1. 

V této věci se Handelsgericht Wien táže Soudního dvora na kritérium nebo kritéria pro určení příslušnosti v případě porušení majetkového autorského práva spáchaného prostřednictvím internetu za podmínek, které neumožňují zjistit místo vzniku škody. Na rozdíl od věci Pinckney ( 2 ), v níž se Soudní dvůr zabýval rizikem porušení majetkových autorských práv v důsledku rozmnožování a rozšiřování hudebních CD na internetu, projednávaná věc se týká majetkových autorských práv fotografky, jejíž fotografie byly bez jejího souhlasu šířeny na internetové stránce.

2. 

Šíření fotografií chráněných směrnicí 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti ( 3 ) on-line vykazuje velmi odlišné charakteristiky od prodeje výrobku on-line. Jedná se tudíž o šíření, o němž lze jen obtížně říci, že se zhmotňuje na jednom nebo více zjistitelných místech. Spíše naopak, škoda se „stává nehmotnou“, to znamená, že se rozptyluje a tím „přemisťuje“, čímž je ztíženo zjištění místa, kde došlo ke škodě, ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 ( 4 ).

3. 

Projednávaná věc tudíž umožní Soudnímu dvoru určit, zda za takových okolností, jaké nastaly v projednávané věci, kdy u majetkového autorského práva došlo ke vzniku škody „delokalizované“ prostřednictvím internetu, je třeba sledovat obecné kritérium již uvedené v rozsudku Pinckney, či zda je naopak potřebné vydat se odlišnou cestou.

4.

Nařízení č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ve druhém, jedenáctém, dvanáctém a patnáctém bodě odůvodnění stanoví:

[…]

[…]

5.

Pravidla pro určení příslušnosti jsou obsažena v kapitole II nařízení, která obsahuje články 2 až 31.

6.

Článek 2 nařízení, který je součástí kapitoly II oddílu 1 nazvaného „Obecná ustanovení“, v odstavci 1 uvádí:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

7.

Článek 3 nařízení č. 44/2001, který spadá do téhož oddílu, v odstavci 1 stanoví:

„Osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.“

8.

V kapitole II oddílu 2 nařízení č. 44/2001, nazvaném „Zvláštní příslušnost“, se nachází zejména článek 5 tohoto nařízení. Článek 5 bod 3 stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[…]

9.

Pez Hejduk je profesionální fotografka specializovaná na fotografování architektury, pobývající v Rakousku. Během své kariéry pořídila různé fotografie věnované dílu rakouského architekta Georga W. Reinberga.

10.

Dne 16. září 2004, v rámci kolokvia pořádaného společností EnergieAgentur se sídlem v Německu, G. W. Reinberg pronesl přednášku, pro kterou užil několik fotografií P. Hejduk, na nichž byla zachycena některá jeho díla. Jak je uvedeno v předkládacím usnesení, prezentace a užití uvedených fotografií bylo založeno na předchozím souhlasu majitelky autorských práv.

11.

Společnost EnergieAgentur, majitelka internetové stránky www.energieregion.nrw.de a mediální majitelka obsahu, který je na ní zveřejňován, šířila výše zmíněné fotografie P. Hejduk na své internetové stránce. Fotografie byly přístupné veřejnosti a bylo možno je prostřednictvím uvedené stránky přímo nahrát, aniž k tomu P. Hejduk kdykoli předtím poskytla souhlas.

12.

Poté, co se o těchto skutečnostech P. Hejduk dozvěděla, podala žalobu proti společnosti EnergieAgentur u Handelsgericht Wien, jenž je předkládajícím soudem. Žalobkyně se domáhá, aby byla žalované společnosti uložena povinnost zaplatit 4050 eur jako náhradu škody a újmy vzniklé od roku 2004 a uhradit náklady na zveřejnění rozhodnutí.

13.

Společnost EnergieAgentur vznesla námitku nepříslušnosti založenou na nedostatku mezinárodní soudní příslušnosti Handelsgericht Wien. Podle názoru žalované společnosti, vzhledem k tomu, že se její sídlo nachází v Düsseldorfu a její internetová stránka je provozována v národní doméně nejvyšší úrovně „.de“, jsou k projednání věci příslušné německé soudy.

14.

Ve světle argumentů předložených účastníky původního řízení rozhodl Handelsgericht Wien předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tohoto znění:

„Je třeba čl. 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládat v tom smyslu, že v právním sporu o porušení práv souvisejících s autorským právem, které bylo způsobeno tím, že byla na internetové stránce zpřístupněna fotografie, přičemž internetová stránka je provozována v doméně nejvyšší úrovně jiného členského státu, než je stát, ve kterém má majitel práv bydliště, jsou příslušné pouze soudy:

15.

Vyjádření předložili účastníci původního řízení a vlády České republiky, Portugalské republiky a Švýcarské konfederace, jakož i Evropská komise.

16.

Pez Hejduk tvrdí, že doktrínu zavedenou rozsudkem Pinckney je třeba doplnit, neboť se domnívá, že se tato věc nedotýká situace, jaká nastala v nyní projednávané věci. Podle jejího názoru v případě, kdy je škoda způsobená na internetu „nelokalizovaná“, mělo by určení příslušnosti podle čl. 5 bodu 3 umožňovat poškozenému domáhat se náhrady celé vzniklé újmy před soudy místa jeho bydliště. Tento názor obhajuje na základě judikatury Soudního dvora stanovené ve věci eDate Advertising a další ( 5 ).

17.

Společnost EnergieAgentur se dovolává rozsudku Pinckney a domnívá se, že přístup zvolený v tomto rozhodnutí je použitelný v projednávané věci. Jedná se v konečném důsledku o územně vymezené autorské právo, a proto podléhá omezením stanoveným v rozsudku Pinckney, který kromě případu státu bydliště žalovaného a případu státu, v němž došlo k příčinné události, umožňuje žalovat pouze na náhradu škody vzniklé v uvedeném státě.

18.

Česká republika a Švýcarská konfederace vyzývají Soudní dvůr, aby rozšířil řešení obsažené v rozsudku eDate Advertising a další (EU:C:2011:685) na takový případ, jako je ten projednávaný, za účelem řádného výkonu spravedlnosti a předvídatelnosti při uplatňování pravidel mezinárodní soudní příslušnosti. Podle jejich názoru by tato věc mohla být rozhodnuta zavedením kritéria střediska zájmů oběti a na tomto místě by žalobkyně mohla podat žalobu na náhradu celé vzniklé škody.

19.

Portugalská republika zastává odlišný názor, ale také uznává, že projednávaná věc není shodná s věcí, v níž byl vydán rozsudek Pinckney. Podle názoru Portugalské republiky obtíž, která vyvstává v souvislosti s šířením fotografií na internetu, by Soudní dvůr vedla k tomu, aby uznal hraniční určovatel založený na přístupnosti fotografií. Nízká míra spolehlivosti tohoto kritéria vede Portugalskou republiku k omezení příslušnosti podle čl. 5 bodu 3 v případě, jako je projednávaný případ, výlučně na soudy místa, v němž došlo k příčinné události.

20.

Podle Komise je rozsudek Pinckney v projednávané věci použitelný, ale bez ohledu na to se domnívá, že použití tohoto rozsudku v projednávané věci vyvolává praktické obtíže. Podle názoru Komise by řešení obsažené v rozsudku Pinckney umožňovalo P. Hejduk podat žalobu k rakouským soudům, ale pouze na náhradu škody vzniklé na rakouském území. Toto omezení za situace, kdy škoda vznikla v důsledku šíření fotografií na internetu, může podle Komise nakonec být irelevantní, neboť ani P. Hejduk, ani příslušný rakouský soud nemají k dispozici vhodné prostředky k tomu, aby striktně vymezily příslušnost tohoto soudu na škodu způsobenou v Rakousku. Za těchto okolností Komise upozorňuje na možnost omezit zvláštní příslušnost podle čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 výlučně na soudy místa příčinné události.

21.

Jak bylo vysvětleno, projednávaná věc vyvolává výkladovou obtíž určitého stupně složitosti. Soudní dvůr měl příležitost se zabývat problémy, které při uplatňování pravidel mezinárodního práva soukromého vyvolává internet, ale nikdy v takém případě, jako je ten projednávaný. Velmi zjednodušeně řečeno, v tomto případě bude třeba zvolit, která z mnoha cest otevřených judikaturou je lépe uzpůsobena rozptýleným porušením majetkových autorských práv způsobeným prostřednictvím internetu.

22.

Ačkoli předkládající soud odkazuje výlučně na možnost použít dva hraniční určovatele (bydliště žalovaného a stát, na který je zaměřen obsah internetové stránky), jisté je, že účastníci řízení a zúčastněné státy navrhují další možné hraniční určovatele, které lze v projednávané věci použít a jejichž analýze se budu dále věnovat.

23.

Česká republika a Švýcarská konfederace obhajovaly možnost rozšířit na projednávanou věc právní pojetí uvedené v rozsudku eDate Advertising a další. Z důvodů, které vysvětlím, se však domnívám, že toto kritérium zvolit nelze.

24.

V rozsudku eDate Advertising a další Soudní dvůr reagoval na problematiku vzniklou porušením osobnostních práv prostřednictvím internetu. Jak známo, předchozí judikatura se otázkou zabývala před nástupem internetu, konkrétně v rozsudku Shevill ( 6 ). V tomto rozsudku bylo rozhodnuto, že čl. 5 bod 3 tehdejší Bruselské úmluvy umožňuje oběti podat žalobu ve státě místa, kde došlo k příčinné události (bydliště vydavatele odpovědného za informaci poškozující pověst), a ve státě, kde došlo ke škodě, přičemž toto kritérium záviselo na územním rozšíření média, v němž byla obsažena informace poškozující pověst ( 7 ). V tomto druhém případě by byl soud výlučně příslušný k rozhodování o škodě, k níž došlo konkrétně na území tohoto státu, což je okolnost, která by byla objasněna s ohledem na úroveň rozšíření a prodeje média v tomto státě ( 8 ).

25.

Ve věci eDate Advertising a další musel Soudní dvůr rozhodnout případ podobný tomu, jenž nastal ve věci Shevill a další, ale u sdělovacího prostředku on-line. Za takových okolností byla škoda, stejně jako v projednávané věci, „nelokalizovaná“, neboť médium bylo přístupné v kterémkoli členském státě, což ztěžovalo a dokonce znemožňovalo praktické použití jakékoli metody měření územního dopadu poškozující zprávy. To vedlo Soudní dvůr k vytvoření dodatečného kritéria založeného na středisku zájmů oběti, což bylo místo, v němž oběť mohla podat žalobu, a co je nejdůležitější, domáhat se náhrady celé vzniklé škody ( 9 ).

26.

Je důležité zdůraznit, že rozsudek eDate Advertising a další se vztahoval výlučně na případy porušení osobnostních práv. V opačném případě by totiž bylo možné dospět k narušení účelu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001. Na jedné straně kritérium střediska zájmů oběti přikládá význam přístupnosti média, což je faktor, který Soudní dvůr vyloučil nebo omezil při řadě příležitostí a také v souvislostech odlišných od čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 ( 10 ). Tím, že je přístupné v místě, kde se nachází středisko zájmů oběti, vyvstává možnost podat žalobu v tomto státě, navíc na náhradu celé vzniklé škody, což umožňuje velmi významným způsobem narušit rovnováhu, kterou sleduje příslušnost podle čl. 5 bodu 3. Na druhé straně je také třeba vzít v úvahu blízkost mezi kritériem střediska zájmů a forum actoris, protože středisko zájmů se ve velké většině případů, i když ne vždy ( 11 ), nachází v místě bydliště oběti, jež je ve sporu žalobkyní.

27.

Právě s ohledem na rizika, která vyvolává kritérium střediska zájmů oběti, se domnívám, že není vhodné ho přenášet na majetková autorská práva, i když jde o „nelokalizovanou“ škodu způsobenou prostřednictvím internetu. Soudní dvůr tuto možnost vyloučil v případě práv průmyslového vlastnictví v rozsudku Wintersteiger ( 12 ) a také při řešení případu „lokalizovatelné“ škody způsobené na majetkových autorských právech ( 13 ). Domnívám se, že to by mělo být řešením také v případě, jako je ten projednávaný, kde je tvrzeno způsobení „nelokalizované“ škody na majetkovém autorském právu.

28.

Jak předkládající soud, tak P. Hejduk se domnívají, že by skutečnost, že dotyčné fotografie, jak tvrdí, byly zaměřeny na Rakousko, odůvodňovala příslušnost rakouských soudů. Nevěřím ani ve správnost tohoto přístupu.

29.

Možnost stanovit příslušnost soudu státu, na který je zaměřena škodná činnost, je variantou, jež byla zvažována různými vnitrostátními soudy a naukou ( 14 ). Jak známo, je to také kritérium použité nařízením č. 44/2001 u zvláštní příslušnosti pro spotřebitele stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) ( 15 ). Generální advokát Jääskinen navrhl jeho použití za pomoci pádných argumentů ve svém stanovisku ve věci Pinckney ( 16 ) a Soudní dvůr, ačkoli ho v uvedené věci vyloučil, ho použil v rozsudcích L’Oréal a další ( 17 ), Donner ( 18 ) a Football Dataco a další ( 19 ) v jiných souvislostech, sice odlišných, přesto ale blízkých projednávané věci.

30.

Soudní dvůr však kritérium zaměření vyloučil v rozsudku Pinckney, a učinil to výslovně, když uvedl, že „na rozdíl od čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení [č. 44/2001] […], čl. 5 [bod] 3 uvedeného nařízení konkrétně nevyžaduje, aby byla dotčená činnost ‚zaměřena‘ na členský stát sídla soudu, jemuž byl předložen spor ( 20 )“.

31.

Jisté je, že tento bod rozsudku Pinckney připouští určitý výklad ( 21 ), ale zdá se mi, že z výroku jasně vyplývá záměr Soudního dvora vyloučit kritérium zaměření při výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001. Kritérium zaměření bylo použito v takových sporech, v nichž existuje hospodářská činnost, jíž předchází jasný úmysl nabízet zboží a služby v členském státě, na který je činnost zaměřena. Proto se domnívám, že uvedený rozsudek Pinckney v zásadě vylučuje možnost rozšířit kritérium zaměření na situaci mimosmluvní škody založené na porušování majetkových práv duševního vlastnictví.

32.

Zbývá určit, zda by u úkonu spočívajícího ve sdělení veřejnosti, který je příčinou „nelokalizované“ škody a je jasně a nezpochybnitelně zaměřen na jiný členský stát, mělo být použito kritéria zaměření. Domnívám se však, že to není případ, jímž se zabýváme, neboť v předkládacím usnesení se uvádí, že žalovaná v původním řízení v žádném okamžiku nezaměřila údajně škodnou činnost na jiné členské státy. Proto shledávám, že není potřebné se k této hypotéze vyslovovat.

33.

Po vyloučení kritéria střediska zájmů a kritéria zaměření se dostáváme k řešení dosaženému v rozsudku Pinckney, jehož použití v projednávané věci obhajují jak Portugalská republika, tak Komise, i když s různými nuancemi.

34.

Ve věci Pinckney se Soudní dvůr musel vyslovit k výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 u žaloby na náhradu škody podané autorem hudebního díla nahraného na CD a následně šířeného bez jeho souhlasu prostřednictvím internetu.

35.

Obtíž, kterou vyvolávala věc Pinckney, spočívala v přenesení judikatury ve věcech eDate Advertising a další a Wintersteiger do oblasti majetkových autorských práv. Jak již bylo řečeno, rozsudek eDate Advertising a další řešil otázku určení místa, kde při porušení osobnostních práv na internetu vzniká škoda, zatímco rozsudek Wintersteiger se soustředil na porušování práv průmyslového vlastnictví, konkrétně ochranné známky. Soudní dvůr zvolil pro každý případ jiné řešení. Zatímco u osobnostních práv se rozhodl pro zachování tak zvaného „mozaikového pravidla“, s výjimkou místa, kde se nachází středisko zájmů oběti (kde může uplatnit svůj nárok na náhradu celé vzniklé škody), v rozsudku Wintersteiger, u porušování práv duševního vlastnictví, se rozhodl použít striktní zásadu teritoriality a omezit místo, kde vzniká škoda, na stát nebo státy, v nichž je právo chráněno (tedy tam, kde je známka zapsána).

36.

Autorská práva podléhají zásadě teritoriality stejně jako práva průmyslového vlastnictví. Vykazují však dvě charakteristiky, které ztěžovaly jejich kvalifikaci při rozhodování věci Pinckney: k tomu, aby mohla požívat ochrany, není potřebný jejich zápis do rejstříku, a současně jsou ještě chráněna ve všech členských státech na základě směrnice 2001/29 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti ( 22 ). Jedná se tudíž o práva, která mají společné rysy s právy, jichž se týkaly věci eDate Advertising a další a Wintersteiger, neboť majetková autorská práva mohou být porušena ve všech členských státech (jako osobnostní práva), ale k jejich ochraně dochází stejně jako u práv k průmyslovému vlastnictví prostřednictvím „územních oblastí“ o rozměru jednotlivého státu. Lze říci, že autorská práva v Evropské unii tvoří svazek práv územně vymezených pro každý stát, jejichž souhrn zahrnuje celé území Unie.

37.

V rozsudku Pinckney se Soudní dvůr rozhodl pro teritorialitu autorských práv, to znamená, že zvolil podobné hledisko, jaké bylo uplatněno v rozsudku Wintersteiger. V bodě 39 rozsudku Soudní dvůr uvedl, že „majetková autorská práva stejně jako práva spjatá s národní ochrannou známkou podléhají zásadě teritoriality“. Dále připomněl, že směrnice 2001/29 harmonizovala autorská práva, což znamená, že tato práva „mohou být porušována v každém z [členských států] podle použitelných hmotněprávních předpisů“. Na základě tohoto předpokladu Soudní dvůr rozhodl, že pro účely čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 místem, kde vznikla škoda, v takovém kontextu, jako je ten uvedený, je místo, kde je chráněno majetkové autorské právo, jehož se žalobce dovolává, a kde může dojít ke vzniku tvrzené škody. Soudy tohoto státu jsou příslušné pouze k rozhodnutí o škodě způsobené na jeho území ( 23 ).

38.

Zjednodušeně řečeno, judikatura Pinckney je charakterizována třemi rysy, které vedou k určení příslušnosti u přeshraničního porušování majetkových autorských práv: hmotněprávní ochrana, faktická ochrana a ochrana omezená na území. K projednání vzniku škody v důsledku porušení majetkového autorského práva bude příslušný pouze ten soud, na jehož území je právo chráněno, kde existuje faktické riziko, že nastane porušení, a pouze ve vztahu ke škodě vzniklé v tomto státě.

39.

Použití uvedené judikatury v projednávané věci se neobejde bez potíží. Třebaže je autorské právo P. Hejduk chráněno v Rakousku a neoprávněné rozmnožování a šíření jejích fotografií na internetu je přístupné v Rakousku, jeví se jako obtížné, a nejspíš nemožné, určit škodu vzniklou výlučně v tomto státě. Na rozdíl od situace ve věci Pinckney, kde k porušování autorských práv docházelo prostřednictvím rozmnožování CD a jejich následného prodeje na internetu v kterémkoli členském státě, projednávaná věc se týká škody, jejíž vznik lze obtížně zjistit, protože pouhá přístupnost nějaké fotografie na internetu nepředstavuje žádný důkaz ohledně určení místa vzniku škody. Škoda vzniklá ve věci Pinckney byla výsledkem plnění za určitou cenu (výroba CD a jejich následný prodej na trhu on-line), zatímco v projednávané věci neexistuje plnění za určitou cenu, nýbrž úkon spočívající ve sdělení veřejnosti ze strany určitého podniku.

40.

Použití takového řešení, jaké bylo zvoleno ve věci Pinckney, v případě, jako je ten projednávaný, by nás vedlo, jak zdůraznila Komise, buď k tomu, že žalobkyni bude odepřena možnost podat žalobu v Rakousku kvůli chybějícímu nebo méně viditelnému porušování jejích autorských práv v Rakousku, nebo k tomu, že jí bude přiznána celá způsobená škoda kvůli nemožnosti územního rozdělení daného porušování, což je řešení, které je v konečném důsledku v rozporu s pojetím vytýčeným v rozsudku Pinckney.

41.

Domnívám se, že automatické uplatnění rozsudku Pinckney na situaci, kdy je škoda „nelokalizovaná“, se může ukázat jako irelevantní. Řešení, k němuž Soudní dvůr v uvedeném rozsudku dospěl, se hodí na takové případy, v nichž se riziko porušování nebo skutečné porušování autorských práv projevuje jasně v určitém územním prostoru, ačkoli je použitým médiem internet. Když je však škoda „nelokalizovaná“ v důsledku druhu díla a média použitého k jeho sdělování, jsem toho názoru, jak obhajovala Portugalská republika a Evropská komise, že není možné použít kritérium místa, kde došlo ke škodě, stanovené v čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001. V takové situaci toto ustanovení odůvodňuje výlučně příslušnost soudů místa, kde došlo k příčinné události.

42.

Toto řešení se mi zdá být nejvíce v souladu s cíli sledovanými nařízením č. 44/2001, mezi nimiž vyniká řádný výkon spravedlnosti ( 24 ). Kritérium, které nutí žalobce, aby vymezil dosah své žaloby podle územních kritérií, která lze určit těžko, lze-li to vůbec, není kritériem, které je v souladu s duchem nařízení č. 44/2001. Jak uznala Komise, žalobce v takovém případě jako v projednávané věci nemůže poskytnout ověřitelné informace, které přesně vymezují škodu vzniklou výlučně ve státě, v němž je podána žaloba. Tato okolnost by vedla soud takového státu k přiznání nižší náhrady, než je reálně vzniklá škoda, nebo vyšší náhrady, čímž by došlo k překročení územního kritéria, které Soudní dvůr vyžaduje v takových situacích. Komise má pravdu, když tvrdí, že použití pojetí rozsudku Pinckney v projednávané věci vyvolává vážné riziko, že příslušný soud překročí meze výkonu své pravomoci.

43.

Použití uvedeného pojetí rozsudku Pinckney v projednávané věci by navíc podle mého názoru napomáhalo vyvolání právní nejistoty u obou účastníků řízení. Žalobkyně by neměla jistotu ohledně výsledku řízení, v němž nelze ověřit kritéria pro vymezení rozsahu příslušnosti soudu, který ve věci rozhoduje. Žalovaný by se ocitl ve stejně kritické situaci tím, že by byl vystaven množství sporů v různých členských státech, v nichž došlo ke vzniku „nelokalizované“ škody, nebo jen v jediném, ale bez jakékoli jistoty ohledně rozsahu příslušnosti každého soudu. Domnívám se, že tento výsledek je neslučitelný s obecnými cíli nařízení č. 44/2001, ale také s konkrétnějšími cíli zvláštní příslušnosti stanovené v čl. 5 bodu 3.

44.

Jak totiž uvádí nařízení č. 44/2001 a judikatura Soudního dvora, účelem čl. 5 bodu 3 je stanovit příslušnost blízkou relevantním okolnostem sporu ( 25 ). Tato blízkost umožňuje soudu posoudit nároky žalobkyně a argumenty na obhajobu žalované s větší mírou záruk. Tato blízkost však zaniká, když skutkové okolnosti vzhledem k „nelokalizované“ povaze škody neumožňují ověření běžnými důkazními prostředky. Navíc by to umožňovaly pouze pro zlomek vzniklé škody, čímž by bylo soudu zabráněno v celkovém náhledu na škodu, a to by mohlo ztížit celkové posouzení kontextu věci, o které rozhoduje. Mizí tak výhoda, kterou nabízí blízkost soudu a skutkových okolností sporu, a tím i užitečnost čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001.

45.

Za takových okolností v situacích vzniku „nelokalizované“ škody na internetu a na majetkových autorských právech se domnívám, že nejlepší varianta spočívá ve vyloučení možnosti podat žalobu k soudům státu, v němž došlo ke škodě, a omezit příslušnost, alespoň tu založenou na čl. 5 bod 3 uvedeného nařízení, na příslušnost soudů státu, v němž došlo k příčinné události. Navíc tato varianta nevylučuje příslušnost stanovenou v článku 2 nařízení, podle něhož se lze rovněž obrátit na soudy členského státu, v němž má žalovaný bydliště. Ačkoli ve většině situací obě kritéria povedou k téže příslušnosti (což nastává v projednávané věci), ne vždy tomu tak bude.

46.

Je jasné, že v případě sdělení veřejnosti, kde škodná činnost má původ v jednom členském státě a je jasně a nezpochybnitelně zaměřena na jiný nebo jiné členské státy, bylo by možné diskutovat o možnosti nuancí nebo doplnění závěru, který jsem právě zformuloval ( 26 ). Jak jsem již ale zmínil v bodě 2 tohoto stanoviska, to není případ, který by nám Handelsgericht Wien předkládal v tomto řízení o předběžné otázce, neboť uvádí, že žalovaná se v žádném okamžiku nerozhodla sdělení, které stojí u vzniku tohoto sporu, zaměřit na Rakousko. Považuji tudíž za nadbytečné vyslovit se k hraničnímu určovateli v případě, kdy by činnost byla zaměřena na jiný nebo jiné členské státy.

47.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru řešení, že za okolností, jaké nastávají v projednávané věci, kdy žalobkyni prostřednictvím internetu vznikla „nelokalizovaná“ škoda na majetkovém autorském právu, jsou podle čl. 5 bodu 3 nařízení č. 44/2001 příslušné soudy místa, kde došlo k příčinné události.

48.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku Handelsgericht Wien odpověděl takto:

„Článek 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je třeba vykládat v tom smyslu, že ve sporu týkajícím se porušení práv souvisejících s právem autorským na internetu, v jehož důsledku vzniká ‚nelokalizovaná‘ škoda, jejíž územní vymezení nelze určit podle spolehlivých důkazních kritérií, jsou příslušné soudy místa, v němž došlo k příčinné události.“