1.

Předmětem projednávané věci je v rámci naléhavého řízení o předběžné otázce výklad nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 ( 2 ).

2.

Článek 56 tohoto nařízení upravuje přeshraniční umísťování dětí do ústavní péče a pěstounských rodin. Irský High Court rozhodl, že sedmnáctileté dítě ( 3 ) (S. C.) bude umístěno do uzavřené ústavní péče v Anglii. Vhodné zařízení v Irsku nebylo k dispozici. Situace přitom s ohledem na zájmy dítěte nesnesla žádný odkad, proto byla S. C. ihned umístěna do ústavní péče.

3.

High Court by v této souvislosti chtěl nejprve vědět, zda umístění spojené s odnětím svobody, které se provádí za účelem ochrany dítěte, vůbec spadá do věcné působnosti nařízení. Jeho další otázky se s ohledem na naléhavost umístění zaměřují v podstatě na to, zda rozhodnutí, které nařizuje takovéto umístění dítěte, musí být prohlášeno vykonatelným podle článku 28 nařízení a jaké právní účinky má v jiném členském státě před takovýmto prohlášením vykonatelnosti. Kromě toho se táže na podmínky řízení o vydání souhlasu podle čl. 56 odst. 2 nařízení.

4.

Následující ustanovení nařízení č. 2201/2003 jsou pro projednávanou věc obzvláště relevantní:

„Článek 1

Oblast působnosti

1.   Toto nařízení se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se

[…]

2.   Věci uvedené v odst. 1 písm. b) se mohou zejména týkat

[…]

„Článek 28

Vykonatelná rozhodnutí

1.   Výkon rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dítěti vydaných v členském státě, v němž jsou vykonatelná a která byla doručena, je nařízen v jiném členském státě, byla-li tam tato rozhodnutí na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášena za vykonatelná.

2.   Ve Spojeném království je však výkon takových rozhodnutí nařízen v Anglii a Walesu, ve Skotsku nebo v Severním Irsku, pouze byla-li na návrh kterékoli zúčastněné strany v této části Spojeného království zaregistrována za účelem výkonu rozhodnutí.“

„Článek 56

Umístění dítěte v jiném členském státě

1.   V případě, že soud příslušný podle článků 8 až 15 zvažuje umístění dítěte do ústavní péče nebo do pěstounské rodiny a k tomuto umístění má dojít v jiném členském státě, soud nejprve konzultuje ústřední orgán nebo jiný příslušný orgán tohoto členského státu, pokud se v tomto jiném členském státě pro vnitrostátní případy umístění dětí vyžaduje zásah orgánu veřejné moci.

2.   Rozhodnutí o umístění uvedené v odstavci 1 lze v dožadujícím členském státě vydat, pouze pokud příslušný orgán dožádaného členského státu s umístěním souhlasil.

3.   Postupy pro konzultaci nebo udělení souhlasu uvedené v odstavcích 1 a 2 se řídí vnitrostátním právem dožádaného členského státu.“

5.

S. C. je irskou státní příslušnicí a žila v Irsku. High Court vykonává práva péče o dítě. S. C. byla v roce 2000 svěřena do péče Health Service Executive (orgán, který je v Irsku příslušný pro děti, které byly svěřeny do péče státu, dále jen „HSE“). S. C. byla od té doby umístěna jak v pěstounských rodinách, tak i v ústavní péči v Irsku. HSE nyní návrhem na vydání předběžného opatření ( 4 ) navrhl předkládajícímu soudu umístění do zabezpečeného terapeutického a výchovného zařízení ( 5 ) v Anglii spojeného s odnětím svobody. Do té doby byla S. C. umístěna v uzavřeném zařízení v Irsku. V nedávné minulosti se S. C. opakovaně pokusila o sebevraždu. Vhodné zařízení nebylo v Irsku k dispozici. Odpůrkyněmi jsou S. C. a A. C., matka dítěte.

6.

Dne 2. prosince 2011 předkládající soud návrhu HSE vyhověl a nařídil umístění S. C. do soukromého uzavřeného zařízení v Anglii za účelem její ochrany. Kromě S. C. se všichni účastníci řízení vyslovují pro umístění v Anglii, protože nejlépe odpovídá zájmům dítěte. Umístění bylo nejprve nařízeno na dobu jednoho měsíce, každý měsíc má být přezkoumáno a případně obnoveno.

7.

Vzhledem k tomu, že zájmy dítěte podle názoru předkládajícího soudu vyžadovaly okamžité jednání, byla S. C. bezprostředně po vydání soudního nařízení přeložena do ústavní péče do Anglie. Předmětem sporu v původním řízení jsou nyní otázky legality umístění a jeho zachování. High Court usnesením ze dne 16. února 2012, které bylo Soudnímu dvoru doručeno dne 22. února 2012, předložil následující předběžné otázky:

8.

Dalším usnesením z téhož dne požádal předkládající soud o rozhodnutí v rámci naléhavého řízení podle článku 104b jednacího řádu Soudního dvora. Druhý senát Soudního dvora dne 29. února 2012 rozhodl projednat tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.

9.

V písemné části řízení před Soudním dvorem se vyjádřili HSE, S. C. zastoupená svým procesním opatrovníkem, A. C., irská vláda, jakož i Komise. Jednání, které se konalo dne 26. března 2012, se zúčastnili tito zúčastnění a dále německá vláda, jakož i vláda Spojeného království.

10.

High Court of Ireland by chtěl nejprve vědět, zda do rozsahu působnosti nařízení č. 2201/2003 spadá i soudní rozhodnutí, které nařizuje umístění dítěte za účelem jeho ochrany před vlastním ohrožením do zařízení, které poskytuje terapeutickou a výchovnou péči a které je spojeno s odnětím svobody.

11.

Věcnou působnost nařízení upravuje jeho článek 1. Podle jeho odst. 1 písm. b) se toto nařízení bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti.

12.

Podle čl. 2 bodu 7 zahrnuje „rodičovská zodpovědnost“ především právo péče o dítě, pod které čl. 2 bod 9 zařazuje právo určit místo bydliště dítěte. Podle čl. 2 bodu 8 je nositelem rodičovské zodpovědnosti „osoba, která má rodičovskou zodpovědnost k dítěti“. Je tedy nepodstatné, že – jako v projednávaném případě – právo péče o dítě nevykonávají rodiče.

13.

Podle čl. 1 odst. 2 písm. d) zahrnují občanskoprávní věci týkající se rodičovské zodpovědnosti zejména umístění dítěte do pěstounské rodiny nebo ústavní péče.

14.

Soudní dvůr již rozhodl, že pojem občanskoprávní věci musí být vykládán tak, že může zahrnovat i opatření na ochranu dítěte, která v právním řádu členského státu podléhají veřejnému právu ( 6 ). Dále Soudní dvůr konstatoval, že – i když to v nařízení není výslovně uvedeno – převzetí péče o dítě spadá jako opatření na ochranu dítěte do rozsahu působnosti nařízení ( 7 ). V této souvislosti výslovně uvedl názor jednoho členského státu, že rozhodnutí, jímž se nařizuje převzetí péče o dítě, může za určitých okolností dokonce zbavit toto dítě jeho svobody ( 8 ). Otázkou, zda i umístění spojené s odnětím svobody spadá do rozsahu působnosti, se Soudní dvůr dosud nezabýval.

15.

Pod pojmem „ústavní péče“, který je použit v čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení, je nutno chápat zařízení, ve kterém děti a mladiství bydlí a je jim poskytována pedagogická péče. Podle přirozeného smyslu slova může tento pojem zahrnovat i zařízení, do nichž jsou děti umístěny za účelem jejich ochrany, a je jim přitom odňata svoboda.

16.

Výjimky z působnosti nařízení jsou upraveny v čl. 1 odst. 3. Podle písmene g) se toto nařízení nevztahuje na opatření přijatá v důsledku trestných činů spáchaných dětmi. Tato výjimka a contrario naznačuje, že autor nařízení vycházel z toho, že nařízení se v zásadě vztahuje i na uzavřené umístění. Pouze tak je možné vysvětlit, že považoval za nezbytné konstatovat, že na trestně právní sankce uložené mladistvým, k nimž může patřit zejména odnětí svobody, se nařízení nevztahuje.

17.

Stejný směr naznačuje i důvodová zpráva Paula Lagarda ( 9 ) k Haagské úmluvě o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí ze dne 19. října 1996 (dále jen „Haagská úmluva“) ( 10 ). Tato zpráva může mít v rámci výkladu vycházejícího z historie vzniku a v rámci systematického výkladu nařízení č. 2201/2003 indikativní účinky pro výklad příslušných ustanovení nařízení. Ustanovení nařízení týkající se práva péče o dítě totiž vycházejí z přípravných prací k Haagské úmluvě a z velké části jim odpovídají ( 11 ), a to i pokud jde o ustanovení o působnosti, jež mají být v projednávané věci vyložena ( 12 ). Ustanovení nařízení a příslušná ustanovení Úmluvy by kromě toho měla být vykládána pokud možno stejným způsobem i proto, aby se zabránilo tomu, že dojde k různým závěrům v závislosti na tom, zda se jedná o případ s vazbou na jiný členský stát nebo s vazbou na třetí stát ( 13 ).

18.

Lagardova zpráva označuje opatření vedoucí k umístění dítěte do pěstounské rodiny nebo do ústavní péče jako klasická ochranná opatření. Tato samozřejmě spadají do působnosti Úmluvy, pokud nejsou výslovně vyňata jako umístění v důsledku trestného činu spáchaného dítětem ( 14 ). Předmětem Úmluvy je ochrana dětí, vyloučena proto mají být pouze opatření trestního práva mladistvých ( 15 ).

19.

I v rámci nařízení by každé rozhodnutí, které se dotýká rodičovské zodpovědnosti, mělo spadat do působnosti nařízení, pokud nespadá pod výjimky uvedené v čl. 1 odst. 3 ( 16 ). Umístění do uzavřeného zařízení, které se provádí z důvodu ochrany dítěte před sebeohrožením resp. před sebevraždou a slouží pedagogické a terapeutické péči, tedy podle znění, historie vzniku a systematiky nařízení spadá do jeho působnosti.

20.

Tento závěr výkladu odpovídá i cílům nařízení, které jsou vyjádřeny v pátém bodě odůvodnění ( 17 ). Podle něj se v zájmu zajištění rovnosti všech dětí toto nařízení vztahuje na veškerá rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti, včetně opatření k ochraně dítěte.

21.

Pakliže ochrana dítěte může vyžadovat umístění do uzavřeného zařízení a nařízení si klade za cíl, pokud jde o rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti, zajištění rovného zacházení se všemi dětmi, nebylo by možné vysvětlit, proč zrovna rozhodnutí o umístění do uzavřeného zařízení by měla být z rozsahu působnosti nařízení vyloučena. Konečně tento druh umístění nejvíce zasahuje do základních práv dotyčných. Právě v této ožehavé oblasti je rozhodující, aby soudní příslušnost, kterou nařízení upravuje s ohledem na nejlepší zájmy dítěte ( 18 ), a uznávání a výkon takovýchto rozhodnutí byly tímto nařízením upraveny jednotně.

22.

Zahrnutí konečně předchází i problémům při vymezení v konkrétním případě. Různé druhy umístění totiž zpravidla budou plynule přecházet jeden do druhého. Umístění do uzavřeného zařízení je vždy opatřením ultima ratio a provádí se jen na nezbytně nutnou dobu. Po umístění do uzavřeného zařízení ale dítě případně může zůstat umístěno ve stejném ústavu bez omezení svobody. Tak je tomu i v původním řízení: S. C. má být umístěna v ústavní péči s odnětím svobody pouze po nezbytně nutnou dobu, po brzkém uvolnění této podmínky má ale zůstat ve stejném zařízení. Pouze taková právní úprava, která rozhodnutí o všech druzích umístění podrobuje jednotným pravidlům o příslušnosti a uznávání, může v tomto případě být ku prospěchu dítěte. Pokud by umístění do ústavní péče, které je spojeno s odnětím svobody, nespadalo do rozsahu působnosti nařízení, mohlo by to vést k různým soudním příslušnostem v závislosti na formě umístění. Toto by neodpovídalo zájmům dané věci.

23.

Na první předběžnou otázku je tedy nutno odpovědět, že do věcné působnosti nařízení č. 2201/2003 spadá i takové rozhodnutí, kterým se nařizuje umístění dítěte do ústavní péče jiného členského státu, které je spojeno s odnětím svobody a které se provádí za účelem ochrany dítěte.

24.

Svou druhou otázkou by předkládající soud chtěl zjistit, jaké povinnosti v souvislosti s takovýmto umístěním vyplývají z článku 56 nařízení č. 2201/2003, pokud jde o povahu konzultací a schvalovacího mechanismu.

25.

Z informací uvedených v předkládacím usnesení vyplývají souvislosti, do nichž tato otázka zapadá.

26.

Podle informací uvedených předkládajícím soudem totiž tento soud nebyl schopen bez jakýchkoli pochybností zjistit, který orgán je ve Spojeném království příslušný pro vydání souhlasu podle čl. 56 odst. 2 nařízení. Official Solicitor resp. Central Authority for England and Wales ( 19 ) nejprve postoupil sdělení „soukromého zařízení“, že může S. C. přijmout. V čestném prohlášení, které bylo následně předloženo High Court, úředník ústředního orgánu pro Anglii a Wales uvedl, že tento není příslušným orgánem ve smyslu článku 56 nařízení a že žádný jednotný příslušný orgán ve smyslu nařízení neexistuje. Předkládající soud má tedy dojem, že existoval pouze souhlas „soukromého zařízení“, do něhož měla být S. C. umístěna, a toto zařízení je považováno za příslušný orgán.

27.

Na dotaz položený při jednání vláda Spojeného království naproti tomu uvedla, že v případě zařízení, do kterého bylo dítě umístěno, se nejedná o soukromé zařízení. Naopak, ústav patří městu Peterborough, je jím spravován, a je tedy státním zařízením. V zásadě je nutno žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zodpovědět na základě skutkových zjištění, z nichž ve svém předkládacím usnesení vychází předkládající soud. Užitečná odpověď na druhou otázku předkládajícího soudu ale bude muset vzhledem k informacím, které uvedlo Spojené království, vyjasnit i otázku, zda souhlas státního ústavu splňuje požadavky čl. 56 odst. 2.

28.

Podle čl. 56 odst. 2 lze rozhodnutí o umístění dítěte v jiném členském státě vydat, pouze pokud příslušný orgán dožádaného členského státu s umístěním souhlasil. Článek 56 odst. 1 upravuje předchozí konzultační postup: zvažuje-li soud umístění v zahraničí, konzultuje nejprve ústřední orgán nebo jiný příslušný orgán přijímajícího členského státu.

29.

Pojem „příslušný orgán“ použitý v čl. 56 odst. 2 je nutno chápat jako souhrnné označení pro pojmy „ústřední orgán“ nebo „příslušný orgán“ použité v odstavci 1. Z formulace „nebo jiný příslušný orgán“ použité v posledně uvedeném odstavci totiž vyplývá, že ústřední orgán se rovněž považuje za příslušný orgán.

30.

Toto chápání podporuje i historie vzniku této právní normy. V dřívějších návrzích nařízení byla i v odstavci 2, souběžně s pojmy uvedenými v odstavci 1, řeč o ústředním orgánu nebo jiném příslušném orgánu ( 20 ). Teprve ve velmi pozdním stádiu legislativního procesu vypadla z odstavce 2 zmínka o ústředním orgánu ( 21 ). Z dokumentů jednání Rady není možné vyvodit, že účelem vyškrtnutí ústředního orgánu v odstavci 2 byla obsahová změna.

31.

Souhlasit má podle článku 56 buď ústřední orgán, nebo jiný věcně příslušný orgán. Vzhledem k tomu, že podle článku 53 má každý členský stát určit jeden nebo více ústředních orgánů, systém nařízení vylučuje, že by žádný příslušný orgán ve smyslu čl. 56 odst. 2 neexistoval ( 22 ). Článek 53 ukládá nepříslušnému ústřednímu orgánu povinnost předat sdělení příslušnému (ústřednímu) orgánu.

32.

Zbývá přezkoumat, zda příslušným orgánem ve smyslu čl. 56 odst. 2 může být míněno i soukromé nebo státní zařízení, do něhož má být dítě umístěno.

33.

Článek 56 odst. 3 sice stanoví, že podrobnosti pro konzultaci nebo udělení souhlasu uvedené v odstavcích 1 a 2 se řídí vnitrostátním právem dožádaného členského státu. Otázka, zda i soukromé zařízení, jež má dítě přijmout, může být příslušným orgánem ve smyslu článku 56, není otázkou, která se týká podrobností souhlasu, ale základním rozhodnutím, které se týká samotného souhlasu. Toto nemůže být přenecháno vnitrostátnímu právu, ale naopak, z důvodu jednotného uplatňování unijního práva musí být stanoveno samostatně unijním právem ( 23 ).

34.

V německé jazykové verzi již z použití pojmu „Behörde“ (orgán) jasně vyplývá, že je nutný souhlas státní entity. I v jiných jazykových verzích nařízení jsou použity pojmy, které nasvědčují státní povaze orgánu, jenž má souhlas vydat: ve francouzské verzi se nachází pojem „autorité compétente“ a v anglické pojem „competent authority“. V těchto jazykových verzích je zřejmý požadavek účasti státního orgánu právě i v souvislosti s poslední částí věty čl. 56 odst. 1, ve které se ve srovnatelných vnitrostátních případech hovoří o zásahu orgánu veřejné moci („autorité publique“, „public authority“).

35.

Již ze znění článku 56 tedy vyplývá, že souhlas soukromého zařízení, do kterého má být dítě umístěno, nepostačuje. Ne tak jednoznačné je toto znění, pokud jde o otázku, zda souhlas státního ústavu splňuje požadavky čl. 56 odst. 2. V případě širokého chápání pojmu orgán by pod něj mohl spadat i státní ústav (péče o dítě).

36.

To, že souhlas ústavu, do kterého má být dítě umístěno – nezávisle na tom, zda se jedná o soukromý či státní ústav – není platným souhlasem ve smyslu čl. 56 odst. 2, jen potvrzuje smysl a účel požadavku souhlasu. Tento požadavek objasňuje pohled do Lagardovy zprávy k Haagské úmluvě, která v čl. 33 odst. 2 obsahuje ustanovení obdobné článku 56 nařízení č. 2201/2003 týkající se umisťování dětí. I tento článek stanoví požadavek předchozího souhlasu přijímajícího státu ( 24 ). Lagardova zpráva k tomu uvádí, že předchozí souhlas má umožnit předem upravit podmínky pobytu dítěte v přijímajícím státě, zejména pokud jde o v něm platné zákony o přistěhovalectví ( 25 ) nebo také o rozdělení nákladů, které výkonem opatření o umístění vzniknou ( 26 ).

37.

Požadavek souhlasu má tedy zajistit, aby byly pokud možno již předem vyjasněny všechny otázky, které mohou vyplývat z umístění v přijímajícím členském státě, než dojde k umístění. Tímto má být právě i ve smyslu zájmů dítěte zajištěno, že administrativní nebo jiné potíže se jako relevantní neukážou až později, kdy je dítě již umístěno, a v nejhorším případě by mohly vést k nutnosti návratu dítěte.

38.

Možnost, že by přijímající členský stát opětovně zkoumal otázku, zda umístění odpovídá zájmům dítěte, nemůže být v souladu se systémem nařízení. Tento přezkum konečně již provedl soud rozhodující o umístění jako soud, který se podle nařízení považuje za příslušný. Orgány přijímajícího členského státu na toto ale mohou poukázat, jestliže by podle jejich názoru mohly vzniknout potíže, pokud jde o jejich veřejný pořádek, který je podle článku 23 možné namítnout vůči uznání resp. prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí o umístění. Konzultace a schvalovací mechanismus konečně umožňuje orgánu ve státě umístění poukázat na to, že v souvislosti s konkrétně vybraným zařízením existují problémy. Orgán v přijímajícím členském státě totiž zpravidla zná místní ústavy lépe než soud v členském státě původu. V neposlední řadě má požadavek souhlasu zajistit, aby příslušné orgány byly včas informovány o tom, že do jejich příslušnosti bude patřit dítě, aby se tak nestalo bez možnosti kontroly mimo dosah státních orgánů.

39.

Účely požadavku souhlasu nebudou splněny, pokud souhlas dají samotná soukromá zařízení, do nichž má být dítě umístěno. Soukromé zařízení totiž nemůže činit žádné závazné výroky, pokud jde o administrativní aspekty umístění, které by přijímající členský stát musel později respektovat. Tento aspekt požadavku souhlasu by státní ústav mohl splňovat. Hledisko kontroly problémů, pokud jde o konkrétní zařízení, které bylo vybráno pro umístění, hovoří ale i v případě státních ústavů proti tomu, aby byl souhlas vydaný samotným zařízením považován za dostatečný. Smysl a účel požadavku souhlasu proto vyžaduje, aby souhlas pocházel od státního orgánu, kterým nesmí být samotný ústav. Skutečnost, že ústav je příslušným orgánem spravován nebo veden, nevadí. Musí ale být zajištěno, že rozhodnutí o udělení souhlasu je rozhodnutím, které příslušný orgán vydal samostatně. Tento státní orgán může a musí při svém rozhodnutí samozřejmě zohlednit posouzení ústavu, jenž má dítě přijmout. Posouzení orgánu ale nelze nahradit posouzením tohoto ústavu.

40.

V řízení před Soudním dvorem Spojené království uvedlo, že v Anglii je příslušným orgánem ve smyslu čl. 56 odst. 2 místní orgán, do jehož příslušnosti spadá ústav, do kterého má být dítě umístěno ( 27 ). V projednávaném případě je tímto orgánem Peterborough City Council.

41.

Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že ústřední orgán na žádost předkládajícího soudu o udělení souhlasu podle čl. 56 odst. 2 nejprve postoupil dopis vedoucího ústavu, do kterého mělo být dítě umístěno. V záhlaví tohoto dopisu byla uvedena jak City Council, tak i název ústavu ( 28 ). Spojené království vysvětlilo dvojité záhlaví dopisu tím, že ústav je spravován Peterborough City Council. Ze spisu ale také vyplývá, že ústřední orgán později příslušnému irskému orgánu postoupil další podrobnější dopis ústavu, v jehož záhlaví byl uveden pouze název ústavu ( 29 ).

42.

Bude úlohou předkládajícího soudu s konečnou platností objasnit, zda se v projednávaném případě jednalo o rozhodnutí Peterborough City Council, nebo pouze o rozhodnutí ústavu, do kterého mělo být dítě umístěno.

43.

V následující části je tedy nutno přezkoumat, jaké důsledky by nastaly, kdyby se ve věci v původním řízení mělo potvrdit, že souhlas udělil nepříslušný orgán.

44.

Podle čl. 56 odst. 2 lze rozhodnutí o umístění vydat, pouze pokud příslušný orgán přijímajícího členského státu udělil souhlas. Souhlas tedy musí existovat dříve, než soud v členském státě původu o umístění rozhodne. Obligatorní povahu souhlasu podtrhuje skutečnost, že čl. 23 písm. g) stanoví, že rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti nebude uznáno resp. prohlášeno vykonatelným, jestliže nebyl dodržen postup stanovený v článku 56.

45.

Souhlasím proto v zásadě s Komisí, že souhlas je podmínkou pro rozhodnutí soudu o umístění. Toto nutně vyplývá i z výše vysvětleného smyslu a účelu požadavku souhlasu. Předchozí objasnění důvodů, které svědčí proti umístění, má zabránit právě té situaci, v níž by jinak později mohl být nutný návrat dítěte.

46.

V takovém výjimečném případě, jako je projednávaný případ, který je charakteristický rozporuplnými výroky ústředního orgánu, je ale přesto nutno připustit možnost, že souhlas může být výjimečně získán dodatečně. Předkládající soud koneckonců vynaložil velké úsilí, aby souhlas získal. A kromě toho tomu také nebylo tak, že by vůbec žádný souhlas neexistoval, neboť ústřední orgán Spojeného království nejprve postoupil souhlas, později ale upřesnil, že není příslušným orgánem. Ústřední orgán tím ale vůči umístění nic nenamítl. Za těchto okolností by bylo v rozporu se zájmy dítěte provádět celé řízení o nařízení umístění znovu, aby poté, po získání platného souhlasu a po uplynutí značné doby, bylo umístění nařízeno znovu.

47.

Zdá se tedy být důvodné, aby se v takovémto výjimečném případě, pokud soudce rozhodující o umístění i přes svoji snahu získal pouze souhlas, který se dodatečně ukáže jako nedostatečný ve smyslu čl. 56 odst. 2 nařízení, připustilo dodatečné získání souhlasu ( 30 ). S uznáním takovéhoto úzkého připuštění dodatečného souhlasu není spojeno nebezpečí obcházení požadavku souhlasu.

48.

Příslušný orgán ve Spojeném království bude při svém přezkumu dodatečného souhlasu muset přihlédnout k tomu, že k umístění ve Spojeném království bez dostatečného souhlasu došlo i na základě mylných výroků ústředního orgánu Spojeného království, který je ve skutečnosti podle článku 53 povinen žádost předat příslušnému orgánu. Respektování zájmů dítěte by přitom v projednávaném případě mohlo vést k tomu, že vydání souhlasu ve smyslu článku 56 nařízení č. 2201/2003 může být odmítnuto pouze v případě existence zvlášť závažných důvodů bránících jeho vydání.

49.

Předkládající soud ve svém předkládacím usnesení zmiňuje na jednom místě i otázku, které informace musí dožadující soud poskytnout orgánu přijímajícího členského státu příslušnému pro posouzení žádosti o souhlas. I někteří zúčastnění se ve svém vyjádření vyjádřili k tomu, které další požadavky je nutno klást na schvalovací postup.

50.

V této souvislosti je nutno uvést, že podle čl. 56 odst. 3 nařízení se postupy pro udělení souhlasu řídí příslušným vnitrostátním právem. Ze zásady efektivity nicméně vyplývá, že členské státy jsou povinny stanovit jasná pravidla a postupy pro udělení souhlasu podle článku 56, aby tak zaručily právní jistotu a rychlost. Podle článku 53 je nepříslušný ústřední orgán povinen předat sdělení příslušnému orgánu. Je proto v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z nařízení, pokud ústřední orgán soudu jiného členského státu žádajícímu o souhlas pouze oznámí, že není příslušný, a neuvede přitom skutečně příslušný orgán, neboť časové prodlevy a nejasnosti při hledání příslušného orgánu zbytečně zdržují vydání rozhodnutí nařizujícího umístění, a jsou proto v rozporu se zájmy dítěte, jež má nařízení chránit.

51.

Další úvahy týkající se otázky, zda z unijního práva vyplývají kromě toho další požadavky na schvalovací postup, například pokud jde o dokumenty, které mají být předloženy, nejsou podle mého názoru v projednávaném případě nutné. Neexistují totiž žádné indicie pro to, že by tato otázka v původním řízení skutečně vyvstala. Podle ostatních informací uvedených v předkládacím usnesení bylo sporné pouze to, zda příslušným orgánem ve smyslu čl. 56 odst. 2 může být i soukromé zařízení. Zejména v rámci naléhavého řízení o předběžné otázce, ve kterém se možnost účasti členských států ( 31 ) na řízení omezuje na jednání, by Soudní dvůr měl být opatrný při posuzování relevantnosti předběžných otázek pro rozhodnutí.

52.

V rámci tohoto řízení rovněž není nutné zkoumat otázku, kdy je možné od získání souhlasu ve smyslu čl. 56 odst. 2 podle poslední části věty čl. 56 odst. 1 upustit. Podle čl. 56 odst. 1 odpadá konzultační povinnost, pokud se v členském státě umístění pro srovnatelné vnitrostátní případy umístění nevyžaduje zásah orgánu veřejné moci. V článku 56 odst. 2 obdobná výjimka z požadavku souhlasu stanovena není. Ze znění nařízení není možné jasně vyvodit, zda i – zejména v případě umístění do ústavní péče – požadavek souhlasu, obdobně jako je tomu u požadavku konzultace uvedeného v odstavci 1, odpadá, pokud pro vnitrostátní případy umístění dětí není zásah orgánu veřejné moci vyžadován. V souvislosti s umístěním do ústavní péče – pokud je vůbec možné si představit, že takovéto umístění je podle práva členského státu možné bez zásahu orgánu veřejné moci – se mi upuštění od požadavku souhlasu jeví v každém případě jako nepřijatelné. Toto také nemohlo být záměrem nařízení, jinak by totiž v této souvislosti upravilo minimálně povinnost informovat příslušný orgán, tak jak je tomu v případech umístění do pěstounských rodin podle odstavce 4.

53.

V projednávaném případě ale je – jak ukázal dotaz položený Spojenému království a jak v souvislosti s umístěním do uzavřeného typu péče ani nebylo možné očekávat jinak – podle práva Spojeného království pro vnitrostátní případ, který je srovnatelný s umístěním, jež je předmětem sporu, stanoven zásah orgánu veřejné moci resp. soudu.

54.

Na druhou předběžnou otázku je tedy nutno odpovědět, že souhlas podle čl. 56 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 musí být vydán státním orgánem před rozhodnutím o umístění. Pouhý souhlas zařízení, do kterého má být dítě umístěno, nestačí. Pokud se dodatečně ukáže, že soudce rozhodující o umístění i přes svoji snahu nezískal souhlas příslušného orgánu a tato chyba vyplývá z mylných nebo nedostatečných vyjádření ústředního orgánu, je nutno připustit dodatečné získání souhlasu a není nutno vydat nové rozhodnutí nařizující umístění.

55.

Třetí předběžnou otázkou by předkládající soud chtěl zjistit, zda rozhodnutí, které nařizuje umístění dítěte proti jeho vůli do uzavřené ústavní péče v jiném členském státě, musí být v přijímajícím členském státě prohlášeno vykonatelným dříve, než bude dítě skutečně umístěno. Cílem čtvrté předběžné otázky je zjistit, jaké právní účinky má takovéto rozhodnutí o umístění v přijímajícím členském státě před prohlášením vykonatelnosti.

56.

Z předkládacího usnesení vyplývá, že S. C. již byla do uzavřeného zařízení v Anglii umístěna, přestože rozhodnutí o umístění tam nebylo prohlášeno za vykonatelné. Vzhledem k tomu, že k umístění již došlo, ve smyslu třetí předběžné otázky již tedy nemůže být rozhodující, zda před skutečným umístěním musí existovat prohlášení vykonatelnosti. Z informací Spojeného království v řízení před Soudním dvorem kromě toho vyplynulo, že v mezidobí, dne 8. března 2012, bylo irské rozhodnutí o umístění na návrh HSE v Anglii zaregistrováno a tím prohlášeno za vykonatelné. Relevantnost pro rozhodnutí a tím přípustnost obou těchto otázek by proto mohla být sporná.

57.

Lhůta pro podání opravného prostředku proti prohlášení vykonatelnosti však ještě běží. Do té doby je čtvrtá otázka v každém případě ještě relevantní pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že předkládající soud kromě toho uvedl, že umístění nařizuje předběžným opatřením a vždy na čtyři týdny, je otázka týkající se právních účinků takovéhoto rozhodnutí během celé doby umístění S. C. před ukončením řízení o prohlášení vykonatelnosti relevantní pro následující rozhodnutí. Předkládajícímu soudu jde v této souvislosti především o to, zda – v případě, že by S. C. z ústavní péče uprchla – jeho rozhodnutí může být bez prohlášení vykonatelnosti právním základem pro opatření veřejné moci, kterými by dítě bylo vráceno zpět do ústavní péče. Otázka, zda rozhodnutí o umístění, jako je to, o které se jedná ve věci v původním řízení, vyžaduje prohlášení vykonatelnosti, je proto i nadále pro předkládající soud relevantní, a tudíž přípustná. Uvedeným se budu zabývat v následující části.

58.

Článek 21 nařízení č. 2201/2003 stanoví zásadu, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v jiných členských státech uznávána automaticky.

59.

Prohlášení vykonatelnosti upravuje článek 28 nařízení. Podle něj se výkon rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dítěti vydaných v členském státě, v němž jsou vykonatelná, která byla doručena, nařídí v jiném členském státě, byla-li tam tato rozhodnutí na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášena za vykonatelná. Ve Spojeném království se prohlášení vykonatelnosti nahrazuje podle čl. 28 odst. 2 nařízení registrací v Anglii a Walesu, ve Skotsku nebo v Severním Irsku v závislosti na tom, kde má být výkon rozhodnutí proveden. Obsahový rozdíl vůči prohlášení vykonatelnosti z uvedeného nevyplývá.

60.

Rozhodnutí, kterým se nařizuje umístění do uzavřené ústavní péče, je, jak bylo vysvětleno výše, rozhodnutím o výkonu rodičovské zodpovědnosti. Na této kvalifikaci nic nemění ani předběžná povaha rozhodnutí o umístění, které je předmětem sporu ( 32 ). Je rovněž vykonatelné v tom smyslu, že má vykonatelný obsah ( 33 ). Svým rozhodnutím totiž předkládající soud nařídil, že S. C. má být umístěna do uzavřeného zařízení ( 34 ).

61.

Řízení o prohlášení o vykonatelnosti je řízením o přípustnosti nuceného výkonu zahraničních vykonatelných titulů ( 35 ). Prohlášení vykonatelnosti resp. registrace je na rozdíl od pouhého automatického uznání podle článku 21 nařízení nutné tehdy, když má být rozhodnutí vykonáno. Vykonání znamená, že obsah rozhodnutí bude pomocí státního donucení prosazen.

62.

Ve věci v původním řízení dítě nesouhlasí se soudním rozhodnutím, kterým bylo nařízeno jeho umístění do uzavřeného zařízení. K provedení umístění tedy budou nezbytná vykonávací opatření. Toto potvrzují skutkové okolnosti přemístění S. C. z Irska do anglického ústavu: zaměstnanec orgánu a úředník irské policie letěli s S. C. do Londýna, kde ji převzali úředníci britské policie a zajistili její převoz soukromou agenturou do daného zařízení. V ústavní péči je od té doby držena v odnětí svobody proti své vůli.

63.

Předkládající soud kromě toho zdůrazňuje, že pokud by S. C. z uzavřeného zařízení uprchla, byla by nezbytná pomoc orgánů ve Spojeném království, aby S. C. za účelem její vlastní ochrany proti její vůli za použití donucení vrátily zpět do zařízení. Předkládající soud v této souvislosti uvádí, že jakmile to bude z pedagogického hlediska možné, měla by se S. C. účastnit výletů daného zařízení. Účast na nich má pro úspěch programu zásadní význam, přestože je spojena se zvýšeným rizikem útěku.

64.

Všechna tato opatření, která odnímají a omezují svobodu, představují použití bezprostředního donucení za účelem provedení rozhodnutí o umístění.

65.

Ve všech vnitrostátních právních řádech se však nemusí jednat o klasické prostředky výkonu rozhodnutí občanského práva procesního. Ale stejně tak jako Soudní dvůr při výkladu rozsahu působnosti nařízení vychází z jeho širokého chápání a zahrnuje do něj i veřejnoprávní opatření ( 36 ), je nutno souběžně s tím vycházet i z širokého chápání definice úkonů výkonu jako podmínky pro nezbytnost prohlášení vykonatelnosti. Autonomnímu vymezení pojmu výkon v unijním právu nebrání ani čl. 47 odst. 1 nařízení, který stanoví, že vykonávací řízení se řídí právem členského státu výkonu. V projednávaném případě se totiž nejedná o otázky vykonávacího řízení, nýbrž o určení, které skutečnosti činí řízení o vydání prohlášení o vykonatelnosti nezbytným. A toto musí platit jednotně pro celé území Unie.

66.

Výkonem v tomto smyslu je každé provedení rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti veřejnou mocí, nebo jí legitimované.

67.

Ve světle těchto úvah je prohlášení vykonatelnosti v zásadě nezbytné i pro nucený výkon rozhodnutí vůči dítěti, kterým bylo nařízeno umístění do uzavřeného zařízení.

68.

Předkládající soud a všichni účastníci původního řízení vyjadřují naproti tomu obavy z časové prodlevy, která je s provedením řízení o prohlášení vykonatelnosti spojena. Zdůrazňují zvláštní naléhavost, která věc v původním řízení charakterizuje. Z důvodu neexistence alternativních možností umístění v Irsku připadalo v úvahu pouze umístění v Anglii a toto již nebylo možné z důvodu akutního nebezpečí sebeublížení dále odložit. Argumentace se tedy ubírá tím směrem, že z důvodu naléhavosti a z důvodu zájmů dítěte nemůže být prohlášení vykonatelnosti podmínkou pro provedení umístění v zahraničí. Efektivita přeshraničního umístění je v případě požadavku prohlášení vykonatelnosti ohrožena.

69.

Praktické problémy při provedení takovéhoto naléhavého přeshraničního umístění dítěte, které byly popsány předkládajícím soudem, skutečně existují. Obavám zúčastněných proto rozumím. A je rovněž zřejmé, že případy přeshraničního umístění dětí se budou často vyznačovat zvláštní naléhavostí.

70.

Článek 31 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 sice ukládá, že rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti je nutno vydat neprodleně. Na dotaz vláda Spojeného království uvedla, že toto rozhodnutí může být vydáno i dříve než do týdne. Na druhé straně ale čl. 33 odst. 5 stanoví pro podání opravného prostředku proti prohlášení vykonatelnosti lhůtu jednoho resp. dvou měsíců.

71.

Důvody zvláštní naléhavosti ale samy o sobě nemohou vést k tomu, že v jiném členském státě se úkony výkonu budou opírat o nařízení o umístění do uzavřeného zařízení a toto nařízení nebude prohlášeno vykonatelným.

72.

Nařízení č. 2201/2003 totiž právě z důvodů naléhavosti výslovně stanovilo, že pro dva druhy rozhodnutí není prohlášení vykonatelnosti nezbytné, a to zaprvé pro rozhodnutí o právu na styk s dítětem ( 37 ) a zadruhé pro rozhodnutí týkající se navrácení uneseného dítěte ( 38 ). Určitou náhradu za prohlášení vykonatelnosti představuje osvědčení, které musí být v těchto případech přiloženo k rozsudku, aby řízení o prohlášení vykonatelnosti mohlo odpadnout. Tímto osvědčením potvrzuje soud, který rozsudek vydal, splnění požadavků stanovených nařízením, k nimž patří zejména vyslechnutí dítěte.

73.

Ze zrušení řízení o prohlášení vykonatelnosti pro posledně uvedené konkrétní druhy rozhodnutí na základě zavedení osvědčení je ale nutno a contrario vyvodit, že pokud jde o jiná rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti, řízení o prohlášení vykonatelnosti je nutno bez výjimky – i v naléhavých případech – provést. Pokud by i v souvislosti s rozhodnutími o umístění bylo z důvodu naléhavosti záměrem od tohoto řízení upustit, jako náhrada by neexistovalo ani osvědčení soudu, který rozsudek vydal.

74.

Výkon mimo stát, ve kterém byl rozsudek vydán, bez předchozího prohlášení vykonatelnosti by pak také vyvolával velmi závažné praktické problémy. Tuzemské orgány výkonu by byly jen ztěží schopny posoudit zahraniční rozhodnutí, které jim bylo předloženo, zejména podmínky vykonatelnosti rozhodnutí, jakož i způsob a rozsah výkonu, jenž je nutno provést. I proto, aby se zabránilo takovýmto nejistotám, stanoví nařízení právě řízení o vydání prohlášení o vykonatelnosti. Tyto praktické obtíže při výkonu bez prohlášení vykonatelnosti nemusí být ve věci v původním řízení – z důvodu podobnosti dotčených právních řádů a používání stejné řeči – zřejmé. Stejná otázka týkající se požadavku prohlášení vykonatelnosti ale může samozřejmě vyvstat i v situacích, kdy budou orgány výkonu konfrontovány s provedením titulů, které se jim jeví jako zcela neznámé.

75.

Důvody naléhavosti tedy nemohou zakládat výjimku z požadavku prohlášení vykonatelnosti.

76.

Procesní opatrovník S. C. uvedl ještě další argument proti prohlášení vykonatelnosti sporného rozhodnutí. Podle jeho názoru nařízení obecně nestanoví, že donucovací opatření vůči dítěti vyžaduje prohlášení vykonatelnosti; takovéto prohlášení je nezbytné pouze pro nucený výkon rozhodnutí vůči dospělému. Ve sporu v původním řízení ale jak HSE, tak i matka S. C., která je účastníkem řízení, s umístěním souhlasí. Podobně na jednání argumentovala i německá vláda, podle jejíhož názoru opatření k provedení rozhodnutí proti vůli dítěte nepředstavují výkon rozhodnutí.

77.

Klasickým případem, na který člověk při výkonu rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti pomyslí, je jistě ten, kdy chce jeden rodič vykonat rozhodnutí vůči druhému rodiči. Nařízení ale do své působnosti zahrnulo i rozhodnutí o umístění dětí. Na žádném místě nařízení není možné najít indicie pro to, že by tato rozhodnutí, pokud musí být provedena přes odpor samotného dítěte, měla být z požadavku prohlášení vykonatelnosti vyjmuta.

78.

Předkládající soud sice v osvědčení, které má být vydáno podle článku 39 nařízení, uvádí jako stranu, vůči níž je výkon navrhován, ústřední orgán a Peterborough City Council. Procesní opatrovník S. C. se proto domnívá, že rozsudek vůči dítěti neobsahuje žádnou povinnost jednat nebo zdržet se, je naopak určen pouze ústavu, který má ústavní péči provádět. Rozhodnutí o umístění nicméně S. C. ukládá povinnost přemístění do ústavní péče a pobyt v ní strpět.

79.

Nucený výkon rozhodnutí o umístění do uzavřeného zařízení se kromě toho dotýká práva umisťované osoby na svobodu, které je zaručeno základními právy a na které má podle článku 6 Listiny základních práv právo „každý“, tedy i nezletilý ( 39 ). Názor, že nucený výkon rozhodnutí o umístění vůči dítěti nevyžaduje prohlášení vykonatelnosti, by v konečném důsledku vedl k tomu, že úkony výkonu prováděné vůči dítěti by nevyžadovaly pro výkon v zásadě stanovený právní, a zásah do svobody odůvodňující, základ ve formě prohlášení vykonatelnosti, kterým se zahraniční rozhodnutí přebírá do právního řádu státu výkonu. Dítě by tak bylo pouhým objektem státního donucení.

80.

Takovýto názor by nebyl slučitelný se základními právy dítěte. Z třicátého třetího bodu odůvodnění nařízení ale vyplývá, že toto nařízení ctí základní práva a zachovává zásady Listiny a zejména se snaží zajistit dodržování základních práv dítěte stanovených v článku 24 Listiny ( 40 ).

81.

Umístění spojené s odnětím svobody, které je předmětem projednávaného rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti, a jeho nucený výkon, představují zvlášť závažný zásah do práv dítěte. Pokud by se vycházelo z toho, že v projednávaném případě není prohlášení vykonatelnosti nezbytné, donucovací opatření k provedení rozhodnutí o umístění by se opírala pouze o účinky uznání rozsudku podle článku 21 nařízení. Toto by, jak správně uvedla Komise, dítěti resp. jeho procesnímu opatrovníkovi dále ukládalo povinnost požádat podle čl. 21 odst. 3 o vydání rozhodnutí o neuznání rozhodnutí o umístění, aby tím opatření výkonu zbavili jejich právního základu. Zájmy dítěte v takovéto situaci by toto dostatečně nezohledňovalo.

82.

Konečně i článek 20 Úmluvy Organizace spojených národů o právech dítěte zdůrazňuje, že dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem.

83.

V řízení o vydání prohlášení o vykonatelnosti soud v rámci přezkumu vydání „doložky vykonatelnosti“ z úřední povinnosti zkoumá existenci důvodu pro neuznání podle článku 23 nařízení. K tomu kromě dodržení postupu podle článku 56 patří zejména veřejný pořádek uvedený v čl. 23 písm. a) s výslovným odkazem na zájmy dítěte. V této souvislosti je rovněž nutno zvlášť zdůraznit také důvod pro neuznání spočívající v nevyslechnutí dítěte ve smyslu čl. 23 písm. b).

84.

Přijetím nařízení č. 2201/2003 bylo dosaženo dohody o určitých jednotných procesních standardech, jako například o tom, že v zásadě bude zachován požadavek prohlášení vykonatelnosti. Došlo k tomu i za účelem ochrany účastníků řízení. Odepření těchto standardů řízení nezletilým odpůrcům nařízení o umístění do uzavřeného zařízení z důvodu jejich nezletilosti by nebylo v souladu se smyslem nařízení.

85.

Schvalovací postup ve smyslu čl. 56 odst. 2 nařízení nemůže sloužit jako náhrada za prohlášení vykonatelnosti. Toto vyplývá v první řadě ze systematického postavení článku 56 v rámci nařízení, který se nachází v kapitole o spolupráci mezi ústředními orgány, a nikoli v kapitole o uznávání a výkonu. Oba postupy kromě toho slouží rozdílným účelům. Jak bylo vysvětleno výše, souhlas slouží k vyjasnění administrativních potíží, které by mohly přeshraničnímu umístění bránit, před vydáním rozhodnutí o umístění. Prohlášení vykonatelnosti slouží naproti tomu umožnění nuceného výkonu rozhodnutí o umístění. Nařízení neobsahuje žádné požadavky týkající se konkrétní podoby schvalovacího postupu, toto čl. 56 odst. 3 naopak ponechává na vnitrostátním právu. Také z tohoto důvodu nemůže být souhlas dostatečnou náhradou za řízení o prohlášení vykonatelnosti, které je v nařízení přesně upraveno.

86.

Rozhodnutí o umístění dítěte do uzavřeného zařízení proto musí být opatřeno prohlášením vykonatelnosti i tehdy, když má být vykonáváno vůči dítěti.

87.

Na třetí a čtvrtou předběžnou otázku je nutno odpovědět, že rozhodnutí o umístění dítěte do uzavřeného zařízení musí být opatřeno prohlášením vykonatelnosti podle článku 28 nařízení č. 2201/2003, pokud se v jiném členském státě mají o toto rozhodnutí opírat veřejnoprávní opatření, jež mají rozhodnutí provést.

88.

Situace v projednávané věci se vyznačovala mimořádnou naléhavostí z důvodu hrozícího sebeohrožení a neexistence vhodných možností umístění v tuzemsku. V následující části bych proto ještě chtěla uvést několik stručných poznámek k otázce, která byla diskutována na jednání, a to jaké možnosti přicházely v úvahu, aby v případě mimořádně naléhavého přeshraničního umístění bylo možno dosáhnout pragmatických výsledků.

89.

Jednou možností by bylo, že by v projednávaném případě anglické soudy až do skončení řízení o prohlášení vykonatelnosti vydaly na základě čl. 20 odst. 1 nařízení předběžné opatření k provedení umístění. Tento postup zvolil i anglický High Court.

90.

Pro použití článku 20 nařízení č. 2201/2003 musí být splněny tři kumulativní podmínky: zaprvé musí být dotčená opatření podle odstavce 1 naléhavá, zadruhé musí být přijata ve vztahu k osobám, které se nacházejí v členském státě, ve kterém mají soudy, které se chtějí o článek 20 opřít, sídlo, a zatřetí musí mít ve smyslu odstavce 2 dočasnou povahu, to znamená, že pozbývají účinnosti v případě, že soud příslušný ve věci „přijal opatření“ ( 41 ).

91.

Podmínka naléhavosti by v projednávaném případě byla bezpochyby splněna. I druhá podmínka, podle níž se osoba musí nacházet ve státě soudu, by v projednávaném případě byla splněna. Podle mého názoru by dítě ve zvlášť naléhavém případě mohlo být do jiného členského státu přemístěno nejprve i na základě tuzemských opatření k provedení rozhodnutí o umístění, aby tím v daném státě byly až do skončení řízení o prohlášení vykonatelnosti vytvořeny podmínky pro předběžné umístění podle článku 20. Aby bylo zajištěno, že opatření na ochranu dítěte na sebe budou plynule navazovat, soudy podle čl. 55 písm. c) mohou a musí v takovémto případě předem mezi sebou komunikovat.

92.

Většina zúčastněných vůči postupu podle článku 20 namítla, že v tomto případě by nerozhodoval soud, jenž je podle nařízení ve skutečnosti příslušný. Článek 20 odst. 2 sám stanoví, že předběžná opatření pozbývají účinnosti, jakmile soud příslušný ve věci přijal opatření. V projednávaném případě ale soud příslušný ve věci již rozhodnutí vydal a jde pouze o to, zda toto rozhodnutí již vyvolává účinky.

93.

Na jednání proto jako alternativa k postupu podle článku 20 nařízení bylo diskutováno, zda se výkon může opírat již o prohlášení vykonatelnosti předtím, než uplynula lhůta pro podání opravného prostředku proti doložce vykonatelnosti, resp. předtím, než skončilo řízení o opravném prostředku. To by znamenalo, že jakmile příslušný soud prohlásil podle čl. 31 odst. 1 vykonatelnost, opatření výkonu by se o ni mohla opírat. Podání opravného prostředku by pak nemělo odkladný účinek. Podle čl. 31 odst. 1 nařízení dochází k prohlášení vykonatelnosti neprodleně; v Anglii by mělo být možné toto provést během několika dnů.

94.

Z právních předpisů předložených vládou Spojeného království a z písemné odpovědi na otázku Soudního dvora nicméně vyplývá, že podle anglického práva se až do uplynutí lhůt, které pro podání opravného prostředku proti prohlášení vykonatelnosti stanoví nařízení, nemohou o zahraniční rozsudek opírat žádné úkony související s výkonem ( 42 ).

95.

Vyvstává proto otázka, zda nařízení v takovém případě, jako je projednávaný případ, vyžaduje, aby úkony související s výkonem byly za určitých okolností přípustné, i když prohlášení vykonatelnosti ještě podle vnitrostátního práva není pravomocné.

96.

Nařízení č. 2201/2003 sice nezná žádné ustanovení srovnatelné s článkem 47 nařízení č. 44/2001 („nařízení Brusel I“) ( 43 ). Toto nařízení zajišťovací výkon před ukončením řízení o prohlášení vykonatelnosti výslovně připouští.

97.

Znění nařízení nicméně nebrání výkladu, podle něhož jsou po vydání doložky vykonatelnosti bezprostředně možné úkony související s výkonem. Článek 28 odst. 1 nařízení totiž stanoví, že výkon rozhodnutí o výkonu rodičovské zodpovědnosti se nařídí, byla-li tato rozhodnutí prohlášena za vykonatelná. Rozhodnutím soudu podle článku 31 existuje prohlášení vykonatelnosti. Na této skutečnosti se podle znění nařízení také nic nemění, je-li proti prohlášení vykonatelnosti podán opravný prostředek podle článku 33.

98.

Při výkladu a použití nařízení je nutno se s ohledem na článek 24 Listiny základních práv řídit v první řadě zájmy dítěte. Zájmy dítěte mohou vyžadovat, že se v případech mimořádně naléhavých přeshraničních umístění připustí po dobu trvání řízení o prohlášení vykonatelnosti flexibilní řešení, pokud by jinak přeshraniční nařízení o umístění nemohlo z důvodu uplynutí času splnit svůj účel.

99.

S ohledem na co nejlepší zohlednění a naplnění zájmů dítěte hovoří pro výkon v případě existence doložky vykonatelnosti skutečnost, že se tím napomůže provedení rozhodnutí soudu, který je příslušný podle systému nařízení, místo toho, aby bylo během přechodného období nutno sáhnout k předběžným opatřením pouze sekundárně příslušného soudu. Za přednostně příslušný soud považuje nařízení právě soud obvyklého bydliště dítěte, protože se vychází z toho, že tento soud na základě blízkosti k dítěti přijme správná rozhodnutí ( 44 ). Prohlášením vykonatelnosti již kromě toho bylo soudně rozhodnuto, že výkon titulu má být v přijímajícím členském státě přípustný.

100.

Okamžitým provedením rozhodnutí by sice po dobu trvání řízení o opravném prostředku podaném podle článku 33 nařízení byly vytvořeny nezvratné skutečnosti, protože přinejmenším během tohoto období by se nezvratně postupovalo podle nařízení příslušného soudu. V projednávané věci však přesto převažuje ochrana zájmů dítěte. Bez umístění během řízení o opravném prostředku totiž existuje rovněž nebezpečí vzniku nezvratných skutečností s daleko závažnějšími důsledky, a to konkrétně poškození zdraví nebo dokonce života dítěte. Z tohoto důvodu označil příslušný soud po zvážení všech v úvahu přicházejících okolností nařízení o umístění za nezbytné opatření. Bylo by v rozporu se systémem příslušnosti, který nařízení zavádí, a se zásadou vzájemné důvěry, pokud by soud přijímajícího členského státu toto posouzení znovu nepřímo přezkoumával v rámci vydání předběžných opatření pro dobu trvání řízení o opravném prostředku.

101.

Upřednostňovala bych proto řešení, aby v případech zvlášť naléhavého přeshraničního umístění, v nichž naléhavost vyplývá ze samotného rozhodnutí, bylo rozhodnutí příslušného soudu provedeno již před nabytím právní moci doložky vykonatelnosti.

102.

Pokud by měl být naopak připuštěn pouze postup podle článku 20 nařízení, musely by výše uvedené úvahy podle mého názoru vést k tomu, že zajišťovací opatření by až do skončení řízení o prohlášení vykonatelnosti musela v každém případě v co nejširší možné míře obsahově provést rozhodnutí příslušného soudu.

103.

U těchto předběžných a zajišťovacích opatření se jedná o opatření stanovená právem tohoto členského státu. V této souvislosti tedy přísluší vnitrostátnímu zákonodárci, aby formuloval opatření, která jsou vnitrostátní orgány povinny za účelem ochrany nejlepšího zájmu dítěte přijmout, a stanovil procesní podmínky jejich výkonu ( 45 ).

104.

V takovém případě, jako je projednávaný případ, ve kterém se jedná pouze o překlenutí doby do pravomocného skončení řízení o prohlášení vykonatelnosti, by však soudy přijímajícího státu musely v co nejširší možné míře využít možnosti poskytované jejich vnitrostátním právem, aby svými předběžnými opatřeními obsahově provedly rozhodnutí příslušného soudu. Toto vyplývá z účinků uznání rozhodnutí o umístění podle článku 21 nařízení.

105.

Cílem páté a šesté předběžné otázky je zjistit, zda v případě opětovných soudních nařízení, která umístění prodlužují, je vždy znovu nezbytný souhlas podle čl. 56 odst. 2 a prohlášení vykonatelnosti podle článku 28. Předkládající soud se na uvedené dotazuje v souvislosti s tím, že by umístění chtěl formou předběžného opatření nařídit vždy jen na pokud možno krátké časové období o délce čtyř týdnů, aby poté v případě trvající potřeby nařízení o umístění znovu na krátké časové období prodloužil. Opakované souhlasy a řízení o prohlášení vykonatelnosti se předkládajícímu soudu v této souvislosti nejeví jako proveditelné.

106.

Aby plánovaná doba trvání umístění splnila výše popsaný účel, musí být kryta souhlasem podle čl. 56 odst. 2. Souhlas vydaný pouze na jeden měsíc proto nemůže bez omezení nadále platit do budoucna, ledaže by byl výslovně udělen i pro případná prodloužení nařízení o umístění nebo na dobu neurčitou.

107.

Úkony související s výkonem se mohou opírat o rozhodnutí, jež bylo prohlášeno vykonatelným, pouze v rozsahu, který z tohoto rozhodnutí vyplývá. Pokud bylo v tomto rozhodnutí umístění nařízeno pouze na určité časové období, rovněž rozhodnutí, které bylo prohlášeno za vykonatelné, nemůže být právním základem pro nucený výkon umístění po delší časové období, než které je uvedeno v rozhodnutí. Pro delší časové období chybí vykonatelnost. Mimo časové období, po které rozhodnutí nařizuje umístění, by pro řízení o prohlášení vykonatelnosti nebyla splněna podmínka vykonatelnosti rozhodnutí ve státě původu ( 46 ). Pro další nařízení o umístění proto bude nezbytné opětovné prohlášení vykonatelnosti. S ohledem na skutečnost, že umístění do uzavřeného zařízení bude vždy prostředkem ultima ratio, je logické, že se uloží pouze na nezbytně nutnou dobu. Přesto může soud rozhodující o umístění zvážit, zda je nařídí nejprve na delší časové období (a toto bude prohlášeno vykonatelným) a poté v krátkých časových odstupech přezkoumá, zda je nutno toto nařízení zrušit.

108.

V souvislosti s pátou a šestou otázkou je tedy nutno přijmout závěr, že souhlas podle čl. 56 odst. 2 nařízení č. 2201/2003, který byl udělen na určité časové období, neplatí i pro rozhodnutí, kterými se umístění prodlužuje; tento souhlas je naopak nutno znovu získat. Úkony související s výkonem se mohou opírat o rozhodnutí, které bylo prohlášeno vykonatelným, pouze po časové období, po které bylo umístění v rozhodnutí nařízeno.

109.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru následující odpovědi na předběžné otázky High Court of Ireland: