STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILA JÄÄSKINENA
přednesené dne 20. listopadu 2014(1)
Věc C‑507/13
Spojené království Velké Británie a Severního Irska
proti
Evropskému parlamentu
a
Radě Evropské unie
„Dohled nad úvěrovými institucemi a investičními podniky – Žaloba na neplatnost – Směrnice 2013/36/EU – Článek 94 odst. 1 písm. g), čl. 94 odst. 2 a čl. 162 odst. 1 a 3 – Stanovení poměru mezi pevnou a pohyblivou složkou odměny pro zaměstnance úvěrových institucí a investičních podniků, jejichž pracovní činnosti mají podstatný dopad na rizikový profil dané instituce – Nařízení č. 575/2013 – Článek 450 odst. 1 písm. d), i) a j) a čl. 521 odst. 2 – Zpřístupnění některých informací týkajících se odměňování – Volba právního základu – Zásady proporcionality, subsidiarity a právní jistoty – Ultra vires – Ochrana osobních údajů – Mezinárodní obyčejové právo – Exteritoriální účinky čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice 2013/36/EU“
I – Úvod
1. V tomto řízení se Spojené království podle článku 263 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) domáhá zrušení některých ustanovení určitých legislativních aktů Evropského parlamentu a Rady Evropské unie. Žaloba na neplatnost se týká tzv. „balíčku CRD IV“, který vstoupil v platnost dne 17. července 2013. Uvedený balíček sestává z nové směrnice o kapitálových požadavcích, tedy směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES(2) (dále jen „směrnice CRD IV“), a nového nařízení o kapitálových požadavcích, tedy nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012(3) (dále jen „nařízení CR“).
2. Spojené království se domáhá zrušení čl. 94 odst. 1 písm. g), čl. 94 odst. 2 a čl. 162 odst. 1 a 3 směrnice CRD IV a čl. 450 odst. 1 písm. d), čl. 450 odst. 1 písm. i), čl. 450 odst. 1 písm. j) a čl. 521 odst. 2 nařízení CR.
3. Spojené království v zásadě směrnici CRD IV vytýká, že v čl. 94 odst. 1 písm. g) obsahuje ustanovení o indexaci pohyblivé složky odměny na pevnou složku odměny u osob, jejichž pracovní činnost má vliv na rizikový profil úvěrových institucí a investičních podniků(4) (dále jen „finanční instituce“), kde jsou tyto osoby zaměstnány. Za účelem zodpovězení dotčených právních otázek mám za to, že výše uvedený režim je třeba označovat jako „maximální poměr stanovený pro pohyblivou složku odměny“, a nikoli jako „maximální prémii pro bankéře“ („cap on bankers bonuses“)(5). V níže uvedené analýze totiž doložím, že se jedná o klíčový terminologický rozdíl, pokud jde o posouzení legality procentního poměru, který je úhelným kamenem žaloby Spojeného království.
4. Článek 94 odst. 1 písm. g) bod i) směrnice CRD IV stanoví, že pohyblivá složka odměny nesmí přesáhnout 100 % pevné složky celkové odměny každého jednotlivce, a doplňuje některá další pravidla, včetně možnosti členských států umožnit akcionářům za určitých podmínek zvýšit tento poměr na 200 % a oprávnění členských států stanovit tento maximální procentní podíl na nižší úrovni [čl. 94 odst. 1 písm. g) bod ii) směrnice CRD IV].
5. Pokud jde o nařízení CR, Spojené království napadá čl. 450 odst. 1 písm. d) a i) uvedeného nařízení, kde je upravena povinnost finančních institucí zpřístupňovat poměry mezi pevnou a pohyblivou složkou stanovené podle čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV a počty osob, kterým byly vyplaceny odměny nad určitou horní hranicí. Spojené království rovněž napadá platnost ustanovení čl. 450 odst. 1 písm. j), které stanoví povinnost finančních institucí zpřístupnit na žádost členského státu nebo příslušného orgánu celkové odměny pro každého člena vedoucího orgánu nebo vrcholného vedení.
6. Žaloba Spojeného království je rozdělena do šesti žalobních důvodů. V prvním žalobním důvodu žalobce poukazuje na nesprávný právní základ každého z napadených opatření, s výjimkou čl. 162 odst. 1 a 3 směrnice CRD IV a čl. 521 odst. 2 nařízení CR. V druhém žalobním důvodu napadá platnost čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV a čl. 450 odst. 1 písm. i) a j) nařízení CR s ohledem na zásadu proporcionality či zásadu subsidiarity a třetí žalobní důvod vychází ze zásady právní jistoty a směřuje pouze proti čl. 162 odst. 3 směrnice CRD IV. Ve čtvrtém žalobním důvodu žalobce uvádí, že svěření pravomocí Evropskému orgánu pro bankovnictví (dále jen „EBA“) podle čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV je ultra vires. V pátém žalobním důvodu Spojené království tvrdí, že čl. 450 odst. 1 písm. j) nařízení CR porušuje právo na soukromí a právní zásady, jimiž se řídí ochrana osobních údajů. V šestém žalobním důvodu se uvádí, že má-li být čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV použit na pracovníky institucí mimo území EHP, porušuje zásadu zákazu exteritoriality podle mezinárodního obyčejového práva.
7. Evropský parlament a Rada, s podporu Komise jako vedlejší účastnice řízení, všem výše uvedeným žalobním důvodům důsledně oponují.
8. Ne všechny argumenty, které Spojené království v projednávané věci předkládá, jsou stejně významné, nejpřesvědčivější důvody pro zpochybnění platnosti napadených opatření jsou uvedeny v prvním žalobním důvodu. Zaměřím se proto nejprve na pět méně významných žalobních důvodů, a to počínaje důvodem šestým a konče důvodem druhým, a prvním žalobním důvodem se budu zabývat nakonec.
II – Řízení před Soudním dvorem
9. Svou žalobou podanou podle článku 263 SFEU proti Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie, doručenou Soudnímu dvoru dne 20. září 2013, se Spojené království domáhá, aby Soudní dvůr prohlásil čl. 94 odst. 1 písm. g), čl. 94 odst. 2 a čl. 162 odst. 1 a 3 směrnice CRD IV a čl. 450 odst. 1 písm. d), i) a j) a čl. 521 odst. 2 nařízení CR za neplatné a uložil žalovaným náhradu nákladů řízení.
10. Evropský parlament a Rada Evropské unie ve svých žalobních odpovědích navrhují, aby Soudní dvůr žalobu zamítl v plném rozsahu na základě hmotněprávních důvodů a aby uložil Spojenému království náhradu jejich nákladů řízení. Spojené království podalo následně repliku a žalovaní na tuto repliku reagovali duplikami.
11. Evropská komise do řízení vstoupila na podporu Parlamentu a Rady. Spojené království předložilo písemné vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka podanému Komisí.
12. Spojené království, Parlament, Rada a Komise se zúčastnily jednání, které se konalo dne 8. září 2014.
III – Úvodní poznámky
A – Okolnosti přijetí směrnice CRD IV a nařízení CR
13. Celosvětová finanční krize spojená s pádem investiční banky Lehman Brothers v září 2008 odhalila slabiny unijní právní úpravy v oblasti regulace finančních institucí. K obnovení finanční stability přijala Evropská unie a její členské státy celou řadu bezprecedentních opatření, kterými řešily krátkodobé potřeby i dlouhodobý vývoj. Mezi krátkodobá opatření patřilo také schválení pomoci finančním institucím v objemu více než 5 bilionů eur, a to v termínu do října 2012(6). Dlouhodobě došlo rovněž k reformě regulačního rámce pro finanční instituce. Cílem bylo zavést komplexní rámec citlivý vůči rizikům, pokud jde o kapitálové požadavky na finanční instituce, a podpořit efektivnější řízení rizik v těchto institucích.
14. Dřívější balíček, tzv. „balíček CRD I“ z roku 2006, spočíval v přepracování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES ze dne 20. března 2000 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu(7) a směrnice Rady 93/6/EHS ze dne 15. března 1993 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí(8). K tomu došlo přijetím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (přepracované znění)(9) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/49/ES ze dne 14. června 2006 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí (přepracované znění)(10).
15. V prvních letech finanční krize však došlo ke dvěma důležitým změnám balíčku CRD I. Nejprve byla v roce 2009 přijata nová směrnice, která byla později označena za „směrnici CRD II“(11) a jejímž cílem bylo zlepšit řízení velké angažovanosti, kvalitu bankovního kapitálu, řízení rizika likvidity a řízení rizik pro sekuritizované produkty. Jednalo se o oblasti, které zákonodárce EU považoval za významné s ohledem na příčiny krize. Dále byla v roce 2010 přijata další směrnice Evropské unie, označovaná jako „směrnice CRD III“(12), a to s cílem posílit pravidla upravující kapitál bank a odměňování v bankovním sektoru. Oba tyto dokumenty byly přijaty na základě článku 53 SFEU.
16. Směrnicí CRD III byly stanoveny zásady odměňování, které měly zajistit přizpůsobení pobídek dlouhodobějším zájmům finančních institucí(13). Nutnost zavedení takových opatření byla vysvětlena v bodě 4 odůvodnění směrnice CRD III tak, že „nadměrné a neobezřetné podstupování rizik může narušit finanční zdraví úvěrových institucí nebo investičních podniků a destabilizovat bankovní systém“.
17. Směrnice CRD III zavedla určité zásady odměňování. Stanovila zejména, že pevná a pohyblivá složka celkové odměny musí být přiměřeně vyváženy a pevná složka musí tvořit dostatečně velkou část celkové odměny, aby umožňovala provádění plně flexibilního systému vyplácení pohyblivé složky odměny, včetně možnosti nevyplacení pohyblivé složky odměny. Konkrétní poměr pohyblivé a pevné složky odměny však mohly stanovit samy finanční instituce, a to v rámci ustanovení směrnice CRD III o odměňování.
18. V roce 2011 navrhla Komise další právní předpisy za účelem provedení celosvětových regulačních norem vydaných Basilejským výborem pro bankovní dohled. Výsledkem bylo přijetí směrnice CRD IV na základě článku 53 SFEU a nařízení CR na základě článku 114 SFEU. Uvedené dokumenty jsou společně označovány jako balíček CRD IV.
19. Původní návrh Komise obsahoval několik ustanovení týkajících se odměňování zaměstnanců odpovědných za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik, a zejména pohyblivé složky jejich odměny. V rámci přípravy uvedeného návrhu vydala Komise zelenou knihu o správě a řízení podniku ve finančních institucích a politice odměňování(14), kterou byl zahájen rozsáhlý proces projednávání se zainteresovanými stranami. Součástí diskuse byla i otázka, zda jsou nezbytná další opatření ohledně struktury a řízení politiky odměňování ve finančních službách.
20. V následném legislativním procesu Evropský parlament navrhl několik změn návrhu Komise. Ve zprávě vydané dne 30. května 2012(15) Parlament navrhl omezení pohyblivé složky odměny na jednonásobek pevné složky celkové odměny. Během následných jednání se orgány zapojené do zákonodárného procesu dohodly na zvýšení přípustné pohyblivé složky na dvojnásobek pevné složky celkové odměny, ovšem s podmínkou, že takové zvýšení schválí určitá kvalifikovaná většina akcionářů(16).
21. Právě tento maximální poměr stanovený pro pohyblivou složku odměny je hlavním předmětem žaloby Spojeného království v tomto řízení. Argumentace Spojeného království tak směřuje proti změně původně navržené Evropským parlamentem, která podle Spojeného království stanoví úroveň odměňování osob spadajících do její působnosti(17).
B – Vztah mezi pohyblivou složkou odměny a řízením rizik v úvěrových institucích
22. Komise ve svém spise vedlejšího účastníka uvádí, že se některé problémy spojené s politikou odměňování ve finančním sektoru projevily až po skončení finanční krize. Podle Komise byl jedním z hlavních spouštěcích mechanismů krize systém odměňování, jehož součástí byly často vysoké prémie nesrovnatelné s pevnou složkou mzdy. Nepřiměřené pobídky vedly podle jejího názoru k tomu, že zaměstnanci navyšovali krátkodobá rizika, neboť ti, kteří měli z takových pobídek přínos, se podíleli na krátkodobých ziscích bank, ale nikoli na nákladech jejich případného neúspěchu. V nejhorším případě pak nesli ztráty v konečném důsledku daňoví poplatníci. Asymetrie mezi těmi, kdo měli přínos z případných zisků, a těmi, kdo nesli případné ztráty, tak mohla být motivací k podstupování nadměrných rizik, neboť zaměstnanci odpovědní za činnosti spojené s podstupováním rizik dostávali z případných zisků prémie. Ve spise vedlejšího účastníka předloženém Komisí je dále uvedeno, že klíčovou součástí pokrizové agendy Evropské unie v oblasti regulace se tak stala právě struktura odměňování(18).
23. Spojené království patrně není s Parlamentem, Radou a Komisí ve sporu ohledně nutnosti bojovat proti podstupování nadměrných rizik, která mohou vést k destabilizaci finančních trhů a finančních institucí. Spojené království však nesouhlasí se stanovením maximální procentní hodnoty poměru pohyblivé složky odměny ve vztahu k pevné složce odměny vyplácené zaměstnancům odpovědným za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik a s tím, že tento poměr stanoví závazná opatření Evropské unie.
IV – Analýza
24. Jak uvádím výše, žalobními důvody v projednávané věci se budu zabývat v obráceném pořadí. Nejprve se proto zaměřím na šestý žalobní důvod.
A – Šestý žalobní důvod, týkající se porušení mezinárodního obyčejového práva
25. Článek 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV je nadepsán „Pohyblivé složky odměny“. Článek 94 odst. 1 písm. g) bod i) stanoví, že instituce stanoví vhodný poměr mezi pevnou a pohyblivou složkou celkové odměny, přičemž pohyblivá složka nepřesáhne 100 % pevné složky celkové odměny každého jednotlivce, a že členské státy mohou stanovit maximální procentní podíl na nižší úrovni. Dále podle čl. 94 odst. 1 písm. g) bodu ii) směrnice CRD IV mohou členské státy akcionářům nebo vlastníkům či společníkům instituce umožnit schválení vyšší maximální úrovně poměru mezi pevnou a pohyblivou složkou odměny za předpokladu, že celková úroveň pohyblivé složky nepřesáhne 200 % pevné složky celkové odměny každého jednotlivce. I v tomto případě mohou členské státy stanovit procentní podíl na nižší úrovni.
26. Spojené království formuluje svůj šestý žalobní důvod takto: „porušení zásady mezinárodního obyčejového práva zakazující exteritoriální účinky“. Spojené království tvrdí, že zásada teritoriality v mezinárodním obyčejovém právu obecně vyžaduje, aby žádný stát nestanovil právní normy upravující jednání státních příslušníků usazených v jiném státě, není-li takový postup odůvodněn existencí dostatečného vztahu. Spojené království v projednávané věci tvrdí, že čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV porušuje uvedenou zásadu, neboť se vztahuje na subjekty na úrovni „skupiny, mateřské společnosti a dceřiných společností“ usazené zcela mimo Evropskou unii, což je podle Spojeného království důsledkem čl. 92 odst. 1 směrnice CRD IV ve spojení s čl. 109 odst. 2 téže směrnice, a to přesto, že žaloba nesměřuje proti žádnému z těchto dvou ustanovení.
27. Podle čl. 92 odst. 1 směrnice CRD IV příslušné orgány zajistí uplatnění mimo jiné článku 94 směrnice CRD IV u institucí na úrovni skupiny, mateřské společnosti a dceřiných společností, včetně těch, které byly vytvořeny v offshore finančních centrech. Článek 109 odst. 2 směrnice CRD IV mimo jiné stanoví, že příslušné orgány mají zajistit, aby mateřské a dceřiné podniky, na něž se vztahuje tato směrnice, zavedly systémy, postupy a mechanismy požadované v oddíle II kapitoly II ve svých dceřiných podnicích, na něž se směrnice nevztahuje. Takové systémy, postupy a mechanismy musí být rovněž konzistentní a řádně integrované a uvedené dceřiné podniky rovněž musí být schopny poskytovat veškeré údaje a informace, které mají význam pro účely dohledu.
28. Spojené království argumentuje, že tento systém je v rozporu s obyčejovou zásadou mezinárodního práva veřejného, pokud jde o teritorialitu. Spojené království tvrdí, že „je ustálenou praxí, že zásada suverenity zahrnuje výlučnou pravomoc státu přijímat právní normy upravující jednání, k němuž dochází na jeho území, a nikoli pouze takové normy uplatňovat“ (kurziva provedena autorem tohoto stanoviska)(19).
29. Předtím než se budu zabývat podstatou tohoto žalobního důvodu, je namístě připomenout závěr Soudního dvora v rozsudku Air Transport Association of America a další, C‑366/10, že „[v]zhledem k tomu, že zásada mezinárodního obyčejového práva není natolik přesná jako ustanovení mezinárodní dohody, se [...] musí soudní přezkum nutně omezit na otázku, zda se unijní orgány přijetím daného aktu dopustily zjevně nesprávného posouzení podmínek použití těchto zásad“(20). (kurziva provedena autorem tohoto stanoviska)
30. Z šestého žalobního důvodu vyplývají dvě samostatné otázky, které mají navzájem zcela odlišnou povahu. První zní, zda může být platnost určitého ustanovení dotčena tím, že toto ustanovení může být případně vztaženo na subjekty či jednání mimo území Evropské unie, a to v důsledku účinků jiných unijních ustanovení, jejichž neplatnosti se žalobce nedomáhá. Jak je totiž uvedeno výše, žaloba Spojeného království směřuje pouze proti čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV a není zároveň požadováno zrušení čl. 92 odst. 1 či čl. 109 odst. 2 směrnice.
31. Druhou otázkou je, zda domnělá zásada mezinárodního práva zakazující exteritoriální účinky, jíž se dovolává Spojené království, skutečně existuje ve formě popsané tímto členským státem a zda byla tato zásada zjevně zákonodárcem Evropské unie porušena.
1. Důsledky skutečnosti, že není napadána platnost čl. 92 odst. 1 a čl. 109 odst. 2 směrnice CRD IV
32. Pokud jde o první z uvedených otázek, je namístě připomenout, že Spojené království omezilo svůj šestý žalobní důvod pouze na čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV. Mám za to, že šestý žalobní důvod je třeba z tohoto důvodu odmítnout jako irelevantní. Je totiž obtížné si byť jen představit jakoukoli mezinárodněprávní žalobu směřující proti tomuto ustanovení, pokud jde o jeho použitelnost v rámci Evropské unie. Z toho vyplývá, že šestým žalobním důvodem nemůže být dotčena platnost čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV v rámci její primární působnosti.
33. Spojené království tvrdí, že neplatnost čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV z hlediska mezinárodního práva veřejného vyplývá z čl. 92 odst. 1 a čl. 109 odst. 2 směrnice CRD IV. Mám tedy za to, že se žalobce měl domáhat prohlášení neplatnosti uvedených ustanovení z důvodu, že stanoví protiprávní exteritoriální účinky čl. 94 odst. 1 písm. g), a nikoli neplatnosti posledně jmenovaného ustanovení.
34. Pro úplnost uvádím, že argument Rady vycházející z toho, že podle znění čl. 92 odst. 1 směrnice CRD IV mají uplatnění čl. 92 odst. 2, článku 93 a článku 95 zajistit „příslušné orgány“ u institucí na úrovni skupiny, mateřské společnosti a dceřiných společností, včetně těch, které byly vytvořeny v offshore finančních centrech, není přesvědčivý. Podle čl. 4 odst. 1 bodu 40 nařízení CR se „příslušným orgánem“ rozumí „veřejný orgán nebo subjekt oficiálně uznaný vnitrostátními právními předpisy, který je podle vnitrostátního práva oprávněn vykonávat dohled nad institucemi jako součást systému dohledu fungujícího v daném členském státě“(21). Rada má za to, že je proto zcela nejasné, jak by příslušný orgán mohl porušit „obyčejovou zásadu mezinárodního práva veřejného“ pouze tím, že bude postupovat v rámci příslušnosti, která mu již vyplývá z relevantních vnitrostátních předpisů o obezřetnosti.
35. Je pravda, že členské státy vymezují své příslušné orgány pro účely směrnice CRD IV a nařízení CR. Tyto orgány jsou nicméně na základě unijního práva povinny vykonávat obezřetnostní dohled nad finančními institucemi v Evropské unii na konsolidovaném základě, který podle článku 92 a čl. 109 odst. 2 směrnice CRD IV zahrnuje pro účely politiky odměňování podniky náležející do jejich skupiny, které mají sídlo mimo území Evropské unie. Členským státům tedy unijní právo ukládá udělit jejich příslušným orgánům v tomto ohledu dostatečné pravomoci.
2. Je součástí mezinárodního práva zásada zakazující exteritoriální účinky, jíž se dovolává Spojené království, a byla tato zásada zjevně porušena?
36. Pokud jde o druhou z výše uvedených otázek, mám za to, že legislativní opatření Evropské unie nemůže být neplatné pouze z důvodu, že má účinky na jednání na území mimo Evropskou unii. Spojené království ve své argumentaci neodkazuje na žádnou judikaturu Soudního dvora, která by takové tvrzení podporovala, a takový precedent patrně ani neexistuje. Naopak z ustálené judikatury vyplývá, že je přípustné, aby unijní právo upravovalo jednání mimo území Evropské unie, má-li takové jednání vnitřní dopad v rámci Unie(22).
37. Tento aspekt šestého žalobního důvodu navíc ignoruje rozsudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ve věci Lotus(23), kde se uvádí, že mezinárodní obyčejové právo neobsahuje obecný zákaz rozšíření legislativních pravomocí státu („pravomoc vydávat právní normy“) mimo jeho území. V tomto ohledu zůstává i nadále relevantním stanovisko generálního advokáta Darmona ve věci Wood Pulp(24). Generální advokát v uvedené věci konstatoval, že „ačkoli byla z jiných důvodů vznesena otázka, zda ‚rozsudek Lotus stále platí‘“, uvedeného rozsudku se lze dovolávat, pokud jde o určení pravomoci státu nebo srovnatelného subjektu vydávat právní normy, neboli podrobit určité skutečnosti a jednání svým právním předpisům, a to na rozdíl od možnosti uplatňovat svou pravomoc v jakékoli formě na území jiného státu(25).
38. Mám za to, že se Spojené království jednoduše mýlí, pokud uplatňuje, že mezinárodní právo umožňuje vydávat právní normy pouze v rámci teritoriální působnosti státu. Pokud ovšem žalobce připouští, a tak tomu patrně skutečně je, že pravomoc státu může alternativně vycházet ze zásady personality, nebo dokonce i ze zásady účinků, nepodařilo se mu zároveň prokázat, že by z mezinárodního práva vyplývaly konkrétnější požadavky, pokud jde o „dostatečný vztah“(26), a že sporné ustanovení směrnice CRD IV takové případné požadavky nesplňuje.
39. Mám za to, že rozsudek Lotus stanovil určité pravidlo důkazního břemene, jehož součástí je povinnost státu prokázat existenci dostatečné vazby k odůvodnění své legislativní pravomoci, neexistuje-li protichůdné pravidlo mezinárodního práva. Mezinárodní právo však dozajista stanoví určitá omezení pro výkon pravomoci států a jakákoli univerzální pravomoc tedy musí vycházet z pozitivní mezinárodněprávní normy(27). Cílem relevantních ustanovení směrnice CRD IV není zavést takovou univerzální pravomoc, nýbrž podrobit zahraniční společnosti náležející do skupiny finančních institucí v Evropské unii unijní regulaci.
40. Tvrzení Spojeného království ostatně nepodporuje ani judikatura týkající se mezinárodního práva, jíž se dovolává. Rozhodčí nález ve věci Island of Palmas(28) se týkal otázky, zda určité sporné území patří Nizozemsku nebo Spojeným státům. Z hlediska otázky pravomocí dotčené v projednávané věci není nijak relevantní. Totéž lze říci o odkazu Spojeného království na věc Anglo-Norwegian Fisheries(29), která se týkala vymezení norského rybolovného pásma. Stejně tak bez užitku je rozsudek Nottebohm(30), v němž Mezinárodní soudní dvůr vymezil kritéria skutečného občanství pro účely diplomatické ochrany. Rozsudek Arrest Warrant(31) je pak vykládán jako opětovné implicitní potvrzení rozsudku Lotus, i když vlastní rozsudek neobsahoval, na rozdíl od separátních vót soudců, rozbor jednotlivých aspektů případné pravomoci, ale zaměřoval se na otázku trestněprávní imunity. Stejně tak, jak konstatoval generální advokát Darmon ve věci Wood Pulp(32), separátní votum Sira Geralda Fizmaurice ve věci Barcelona Traction bylo opětovným vyjádřením a vymezením rozsudku Lotus ve smyslu uvedeném v bodě 39 tohoto stanoviska.
41. Spojené království se konečně jako důvodu neplatnosti čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV dovolává porušení čl. 3 odst. 5 SEU. Článek 3 odst. 5 SEU zmiňuje povinnost Evropské unie přispívat, mimo jiné, k „přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva“. K porušení čl. 3 odst. 5 SEU však nemohlo dojít, protože žádná taková zásada mezinárodního práva zakazující exteritoriální účinky, jakou popisuje Spojené království ve své žalobě, neexistuje.
3. Závěry k šestému žalobnímu důvodu
42. S ohledem na všechny výše uvedené důvody nemám pochybnosti o tom, že Spojené království neprokázalo, že se Rada a Parlament přijetím čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV dopustily zjevně nesprávného posouzení zásady mezinárodního práva veřejného. Šestý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.
B – Pátý žalobní důvod, týkající se slučitelnosti čl. 450 odst. 1 písm. j) nařízení CR s právem na soukromí a s unijním právem na ochranu údajů
43. Článek 450 nařízení CR je nadepsán „Zásady odměňování“. Článek 450 odst. 1 stanoví, že finanční instituce „zpřístupňují alespoň níže uvedené informace týkající se jejích zásad a postupů odměňování těch kategorií pracovníků, jejichž pracovní činnosti mají podstatný dopad na rizikový profil dané instituce“. Dále specifikuje tyto informace v písmenu d) jako „poměry mezi stálou a pohyblivou složkou odměny stanovené podle čl. 94 odst. 1 písm. g)“ směrnice CRD IV; v písmenu i) jako „počet osob, kterým byly v účetním období vyplaceny odměny ve výši 1 milionu eur nebo více, v případě odměn pohybujících se mezi 1 milionem eur a 5 miliony eur v členění na pásma vyplacených odměn po 500 000 eur a v případě odměn ve výši 5 milionů eur a více v členění na pásma vyplacených odměn po 1 milionu eur“; a v písmenu j) takto: „na žádost členského státu nebo příslušného orgánu, celkové odměny pro každého člena vedoucího orgánu nebo vrcholného vedení“.
44. Spojené království tvrdí, že čl. 450 odst. 1 písm. j) nařízení CR porušuje články 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), které se týkají respektování soukromého a rodinného života a ochrany osobních údajů, a rovněž ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů(33). Článek 450 odst. 1 písm. j) nařízení CR umožňuje členským státům nebo příslušným orgánům vyžádat si zpřístupnění podrobnějších informací o odměňování, než jsou uvedeny v čl. 450 odst. 1 písm. i) nařízení CR, a to ve formě celkové odměny pro každého člena vedoucího orgánu nebo vrcholného vedení. Rada a Parlament nezpochybňují, že zpřístupnění informace o odměňování podle sporného ustanovení představuje zpracování osobních údajů, a spadá tedy do oblasti působnosti unijního práva na ochranu osobních údajů.
45. Mám za to, že čl. 450 odst. 1 písm. j) nařízení CR ve spojení s bodem 99 odůvodnění téhož nařízení odpovídá zásadám stanoveným Soudním dvorem v rozsudku Volker und Markus Schecke a Eifert(34). Bod 99 odůvodnění nařízení CR stanoví, že směrnice 95/46/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů(35) „by měly být plně použity na zpracování osobních údajů pro účely tohoto nařízení“.
46. V rozsudku Volker und Markus Schecke a Eifert Soudní dvůr uvedl, že orgány neprovedly vyvážené poměření cílů ustanovení sporného v dotčené věci s právy přiznanými fyzickým osobám články 7 a 8 Listiny, pokud jde o soukromí a ochranu údajů(36).
47. V projednávané věci je důležité, že se napadené ustanovení nevztahuje na všechny zaměstnance odpovědné za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik, nýbrž jen na vedoucí orgány či vrcholné vedení, a jeho důsledkem není žádné automatické zpřístupnění chráněných osobních údajů. Článek 450 odst. 1 písm. j) nařízení CR ve skutečnosti nestanoví žádnou automatickou povinnost požadovat takové zpřístupnění. Přiznává pouze členským státům nebo příslušnému orgánu možnost tak učinit. Jak je uvedeno výše, bod 99 odůvodnění zavazuje členské státy, aby při jakékoli takové žádosti o informace zohlednily unijní právní předpisy na ochranu údajů. K tomu bych ještě doplnil články 7 a 8 Listiny, neboť žádost o další informace uvedená v čl. 450 odst. 1 písm. j) nařízení CR by nepochybně představovala uplatnění unijního práva ve smyslu článku 51 Listiny(37). Mám tedy za to, že oproti tomu, co se zjevně domnívá Spojené království, nestanoví čl. 450 odst. 1 písm. j) nařízení CR žádnou automatickou nadřazenost požadavků transparentnosti vůči ochraně osobních údajů, která by byla v rozporu s výše uvedenou judikaturou Soudního dvora.
48. Podle čl. 450 odst. 2 nařízení CR jsou navíc finanční instituce povinny dodržovat požadavky stanovené v tomto článku, aniž je dotčena směrnice 95/46. Je tedy nepochybné, že členské státy a příslušné orgány nemohou požadovat žádné zpřístupnění v rozporu s unijním právem na ochranu údajů.
49. Je pravda, že poté, co si členský stát nebo příslušný orgán vyžádá zpřístupnění informací, vyplývá z takového požadavku pro dotčenou finanční instituci právní povinnost zmíněná v čl. 7 písm. c) směrnice 95/46. Tím se dotčené zpracování údajů stává legitimním. Finanční instituce však může samozřejmě napadnout legalitu jakéhokoli rozhodnutí, kterým je taková povinnost ke zpřístupnění informací uložena, u příslušného soudního orgánu, stejně jako jakékoli jiné vnitrostátní rozhodnutí, kterým je uplatněno unijní právo a kterým jsou dotčena základní práva jednotlivců.
50. Z těchto důvodů mám za to, že i pátý žalobní důvod je třeba zamítnout.
C – Čtvrtý žalobní důvod, týkající se otázky, zda je svěření pravomocí EBA a Komisi podle směrnice CRD IV „ultra vires“
51. Čtvrtý žalobní důvod se zdá být do určité míry nejednoznačný, neboť je zde rozporuplným způsobem spojována námitka směřující vůči pravomocím svěřeným EBA podle čl. 94 odst. 2 s námitkou směřující proti pravomocím svěřeným Komisi. Jelikož se posledně jmenovaná námitka omezuje na „šíři“ pravomocí svěřených Komisi, aniž zároveň vychází jakákoli výtka z rozsudku Meroni(38) nebo z nedodržení parametrů stanovených příslušnými ustanoveními Smlouvy, konkrétně články 290 SFEU a 291 SFEU, mám za to, že pouze výtka směřující proti pravomocím svěřeným EBA je formulována natolik podrobně, že Soudnímu dvoru umožňuje posoudit legalitu svěření těchto pravomocí.
52. Článek 94 odst. 2 směrnice CRD IV stanoví, že EBA „vypracuje návrhy regulačních technických norem, pokud jde o stanovení kategorií nástrojů, které splňují podmínky stanovené v odst. 1 písm. l) bodu ii) a pokud jde o kvalitativní a vhodná kvantitativní kritéria k určení kategorií zaměstnanců, jejichž pracovní činnosti mají podstatný vliv na rizikový profil institucí, jak je uvedeno v čl. 92 odst. 2“. Uvedené ustanovení dále uvádí, že EBA předloží Komisi tyto návrhy regulačních technických norem do 31. března 2014 a že na Komisi je přenesena pravomoc přijímat regulační technické normy uvedené v prvním pododstavci v souladu s články 10 až 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES(39) (dále jen „nařízení o EBA“).
53. Spojené království argumentuje, že svěření uvedených pravomocí musí odpovídat požadavkům čl. 10 odst. 1 druhého pododstavce nařízení o EBA a rovněž obecným zásadám, jimiž se řídí svěřování pravomocí Komisi. Článek 10 odst. 1 druhý pododstavec nařízení o EBA stanoví, že „[r]egulační technické normy jsou technické povahy a nepředstavují strategická či politická rozhodnutí a jejich obsah je vymezen legislativními akty, z nichž vycházejí“.
54. Spojené království tvrdí, že čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV je třeba prohlásit za neplatný, neboť především úkoly svěřené EBA přesahují rozsah pravomocí svěřených tomuto orgánu podle nařízení o EBA, zejména s ohledem na skutečnost, že tyto úkoly zahrnují „přijímání strategických či politických rozhodnutí“ v rozporu s čl. 10 odst. 1 druhým pododstavcem nařízení o EBA.
55. Spojené království zadruhé argumentuje, že jelikož byl EBA zřízen podle článku 114 SFEU, nemůže být legálně pověřen řešením záležitostí, které jsou uvedeny v čl. 114 odst. 2 SFEU. Uvedené ustanovení vylučuje z oblasti působnosti čl. 114 odst. 1 SFEU mimo jiné ustanovení „týkající se práv a zájmů zaměstnanců“. Jinými slovy, čl. 114 odst. 1 SFEU nemůže představovat právní základ opatření tohoto druhu.
56. Nejprve konstatuji, že čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV ve spojení s čl. 10 odst. 1 nařízení o EBA svěřuje Komisi pravomoc přijmout akt v přenesené pravomoci ve smyslu čl. 290 odst. 1 SFEU. Akt přijatý v přenesené pravomoci, kterým je stanovena regulační norma, musí vycházet z návrhu regulační technické normy vypracovaného EBA. Článek 94 odst. 2 směrnice CRD IV však nesvěřuje EBA žádnou pravomoc přijímat závazná rozhodnutí. Dále připomínám, že svěřuje-li zákonodárce Evropské unie Komisi legislativním aktem pravomoc přenést dále své pravomoci, přísluší Komisi přijmout opatření, která doplňují nebo mění prvky tohoto aktu, které nejsou podstatné(40).
57. Pokud jde o první argument ohledně nařízení o EBA, je obtížné pochopit, jak by unijní zákonodárce mohl jednat ultra vires, pokud na základě řádného legislativního postupu přijal určité ustanovení, v tomto případě článek 10 nařízení o EBA, a následně na základě stejného postupu přijal ustanovení jiné, v tomto případě čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV, i když je obsah či rozsah prvního ustanovení užší než u ustanovení druhého. Nic na tom nemění skutečnost, že účelem těchto ustanovení je uložit určitý úkol subjektu Evropské unie.
58. Mám za to, že nařízení o EBA nemůže způsobovat neplatnost žádného ustanovení směrnice CRD IV, neboť posledně jmenovaný předpis se může od prvně jmenovaného odchýlit. Tak by tomu bylo i v případě, kdyby směrnice CRD IV svěřovala EBA pravomoc přijímat strategická či politická rozhodnutí. V takovém případě by bylo takové svěření pravomocí nepochybně protiústavní ve smyslu rozsudku Meroni, ale nikoli v důsledku článku 10 nařízení o EBA(41).
59. Obecněji, existence možné kolize mezi ustanoveními dvou legislativních aktů, jak tomu údajně je v případě čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV a čl. 10 odst. 1 druhého pododstavce nařízení o EBA, které náleží do stejné úrovně v hierarchii právních norem, nezakládá ani nezpůsobuje nedostatek pravomoci zákonodárce či existenci jiného důvodu prohlášení neplatnosti ve smyslu článku 263 SFEU, i když může být dokladem nekvalitního legislativního rozhodování. V důsledku výše uvedeného nelze v takové situaci z tohoto důvodu prohlásit žádné z kolidujících ustanovení za neplatné. Určení, které z nich má přednost, je však otázkou uplatnění takových zásad, jako jsou zásady lex posterior nebo lex specialis, nelze-li použít výklad, který by možnou kolizi vyloučil. Jinými slovy, žádné z dotčených ustanovení není ve vztahu k druhému lex superior.
60. To platí i v případě, kdy se přijetím druhého ustanovení zákonodárce nezamýšlel odchýlit od ustanovení prvního, jak tomu dle vysvětlení Parlamentu, Rady a Komise bylo v projednávané věci, přičemž je řádně přihlédnuto ke skutečnosti, že podle čl. 94 odst. 2 třetího pododstavce směrnice CRD IV je pravomoc přijmout dotyčnou regulační technickou normu přenesena na Komisi v souladu s články 10 až 14 nařízení o EBA.
61. Článek 94 odst. 2 směrnice CRD IV však opravňuje Komisi pouze doplňovat prvky legislativních aktů, které nejsou podstatné. Směrnice CRD IV stanoví podstatné prvky dotčených regulačních technických norem, když stanoví, že se směrnice vztahuje na určité kategorie pracovníků finančních institucí, jmenovitě na zaměstnance odpovědné za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik ve smyslu podrobně vymezeném v čl. 92 odst. 2 směrnice CRD IV.
62. Článek 94 odst. 2 směrnice CRD IV ve skutečnosti opravňuje Komisi, aby na základě návrhu vypracovaného EBA přijala regulační technické normy, „pokud jde o kvalitativní a vhodná kvantitativní kritéria k určení kategorií zaměstnanců, jejichž pracovní činnosti mají podstatný vliv na rizikový profil institucí, jak je uvedeno v čl. 92 odst. 2“. Cílem směrnice je tedy přijetí „pravidel, která patří do normativního rámce, jak jej vymezuje základní legislativní akt“(42). Strategická a politická rozhodnutí tak byla učiněna v základním legislativním aktu, a nikoli v dokumentech vypracovaných EBA a přijatých Komisí.
63. Pokud jde o druhý argument uplatňovaný Spojeným královstvím v tom smyslu, že svěření pravomocí EBA bylo protiprávní, neboť se tyto pravomoci mohou dotýkat práv a zájmů zaměstnanců ve smyslu čl. 114 odst. 2 SFEU, a to v případě, kdy byl dotčený subjekt zřízen na základě článku 114 odst. 1 SFEU, mám za to, že úkoly subjektu Evropské unie mohou vycházet z právního základu odlišného od právního základu, z něhož vychází legislativní akt, kterým je tento subjekt zřizován. Úkoly subjektu Evropské unie mohou být například částečně založeny na ustanoveních o čtyřech svobodách, ačkoli je daný subjekt původně založen na ustanoveních o harmonizaci vnitřního trhu nebo článku 352 SFEU(43). Zákonodárce tím, že vychází při zřízení subjektu Unie z určitého právního základu, nepřichází o možnost svěřit mu jiné úkoly vycházející z jiného právního základu. Odpověď na otázku, zda je posledně jmenovaný právní základ přípustný, bude vycházet z obsahu nových úkolů a pravomocí svěřených dotčenému subjektu a právní základ, na němž byl subjekt původně založen, bude bez významu.
64. Dále je třeba zdůraznit, že EBA je svěřena pravomoc vypracovávat návrhy opatření, které se stávají právní normou až po jejich přijetí Komisí. Návrh právní úpravy nemůže z podstaty věci představovat opatření „týkající se práv a zájmů zaměstnanců“, „jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu“ ve smyslu čl. 114 odst. 1 a 2 SFEU. Takové návrhy nemají právní účinky, které by šly nad rámec vnitřního rozhodování Komise, a Komise se může rozhodnout takové návrhy přijmout, odmítnout nebo případně upravit. Návrhy opatření vypracované EBA nebo jakýmkoli jiným subjektem Evropské unie tedy samy o sobě nemohou harmonizovat žádná vnitrostátní ustanovení nebo se dotýkat práv a povinností jednotlivců.
65. Z těchto důvodů je třeba zamítnout i čtvrtý žalobní důvod.
D – K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady právní jistoty
66. Článek 162 odst. 1 směrnice CRD IV stanoví mimo jiné, že členské státy do 31. prosince 2013 přijmou a zveřejní právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s uvedenou směrnicí a že je od uvedeného dne budou uplatňovat.
67. Článek 162 odst. 3 směrnice CRD IV stanoví, že „[p]rávní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s čl. 94 odst. 1 písm. g) ukládají institucím, aby od roku 2014 uplatňovaly tamtéž uvedené zásady týkající se odměn za poskytování služeb nebo výkon činností náležejících na základě smluv uzavřených před nebo po 31. prosince 2013“.
68. Článek 521 odst. 1 nařízení CR stanoví, že uvedené nařízení vstupuje v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie, přičemž čl. 521 odst. 2 stanoví, že se nařízení použije ode dne 1. ledna 2014.
69. Spojené království má za to, že čl. 162 odst. 1 a 3 směrnice CRD IV a čl. 521 odst. 2 nařízení CR porušují zásadu právní jistoty.
70. Spojené království dále argumentuje, že opatření přijatá v přenesené pravomoci, která jsou nezbytná ke stanovení způsobu praktického uplatňování nových pravidel, diskontní sazby pro odložené prémie a kritérií pro určení zaměstnanců odpovědných za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik, nebyla známa včas. Příčinou byla skutečnost, že EBA byla povinna předložit Komisi návrhy regulačních technických norem až dne 31. března 2014 (viz čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV). Komise tak mohla určitou regulační technickou normu přijmout až poté, co obdržela návrh EBA. Komise ve skutečnosti přijala regulační technické normy podle směrnice CRD IV až dne 4. března 2014.
71. Spojené království argumentuje, že řádné provedení čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV a čl. 450 odst. 1 písm. d), i) a j) nařízení CR závisí na předchozím určení zaměstnanců odpovědných za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik. Spojené království se proto domáhá prohlášení neplatnosti čl. 162 odst. 1 a 3 směrnice CRD IV a čl. 521 odst. 2 nařízení CR, protože orgány Unie měly stanovit jiné datum provedení souboru opatření v rámci balíčku CRD IV a zajistit tak dodržení zásady právní jistoty.
72. Třetí žalobní důvod, nazvaný „sporná opatření porušují zásadu právní jistoty“, patrně sestává z následujících tří částí.
73. Zaprvé Spojené království argumentuje, že čl. 162 odst. 3 směrnice CRD IV porušuje zásadu právní jistoty, protože má „zpětné účinky“. Podle Spojeného království je tomu tak proto, že čl. 162 odst. 1 ukládá členským státům uplatňovat směrnici CRD IV ode dne 1. ledna 2014 a tato skutečnost bude mít dopad na odměny přiznané na základě „smluv uzavřených před tímto datem“.
74. Mám za to, že tvrzení o retroaktivitě směrnice CRD IV postrádá jakýkoli základ. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že určité opatření je retroaktivní, má-li účinky předcházející datu jeho vydání(44). Soudní dvůr výslovně uvedl, že použití ustanovení unijního práva „na pracovní smlouvu uzavřenou před tím, než vstoupilo v platnost, nelze považovat za ustanovení dotýkající se situace, jež nastala před tímto datem“(45).
75. Podle čl. 162 odst. 3 směrnice CRD IV se její čl. 94 odst. 1 písm. g) vztahuje pouze na poskytování služeb či výkon činností až od roku 2014. Směrnice CRD IV se tak nedotýká práv, která vznikla dříve a jsou spojena s předchozím poskytováním služeb či výkonem činností, nebo jinými slovy, práv, která vznikla, a činností, které byly vykonány před vstupem směrnice CRD IV v platnost. Samotné právo zaměstnance na odměnu vzniká nejdříve v okamžiku, kdy poskytne službu nebo vykoná činnost, za niž má nárok na prémii, a nikoli v okamžiku uzavření příslušné dohody.
76. Je pravda, že z judikatury Soudního dvora vyplývá určitá ochrana legitimního očekávání hospodářských subjektů, které již uzavřely smlouvy dotčené právními předpisy Evropské unie, jež mají bezprostřední účinky, nicméně legitimní očekávání mohou v této souvislosti vzniknout jen za velmi úzce vymezených okolností.
77. Platí sice, že „zásada ochrany legitimního očekávání patří mezi základní zásady unijního práva a této zásady se může dovolávat jakýkoli hospodářský subjekt, u něhož unijní orgán vyvolal podloženou naději tím, že mu poskytl konkrétní ujištění“(46), z ustálené judikatury Soudního dvora však vyplývá, že se „hospodářské subjekty nemohou dovolávat legitimního očekávání, že bude zachována stávající situace, která může být orgány Společenství změněna v rámci výkonu jejich posuzovací pravomoci“(47). S ohledem na okolnosti přijetí směrnice CRD IV uvedené v části tohoto stanoviska nazvané „Úvodní poznámky“ mohl každý „obezřetný a opatrný hospodářský subjekt“(48) předvídat, že Evropská unie může zavést nová pravidla ohledně poměru mezi pevnou a pohyblivou složkou odměny zaměstnanců finančních institucí.
78. Podle judikatury Soudního dvora, pokud orgán Evropské unie vyvolal u finančních institucí „podložené naděje“, že žádný pevný poměr nebude zaveden, může být námitka proti této části směrnice CRD IV na základě porušení legitimního očekávání opodstatněná(49). Tak tomu ovšem není.
79. To mě přivádí k druhé části tohoto žalobního důvodu Spojeného království, tedy k otázce, zda bylo respektováno legitimní očekávání dotčených hospodářských subjektů ve smyslu judikatury Soudního dvora týkající se „retroaktivity“. Podle mého názoru se však Soudní dvůr nemusí tímto aspektem argumentace Spojeného království zabývat, protože napadená opatření nejsou retroaktivní. Mé další vyjádření v tomto směru tedy bude relevantní jen pro případ, že Soudní dvůr rozhodne jinak.
80. Spojené království ve své žalobě tvrdí, že pevný poměr stanovený směrnicí CRD IV porušuje právní jistotu v tom smyslu, že opatření přijatá v přenesené pravomoci, která byla nezbytná k určení způsobu, kterým se nová pravidla uplatní v praxi, diskontní sazby platné pro odložené prémie či kritérií, na jejichž základě budou identifikováni zaměstnanci odpovědní za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik, měla být přijata až několik měsíců po zavedení konkrétní „maximální výše“ pohyblivé složky odměny na vnitrostátní úrovni. Jak je uvedeno výše, k tomu mělo dojít dne 1. ledna 2014, ale podle čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV byl EBA povinen předložit návrh technických regulačních norem až dne 31. března 2014. Komise tyto normy přijala 4. března 2014. Námitka Spojeného království se rovněž týká ustanovení o hlasování akcionářů a možnosti stanovení poměru ve výši 200 % podle čl. 94 odst. 1 písm. g) bodu ii) směrnice CRD IV. Spojené království proto argumentuje, že orgány Evropské unie měly vydat další právní předpisy, kterými by bylo odloženo datum použití sporných opatření až do okamžiku, kdy by byl k provedení připraven celý soubor opatření v rámci balíčku CRD IV.
81. Na podporu svého tvrzení, že bylo nutné zajistit, aby „prováděcí právní předpisy byly dostatečně přesné a určité“, se Spojené království dovolává článku 17 Listiny, článku 1 protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a rozsudků Hentrich v. Francie(50), Špaček v. Česká republika(51) a Teleos a další (C‑409/04)(52).
82. Ve své nedávné judikatuře Soudní dvůr potvrdil, že „zásada právní jistoty, jejímž logickým důsledkem je zásada ochrany legitimního očekávání, vyžaduje, aby právní předpisy, které vyvolávají nepříznivé důsledky pro jednotlivce, byly jasné a přesné a aby jejich použití bylo pro jednotlivce předvídatelné“(53).
83. Pokud jde o neexistenci regulačních technických norem do dne 4. března 2014, mám za to, že čl. 92 odst. 2 směrnice CRD IV stanoví nezávisle a podrobně, na které zaměstnance institucí se ustanovení o odměňování vztahují(54).
84. Rada ve své žalobní odpovědi uvádí, že již směrnice CRD III stanovila základní prvky pro určení poměru mezi pevnou a pohyblivou složkou odměny. Součástí těchto prvků byla osobní působnost unijních zásad odměňování vymezená v příloze I směrnice CRD III tak, že zahrnuje „[vrcholné] vedení, zaměstnanc[e] odpovědn[é] za činnosti spojené s podstupováním rizik a zaměstnanc[e] v kontrolních funkcích, a [všechny] zaměstnance, kterým je vyplácena celková odměna, díky níž se dostávají do stejné příjmové skupiny jako vrcholné vedení a zaměstnanci odpovědní za činnosti spojené s podstupováním rizik, jejichž činnosti mají podstatný vliv na celkový rizikový profil úvěrové instituce“. Uvedené ustanovení vstoupilo v platnost dne 15. prosince 2010 a členské státy byly povinny jej provést do konce roku 2011. Finanční instituce tak pojem „zaměstnanci odpovědní za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik“ vyplývající z unijního práva uplatňují již od roku 2011.
85. Směrnice CRD IV používá stejná, podle mého názoru dostatečně konkrétní pravidla ohledně pohyblivé složky odměny, která jsou již v platnosti několik let. Připomínám dále, že napadená opatření upravená směrnicí CRD IV byla zveřejněna v červnu 2013, vstoupila v platnost v červenci 2013 a byla použitelná ode dne 31. prosince 2013. Lze tedy předpokládat, že při smluvním vyjednávání mezi finančními institucemi a jejich zaměstnanci pro rok 2014 bylo řádně přihlédnuto k novým pravidlům upravujícím pohyblivou složku odměny.
86. Podstatnější však je, že z hlediska unijního práva nemohla být kvalitativní či kvantitativní kritéria čl. 92 odst. 2 směrnice CRD IV dotčena regulačními technickými normami, které Komise nakonec přijala dne 4. března 2014. Nelze tedy uvažovat o žádném ohrožení právní jistoty.
87. V každém případě může mít podle judikatury Soudního dvora opatření Evropské unie zpětné účinky, pokud to vyžaduje účel jím sledovaný a pokud je řádně respektováno legitimní očekávání dotčených osob(55).
88. Účelem napadených opatření je vytvořit homogenní soubor pravidel použitelných pro pohyblivé složky odměny vyplácené za služby poskytované zaměstnanci odpovědnými za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik během roku 2014. Legitimním cílem čl. 162 odst. 3 směrnice CRD IV je tedy zajistit, aby opatření v něm stanovená byla uplatňována v celé Evropské unii od stejného dne.
89. Legitimní očekávání finančních institucí a dotčených jednotlivců bylo navíc řádně respektováno. Dotčeným subjektům byl úmysl přijmout další právní úpravu odměňování předem oznámen v zelené knize(56) a v prvním návrhu balíčku CRD IV(57). Když Evropský parlament dne 30. května 2012 zveřejnil své pozměňovací návrhy na stanovení maximálního poměru ve výši 100 % pohyblivé složky odměny(58), nemohla jít iniciativa tohoto druhu nad rámec legitimního očekávání dotčených osob. Kompromis dosažený mezi Evropským parlamentem a Radou, pokud jde o odměňování zaměstnanců odpovědných za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik, včetně návrhu na stanovení maximálního poměru ve výši 200 % pevné složky odměny, byl v prosinci 2012 široce medializován. Zveřejněním směrnice CRD IV v Úředním věstníku dne 27. června 2013 navíc všechny dotčené osoby získaly možnost seznámit se s dostatečně přesnými pravidly upravujícími variabilní složku odměny, a tyto osoby tak měly dostatek času připravit se na vstup těchto pravidel v platnost začátkem roku 2014.
90. Z těchto důvodů je třeba třetí žalobní důvod zamítnout.
E – Druhý žalobní důvod, týkající se porušení zásad proporcionality a subsidiarity a směřující proti čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV a čl. 450 odst. 1 písm. i) a j) nařízení CR
91. Tento žalobní důvod je formulován dosti složitě a složité jsou i argumenty předložené na jeho podporu, lze jej však rozdělit do dvou základních částí, a to: i) porušení zásad proporcionality(59) a subsidiarity(60) stanovením povinného maximálního poměru ve výši 100 % pevné mzdy pro pohyblivou složku odměny a ii) proporcionalita požadavků na zpřístupnění informací. Každou z těchto dvou částí se budu zabývat samostatně(61).
1. Maximální poměr stanovený pro pohyblivou složku odměny
92. Spojené království tvrdí, že napadená opatření porušují zásadu proporcionality, neboť nejsou přiměřená účelu, kterým je dosažení zamýšleného cíle veřejného pořádku. Nejsou ani nezbytná k dosažení cíle obecného zájmu sledovaného dotčenými právními předpisy, protože zbývající ustanovení směrnice CRD IV a nařízení CR (která nejsou napadena) upravují v dostatečném rozsahu obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi v této oblasti, aniž je nutné zavádět další „maximální výši prémií“. Dále je argumentováno, že zákonodárce nijak nezkoumá proporcionalitu pozměněných opatření. To je podle tvrzení Spojeného království v rozporu s pokyny pro zlepšení tvorby právních předpisů vyplývajícími z dohody mezi orgány Evropské unie(62). Spojené království tvrdí, že i s přihlédnutím k posuzovací pravomoci, která orgánům Evropské unie přísluší při tvorbě právních předpisů za účelem zachování finanční stability, jsou napadená opatření zjevně nepřiměřená a navíc porušují zásadu subsidiarity, neboť nebylo odůvodněno, že jsou nutná k řešení narušení hospodářské soutěže v rámci svobody usazování(63).
93. Připomínám, že platí ústavní zásada unijního práva, podle níž mají v rámci unijního řádného legislativního postupu orgány podílející se na zákonodárném procesu pravomoc upravovat jakékoli legislativní návrhy, za předpokladu, že nevybočí z rozsahu aktu vymezeného v původním návrhu Komise(64). K tomu došlo v případě změny čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV, když bylo zavedeno přísnější pravidlo, než jaké bylo součástí původního návrhu Komise. Ustanovení čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV se však neodchýlilo z oblasti působnosti a od cílů směrnice, neboť se i nadále týká úpravy pohyblivých složek odměny v rámci boje proti podstupování nadměrných rizik ze strany vedení a zaměstnanců finančních institucí. Tato otázka již byla předmětem směrnice CRD III.
94. Rada správně připomíná, že orgány zapojené do legislativního procesu mohou přijmout opatření, která nebyla předvídána v původním legislativním návrhu, a nejsou povinny za tímto účelem provést novou a úplnou studii dopadů. Je tomu tak proto, že studie dopadů provedená Komisí není pro Radu ani Parlament závazná a oba tyto orgány jsou oprávněny provést změny původního návrhu Komise(65).
95. Soudní dvůr konstatoval, že „že široká posuzovací pravomoc zákonodárce Unie, která v sobě nese omezený soudní přezkum jejího výkonu, se uplatní nejen na povahu a dosah ustanovení, která je třeba přijmout, ale také, v určité míře, na zjištění základních údajů“(66). Soudní dvůr dále uvedl, že i když má takový soudní přezkum omezený rozsah, musí být orgány Společenství, které dotčený akt přijaly, „schopny před Soudním dvorem prokázat, že akt byl přijat v rámci skutečného výkonu jejich posuzovací pravomoci, která předpokládá zohlednění všech relevantních skutečností a okolností situace, kterou měl tento akt upravovat“(67). Informace, ze kterých mohou tyto orgány při výkonu posuzovací pravomoci vycházet, zahrnují zejména veřejné informace, „workshopy“ organizované Parlamentem a vědecké dokumenty používané členskými státy při zasedáních Rady, aniž by se muselo jednat o úřední dokumenty Rady(68).
96. Je třeba připomenout, že je-li dána široká posuzovací pravomoc v oblastech, ve kterých se předpokládá existence volby ekonomické a politické povahy, musí žalobce domáhající se neplatnosti prokázat, že dotčené opatření je zjevně nepřiměřené(69) z hlediska cíle, který příslušné orgány sledují. Přihlédnout je však třeba ke všem skutečnostem a okolnostem, včetně „základních údajů“(70). Rozsah posuzovací pravomoci unijního zákonodárce může být dále omezen v oblasti základních práv „v závislosti na řadě skutečností, mezi něž patří mimo jiné dotyčná oblast, povaha dotčeného práva zaručeného Listinou, povaha a závažnost zásahu a jeho účel“(71).
97. Mám za to, že v žalobních odpovědích Parlamentu a Rady a ve spise vedlejšího účastníka předloženém Komisí je jasně doloženo, že otázka úpravy pohyblivé složky odměny zaměstnanců odpovědných za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik byla na začátku finanční krize předmětem široké diskuse, a to jednak v akademické literatuře a jednak na politické úrovni. V rámci procesu vedoucího k přijetí směrnice CRD IV a zejména čl. 94 odst. 1 písm. g) uvedené směrnice byl veřejně k dispozici dostatek informací, „workshopů“ organizovaných Parlamentem a dokumentů projednávaných členskými státy na zasedáních Rady. Z nich vyplývá empirická nejistota ohledně odměňování zaměstnanců odpovědných za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik a odrážejí různé politiky a možné přístupy, pokud jde o regulaci.
98. Z materiálů, které měly příslušné orgány k dispozici, však jasně vyplývá, že bylo pravděpodobné, že omezení pobídek k podstupování nadměrných rizik ze strany vedení a zaměstnanců finančních institucí povede a priori k omezení takových rizik a v konečném důsledku také jakýchkoli následných rizik pro stabilitu finančních trhů. Mám za to, že za takových okolností se otázka, kde a kým mají být stanovena konkrétní omezení takových pobídek, týkala přiměřené míry regulace. Součástí takové otázky byly zjevně volby ekonomické a politické povahy. Takové volby by však musely být zjevně nepřiměřené, aby bylo možné dotčená legislativní opatření zrušit.
99. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem nemám za to, že by bylo vhodné či nutné, aby se Soudní dvůr zabýval všemi početnými podrobnostmi argumentace Spojeného království v tomto ohledu. Tyto podrobnosti ve skutečnosti jen dokládají, že tato otázka byla předmětem kontroverze a že Evropský parlament považoval intenzivnější regulaci pohyblivé složky odměny zaměstnanců finančních institucí odpovědných za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik za žádoucí dříve než ostatní orgány.
100. Mám za to, že v souvislosti s tímto žalobním důvodem je třeba se zabývat už jen dvěma dalšími otázkami. Zaprvé podle poslední odrážky čl. 94 odst. 1 písm. g) bodu ii) směrnice CRD IV nejsou zaměstnanci, jichž se využití možnosti vyšší maximální úrovně pohyblivé složky odměny upravené v uvedeném ustanovení přímo týká, oprávněni hlasovat jako akcionáři, vlastníci nebo společníci instituce, pokud se finanční instituce rozhodne toho využít a zvýšit úroveň pohyblivé složky odměny až na 200 % pevné složky. Mám za to, že se jedná o běžné a odůvodněné omezení rozhodování ve společnosti, s cílem předejít střetu zájmů v rámci kvalitního řízení rizik v dotčené finanční instituci.
101. Zadruhé, pokud jde o zásadu subsidiarity, připomínám, že maximální poměr pohyblivé složky odměny stanovený v čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV představuje povinné opatření v rámci minimální harmonizace na vnitřním trhu, které ponechává členským státům možnost přijmout přísnější vnitrostátní pravidla. Členské státy mohou stanovit nižší maximální poměr, než je 100 % pevné složky.
102. Jak uvádí Rada ve své žalobní odpovědi a v duplice, členské státy ani finanční instituce nejsou jednotné ohledně výše tohoto poměru; myšlenka zavedení maximálního poměru či omezení pohyblivé složky odměny byla předmětem několik let trvající veřejné debaty ještě před přijetím napadených opatření. Svoboda usazování a volný pohyb služeb v tomto odvětví však vycházejí ze zásady kontroly prováděné zemí původu. Mám za to, že to znamená, že existovalo nebezpečí vzájemné konkurence směrem k co nejnižší úrovni regulace a nebezpečí, že by samoregulace ze strany finančních institucí nepostačovala k zavedení systémů odměňování, jež byly nezbytné k zamezení podstupování nadměrných rizik. Je navíc zřejmé, že cíle spočívajícího ve vytvoření jednotného regulačního rámce pro řízení rizik u jednotlivých částí systému odměňování ve finančních institucích nebylo možné lépe dosáhnout opatřeními na vnitrostátní úrovni.
103. Konečně připomínám, že pozměňovací návrhy Evropského parlamentu byly předmětem intenzivního rozboru a projednávání v rámci přípravných orgánů Rady. Na svém zasedání dne 5. března 2013 se Rada navíc konkrétně zabývala otázkami souvisejícími s omezeními pohyblivých složek odměny. Souhlasím proto s Parlamentem a Radou, že unijní zákonodárce řádně respektoval všechny procesní požadavky týkající se hodnocení souladu návrhu se zásadami proporcionality a subsidiarity. Za podmínky dodržení procesních požadavků disponuje zákonodárce širokou posuzovací pravomocí, pokud jde o posouzení, zda určité opatření Evropské unie splňuje zásady proporcionality a subsidiarity(72).
2. Proporcionalita povinnosti zpřístupňovat informace stanovené čl. 450 odst. 1 písm. i) a j) nařízení CR
104. Než přistoupím k posouzení legality uvedených ustanovení s ohledem na zásadu proporcionality, je třeba vyjasnit, jaké povinnosti uvedená ustanovení vlastně ukládají. Článek 450 odst. 1 písm. i) nařízení CR totiž vyžaduje pouze určení počtu osob, kterým byly vyplaceny odměny přesahující určitou úroveň, a rozdělení těchto údajů na platová pásma. Uvedené ustanovení nevyžaduje nutně určení odměny vyplácené jednotlivým osobám.
105. Jak uvádí Parlament ve své žalobní odpovědi, čl. 450 odst. 1 písm. i) ani čl. 450 odst. 1 písm. j) nařízení CR nevyžadují, aby byly veřejnosti zpřístupněny údaje týkající se všech zaměstnanců finančních institucí odpovědných za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik. V bodě i) je požadováno pouze zpřístupnění počtu osob patřících do určitých mzdových kategorií, zatímco bod j) se vztahuje pouze na členy vedoucího orgánu nebo vrcholného vedení. Dodávám, že toto probíhá bez sdělování totožnosti jednotlivých zaměstnanců či jejich mzdy. To také znamená, že článkem 450 odst. 1 písm. i) a j) nejsou dotčena práva či zájmy zaměstnanců ve smyslu čl. 114 odst. 2 SFEU, neboť je adresován finančním institucím, a nikoli jednotlivým zaměstnancům(73).
106. Důsledkem povinností ke zveřejnění informací, které vyplývají přímo z čl. 450 odst. 1 písm. d) a i), tedy podle mě není sdělení výše jednotlivých mezd, ale pouze souborných údajů. To spadá do posuzovací pravomoci zákonodárce a nevznikají zde problémy z hlediska ochrany osobních údajů(74).
107. Jak navíc Rada zmiňuje ve své žalobní odpovědi, čl. 450 odst. 1 písm. j) nařízení CR pouze umožňuje členským státům vyžádat si zpřístupnění podrobnějších informací o odměňování, než jsou uvedeny v čl. 450 odst. 1 písm. i), a to ve formě celkové odměny pro každého člena vedoucího orgánu nebo vrcholného vedení. Nevyžaduje, aby tak členské státy učinily, a ani čl. 450 odst. 1 písm. j) neukládá obecnou povinnost ke zveřejnění informací. Jak jsem již vysvětlil v rámci rozboru pátého žalobního důvodu, při svém rozhodování o tom, zda si vyžádají zpřístupnění informací, budou členské státy vázány Listinou a unijními právními předpisy na ochranu osobních údajů.
108. Na závěr mé analýzy druhého žalobního důvodu je třeba uvést, že jelikož žalobce neprokázal porušení zásad proporcionality a subsidiarity, druhý žalobní důvod je rovněž třeba zamítnout.
F – První žalobní důvod, týkající se právního základu napadených opatření
109. Pokud jde o námitku Spojeného království směřující proti čl. 53 odst. 1 SFEU jako volby právního základu pro čl. 94 odst. 1 písm. g) a čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV, uvádím nejprve, že Soudní dvůr již rozhodl, že opatření, která podporují harmonický rozvoj činností úvěrových institucí na celém území Evropské unie tím, že odstraňují jakákoli omezení svobody usazování a volného pohybu služeb a zároveň zvyšují stabilitu bankovního systému a ochranu vkladatelů, mohou být založena na čl. 53 odst. 1 SFEU(75).
110. Jelikož může variabilní složka odměny zaměstnanců odpovědných za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik vést k podstupování nadměrných rizik na straně finančních institucí a tyto instituce zároveň působí na vnitřním trhu na základě jediného povolení v souladu s unijní zásadou kontroly prováděné zemí původu(76), mám za to, že Evropská unie může na základě čl. 53 odst. 1 SFEU stanovit pro každou kategorii osob povinný poměr mezi pevnou složkou a variabilní složkou jejich odměny. Vzhledem k tomu, že tato část odměny má přímý dopad na rizikový profil finančních institucí, může ovlivnit stabilitu finančních institucí, a v konečném důsledku i finančních trhů Evropské unie. Jinými slovy, opatření napadená Spojeným královstvím v rámci směrnice CRD IV souvisejí s podmínkami přístupu k činnostem finančních institucí na vnitřním trhu a jejich výkonem.
111. Spojené království však má za to, že tato ustanovení měla být přijata na základě čl. 153 odst. 2 SFEU. Spojené království ovšem dodává, že jelikož čl. 153 odst. 5 SFEU vylučuje opatření týkající se „odměny za práci“, nemůže článek 153 představovat Smlouvou stanovený právní základ pro čl. 94 odst. 1 písm. g) a čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV.
112. Soudní dvůr vykládá čl. 153 odst. 5 SFEU tak, že stanovení úrovně odměny spadá do smluvní autonomie sociálních partnerů na vnitrostátní úrovni, a tedy i do pravomoci členských států(77). Proto je podle mého názoru nezbytně nutné určit, zda je čl. 153 odst. 5 SFEU, tedy ustanovení, které je nutno vykládat restriktivně(78), použitelný v případě, kdy napadené opatření nesleduje cíl sociální politiky, jako je tomu v projednávané věci. To je důležité, protože čl. 153 odst. 5 SFEU obsahuje odchylku pouze oproti „tomuto článku“ a článek 153 se týká pouze sociální politiky Evropské unie, tedy záležitosti vymezené v čl. 151 SFEU, přičemž se odkazuje na Evropskou sociální chartu z roku 1961 a na Chartu Společenství základních sociálních práv pracovníků z roku 1989.
113. Je zjevné, že omezení odměny zaměstnanců odpovědných za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik nesměřuje proti jakékoli formě sociální ochrany poskytované takovým pracovníkům. Z bodů 62 a 65 odůvodnění směrnice CRD IV vyplývá, že cílem směrnice je předejít tomu, aby takoví zaměstnanci byli vybízeni k podstupování nadměrných rizik, nejen s cílem omezit expozici finanční instituce takovým rizikům, ale rovněž z obecné perspektivy stability finančních trhů Evropské unie. V bodě 62 odůvodnění je uvedeno, mimo jiné, že zásady odměňování, „které vybízí k nadměrně rizikovému chování, mohou ohrozit řádné a účinné řízení rizik“ finančních institucí. V bodě 65 odůvodnění je uvedeno, mimo jiné, že „má-li se předejít podstupování nadměrného rizika, je třeba stanovit maximální poměr mezi pevnou a pohyblivou složkou celkové odměny“.
114. Mám však za to, že i po provedení takové analýzy nelze námitku Spojeného království odmítnout pouze z důvodu, že napadená opatření nesledují cíl sociální politiky. Soudní dvůr totiž rozhodl, že „určení úrovně různých složek odměny zaměstnance nespadá do příslušnosti zákonodárce Unie“ a zůstává v pravomoci členských států(79). Článku 53 odst. 1 SFEU se tedy nelze dovolávat jako právního základu směrnice CRD IV s cílem obejít omezení stanovené čl. 153 odst. 5 SFEU.
115. Mám rovněž na paměti skutečnost, že podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou pohyblivé složky mzdy součástí odměny(80). K této skutečnosti je proto nutno přihlédnout před tím, než bude učiněn jakýkoli definitivní závěr ohledně významu čl. 153 odst. 5 SFEU pro řešení sporu v projednávané věci. Je proto nutné určit, zda zákonodárce Unie ve skutečnosti stanovil odměnu zaměstnanců odpovědných za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik ve smyslu čl. 153 odst. 5 SFEU.
116. Soudní dvůr rozhodl, že čl. 153 odst. 5 SFEU vyjadřuje pravidlo, že „stanovení výše jednotlivých částí tvořících odměnu za práci [...] zaměstnance [...] je nesporně v pravomoci příslušných orgánů jednotlivých členských států“(81), a výjimka stanovená v čl. 153 odst. 5 „musí být tudíž [...] vykládána tak, že se vztahuje na opatření, která by, jako v případě sjednocení všech nebo některých prvků spoluurčujících mzdy nebo jejich úrovně v členských státech nebo zavedení minimální mzdy Společenství, vedla k přímému zasahování práva Společenství do určování odměn za práci uvnitř Společenství“(82).
117. Je nesporné, že se zákaz stanovený v čl. 153 odst. 5 SFEU vztahuje pouze na určení „úrovně“ odměny(83). Jak je zmíněno v žalobě Spojeného království, ve věci Impact generální advokátka Kokott uvedla, že Evropská unie by neměla pravomoc například „zavádět horní hranici pro roční zvyšování mezd nebo upravovat výši odměn za přesčasy, jakož i příplatků za práci na směny, o svátcích a práci v noci“(84). Kromě toho cílem čl. 153 odst. 5 SFEU je zabránit tomu, aby zákonodárce Unie sjednotil v rámci celé Unie úrovně mezd platné v jednotlivých členských státech, protože takové vyrovnání rozdílů by představovalo hluboký zásah do hospodářské soutěže mezi podniky působícími na vnitřním trhu(85). Žádné z těchto otázek se čl. 94 odst. 1 písm. g) či čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV nedotýká.
118. Rada však ve své žalobní odpovědi správně uvádí, že pravidla stanovená články 92 až 94 směrnice CRD IV mohou mít nanejvýš určitou souvislost s odměnou, a následně doplňuje, že výše pevné složky je ponechána na vyjednávání mezi zaměstnanci a dotčenou finanční institucí. Jak je uvedeno v žalobních odpovědích Rady a Parlamentu, Spojené království tvrdí, že v důsledku balíčku CRD IV dojde pravděpodobně ke zvýšení pevné složky odměny s cílem zachovat na vysoké úrovni celkovou odměnu. Jak uvedla Rada v žalobní odpovědi, něco takového by nebylo možné, kdyby Unie normativně upravila složku odměny, a jak je uvedeno v duplice Parlamentu, samotným poměrem jednoduše nelze nic stanovit.
119. Jak jsem již uvedl, oproti argumentům uvedeným v žalobě Spojeného království nestanoví čl. 94 odst. 1 písm. g) „maximální výši“ pohyblivé složky odměny. To je zjevné ze skutečnosti, že není stanoveno žádné omezení pevné složky odměny, již mohou jednotlivé osoby pobírat, a 100% poměr zavedený čl. 94 odst. 1 písm. g) bodem i) směrnice CRD IV se tedy může týkat jakékoli částky, kterou je finanční instituce připravena vyplatit ve formě pevné mzdy. Neexistenci jakékoli „maximální výše“ vyplývající z poměru pro pohyblivou složku dále podtrhuje čl. 94 odst. 1 písm. g) bod ii) směrnice CRD IV, který v každém případě obsahuje mechanismus zvýšení dotčeného poměru na 200 % a současně umožňuje členským státům stanovit maximální poměr na nižší úrovni maximálního procentního podílu.
120. Mám tedy za to, že čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV a omezení pohyblivé složky odměny, které stanoví, nemá přímý vliv na úroveň odměny osob, na něž se vztahuje. Uvedené ustanovení pouze stanoví poměr mezi pevnou a pohyblivou složkou odměny a samotná úroveň odměny jím není dotčena. Úroveň odměny je součtem pevné složky odměny dohodnuté mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a složky pohyblivé. Jelikož pro pevnou složku mzdy neexistuje žádné právní omezení, není omezena ani celková úroveň odměny(86).
121. Závěrem tedy konstatuji, že čl. 94 odst. 1 písm. g) směrnice CRD IV nestanoví žádné omezení úrovně odměny. Zavádí pouze strukturu odměňování ve formě poměru mezi pevnou úrovní odměny a její pohyblivou složkou s cílem zamezit podstupování nadměrných rizik. To představuje legitimní cíl, kterým je zajištění bezpečného fungování svobody usazování finančních institucí a volného poskytování finančních služeb na vnitřním trhu Evropské unie na základě jediného povolení a kontroly prováděné zemí původu(87). Soudní dvůr navíc již potvrdil, že opatření, která mají pouze nepřímou souvislost s úrovní odměny, jsou se Smlouvami slučitelná(88).
122. Pokud jde o článek 114 SFEU jako právní základ čl. 450 odst. 1 písm. d), i) a j) nařízení CR, Spojené království tvrdí, že článku 114 odst. 1 SFEU se nelze dovolávat v důsledku výjimky stanovené v čl. 114 odst. 2 SFEU.
123. S ohledem na můj rozbor pátého žalobního důvodu mi není jasné, jak by povinnosti ke zpřístupňování informací stanovené v čl. 450 odst. 1 nařízení CR bylo možno považovat za ustanovení, která se týkají „práv a zájmů zaměstnanců“ ve smyslu čl. 114 odst. 2 SFEU, neboť dotčené ustanovení zavazuje pouze finanční instituce, a nikoli jejich zaměstnance, kteří jsou i nadále chráněni Listinou a unijními předpisy na ochranu údajů. Výklad čl. 114 odst. 2 SFEU, který navrhuje Spojené království, by navíc Evropské unii neumožňoval přijmout na základě článku 114 SFEU žádná opatření v oblasti práce. To by bylo v rozporu s čl. 114 odst. 4 a 5 SFEU, které umožňují na základě článku 114 SFEU upravit otázky související s pracovním prostředím.
124. Z těchto důvodů je třeba zamítnout i první žalobní důvod.
V – K nákladům řízení
125. Vzhledem k tomu, že v rámci řešení, které navrhuji, je Spojené království ve sporu neúspěšné, a jelikož Rada a Parlament požadovaly náhradu nákladů řízení, je namístě Spojenému království uložit náhradu nákladů řízení v souladu s čl. 138 odst. 1 jednacího řádu. Komise jako vedlejší účastnice musí nést vlastní náklady řízení v souladu s čl. 140 odst. 1 jednacího řádu.
VI – Závěry
126. Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr žalobu zamítl, rozhodl, že Evropská komise ponese vlastní náklady řízení, a uložil Spojenému království Velké Británie a Severního Irska náhradu nákladů řízení vynaložených Radou a Evropským parlamentem.
1 – Původní jazyk: angličtina.
2 – Úř. věst. L 176, s. 338.
3 – Úř. věst. L 176, s. 1.
4 – V následujícím textu používám pro tyto zaměstnance pojem „zaměstnanci odpovědní za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik“. Právní předpisy však nejsou v tomto směru zcela jednotné. Odkazuji zde na čl. 92 odst. 2 a čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV a čl. 450 odst. 1 nařízení CR.
5 – Tento pojem, tedy „cap on bankers bonuses“, používají pro popis daného systému média vydávaná v anglickém jazyce. Podotýkám, že směrnice CRD IV není prvním pokusem unijního zákonodárce o regulaci prémiových zvýhodnění či příplatků. Viz například čl. 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. března 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 (Úř. věst. L 102, s. 1).
6 – Viz COM(2012) 778 final, bod 3.1. Mezi roky 2008 a 2011 činila celková částka pomoci ve formě záruk, rekapitalizačních opatření a opatření zaměřených na aktiva se sníženou hodnotou a likviditu 1,6 bilionu eur, což odpovídá 12,8 % HDP Evropské unie.
7 – Úř. věst. L 126, s. 1; Zvl. vyd. 06/03, s. 273.
8 – Úř. věst. L 141, s. 1; Zvl. vyd. 06/02, s. 16.
9 – Úř. věst. L 177, s. 1.
10 – Úř. věst. L 177, s. 201.
11 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/111/ES ze dne 16. září 2009, kterou se mění směrnice 2006/48/ES, 2006/49/ES a 2007/64/ES, pokud jde o banky přidružené k ústředním institucím, některé položky kapitálu, velkou angažovanost, režimy dohledu a krizové řízení (Úř. věst. L 302, s. 97).
12 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/76/EU ze dne 24. listopadu 2010, kterou se mění směrnice 2006/48/ES a 2006/49/ES, pokud jde o kapitálové požadavky na obchodní portfolio a resekuritizace a o dohled nad zásadami odměňování (Úř. věst. L 329, s. 3).
13 – V bodě 3 odůvodnění směrnice CRD III se uvádí, že „[p]ro účely řešení potenciálně škodlivých účinků špatně navržených struktur odměňování na řádné řízení rizik a kontrolu rizikového chování jednotlivců by měly být požadavky směrnice 2006/48/ES doplněny o výslovnou povinnost úvěrových institucí a investičních podniků vytvořit a udržovat pro ty kategorie zaměstnanců, jejichž profesní činnosti mají podstatný vliv na celkový rizikový profil těchto úvěrových institucí a investičních podniků, zásady a postupy odměňování, které jsou v souladu s účinným řízením rizik. Tyto kategorie zaměstnanců by měly zahrnovat přinejmenším vrcholné vedení, zaměstnance odpovědné za činnosti, s nimiž je spojeno podstupování rizik, a zaměstnance ve vnitřních kontrolních funkcích a všechny zaměstnance, jejichž celková odměna včetně zvláštních penzijních výhod je řadí do stejné třídy odměňování jako vrcholné vedení a zaměstnance odpovědné za činnosti, s nimiž je spojeno podstupování rizik.“
14 – COM(2010) 284 final, zejména bod 5.7, nazvaný „Odměňování“.
15 – Viz čl. 90 odst. 1 písm. f) Zprávy o návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky a o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/87/ES o doplňkovém dozoru nad úvěrovými institucemi, pojišťovnami a investičními podniky ve finančním konglomerátu (A 7-0170/2012) ze dne 30. května 2012.
16 – Viz předběžný pořad jednání 3227. zasedání Rady ze dne 1. března 2013 (doc 6864/13) a následně zveřejněný souhrn jednání Rady ze dne 5. března 2012.
17 – Pokud jde o ustanovení o odměňování, žaloba Spojeného království směřuje pouze proti čl. 94 odst. 1 písm. g) a čl. 94 odst. 2 směrnice CRD IV. Článku 94 odst. 1 písm. g) bodu iii) se sice návrhová žádání týkají, není ale v žalobě podrobně rozebrán.
18 – Viz rovněž Liikanenovu zprávu vypracovanou v rámci Odborné skupiny na vysoké úrovni pro reformu struktury bankovního sektoru Evropské unie, Brusel, 2. října 2012, bod 4.2.5.
19 – Spojené království v tomto směru odkazuje na publikaci Jennings, R., and Watts, A., (eds) Oppenheim’s International Law, 9th ed, Longman, Harlow, vol 1 „Peace“, s. 456, která však podle mého názoru nepodporuje tvrzení, že je legislativní pravomoc členských států omezena na jednání, k němuž dochází na jejich vlastním území. Naopak v poznámce pod čarou 2 na téže stránce autoři odkazují na rozsudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ve věci Lotus, kde je uvedeno, že mezinárodní právo obecně ponechává státům „široký prostor pro uvážení“, pokud jde o použití jejich vlastního právního řádu, přičemž tento prostor pro uvážení je v některých případech omezen zákazy.
20 – Rozsudek Air Transport Association of America a další, C‑366/10, EU:C:2011:864, bod 110.
21 – Viz také čl. 3 odst. 1 bod 36 směrnice CRD IV, kde je stanoveno, že „příslušným orgánem“ se rozumí „příslušný orgán ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 40 nařízení (EU) č. 575/2013“.
22 – Viz rozsudky Imperial Chemical Industries v. Komise, 48/69, EU:C:1972:70, a Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, spojené věci C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, EU:C:1988:447.
23 – Rozsudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti (PCIJ) ze dne 7. září 1927 ve věci Lotus (Francie v. Turecko), PCIJ Publications 1927, Series A, No 10, s. 25.
24 – Stanovisko generálního advokáta Darmona ve věci Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, spojené věci 89/85, 104/85, 114/85, 116/85, 117/85 a 125/85 až 129/85, EU:C:1988:258, body 27 až 30.
25 – Právní nauka má za to, že tento základ právní věty PCIJ v rozsudku Lotus je stále platný. Viz například věc projednávanou Mezinárodním soudním dvorem pod označením „The Case Concerning the Arrest Warrant of 11 April 2000“ (Demokratická republika Kongo v. Belgie), I. C. J. Reports 2002, s. 3, separátní votum předsedy soudu Guillauma, body 13 až 16; a věc „Legality of the Threat of Nuclear Weapons“ (poradní stanovisko) I. C. J. Reports 1996, s. 226, prohlášení předsedy soudu Bedajaoui, body 13 až 15. K diskusi viz Juillard, P., „L’application extraterritoriale de la loi économique“ in L’application extraterritoriale du droit economique, Bazex, M. a kol. (eds) (1986), a Koziel, T., „Extraterritorial Application of EU Environmental Law-Implications of the ECJ’s Judgment in Air Transport Association of America“, The Columbia Journal of European Law 19(2012) F1; Pazartis, P., „Judicial Activism and Judicial Self-Restraint: the PCIJ’s Lotus Case“ in Legacies of the Permanent Court of International Justice, Tams, C. J., and Fitzmaurice, M., Martinus Nijhoff, Leiden, 2013, s. 319.
26 – Mnoho teoretiků práva se patrně shoduje, že se moderní mezinárodní právo odchyluje od východiska uvedeného ve věci Lotus, pokud jde o volnost států rozhodnout o použitelnosti jejich vlastních právních předpisů v mezích kogentních norem mezinárodního práva, a vyžaduje „dostatečnou“ souvislost nebo vztah mezi exteritoriálním jednáním cizích státních příslušníků a dotyčným státem, aby mohl tento stát vykonávat svou pravomoc vydávat právní normy. K důležitému příspěvku v tomto smyslu viz Mann, F. A., „The Doctrine of Jurisdiction in International Law“, Recueil des Cours 1964:1, vol. 111.
27 – Pokud jde o univerzální pravomoc, viz O’Keefe, R., „Universal Jurisdiction Clarifying the Basic Concept“, Journal of International Criminal Justice 2 (2004), s. 735.
28 – Nález Island of Palmas (nebo Miangas), Spojené státy v. Nizozemsko, ze dne 4. dubna 1928 (II RIAA 829).
29 – Rozsudek Anglo-Norwegian Fisheries (Spojené království v. Norsko), I. C. J. Reports 1951, s. 116.
30 – Rozsudek Nottebohm. (Lichtenštejnsko v. Guatemala), I. C. J. Reports 1955, s. 4.
31 – Rozsudek „Case Concerning the Arrest Warrant of 11 April 2000“ (Demokratická republika Kongo v. Belgie), I. C.J Report 2002, s. 1.
32 – Stanovisko generálního advokáta Darmona ve věci Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, EU:C:1988:258, bod 24.
33 – Úř. věst. L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/15, s. 355.
34 – Spojené věci C‑92/09 a C‑93/09, EU:C:2010:662.
35 – Úř. věst. L 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102.
36 – Rozsudek Volker und Markus Schecke a Eifert, EU:C:2010:662, bod 86.
37 – Rozsudek NS, spojené věci C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865.
38 – Rozsudek Meroni v. Vysoký úřad, 10/56, EU:C:1958:8.
39 – Úř. věst. L 331, s. 12.
40 – Rozsudek Komise v. Parlament a Rada, C‑427/12, EU:C:2014:170, bod 38.
41 – Rozsudek Meroni v. Vysoký úřad, EU:C:1958:8, s. 171 až 172.
42 – Rozsudek Komise v. Parlament a Rada, C‑427/12, EU:C:2014:170, bod 38.
43 – Viz rozbor tohoto tématu v mém stanovisku ve věci Spojené království v. Rada a Parlament, C‑270/12, EU:C:2013:562.
44 – Rozsudky Racke, 98/78, EU:C:1979:14, bod 20, a Nizozemsko v. Rada, C‑110/97, EU:C:2001:620, bod 151.
45 – Rozsudek Pokrzeptowicz-Meyer, C‑162/00, EU:C:2002:57, bod 52. Viz rovněž rozsudky Saldanha a MTS, C‑122/96, EU:C:1997:458, bod 14, a Elektrownia Pątnów II, C‑441/08, EU:C:2009:698, bod 32. Viz rovněž rozsudek Gemeinde Altrip a další, C‑72/12, EU:C:2013:712, kde je v bodě 22 uvedeno, že je „třeba připomenout, že nová právní úprava se v podstatě použije od okamžiku, kdy vstoupil v platnost akt, kterým byla zavedena. Nepoužije se sice na právní situace vzniklé a na právní postavení s konečnou platností nabytá za platnosti starého práva, avšak použije se na jejich budoucí účinky, jakož i na nové právní situace […]. S výhradou zásady zákazu zpětné účinnosti právních aktů je tomu jinak pouze tehdy, jestliže je nové pravidlo spojeno se zvláštními ustanoveními, která zvláštním způsobem určují jeho podmínky použití v čase.“ V této souvislosti byly citovány rozsudky Monsanto Technology, C‑428/08, EU:C:2010:402, bod 66, a Stichting Natuur en Milieu a další, C‑266/09, EU:C:2010:779, bod 32.
46 – Například viz rozsudek Kone a další v. Komise, C‑510/11 P, EU:C:2013:696, bod 76 a citovaná judikatura.
47 – Například rozsudek Accrington Beef a další, C‑241/95, EU:C:1996:496, bod 33.
48 – Tamtéž, bod 36.
49 – V tomto smyslu viz rozsudek Řecko v. Komise, C‑86/03, EU:C:2005:769, bod 71. K tomu zpravidla dochází, když Evropská unie nepřijme opatření ohledně zboží v režimu tranzitu, které je dotčeno bezprostředními změnami celního práva Evropské unie. Viz rozsudek Sofrimport v. Komise, C‑152/88, EU:C:1990:259.
50 – Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. září 1994 (bod 42, série A č. 296-A).
51 – Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (č. 26449/95, bod 54, 9. listopadu 1999).
52 – Rozsudek Teleos a další, C‑409/04, EU:C:2007:548.
53 – Rozsudek Test Claimants in the Franked Investment Income Group Litigation, C‑362/12, EU:C:2013:834, bod 44.
54 – Uvedené ustanovení například zmiňuje vrcholné vedení, zaměstnance odpovědné za činnosti spojené s podstupováním rizik a zaměstnance v kontrolních funkcích a všechny zaměstnance, kterým je vyplácena celková odměna, díky níž se dostávají do stejné příjmové skupiny jako vrcholné vedení a zaměstnanci odpovědní za činnosti spojené s podstupováním rizik, jejichž činnosti mají podstatný vliv na celkový rizikový profil úvěrové instituce. Viz také přílohu I směrnice CRD III, o níž je pojednáno v bodě 84 níže.
55 – Rozsudky Racke, EU:C:1979:14, bod 20, a Nizozemsko v. Rada, EU:C:2001:620, bod 151.
56 – Viz COM (2010) 0284 final, bod 5.7., nadepsaný „Odměňování“.
57 – Mimo jiné viz bod 71 odůvodnění návrhu nařízení v COM (2011) 0452 final, a také bod 49 odůvodnění a články 74 a 88 až 91 návrhu směrnice v COM (2011) 0453 final.
58 – Viz zprávu označenou A7-0170/2012.
59 – Článek 5 odst. 1 a 4 SEU.
60 – Článek 5 odst. 1 a 3 SEU.
61 – Spojené království se ve svém písemném vyjádření zběžně zmiňuje o slučitelnosti požadavků na zpřístupnění informací se zásadou subsidiarity. Vzhledem k tomu, že v písemném vyjádření Spojeného království není tato část žalobního důvodu nijak dále rozvinuta, omezím se ve svém rozboru povinností týkajících se zpřístupňování informací pouze na jejich slučitelnost se zásadou proporcionality.
62 – Úř. věst 2003, C 321, s. 1.
63 – Spojené království se v tomto ohledu dovolává rozsudku Lucembursko v. Parlament a Rada, C‑176/09, EU:C:2011:290.
64 – Rozsudky Eurotunnel a další, C‑408/95, EU:C:1997:532, body 37 až 39, a Komise v. Rada, 355/87, EU:C:1989:220, body 42 až 44.
65 – Rozsudek Afton Chemical, C‑343/09, EU:C:2010:419, body 30 a 57.
66 – Tamtéž, bod 33.
67 – Tamtéž, bod 34.
68 – V tomto smyslu viz tamtéž body 35 až 41.
69 – Rozsudky Vodafone a další, C‑58/08, EU:C:2010:321, bod 52, a Komise v. Rada, C‑117/10, EU:C:2013:786, bod 113.
70 – Rozsudek Španělsko v. Rada, C‑310/04, EU:C:2006:521, body 121 až 123.
71 – Viz rozsudek Digital Rights Ireland, spojené věci C‑293/12 a C‑594/12, EU:C:2014:238, bod 47 a citovaná judikatura.
72 – Viz rozsudky Spojené království v. Rada, C‑84/94, EU:C:1996:431, bod 58, a British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco, C‑491/01, EU:C:2002:741, bod 123.
73 – K námitce Spojeného království vznesené v souvislosti s čl. 114 odst. 2 SFEU se vrátím v následující analýze prvního žalobního důvodu.
74 – Tyto souhrnné informace nevykazují analogii s podrobnými informacemi o odměně konkrétních osob, jejichž slučitelností s unijním právem na ochranu údajů se Soudní dvůr zabýval v rozsudcích Österreichischer Rundfunk a další, spojené věci C‑465/00, C‑138/01 a C‑139/01, EU:C:2003:294, a Satakunnan Markkinapörssi a Satamedia, C‑73/07, EU:C:2008:727.
75 – Rozsudek Německo v. Parlament a Rada, C‑233/94, EU:C:1997:231, body 13 a 15.
76– Podle článků 33 a 34 směrnice CRD IV mohou oprávněné finanční instituce provozovat své činnosti na území jiných členských států na základě povolení vydaného v členském státě jejich původu.
77 – Rozsudky Del Cerro Alonso, C‑307/05, EU:C:2007:509, body 40 a 46, Impact, C‑268/06, EU:C:2008:223, bod 23, a Bruno and Pettini, spojené věci C‑395/08 a C‑396/08, EU:C:2010:329, bod 36.
78 – Rozsudky Del Cerro Alonso, EU:C:2007:3, bod 39, a Impact, EU:C:2008:2, bod 122.
79 – Rozsudek Bruno a Pettini, EU:C:2010:329, bod 39. Viz také rozsudek Impact, EU:C:2008:223, bod 129.
80 – Rozsudek Lock, C‑539/12, EU:C:2014:351, body 29 až 33 a citovaná judikatura.
81 – Rozsudek Del Cerro Alonso, EU:C:2007:509, bod 46.
82 – Rozsudek Impact, EU:C:2008:223, bod 124.
83 – Rozsudky Bruno and Pettini, EU:C:2010:28, body 36 a 37, Del Cerro Alonso, EU:C:2007:509, body 40 a 44 až 46, Impact, EU:C:2008:223, body 123 až 124 a 130, a stanovisko generální advokátky Kokott ve věci Impact, EU:C:2008:2, bod 173.
84 – Stanovisko generální advokátky Kokott ve věci Impact, EU:C:2008:2, bod 174.
85 – Stanovisko generální advokátky Kokott ve věci Impact, EU:C:2008:2, bod 173.
86 – Na tomto závěru nic nemění údajné faktické dopady zavedení pevného poměru spočívající ve zvýšení pevné složky odměny nebo snížení celkové odměny pro zaměstnance odpovědné za činnosti spojené s podstupováním podstatných rizik.
87– Viz poznámku pod čarou 76 výše.
88 – Příklady takových opatření Evropské unie jsou opatření týkající se zákazu diskriminace, vysílání pracovníků a pracovní doby. Pokud jde o judikaturu Soudního dvora, viz například rozsudek Del Cerro Alonso, EU:C:2007:509, kde Soudní dvůr v bodě 41 uvedl, že výjimka týkající se „odměny“ „nemůže být rozšířena na jakoukoli otázku představující jakoukoli vazbu na odměnu za práci, neboť by tím byla z velké části narušena podstata některých oblastí uvedených v čl. 137 odst. 1 ES“, a rozsudek Impact, EU:C:2008:223, kde Soudní dvůr v bodě 125 uvedl, že tato „výjimka však nemůže být rozšířena na každou otázku mající jakoukoli spojitost s odměnou za práci, nemá-li být značná část oblastí uvedených v čl. 137 odst. 1 ES zbavena své podstaty“, přičemž citoval mimo jiné rozsudek Del Cerro Alonso EU:C:2007:509, bod 41.