1. 

Rada Evropské unie uložila v roce 2011 antidumpingové clo na dovoz keramických obkládaček pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „Čína“).

2. 

Vzhledem k tomu, že Čína je zemí bez tržního hospodářství, kde nelze spolehlivě zjistit běžnou hodnotu na domácím trhu, použily unijní orgány při určení existence dumpingu a dumpingového rozpětí početně zjištěnou běžnou hodnotu ve třetí zemi s tržním hospodářstvím, a sice ve Spojených státech amerických (dále jen „USA“). Za tímto účelem použily údaje poskytnuté jediným americkým výrobcem a následně provedly úpravy těchto údajů s cílem zohlednit některé rozdíly, nesdělily však (z důvodů zachování obchodního tajemství) všechny podrobnosti o těchto úpravách. V rámci hodnocení míry cenového podbízení vycházely dotčené orgány při výpočtu cen ze vzorku čínských výrobců a vzorku výrobců z Evropské unie, avšak pro výběr těchto dvou vzorků použily odlišné metody.

3. 

Německý dovozce dotčených obkládaček následně právě s ohledem na určité aspekty těchto metod napadl platnost cla uloženého na jím dovážené zboží. Finanzgericht München (Finanční soud v Mnichově; dále jen „předkládající soud“), který věc projednává, žádá o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti nařízení, kterým bylo dotčené clo uloženo.

4. 

Další předběžné otázky týkající se téhož nařízení byly Soudnímu dvoru položeny ve věci Bricmate (C‑569/13), v níž také dnes přednesu své stanovisko.

5.

Pravidla upravující ukládání antidumpingových cel obsahuje nařízení č. 1225/2009 (dále jen „základní nařízení“) ( 2 ).

6.

Článek 1 odst. 1 základního nařízení stanoví zásadu, že antidumpingové clo může být uloženo na každý dumpingový výrobek, jehož propuštění do volného oběhu v Unii působí újmu. Článek 1 odst. 2 vymezuje pojem „dumpingový výrobek“ jako výrobek, jehož vývozní cena do Unie je nižší, než je v běžném obchodním styku srovnatelná cena obdobného výrobku určeného pro spotřebu v zemi vývozu.

7.

Článek 2 stanoví zásady a pravidla zjišťování dumpingu. V zásadě se pro určitý výrobek vyvážený ze třetí země zjišťuje běžná hodnota na základě cen, které jsou zaplaceny nebo mají být zaplaceny nezávislým odběratelem v zemi vývozu v běžném obchodním styku, a na základě vývozní ceny. Pokud ze spravedlivého srovnání vážených průměrů vyplývá, že běžná hodnota přesahuje vývozní cenu, představuje daný rozdíl dumpingové rozpětí.

8.

V tomto ohledu čl. 2 odst. 7 písm. a) stanoví:

„V případě dovozu ze zemí bez tržního hospodářství [...] se běžná hodnota určí na základě ceny nebo početně zjištěné hodnoty ve třetí zemi s tržním hospodářstvím nebo ceny, za niž se prodává výrobek z takové třetí země do jiných zemí včetně [Unie], nebo v případě, že to není možné, na jakémkoli jiném přiměřeném základě, včetně ceny skutečně zaplacené nebo ceny, kterou je třeba zaplatit, za obdobné výrobky [v Unii], která se v případě nutnosti náležitě opraví o přiměřené ziskové rozpětí.

Vhodná třetí země s tržním hospodářstvím se vybere přiměřeným způsobem s náležitým přihlédnutím ke všem spolehlivým informacím, které jsou k dispozici v době výběru. Zohlední se také lhůty, a kde je to vhodné, použije se třetí země s tržním hospodářstvím, která je předmětem stejného šetření.

Strany, které jsou předmětem šetření, jsou informovány krátce po zahájení řízení o volbě třetí země s tržním hospodářstvím a dostanou desetidenní lhůtu k vyjádření.“

9.

Článek 2 odst. 10 stanoví:

„Mezi vývozní cenou a běžnou hodnotou se provede spravedlivé srovnání. Toto srovnání se provede na stejné obchodní úrovni a na základě prodeje uskutečněného ve stejné nebo co nejbližší době, jakož i s náležitým přihlédnutím k jiným rozdílům, které ovlivňují srovnatelnost cen. Nejsou-li takto určená běžná hodnota a vývozní cena srovnatelné na tomto základě, provedou se pokaždé náležité individuální úpravy o rozdíly u činitelů, na které bylo upozorněno a které prokazatelně ovlivňují ceny a srovnatelnost cen. [...]“

10.

Článek 3 („Zjišťování újmy“) stanoví zejména:

„[...]

2.   Zjištění újmy se musí zakládat na skutečných důkazech a zahrnovat objektivní posouzení

3.   [...] Pokud jde o účinek dumpingového dovozu na ceny, posoudí se, zda ve srovnání s cenou obdobného výrobku výrobního odvětví [Unie] existuje značné cenové podbízení ze strany dumpingového dovozu nebo zda tento dovoz jinak významnou měrou způsobil pokles cen nebo zabránil významnou měrou jejich růstu, ke kterému by jinak došlo. [...]“

11.

Článek 6 odst. 9 stanoví, že „[...] se šetření ukončí pokud možno do jednoho roku. V každém případě musí být šetření ukončena do patnácti měsíců od zahájení [...]“.

12.

Článek 9 odst. 4 stanoví, mimo jiné „pravidlo nižšího cla“:

„Pokud z konečného zjištění skutkového stavu vyplývá, že existuje dumping a jím způsobená újma a v zájmu Unie [...] je nutné zasáhnout, uloží [se] konečné antidumpingové clo. [...] Výše antidumpingového cla nesmí přesahovat zjištěné dumpingové rozpětí a musí být nižší než toto rozpětí, pokud menší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví [Unie].“

13.

Článek 17 upravuje výběr vzorku. Stanoví zejména:

„1.   V případech, kdy je počet žadatelů, vývozců nebo dovozců, typů výrobků nebo obchodů příliš velký, může být šetření omezeno na přiměřený počet stran, výrobků nebo obchodů, který se vybere jako statisticky reprezentativní vzorek na základě informací dostupných v době výběru nebo jako největší reprezentativní objem výroby, prodeje nebo vývozu, který může být v době, která je k dispozici, přiměřeně přezkoumán.

2.   Konečný výběr stran, typů výrobků nebo obchodů podle tohoto článku provádí Komise, avšak nejvhodnější je výběr vzorku po projednání s dotčenými stranami a s jejich souhlasem [...]

[...]

4.   Pokud se provádí výběr reprezentativního vzorku a některé nebo všechny vybrané strany nejsou ochotny spolupracovat v míře, která může podstatně ovlivnit výsledek šetření, může být proveden nový výběr. Pokud je spolupráce ve významné míře stále nedostatečná nebo pokud z časových důvodů nelze vybrat nový reprezentativní vzorek, použijí se příslušná ustanovení článku 18.“

14.

Článek 18 se týká nedostatečné spolupráce. Stanoví mimo jiné:

„1.   Pokud účastník řízení odmítne umožnit přístup k nezbytným informacím nebo je neposkytne ve lhůtě stanovené tímto nařízením nebo pokud klade závažným způsobem překážky šetření, mohou prozatímní nebo konečná pozitivní nebo negativní zjištění vycházet z dostupných údajů. [...]

[...]

5.   Pokud se závěry, včetně určení běžné hodnoty, opírají o odstavec 1, zejména o informace obsažené v podnětu, musí být tyto informace, je-li to proveditelné a s ohledem na lhůty pro šetření, ověřeny na základě informací z jiných dostupných nezávislých zdrojů, jako jsou zveřejněné ceníky, úřední dovozní statistiky a celní výkazy, nebo na základě informací získaných v průběhu šetření od jiných účastníků řízení.

Tyto informace mohou případně obsahovat relevantní údaje týkající se světového trhu nebo jiných reprezentativních trhů.“

15.

Konečně článek 19 základního nařízení mimo jiné stanoví:

„1.   Se všemi informacemi důvěrné povahy (například proto, že by jejich prozrazení znamenalo významnou soutěžní výhodu pro konkurenta nebo by nepříznivě ovlivnilo poskytovatele informace nebo osobu, od níž byly získány) nebo důvěrně poskytnutými stranami šetření zacházejí orgány jako s důvěrnými informacemi, jsou-li k tomu udány oprávněné důvody.

[...]

4.   Tímto článkem není dotčeno poskytování obecných informací úřady [Unie], a zejména odůvodnění rozhodnutí přijatých na základě tohoto nařízení, ani poskytování důkazů, ze kterých úřady [Unie] vycházely, pokud je to nezbytné k objasnění těchto důvodů v soudním řízení. Při tomto poskytování informací je třeba brát v úvahu oprávněné zájmy účastníků řízení na ochraně svých obchodních tajemství.

[...]“

16.

Antidumpingové clo dotčené v původním řízení bylo poprvé uloženo nařízením č. 258/2011 (dále jen „prozatímní nařízení“) ( 3 ) a následně potvrzeno nařízením č. 917/2011 (dále jen „konečné nařízení“ nebo „napadené nařízení“) ( 4 ).

17.

Na základě stížnosti Evropského sdružení výrobců keramických obkládaček (European Ceramic Tile Manufacturers’ Federation; dále jen „CET“) oznámila Komise dne 19. června 2010 zahájení antidumpingového řízení týkajícího se dovozu keramických obkládaček původem z Číny ( 5 ).

18.

Dne 16. března 2011 přijala Komise prozatímní nařízení, jehož článkem 1 odst. 1 bylo uloženo prozatímní antidumpingové clo na dovoz „glazovaných a neglazovaných keramických dlaždic a obkládaček, obkládaček pro krby nebo stěny; glazovaných a neglazovaných keramických mozaikových kostek a podobných výrobků, též na podložce, v současnosti kódů KN 6907 10 00, 6907 90 20, 6907 90 80, 6908 10 00, 6908 90 11, 6908 90 20, 6908 90 31, 6908 90 51, 6908 90 91, 6908 90 93 a 6908 90 99, pocházejících z [Číny]“. Podle čl. 1 odst. 2 se sazba cla pro výrobky vyráběné některými vymezenými společnostmi pohybovala od 26,2 % do 36,6 % a pro výrobky všech ostatních společností činila 73 %.

19.

Jelikož je Čína zemí bez tržního hospodářství, provedla Komise v rámci uvedeného nařízení početní zjištění běžné hodnoty podle čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení, a to na základě údajů poskytnutých výrobcem ve srovnatelné třetí zemi s tržním hospodářstvím, jmenovitě v USA. K vyhodnocení cenového podbízení Komise rovněž podle čl. 17 odst. 1 základního nařízení použila údaje ze vzorků jak čínských, tak unijních výrobců, tyto dva vzorky však vybrala dvěma různými metodami.

20.

Dne 12. září 2011 přijala Rada konečné nařízení, jehož článkem 1 odst. 1 bylo uloženo konečné antidumpingové clo na dovoz týchž výrobků jako prozatímním nařízením. Podle čl. 1 odst. 2 činila sazba konečného cla od 26,3 do 36,5 % pro výrobky vyráběné vymezenými společnostmi a pro všechny ostatní společnosti byla sazba stanovena ve výši 69,7 %.

21.

V preambuli uvedeného nařízení Komise odmítá různé námitky, pokud jde o volbu USA jako srovnatelné třetí země, použití údajů poskytnutých jediným dodavatelem v této zemi a jejich úpravy a rozdíl v metodách výběru obou vzorků.

22.

Podrobné odůvodnění obou nařízení uvedu v rámci rozboru jednotlivých aspektů předběžné otázky, jíž se týká.

23.

V červenci 2011 dovezla společnost Fliesen-Zentrum Deutschland GmbH (dále jen „Fliesen-Zentrum“) keramické obkládačky spadající pod kód KN 6907 90 20 vyrobené v Číně a přihlásila je u Hauptzollamt Regensburg (Hlavní celní úřad, Regensburg; dále jen „HZA“). Dne 2. srpna 2011 vydal HZA celní a daňový výměr a vyměřil společnosti Fliesen-Zentrum rovněž jistotu na prozatímní antidumpingové clo v sazbě 32,3 % v celkové výši 9479,09 eura, kterou společnost Fliesen-Zentrum složila.

24.

Dne 5. srpna 2011 podala společnost Fliesen-Zentrum proti uvedenému výměru námitku, kterou HZA dne 19. října 2011 zamítl.

25.

Dne 4. listopadu 2011 vydal HZA konečný výměr antidumpingového cla ve výši 9479,09 eura, které bylo v plném rozsahu započteno na složenou jistotu. Společnost Fliesen-Zentrum podala proti uvedenému výměru další námitku, kterou HZA zamítl dne 3. února 2012.

26.

Společnost Fliesen-Zentrum následně podala proti dotčenému výměru žalobu k předkládajícímu soudu, v níž zpochybnila platnost konečného nařízení.

27.

Předkládající soud má za to, že opodstatněné mohou být čtyři z žalobních důvodů uplatňovaných společností Fliesen-Zentrum:

28.

Po analýze uvedených žalobních důvodů došel předkládající soud k závěru, že je nezbytné požádat o rozhodnutí o následující předběžné otázce: „Je [konečné nařízení] platné?“

29.

Otázka položená předkládajícím soudem je jednoduchá a obecná. Nejsou v ní uvedeny žádné konkrétní důvody možné neplatnosti, ohledně nichž žádá předkládající soud o rozhodnutí. Úvahy uvedeného soudu se však zjevně soustřeďují na čtyři důvody uvedené v předkládacím rozhodnutí.

30.

Společnost Fliesen-Zentrum, Rada a Komise, které předložily písemná vyjádření a zúčastnily se jednání dne 3. prosince 2014, se postupně zabývají všemi čtyřmi důvody. Budu postupovat stejně.

31.

Společnost Fliesen-Zentrum sice uvedla další dva důvody možné neplatnosti napadeného rozhodnutí, tyto důvody však nejsou zmíněny v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Komise navíc předvídá a následně se snaží vyvracet některé argumenty společnosti Fliesen-Zentrum, jak vyplývají ze spisu předkládajícího soudu.

32.

Kromě toho se sice lze každým ze čtyř možných důvodů neplatnosti zmíněných v předkládacím rozhodnutí zabývat samostatně, první tři se nicméně týkají způsobu, jakým byla určena početně zjišťovaná běžná hodnota, a ze všech důvodů pak vyplývají otázky ohledně dostatečnosti odůvodnění prozatímního a konečného rozhodnutí. Mám za to, že z těchto společných aspektů vyplývají obecné problémy týkající se j rozsahu a standardu přezkumu ze strany Soudního dvora.

33.

Nemám za to, že by se Soudní dvůr měl zabývat dalšími otázkami vznesenými společností Fliesen-Zentrum a Komisí v tomto řízení.

34.

Podle ustálené judikatury je postup stanovený v článku 267 SFEU založen na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem. Stejně tak je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci nezbytnost a relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Článek 267 SFEU navíc nepředstavuje procesní prostředek, který mají k dispozici účastníci řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, takže Soudní dvůr nemůže být povinen posoudit platnost unijního práva z pouhého důvodu, že tato otázka byla před ním uplatněna jedním z těchto účastníků řízení v jeho písemných vyjádřeních. Není tedy namístě zabývat se důvody neplatnosti, které nebyly uvedeny předkládajícím soudem ( 6 ).

35.

Jak je uvedeno v předkládacím rozhodnutí a vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru, z ustálené judikatury vyplývá, že volba srovnatelné země spadá do posuzovací pravomoci unijních orgánů, které provádějí analýzu komplexních hospodářských situací, ale výkon této posuzovací pravomoci není vyňat ze soudního přezkumu a [podle čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení] musí být tato volba provedena přiměřeným způsobem ( 7 ). Podle uvedené judikatury je tedy rozsah přezkumu volby srovnatelné země ze strany Soudního dvora relativně omezený.

36.

V projednávané věci je zpochybňována nejen volba USA jako země srovnatelné s Čínou, ale rovněž použití údajů od jediného výrobce v USA. V tomto ohledu Soudní dvůr uznal, že v případě potřeby může být početně zjišťovaná běžná hodnota určena na základě údajů od jediného výrobce ( 8 ).

37.

I když jde o dva samostatné aspekty, není patrně samozřejmé, aby byla běžná hodnota výrobků všech výrobců keramických obkládaček v celé Číně početně zjištěna na základě údajů poskytnutých jediným výrobcem v USA, když tato země vykazuje podstatně vyšší příjem na obyvatele než Čína ( 9 ), ale vyrábí méně než 1/30 množství obkládaček ( 10 ).

38.

Existuje-li taková zjevná anomálie, mám za to, že by Soudní dvůr neměl rozsah svého přezkumu omezovat o nic více, než je nezbytné podle jeho dřívější judikatury. Měl by zejména pečlivě ověřit, zda dotčené orgány neopomněly přihlédnout k základním informacím za účelem zjištění odpovídajícího charakteru zvolené země a zda informace ve spise byly přezkoumány s veškerou řádnou péčí ( 11 ).

39.

Na druhé straně je rovněž třeba mít na paměti přesný rozsah povinnosti unijních orgánů uvést odůvodnění v daném konkrétním kontextu.

40.

Soudní dvůr opakovaně uvedl, že antidumpingové předpisy jsou dvojí povahy, neboť jde jednak o legislativní akty a jednak o akty, které se mohou bezprostředně a osobně dotýkat určitých hospodářských subjektů ( 12 ).

41.

V rozsudku Petrotub ( 13 ), který se týkal antidumpingového nařízení napadeného subjekty, kterých se dané nařízení bezprostředně a osobně dotýkalo, Soudní dvůr uvedl, že „odůvodnění [...] musí jasně a jednoznačně popisovat důvody [...], a to tak, aby [umožnilo] dotčeným osobám zjistit důvody daného opatření a [umožnilo] příslušnému soudu [Unie] vykonat jeho přezkumnou pravomoc. Požadavky [...] musí být posuzovány v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. [...]“

42.

Podle ustálené judikatury však rozsah požadavku na uvedení odůvodnění rovně závisí na povaze dotčeného opatření, a pokud se jedná o akt s obecnou působností, odůvodnění se může omezit na uvedení celkové situace, jež vedla k jeho přijetí, a obecných cílů, o jejichž dosažení usiluje ( 14 ).

43.

Nařízení napadené v projednávané věci je v zásadě právní akt s obecnou působností. Nicméně se bezprostředně a osobně dotýká vývozců dotčených výrobků a jakýchkoli s nimi spojených dovozců, kteří mají aktivní legitimaci pro podání přímé žaloby k Tribunálu ( 15 ). Napadnout by jej mohly i jiné osoby, kterých by se mohlo bezprostředně dotýkat při neexistenci prováděcích opatření ( 16 ). Společnosti Fliesen-Zentrum se však osobně nedotýká (neboť tato společnost, jako nezávislý dovozce, není předmětem antidumpingového šetření a nespadá tedy do žádné z uvedených kategorií) a jeho součástí jsou prováděcí opatření (uložení antidumpingových cel na dovoz), která společnost Fliesen-Zentrum napadá u vnitrostátního soudu. Pokud by se společnost Fliesen-Zentrum pokusila podat žalobu k Tribunálu, byla by taková žaloba odmítnuta pro nepřípustnost ( 17 ).

44.

V této souvislosti nepovažuji tvrzení, které učinila společnost Fliesen-Zentrum na jednání, a sice že tato společnost je součástí skupiny společností vlastněné příslušníky téže rodiny, přičemž další z těchto společností (Cera-Net, se sídlem v Lucembursku) byla předmětem antidumpingového šetření, za relevantní. Tato skutečnost (pokud by byla prokázána) nemůže být důvodem aktivní legitimace společnosti Fliesen-Zentrum jako osobně dotčeného subjektu k podání žaloby na neplatnost napadeného nařízení přímo u Tribunálu. Společnost Fliesen-Zentrum se ostatně takovou žalobu nepokusila podat.

45.

Vzniká tak otázka, zda je s existencí přísnější povinnosti uvést podrobnější odůvodnění v případě, kdy subjekt s aktivní legitimací napadne nařízení ukládající antidumpingové clo přímo u Tribunálu, spojen vyšší standard přezkumu oproti situaci, kdy se Soudní dvůr zabývá žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou vznesla ve vnitrostátním řízení osoba, jež je dotčena týmž opatřením, ale nikoli bezprostředně či osobně.

46.

Mám za to, že uvedené dvě situace jsou odlišné a že v posledně jmenovaném případě by Soudní dvůr neměl považovat dotčené opatření za rozhodnutí, nýbrž za právní akt s obecnou působností. Vyšší standard přezkumu ze strany Tribunálu v případě, kdy je přípustná přímá žaloba, by mohl vést ke zrušení daného předpisu pouze ve vztahu k žalobci ve věci projednávané před Tribunálem ( 18 ). Naproti tomu prohlášení neplatnosti Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce by mělo účinky erga omnes a přezkoumání povinnosti unijních orgánů uvést odůvodnění by mělo vycházet z této premisy.

47.

Budu se proto nyní zabývat postupně všemi čtyřmi důvody neplatnosti vznesenými v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve světle výše uvedených úvah.

48.

V bodech 46 až 52 odůvodnění je vysvětlena volba USA pro účely čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení:

„(46)   V oznámení o zahájení řízení Komise uvedla, že pro účely určení běžné hodnoty pro Čínu má v úmyslu použít jako vhodnou srovnatelnou zemi USA, a vyzvala zúčastněné strany, aby se k tomu vyjádřily.

(47)   Komise obdržela řadu připomínek a jako alternativa bylo navrženo několik dalších zemí, zejména Brazílie, Turecko, Nigérie, Thajsko a také Indonésie.

(48)   Komise se proto rozhodla požádat o spolupráci známé výrobce v těchto zemích včetně USA. Na dotazník však odpověděli pouze dva výrobci dotčeného výrobku v USA. Neúplnou odpověď na dotazník předložil také jeden thajský výrobce; v každém případě však jeho sortiment výrobků nebyl zcela srovnatelný se spolupracujícími čínskými výrobci.

(49)   Šetření prokázalo, že USA jsou pro dotčený výrobek konkurenčním trhem. Na domácím trhu v USA aktivně působilo několik výrobců a objem dovozu byl vysoký. Šetření dále ukázalo, že keramické obkládačky pocházející z Číny a z USA mají v zásadě stejné fyzické vlastnosti a užití a že výrobní procesy jsou obdobné.

(50)   Bylo namítáno, že jelikož se trh USA vyznačuje zejména dovozem, keramické obkládačky vyráběné v USA a keramické obkládačky vyráběné v Číně pokrývají různé segmenty trhu. Typy výrobku vyráběné v tuzemsku, které by sloužily jako základ pro určení běžné hodnoty, by tedy nebyly srovnatelné s typy výrobku vyváženými Čínou do Unie. Šetření však ukázalo, že výroba v USA zahrnuje širokou škálu typů výrobku srovnatelných s typy vyráběnými v Číně a vyváženými z Číny, jak je uvedeno výše ve 49. bodě odůvodnění.

(51)   Bylo rovněž namítáno, že USA jsou relativně malým účastníkem světového trhu s keramickými obkládačkami. V roce 2009 však bylo na domácím trhu v USA vyrobeno přibližně 600 milionů m2[ ( 19 ) ], což je považováno za významné množství. Pro srovnání Čína, největší výrobce na světě, vyrobila ve stejném období 2 miliardy m2.

(52)   Jedna strana tvrdila, že USA mají přísné kvalitativní normy a účinně vytvořily necelní překážky pro čínský dovoz. Šetření však ukázalo, že objemy dovozu z Číny do USA, jak je uvedeno výše, jsou vysoké a představují hlavní podíl domácí spotřeby v USA. Argument, že necelní překážky v USA ovlivňují dovoz a tím hospodářskou soutěž, byl tedy zamítnut.“

49.

Stejná problematika je řešena v bodech 55 až 72 odůvodnění:

[...]

[...]

[...]

50.

Předkládající soud zmiňuje tři skupiny činitelů, které podle jeho názoru mohou odůvodňovat závěr o neplatnosti volby USA jako třetí země: trhy s obkládačkami v USA a v Číně se navzájem značně odlišují, neboť výrobci v USA vyvážejí jen velmi malé množství své produkce a zásobují pouze malou oblast horní části domácího trhu, přičemž dolní tři čtvrtiny trhu jsou zásobovány zejména z dovozu; nelze mít jednoznačně za to, že Komise provedla vyčerpávající šetření dalších možných srovnatelných zemí (zejména Brazílie, Turecka, Nigérie, Thajska a Indonésie); a z ničeho nevyplývá, že ve své volbě zohlednila jiné veřejně dostupné statistické údaje.

51.

Společnost Fliesen-Zentrum uvádí do značné míry stejné argumenty a obsáhle cituje body 79, 97 a 103 až 119 stanoviska generálního advokáta Bota ve věci GLS ( 20 ). Uzavírá, že Komisi byl předložen dostatek důvodů a měla dostatečné informace k tomu, aby rozhodla, že USA nejsou odpovídající srovnatelnou zemí pro účely jejího šetření, a nevynaložila přitom dostatečné úsilí k určení jiné země. To podle jejího názoru představuje zjevně nesprávné posouzení a porušení norem vyšší právní síly, a sice čl. 2 odst. 7 písm. a) a čl. 18 odst. 5 základního nařízení.

52.

Na jednání společnost Fliesen-Zentrum zdůraznila, že dumping není totéž jako sociální dumping, čímž měla podle mého názoru na mysli, že určitý výrobek nelze pro účely antidumpingových předpisů považovat za dumpingový, pokud je jeho cena nízká pouze z důvodu nízkých nákladů na pracovní sílu, a že prodejní cena amerických výrobků prodávaných v USA musí nutně být do značné míry vytvářena na základě nákladů na pracovní sílu v USA, které jsou vyšší než stejné náklady v Číně.

53.

Rada má za to, že v preambulích prozatímního nařízení a konečného nařízení je uveden dostatek informací k rozptýlení pochybností předkládajícího soudu.

54.

Zdůrazňuje, že početně zjištěná běžná hodnota musí být založena na ověřitelných a ověřených údajích získaných od jednotlivých výrobců a nikoli na veřejně dostupných makroekonomických statistikách. Z preambule prozatímního nařízení vyplývá, že se Komise pokoušela takové údaje získat od výrobců ve všech zmiňovaných zemích, ale získala odpovědi pouze od jednoho thajského a dvou amerických výrobců, přičemž použitelné byly pouze údaje poskytnuté jedním z těchto dvou amerických výrobců. Komise nemá žádné prostředky k tomu, aby přiměla ke spolupráci výrobce ve třetích zemích, kteří nejsou předmětem jejího šetření a neposkytnou součinnost dobrovolně. Komise učinila vše, co mohla, aby zjistila skutkové okolnosti a tyto okolnosti řádně vyhodnotila, jak vyžaduje rozsudek GLS ( 21 ).

55.

V každém případě by některé ze zmiňovaných zemí (například Turecko či Spojené arabské emiráty) nebyly z nejrůznějších důvodů vhodné, například s ohledem na dostupnost údajů či srovnatelnost trhů. Naproti tomu americký trh umožňuje srovnání z hlediska trhu, výroby a dovozu. Objem výroby překročil uznávanou hranici 5 % vývozů z Číny do Unie. Dotčené typy výrobku byly navíc vysoce srovnatelné, jak ostatně dokládá kontrolní číslo výrobku (product control number; dále jen „PCN“).

56.

Komise nejprve vyvozuje tři základní zásady z relevantní judikatury ( 22 ). Zaprvé orgány Unie musí ze svého podnětu posoudit, které třetí země s tržním hospodářstvím vykazují odpovídající charakteristiky, a Komise musí vynaložit dostatečné úsilí k tomu, aby v těchto zemích nalezla výrobce ochotné spolupracovat. Zadruhé po nalezení takových výrobců musí tyto orgány přiměřeně zvolit odpovídající zemi, a to s přihlédnutím k jakýmkoli spolehlivým informacím, které jsou v daném okamžiku k dispozici. Tato volba spadá do široké posuzovací pravomoci daných orgánů v rámci komplexního ekonomického posouzení, jež podléhá soudnímu přezkumu pouze v omezeném rozsahu; není zejména nutné, aby ve srovnatelné zemi existovaly ve všech ohledech totožné podmínky, je však nutné vzít v úvahu srovnatelnost výrobních metod a dostupnost surovin. Orgány konečně nejsou povinny vzít v potaz všechny země navrhované účastníky antidumpingového řízení, ale musí nicméně vyhodnotit předložené důkazy.

57.

Komise se poté zabývá třemi otázkami vznesenými předkládajícím soudem a odvolává se přitom na preambule prozatímního rozhodnutí a konečného rozhodnutí, které podle jejího názoru obsahují dostatečné odůvodnění.

58.

Pokud jde o rozdíly mezi čínským a americkým trhem, nejde o to, zda takové rozdíly existují, ale zda jejich existence zpochybňuje volbu USA jako odpovídající srovnatelné země ( 23 ). V projednávané věci jde o vhodnou volbu s ohledem na vysokou míru konkurence a široký sortiment výrobků srovnatelných s výrobky vyváženými z Číny. Američtí výrobci jsou konkurenceschopní a objem jejich výroby značně převyšuje 5 % množství výrobků vyvážených z Číny do Unie, tedy hranici srovnatelnosti určenou Soudním dvorem ( 24 ).

59.

Poté, co příslušné orgány určily, že USA jsou odpovídající srovnatelnou zemí, není již nutné se zabývat otázkou, zda by nebyly vhodnější jiné země. Další pochybnosti předkládajícího soudu jsou tedy irelevantní, ale Komise se jimi nicméně zabývá.

60.

Pokud jde o zkoumání dalších možných srovnatelných zemí, Komise se skutečně pokusila kontaktovat výrobce ve všech zemích zmiňovaných účastníky šetření, zejména v Brazílii, nepodařilo se jí však dosáhnout spolupráce s výrobci v této zemi, a to ani za pomoci právního zástupce (jednoho z) těchto účastníků. Komise nebyla povinna hledat další možné země ze svého podnětu a na základě veřejně dostupných údajů; jakmile se jí podařilo najít vhodnou zemi, nebyla již povinna zkoumat jiné možnosti, ledaže by byly navrženy účastníky řízení.

61.

Pokud jde o použití veřejně dostupných údajů ke zjištění běžné hodnoty, Komise zdůrazňuje, že použít lze pouze údaje týkající se určitých společností. Naproti tomu širší statistické údaje nemusí přesně odpovídat skutečným obchodům. Takové údaje lze použít pouze v případě, že nelze najít výrobce ochotného spolupracovat.

62.

Jak uvádí předkládající soud, Soudní dvůr má za to, že volba srovnatelné země spadá do posuzovací pravomoci orgánů provádějících analýzu komplexních hospodářských situací. Rozsah jakéhokoli přezkumu ze strany Tribunálu či Soudního dvora je tedy omezený.

63.

Předmětem kritiky se však stala tendence unijních orgánů preferovat USA jako srovnatelnou zemi ( 25 ). Tato kritika souvisí zejména s vysokým podílem případů, kdy byly USA použity jako země srovnatelná s Čínou i přes rozdílnou úroveň hospodářského rozvoje v obou zemích ( 26 ) a pravděpodobnost, že ke spolupráci budou motivováni pouze ti vývozci v zemích s tržním hospodářstvím, kteří mají vyšší náklady (vyšší běžná hodnota) než vývozci ze zemí bez tržního hospodářství, neboť jejich údaje budou důvodem pro stanovení vyšších antidumpingových cel na konkurenční výrobky vyvážené ze zemí bez tržního hospodářství ( 27 ).

64.

Mám za to, že s ohledem na výtky tohoto druhu by měl Soudní dvůr pečlivě ověřit aspekty podléhající jeho přezkumu. Mezi tyto aspekty patří zejména otázky, zda dotčené orgány neopomenuly přihlédnout ke všem základním informacím za účelem zjištění odpovídajícího charakteru zvolené země a zda informace ve spise byly přezkoumány s veškerou řádnou péčí, která je vyžadována k závěru, že běžná hodnota byla určena vhodným a přiměřeným způsobem, a s přihlédnutím k tomu, že cílem čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení je nalézt srovnatelnou zemi, kde je cena obdobného výrobku vytvářena za okolností co nejvíce srovnatelných s okolnostmi země vývozu ( 28 ).

65.

Ze systematiky uvedeného ustanovení vyplývá, že dotčené orgány musí zjišťovat běžnou hodnotu nejprve na základě údajů získaných ze země s tržním hospodářstvím a až poté – a jen pokud to není možné – na jiném přiměřeném základě. V projednávané věci se však netvrdí, že nebylo možné zjistit běžnou hodnotu na základě údajů ze země s tržním hospodářstvím. Otázkou je, zda byly USA „odpovídající“ třetí zemí s tržním hospodářstvím a zda byly vybrány „přiměřeně“.

66.

Z preambulí obou nařízení vyplývá, že Komise kromě výrobců v USA skutečně oslovila i výrobce v Brazílii, Turecku, Nigérii, Thajsku a Indonésii, a tuto skutečnost nikdo ve svém vyjádření předloženém Soudnímu dvoru nezpochybnil. Odpověděli pouze jeden thajský a dva američtí výrobci, přičemž dostačující a spolehlivé údaje, pokud jde o srovnatelné výrobky, poskytl pouze jeden z obou amerických výrobců. Je také zjevné, že Komise nemá žádné prostředky k tomu, aby v takovýchto věcech přiměla výrobce ze třetí země ke spolupráci. V této souvislosti uznávám argument dotčených orgánů, že jejich posouzení musí být založeno na konkrétních, ověřitelných údajích týkajících se skutečných obchodů, a nikoli na veřejně dostupných obecných statistikách, které nemusí vždy poskytovat věrný obrázek. Mám tedy za to, že Komise skutečně vynaložila relevantní úsilí k získání údajů z různých třetích zemí s tržním hospodářstvím, avšak s velmi malou úspěšností. Bylo to postačující?

67.

Dotčené orgány uvádějí, že po získání spolehlivých údajů (i když od jediného výrobce) z jedné země s tržním hospodářstvím nebyla Komise povinna provádět žádné další šetření. Společnost Fliesen-Zentrum a předkládající soud však zmiňují jiné třetí země (Spojené arabské emiráty, Egypt, Malajsii a Tunisko), které mohly být a nebyly předmětem šetření, přičemž v dokumentech předložených Soudnímu dvoru samotnou Komisí je zmíněno, že jako možná srovnatelná země bylo během šetření zmíněno i Rusko. Z bodu 144 odůvodnění prozatímního nařízení navíc vyplývá, že si Komise byla vědoma, že „dovozci a uživatelé mohou přejít na výrobky nakupované ze třetích zemí [...] neboť výrobek, který je předmětem šetření, se vyrábí v několika zemích [...] ([...], Spojené arabské emiráty, Egypt, jihovýchodní Asie, [...] a jiné)“.

68.

Je třeba rovněž zvážit, zda je případný rozdíl v úrovni hospodářského rozvoje mezi Čínou a USA důvodem, proč nelze posledně jmenovaný stát považovat za „odpovídající“ třetí zemi pro účely zjištění běžné hodnoty nebo proč nelze mít za to, že byl tento stát zvolen „přiměřeně“, a to s ohledem na nutnost nalezení srovnatelné země, kde je cena obdobného výrobku vytvářena za okolností co nejvíce srovnatelných s okolnostmi země vývozu.

69.

Pokud jde o posledně jmenovaný aspekt, Komise uvedla na jednání několik skutečností. Uznala, že se takové kritérium stalo nedávno součástí antidumpingových předpisů některých států (zmínila Indii, Jihoafrickou republiku a USA), avšak (zatím) nikoli v Evropské unii, kde jsou jako předmětná kritéria dosud uplatňována ta, která původně vycházela z kritérií přijatých v dané době (Komise zmiňuje důvodovou zprávu k úmluvě GATT z roku 1955) v USA. Tato kritéria nezdůrazňují srovnatelnou úroveň hospodářského rozvoje, ale nutnost použití cen vytvářených na trhu, na němž bude patrně v důsledku vysoké míry hospodářské soutěže vyvíjen tlak na snižování cen. V současné době sice probíhá diskuse mezi Radou a Parlamentem o možném zavedení kritéria hospodářského rozvoje, k této změně však zatím nedošlo a dotčené orgány jsou vázány právními předpisy de lege lata, a nikoli jejich budoucí podobou de lege ferenda. Komise rovněž zmiňuje, že nízká úroveň hospodářského rozvoje může obecně implikovat nižší náklady na pracovní sílu, a tedy i nižší ceny, ale přináší zpravidla také nižší efektivitu a nižší úroveň technologického rozvoje, které mají opačný účinek; nelze tedy mít za to, že na základě údajů ze státu s vyšší úrovní hospodářského rozvoje musí nutně být zjištěna vyšší běžná hodnota než v případě údajů ze státu s nižší úrovní rozvoje. Pokud jde konkrétně o Rusko, Komise vysvětlila, že tato země byla zmíněna v příliš pozdní fázi šetření, aby bylo možné získat potřebné údaje ve stanovené lhůtě, a mimoto by potřebné srovnání komplikovala skutečnost, že pro domácí spotřebu a pro vývozní trhy platí v tomto státě dvojí ceny energetických produktů.

70.

Na základě tohoto východiska je třeba mít zaprvé za to, že unijní orgány nejsou v současné době povinny zvláště přihlížet k úrovni hospodářského rozvoje možné srovnatelné země ve srovnání s úrovní rozvoje šetřené země vývozu. Jejich volba srovnatelné země musí být nicméně vhodná a přiměřená. Mám za to, že mají proto povinnost zvážit, zda je nutné přihlédnout k odlišným úrovním hospodářského rozvoje, zároveň však uznávám, že takové posouzení samo o sobě spadá do jejich posuzovací pravomoci při analýze komplexních hospodářských situací.

71.

Mám zadruhé za to, že vysvětlení Komise, pokud jde o úlohu hospodářské soutěže a technologií při zjišťování běžné hodnoty, může obstát. Je takřka jisté, že vysoká míra hospodářské soutěže působí na snižování cen a údaje z vysoce konkurenčního trhu nemusí nutně vést ke stanovení vyššího dumpingového rozpětí než údaje ze země s nižšími náklady, avšak zároveň nižší mírou hospodářské soutěže ( 29 ). Platí rovněž, že vyšší míra technologického rozvoje pravděpodobně vyváží nižší náklady na pracovní sílu a vyšší náklady na pracovní sílu tak nemusí nutně znamenat vyšší ceny a vyšší běžnou hodnotu ( 30 ). Jedná se zjevně o otázky, které spadají pod pojem „analýza komplexních hospodářských situací“.

72.

Zatřetí konkrétní důvody, jež Komise uvádí pro nezvolení Ruska jako srovnatelné země, patrně obstojí jen zčásti. Oznámení o zahájení řízení bylo zveřejněno dne 19. června 2010, přičemž sdružení CET zmínilo Rusko jako možnou odpovídající srovnatelnou zemi – i když jen jako případnou alternativu k USA, které samo upřednostňovalo – v odpovědi ze dne 6. srpna 2010. Není jasné, jak mohla rozšíření šetření na tuto zemi bránit časová tíseň, neboť prozatímní nařízení bylo přijato až dne 16. března 2011 a Komise přitom byla schopna zaslat dotazníky výrobcům v jiných zemích uvedených v odpovědích na oznámení o zahájení řízení (konečné nařízení bylo přijato dne 12. září 2011, tedy ve lhůtě 15 měsíců stanovené v čl. 6 odst. 9 základního nařízení). Obtíže spojené se srovnáním údajů ze země, která uplatňuje systém dvojích cen, jsou však nepochybně reálné a Komise mohla mít oprávněně za to, že není nutné rozšířit šetření i na zemi navrhovanou alternativně žadatelem, pokud už provedla potřebné kroky ve vztahu k zemi, kterou daný žadatel považoval za nejvhodnější. I kdyby bylo pravděpodobně namístě uvést důvody pro nezaslání dotazníků ruským výrobcům, mám za to, že jejich neuvedením nemůže být dotčena platnost kteréhokoli z obou nařízení.

73.

Na základě uvedených úvah mám za to, že volba USA jako srovnatelné země nebyla (nebo přinejmenším nebylo prokázáno, že by byla) jasně nevhodná či nepřiměřená, nebylo-li prokázáno, že by byly vhodnější použitelné údaje z nějaké jiné třetí země. Jelikož má být běžná hodnota zjištěna „na jakémkoli jiném přiměřeném základě, včetně ceny skutečně zaplacené nebo ceny, kterou je třeba zaplatit, za obdobné výrobky [v Unii]“ pouze v případě, že nelze použít údaje z třetí země s tržním hospodářstvím, není tedy patrně nezbytné zkoumat, zda by bylo vhodnější použít ceny zaplacené nebo ceny, které je třeba zaplatit, v Unii.

74.

Pro úplnost však doplňuji následující poznámky. Dumpingová rozpětí stanovená v konečném nařízení se pohybovala od 26,3 % do 69,7 % (body 88 až 93 odůvodnění). V prozatímním ani konečném nařízení sice nejsou uvedeny vývozní ceny a běžná hodnota, na jejichž základě byla tato dumpingová rozpětí vypočtena, avšak v souladu s čl. 2 odst. 12 základního nařízení je dumpingovým rozpětím částka, o kterou běžná hodnota přesahuje vývozní cenu. V prozatímním nařízení je průměrná cena dovozu z Číny do Unie během období šetření uvedena ve výši 4,5 EUR/m2 a průměrná cena výrobků z Unie prodávaných na území Unie ve výši 8,8 EUR/m2, přičemž v konečném nařízení jsou tyto hodnoty potvrzeny. V mém stanovisku ve věci Bricmate (C‑569/13), které dnes rovněž přednesu, jsem vypočetla správnou hodnotu průměrné ceny dovozu z Číny do Unie (s přihlédnutím k podstatné statistické chybě, pokud jde o objem dovozu do Španělska v listopadu 2009) ve výši 5,1 EUR/m2. I na posledně jmenovaném základě by částka, o niž ceny za prodej unijního zboží v Unii převyšovaly ceny výrobků dovážených z Číny, byla podle mých výpočtů 72,5 % – tedy vyšší než kterékoli z dumpingových rozpětí zjištěných na základě údajů z USA. Pokud by tedy za běžnou hodnotu byla považována průměrná cena výrobků vyrobených v Unii, jež se v Unii také prodávají, byla by dumpingová rozpětí, a tedy i antidumpingová cla, vyšší než ta, která byla skutečně zjištěna a uložena na základě údajů z USA.

75.

Mám tedy za to, že se unijní orgány nedopustily žádného pochybení, když zvolily USA jako srovnatelnou zemi při výkonu své posuzovací pravomoci v rámci analýzy komplexních hospodářských situací.

76.

Pokud jde o použití údajů od jediného amerického výrobce, v bodě 53 odůvodnění bylo uvedeno:

„Údaje poskytnuté v odpovědi dvou spolupracujících výrobců v USA byly ověřeny na místě. Nakonec byly zohledněny pouze údaje jednoho navštíveného výrobce, které byly shledány jako spolehlivé informace, z nichž lze vycházet při určování běžné hodnoty. Údaje druhého navštíveného výrobce nebyly shledány jako spolehlivé a musely být vyloučeny, neboť tento výrobce vykazoval pouze část svého tuzemského prodeje a náklady nebyly zcela v souladu s účetními závěrkami.“

77.

V konečném nařízení byla tato otázka řešena v bodech 61, 62, 64, 66, 69 a 74 až 77 odůvodnění:

[...]

[...]

[...]

[...]

78.

Předkládající soud uvádí, že z různých ustanovení základního nařízení ( 32 ) s ohledem na použití množného čísla vyplývá, že běžná hodnota – tedy zásadní prvek pro zjištění dumpingu – musí být určena na základě údajů od různých výrobců. Platí-li to pro země s tržním hospodářstvím, musí to také platit v případech, kdy jsou dotčeny země bez tržního hospodářství, jak potvrzuje i skutečnost, že čl. 2 odst. 7 písm. a) odkazuje na ceny ve srovnatelné zemi, nikoli na ceny účtované srovnatelným výrobcem. Objektivity a přesnosti je mnohem těžší dosáhnout v případě, kdy jsou používány údaje jediného výrobce, a v takovém případě je třeba vynaložit velikou péči, zejména pokud může být dotčený americký výrobce ovládán unijním výrobcem, jak je tomu v projednávané věci, a tedy nemusí být ekonomicky nezávislý. V každém případě budou údaje od jediného výrobce závislé na strategických rozhodnutích dané společnosti. Předkládající soud rovněž uvádí, že Komise nepovažovala za nutné vyžádat si v tomto ohledu externí znalecký posudek.

79.

Společnost Fliesen-Zentrum obsáhle cituje body 81 až 87 stanoviska ve věci GLS, ( 33 ) které se týkají významu určení běžné hodnoty a nutné objektivity v tomto směru. Její argumenty obecně odrážejí úvahy vyjádřené předkládajícím soudem, přičemž společnost zdůrazňuje, že nepoužití stejného kritéria (pluralita vývozců či dovozců pro účely srovnání) pro země s tržním hospodářstvím a bez tržního hospodářství by bylo v rozporu se zásadou rovného zacházení.

80.

Rada zdůrazňuje, že podle judikatury Soudního dvora není existence jediného výrobce v zemi na překážku použití této země jako srovnatelné země ( 34 ). Použití množného čísla v základním nařízení je třeba považovat za obecnou a neurčitou formu vyjádření a nikoli za požadavek na získání údajů od více vývozců či výrobců; některá ustanovení totiž používají střídavě jednotné a množné číslo. Údaje od více výrobců navíc nejsou nutné, jsou-li údaje od jediného výrobce reprezentativní. Dotčené orgány vždy kontaktují všechny výrobce v dotčené zemi a používají údaje získané ze všech odpovědí, bez ohledu na jejich počet, a to i pokud je předložena jediná odpověď. K získání spolupráce výrobců je nezbytné zajistit ochranu jejich důvěrných informací. Tvrzení, že údaje amerického výrobce mohly být ovlivněny jeho mateřskou společností se sídlem v Unii (pokud taková společnost skutečně existuje), není podloženo žádnými důkazy a Komise v každém případě používá pouze údaje týkající se prodeje zboží nezávislým třetím osobám.

81.

Komise uznává, že běžnou hodnotu lze spolehlivěji vypočítat na základě údajů získaných od více výrobců ve srovnatelné zemi. To však není vždy možné a unijní orgány nemají žádné prostředky, kterými by výrobce mohly přimět ke spolupráci. Výrobci ve třetí zemi, kterých se šetření netýká, nejsou nijak motivováni spolupracovat, a to na rozdíl od výrobců v zemi, která je předmětem šetření, kteří mají pádné důvody poskytnout své údaje, chtějí-li předejít tomu, aby bylo posouzení provedeno podle čl. 18 odst. 1 základního nařízení na základě dostupných údajů.

82.

V projednávané věci poskytl použitelné údaje pouze jediný americký výrobce. Soudní dvůr uznává, že skutečnost, že ve třetí zemi existuje jen jeden výrobce, není na překážku použití údajů tohoto výrobce pro početní zjištění běžné hodnoty; totéž by mělo platit v případě, že je výrobců několik, ale spolupracuje jen jeden z nich. Důležité je, zda jsou dotyčné ceny výsledkem působení soutěžních sil. Ustanovení zmiňovaná předkládajícím soudem, která jsou formulována v množném čísle, odrážejí ideální situaci, ale nikoli to, co je ve skutečnosti možné. Uvedená ustanovení navíc zmiňují možné alternativní metody, jak vyplývá ze slovesa „lze“; čl. 2 odst. 6 písm. b) upravuje použití údajů pro „dan[ého] vývozce nebo výrobce“ v jednotném čísle.

83.

Nelze zde uvažovat ani o nerovném zacházení; určení běžné hodnoty v zemi, která je předmětem šetření, a ve srovnatelné třetí zemi, jsou dvě zcela odlišné situace, pro něž nelze použít stejné metody.

84.

Nebezpečí, že by ceny jediného výrobce mohly být nevhodně ovlivněny konkrétní situací takového výrobce, je minimální bez ohledu na to, zda je dotyčný výrobce ovládán výrobcem se sídlem v Unii, či nikoli ( 35 ), protože použité ceny se musí týkat velkého počtu obchodů na konkurenčním trhu a jakékoli ceny obchodů uvnitř skupiny musí být odpovídajícím způsobem upraveny.

85.

Konečně skutečnost, že si Komise neobstarala externí znalecký posudek, je irelevantní, neboť Komise v rámci takovýchto šetření nevyužívá externí znalce nikdy, a to z důvodu důvěrnosti údajů.

86.

Pokud by bylo rozhodnuto, že volba USA jako srovnatelné země, byla stižena vadou do té míry, že napadené nařízení je třeba z tohoto důvodu zrušit, nebylo by nutné se touto otázkou zabývat.

87.

Pokud však Soudní dvůr přijme můj závěr, že tomu tak není, je třeba zvážit v zásadě tři hlavní otázky: zaprvé zda lze běžnou cenu určit na základě údajů od jediného výrobce; zadruhé v případě kladné odpovědi, zda tomu tak je i v případě, že je daný výrobce spojen s unijním výrobcem, a zatřetí zda si měla Komise vyžádat posudek externího znalce.

88.

Budu-li se nejprve zabývat třetí – a podle mého názoru nejjednodušší – otázkou, mám za to, že neexistují žádné přesvědčivé důvody pro pověření externího znalce. Společnost Fliesen-Zentrum a předkládající soud patrně přikládají neodůvodněný význam dílčímu nadpisu běžně používanému v důvodových zprávách ke všem návrhům nařízení Rady předkládaným Komisí. Není-li dán nějaký konkrétní důvod pro opačný závěr (a v projednávané věci nebyl žádný takový důvod uveden), je třeba mít v zásadě za to, že dotčené orgány jsou schopny dostatečně posoudit relevantní údaje samy.

89.

Mezi zúčastněnými stranami je nesporné, že při určení běžné hodnoty je vždy vhodnější a bezpečnější vycházet z údajů poskytnutých velkou skupinou výrobců. V rozsudku Rotexchemie však Soudní dvůr rozhodl, že „[p]ouhá skutečnost, že ve srovnatelné zemi existuje jediný výrobce, nevylučuje, že tamější ceny jsou výsledkem skutečné hospodářské soutěže, neboť při chybějící cenové kontrole může být hospodářská soutěž stejně dobře zajištěna tím, že dochází k významnému dovozu z jiných zemí“ ( 36 ).

90.

Situace v projednávané věci je do značné míry méně srovnatelná se skutkovými okolnostmi věci Rotexchemie, kde ve srovnatelné zemi existoval jediný výrobce, oproti situaci, kdy pouze jeden z výrobců užitečně spolupracuje a ostatní nikoli, než se skutkovými okolnostmi věci Ferchimex, kde Tribunál uvedl: „[...] společnost Potacan byla jediným kanadským výrobcem, který nakonec souhlasil s vyplněním dotazníku Komise a spoluprací v řízení. Spolupráci zejména odmítl největší kanadský výrobce [...], který poskytl pouze určité veřejně dostupné informace, jež nebyly pro určení běžné hodnoty dostačující. [...] [Ž]alobkyně nepopírá, že Komise vynaložila veškeré úsilí k získání informací týkajících se kanadského trhu z jiných zdrojů, než je společnost Potacan. [...] Kanadu je tedy třeba považovat za vhodnou referenční zemi a je třeba mít za to, že Komise neměla jinou možnost než použít informace poskytnuté společností Potacan“ ( 37 ).

91.

Posledně jmenovaný rozsudek, který není samozřejmě pro Soudní dvůr závazný, nebyl napaden odvoláním a lze mít za to, že má alespoň určitou neformální váhu.

92.

V projednávané věci je třeba zvážit, zda měly unijní orgány nějaké jiné možnosti. Už jsem přitom došla k závěru, že je reálně nepravděpodobné, že by bylo možno nalézt zjevně lépe odpovídající srovnatelnou zemi s více výrobci ochotnými spolupracovat v rámci šetření ( 38 ). Bylo možné vyslechnout v USA více výrobců? Z bodu 48 prozatímního nařízení lze dovozovat, že byli kontaktováni více než dva američtí výrobci, neboť se v uvedeném bodu odůvodnění zmiňuje, že „[n]a dotazník [...] odpověděli pouze dva výrobci dotčeného výrobku v USA“, a ze spisu nevyplývá, že by byl osloven nedostatečný počet výrobců. Nebylo-li možné nalézt více než jednu srovnatelnou zemi a nebylo-li možné v této zemi přimět k zodpovězení dotazníků více výrobců, bylo patrně jedinou možností buď vycházet při určení běžné hodnoty z údajů poskytnutých jediným americkým výrobcem, který dotazník dostatečně zodpověděl, nebo běžnou hodnotu určit „jiným vhodným způsobem“, kde by v každém případě byla použita cena skutečně zaplacená v Unii nebo cena, kterou je třeba v Unii zaplatit. Pokud jde o druhou z uvedených možností, z výše uvedeného výpočtu ( 39 ) vyplývá, že mohla vést ke stanovení vyšších dumpingových rozpětí.

93.

Konečně, pokud jde o druhou otázku, Soudní dvůr postrádá dostatek informací. Dotčené orgány odmítly potvrdit, zda daný americký výrobce je, či není ekonomicky propojen s unijním (údajně italským) výrobcem, a ačkoli společnost Fliesen-Zentrum či dovozci, kteří se účastnili šetření, byli patrně schopni určit totožnost dotčeného výrobce, v dokumentech či vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru není uvedena jeho totožnost.

94.

Komise nabídla Soudnímu dvoru určité informace (i když ne výslovně tuto konkrétní informaci) za podmínky zachování jejich důvěrnosti ve vztahu ke společnosti Fliesen-Zentrum. Jednací řád však v současné době patrně neobsahuje žádné ustanovení, které by Soudnímu dvoru umožnilo takto postupovat ( 40 ). Důvěrné zacházení s dokumenty je upraveno pouze ve vztahu k vedlejším účastníkům řízení o přímých žalobách a kasačních opravných prostředcích (čl. 131 odst. 2 a čl. 190 odst. 1). Komise na jednání uvedla, že se v projednávané věci jedná o žalobu na neplatnost vydávanou za žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a že při neexistenci výslovného ustanovení v jednacím řádu Soudního dvora může tento soud použít ad hoc výklad svého rozsudku Kadi II ( 41 ) rovněž ve světle článku 339 SFEU (který ukládá členům orgánů a úředníkům Unie povinnost k utajení informací) a čl. 19 odst. 4 základního nařízení.

95.

Avšak vzhledem k (aktuální) neexistenci výslovného ustanovení jednacího řádu, které by umožňovalo důvěrné zacházení s informacemi v rámci řízení o předběžné otázce, nemám za to, že by takový postup byl namístě.

96.

Nelze-li informace poskytnout na bázi důvěrnosti, domnívám se, že je třeba nejprve vycházet z předpokladu, že dotčený americký výrobce byl skutečně ekonomicky propojen s unijním výrobcem, a zvážit, zda tato skutečnost může být důvodem neplatnosti určení běžné hodnoty. Není-li tomu tak, není nutné se dále zabývat otázkou nutnosti přístupu k důvěrným informacím.

97.

Dotčené orgány uvádějí, že stejně jako vždy vynaložily potřebnou péči, aby byly použity pouze údaje týkající se prodeje zboží odběratelům, s nimiž nejsou prodejci ve spojení. V této souvislosti není podle mého názoru nutné trvat na sdělení informací, které chtějí uvedené orgány před společností Fliesen-Zentrum utajit. Vzhledem k argumentu posledně jmenované, že na základě použitých údajů byla určena uměle vysoká běžná hodnota, je nepravděpodobné, že byly vzaty v úvahy prodeje zboží propojeným odběratelům. V takovém případě by totiž byla patrně vypočtená běžná hodnota nižší, neboť za běžných okolností lze logicky mít za to, že by propojení odběratelé měli výhodnější podmínky než ostatní.

98.

Druhou otázkou je: je pravděpodobné, že by výrobní náklady či ceny účtované americkou dceřinou společností unijního výrobce byly uměle navýšeny ve srovnání s náklady či cenami nezávislého amerického výrobce? To je patrně spíše nepravděpodobné, je-li cílem úspěšné podnikání na konkurenčním trhu (a není-li prokázán opak, lze mít za to, že toto je skutečně cílem dotčeného amerického výrobce). Komise ověřila údaje uvedené výrobcem na místě a toto ověření patrně provedla důkladně, neboť údaje poskytnuté druhým výrobcem byly vyřazeny z důvodu jejich nespolehlivosti ( 42 ). Vzhledem k tomu, jaký význam přikládaly dotčené orgány získání údajů z vysoce konkurenčního trhu, je patrně nepravděpodobné, že by takto pečlivé kontrole unikla jakákoli obchodní strategie jdoucí proti hospodářské soutěži.

99.

V projednávané věci nebyl v řízení před Soudním dvorem uveden žádný zvláštní důvod, proč by americký výrobce propojený s výrobcem unijním (za předpokladu prokázání takového spojení) měl prodávat své zboží na americkém trhu za vyšší ceny než výrobce bez takového spojení.

100.

Za těchto okolností mám za to, že není namístě, aby Soudní dvůr prohlásil napadené nařízení za neplatné z důvodu, že běžná hodnota byla vypočtena na základě údajů získaných od jediného výrobce bez ohledu na to, zda byl takový výrobce jakkoli propojen s unijním výrobcem.

101.

Způsob početního zjištění běžné hodnoty na základě údajů poskytnutých americkým výrobcem je popsán v bodech 56 až 58 a 61 odůvodnění:

[...]

102.

Výpočet početně zjištěné běžné hodnoty je popsán v bodech 73, 77, 86 a 87 odůvodnění:

[...]

[...]

103.

Předkládající soud uvádí, že při početním zjišťování běžné hodnoty na základě cen amerického výrobce byly provedeny úpravy ohledně rozdílů v jakosti, tržních charakteristikách a nákladech. Za takových okolností je „věcí orgánů [...], aby si v případě, že se domnívají, že musí provést [...] relevantní úpravu, opatřily důkazy nebo alespoň indicie, které dokládají existenci činitele, na jehož základě se úprava provede, a vliv tohoto činitele na srovnatelnost cen“ ( 45 ). Důvod pro provedení úprav tedy musí být prokazatelný a samotné úpravy musí být ověřitelné. V projednávané věci to však informace uvedené v prozatímním ani konečném nařízení či zpřístupněné během šetření neumožňují. I za předpokladu, že je nutné chránit důvěrnost údajů amerického výrobce, vyžaduje článek 296 SFEU, aby byl každý právní akt dostatečně odůvodněn. Jelikož je zjištění běžné hodnoty zásadním krokem při prokazování existence dumpingu, má odůvodnění antidumpingového opatření zvláštní význam a právo obhajoby upravené v článku 20 a čl. 21 odst. 6 základního nařízení je zmařeno, mají-li mít dotčené osoby k dispozici jen neurčité informace o přesném způsobu zjištění běžné hodnoty a nejsou schopny předložit skutkově podložená vyjádření.

104.

Vyjádření společnosti Fliesen-Zentrum se znovu do značné míry shodují s úvahami předkládajícího soudu, přičemž je zdůrazňována neurčitost a nespolehlivost údajů uvedených v prozatímním a konečném nařízení.

105.

Rada zdůrazňuje nutnost zachování důvěrnosti ve vztahu ke spolupracujícím výrobcům ve srovnatelných třetích zemích. Sdělení jakýchkoli podrobností, které požaduje společnost Fliesen-Zentrum, by bylo flagrantním porušením takové důvěrnosti. Úpravy, které je třeba provést při zjišťování běžné hodnoty, navíc spadají do široké posuzovací pravomoci dotčených orgánů v komplexních ekonomických otázkách, přičemž nebyly uvedeny žádné skutečnosti dokládající zneužití této posuzovací pravomoci. Všechny provedené úpravy konečně zvýhodňují výrobce, na jejichž výrobky se antidumpingové clo vztahuje; v případě neexistence nepříznivých dopadů je povinnost uvést odůvodnění méně striktní a v projednávané věci byla tedy dodržena.

106.

Komise tvrdí, že zaprvé odůvodnění konečného nařízení splňuje požadavky vyplývající z judikatury a zadruhé společnosti Fliesen-Zentrum nepřísluší žádné „právo obhajoby“ a že žádná takové právo nebylo porušeno.

107.

Pokud jde o odůvodnění, cituje obecný požadavek vyjádřený v rozsudku Petrotub ( 46 ), a dále uvádí, že v rozsudku Beus ( 47 ) Soudní dvůr určil, že odůvodnění nařízení, které má být obecně použitelné „může být omezeno na popis obecné situace, která vedla k jeho přijetí, a na obecné cíle, kterých má dosáhnout. Nelze tedy vyžadovat uvedení různých skutečností, na jejichž základě bylo přijato a které jsou často velmi početné a složité, nebo a fortiori, aby obsahovalo více či méně úplné vyhodnocení takových skutečností“. V rozsudku Petrotub ( 48 ) Soudní dvůr určil, že pouhé konstatování ze strany Rady, že bylo „určeno, že prodeje s náhradou byly skutečně uskutečňovány v běžném obchodním styku“, nepředstavuje dostatečné odůvodnění; Rada neuvedla důvody, proč má za to, že ceny účtované v rámci takových prodejů nejsou dotčeny vztahem mezi účastníky; neumožnila dotčeným osobám určit, zda byly tyto ceny řádně zohledněny při výpočtu běžné hodnoty, nebo zda došlo k chybě, kterou by mohla být dotčena legalita napadeného nařízení, a Rada rovněž neumožnila Soudnímu dvoru vykonat přezkumnou pravomoc a určit, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému právnímu posouzení. Komise však tvrdí, že povinnost uvést odůvodnění musí respektovat povinnost chránit důvěrnost obchodních tajemství stanovenou v článku 339 SFEU a článku 19 základního nařízení. Zejména čl. 19 odst. 4 posledně jmenovaného nařízení rozlišuje mezi sdělením obecných informací, které není vyloučeno, a sdělením konkrétních důkazů, jež je naopak přísně omezeno. Odůvodnění je třeba konečně posuzovat v jeho kontextu, jehož součástí je v projednávané věci veškerý nedůvěrný obsah spisu sdělený zúčastněným stranám.

108.

Komise tvrdí, že v projednávané věci byly splněny všechny výše uvedené požadavky, a to zejména v bodech 56 až 58 a 61 odůvodnění prozatímního nařízení, na něž odkazuje konečné nařízení. Pouhá skutečnost, že nejsou poskytnuty žádné konkrétní či přibližné údaje, neznamená nesplnění požadavku uvést odůvodnění; dostupné informace postačují k tomu, aby si Soudní dvůr vyžádal jakékoli důvěrné údaje nezbytné k ověření příslušného odůvodnění. Z hlediska platnosti konečného nařízení není jakkoli relevantní ani otázka, zda dotčený americký výrobce je či není propojen s unijním výrobcem, protože se použité údaje týkají cen zboží prodávaného nepropojeným subjektům. Údaje byly ověřeny pomocí výkazů dotčeného amerického výrobce a případně upraveny.

109.

Pokud jde o právo obhajoby, Komise především uvádí, že se společnost Fliesen-Zentrum nijak neúčastnila postupu, který vedl k přijetí konečného nařízení. Nemůže tedy v této souvislosti mít žádné právo obhajoby. Taková práva nemůže ani dovozovat ze skutečnosti, že je podle svého tvrzení „ve spojení“ s lucemburskou společností Cera-Net Sàrl, která se daného postupu účastnila, ledaže by (snad) byla schopna prokázat, že uvedenou společnost ovládala. V každém případě takové právo nepřísluší ani samotné společnosti Cera-Net, protože antidumpingové řízení směřuje pouze proti výrobcům či vývozcům ze třetí země a případně dovozcům, s nimiž jsou ve spojení, a nikoli proti nezávislým dovozcům, jako je společnost Cera-Net.

110.

Komise podpůrně tvrdí, že práva obhajoby společnosti Cera-net nebyla v žádném případě porušena. V rozsudku Timex ( 49 ) došel Soudní dvůr k závěru, že by dotčení prodejci či výrobci měli mít možnost seznámit se s informacemi shromážděnými Komisí během šetření, aby mohli účinně vyjádřit svá stanoviska, avšak takové právo je případně nutné uvést do souladu se zásadou důvěrnosti informací; Komise by měla vynaložit veškeré úsilí slučitelné s povinností nesdělit obchodní tajemství, aby poskytla žadateli informace nezbytné pro obranu jeho zájmů, a zvolit případně ze svého vlastního podnětu vhodný způsob poskytnutí takových informací. V projednávané věci byly společnosti Cera-Net poskytnuty některé z požadovaných informací, přičemž úředník pro slyšení ověřil, že použité ceny byly v případě potřeby upraveny. Vlastní sdělení by bylo v rozporu s důvěrností údajů, která má zásadní význam pro získání spolupráce výrobců ze třetích zemí.

111.

Při zkoumání tohoto aspektu projednávané věci vzniká – stejně jako v předchozím případě – otázka důvěrnosti informací. V tomto případě však tato otázka musí být posouzena nejprve ve světle procesního postavení společnosti Fliesen-Zentrum ve vztahu k antidumpingovému šetření.

112.

Mám za to, že společnost Fliesen-Zentrum, která není propojena s žádným z čínských vývozců a neúčastnila se předmětného šetření, se zjevně nemůže sama dovolávat žádného konkrétního práva obhajoby a že Komise uvedla přesvědčivé důvody, proč takové právo nelze odvozovat od osob, které se dotčeného šetření účastnily.

113.

V rámci původního řízení a tohoto řízení o předběžné otázce je tedy otázkou, zda je odůvodnění dostatečné pro právní akt s obecnou působností. Jinými slovy, je dostatečné k tomu, aby dotčené osoby (kromě těch, které jsou dotčeny přímo a bezprostředně) rozuměly důvodům, na jejichž základě dotčené orgány postupovaly, a aby Soudní dvůr mohl vykonat svou přezkumnou pravomoc? Bylo v tomto ohledu nutné uvést podrobnosti o úpravách provedených ohledně rozdílů v jakosti, tržních charakteristikách a nákladech?

114.

Veškeré informace, které má Soudní dvůr a subjekty dotčené v obecné formě relevantními antidumpingovými cly k dispozici, jsou uvedeny v bodě 61 odůvodnění prozatímního nařízení, na nějž odkazují body 77, 86 a 87 odůvodnění konečného nařízení a jenž zní: „Běžná hodnota byla upravena o rozdíly ve vlastnostech – zejména z důvodu označení výrobců původního zařízení (OEM) – a o rozdíly v kvalitě určitých typů, které výrobce ve srovnatelné zemi nevyrábí – z důvodu nižších nákladů na neporcelánové obkládačky. Kromě toho byly ve vhodných případech provedeny úpravy s ohledem na náklady na námořní dopravu, pojištění, manipulaci a vedlejší náklady, náklady spojené s balením, poskytnutím úvěru, bankovními poplatky a provizemi ve všech případech, které se ukázaly jako odůvodněné, správné a podložené ověřenými důkazy“.

115.

Mám za to, že výše uvedené musí v zásadě představovat dostatečné vysvětlení obecně použitelného aktu. Uvádí se druh úpravy a přinejmenším implicitně směr, jímž byly údaje upraveny – tedy dolů.

116.

Osoba, která je dotčena pouze nepřímo (jako je dovozce v postavení společnosti Fliesen-Zentrum), ani Soudní dvůr nemohou dozajista bez skutečných údajů ověřit přesné výpočty. Pokud jde o společnost Fliesen-Zentrum (a obecně o obchod s keramickými obkládačkami), je patrně namístě uznat, že takové údaje mají zůstat důvěrné.

117.

Kdyby existovaly konkrétní důkazy o tom, že úpravy byly provedeny nesprávně, mohl by Soudní dvůr uvažovat o tom, že si vyžádá předložení dotyčných údajů a že tyto údaje přezkoumá. S ohledem na stávající znění jednacího řádu bych znovu doporučila zachovávat v tomto směru opatrnost.

118.

Žádné konkrétní důkazy však neexistují a při jejich absenci a ve světle postavení společnosti Fliesen-Zentrum ve vztahu k antidumpingovému řízení jako celku patrně neexistuje důvod, proč by si měl Soudní dvůr vyžádat další podrobnosti o provedených úpravách. Pokud se společnost Fliesen-Zentrum, stejně jako jakákoli jiná nepřímo dotčená osoba musí v zásadě spokojit s odůvodněním splňujícím požadavky na obecně použitelné opatření, nemůže se z důvodu, že zahájila řízení u vnitrostátního soudu, v jehož rámci byla následně podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, domáhat toho, aby se Soudní dvůr v tomto kontextu zabýval informacemi, které by případně měl k dispozici Tribunál v jiném kontextu přímé žaloby podané aktivně legitimovanou osobou dotčenou daným antidumpingovým opatřením.

119.

Mohou tedy sice i nadále panovat určité nejasnosti, pokud jde o přesnost výpočtu běžné hodnoty na základě údajů získaných od dotčeného amerického výrobce, jež by mohly případně mít význam v rámci řízení o přímé žalobě podané aktivně legitimovanou osobou k Tribunálu, nemám však za to, že by tyto nejasnosti byly takové povahy, aby odůvodňovaly závěr Soudního dvora o neplatnosti napadeného nařízení v daném procesním rámci, v němž byla v tomto řízení vznesena předběžná otázka.

120.

Výběr vzorků čínských a unijních výrobců v souladu s článkem 17 základního nařízení je vysvětlen v bodech 4 až 13 odůvodnění. V bodě 4 odůvodnění je uvedeno, že všichni známí vyvážející výrobci v Číně, dovozci a výrobci v Unii byli požádáni, aby se Komisi přihlásili a poskytli základní informace o své činnosti související s dotčeným výrobkem za období šetření. V odůvodnění je dále uvedeno:

„2.1 Výběr vzorku čínských vyvážejících výrobců

2.2. Výběr vzorku výrobců v Unii

121.

Problematika výběru vzorku je řešena v bodech 9 až 33 odůvodnění. V bodech 9 až 12 odůvodnění je odmítnuta námitka týkající se dvou vyvážejících čínských výrobců, která není v projednávané věci relevantní. V bodě 13 odůvodnění je uvedeno: „Jelikož nebyly předloženy žádné jiné připomínky, potvrzuje se 5. a 6. bod odůvodnění prozatímního nařízení.“

122.

Pokud jde o otázky relevantní v projednávané věci, v bodech 16 až 33 odůvodnění se uvádí:

[...]

123.

V tomto ohledu jsou relevantní i body 125 a 126 odůvodnění:

124.

Předkládající soud uvádí, že k určení míry podbízení použila Komise výběr vzorku, který čl. 17 odst. 1 základního nařízení připouští „[v] případech, kdy je počet žadatelů, vývozců nebo dovozců, typů výrobků nebo obchodů příliš velký“. Lze použít dva druhy výběru vzorku: „přiměřený počet stran, výrobků nebo obchodů, který se vybere jako statisticky reprezentativní vzorek na základě informací dostupných v době výběru nebo jako největší reprezentativní objem výroby, prodeje nebo vývozu, který může být v době, která je k dispozici, přiměřeně přezkoumán“. Je zjevné, že první druh byl použit k určení cen unijních výrobců, kdežto k určení cen čínských výrobců byl použit druhý druh. Předkládající soud se táže, zda je takový postup platný, neboť vedl v zásadě k výběru vzorků z velkého počtu malých unijních výrobců (představujících pouze 7 % výroby v Unii) a malého počtu velkých čínských výrobců (14,4 % čínské výroby), i když jsou oba trhy velmi roztříštěné a sestávají převážně z malých a středních podniků. Vzorky tak nemusí být srovnatelné, což zpochybňuje objektivitu určení. Všichni unijní výrobci zařazení do vzorku navíc působí v západních členských státech, kde jsou ceny vyšší, a žádní z nich nepůsobí v členských státech s nižšími cenami. Není tedy jasné, zda byly zjištěné míry podbízení (43,2 až 55,7 % podle bodu 113 konečného nařízení) určeny přesně a objektivně.

125.

Společnost Fliesen-Zentrum znovu předkládá do značné míry stejné úvahy, i když podrobněji, přičemž trvá na tom, že oba vzorky musí být složeny srovnatelným způsobem. K tomu, aby byl unijní vzorek reprezentativní, je navíc třeba alespoň 25 % unijních výrobců, a to v souladu s minimálním požadavkem pro zahájení šetření ( 50 ). Skutečnost, že Komise srovnávala nesrovnatelné, je v rozporu se zásadou rovného zacházení, požadavkem na objektivitu stanoveným v čl. 3 odst. 2 základního nařízení a pravidlem nižšího cla stanoveným v čl. 9 odst. 4 téhož nařízení. Použití vzorků představujících pouze 7 a 14,4 % relevantních trhů navíc neodpovídá požadované míře reprezentativnosti.

126.

Rada zaprvé tvrdí, že újma vznikající danému výrobnímu odvětví v Unii byla vyhodnocena na základě makroekonomických údajů z celého odvětví a mikroekonomických údajů získaných od unijních výrobců zařazených do vzorku; daná hodnota nemůže být dotčena složením čínského vzorku. Zadruhé unijní vzorek zohledňuje roztříštěnost daného odvětví. Do vzorku nebyli zařazeni polští ani čeští výrobci, protože polský výrobce ukončil spolupráci a česká výroba tvoří méně než 3 % výroby v Unii. Komise provedla nicméně simulaci zahrnující polské ceny a zjistila jen minimální rozdíly. Zatřetí společnost Fliesen-Zentrum nevznesla během řízení žádné námitky ohledně složení čínského vzorku a v tomto řízení o předběžné otázce již tak nemůže učinit. V každém případě spadá použití jiné metody pro čínský vzorek do posuzovací pravomoci dotčených institucí a v tomto případě zajistila daná metoda maximální reprezentativnost pro každou skupinu. Uložená antidumpingová cla jsou konečně v každém případě nižší než zjištěná antidumpingová rozpětí.

127.

Komise uvádí, že nelze mít za to, že účelem obou vzorků je pouze určit míru podbízení. Unijní vzorek slouží také ke shromáždění široké škály mikroekonomických údajů, které by měly pokrývat všechny kategorie výrobců v Unii, s cílem určit jakoukoli odchylku v závislosti na zeměpisné poloze či velikosti, kdežto vzorek vývozců má zohledňovat co možná největší podíl dovozů do Unie, a zajistit tak, aby zjištěné ceny byly co možná nejblíže skutečnému průměru. Použití obou metod je tedy zcela opodstatněné, není v rozporu se zásadou rovného zacházení a nezpochybňuje objektivitu analýzy. Pokud jde o absenci východoevropských výrobců ve vybraném vzorku, dotčené orgány nemají žádný prostředek, jak výrobce přimět ke spolupráci, přičemž polští výrobci spolupráci odmítli. V každém případě ze západní Evropy pochází 80 % unijní výroby a veřejně dostupné údaje z Polska a České republiky dokládají, že jejich zařazení do vzorku by nemělo podstatný vliv.

128.

Pokud jde o možnost stanovení nižšího cla v případě, že by rozpětí podbízení bylo zjištěno na jiném základě, Komise uvádí, že napadené nařízení bylo vypracováno v angličtině a že pojem „underselling margin“ (rozpětí prodeje pod cenou; rozdíl mezi dumpingovými cenami a cílovými cenami pro unijní výrobce – v němčině „Zielunterbietungsspanne“ a ve francouzštině „marge de sous-cotation des prix indicatifs“, což odpovídá pojmu „rozpětí újmy“) byl do němčiny (a francouzštiny) nesprávně přeložen ( 51 ), jako by se jednalo o pojem „undercutting margin“ (rozdíl mezi dumpingovými cenami a skutečnými cenami unijních výrobců, které již byly vlivem dumpingu sníženy – v němčině „Preisunterbietungsspanne“ a ve francouzštině „marge de sous-cotation des prix“).

129.

Základní otázkou v tomto směru je, zda je srovnání provedené dotčenými orgány při určení, že „ve srovnání s cenou obdobného výrobku výrobního odvětví [Unie] existuje značné cenové podbízení ze strany dumpingového dovozu“ (čl. 3 odst. 3 základního nařízení), neplatné z důvodu, že k posouzení čínských cen byla použita jedna ze dvou metod výběru vzorku upravená v čl. 17 odst. 1 základního nařízení, zatímco pro posouzení cen unijních byla použita druhá z těchto metod. Podpůrnou otázkou je, zda bylo nezbytné do unijního vzorku zařadit jednoho či více výrobců z východoevropských členských států, kde patrně převažují nižší ceny, a zda byl unijní vzorek dostatečně reprezentativní. Pokud následně kterékoli z těchto činitelů vedly k nadhodnocení úrovně cenového podbízení, vzniká otázka, zda na základě této skutečnosti mělo být použito pravidlo nižšího cla stanovené v čl. 9 odst. 4 základního nařízení.

130.

Pokud jde nejprve o uvedenou podpůrnou otázku, mám za to, že důvody pro nezařazení polských a českých výrobců jsou rozumné a srozumitelné jak v prozatímním a konečném nařízení, tak ve vyjádřeních dotčených orgánů. Mám za to, že volba výrobců spadá do široké posuzovací pravomoci unijních orgánů při posouzení komplexních hospodářských situací a že jim nelze vytýkat ukončení spolupráce ze strany polského výrobce v průběhu šetření či odmítnutí spolupráce ostatními výrobci. Byly navíc provedeny kontroly k ověření, zda nejsou výsledky podstatně ovlivněny absencí údajů od východoevropských (konkrétně polských) výrobců.

131.

Pokud jde o reprezentativnost, tvrzení společnosti Fliesen-Zentrum, že unijní vzorek musí obsahovat přinejmenším 25 % výroby v Unii, je podle mého názoru neopodstatněný. Článek 5 odst. 4 základního nařízení se netýká reprezentativnosti vzorků a toto tvrzení nepodporuje ani žádná judikatura, které se společnost dovolává.

132.

Pokud jde o hlavní otázku, konstatuji především, že čl. 17 odst. 1 základního nařízení nestanoví výslovně, že by různé vzorky měly být vybrány přesně srovnatelným způsobem. Nemám ani za to, že by jej bylo možno vykládat jako implicitní požadavek tohoto druhu, který by se uplatnil v „případech, kdy je počet žadatelů, vývozců nebo dovozců, typů výrobků nebo obchodů příliš velký“ a šetření bylo omezeno na „přiměřený počet stran, výrobků nebo obchodů“. Dotčené kategorie nemohou být vždy samy o sobě srovnatelné, a často tedy nebude existovat žádný prostor pro srovnání metod výběru vzorků.

133.

Z článku 17 odst. 2 základního nařízení navíc vyplývá, že konečná volba stran, druhů výrobků či obchodů přísluší Komisi. Mám za to, že dotčené orgány dostatečné odůvodnily postup, který si zvolily. Pokud jde o ceny čínského vývozu, nejdůležitější v tomto směru bylo zjistit co možná nejpřesněji průměrnou cenu, a bylo tedy logické za tímto účelem vybrat vývozce s největším objemem prodeje. Výběr vzorku unijních výrobců však musel odpovídat širší škále účelů, a nebylo jej tedy možné omezit na největší výrobce.

134.

Je však pravda, že zjištění újmy musí zahrnovat „objektivní posouzení“ objemu dumpingového dovozu, jeho účinku na ceny na unijním trhu a jeho účinku na výrobní odvětví Unie (čl. 3 odst. 2 základního nařízení) a vzorky musí být „statisticky reprezentativní“ (čl. 17 odst. 1).

135.

V této souvislosti je patrně přinejmenším realistické, že metoda použitá pro Čínu (největší objem, a tedy největší výrobci) mohla vést k určení nižší ceny, než kdyby byl do vzorku zařazen větší počet menších výrobců; větší výrobci mohou využívat úspor z rozsahu, a prodávat tak své zboží za nižší ceny. Naopak a ve stejném smyslu mohla vést metoda použitá pro výrobce v Unii ke stanovení vyšší ceny. V takovém případě by zjištěná míra cenového podbízení mohla být vyšší, než kdyby byly oba vzorky vybrány stejnou metodou. (Totéž by platilo pro prodej pod cenou, kde se závěry opíraly o údaje ze stejných zdrojů, a tvrzení Komise, pokud jde o terminologii a překlad, není patrně v této souvislosti nijak zvlášť relevantní.)

136.

Tyto možnosti jsou však nejisté a Soudnímu dvoru nebyly předloženy žádné podrobné údaje či výpočty, které by je činily nějak zvláště důvěryhodnými. Další stejně realistickou možností je, že čínské vývozní ceny závisely více na podmínkách hospodářské soutěže na dovozním trhu než na velikosti či kapacitě výrobce a jiná metoda výběru vzorku čínských vývozců by tak vedla ke stejnému výsledku ( 52 ). Nelze tedy mít bez dalšího za to, že by míra cenového podbízení nebo prodeje pod cenou byla podstatným způsobem odlišná, pokud by byla pro oba vzorky použita stejná metoda.

137.

Nevidím tedy žádný důvod, proč by posouzení cenového podbízení v napadeném nařízení mělo být jakkoli neplatné z důvodu volby dvou různých metod výběru vzorků nebo proč by mělo být jakkoli neslučitelné s pravidlem nižšího cla stanoveným v čl. 9 odst. 4 základního nařízení.

138.

Ve světle výše uvedených úvah mám za to, že by Soudní dvůr měl odpovědět na otázku položenou Finanzgericht München v tom smyslu, že prováděcí nařízení Rady (EU) č. 917/2011 ze dne 12. září 2011, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo a s konečnou platností vybírá prozatímní clo z dovozu keramických obkládaček pocházejících z Čínské lidové republiky, není neplatné na základě žádného z důvodů uvedených v jeho žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.