—

za Evropskou komisi C. Cattabriga a D. Martinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 odst. 2 písm. c), čl. 14 odst. 2 a článku 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (Úř. věst. L 204, s. 23).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi L. Napoli a Ministero della Giustizia – Dipartimento dell’Amministrazione penitenziaria (ministerstvo spravedlnosti – Oddělení vězeňské služby, dále jen „Amministrazione penitenziaria“) ve věci vyloučení L. Napoli z kurzu odborné přípravy na výkon funkce zástupce komisaře vězeňské stráže z důvodu její nepřítomnosti na tomto kurzu delší než 30 dní, třebaže tato nepřítomnost byla odůvodněna povinnou mateřskou dovolenou.

3

Body 2, 23, 25 a 28 odůvodnění směrnice 2006/54 uvádějí:

[...]

[...]

[...]

4

Článek 1 uvedené směrnice stanoví:

„Účelem této směrnice je zajistit zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání.

Obsahuje proto ustanovení k provádění zásady rovného zacházení, pokud jde o:

Rovněž obsahuje ustanovení k zajištění účinnějšího provádění této zásady prostřednictvím zavedení příslušných postupů.“

5

Článek 2 odst. 2 písm. c) téže směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice diskriminace zahrnuje:

[...]

6

Článek 14 směrnice 2006/54 je následujícího znění:

„1.   Ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejnoprávních subjektů, nesmí docházet k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, pokud jde o:

[...]

[...]

2.   Členské státy mohou stanovit, pokud jde o přístup k zaměstnání včetně vzdělávání k němu vedoucímu, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s pohlavím nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy této profesní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený.“

7

Článek 15 této směrnice, týkající se návratu z mateřské dovolené, stanoví:

„Žena na mateřské dovolené má po skončení mateřské dovolené nárok vrátit se na stejné nebo rovnocenné pracovní místo za podmínek, které nejsou méně příznivé, a na prospěch ze zlepšení pracovních podmínek, na který by měla nárok během své nepřítomnosti.“

8

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle článku 9 legislativního nařízení č. 146 o změně struktury a personálního obsazení vězeňské služby a ústředního výboru soudnictví pro mladistvé a zavedení běžných a zvláštních vedoucích pozic v rámci vězeňské stráže jsou na základě článku 12 zákona č. 266 ze dne 28. července 1999 (decreto legislativo č. 146 – Adeguamento delle strutture e degli organici dell’Amministrazione penitenziaria e dell’Ufficio centrale per la giustizia minorile, nonche’ istituzione dei ruoli direttivi ordinario e speciale del Corpo di polizia penitenziaria, a norma dell’articolo 12 della legge 28 luglio 1999, č. 266) ze dne 21. května 2000 (GURI č. 132, ze dne 8. června 2000, s. 3, dále jen „legislativní nařízení č. 146/2000“) jsou úspěšní uchazeči výběrového řízení na běžnou vedoucí pozici zástupce komisaře vězeňské stráže okamžitě jmenováni do funkce zástupce komisaře ve zkušební době a musejí absolvovat teoretický a praktický kurz odborné přípravy v trvání dvanácti měsíců, po jehož skončení jsou povinni složit závěrečnou zkoušku. V případě úspěšného složení této závěrečné zkoušky jsou kandidáti jmenováni do funkce zástupce komisaře, zatímco v opačném případě jsou povinni absolvovat další kurz.

9

Podle čl. 10 odst. 2 uvedeného legislativního nařízení:

„Pracovník, který byl z řádného důvodu nepřítomen na kurzu odborné přípravy po dobu delší než 30 dní, se může účastnit následujícího kurzu. Pracovnice, jejíž nepřítomnost v trvání víc než 30 dní byla zapříčiněna mateřskou dovolenou, se může účastnit kurzu následujícího po skončení období pracovní nepřítomnosti stanovených ustanoveními o ochraně pracujících matek.“

10

Článek 3 legislativního nařízení č. 151 o přijetí úplného znění zákonné úpravy v oblasti ochrany a podpory rodičovství na základě článku 15 zákona č. 53 ze dne 8. března 2000 (decreto legislativo č. 151 – Testo unico delle disposizioni legislative in materia di tutela e sostegno della maternità e della paternità, a norma dell’articolo 15 della legge 8 marzo 2000, č. 53) ze dne 26. března 2001 (běžný doplněk ke GURI č. 96 ze dne 26. dubna 2001, dále jen „legislativní nařízení č. 151“) zakazuje jakoukoliv diskriminaci na základě pohlaví a méně příznivé zacházení související s těhotenstvím a mateřstvím. Článek 16 uvedeného legislativního nařízení stanoví povinnou mateřskou dovolenou, přičemž zakazuje zejména přidělovat práci matce v období tří měsíců po porodu. Podle čl. 22 odst. 3 legislativního nařízení č. 151 je třeba celá období mateřské dovolené započítat do doby trvání zaměstnaneckého nebo služebního poměru dotyčných žen.

11

Článek 1494 legislativního nařízení č. 66 týkající se kodexu ozbrojených sil (decreto legislativo č. 66 – Codice dell’ordinamento militare) ze dne 15. března 2010 (běžný doplněk ke GURI č. 106 ze dne 8. května 2010, dále jen „legislativní nařízení č. 66“) v odstavci 5, jež se týká příslušnic ozbrojených sil, četnictva a finanční policie, stanoví, že v případě mateřství, jsou tyto příslušnice vyloučeny ze zahájeného kurzu po dobu následující po porodu, zároveň však uvádí, že v případě úspěšného složení zkoušky na konci následujícího kurzu se dotyčné příslušnici započte doba trvání služebního poměru k datu původního kurzu.

12

Loredana Napoli úspěšně absolvovala výběrové řízení pořádané dne 20. dubna 2009 na běžnou vedoucí pozici zástupce komisaře vězeňské stráže a dne 5. prosince 2011 byla přijata k účasti na kurzu odborné přípravy, který měl být zahájen dne 28. prosince.

13

Dne 7. prosince 2011 L. Napoli porodila. Podle vnitrostátních právních předpisů čerpala povinnou rodičovskou dovolenou po dobu tří měsíců, a sice do 7. března 2012.

14

Rozhodnutím ze dne 4. ledna 2012 jí Amministrazione penitenziaria oznámila, že na základě čl. 10 odst. 2 legislativního nařízení č. 146/2000 bude po uplynutí prvních 30 dnů období mateřské dovolené z dotčeného kurzu vyloučena a výplata její pracovní odměny bude přerušena. Tento správní orgán jí oznámil, že bude bez dalšího přijata do příštího pořádaného kurzu.

15

První žalobou, podanou dne 27. února 2012 u Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (správní soud regionu Lazio), napadla L. Napoli rozhodnutí ze dne 4. ledna 2012. Tomuto soudu byla předložena druhá žaloba s doplněním odůvodnění, směřující proti rozhodnutí vedoucího oddělení Amministrazione penitenziaria ze dne 9. března 2012, kterým byla L. Napoli s konečnou platností vyloučena z kurzu, přičemž jí byla zachována možnost účasti na příštím kurzu, se ztrátou platu do této doby.

16

Na podporu svých žalob L. Napoli především tvrdí, že Amministrazione penitenziaria nesprávně použila článek 10 legislativního nařízení č. 146/2000, neboť toto ustanovení stanoví, že mezi období nepřítomnosti na kurzu mají být počítána výlučně období dobrovolné nepřítomnosti pracujících matek, a tedy nikoli období povinné dovolené stanovené zákonem. Podpůrně a pro případ, že by se ukázalo, že napadená rozhodnutí byla v souladu s uvedeným legislativním nařízením, zpochybňuje soulad tohoto nařízení s italskou ústavou.

17

Tribunale amministrativo regionale per il Lazio v rámci rozhodování o předběžném opatření nejprve hlavní žalobní důvod zamítl a vyhověl žalobnímu důvodu, který byl uplatněn podpůrně. Článek 10 legislativního nařízení je totiž podle něj neslučitelný zejména se směrnicí 2006/54 tak, jak byla vyložena Soudní dvorem v rozsudku ze dne 16. února 2006, Sarkatzis Herrero (C-294/04, Sb. rozh. s. I-1513). Tento soud nařídil odklad provádění výše uvedeného rozhodnutí ze dne 9. března 2012, a rozhodl tudíž, že L. Napoli musí být po skončení povinné mateřské dovolené znovu přijata do kurzu.

18

Ve svém předkládacím rozhodnutí uvedený soud uvádí, že považuje možnost výkladu článku 10 legislativního opatření 146/2000 způsobem, který by byl v souladu s Ústavou a unijním právem, za vyloučenou. Jasné znění uvedeného článku, který odkazuje na doby nepřítomnosti stanovené předpisy na ochranu pracujících matek, ke kterým musí nutně náležet článek 16 legislativního nařízení č. 151, jenž zavádí povinnou mateřskou dovolenou, předkládajícímu soudu neumožňuje, aby si z možných smyslů znění dotčeného pravidla zvolil ten, který se nejvíce blíží vnitrostátním ústavním zásadám, jakož i základním zásadám unijního práva a tomuto znění byl přiznán smysl, který zákonodárce nezamýšlel. Navíc dosažení cíle sledovaného článkem 10 legislativního nařízení č. 146/2000, a sice aby každý zástupce komisaře ve zkušební době absolvoval náležité a úplné odborné vzdělávání, než začne plnit své pracovní úkoly, by bylo podle něj ohroženo nejen dobrovolnou nepřítomností, nýbrž stejně tak nepřítomností povinnou.

19

Předkládající soud uvádí, že existují další ustanovení vnitrostátních předpisů, která se týkají zejména služby v ozbrojených silách, jako je čl. 1494 odst. 5 legislativního nařízení č. 66, které vylučují z kurzů odborné přípravy některé ženy na povinné mateřské dovolené. Nicméně toto ustanovení stanoví, že v případě úspěšného složení zkoušky na konci následujícího kurzu se dotyčné kandidátce počítá doba trvání služebního poměru k datu původního kurzu odborné přípravy. Toto ustanovení, které je v oblasti právní úpravy služby v ozbrojených silách obecně závazné, však nelze přímo uplatnit na příslušníky vězeňské stráže, která je civilním sborem.

20

Loredana Napoli tedy podle předkládajícího soudu utrpěla z důvodu mateřství újmu, neboť se nachází v méně příznivé situaci než její kolegové mužského pohlaví, kteří uspěli v tomtéž výběrovém řízení a byli přijati k účasti na původním kurzu odborné přípravy. I za předpokladu, že by jí bylo možné obdobně přiznat záruku týkající se počátku právních účinků jmenování, která je stanovena v čl. 1494 odst. 5 legislativního nařízení č. 66, neměla by tato záruka finanční důsledek se zpětným účinkem. Loredana Napoli by nutně utrpěla ztrátu na platu a příspěvcích na sociální zabezpečení, které by jí náležely, kdyby se mohla účastnit původního kurzu.

21

Předkládající soud ještě dodává, že právo na přijetí do následujícího kurzu, které je přiznáno pracovnici vyloučené z prvního kurzu v důsledku mateřské dovolené, dotyčný správní orgán nezavazuje k tomu, aby takový kurz uspořádal. Uspořádání takového kurzu spadá i na dále do diskreční posuzovací pravomoci tohoto správního orgánu ohledně potřeby obsadit uvolněná místa a ekonomických zdrojů, které jsou pro tyto účely k dispozici. Vzhledem k tomu, že mezi původním a dalším kurzem může tedy uplynout řada let, je pro tuto pracovnici možnost absolvovat kurz nejistá. Újma utrpěná uvedenou pracovníci tak může nabýt značných rozměrů.

22

Italské právo tím, že zaručuje téže pracovnici možnost účasti na dalším kurzu, má zajisté za cíl sladění práv žen na práci s veřejným zájmem, aby do vězeňské stráže byli přijímáni za účelem plnění služebních povinností pouze kandidáti, kteří jsou náležitě připraveni prostřednictvím příslušného kurzu odborné přípravy. Nicméně vyvstává otázka, zda sledování tohoto cíle veřejného zájmu může odůvodnit nepříznivé zacházení se ženou, jež vyplývá z jejího vyloučení z kurzu následkem povinné mateřské dovolené.

23

Za těchto podmínek se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, zda musí být čl. 2 odst. 2 písm. c) ve spojení s čl. 14 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/54, jakož i článek 15 této směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které vylučují z důvodů veřejného zájmu ženu na mateřské dovolené z odborného vzdělávání, jež je nedílnou součástí jejího zaměstnání a je povinné k tomu, aby bylo možné dosáhnout definitivního jmenování na místo úředníka, jakož i mít prospěch ze zlepšení podmínek zaměstnání, přičemž této ženě zaručují právo účasti na dalším pořádaném odborném vzdělávání, jehož datum je ovšem nejisté.

25

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba nejprve připomenout, že čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54 stanoví, že méně příznivé zacházení se ženou spojené s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou představuje diskriminaci založenou na pohlaví a že čl. 14 odst. 1 této směrnice uvádí oblasti, ve kterých nesmí docházet k žádné diskriminaci. Jak přímá, tak nepřímá diskriminace je zakázána, pokud jde o podmínky přístupu k zaměstnání, včetně kritérií výběru a podmínek přijímání, přístupu ke všem druhům a ke všem úrovním odborného poradenství pro volbu povolání, odborného vzdělávání, dalšího odborného vzdělávání a rekvalifikace, jakož i odborných zkušeností, pracovních podmínek a účasti v organizaci zastupující zájmy zaměstnanců nebo v jiných organizacích (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Sarkatzis Herrero, bod 36).

26

Zadruhé je třeba uvést, že článek 15 uvedené směrnice stanoví, že žena na mateřské dovolené má po skončení této dovolené nárok vrátit se na stejné nebo rovnocenné pracovní místo za podmínek, které nejsou méně příznivé, a na prospěch ze zlepšení pracovních podmínek, na který by měla nárok během své nepřítomnosti.

27

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, je v projednávané věci nesporné, že L. Napoli je ve služebním poměru a že kurzy, z nichž byla vyloučena následkem nepřítomnosti z důvodu mateřské dovolené, jsou pořádány v rámci tohoto služebního poměru a jsou určeny k její přípravě na složení zkoušky, která jí v případě úspěšného složení umožní postoupit na vyšší místo v rámci služební hierarchie.

28

Uvedené kurzy je tudíž nutné považovat z hlediska čl. 14 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/54 i článku 15 této směrnice za součást pracovních podmínek vlastních zaměstnání L. Napoli (obdobně viz výše uvedený rozsudek Thibault, bod 27, a rozsudek ze dne 18. listopadu 2004, Sass, C-284/02, Sb. rozh. s. I-11143, body 30 a 31).

29

Nicméně vzhledem k tomu, že situace dotčená v původním řízení nastala v souvislosti s návratem z mateřské dovolené a týká se, jak vyplývá z předcházejícího bodu tohoto rozsudku, pracovních podmínek vztahujících se na pracovnici po jejím návratu z mateřské dovolené, je třeba položenou otázku přezkoumat z hlediska článku 15 uvedené směrnice, který představuje zvláštní ustanovení upravující takový případ.

30

Pokud jde o otázku, zda se v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, pracovnice, která se vrací z mateřské dovolené, vrací na své pracovní místo za podmínek, které pro ni nejsou méně příznivé, a má prospěch ze všech zlepšení pracovních podmínek, na které by měla nárok během nepřítomnosti, je třeba uvést, že čerpání mateřské dovolené neovlivnilo postavení této pracovnice, neboť status zástupce komisaře ve zkušební době, který zaručuje zápis do následujícího kurzu, byl ve prospěch L. Napoli zachován, a že se uvedená pracovnice vrátila na pracovní místo, na které byla zařazena před mateřskou dovolenou.

31

Nic to nemění na tom, že vyloučení z kurzu odborné přípravy z důvodu čerpání mateřské dovolené mělo negativní dopad na pracovní podmínky L. Napoli.

32

Ostatní pracovníci, kteří byli přijati do prvního kurzu odborné přípravy, měli totiž možnost účastnit se uvedeného kurzu v plném rozsahu a postoupit v případě úspěšného složení zkoušky, kterou se tato odborná příprava uzavírá, na vyšší místo v rámci služební hierarchie zástupce komisaře a pobírat příslušný plat dříve než L. Napoli. Loredana Napoli musí čekat na začátek příštího kurzu odborné přípravy, který podle konstatování předkládajícího soudu navíc představuje událost, jejíž datum je nejisté.

33

Vyloučení z prvního kurzu a následný zákaz účasti na závěrečné zkoušce tohoto kurzu mají ovšem za následek ztrátu možnosti dotčené osoby mít prospěch, stejně jako její kolegové, ze zlepšení pracovních podmínek, a je tudíž nutné mít za to, že zakládá nepříznivé zacházení ve smyslu článku 15 směrnice 2006/54.

34

Tento závěr není zpochybněn argumentem, podle něhož požadavek, aby se z důvodů veřejného zájmu uvedené zkoušky účastnili pouze kandidáti, kteří jsou náležitě připraveni na výkon nových funkcí, předpokládá jejich účast na všech kurzech, které jsou součástí dotyčného odborného vzdělávání.

35

I když vnitrostátní orgány mají při přijímání opatření, jež považují za nezbytná k tomu, aby zaručila veřejnou bezpečnost členského státu podle okolností určitý prostor pro posouzení (viz zejména rozsudek ze dne 11. ledna 2000, Kreil, C-285/98, Recueil, s. I-69, bod 24), pokud zavádějí taková opatření odchylující se od základního práva, jako je rovné zacházení pro muže a ženy, jehož uplatňování má zajistit směrnice 2006/54, je jejich povinností dodržovat zásadu proporcionality, která je součástí základních zásad unijního práva (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Kreil, bod 23).

36

Je přitom nutné konstatovat, že takové opatření, jako je opatření dotčené v původním řízení, které stanoví automatické vyloučení z kurzu odborné přípravy a má za následek nemožnost účasti na následně pořádané zkoušce, ač nebylo zohledněno zejména stadium uvedeného kurzu, ve kterém nastala nepřítomnost z důvodu mateřské dovolené ani již absolvované odborné vzdělávání, a které ženě, jež čerpala takovou dovolenou, přiznává pouze právo účasti na kurzu odborné přípravy pořádaném k pozdějšímu, avšak nejistému datu, se nezdá být v souladu s uvedenou zásadou proporcionality.

37

Porušení této zásady je, jak uvedl předkládající soud, tím spíše zjevné, že okolnost, že začátek dalšího kurzu odborné přípravy představuje nejistou událost, vyplývá ze skutečnosti, že příslušné orgány nejsou povinné uspořádat takový kurz k určitému časovému okamžiku.

38

V této souvislosti je třeba dodat, že pro účely zajištění skutečné rovnosti mužů a žen, o jejíž dosažení usiluje směrnice 2006/54 (obdobně viz výše uvedený rozsudek Thibault, bod 26), mají členské státy určitý prostor pro uvážení a že v úvahu patrně přicházejí opatření, která méně zasahují do zásady rovného zacházení pro muže a ženy, než je opatření dotčené v původním řízení. Jak uvedl sám předkládající soud, vnitrostátní orgány mohou případně sladit požadavek úplného odborného vzdělávání kandidátů s právy pracovnice tak, že pro pracovnici, která se vrací z mateřské dovolené, zajistí souběžné náhradní kurzy rovnocenné původním kurzům odborné přípravy tak, aby tato pracovnice mohla být včas připuštěna ke zkoušce, která jí umožní v co nejkratší lhůtě postoupit na vyšší místo v rámci služební hierarchie, což současně znamená, že průběh její kariéry nebude méně příznivý než průběh kariéry kolegy mužského pohlaví, který je úspěšným uchazečem téhož výběrového řízení a byl přijat do téhož původního kurzu odborné přípravy.

39

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na první a druhou otázku je třeba odpovědět tak, že článek 15 směrnice 2006/54 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které z důvodů veřejného zájmu vylučují ženu na mateřské dovolené z odborného vzdělávání, které je nedílnou součástí jejího zaměstnání a je povinné k tomu, aby bylo možné dosáhnout definitivního jmenování na místo úředníka, jakož i mít prospěch ze zlepšení podmínek zaměstnání, a zároveň této ženě zaručují právo účasti na dalším pořádaném odborném vzdělávání, jehož datum je však nejisté.

40

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda se čl. 14 odst. 2 směrnice 2006/54 použije na takové vnitrostátní právní předpisy, jako jsou právní předpisy dotčené v původním řízení, které nevyhrazují určitou činnost pouze pracovníkům mužského pohlaví, ale oddalují přístup k této činnosti v případě pracovnic, které nemohly absolvovat úplné odborné vzdělávání z důvodu povinné mateřské dovolené.

41

V této souvislosti je třeba uvést, že čl. 14 odst. 2 uvedené směrnice, stejně jako čl. 2 odst. 2 směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky (Úř. věst. L 39, s. 40; 05/01, Zvl. vyd. s. 187), který byl čl. 14 odst. 2 nahrazen, má povahu ustanovení tvořícího výjimku z individuálního práva zakotveného směrnicí 2006/54, neboť členské státy opravňuje k tomu, aby stanovily, že rozdíl v zacházení na základě vlastnosti související s pohlavím, nepředstavuje za určitých podmínek diskriminaci ve smyslu této směrnice. Proto je nutné toto ustanovení vykládat restriktivně (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. května 1986, Johnston, 222/84, Recueil, s. 1651, bod 36, a ze dne 26. října 1999, Sirdar, C-273/97, Recueil, s. I-7403, bod 23).

42

Přitom je nutné konstatovat, že ve sporu v původním řízení nebylo uvedeno ani tvrzeno, že použitelná ustanovení vnitrostátních právních předpisů stanoví, že vlastnost spojená s pohlavím představuje podstatný a určující profesní požadavek pro schopnost výkonu této funkce, nebo že příslušné vnitrostátní orgány využily, pokud jde o výkon funkce zástupce komisaře vězeňské stráže, prostor pro uvážení, takto přiznaný uvedenou směrnicí, nebo měly v úmyslu se tohoto prostoru pro uvážení dovolávat.

43

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na třetí otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 14 odst. 2 směrnice 2006/54 se nepoužije na takové vnitrostátní právní předpisy, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení, které nevyhrazují určitou činnost pouze pracovníkům mužského pohlaví, ale které oddalují přístup k této činnosti v případě pracovnic, které nemohly absolvovat úplné odborné vzdělávání z důvodu povinné mateřské dovolené.

44

Vzhledem k odpovědi podané na třetí otázku není již třeba na čtvrtou otázku odpovídat.

45

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda jsou ustanovení čl. 14 odst. 1 písm. c) a článku 15 směrnice 2006/54 dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná, aby mohla mít přímý účinek.

46

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jsou ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jednotlivci oprávněni dovolávat se jich vůči členskému státu (viz zejména rozsudky ze dne 12. července 1990, Foster a další, C-188/89, Recueil, s. I-3313, bod 16, a ze dne 20. března 2003, Kutz-Bauer, Recueil, s. I‑2741, bod 69).

47

Je nutné konstatovat, že čl. 14 odst. 1 písm. c) a článek 15 směrnice 2006/54 tyto požadavky splňují.

48

Pokud jde o čl. 14 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice, který obsahuje ustanovení zavádějící zásadu rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání, je třeba uvést, že vylučuje, obecně a jednoznačně, veškerou diskriminaci na základě pohlaví v oblastech, jež vyjmenovává (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Sarkatzis Herrero, bod 36).

49

Stejně tak článek 15 téže směrnice jasně, přesně a bezpodmínečně stanoví, že žena na mateřské dovolené má po skončení této dovolené nárok vrátit se na stejné nebo rovnocenné pracovní místo za podmínek, které nejsou méně příznivé, a na prospěch ze zlepšení pracovních podmínek, na který by měla nárok během nepřítomnosti.

50

Vzhledem k tomu, že obě dotčená ustanovení mají přímý účinek, je třeba ještě připomenout, že podle ustálené judikatury má vnitrostátní soud, jehož úkolem je uplatňovat v rámci své pravomoci ustanovení unijního práva, povinnost zajistit plný účinek těchto norem i tak, že ze své vlastní pravomoci podle potřeby ponechá bez použití jakékoli ustanovení vnitrostátních právních předpisů odporující unijnímu právu, aniž by nejprve musel žádat o jeho odstranění legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či vyčkat tohoto odstranění (viz zejména rozsudek ze dne 9. března 1978, Simmenthal, 106/77, Recueil, s. 629, bod 24, a výše uvedený rozsudek Kutz-Bauer, bod 73). Jednotlivec se tedy může dovolávat vůči dotyčnému členskému státu čl. 14 odst. 1 písm. c) a článku 15 směrnice 2006/54 a vnitrostátní soud je může použít, aby vyloučil uplatnění jakéhokoliv vnitrostátního právního předpisu, který není v souladu s uvedenými články.

51

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na pátou otázku je třeba odpovědět tak, že ustanovení čl. 14 odst. 1 písm. c) a článku 15 směrnice 2006/54 jsou dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná na to, aby mohla mít přímý účinek.

52

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl: