1.

Je známo, že ženy mají statisticky vyšší očekávanou délku života než muži. Mají však muži pouze z tohoto důvodu a bez konkrétního přezkumu jednotlivého případu obdržet nižší dávku než ženy, když se v rámci úrazového pojištění zaměstnanců poskytuje odškodnění za doživotní zdravotní problémy v podobě paušální jednorázové platby?

2.

Tato otázka je jádrem projednávané věci. V návaznosti na rozsudek „Test-Achats“ ( 2 ) poskytuje Soudnímu dvoru příležitost upřesnit v rámci dalšího skutkového stavu v oblasti práva sociálního zabezpečení svou judikaturu, která se týká zásady rovného zacházení pro muže a ženy vyplývající z unijního práva.

3.

V projednávané věci je nejprve třeba přezkoumat, zda tato zásada brání vnitrostátním právním předpisům, které se při zjišťování výše pojistného nároku řídí kritérii, jež vycházejí především ze statisticky rozdílných očekávaných délek života mužů a žen. Zadruhé v případě, že se ukáže, že vnitrostátní právní předpisy odporují unijnímu právu, vyvstává otázka týkající se odpovědnosti členského státu, a případně zatřetí otázka týkající se časového omezení účinků rozsudku.

4.

Podle článku 3 směrnice 97/7 se tato směrnice vztahuje kromě jiného na právní úpravu zajišťující ochranu pro případ invalidity, pracovních úrazů a nemocí z povolání.

5.

Článek 4 směrnice 79/7 stanoví:

„1.   Zásada rovného zacházení znamená vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo, […] zejména pokud jde o:

2.   Zásada rovného zacházení se nedotýká opatření na ochranu žen z důvodu mateřství.“

6.

Než byl čl. 5 odst. 2 směrnice 2004/113 prohlášen za neplatný ( 5 ), připouštělo toto ustanovení za určitých podmínek rozdílné zacházení na základě pohlaví následovně:

„Bez ohledu na odstavec 1 mohou členské státy [do] 21. prosince 2007 rozhodnout o povolení přiměřených rozdílů ve výši pojistného a pojistného plnění u jednotlivých pojištěnců, je-li pohlaví určujícím faktorem při hodnocení rizika založeném na příslušných a přesných pojistně-matematických a statistických údajích. […]“

7.

Článek 5 směrnice 2006/54, nadepsaný „Zákaz diskriminace“, s ohledem na systémy sociálního zabezpečení pracovníků ( 7 ) stanoví:

„Aniž je dotčen článek 4[ ( 8 )], nesmí v systémech sociálního zabezpečení pracovníků docházet k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, zejména pokud jde o:

[…]

[…]“

8.

Článek 9 odst. 1 směrnice 2006/54 stanoví:

„Ustanovení, která odporují zásadě rovného zacházení, zahrnují ustanovení založená přímo nebo nepřímo na pohlaví pro:

[…]

[…]“

9.

Finští zaměstnavatelé jsou podle vyjádření finské vlády ze zákona povinni pojistit své zaměstnance u soukromých pojišťovacích společností pro případ trvalého poškození zdraví v důsledku pracovních úrazů.

10.

V případě pojistné události se pojistné plnění poskytuje buď v podobě periodicky se opakujících plateb, nebo v podobě paušálního odškodnění (dále jen „odškodnění při pracovním úrazu“). V případě méně závažné újmy je odškodnění poskytováno povinně v podobě jednorázové paušální částky ( 9 ).

11.

Výše tohoto paušálního odškodnění závisí na průměrné očekávané délce života poškozeného. Rozhodující je zde jednak jeho věk a jednak – pro účely prognózy očekávané zbývající délky života – pohlaví poškozeného. Vzhledem k tomu, že se v případě mužů vychází ze statisticky kratší očekávané délky života, ženám přísluší podle finského práva za jinak srovnatelných skutkových okolností vyšší odškodnění než mužům.

12.

Příslušný pojistitel přiznal panu X v roce 2005 odškodnění při pracovním úrazu v podobě jednorázové paušální částky za pracovní úraz, který utrpěl v roce 1991. Ženě by za jinak srovnatelných okolností již jen na základě jejího pohlaví, a tedy vyšší statistické očekávané délce života, bylo vyplaceno o 278,89 eur více, než bylo vyplaceno panu X ( 10 ).

13.

Žaloba podaná panem X, v níž navrhoval, aby také jeho odškodnění při pracovním úrazu bylo vypočteno podle výhodnějších kritérií platných v případě žen, byla soudem, kterému jsou předkládány záležitosti sociálního zabezpečení a v této věci rozhodoval jako soud posledního stupně, v roce 2008 pravomocně zamítnuta.

14.

Žalobou podanou v roce 2009 nyní pan X žádá finský stát o náhradu škody ve výši částky rozdílu, o kterou přišel, spolu s úroky z prodlení.

15.

Předkládající soud předložil Soudnímu dvoru k rozhodnutí následující předběžné otázky:

16.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7 brání vnitrostátním právním předpisům, v jejichž důsledku je s muži v případě paušálního odškodnění za pracovní úrazy zacházeno méně příznivě než s ženami pouze z důvodu, že u mužů se vychází ze statisticky nižší očekávané délky života.

17.

Nejprve je třeba zkoumat, zda je směrnice 79/7, která se podle svého čl. 3 odst. 1 písm. a) vztahuje na právní úpravu zajišťující ochranu pro případ invalidity, pracovních úrazů a nemocí z povolání, v projednávaném případě relevantní. Pouze v tom případě lze totiž smysluplně odpovědět na první předběžnou otázku. Jinak by tato otázka neměla žádnou souvislost s realitou právního sporu v původním řízení.

18.

Podle finské vlády nelze směrnici 79/7 použít ratione temporis, protože předmětný pracovní úraz se stal v roce 1991, tedy před přistoupením Finské republiky k Unii v roce 1995. Pro posouzení původního řízení je proto rozhodný právní stav platný v roce 1991. Nelze ho posuzovat podle směrnice 79/7, protože ta není použitelná na skutkové okolnosti před přistoupením Finské republiky k Unii.

19.

Odškodněním při pracovním úrazu však má být vyrovnán následek úrazu z roku 1991, který se projeví v budoucnu. V projednávaném případě proto nejde o posouzení skutkových okolností, které byly již definitivně ukončeny před přistoupením členského státu k Unii ( 11 ).

20.

Podle ustálené judikatury se však budoucí účinky skutkových okolností, které nastaly ještě během platnosti předchozího právního předpisu, posuzují podle pozdějšího právního stavu ( 12 ). Totéž musí platit i pro budoucí účinky skutkových okolností, které nastaly ještě před přistoupením členského státu k Unii, ale do budoucna vyvolávají další účinky.

21.

Vzhledem k tomu, že přistoupením Finské republiky k Unii se směrnice 79/7 stala použitelnou na jejím území ( 13 ), je tato směrnice, pokud jde o její časovou působnost, rozhodná pro účely zde projednávaného odškodnění při pracovním úrazu.

22.

Pochybnosti o věcné působnosti směrnice 79/7 by kromě toho mohly existovat vzhledem k tomu, že se předmětná směrnice vztahuje pouze na „právní úpravy“ v oblasti sociálního zabezpečení, avšak podle finské vlády je odškodnění v projednávaném případě uskutečňováno prostřednictvím určitých soukromých pojišťoven, které jsou pověřeny plněním úkolů zákonného úrazového pojištění.

23.

Finské odškodnění při pracovním úrazu tak sice nevyplácejí přímo k tomu příslušné státní orgány, nýbrž soukromé pojišťovny v rámci zákonného systému povinného pojištění. Způsob poskytování dávky však není rozhodující z hlediska jeho zařazení pod směrnici 79/7. Naopak jde o to, zda dávka vyplývající ze zákonného ustanovení přímo a účinně souvisí s ochranou před riziky uvedenými v čl. 3 odst. 1 směrnice ( 14 ). Platí to v případě odškodnění při pracovním úrazu vypláceného přímo poškozenému, jehož poskytování se určuje podle zákona o úrazovém pojištění.

24.

Předmětné finské právní předpisy je proto třeba považovat za právní úpravu zajišťující ochranu před nebezpečím invalidity a pracovního úrazu, a je tedy nutno posuzovat je podle směrnice 79/7. Naproti tomu směrnice 2004/113 a 2006/54 nejsou relevantní, protože se první z uvedených směrnic podle svého čl. 3 odst. 4 „nevztahuje na záležitosti týkající se zaměstnání a povolání“ a druhá podle svého čl. 2 odst. 1 písm. f) upravuje podnikové důchodové systémy pracovníků, nepoužije se však v případě celostátní právní úpravy úrazového pojištění.

25.

Vzhledem k tomu, že čl. 4 odst. 1 směrnice 79/7 při výpočtu dávek nařizuje „vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo“, bude dále zkoumáno, zda uplatnění pojistněmatematických kritérií představuje diskriminaci na základě pohlaví (bod 2), a zda pro ni případně existuje odůvodnění (bod 3).

26.

Rozdílný výpočet výše paušálního odškodnění při pracovním úrazu závisí přímo na pohlaví oprávněného a jeho statisticky očekávané délce života.

27.

Finská vláda se však domnívá, že se nejedná o méně příznivé zacházení s oprávněnými mužského pohlaví. Rozlišování na základě pohlaví je naopak nutné pro to, aby ženy nebyly oproti mužům znevýhodněny. Ze statistického hlediska je očekávaná délka života vyšší u žen, v důsledku čehož musí být odškodnění, kterým má být paušálně nahrazena utrpěná újma za očekávanou zbývající délku života, vyšší u žen než u mužů.

28.

Podle finské vlády tedy nejde o rozdílné zacházení s muži a ženami, ale každému se vyplatí částka, která mu přísluší na základě pojistněmatematických kritérií.

29.

Touto výhradou však lze nanejvýš odůvodnit rozdílné zacházení s muži a ženami v případě poskytování paušální dávky, jejím prostřednictvím ale nelze jednoduše popřít, že finské právní předpisy zacházejí rozdílně s muži a ženami.

30.

Dále je třeba prozkoumat možná odůvodnění.

31.

V rámci přezkumu toho, které faktory přicházejí v úvahu jako odůvodnění diskriminace v případě odškodnění při pracovním úrazu, je nejprve třeba přezkoumat směrnici 79/7.

32.

Článek 4 směrnice obsahuje jednoznačnou a vyčerpávající právní úpravu, když s výjimkou problematiky mateřství v zásadě nepřipouští v případě poskytování dávek rozlišování na základě pohlaví.

33.

Finskou právní úpravu by tak nebylo možné odůvodnit již z důvodu, že – v rozporu se zásadou rovného zacházení zakotvenou ve směrnici – uvedením očekávané délky života v závislosti na pohlaví zavádí rozlišovací kritérium, které nemá být ve smyslu záměru unijního zákonodárce platné v případě směrnice 79/7.

34.

Skutečnost, že statistické zohlednění očekávané délky života na základě pohlaví není ve směrnici výslovně zakázáno, totiž nelze chápat v tom smyslu, že finský zákonodárce má proto v souvislosti s poskytováním dávek nadále možnost zavést toto kritérium. Tomuto protiřečí kromě znění směrnice 79/7 i srovnání s právní úpravou ve směrnicích 2004/113 a 2006/54. Unijní zákonodárce měl ve dvou naposledy zmíněných směrnicích za to, že přípustnost „pojistněmatematických“ ( 15 ), resp. „pojistnětechnických“ ( 16 ) faktorů výpočtu na základě pohlaví není za určitých podmínek na závadu, v této souvislosti však vyžadoval, aby to bylo výslovně konstatováno. Vzhledem k tomu, že směrnice 79/7 takové zvláštní ustanovení o výjimce neobsahuje, a contrario z toho vyplývá, že už jen z úmyslu unijního zákonodárce je zřejmé, že úvahy týkající se pojistněmatematických kritérií zakládajících se na pohlaví by právě neměly být přípustné v rámci směrnice 79/7.

35.

Podle finské vlády je však rozdílná výše dávek odůvodněná, protože v případě paušálních odškodnění systémově vyplývá z rozdílné očekávané délky života v závislosti na pohlaví. V opačném případě by byly statisticky déle žijící ženy znevýhodněny oproti mužům, jelikož jednorázová dávka má nahradit následky úrazu pro zbytek života pojištěnce.

36.

Finská vláda tím vyvrací výhrady, které vůči ní byly vzneseny, a zastává názor, že ve smyslu primárního práva je téměř povinna v případě poskytování paušálního odškodnění vyplatit mužům nižší částku než ženám.

37.

Jak ukážu níže, toto tvrzení se však ve výsledku nezdá být přesvědčivé.

38.

Přímá diskriminace na základě pohlaví je z pohledu primárního práva – bez ohledu na zvláštní podpůrná opatření ve prospěch příslušníků znevýhodněné skupiny – přípustná pouze tehdy, pokud lze s jistotou konstatovat, že mezi muži a ženami existují relevantní rozdíly, které vyžadují takové zacházení ( 17 ).

39.

O relevantních rozdílech mezi muži a ženami, které by mohly mít dopad na poskytování dávek úrazového pojištění, lze hovořit, pokud lze v konkrétním případě výlučně v závislosti na pohlaví vyslovit nevyvratitelnou domněnku, že existují nebo neexistují určité okolnosti, které jsou podstatné z hlediska poskytování dávek ( 18 ). Takové rozdíly by však byly právně relevantní pouze tehdy, pokud by uvedené rozlišování bylo v souladu se základními zásadami právního řádu Unie ( 19 ).

40.

Finská vláda vychází bez výjimky z toho, že ženy mají statisticky vyšší očekávanou délku života než muži, a v důsledku toho považuje pohlaví pojištěnce za faktor, který je relevantní pro účely paušálních dávek závislých na délce života.

41.

Tato prognóza spojená s pohlavím však nezahrnuje všechny stránky očekávané délky života. Na jedné straně už jen z čistě faktického hlediska je příliš obecná a nevede k vyváženým výsledkům. Kromě toho na druhé straně hovoří rovněž normativní úvahy vyplývající z primárního práva proti tomu, aby příslušnost k pohlaví byla připuštěna jako kritérium, které je pro poskytování dávek relevantní.

42.

Dále je třeba se zabývat nejdříve skutkovými a následně normativními výhradami, které hovoří v neprospěch relevantnosti prognózy související s pohlavím pro účely poskytování dávek.

43.

Oproti názoru finské vlády nelze s jistotou tvrdit, že v rámci odškodnění při pracovním úrazu má pojištěná vždy vyšší očekávanou délku života než pojištěnec stejného věku.

44.

Finská právní úprava totiž již dostatečně nezohledňuje, jaký účinek mají konkrétní škodné okolnosti na budoucí očekávanou délku života: v případě určitých zdravotních problémů vzniklých v důsledku úrazu lze stěží vycházet z toho, že ženy mohou mít vyšší očekávanou délku života než muži nacházející se ve srovnatelné situaci.

45.

Kritérium založené výlučně na pohlaví je pro prognózu týkající se očekávané délky života navíc nedostatečné i proto, že zastírá důležité aspekty – kromě následků úrazu například i zeměpisný původ a středisko zájmů dotčené osoby ( 20 ), její životní návyky a zjevné ekonomické a sociální faktory – a podává tak pouze zkreslený obraz o realitě.

46.

V důsledku toho příslušnost k pohlaví sama o sobě ani při abstraktní analýze nemůže znamenat relevantní rozdíl ve vztahu k poskytování dávek.

47.

Skutečnost, že prognóza související výlučně s pohlavím je chybným přístupem při výpočtu výše paušálního odškodnění, je ještě znatelnější, podíváme-li se na konkrétní případy pojištěnců a uvědomíme-li si, že podle vlastní logiky finské právní úpravy – jak finská vláda připustila na jednání – by bylo dokonce i ženě trpící smrtelnou chorobou navzdory krátké délce jejího života, která je očekávána v konkrétním případě, vyplaceno vyšší odškodnění než zjevně zdravějšímu muži stejného věku, a to pouze na základě jejího pohlaví. Pokud finské právo v takových případech neobsahuje žádné ustanovení zohledňující konkrétní skutkový stav, ale zaměřuje se striktně na pohlaví, nemůže být toto kritérium relevantním kritériem pro účely výpočtu paušálního odškodnění při pracovním úrazu.

48.

Bez ohledu na takové skutkové pochybnosti svědčící v neprospěch kritéria založeného na pohlaví hovoří proti jeho přípustnosti i normativní výhrady, kterými se budu zabývat níže.

49.

Finské kritérium prognózy očekávané délky života založené na pohlaví je dále třeba posoudit z normativního hlediska vyplývajícího z primárního práva Unie. Mezi základní principy primárního práva patří podle článku 2 SEU mimo jiné zásada rovnosti žen a mužů, která je navíc zakotvena v článku 21 Listiny jako základní právo.

50.

V souladu s velkým významem, který má tato zásada rovnosti žen a mužů, nelze, jak jsem již uvedla ve svém stanovisku ve věci Association belge des consommateurs Test-Achats a další, s ohledem na stupnici hodnot unijního práva souhlasit s tím, aby bylo kritérium pohlaví použito statisticky zobecňujícím způsobem jako náhradní kritérium za jiná, obtížněji identifikovatelná rozlišovací kritéria, která jsou ale pro účely pojištění ve výsledku skutečně relevantní.

51.

Pokud jsou určité znaky týkající se očekávané délky života skutečně rozhodující ( 21 ), musejí být naopak jako takové vymezeny, přiměřeně posouzeny a přiřazeny konkrétním skupinám osob bez ohledu na pohlaví. Nesmí tedy být schematicky přiřazeny určitému pohlaví, ledaže by šlo o neměnné, biologicky specifické znaky. V opačném případě by byly jednotlivé dotčené osoby, kterých se daný znak netýká, znevýhodněny nebo zvýhodněny bez závažného důvodu pouze na základě svého pohlaví.

52.

V případě normativního posouzení pojistněmatematických kritérií založených na pohlaví je kromě toho třeba zohlednit, že článek 21 Listiny uvádí zákaz diskriminace na základě pohlaví takřka současně se zákazem diskriminace na základě rasy a barvy pleti, jakož i etnického původu.

53.

Právní úpravy založené přímo na příslušnosti k pohlaví jsou proto – kromě nepochybných biologických zvláštností, jako je například mateřství – ve smyslu hodnotového konceptu unijního zákonodárce stejně nepřijatelné jako právní úpravy založené na rase nebo barvě pleti, a proto nejsou v oblasti práva sociálního zabezpečení bez ohledu na případné statistické průzkumy povoleny ( 22 ).

54.

V opačném případě by vyvstalo jednak riziko statisticky podloženého prolomení zákazů diskriminace obsažených v Listině, jednak riziko nepřiměřených výsledků v jednotlivých případech, kdy se pro účely prognostických rozhodnutí místo skutečně relevantních materiálních kritérií nakonec použijí irelevantní šablonovité statistiky.

55.

Relevantní odůvodnění pro diskriminaci založenou na statistikách souvisejících s pohlavím tedy nelze odvodit ani ze směrnice 79/7, ani z ustanovení primárního práva.

56.

Článek 4 odst. 1 směrnice 79/7 proto musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se rozdílná očekávaná délka života u mužů a žen použije jako pojistněmatematické kritérium pro účely výpočtu zákonem stanovených dávek sociálního zabezpečení, které je třeba vyplácet v důsledku pracovního úrazu, v případě, že při použití tohoto kritéria je jednorázová dávka odškodnění, která má být vyplacena muži, nižší než odškodnění, které by obdržela žena ve stejném věku, která by se jinak nacházela ve srovnatelné situaci.

57.

Vzhledem k tomu by finské soudy byly v řízení ve věcech sociálního zabezpečení – alespoň pokud je toto řízení vedeno proti státnímu orgánu nebo proti instituci, která musí být respektována stejně jako státní orgán – vlastně povinny nepoužít diskriminační ustanovení, a namísto toho panu X v případě neexistence nediskriminační vnitrostátní právní úpravy přiznat vyšší částku, která byla podle finského práva vyhrazena ženám ( 23 ).

58.

K tomu však nedošlo.

59.

Vzhledem k tomu, že dané řízení ve věci sociálního zabezpečení bylo mezitím pravomocně skončeno, vyvstává v každém případě za předpokladu, že rozsudek Soudního dvora v projednávané věci nepředstavuje důvod obnovy řízení ( 24 ) umožňující, aby finské soudy rozhodly ve věci pana X v souladu s unijním právem, nyní otázka, zda je za vyplacení částky rozdílu spolu s úroky z prodlení, který byl panu X podle finského práva odepřen v rozporu s unijním právem, odpovědný finský stát.

60.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda lze Finské republice vytknout dostatečně závažné porušení unijního práva vedoucí ke vzniku její odpovědnosti za právní úpravu týkající se paušálního odškodnění při pracovním úrazu, která je v rozporu s unijním právem.

61.

Podle názoru předkládajícího soudu proti takovému porušení svědčí zjevně neexistence relevantní judikatury týkající se směrnice 79/7, přechodné období stanovené v rozsudku „Test-Achats“, jakož i okolnost, že vnitrostátní zákonodárce s ohledem na směrnice 2004/113 a 2006/54 předpokládal, že pojistněmatematické úvahy související s pohlavím nejsou právně napadnutelné (viz bod 2).

62.

Před posouzením těchto jednotlivých hledisek je ale nejprve třeba objasnit (viz bod 1), na jaký okamžik je třeba se zaměřit v souvislosti s případným porušením unijního práva Finskou republikou. Tato otázka je důležitá pro určení rámcových podmínek unijního práva, podle nichž se posuzuje existence závažného porušení.

63.

V úvahu přichází datum pracovního úrazu (v roce 1991), datum poskytnutí dávky pojistitelem (v roce 2005), jakož i datum pravomocného zamítnutí žaloby soudem rozhodujícím ve věcech sociálního zabezpečení (v roce 2008).

64.

Přitom je nejprve třeba zohlednit, že porušení unijního práva týkající se pana X bylo konkretizováno pravomocným rozhodnutím finského soudu až v roce 2008.

65.

Zadruhé je třeba konstatovat, že v tomto okamžiku neexistovala žádná judikatura týkající se otázky, zda jsou pojistněmatematické úvahy související s pohlavím v rámci směrnice 79/7 přípustné, jelikož Komise ani jednou nepovažovala za důvodné zahájit vůči Finské republice řízení o nesplnění povinnosti.

66.

Kromě toho je pozoruhodné, že unijní zákonodárce v souvislostech ovlivněných pojišťovacím právem a příbuzných směrnici 79/7 – konkrétně v souvislosti se směrnicemi 2004/113 a 2006/54 – v letech 2004 a 2006 za určitých podmínek schválil pojistněmatematické úvahy související s pohlavím, a i sama Komise toto stanovisko v roce 2010 ještě urputně prosazovala ve věci Association belge des consommateurs Test-Achats a další. Zdá se, že k trvalému přehodnocení došlo až v rámci uvedené věci, v níž byl ale rozsudek vydán teprve v roce 2011 – tedy přibližně tři roky po nabytí právní moci rozhodnutí finského soudu rozhodujícího ve věcech sociálního zabezpečení.

67.

Za těchto okolností je nyní třeba přezkoumat, zda je třeba vycházet z existence závažného porušení unijního práva z roku 2008, které vedlo ke vzniku odpovědnosti.

68.

Škody způsobené jednotlivcům porušením unijního práva musejí být nahrazeny, pokud je zaprvé cílem porušené právní normy přiznání práv jednotlivcům, zadruhé porušení je dostatečně závažné a zatřetí existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti ze strany státu a škodou způsobenou poškozeným ( 25 ).

69.

Předkládající soud se zajímá pouze o druhý z uvedených předpokladů vzniku odpovědnosti. Objasnit je tedy třeba pouze to, co je nutné chápat pod pojmem „dostatečně závažné“ porušení, a zda má být v projednávané věci potvrzena jeho existence.

70.

V případě otázky, kterou má přezkoumat příslušný vnitrostátní soud, a sice zda je třeba vycházet z dostatečně závažného porušení unijního práva, které vede ke vzniku odpovědnosti, musí vnitrostátní soud v rámci celkového posouzení zohlednit zaprvé stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, zadruhé rozsah posuzovací pravomoci, kterou toto pravidlo ponechává vnitrostátním nebo unijním orgánům, zatřetí úmyslnou nebo neúmyslnou povahu spáchaného protiprávního jednání nebo způsobené škody, začtvrté otázku omluvitelnosti nebo neomluvitelnosti případného nesprávného právního posouzení, a zapáté okolnost, že postoj zaujatý orgánem Unie mohl přispět k opomíjení, přijetí nebo zachování vnitrostátních opatření nebo zvyklostí odporujících unijnímu právu ( 26 ).

71.

Tato hlediska je třeba následně přezkoumat a společně s hledisky zmíněnými v druhé předběžné otázce podrobit celkovému posouzení.

72.

První dvě z obou hledisek uvedených v bodě 70 v projednávané věci mohou poukazovat na existenci dostatečně závažného porušení, kdežto tři další hovoří spíše v neprospěch jeho existence.

73.

I když totiž znění a právní kontext směrnice 79/7 dostatečně jasně a přesně – aniž je vnitrostátnímu zákonodárci ponechána posuzovací pravomoc – vylučují pojistněmatematické úvahy založené na pohlaví dotčené osoby, nelze finskému zákonodárci a finským soudům za rok 2008 přičítat žádné úmyslné a zcela neomluvitelné porušení práva.

74.

Neexistence jakékoli relevantní judikatury nebo řízení o nesplnění povinnosti, v jejichž rámci byla vytýkána příslušná porušení zákazů diskriminace, na straně jedné a tendence unijního zákonodárce připouštět ve velké míře pojistněmatematické úvahy projevující se od roku 2004, na straně druhé, naopak hovoří ve prospěch toho, že každopádně v roce 2008 – tedy ještě před vydáním rozsudku ve věci „Test-Achats“ – finská právní úprava navzdory jednoznačnému znění směrnice 79/7 nebyla stižena vadou spočívající v porušení unijního práva tak zřetelně, aby bylo možné vycházet z úmyslného a zcela neomluvitelného nesprávného právního posouzení finských orgánů.

75.

Zahájení řízení o nesplnění povinnosti sice spadá do posuzovací pravomoci Komise. Již samotné zahájení příslušného řízení o nesplnění povinnosti však může zavdat dobrý důvod se domnívat, že členský stát v případě přetrvávajících protiprávních jednání počítá s možností porušení unijního práva. Pokud naopak řízení o nesplnění povinnosti zahájeno nebylo, samo o sobě to sice nezbavuje dotyčný členský stát viny, ale ani mu nelze vytýkat, že vědomě toleroval případná porušení unijního práva.

76.

V projednávané věci lze členskému státu navíc stěží vytýkat porušení práva jako neomluvitelné a vedoucí ke vzniku odpovědnosti, kterého se i sám unijní zákonodárce dopustil v jiné, avšak podobné souvislosti, a to v rámci směrnice 2004/113. Pokud bychom od členských států vyžadovali, aby při své vnitrostátní normotvorbě postupovaly obezřetněji a odpovědněji než unijní zákonodárce, zacházeli bychom příliš daleko. Právě normativní činnost unijního zákonodárce v letech 2004 až 2008 mohla finského zákonodárce mylně ujistit v tom, že jím zvolená kritéria byla v souladu s unijním právem i v oblasti práva sociálního zabezpečení.

77.

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na druhou předběžnou otázku odpovědět tak, že posouzení podmínek vzniku odpovědnosti členského státu je záležitostí vnitrostátních soudů, ale pokud jde o otázku, zda existuje dostatečně závažné porušení unijního práva, ve prospěch dotyčného členského státu je třeba zohlednit zejména to,

78.

Za těchto okolností je třeba závěrem objasnit otázku, zda v projednávané věci přichází v úvahu omezení časových účinků rozsudku.

79.

V této souvislosti je nejprve třeba připomenout, že se výklad ustanovení unijního práva, který provádí Soudní dvůr v rozsudku, omezuje na objasnění a upřesnění významu a dosahu tohoto ustanovení tak, jak musí být nebo mělo být chápáno a používáno od okamžiku jeho vstupu v platnost. S ohledem na to představuje omezení časových účinků takového rozsudku výjimečné opatření, které předpokládá mimo jiné to, že jinak by existovalo riziko závažných hospodářských dopadů ( 27 ).

80.

Zúčastněné strany v této souvislosti neuvedly žádné zásadní informace.

81.

Proti existenci závažných hospodářských dopadů svědčí v projednávané věci mnohem více okolnost, že se právní úprava finského zákona o úrazovém pojištění, která je v rozporu s unijním právem, vztahuje v první řadě na případy nepatrného významu. V těchto případech je nepravděpodobné, že by systém sociálního zabezpečení byl zatížen nadměrnými výdaji, i kdyby nyní byla uplatňována výhodnější paušální částka také v případě mužů, která byla dosud vyhrazena ženám.

82.

Z těchto úvah vyplývá, že není namístě omezit časové účinky tohoto rozsudku.

83.

S ohledem na výše uvedené úvahy Soudnímu dvoru navrhuji, aby na obě předběžné otázky odpověděl takto: