo více příslušných subjektů nezávislých na výrobních a distribučních činnostech, aby dohlížely na vydávání těchto záruk původu.

3.   Záruka původu musí

4.   Záruky původu vydávané podle odstavce 2 by měly být vzájemně uznávány členskými státy výlučně jako důkaz bodů uvedených v odstavci 3. Odmítnutí uznat záruku původu jako takový důkaz, zejména z důvodů souvisejících s prevencí podvodů, musí být založeno na objektivních, průhledných a nediskriminačních kritériích. V případě odmítnutí uznat záruku původu může Komise donutit stranu, která odmítla záruku uznat, aby ji uznala, zejména s ohledem na objektivní, průhledná a nediskriminační kritéria, na nichž se toto uznání zakládá.

5.   Členské státy nebo příslušné subjekty vytvoří vhodné systémy, aby bylo zajištěno, že záruky původu jsou jak přesné, tak spolehlivé, a ve zprávě uvedené v čl. 3 odst. 3 uvedou opatření, která byla přijata k zajištění spolehlivosti systému záruk.

6.   Po konzultaci s členskými státy zváží Komise ve zprávě uvedené v článku 8 formu a způsoby, které by mohly členské státy použít pro záruky původu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie. V případě potřeby navrhne Komise v tomto ohledu Evropskému parlamentu a Radě přijetí společných pravidel.“

11

Jak vyplývá z jejího prvního pododstavce, příloha směrnice 2001/77 obsahuje referenční hodnoty pro stanovení státních směrných cílů členských států pro podíl elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie, jak je uvedeno v čl. 3 odst. 2 této směrnice. Z tabulky uvedené v této příloze a z vysvětlení k ní vyplývá, že uvedené referenční hodnoty pro každý členský stát se vztahují jednak na „vnitrostátní výrobu“ elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie v roce 1997 a jednak se vztahují na procentní příspěvky z let 1997 (pro některé členské státy) a 2010 pro podíl elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na spotřebě elektřiny, přičemž tento podíl „se zaklád[á] na vnitrostátní výrobě energie z obnovitelných zdrojů vydělené hrubou vnitrostátní spotřebou elektřiny“.

12

Článek 11 odst. 1 legislativního nařízení č. 79 o provedení směrnice 96/92/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (decreto legislativo n. 79 – Attuazione della direttiva 96/92/ES recante norme comuni per il mercato interno dell’energia elettrica) ze dne 16. března 1999 (GURI č. 75 ze dne 31. března 1999, s. 8, dále jen „legislativní nařízení č. 79/1999“) ukládá provozovatelům, kteří vyrobili nebo dovezli elektřinu, aby následující rok dodali do vnitrostátní distribuční soustavy stanovené množství elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie (dále jen „zelená elektřina“) a pocházející ze zařízení, která zahájila provoz nebo zvýšila svoji výrobní kapacitu po nabytí účinnosti uvedeného nařízení. Tuto povinnost je podle odstavce 3 téhož článku možné splnit – za předpokladu, že elektřina dodávaná do vnitrostátní distribuční soustavy je zelená – zejména nabytím celého nebo části tohoto množství od jiných výrobců, nebo nákupem zelených osvědčení u správce vnitrostátní distribuční soustavy, kterým je od 1. listopadu 2005 společnost Gestore dei Servizi Energetici – GSE SpA (dále jen „GSE“). Dotyční výrobci a dovozci tedy musí buď předložit osvědčení, že stanovené množství vyrobené nebo dovezené elektřiny pochází z obnovitelných zdrojů energie, nebo musí nakoupit zelená osvědčení.

13

Článek 4 odst. 6 nařízení ministerstva o prováděcích pravidlech k normám upravujícím odvětví elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie stanoveným v čl. 11 odst. 1, 2 a 3 legislativního nařízení č. 79 ze dne 16. března 1999 (decreto ministeriale – Direttive per l’attuazione delle norme in materia di energia elettrica da fonti rinnovabili di cui ai commi 1, 2 e 3 dell’articolo 11 del decreto legislativo 16 marzo 1999, n. 79) ze dne 11. listopadu 1999 (GURI č. 292, ze dne 14. prosince 1999, s. 26, dále jen „ministerské nařízení ze dne 11. listopadu 1999“) stanoví:

„Povinnost stanovená v čl. 11 odst. 1 a odst. 2 legislativního nařízení [č. 79/1999] může být splněna dovozem celé nebo části elektřiny vyrobené v zařízeních, která zahájila provoz po 1. dubnu 1999 a která využívají obnovitelné zdroje, pokud se tato zařízení nacházejí v cizích státech, které přijmou obdobné nástroje k podpoře a rozvoji obnovitelných zdrojů energie, jež se zakládají na tržních mechanismech, které přiznávají stejnou možnost zařízením nacházejícím se v Itálii. V takovém případě předkládá povinný subjekt žádost uvedenou v odstavci 3 společně se smlouvou o koupi elektřiny vyrobené tímto zařízením a s povolením k dodání této elektřiny do vnitrostátní distribuční soustavy. Veškeré údaje musí být potvrzeny orgánem určeným na základě čl. 20 odst. 3 směrnice 96/92/ES [Evropského parlamentu a Rady ze dne 19. prosince 1996, o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (Úř. věst. 1997, L 27, s. 20; Zvl. vyd. 12/02, s. 3)] ve státě, kde se dotyčné zařízení nachází. Nejsou-li uvedené státy členskými státy Evropské unie, je přijetí žádosti podmíněno uzavřením dohody mezi správcem vnitrostátní distribuční soustavy a obdobným místním orgánem, která stanoví způsoby nezbytných ověření.“

14

Podle čl. 20 odst. 3 legislativního nařízení č. 387 o provedení směrnice 2001/77/ES o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (decreto legislativo n. 387 – Attuazione della direttiva 2001/77/ES relativa alla promozione dell’energia elettrica prodotta da fonti energetiche rinnovabili nel mercato interno dell’elettricità) ze dne 29. prosince 2003 (řádný doplněk ke GURI č. 25 ze dne 31. ledna 2004, dále jen „legislativní nařízení č. 387/2003“), mohou hospodářské subjekty, které vyrábějí nebo dovážejí elektřinu vyrobenou v jiných členských státech Evropské unie, požádat GSE o zproštění povinnosti nákupu zelených osvědčení stanovené v článku 11 legislativního nařízení č. 79/1999 pro část dovezené zelené elektřiny, tím, že předloží ověřenou kopii záruky původu vydané v souladu s článkem 5 směrnice 2001/77. V případě dovozu elektřiny vyrobené ve třetím státě je toto zproštění podmíněno podle uvedeného článku 20 uzavřením dohody mezi Italskou republikou a dotyčným třetím státem, v níž bude stanoveno, že dotyčná elektřina je vyrobena z obnovitelných zdrojů energie a podle způsobů totožných se způsoby uvedenými v článku 5 směrnice 2001/77 je jako taková zaručena.

15

Taková dohoda byla uzavřena dne 6. března 2007 mezi příslušnými italskými ministerstvy a švýcarským federálním ministerstvem životního prostředí, dopravy, energetiky a spojů. Tato dohoda stanoví vzájemné uznávání záruk původu u elektřiny dovezené od roku 2006, během něhož Švýcarská konfederace přijala právní úpravu, jež je v souladu s ustanoveními směrnice 2001/77.

16

Podle článku 4 legislativního nařízení č. 387/2003 přísluší společnosti GSE kontrolovat dodržování povinnosti stanovené v článku 11 legislativního nařízení č. 79/1999 a její nedodržování oznámit AEEG, jež je v takovém případě příslušná uložit sankce uvedené v zákoně č. 481 o pravidlech hospodářské soutěže a regulaci služeb veřejného zájmu – Zřízení regulačních orgánů pro služby veřejného zájmu (legge n. 481 – Norme per la concorrenza e la regolazione dei servizi di pubblica utilità. Istituzione delle Autorità di regolazione dei servizi di pubblica utilità) ze dne 14. listopadu 1995 (řádný doplněk ke GURI č. 270 ze dne 18. listopadu 1995).

17

V průběhu roku 2005 dovezla společnost Green Network do Itálie 873855 MWh elektřiny ze Švýcarska na základě smlouvy o dodávce uzavřené se švýcarskou společností Aar e Ticino SA di Elettricità. Podle písemných prohlášení posledně jmenované byla tato elektřina vyrobena ve Švýcarsku z obnovitelných zdrojů energie.

18

Podle čl. 20 odst. 3 legislativního nařízení č. 387/2003 podala společnost Green Network u GSE žádost o zproštění povinnosti nakoupit pro rok 2006 zelená osvědčení, jež je stanovena v článku 11 legislativního nařízení č. 79/1999, a to ve vztahu k objemu elektřiny dovezené ze Švýcarska.

19

GSE zamítla tuto žádost rozhodnutím ze dne 7. července 2006 s odůvodněním, že Italská republika a Švýcarská konfederace dosud neuzavřely dohodu uvedenou ve zmíněném čl. 20 odst. 3. GSE v důsledku toho přikázala společnosti Green Network, aby nakoupila 378 zelených osvědčení v celkové částce 2367792 eura. Vzhledem k tomu, že společnost Green Network neuposlechla, AEEG jí rozhodnutím ze dne 21. ledna 2011 uložila správní pokutu ve výši 2466450 eur.

20

Vzhledem k tomu, že Tribunale amministrativo regionale per la Lombardia (regionální správní soud v Lombardii) zamítl žalobu podanou společností Green Network proti tomuto rozhodnutí, podala tato společnost proti rozsudku, jejž tento soud vydal, odvolání ke Consiglio di Stato (Státní rada). Společnost Green Network na podporu tohoto odvolání především znovu uvádí svoji argumentaci uplatňovanou v prvním stupni, podle níž je čl. 20 odst. 3 nařízení č. 387/2003 neslučitelný s čl. 3 odst. 2 SFEU a článkem 216 SFEU, neboť k uzavření takové dohody, jako je dohoda, o níž hovoří uvedené ustanovení vnitrostátního práva, má výlučnou vnější pravomoc Unie.

21

Společnost Green Network kromě toho uvádí, že vzhledem k této neslučitelnosti se musí použít čl. 4 odst. 6 ministerské vyhlášky ze dne 11. listopadu 1999. V tomto kontextu společnost Green Network tvrdí, že dohoda mezi provozovateli distribučních soustav o vzájemném uznávání osvědčení, kterou toto ustanovení vyžaduje, byla uzavřena konkludentně mezi Gestore della Rete di Trasmissione Nazionale (GRTN), provozovatelem vnitrostátní distribuční soustavy, jehož nástupcem je společnost GSE, a obdobným švýcarským provozovatelem.

22

Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že v případě, že by Soudní dvůr v odpovědi na jím položenou první a druhou předběžnou otázku rozhodl, že takové ustanovení, jako je ustanovení čl. 20 odst. 3 nařízení č. 387/2003, je v rozporu s výlučnou vnější pravomocí Unie, řídil by se projednávaný případ čl. 4 odst. 6 ministerské vyhlášky ze dne 11. listopadu 1999. V tomto rozsahu považuje předkládající soud rovněž za nezbytné předložit Soudnímu dvoru třetí a čtvrtou předběžnou otázku, jež souvisí s posledně uvedeným vnitrostátním ustanovením.

23

V tomto kontextu se Consiglio di Stato rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24

Jak vyplývá z jejich znění, předběžné otázky se v meritu týkají výkladu čl. 3 odst. 2 SFEU a článku 216 SFEU.

25

Je však třeba poukázat na to, že věc v původním řízení se týká zpochybnění rozhodnutí AEEG, kterým byla společnosti Green Network uložena správní pokuta s odůvodněním, že tato společnost nesplnila povinnost nakoupit zelená osvědčení pro rok 2006. Za těchto podmínek a s ohledem na okolnost, že Lisabonská smlouva nevstoupila dne 1. prosince 2009 v platnost, je třeba pro účely odpovědi na položené otázky přihlédnout nikoliv k ustanovením Smlouvy o FEU, jež zmiňuje předkládající soud, nýbrž k pravidlům týkajícím se výlučné vnější pravomoci Společenství, která vyplývala ze Smlouvy o ES a kterých se dovolávají zejména společnost GSE, italská vláda a Komise.

26

V tomto ohledu je třeba uvést, že z různých případů výlučné vnější pravomoci Unie, která jsou nyní zakotveny v čl. 3 odst. 2 SFEU, je tím případem, na němž jsou založeny otázky předkládajícího soudu a který je v projednávané věci relevantní, pouze ten, jenž je uveden v poslední části věty tohoto ustanovení, a sice případ, kdy uzavření mezinárodní smlouvy „může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost“.

27

Výrazy použité v této poslední části věty však odpovídají výrazům, kterými Soudní dvůr v bodě 22 rozsudku Komise v. Rada známém pod označením „AETR“ (22/70, EU:C:1971:32) definoval povahu mezinárodních závazků, které na sebe nesmí brát členské státy mimo rámec orgánů Společenství, pokud Společenství přijalo společná pravidla k dosažení cílů Smlouvy (viz rozsudek Komise v. Rada, C‑114/12, EU:C:2014:2151, bod 66).

28

V důsledku toho je v daném případě nutno předběžné otázky chápat tak, že odkazují na výlučnou vnější pravomoc Společenství ve smyslu judikatury k rozsudku AETR (EU:C:1971:32), na jehož základě byla dále rozpracována (dále jen „výlučná vnější pravomoc ve smyslu judikatury AETR“).

29

Podle uvedené judikatury existuje riziko narušení společných pravidel Společenství mezinárodními závazky členských států, či změny působnosti těchto pravidel, které může odůvodňovat jeho výlučnou vnější pravomoc, pokud tyto závazky spadají do působnosti uvedených pravidel (viz zejména rozsudek Komise v. Rada, EU:C:2014:2151, bod 68 a citovanou judikaturu, jakož i posudek 1/13, EU:C:2014:2303, bod 71).

30

Konstatování takového rizika nevyžaduje naprostou shodu mezi oblastí, kterou pokrývají mezinárodní závazky, a oblastí právní úpravy Společenství (rozsudek Komise v. Rada, EU:C:2014:2151, bod 69 a citovaná judikatura, jakož i posudek 1/13, EU:C:2014:2303, bod 72).

31

Zvláště působnost pravidel Společenství může být takovými mezinárodními závazky ovlivněna nebo změněna rovněž tehdy, pokud tyto závazky spadají do oblasti, kterou taková pravidla již velkou měrou pokrývají (rozsudek Komise v. Rada, EU:C:2014:2151, bod 70 a citovaná judikatura, jakož i posudek 1/13, EU:C:2014:2303, bod 73).

32

Členské státy navíc na sebe nemohou takové závazky vzít mimo rámec orgánů Společenství, a to ani tehdy, když tyto závazky a společná pravidla Společenství nemohou být v rozporu (rozsudek Komise v. Rada, EU:C:2014:2151, bod 71 a citovaná judikatura).

33

Je však třeba připomenout, že jelikož Společenství přísluší pouze pravomoci, které mu byly svěřeny, musí být existence pravomoci, která má nadto výlučnou povahu, založena na závěrech vycházejících z celkové a konkrétní analýzy vztahu mezi zamýšlenou mezinárodní dohodou a platným právem Společenství. Tato analýza musí brát v úvahu oblasti, které jsou pokryty pravidly Společenství, a oblasti, které jsou pokryty ustanoveními zamýšlené dohody, předvídatelné perspektivy jejich vývoje, jakož i povahu a obsah těchto pravidel a ustanovení, aby bylo možné ověřit, zda předmětná dohoda může zasáhnout do jednotného a soudržného uplatňování unijních pravidel a do řádného fungování systému, který tato pravidla zavedla (viz posudek 1/13, EU:C:2014:2303, bod 74 a citovanou judikaturu).

34

Svou první otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda vzhledem k existenci směrnice 2001/77, a zvláště ustanovení jejího článku 5 musí být Smlouva o ES vykládána v tom smyslu, že Společenství má výlučnou vnější pravomoc ve smyslu judikatury AETR, která brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původním řízení, které umožňuje zprostit se povinnosti nakoupit zelená osvědčení odpovídající dodávce zelené elektřiny dovezené ze třetího státu na vnitrostátní spotřebitelský trh, a to z důvodu uzavření předchozí dohody mezi členským státem a dotyčným třetím státem, podle které je zaručeno, že takto dovezená elektřina je zelená za stejných podmínek, jaké jsou stanoveny v uvedeném článku 5 (dále jen „první sporné vnitrostátní ustanovení“).

35

Úvodem je třeba poukázat na to, že směrnice 2001/77 byla přijata na základě článku 175 ES, jehož ustanovení byla převzata do článku 192 SFEU týkajícího se politiky Společenství v oblasti životního prostředí, který stanovil rozdělení pravomoci mezi Společenství a jeho členské státy (viz zejména rozsudek Komise v. Rada, C‑370/07, EU:C:2009:590, bod 49).

36

V tomto kontextu, a jak zejména vyplývá z judikatury uvedené v bodech 29 až 33 tohoto rozsudku, případná existence výlučné vnější pravomoci Společenství, jež by bránila takovému pravidlu, jakým je první sporné vnitrostátní ustanovení, závisí v daném případě na otázce, zda dohoda takového typu, jejíž uzavření předvídá uvedené ustanovení, je s to porušit společná ustanovení směrnice 2001/77 nebo změnit působnost uvedených ustanovení.

37

V tomto ohledu je třeba uvést, že pouhá okolnost spočívající v tom, že v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení nebyla mezi Italskou republikou a Švýcarskou konfederací ještě žádná dohoda tohoto typu skutečně uzavřena, nemůže vyloučit existenci případného porušení výlučné vnější pravomoci Společenství.

38

Tím, že takové ustanovení, jako je první sporné vnitrostátní ustanovení, podmiňuje výhodu, již přiznává dovozcům elektřiny, předchozím uzavřením takové mezinárodní dohody, totiž spouští proces, který může vést k materializaci takovéhoto uzavření dohody, což by, jak to ostatně uvedl generální advokát v bodech 83 až 85 svého stanoviska, postačovalo k porušení výlučné vnější pravomoci Společenství za předpokladu, že taková pravomoc existuje (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Řecko, C‑45/07, EU:C:2009:81, body 21 až 23).

39

Jde-li o oblast, na niž se vztahují dohody, jejichž uzavření předvídá první sporné vnitrostátní ustanovení, a o jejich obsah, je třeba připomenout, že cílem těchto dohod je v podstatě stanovit, za jakých podmínek a jakými způsoby musí být elektrická energie, která byla vyrobena ve třetím státě a dovezena do členského státu, certifikována orgány uvedeného třetího státu jako zelená elektřina, aby mohla být jako taková uznána především v rámci vnitrostátního programu podpory spotřeby zelené energie zavedeného uvedeným členským státem na vnitřním trhu spotřeby elektřiny tohoto členského státu.

40

Co se týče oblasti, na niž se v tomto ohledu vztahují relevantní ustanovení směrnice 2001/77, a jejího obsahu, je třeba zohlednit zvláště ustanovení jejich článků 3 až 5.

41

Zaprvé, jedná-li se o článek 5 uvedené směrnice, na který předběžné otázky výslovně odkazují, je třeba samozřejmě uvést, že jak vyplývá ze znění i systematiky tohoto článku, vztahují se záruky původu, jež slouží k osvědčení, že elektřina byla vyrobena z obnovitelných zdrojů energie a které na základě uvedeného článku vydávají příslušné orgány členských států, výlučně na elektřinu vyrobenou v místě spadajícím do jejich působnosti, a nikoliv na elektřinu vyrobenou ve třetích státech.

42

Tato okolnost však nemá vliv na skutečnost, že cílem uvedeného článku je harmonizovat podmínky a systémy, za nichž a podle nichž může a musí být elektřina v členských státech a v rámci Společenství ověřena jako zelená a jako taková uznána na vnitřním trhu spotřeby elektřiny.

43

Článek 5 odst. 1 směrnice 2001/77 tak ukládá povinnost členským státům zajistit, aby mohl být původ zelené elektřiny, jak je definován v článku 2 této směrnice, zaručen jako takový podle objektivních, transparentních a nediskriminačních kritérií stanovených každým členským státem, a dbát na to, aby byly záruky původu za tímto účelem na žádost vydány.

44

Uvedená směrnice v článku 5 odst. 3 první odrážce zejména stanoví, že záruky původu musí uvádět zdroj energie, ze kterého byla elektřina vyrobena, datum a místo výroby. Na základě čl. 5 odst. 5 této směrnice musí členské státy nebo jimi určené příslušné orgány vytvořit vhodné systémy, aby bylo zajištěno, že záruky původu jsou jak přesné, tak spolehlivé.

45

Co se týče účelu uvedených záruk původu, uvádí bod 10 odůvodnění směrnice 2001/77, že tyto záruky původu jsou vyžadovány, aby se usnadnilo obchodování se zelenou elektřinou a aby se zvýšila průhlednost při výběru spotřebitele mezi takovou elektřinou a elektřinou vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie. Článek 5 odst. 3 druhá odrážka této směrnice uvádí, že cílem těchto záruk původu je umožnit výrobcům elektřiny využívajících obnovitelné zdroje energie, aby prokázali, že jimi prodávaná elektřina je vyrobena z obnovitelných zdrojů energie.

46

Na základě čl. 5 odst. 4 směrnice 2001/77 by záruky původu měly být vzájemně uznávány členskými státy výlučně jako důkaz bodů uvedených v jejím čl. 5 odst. 3.

47

V tomto ohledu je však třeba uvést, že takové dohody, jako jsou dohody, jejichž uzavření mezi Italskou republikou a třetím státem předvídá první sporné vnitrostátního ustanovení, jsou určeny právě k zajištění toho, aby záruky původu vydané orgány tohoto třetího státu byly na spotřebitelském trhu tohoto členského státu uznány jako osvědčující zelený původ elektřiny dovezené ze třetího státu ve smyslu této směrnice, podobně jako záruky původu vydané v členských státech podle ustanovení článku 5 směrnice 2001/77 a za dodržení podmínek obdobných těm, které jsou stanoveny v uvedených ustanoveních.

48

Taková dohoda tím, že zejména umožňuje, aby záruky vydané ve třetích státech měly na vnitřním spotřebitelském trhu s elektřinou dotyčného členského státu postavení obdobné tomu, které mají – především za specifickým účelem usnadnit obchodování a zvýšit transparentnost ve vztahu k spotřebitelům zmíněným v bodě 45 tohoto rozsudku – záruky původu vydané v členských státech, tak může rozšířit působnost harmonizovaného systému pro vydávání osvědčení pro záruky původu vydané v členských státech, jenž byl zaveden článkem 5 směrnice 2001/77.

49

Z toho vyplývá, že dohoda tohoto typu je s to změnit rozsah společných pravidel obsažených v článku 5 směrnice 2001/77.

50

Zadruhé, pokud jde o okolnost, že záruky původu vydané orgány třetího státu v souladu s takovou dohodou, jakou je dohoda, jejíž uzavření předvídá první sporné vnitrostátní ustanovení, jsou především určeny k tomu, aby byly uznány v kontextu vnitrostátního programu podpory spotřeby zelené elektřiny, čímž svého držitele zbavují povinnosti nabýt zelená osvědčení, je třeba uvést následující.

51

Z článku 4 směrnice 2001/77 a z jejího bodu 15 odůvodnění zajisté vyplývá, že i když jsou členské státy vybízeny k tomu, aby takové režimy podpory přijaly, nestanoví tato směrnice rámec Společenství upravující tyto režimy (viz rozsudek IBV & Cie, C‑195/12, EU:C:2013:598, bod 63).

52

Co se týče formy, kterou mohou mít systémy podpory, je třeba uvést, že bod 14 odůvodnění směrnice 2001/77 se omezuje na výčet jednotlivých forem, které obvykle v tomto směru členské státy používají, a sice zelená osvědčení, investiční podporu, osvobození od daně nebo snížení daně, vrácení daně nebo režimy přímé cenové podpory (viz rozsudek IBV & Cie, EU:C:2013:598, bod 64).

53

Článek 4 uvedené směrnice neobsahuje žádný bližší údaj o opatřeních podpory, jejichž přijetí je podporováno zákonodárcem Společenství, kromě informací, podle nichž taková opatření přispívají k dosažení cílů uvedených v článku 6 ES a článku 174 odst. 1 ES (viz rozsudek IBV & Cie, EU:C:2013:598, bod 65).

54

Z toho zejména vyplývá, že směrnice 2001/77 přiznává členským státům široký prostor pro uvážení při přijímání a provádění režimů podpory (v tomto smyslu viz rozsudek IBV & Cie, EU:C:2013:598, bod 80).

55

Rovněž je však třeba vzít v úvahu, jak ostatně vyplývá z článku 1 směrnice 2001/77, že účelem této směrnice je podporovat zvýšení přispívání obnovitelných zdrojů energie k výrobě elektřiny na vnitřním trhu s elektřinou. Bod 1 odůvodnění této směrnice zdůrazňuje, že v současné době je potenciál využívání obnovitelných zdrojů energie ve Společenství nedostatečný a uznává potřebu podporovat obnovitelné zdroje energie jako prioritní opatření, jelikož jejich využívání přispívá k ochraně životního prostředí a k udržitelnému rozvoji a kromě toho umožňuje generovat lokální zaměstnanost, může mít pozitivní dopad na sociální soudržnost a přispět k bezpečnosti zásobování a umožňuje splnit rychleji cíle z Kjóta.

56

Z článku 3 odst. 1 a 2 směrnice 2001/77 ve spojení s její přílohou mimoto vyplývá, že členské státy mají povinnost stanovit státní směrné cíle pro budoucí spotřebu zelené elektřiny, přičemž jako referenční hodnoty slouží „vnitrostátní výroba“ zelené elektřiny v roce 1997 a procentní podíl zelené elektřiny v letech 1997 a 2010 na hrubé spotřebě elektřiny s tím, že tento podíl se vypočte tak, že se „vnitrostátní výroba“ zelené elektřiny vydělí hrubou vnitrostátní spotřebou elektřiny (viz rozsudek Essent Belgium, C‑204/12 až C‑208/12, EU:C:2014:2192, bod 67).

57

Z toho především vyplývá, že vnitrostátní systémy podpory výrobců elektřiny ve smyslu článku 4 směrnice 2001/77, které mají zejména přispívat k tomu, aby členské státy splnily tyto státní směrné cíle, mají v zásadě vést k posílení domácí výroby zelené elektřiny (rozsudek Essent Belgium, EU:C:2014:2192, bod 68).

58

Z článku 3 odst. 4 druhé odrážky směrnice 2001/77 ve spojení s její přílohou mimoto vyplývá, že státní směrné cíle musí být v souladu s globálním směrným cílem na úrovni samotného Společenství.

59

Jak v tomto ohledu uvádí Komise, skutečnost, že mezi členským státem a třetím státem došlo k uzavření dohody za účelem, aby bylo možné v rámci fungování vnitrostátního programu podpory přihlédnut k zelenému původu elektřiny vyrobené v tomto třetím státě, může být v rozporu jednak s cíli směrnice 2001/77, uvedenými v bodě 55 tohoto rozsudku, a jednak s povinností členských států zvýšit jejich výrobu zelené elektřiny tím, že přispějí k dosažení státních směrných cílů, které jsou pro ně stanoveny v souladu s článkem 3 této směrnice, a participovat tak na plnění globálního směrného cíle na úrovni samotného Společenství.

60

Uzavření takových dohod členskými státy bez jakéhokoli zmocnění směrnicí 2001/77 v tomto smyslu je s to ohrozit správné fungování systému zavedeného touto směrnicí, jakož i cílů, které sleduje.

61

Jak mimo jiné vyplývá z judikatury uvedené v bodě 33 tohoto rozsudku, posouzení toho, zda se již na určitou oblast z velké části vztahují pravidla Společenství, především vyžaduje, aby bylo přihlédnuto nejen k současnému stavu práva Společenství v dotyčné oblasti, ale rovněž k perspektivám jejich vývoje, pokud se tyto perspektivy dají předvídat v době, kdy je toto posouzení prováděno.

62

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že ačkoliv směrnice 2001/77, jak již bylo uvedeno, nestanoví rámec Společenství týkající se vnitrostátních programů podpory elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie, přesto zákonodárce Společenství v bodě 15 odůvodnění této směrnice a v jejím čl. 4 odst. 2 výslovně počítá s tím, že Komise nejpozději do 27. října 2005 předloží zprávu o zkušenostech získaných při uplatňování a současné existenci různých vnitrostátních systémů podpory, případně doprovozenou návrhem na rámec Společenství s ohledem na uvedené programy podpory pro elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie, přičemž v tomto ohledu upřesní jednotlivé parametry, které by měl takový rámec splňovat.

63

První sporné vnitrostátní ustanovení přitom bylo přijato právě v období, kdy Komise byla vyzvána, aby za účelem předložení takové zprávy a případného přijetí takového rámce Společenství zákonodárcem Společenství vyhodnotila uvedenou zkušenost.

64

Kromě toho je v tomto kontextu třeba podotknout, na což poukazuje předkládající soud, že na rozdíl od situace, která spadala do působnosti směrnice 2001/77, a jak vyplývá z bodů 37 a 38 odůvodnění směrnice 2009/28, jakož i článků 9 a 10 této směrnice, která nahradila směrnici 2001/77, zákonodárce Společenství se v rámci této nové směrnice zejména rozhodl upřesnit podmínky, za nichž případně může tento členský stát v rámci spolupráce zavedené mezi uvedenými státy zohlednit zelenou elektřinu vyrobenou ve třetím státě a dovezenou do členského státu, a to za účelem splnění závazného cíle týkajícího se podílu zelené elektřiny na konečné spotřebě energie, který pro něj tato směrnice stanovila.

65

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je na první otázku třeba odpovědět tak, že Smlouva o ES musí být vykládána v tom smyslu, že Společenství má vzhledem k ustanovením směrnice 2001/77 výlučnou vnější pravomoc, která brání takovému ustanovení, jako je první sporné vnitrostátní ustanovení.

66

Jak vyplývá z jejího znění, druhá otázka se podobně jako první otázka týká výkladu ustanovení čl. 3 odst. 2 SFEU a článku 216 SFEU. Proto, a rovněž jak vyplývá z úvah uvedených v bodech 24 až 28 tohoto rozsudku, musí být tato otázka s ohledem na toto znění chápána tak, zda má Společenství z důvodu existence dohody o volném obchodu výlučnou vnější pravomoc ve smyslu judikatury AETR, která brání takovému ustanovení, jako je první sporné vnitrostátní ustanovení.

67

Vzhledem k tomu, že z odpovědi na první otázku vyplývá, že Společenství má z důvodu existence směrnice 2001/77 výlučnou vnější pravomoc, která brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, nejeví se již jako nezbytné rozhodnout o druhé otázce položené předkládajícím soudem.

68

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda s ohledem na existenci směrnice 2001/77, a zvláště na ustanovení jejího článku 5 musí být Smlouva o ES vykládána v tom smyslu, že Společenství má výlučnou vnější pravomoc ve smyslu judikatury AETR, která brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řízení, které umožňuje zprostit se povinnosti nakoupit zelená osvědčení odpovídající dodávce zelené elektřiny dovezené ze třetího státu na vnitrostátní spotřebitelský trh, a to z důvodu uzavření předchozí dohody mezi správcem vnitrostátní distribuční soustavy a obdobným místním orgánem tohoto třetího státu, v níž jsou určeny způsoby ověření, které jsou nezbytné pro osvědčení, že takto dovezená elektřina je zelená elektřina (dále jen „druhé sporné vnitrostátní ustanovení“).

69

V tomto ohledu je ovšem třeba zajisté uvést, že vzhledem k poznatkům, kterými disponuje Soudní dvůr, nic neumožňuje a priori tvrdit, že by taková dohoda, jako je takto vymezená dohoda případně uzavřená mezi takovými orgány, jako je správce vnitrostátní distribuční soustavy, a obdobným orgánem třetího státu, mohla představovat dohodu, kterou by členskému státu vznikly vůči uvedenému třetímu státu „mezinárodní závazky“ ve smyslu judikatury AETR, které by mohly ohrozit společná pravidla Společenství nebo změnit jejich působnost. Vzhledem k uvedeným skutečnostem se obzvláště nejeví, že by taková dohoda mohla vyjadřovat vůli dotyčných států zavázat se podle mezinárodního práva (v tomto smyslu viz zejména posudek 1/13, EU:C:2014:2303, bod 39).

70

V kontextu projednávané věci je nicméně třeba připomenout, že předkládající soud uvádí, že pokud by se s ohledem na odpověď na první předběžnou otázku potvrdilo, že první sporné vnitrostátní ustanovení se nesmí použít, protože je v rozporu s výlučnou vnější pravomocí Společenství, muselo by se ve věci v původním řízení použít druhé sporné vnitrostátní ustanovení.

71

V tomto ohledu je však nutno uvést, že cíl druhého sporného vnitrostátního ustanovení je obdobný cíli prvního sporného vnitrostátního ustanovení. Druhé sporné vnitrostátní ustanovení má totiž v podstatě za cíl, podobně jako první sporné vnitrostátní ustanovení, zavést přeshraniční systémy určené k osvědčování zeleného původu elektřiny, jež byla dovezena ze třetího státu a uvedena na italský spotřebitelský trh.

72

I když dotyčné systémy již nejsou přímým výsledkem mezinárodní dohody uzavřené mezi dvěma subjekty mezinárodního práva, která se řídí mezinárodním právem, nic to nemění na tom, že jejich zavedení je výsledkem vyjednání mezi správcem vnitrostátní distribuční soustavy na základě normativního zmocnění, které v jeho prospěch stanoví druhé sporné vnitrostátní ustanovení, a obdobným místním orgánem dotyčného třetího státu.

73

Jak však generální advokát rovněž uvedl v bodě 103 svého stanoviska, zásada loajální spolupráce zakotvená v článku 10 ES, jehož pozměněné znění bylo převzato do čl. 4 odst. 3 SEU, brání tomu, aby poté, co byl konstatován rozpor mezi právem Společenství a takovým ustanovení, jakým je první sporné vnitrostátní ustanovení, v jehož důsledku vnitrostátní soud upustil od aplikace tohoto ustanovení, bylo možné místo něj aplikovat vnitrostátní normu, která je – podobně jako druhé sporné vnitrostátní ustanovení – v podstatě obdobná normě, od jejíhož použití bylo upuštěno.

74

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že unijní právo brání tomu, aby poté, co vnitrostátní soud upustil od aplikace takového ustanovení, jako je první sporné vnitrostátní ustanovení, z důvodu, že toto ustanovení není v souladu s unijním právem, uvedený soud místo něj aplikoval vnitrostátní ustanovení, které je v podstatě obdobné takovému ustanovení, jako je uvedené druhé sporné vnitrostátní ustanovení.

75

Vzhledem k odpovědi na třetí otázku není třeba odpovídat na čtvrtou otázku.

76

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: