1. 

Může příslušný orgán členského státu při výpočtu dávek starobního důchodu, na něž má pracovník nárok, vyloučit doby zaměstnání na konzulátu třetího státu z důvodu, že během těchto dob nebyl takový pracovník účastníkem systému sociálního zabezpečení daného členského státu? Tak zní v zásadě otázka položená Soudnímu dvoru předkládajícím soudem.

2.

Článek 1 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích (dále jen „VCCR“) ( 2 ) obsahuje následující vymezení:

„1.   Pro účely této Úmluvy mají následující výrazy tento význam:

[…]

[…]

3.   Zvláštní status členů konzulárního úřadu, kteří jsou občany přijímajícího státu nebo v něm trvale sídlí, se řídí článkem 71 této Úmluvy.“

3.

Článek 48 VCCR „Vynětí ze sociálního zabezpečení“ zní takto:

„1.   Při zachování ustanovení odstavce 3 tohoto článku jsou členové konzulárního úřadu, pokud jde o služby, které vykonávají pro vysílající stát[ ( 3 ) ], a jejich rodinní příslušníci žijící s nimi ve společné domácnosti vyňati z ustanovení o sociálním zabezpečení, která platí v přijímajícím státě[ ( 4 ) ].

2.   Vynětí uvedené v odstavci 1 tohoto článku se vztahuje také na členy soukromého personálu, kteří jsou zaměstnáni jedině u členů konzulárního úřadu, a to za podmínky:

3.   Členové konzulárního úřadu zaměstnávající osoby, na které se nevztahuje vynětí uvedené v odstavci 2 tohoto článku, musí plnit povinnosti, které ukládají zaměstnavatelům ustanovení o sociálním zabezpečení přijímajícího státu.

4.   Vynětí uvedené v odstavcích 1 a 2 tohoto článku nevylučuje dobrovolnou účast na systému sociálního zabezpečení přijímajícího státu za předpokladu, že účast na něm přijímající stát dovoluje.“

4.

Článek 71 VCCR „Občané přijímajícího státu a osoby v něm trvale [pobývající]“ stanoví:

„1.   Konzulární úředníci, kteří jsou státními příslušníky přijímajícího státu nebo jsou v něm trvale [v něm trvale pobývají], požívají, pokud jim přijímající stát neposkytne další výhody, výsady a imunity, pouze vynětí z jurisdikce a osobní nedotknutelnosti v souvislosti s úředními úkony provedenými při výkonu jejich funkcí a výsad, uvedené v odstavci 3 článku 44. Pokud se týče těchto konzulárních úředníků, je přijímající stát rovněž vázán povinností uvedenou v článku 42. Je-li proti uvedenému konzulárnímu úředníku zahájeno trestní řízení, bude se s výjimkou případu, že úředník je zatčen nebo ve vazbě, provádět způsobem, který by co nejméně narušil výkon konzulárních funkcí.

2.   Ostatní členové konzulárního úřadu, kteří jsou státními příslušníky přijímajícího státu nebo jsou v něm trvale [v něm trvale pobývají], a členové jejich rodin, jakož i rodinní příslušníci konzulárních úředníků uvedených v odstavci 1 tohoto článku požívají výhod, výsad a imunit pouze v rozsahu, v jakém jim je poskytne přijímající stát. Rodinní příslušníci členů konzulárního úřadu a členové soukromého personálu, kteří jsou sami státními příslušníky přijímajícího státu nebo jsou v něm trvale [v něm trvale pobývají], rovněž požívají výhod, výsad a imunit pouze v rozsahu, v jakém jim je poskytne přijímající stát. Přijímající stát však bude vykonávat svoji jurisdikci nad uvedenými osobami takovým způsobem, aby neodůvodněně nebránil výkonu funkcí konzulárního úřadu.“

5.

Nizozemské království uložilo svou listinu o přistoupení k VCCR u Generálního tajemníka Organizace spojených národů dne 17. prosince 1985, přičemž přistoupení nabylo účinnosti dne 16. ledna 1986 ( 5 ).

6.

Článek 7 nařízení č. 1612/68 stanoví:

„1.   S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu z důvodu jeho státní příslušnosti zacházeno jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, propouštění a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.

2.   Požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.

[...]“

7.

Podle čl. 2 odst. 1 („Osobní působnost“) se nařízení č. 1408/71 vztahuje mimo jiné na zaměstnané osoby, které podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských států a které jsou státními příslušníky jednoho z členských států.

8.

Článek 3 odst. 1 („Rovnost zacházení“) nařízení č. 1408/71 stanoví, že s výhradou zvláštních ustanovení tohoto nařízení mají osoby, na něž se vztahuje toto nařízení, stejná práva a povinnosti podle právních předpisů kteréhokoli členského státu jako státní příslušníci uvedeného státu.

9.

Podle čl. 4 odst. 1 („Věcná působnost“) nařízení č. 1408/71 se nařízení vztahuje na všechny právní předpisy týkající se dávek ve stáří.

10.

Hlava II nařízení č. 1408/71 stanoví pravidla pro určení použitelných předpisů. Článek 13 („Obecná pravidla“) stanoví:

„1.   S výhradou článků 14c a 14f podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného státu. Tyto právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou.

2.   S výhradou článků 14 až 17:

[...]“

11.

Článek 16 „Zvláštní pravidla týkající se osob zaměstnaných na diplomatických misích a konzulárních úřadech a pomocných zaměstnanců [Evropské unie]“ nařízení č. 1408/71 stanoví:

„1.   Ustanovení čl. 13 odst. 2 písm. a) se vztahují na osoby, které zaměstnávají diplomatické mise a konzulární úřady a na pomocný personál v soukromých domácnostech zaměstnanců těchto misí nebo úřadů.

2.   Pracovníci uvedení v odstavci 1, kteří jsou státními příslušníky členského státu, který je pověřil nebo vyslal, si však mohou zvolit, aby podléhali právním předpisům uvedeného státu. Toto právo volby je možné opakovat na konci každého kalendářního roku a nemá zpětný účinek.“

12.

Článek 6 odst. 1 všeobecného zákona o starobním pojištění („Algemene Ouderdomswet“; dále jen „AOW“) stanoví mimo jiné, že osoby, které pobývají v Nizozemsku a nedovršily určitý věk, se považují za pojištěné v souladu s AOW.

13.

Uvedené pravidlo však podléhá uvážení orgánů, které podle ustanovení některých odstavců článku 6 AOW mohou přijmout právní předpisy, jimiž vyloučí použití pravidla uvedeného v předchozím bodě pro některé vymezené kategorie osob ( 8 ).

14.

Podle předkládacího rozhodnutí existovaly v rozhodné době tři takové předpisy stanovící zvláštní pravidla pro konzulární úředníky a personál cizích států; relevantní jsou v projednávané věci následující ustanovení:

15.

V období od 1. října 1976 do 1. července 1989 stanovila vyhláška z roku 1976, že konzulární úředníci a pomocný personál nejsou pojištěni v systému sociálního zabezpečení, nejsou-li nizozemskými státními příslušníky.

16.

V době vydání vyhlášky z roku 1976 mělo nizozemské ministerstvo zahraničí za to, že konzulární zaměstnance žijící v Nizozemsku, kteří mají cizí státní příslušnost, nelze považovat za osoby trvale pobývající pro účely článku 71 VCCR. Z předkládacího rozhodnutí však vyplývá, že ke dni 1. srpna 1987 byla zavedena nová praxe (dále jen „nová praxe“). Podle této nové praxe byl místní personál, který ke dni nástupu do zaměstnání již v Nizozemsku měl bydliště déle než jeden rok, považován za trvale pobývající. Tato nová praxe platila jen pro osoby zaměstnané po 1. srpnu 1987 a nebyla jí dotčena dříve vzniklá práva a povinnosti osob již zaměstnaných konzulárním úřadem.

17.

Ze stejného důvodu byli v období od 1. července 1989 do 1. ledna 1999 podle článku 12 vyhlášky z roku 1989 členové konzulárního úřadu, kteří byli nizozemskými státními příslušníky nebo měli v Nizozemsku trvalý pobyt, pojištěni pro účely systému sociálního zabezpečení.

18.

Předkládající soud nicméně uvádí, že uvedená nová praxe také nepřinesla potřebnou jasnost a byla proto znovu změněna. Ode dne 1. ledna 1999 čl. 13 odst. 3 vyhlášky z roku 1998 stanoví:

„3.   V systému sociálního zabezpečení nejsou osoby zaměstnané v administrativních, technických nebo servisních službách diplomatických misích a konzulárních úřadů pojištěny, pokud byly takto zaměstnány již ke dni 1. srpna 1987 a ode dne 1. srpna 1987 jsou jako takoví zaměstnáni nepřerušeně, s výjimkou případů, kdy:

V rámci výjimky z věty první jsou v této větě uvedené osoby a soukromí domovní zaměstnanci pojištěni v systému sociálního zabezpečení, pokud byli pojištěni již ke dni 31. července 1987.“

19.

V této souvislosti umožnilo nizozemské ministerstvo zahraničních věcí zaměstnancům zahraničních konzulátů, kteří zde již byli zaměstnáni přede dnem 1. srpna 1987, aby se do 15. prosince 1999 rozhodli, zda se i nadále hodlají neúčastnit nizozemského systému sociálního zabezpečení.

20.

L. F. Evans je britská státní příslušnice narozená v roce 1955. V letech 1972 a 1973 vykonávala výdělečnou činnost ve Spojeném království, kde tehdy také bydlela.

21.

V roce 1973 se usadila v Nizozemsku. Ode dne 7. listopadu 1973 až do 31. března 1977 byla L. F. Evans postupně zaměstnána u dvou podniků v Nizozemsku. Ode dne 18. dubna 1977 do konce května 1980 byla zaměstnána u britského generálního konzulátu v Rotterdamu a po ukončení tohoto pracovního poměru pobírala v Nizozemsku dávky v nezaměstnanosti.

22.

Ode dne 17. listopadu 1980 je L. F. Evans činná jako administrativní pracovnice u generálního konzulátu Spojených států amerických v Amsterdamu (dále jen „konzulát Spojených států amerických“). Po vzniku pracovního poměru se stala účastnicí kolektivního zdravotního pojištění uzavřeného jejím zaměstnavatelem, konzulátem Spojených států amerických, u soukromého pojistitele se sídlem v Nizozemsku.

23.

V návaznosti na vznik jejího pracovního poměru u konzulátu Spojených států amerických, jí bylo nizozemským ministrem zahraničních věcí propůjčeno „geprivilegieerdenpas“ (privilegované postavení; dále jen „privilegované postavení“). Toto postavení mimo jiné znamená, že byla osvobozena od placení většiny daní a poplatků. Podle informací poskytnutých předkládajícímu soudu konzulátem Spojených států amerických nebyly od vzniku pracovního poměru L. F. Evans u konzulátu odváděny z jejího platu žádné příspěvky na sociální zabezpečení.

24.

V rámci svého oprávnění uvedeného v bodě 19 tohoto stanoviska zvolila L. F. Evans prohlášením ze dne 5. prosince 1999 (dále jen „prohlášení ze dne 5. prosince 1999“) postavení „posted“ (postavení vyslané osoby), čímž se rozumí, že „[nebude] pojištěna v rámci [nizozemského] systému sociálního pojištění, a [nebude] mít tedy nárok na dávky, které poskytuje“.

25.

Dne 27. března 2008 Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank (rada Banky sociálního pojištění; dále jen „Svb“) informovala L. F. Evans na její žádost o dobách jejího pojištění podle AOW pro účely starobního důchodu. Svb uvedla, že bude přihlíženo k období od 7. listopadu 1973 do 18. listopadu 1980; podle názoru Svb však nebyla od vzniku pracovního poměru u konzulátu Spojených států amerických pojištěna.

26.

L. F. Evans toto rozhodnutí napadla žalobou k Rechtbank Amsterdam (okresní soud v Amsterdamu, Nizozemsko). Rozsudkem ze dne 15. března 2011 Rechtbank Amsterdam rozhodl, že podle článku 3 nařízení č. 1408/71 a rozsudku Soudního dvora Boukhalfa ( 12 ) je třeba mít za to, že L. F. Evans byla podle AOW pojištěna ode dne 18. listopadu 1980 do dne 12. března 2008. Soud dále určil, že L. F. Evans trvale pobývá v Nizozemsku a její privilegované postavení je v této souvislosti bez významu.

27.

Svb podala proti uvedenému rozhodnutí odvolání k Centrale Raad van Beroep (vyšší soud pro sociální zabezpečení). Maje pochybnosti o správném výkladu a platnosti nařízení č. 1612/68 a nařízení č. 1408/71 se posledně jmenovaný soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

Pokud nikoliv:

28.

Písemná vyjádření předložily L. F. Evans, Svb, nizozemská a portugalská vláda a Komise. S výjimkou portugalské vlády výše uvedené zúčastněné strany rovněž přednesly ústní vyjádření na jednání konaném dne 9. dubna 2014.

29.

Úvodem je třeba poznamenat, že jelikož se předmětná věc týká povinného pojištění vyplývajícího z pracovního poměru, který skončil přede dnem 1. května 2010, je třeba ji posuzovat na základě nařízení č. 1408/71.

30.

První otázka zní, zda osoba v postavení L. F. Evans spadá do oblasti osobní působnosti nařízení č. 1408/71, vymezené v článku 2 nařízení, pokud jde o dobu, kdy byla zaměstnána na konzulátu Spojených států amerických ( 13 ). Svb zcela správně nezpochybňuje, že pro účely výpočtu starobního důchodu L. F. Evans je třeba zohlednit doby jejího zaměstnání v Nizozemsku před zahájením její práce pro konzulát Spojených států amerických. Stejně jako Komise si neumím dobře představit, že by L. F. Evans mohla nespadat do oblasti osobní působnosti nařízení č. 1408/71, pokud jde o uvedené doby zaměstnání.

31.

Druhá otázka, která má být zodpovězena v případě, že Soudní dvůr shledá nařízení č. 1408/71 použitelným pro dobu, kdy byla L. F. Evans zaměstnána na konzulátu Spojených států amerických, zní, zda nezapočítání takové doby pro účely výpočtu jejího starobního důchodu z důvodu jejího privilegovaného postavení a prohlášení ze dne 5. prosince 1999 představuje neodůvodněnou diskriminaci na základě státní příslušnosti.

32.

Odpověď na obě otázky musí zohledňovat ustanovení VCCR o výsadách a výjimkách. Dotčená ustanovení však v Nizozemsku vstoupila v platnost až dne 16. ledna 1986, tedy více než pět let poté, co L. F. Evans začala pracovat pro konzulát Spojených států amerických. Nejprve je tedy třeba zabývat se otázkou, zda bylo v rozhodné době možné považovat VCCR za součást mezinárodního obyčejového práva.

33.

Nizozemská vláda se dovolává některých ustanovení VCCR o konzulárních výsadách a imunitách, zejména na podporu svého tvrzení, že po dobu jejího zaměstnání u konzulátu Spojených států amerických L. F. Evans nespadala do oblasti osobní působnosti nařízení č. 1408/71. Formálně však v okamžiku nástupu L. F. Evans do tohoto zaměstnání úmluva v Nizozemsku neplatila, neboť zde nabyla účinnosti až dne 16. ledna 1986. Uvedená ustanovení však nicméně mohou být i tak relevantní, pokud pouze kodifikují obyčejová pravidla mezinárodního práva v této věci. Pokud tomu tak skutečně je, je nutné k nim přihlížet při výkladu ustanovení práva Evropské unie (viz bod 52 tohoto stanoviska).

34.

Pokud je mi známo, neměl Soudní dvůr dosud příležitost zabývat se otázkami týkajícími se VCCR. Existuje však rozsáhlá judikatura týkající se „sesterské úmluvy“ VCCR, a to Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích (dále jen „VCDR“) ( 14 ).

35.

Soudní dvůr rozhodl, že VCDR je dohodou mezinárodního práva veřejného uzavřenou mezi členskými státy a třetími státy při výkonu jejich pravomocí v oblasti diplomatických vztahů. VCDR v zásadě upravuje dvoustranné vztahy mezi státy a nikoli vztahy mezi státy a Evropskou unií, která navíc není smluvní stranou úmluvy ( 15 ). Soudní dvůr dále uvedl, že ve státě služebního přidělení dotyčného úředníka jsou jiné státy zastoupeny velvyslanectvími nebo diplomatickými misemi, jakož i stálými zastoupeními při mezinárodních organizacích, jak vyplývá z pravidel mezinárodního práva obyčejového. Tato pravidla jsou „[kodifikována] zejména“ VCDR ( 16 ).

36.

Pokud jde o ustanovení VCCR týkající se výsad a imunit konzulárních úředníků a konzulárních zaměstnanců, Mezinárodní soudní dvůr (dále jen „MSD“) rozhodl, že se jedná o zásady, které mají hluboké kořeny v mezinárodním právu ( 17 ). Neuvedl sice přímo, že VCCR představuje kodifikaci pravidel mezinárodního obyčejového práva, měl však nicméně za to, že obě „Vídeňské úmluvy, které kodifikují právo diplomatických a konzulárních styků, stanoví zásady a pravidla nezbytné pro zachování mírových vztahů mezi státy a přijímaná po celém světě národy všech vyznání, kultur a politických přesvědčení“ ( 18 ).

37.

Ve světle judikatury Soudního dvora týkající se VCDR a rovněž judikatury MSD k oběma úmluvám mám za to, že články 48 a 71 VCCR (jíž jsou nyní všechny členské státy smluvní stranou), jako ustanovení o výsadách a imunitách, kodifikují mezinárodní obyčejové právo, jak naznačuje i nizozemská vláda.

38.

Jelikož se projednávaná věc týká období (ode dne 17. listopadu 1980 do dne 16. ledna 1986) předcházejícího nabytí účinnosti VCCR v Nizozemsku, avšak po vydání výše uvedených rozhodnutí MSD v souvislosti s případem rukojmích v Teheránu, na základě obyčejového práva se pravidla VCCR o výsadách a imunitách použijí i pro uvedené období.

39.

Od samého počátku je nutné, aby Soudní dvůr určil, zda se na L. F. Evans vztahují podle článku 2 nařízení č. 1408/71 právní předpisy členského státu ( 19 ).

40.

Pokud je mi známo, Soudní dvůr se dosud nezabýval konkrétně okolnostmi pracovního poměru mezi pracovníkem a cizím státem ( 20 ) na velvyslanectví či konzulátu takového státu v členském státě, jehož není daný pracovník státním příslušníkem ( 21 ). Lze si představit různé varianty.

41.

Rechtbank Amsterdam se například ve svém stanovisku, že L. F. Evans spadala do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71, opíral mimo jiné o rozsudek Boukhalfa ( 22 ). Judikatura, jíž je rozsudek Boukhalfa součástí ( 23 ), se však týká případů, kdy byla práce vykonávána mimo vlastní území Evropské unie nebo kdy bylo přinejmenším nejasné, zda má být místo výkonu práce považováno za území Evropské unie.

42.

Naopak, v projednávané věci je dotčena situace, kdy pracovnice nesporně pracovala na území Evropské unie ( 24 ). Soudní dvůr se tedy nemusí rozhodovat mezi zásadou teritoriality a zásadou „dostatečně úzkého vztahu“ s Evropskou unií, jež vyplývá z rozsudku Boukhalfa (EU:C:1996:174) ( 25 ): uplatní se jednoduše prvně jmenovaná zásada.

43.

Nebylo by tedy zcela nemístné argumentovat, že čistě na základě zásady teritoriality se na L. F. Evans vztahují právní předpisy členského státu, a na její situaci se tedy použije nařízení č. 1408/71. Na podporu takového stanoviska se nabízí použít judikaturu, podle níž občan Unie pracující v jiném členském státě, než je stát jeho původu, neztrácí proto, že vykonává zaměstnání u mezinárodní organizace (jako je Evropská kosmická agentura, Eurocontrol nebo Evropská patentová organizace), postavení pracovníka ve smyslu článku 45 SFEU. Je tomu tak i v případě, že jsou pravidla týkající se jeho vstupu do státu, v němž je zaměstnán, a pobytu v tomto státě, konkrétně upravena mezinárodní smlouvou uzavřenou mezi takovou mezinárodní organizací a státem, v němž má organizace sídlo ( 26 ).

44.

Z níže uvedených důvodů však nepovažuji toto hledisko za uspokojivé.

45.

Předmětem projednávané věci je zvláštní situace, v níž mezinárodní právo umožňuje státu pobytu použít – nebo případně nepoužít – vlastní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení pro konzulární zaměstnance, kteří trvale pobývají v takovém státě. Podle čl. 48 odst. 1 VCCR totiž není přijímající stát obecně oprávněn požadovat, aby konzulární zaměstnanci cizího státu hradili příspěvky na sociální zabezpečení ( 27 ). Článek 71 odst. 2 VCCR stanoví odchylně, že konzulární zaměstnanci, kteří trvale pobývají v přijímajícím členském státě, požívají výhod, výsad a imunit pouze v rozsahu, v jakém jim je takový stát poskytne.

46.

Jinými slovy, mezinárodní právo nevyžaduje ani nezakazuje, aby jednotlivé státy trvale vyňaly konzulární zaměstnance trvale pobývající na jejich území, ale ponechává jim volnost pro rozhodnutí v této otázce v rámci jejich vnitrostátního práva.

47.

V projednávané věci Nizozemsko nejprve vyhláškou z roku 1976 vyňalo všechny trvale pobývající konzulární zaměstnance, kteří nebyli státními příslušníky Nizozemska, z povinnosti platit příspěvky na sociální zabezpečení. Zavedením nové praxe však Nizozemsko s účinností ode dne 1. srpna 1987 postavilo nizozemské konzulární zaměstnance a trvale pobývající cizí konzulární zaměstnance na roveň a uložilo oběma těmto skupinám povinnost přispívat v Nizozemsku do systému sociálního zabezpečení.

48.

Jelikož byla L. F. Evans zaměstnána u konzulátu Spojených států amerických před tímto datem, nebyla povinně pojištěna v rámci nizozemského systému sociálního zabezpečení.

49.

Nicméně – stejně jako ostatní v obdobné situaci – měla L. F. Evans v roce 1999 možnost rozhodnout se pro účast na nizozemském systému sociálního zabezpečení, což odmítla. Rozhodla se tak nebýt účastna nizozemského systému sociálního zabezpečení a do tohoto systému ani nepřispívala. S ohledem na své privilegované postavení byla navíc L. F. Evans vyňata z povinnosti platit v Nizozemsku daně.

50.

Z toho vyplývá, že L. F. Evans po dobu svého zaměstnání na konzulátu Spojených států amerických nepodléhala právním předpisům členského státu. Jinými slovy, po tuto dobu se na ni nevztahovalo nařízení č. 1408/71 ( 28 ), neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené v článku 2 nařízení.

51.

Z tohoto důvodu nelze dotčenému členskému státu vytýkat, že právoplatně využil prostor pro uvážení podle mezinárodního práva a uložil trvale pobývajícím konzulárním zaměstnancům, aby s účinností ode dne 1. srpna 1987 přispívali do jeho systému sociálního zabezpečení.

52.

Připomínám nejprve, že Evropská unie je vázána pravidly mezinárodního obyčejového práva ( 29 ) a že unijní právo – včetně nařízení č. 1408/71 – je třeba vykládat v souladu s takovými pravidly ( 30 ), jako je čl. 71 odst. 2 VCCR. Soudní dvůr si je této skutečnosti dobře vědom, neboť se již zabýval výkladem nařízení č. 1408/71 ve světle obecných zásad mezinárodního práva ( 31 ). Článek 73 VCCR ( 32 ) zmíněný předkládajícím soudem sice upřednostňuje jiné platné mezinárodní smlouvy – jako jsou zakládací smlouvy Evropské unie ( 33 ) – tato přednost se však uplatní jen v případě kolize a nevylučuje povinnost vykládat unijní právo v souladu s pravidly VCCR o imunitách a výsadách ( 34 ). Na základě tohoto východiska je třeba ideu uplatnění právních předpisů členského státu zmíněnou v článku 2 nařízení č. 1408/71 vykládat ve světle čl. 71 odst. 2 VCCR.

53.

Zadruhé, z jakékoli reformy – jakou je zavedení nové praxe – z podstaty samé vyplývá změna statu quo a nutnost přijetí souvisejících přechodných ustanovení. Pokud taková pravidla nezasahují nepřípustně do zavedených práv, je nutné je přijmout.

54.

Prostor pro uvážení, pokud jde o použití vnitrostátních právních předpisů, konečně příslušel osobám v postavení L. F. Evans, neboť jim byla dána volba, zda si zachovají své stávající privilegované postavení, nebo zda vstoupí do nizozemského systému sociálního zabezpečení. Je však třeba zdůraznit, že takovou volbou nemůže být dotčena legalita prostoru pro uvážení příslušejícího členským státům v této oblasti podle mezinárodního práva.

55.

Zbývá určit, zda je tento závěr nějak dotčen článkem 16 nařízení č. 1408/71, tedy ustanovením výslovně zmíněným předkládajícím soudem. Uvedené ustanovení stanoví zvláštní pravidlo týkající se osob zaměstnaných diplomatickými misemi a konzulárními úřady. Spadají na základě řádného výkladu tohoto pravidla všichni občané Unie zaměstnaní diplomatickými misemi a konzulárními úřady, včetně misí a úřadů cizích států, do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71?

56.

Nemám za to, že by tomu tak bylo.

57.

Odchylně od obecného pravidla stanoveného v čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 (které v souladu se zásadou lex loci laboris upřednostňuje členský stát zaměstnání před členským státem pobytu či členským státem sídla zaměstnavatele) – tedy pravidla, které se podle čl. 16 odst. 1 uvedeného nařízení použije rovněž pro „osoby, které zaměstnávají diplomatické mise a konzulární úřady a na pomocný personál v soukromých domácnostech zaměstnanců těchto misí nebo úřadů“ – čl. 16 odst. 2 dává pojištěné osobě, která je státním příslušníkem přijímajícího nebo vysílajícího státu, možnost volby státu, v němž bude účastníkem systému sociálního zabezpečení ( 35 ). Mám za to, že odstavce 1 a 2 článku 16 je třeba vykládat společně, neboť čl. 16 odst. 1 by sám o sobě patrně neupravoval žádnou otázku, na niž by se již nevztahovala zásada lex loci laboris zakotvená v čl. 13 odst. 2 písm. a) ( 36 ). Účinkem článku 16 je tedy poskytnutí vyslanému diplomatickému či konzulárnímu zaměstnanci volby mezi právem platným v místě zaměstnání nebo právem platným v místě jeho původu.

58.

Ve znění anglické jazykové verze čl. 16 odst. 2 nařízení č. 1408/71 však není uvedeno, zda se uvedené ustanovení vztahuje pouze na zaměstnance diplomatických misí a konzulárních úřadů uvnitř Evropské unie, nebo zda se rovněž vztahuje na zaměstnance pracující v Evropské unii pro diplomatické mise a konzulární úřady cizích států ( 37 ). Z lingvistického porovnání však vyplývá, že dánská, nizozemská a německá verze čl. 16 odst. 2 nařízení č. 1408/71 používají poněkud odlišnou a přesnější strukturu než některé jiné verze, a to v rozsahu, v němž pouze odkazují na pracovníky, kteří jsou státními příslušníky členského státu, který je vysílajícím státem ( 38 ). Z uvedených jazykových verzí zvláště vyplývá, že čl. 16 odst. 2 se nevztahuje na situace, kdy je vysílajícím státem cizí stát, jak je tomu v projednávané věci.

59.

Kromě uvedeného jazykového problému však patrně struktura i cíl nařízení č. 1408/71 vylučují jednak pracovní poměry u velvyslanectví a konzulátů členských států nacházejících se ve třetích státech a jednak pracovní poměry u velvyslanectví a konzulátů cizích států nacházejících se v Evropské unii.

60.

Pokud jde totiž o strukturu nařízení č. 1408/71, článek 2 odkazuje, jak je uvedeno výše, na „[právní předpisy] jednoho nebo více členských států“, a nikoli na právní předpisy třetího státu.

61.

Články 6 až 9 nařízení č. 1408/71, které stanoví pravidla vztahu mezi uvedeným nařízením a některými mezinárodními úmluvami, by byly navíc zbaveny významu, pokud by se nařízení (nebo jeho konkrétní ustanovení) na takové situace vztahovalo ( 39 ).

62.

Pokud jde o obecný cíl sledovaný nařízením č. 1408/71, je jím koordinace právních předpisů členských států v oblasti sociálního zabezpečení v rámci Evropské unie. To vyplývá z několika bodů odůvodnění v preambuli nařízení ( 40 ). Doplňuji, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že „ustanovení nařízení č. 1408/71 určující použitelné právní předpisy tvoří systém kolizních norem, který má svým celkovým charakterem za následek odnětí pravomoci vnitrostátním zákonodárcům určit rozsah působnosti a podmínky použití jejich vnitrostátních právních předpisů v této oblasti, pokud jde o osoby, na něž se vztahují, a pokud jde o území, na němž vnitrostátní právní předpisy zakládají právní účinky“ (kurziva doplněna mnou) ( 41 ). Nemělo by smysl vykládat toto ustanovení tak, že se vztahuje i na legislativní orgány třetích zemí, ve vztahu k nimž nemá Evropská unie žádné pravomoci. Výše uvedený závěr dále podporuje skutečnost, že se na třetí státy vztahuje systém koordinace právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení stanovený nařízením č. 1408/71 jen tehdy, vyplývá-li to z konkrétního zmocnění ze strany unijního zákonodárce ( 42 ).

63.

Rozsudek Aldewereld (EU:C:1994:271) patrně potvrzuje stanovisko, že účelem článku 16 nařízení č. 1408/71 je vyřešit interní problém Evropské unie. Bez možnosti volby uvedené v článku 16 by se totiž členské státy mohly jen stěží vyhnout problémům při zaměstnávání svých vlastních státních příslušníků, které by mohly plynout z použití právních předpisů členského státu, v němž jsou zaměstnáni, za situace, kdy by právní předpisy sociálního zabezpečení členského státu původu byly pro tyto státní příslušníky výhodnější ( 43 ). Nejedná se naopak zřejmě o totožný cíl s tím, který sleduje článek 48 VCCR ( 44 ).

64.

V tomto světle by automatické zapojení osob pracujících na velvyslanectvích a konzulátech cizích států do koordinace systémů sociálního zabezpečení stanovené nařízením č. 1408/71 (nebo i jen pouhá taková domněnka) šlo jen obtížně sladit s výjimkami stanovenými v čl. 33 odst. 1 VCDR a čl. 48 odst. 1 VCCR.

65.

Článek 16 nařízení č. 1408/71 tedy nic nemění na mém základním stanovisku, že během svého zaměstnání na konzulátu Spojených států amerických se na L. F. Evans nevztahovaly právní předpisy členského státu, a nařízení tedy nebylo použitelné. Skutečnost, že L. F. Evans je dle svého tvrzení vystavena protiprávní diskriminaci na základě státní příslušnosti, sama o sobě nezpůsobuje, že by dotčená věc spadala do oblasti působnosti nařízení.

66.

Konečně, jak správně upozorňuje Komise, skutečnost, že L. F. Evans byla pojištěna v rámci kolektivního zdravotního pojištění uzavřeného konzulátem Spojených států amerických u nizozemské pojišťovny, je bez významu, protože smlouvy v žádném případě nespadají do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71 [viz čl. 1 písm. j) nařízení] ( 45 ).

67.

Z tohoto důvodu navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první otázku v tom smyslu, že na základě správného výkladu článků 2 a 16 nařízení č. 1408/71 se uvedené nařízení v žádném okamžiku existence pracovního poměru nevztahuje na státního příslušníka členského státu, který v jiném členském státě pracuje jako člen administrativní nebo technické služby konzulátu třetího státu, pokud je taková osoba podle právních předpisů hostitelského členského státu přijatých podle čl. 71 odst. 2 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích vyloučena z účasti na jeho systému sociálního zabezpečení.

68.

Druhá otázka je položena podpůrně. Stručně na ni odpovím pro případ, že by Soudní dvůr nesouhlasil s mým stanoviskem, že se nařízení č. 1408/71 nevztahuje na skutkové okolnosti věci projednávané předkládajícím soudem.

69.

Druhou otázkou se předkládající soud v zásadě dotazuje, zda platí, že L. F. Evans z důvodu svého privilegovaného postavení a prohlášení ze dne 5. prosince 1999 nemůže být v projednávané věci smysluplně považována za osobu vystavenou diskriminaci na základě státní příslušnosti ( 46 ).

70.

Pokud by bylo určeno, že se na L. F. Evans během doby jejího zaměstnání na konzulátu Spojených států amerických vztahovaly právní předpisy členského státu, pak by se ze stejného důvodu musela uplatnit zásada zákazu diskriminace stanovená článkem 45 SFEU, článkem 7 nařízení č. 1612/68 a článkem 3 nařízení č. 1408/71.

71.

Zásada zákazu diskriminace vtělená do uvedených ustanovení však vyžaduje nejen, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně, ale také aby s odlišnými situacemi nebylo zacházeno stejně. Takové zacházení by mohlo být odůvodněno pouze objektivními důvody nezávislými na státní příslušnosti dotyčných osob a přiměřenými legitimně sledovanému cíli ( 47 ).

72.

V projednávané věci předkládající soud v zásadě žádá o vodítko, zda je zvláštní postavení L. F. Evans natolik odlišné, aby se ona sama odlišovala od osoby, která pracuje na konzulátu cizího státu a je buď i) občanem Unie trvale pobývajícím v Nizozemsku po dni 1. srpna 1987, nebo ii) nizozemským státním příslušníkem („ostatní dva druhy konzulárních zaměstnanců“).

73.

V tomto ohledu Svb a nizozemská vláda tvrdí, že postavení L. F. Evans nelze srovnávat s postavením ostatních dvou druhů konzulárních zaměstnanců. Podpůrně tyto zúčastněné strany argumentují, že pravidla stanovená ve vyhlášce z roku 1976, vyhlášce z roku 1989 a vyhlášce z roku 1998 nerozlišují mezi osobami na základě státní příslušnosti a jsou v každém případě odůvodněna na základě mezinárodního práva veřejného.

74.

Mám za to, že v projednávané věci nevzniká diskriminace, neboť postavení L. F. Evans není srovnatelné s postavením ostatních dvou druhů konzulárních zaměstnanců.

75.

Podle čl. 71 odst. 2 VCCR se účast L. F. Evans na nizozemském systému sociálního zabezpečení řídila vnitrostátními právními předpisy. Pokud by Soudní dvůr určil, že tento faktor sám o sobě nezpůsobuje, že postavení L. F. Evans nespadá do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71, upozorňuji, že situace L. F. Evans byla objektivně fakticky i právně odlišná od situace ostatních dvou druhů konzulárních zaměstnanců.

76.

Situace L. F. Evans je totiž právně odlišná potud, pokud byla na rozdíl od ostatních dvou druhů konzulárních zaměstnanců, kteří jsou povinně pojištěni a povinni přispívat do nizozemského systému sociálního zabezpečení, původně vyňata ze systému a později v postavení, kdy účast na tomto systému závisela na její vlastní volbě ( 48 ). Situace L. F. Evans se fakticky liší v tom, že z důvodu tohoto právního rozdílu a volby, kterou učinila, neplatila po dni 17. listopadu 1980 žádné příspěvky do nizozemského systému sociálního zabezpečení. Pracovník v postavení L. F. Evans nemůže tedy přiměřeně mít stejná očekávání od sociálního zabezpečení, jako ostatní dva druhy konzulárních zaměstnanců.

77.

Z tohoto důvodu, pokud by Soudní dvůr určil, že nařízení č. 1408/71 je v tomto případě použitelné, nemám za to, že by za okolností projednávané věci došlo k neodůvodněné diskriminaci.

78.

Ze závěru uvedeného v bodě 76 tohoto stanoviska vyplývá, že má-li být druhá otázka písm. b) chápána v tom smyslu, zda byla L. F. Evans ve světle svého prohlášení ze dne 5. prosince 1999 vystavena protiprávní diskriminaci, je má odpověď záporná. Pokud však druhou otázkou písm. b) předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby vyjasnil – pokud by Soudní dvůr shledal postavení L. F. Evans srovnatelným s postavením ostatních dvou druhů konzulárních zaměstnanců a rozhodl, že s ní bylo zacházeno odlišně z důvodu její státní příslušnosti –, zda může být taková protiprávní situace zhojena prohlášením ze dne 5. prosince 1999, jsou mé úvahy následující.

79.

Základní pravidla o volném pohybu stanovená ve Smlouvě o fungování Evropské unie, včetně článku 45 SFEU, jsou pravidla primárního práva, která poskytují jednotlivcům práva, jež musí vnitrostátní soudy chránit ( 49 ). Tato pravidla jsou ve skutečnosti základním kamenem vnitřního trhu. V tomto ohledu připomínám, že členské státy byly dokonce shledány odpovědnými, neučinily-li dostatek pro zajištění volného pohybu ( 50 ). Za určitých okolností se povinnost dodržovat zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti stanovený v článku 45 SFEU vztahuje i na fyzické osoby ( 51 ).

80.

Pojem „diskriminace“, který se odráží v článku 45 SFEU, je navíc pojem objektivní. Soudní dvůr určil, že volný pohyb pracovníků v rámci Evropské unie předpokládá odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky ( 52 ).

81.

Mám tedy za to, že subjektivní okolnosti mají v této věci zanedbatelný význam. Jinými slovy, otázka, zda určitá osoba přijala svou diskriminaci či nikoli, nemá na existenci takové diskriminace vliv. Nemohu tedy uznat, že by L. F. Evans mohlo její prohlášení ze dne 5. prosince 1999 bránit s ohledem na zásadu venire contra factum proprium v tvrzení, že byla vystavena diskriminaci.

82.

Opačný závěr by motivoval členské státy, aby na fyzické osoby uplatňovaly nátlak ve snaze donutit je přijmout protiprávní situaci a jak argumentovala L. F. Evans na jednání, odradit je od výkonu práv, která pro ně přímo vyplývají z ustanovení Smluv o volném pohybu ( 53 ). Pokud by tedy Soudní dvůr určil, že nařízení č. 1408/71 je použitelné a dotčené nizozemské předpisy porušují zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, mám pochybnosti o tom, že by prohlášení ze dne 5. prosince 1999 mohlo L. F. Evans bránit ve výkonu jejího práva nebýt vystavena diskriminaci, které pro ni přímo vyplývá z článku 45 SFEU.

83.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Centrale Raad van Beroep (Nizozemsko) odpověděl následovně:

Na základě správného výkladu článků 2 a 16 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství se uvedené nařízení v žádném okamžiku existence pracovního poměru nevztahuje na státního příslušníka členského státu, který v jiném členském státě pracuje jako člen administrativní nebo technické služby konzulátu třetího státu, pokud je taková osoba podle právních předpisů hostitelského členského státu přijatých podle čl. 71 odst. 2 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích ze dne 24. dubna 1963 vyloučena z účasti na jeho systému sociálního zabezpečení.