1

Svým kasačním opravným prostředkem se obec Millau a společnost Société d’économie mixte d’équipement de l’Aveyron (dále jen „SEMEA“) domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie Komise v. SEMEA a commune de Millau (T‑168/10 a T‑572/10, EU:T:2012:435, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál uložil společnosti SEMEA a obci Millau společně a nerozdílně zaplatit Evropské komisi jistinu ve výši 41 012 eur vyplacenou Komisí z titulu záruky, kterou schválila v rámci financování poskytnutého společnosti SEMEA, zvýšenou o úroky z prodlení, jakož i úroky vzniklé na základě kapitalizace úroků z prodlení ke stanoveným datům splatnosti.

2

Skutečnosti předcházející sporu byly popsány v bodech 1 až 31 napadeného rozsudku takto:

3

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 15. dubna 2010 podala Komise žalobu, kterou se domáhala zejména toho, aby bylo společnosti SEMEA uloženo zaplatit částku 41012 eur z titulu vrácení záruky, spolu s kapitalizovanými úroky, jakož i částku 5000 eur z titulu údajně utrpěné újmy.

4

Vzhledem k tomu, že obec Millau převzala všechna aktiva a pasiva společnosti SEMEA, podala Komise návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 21. prosince 2010 žalobu rovněž proti této obci, v níž uplatňovala v podstatě stejná návrhová žádání.

5

Obě věci byly z důvodu své vzájemné souvislosti spojeny.

6

V první části napadeného rozsudku Tribunál zkoumal žalobu podanou Komisí proti společnosti SEMEA.

7

Pokud jde o přípustnost této žaloby, Tribunál v bodech 47 až 49 napadeného rozsudku prohlásil, že je podle článku 272 SFEU a čl. 256 odst. 1 prvního pododstavce SFEU ve spojení s článkem 10 obecných smluvních podmínek příslušný k rozhodnutí o žalobě Komise. Zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou společností SEMEA vycházející ze skutečnosti, že z důvodu jejího výmazu z obchodního rejstříku neměla uvedená společnost k datu podání žaloby ani právní subjektivitu, ani procesní způsobilost.

8

Pokud jde o opodstatněnost žaloby, Tribunál nejprve v bodech 61 až 68 napadeného rozsudku kvalifikoval dotčenou smlouvu jako smlouvu správní povahy.

9

Poté Tribunál v bodech 69 až 74 uvedeného rozsudku rozhodl, že společnost SEMEA byla na základě bezdůvodného obohacení podle francouzského práva povinna vrátit Evropské unii neoprávněně získanou částku ve výši 41012 eur.

10

V bodech 75 až 88 napadeného rozsudku Tribunál odmítl námitky společnosti SEMEA vycházející zaprvé z toho, že se Komise vzdala vymáhání vrácení dlužné částky, zadruhé ze skutečnosti, že společnost SEMEA byla svého dluhu zbavena v důsledku jeho převzetí obcí Millau, zatřetí z promlčení sporné pohledávky, jakož i začtvrté ze zániku této pohledávky.

11

Tribunál kromě toho uložil společnosti SEMEA zaplatit úroky z prodlení v zákonné sazbě používané ve Francii od 27. dubna 1993, přičemž uvedené kapitalizované úroky samy ponesou úroky od 15. dubna 2010, a od každé další roční splatnosti počínající uvedeným datem.

12

Tribunál konečně zamítl návrh na zaplacení náhrady škody podaný Komisí.

13

Pokud jde o vzájemnou žalobu podanou společností SEMEA, Tribunál ji odmítl poté, co v bodech 108 a 109 napadeného rozsudku konstatoval, že neexistuje přímá příčinná souvislost mezi jednáním Komise a újmou tvrzenou žalobkyněmi.

14

Ve druhé části napadeného rozsudku Tribunál zkoumal žalobu Komise podanou proti obci Millau. Podle této obce musí být tato žaloba zamítnuta jakožto žaloba podaná k soudu, který není příslušný, aby o ní rozhodl.

15

Pokud jde o otázku, zda pravomoc Tribunálu může být založena na základě rozhodčí doložky uzavřené společností SEMEA, Tribunál v bodech 114 až 119 napadeného rozsudku připomenul, že článek 272 SFEU musí být vykládán restriktivně a že pravomoc Tribunálu pro rozhodování sporu, který se týká smlouvy, na základě rozhodčí doložky obsažené v této smlouvě se v zásadě posuzuje pouze s ohledem na ustanovení článku 272 SFEU a formulaci samotné rozhodčí doložky.

16

Poté, co odmítl tvrzení Komise, že rozhodčí doložka sjednaná společností SEMEA byla převedena na obec Millau jako akcesorický prvek sporné pohledávky, Tribunál v bodech 132 až 149 napadeného rozsudku zkoumal, zda se prostřednictvím ujednání ve prospěch jiné osoby uzavřeného se společností SEMEA mohla na obec Millau vztahovat rozhodčí doložka.

17

Tribunál v této souvislosti nejprve v bodě 134 uvedeného rozsudku konstatoval, že existence rozhodčí doložky se zkoumá s přihlédnutím k obecným zásadám smluvního práva vyplývajícím z právních řádů členských států. Upřesnil, že „[i] když jedna z těchto zásad stanoví, že smlouva váže pouze své smluvní strany, tato zásada nebrání tomu, aby tyto dvě strany mohly prostřednictvím ujednání ve prospěch jiné osoby přiznat právo třetí osobě“.

18

Tribunál poté v bodě 135 napadeného rozsudku rozhodl, že rozhodčí doložka stanovená v článku 10 obecných smluvních podmínek může vyplývat ze smlouvy uzavřené mezi společností SEMEA a obcí Millau. Zaprvé totiž článek 272 SFEU uvádí, že rozhodčí doložka musí být obsažena ve smlouvě uzavřené Unií nebo na její účet. Obec Millau a Komise však smlouvu neuzavřely, a v důsledku toho nesjednaly ani rozhodčí doložku. Aby bylo možné dospět k závěru, že se Komise může vůči obci Millau odvolávat na tuto rozhodčí doložku, Tribunál vycházel z toho, že ujednání ve prospěch jiné osoby uzavřené mezi společností SEMEA a obcí Millau může být považováno za ujednání na účet Unie. Zadruhé Tribunál rozhodl, že pravomoc Tribunálu rozhodovat spory ze smlouvy nemůže být založena proti vůli Unie, což však není případ rozhodčí doložky sjednané výlučně ve prospěch Unie.

19

Tribunál konečně v bodě 136 napadeného rozsudku dodal, že procesní povaha rozhodčí doložky nebrání tomu, aby taková doložka byla sjednána ve prospěch jiné osoby.

20

Tribunál poté, co v bodě 138 uvedeného rozsudku upřesnil, že ujednání ve prospěch jiné osoby může vyplývat z výslovné dohody mezi dlužníkem a věřitelem, která směřuje k přiznání práva třetí osobě, že však může být rovněž dovozeno z účelu smlouvy nebo okolností konkrétní věci, v bodech 139 až 141 uvedeného rozsudku, zejména s ohledem na skutkové a právní okolnosti uvedené v zápise obecní rady obce Millau ze dne 18. prosince 2010, rozhodl, že navrhovatelky chtěly, aby Unii vznikla pohledávka vůči obci Millau, a že posledně uvedená byla ochotná podřídit se rozhodčí doložce stanovené v článku 10 obecných smluvních podmínek.

21

Na základě toho Tribunál v bodě 142 napadeného rozsudku odmítl argument uvedený navrhovatelkami, podle něhož mělo převedení dluhu společnosti SEMEA na obec Millau osvobozující účinek vůči společnosti SEMEA, neboť takovéto převedení dluhu by nutně vyžadovalo souhlas Unie, který v projednávaném případě chybí.

22

Tribunál kromě toho v bodě 148 uvedeného rozsudku upřesnil, že pokud by existovala kolize mezi ustanoveními francouzského práva, to znamená článkem 2060 občanského zákoníku, jakož i článkem 48 občanského soudního řádu a článkem 272 SFEU, musel by mít posledně uvedený článek přednost před všemi vnitrostátními ustanoveními, která jsou s ním v rozporu.

23

Tribunál z toho v bodě 149 uvedeného rozsudku vyvodil, že na základě rozhodčí doložky má pravomoc rozhodnout o žalobě Komise proti obci Millau.

24

Co se týče opodstatněnosti žaloby, Tribunál stran obce Millau prohlásil za opodstatněný jak návrh na vrácení částky 41012 eur, tak návrh na zaplacení úroků, které od 15. dubna 2010, data první roční splatnosti, samy ponesou úroky.

25

Vzhledem k tomu, že Komise má nárok pouze na jednu úhradu, Tribunál ji uložil společnosti SEMEA a obci Millau společně a nerozdílně.

26

Tribunál naopak zamítl návrh na zaplacení náhrady škody podaný Komisí, jakož i vzájemnou žalobu obce Millau.

27

Svým kasačním opravným prostředkem navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr:

28

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

29

Projednávaný kasační opravný prostředek nastoluje otázku, zda byl platně podán jménem společnosti SEMEA, jak uvádí generální advokátka v bodě 32 svého stanoviska.

30

Z dokumentů obsažených ve spisu předloženém Soudnímu dvoru vyplývá, že k datu podání kasačního opravného prostředku, to znamená ke dni 19. listopadu 2012, advokáti zastupující obec Millau v rozporu s ustanoveními čl. 119 odst. 2 a čl. 168 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora nepředložili svoji plnou moc řádně vystavenou oprávněným zástupcem společnosti SEMEA.

31

V dopise ze dne 12. listopadu 2012 adresovaném panu F. Bleykastenovi sice pan M. Blanc jakožto zmocněnec ad hoc společnosti SEMEA považoval za vhodné, aby se tato společnost připojila ke kasačnímu opravnému prostředku podanému obcí Millau, avšak upřesnil, že jeho pověření jako zmocněnce ad hoc skončilo dne 12. srpna 2012.

32

Podle čl. 119 odst. 4 a čl. 168 odst. 4 jednacího řádu požádala kancelář Soudního dvora v průběhu října 2013 advokáty společnosti SEMEA, aby předložili procesní plnou moc, z níž je patrno, že byli pověřeni jednat jménem společnosti SEMEA. Dopisem ze dne 25. listopadu 2013 posledně uvedení předložili kanceláři Soudního dvora usnesení příslušného obchodního soudu ze dne 5. listopadu 2013, kterým byl pan M. Blanc jmenován zmocněncem ad hoc uvedené společnosti pro řízení o kasačním opravném prostředku probíhající před Soudním dvorem.

33

Jak uvedla generální advokátka v bodech 40 až 44 svého stanoviska, čl. 119 odst. 4 a čl. 168 odst. 4 jednacího řádu je nutno vykládat v tom smyslu, že nedostatek plné moci v okamžiku podání kasačního opravného prostředku je možné zhojit dodatečným předložením veškerých dokumentů potvrzujících existenci této plné moci.

34

Z toho vyplývá, že ačkoli advokáti společnosti SEMEA nedisponovali k datu podání tohoto kasačního opravného prostředku plnou mocí této společnosti, nic to nemění na tom, že po jmenování pana M. Blanca jako zmocněnce ad hoc mohl posledně uvedený platně potvrdit svůj záměr, aby se společnost SEMEA připojila ke kasačnímu opravnému prostředku podanému obcí Millau (v tomto smyslu viz rozsudek Maurissen a Union syndicale v. Účetní dvůr, 193/87 a 194/87, EU:C:1989:185, bod 33).

35

Z výše uvedeného vyplývá, že kasační opravný prostředek byl řádně podán jménem společnosti SEMEA.

36

Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelky uplatňují čtyři důvody.

37

Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že se prohlásil příslušným pro rozhodnutí o žalobě podané proti obci Millau. Tribunál měl neprávem za to, že na základě ujednání ve prospěch jiné osoby mezi společností SEMEA a obcí Millau se na posledně uvedenou vztahuje rozhodčí doložka stanovená v článku 10 obecných smluvních podmínek uzavřených mezi společností SEMEA a Komisí.

38

Navrhovatelky zaprvé tvrdí, že použitelné vnitrostátní právo, v tomto případě článek 2060 občanského zákoníku, zakazuje právnickým osobám veřejného práva předložit spor rozhodčímu soudu. Navrhovatelky mají za to, že právnická osoba veřejného práva, která nesmí uzavřít rozhodčí doložku, a fortiori nesmí takovouto doložku sjednat ve prospěch třetí osoby, a to tím spíše že článek 272 SFEU možnost takovéhoto ujednání nestanoví.

39

Navrhovatelky v této souvislosti dodávají, že odkaz Tribunálu v bodě 136 napadeného rozsudku na rozsudek Gerling Konzern Speziale Kreditversicherung a další (201/82, EU:C:1983:217, body 10 až 20) není pro projednávaný případ relevantní, neboť uvedený rozsudek byl vydán ve zvláštním kontextu pojistné smlouvy. Kromě toho navrhovatelky, opírajíce se o zásadu autonomie vůle, tvrdí, že vzhledem k tomu, že Komise převod pohledávky, kterou vůči společnosti SEMEA držela, na obec Millau nikdy výslovně neschválila, nedošlo ani k postoupení této pohledávky, ani k převodu rozhodčí doložky.

40

Zadruhé navrhovatelky kritizují zejména body 137 až 140 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál konstatoval, že povinnost obce Millau zaplatit má svůj základ v dohodě, kterou tato obec uzavřela se společností SEMEA, neboť z této dohody je možné vyvodit ujednání ve prospěch jiné osoby, konkrétně ujednání na účet Unie. Navrhovatelky zpochybňují, že takováto dohoda týkající se uvedeného dluhu byla v souvislosti s Komisí uzavřena, neboť rozhodnutí obce Millau týkající se úhrady závazků společnosti SEMEA bylo jednostranným rozhodnutím této obce.

41

Navrhovatelky mají zatřetí za to, že se Tribunál v bodě 140 napadeného rozsudku dopustil nesprávného výkladu usnesení ze dne 18. prosince 2010, když vycházel z toho, že obec Millau „s veškerou znalostí věci“ chtěla převzít dluh, jehož obsah a režim odpovídal obsahu a režimu dluhu společnosti SEMEA. Rozhodnutí obecní rady obce Millau o převzetí aktiv a pasiv společnosti SEMEA, „jak bylo popsáno výše“, totiž obsahovalo podrobný popis, který o existenci rozhodčí doložky nic neuvádí.

42

Komise nejprve tvrdí, že článek 10 obecných smluvních podmínek musí být kvalifikován ve smyslu francouzského práva jako doložka o soudní příslušnosti, nikoli jako rozhodčí doložka. Zákaz stanovený v článku 2060 občanského zákoníku se přitom vztahuje pouze na rozhodčí doložku.

43

Komise se dále domnívá, že Tribunál měl správně za to, že znaky charakterizující ujednání ve prospěch jiné osoby byly v projednávaném případě naplněny. Komise dodává, že dosah rozsudku Gerling Konzern Speziale Kreditversicherung a další (EU:C:1983:217) se neomezuje pouze na pojistné smlouvy.

44

Komise má konečně za to, že argument týkající se usnesení ze dne 18. prosince 2010 musí být odmítnut jako nepřípustný, neboť souvisí s otázkou týkající se čistě skutkového stavu.

45

Pokud jde o první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, navrhovatelky se snaží zpochybnit samotnou skutečnost, že by rozhodčí doložka ve smyslu článku 272 SFEU mohla být předmětem ujednání ve prospěch jiné osoby. V této souvislosti připomínají své argumenty uvedené v prvním stupni, které vycházejí z toho, že právnické osoby francouzského veřejného práva nesmějí uzavřít rozhodčí doložku, a tvrdí, že tento zákaz musí a fortiori platit pro sjednání takovéto doložky ve prospěch třetí osoby.

46

Z výše uvedeného vyplývá, že se navrhovatelky omezují na rozvíjení argumentace již uplatněné před Tribunálem, avšak nezaujímají stanovisko k odůvodnění, které Tribunál uvedl v souvislosti s jejím zamítnutím.

47

Z článku 256 SFEU a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i z čl. 112 odst. 1 písm. c) jednacího řádu přitom vyplývá, že kasační opravní prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, kterými je tento návrh konkrétně podpořen (viz zejména rozsudky Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, EU:C:2000:361, bod 34; Interporc v. Komise, C‑41/00 P, EU:C:2003:125, bod 15, jakož i Reynolds Tobacco a další v. Komise, C‑131/03 P, EU:C:2006:541, bod 49).

48

Kasační opravný prostředek, který se omezuje na opakování nebo doslovné převzetí žalobních důvodů a argumentů, které již byly uplatněny před Tribunálem, včetně těch, které se zakládaly na skutečnostech tímto soudem výslovně odmítnutých, tak nesplňuje požadavky na odůvodnění vyplývající z těchto ustanovení (viz zejména rozsudek Interporc v. Komise, EU:C:2003:125, bod 16). Takový kasační opravný prostředek je totiž ve skutečnosti návrhem domáhajícím se pouhého nového přezkumu žaloby předložené Tribunálu, což nespadá do pravomoci Soudního dvora (viz zejména rozsudek Reynolds Tobacco a další v. Komise, EU:C:2006:541, bod 50).

49

Tento argument tudíž musí být odmítnut jako nepřípustný.

50

Pokud jde o odkaz na rozsudek Gerling Konzern Speziale Kreditversicherung a další (EU:C:1983:217) uvedený v bodě 136 napadeného rozsudku, je třeba uvést, že Tribunál tento rozsudek citoval, aby zdůraznil, že „procesní povaha rozhodčí doložky nebrání tomu, aby taková doložka byla sjednána ve prospěch jiné osoby“.

51

Stačí přitom konstatovat, že bod 136 napadeného rozsudku obsahuje doplňující důvod, který měl podpořit závěr, k němuž Tribunál dospěl v bodech 134 a 135 napadeného rozsudku, že rozhodčí doložka může být předmětem ujednání ve prospěch jiné osoby.

52

Protože tedy argumentace navrhovatelek týkající se rozsudku Gerling Konzern Speziale Kreditversicherung a další (EU:C:1983:217) není způsobilá zpochybnit tento závěr Tribunálu, je nutno ji zamítnout jako irelevantní.

53

Argument vycházející ze zásady autonomie vůle, který má potvrdit, že z důvodu neexistence výslovného souhlasu Komise nedošlo ani k postoupení sporné pohledávky, ani k převodu s ní spojené rozhodčí doložky, je rovněž nutno zamítnout. Navrhovatelky totiž pouze opakují svoji argumentaci rozvinutou v prvním stupni, aniž upřesňují, co je možné vytýkat odůvodnění Tribunálu, když tento v bodech 142 až 143 napadeného rozsudku rozhodl, že výslovný souhlas Komise nebyl v případě, kdy byla sjednána rozhodčí doložka ve prospěch Unie, nezbytný.

54

Pokud jde o druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, stačí konstatovat, že navrhovatelky s odkazem na některé věcné skutečnosti v podstatě zpochybňují posouzení skutkových okolností věci, které Tribunál provedl v bodech 137 až 140 napadeného rozsudku za účelem určení, zda je možné z účelu dotčené smlouvy vyvodit existenci ujednání ve prospěch jiné osoby.

55

V souladu s článkem 256 SFEU a čl. 58 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora je ale kasační opravný prostředek omezen na právní otázky a musí se zakládat na důvodech vycházejících z nepříslušnosti Tribunálu, z nedostatků řízení před Tribunálem, které poškozují zájmy účastníka řízení podávajícího kasační opravný prostředek, či z porušení unijních právních předpisů Tribunálem (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Brazzelli Lualdi a další, C‑136/92 P, EU:C:1994:211, bod 47).

56

Jedině Tribunál je tudíž příslušný zjistit skutkový stav, kromě případu, kdy by věcná nesprávnost jeho zjištění vyplývala z písemností ve spise, které mu byly předloženy, jakož i posoudit předložené důkazy. Zjištění tohoto skutkového stavu a posouzení těchto důkazů, s výhradou případu jejich zkreslení, tedy nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora (v tomto smyslu viz zejména rozsudky EIB v. Hautem, C‑449/502 P, EU:C:2001:502, bod 44, jakož i Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, C‑105/04 P, EU:C:2006:592, body 69 a 70).

57

Posouzení skutkového stavu provedené Tribunálem a vedoucí k závěru, že existovala povinnost obce Millau zaplatit, proto nepředstavuje právní otázku, která by podléhala přezkumu Soudního dvora, s výhradou případu jeho zkreslení, jehož se však navrhovatelky nedovolávají.

58

Tato druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku proto musí být prohlášena za nepřípustnou.

59

Pokud jde o třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál v bodě 141 napadeného rozsudku dopustil při určování dosahu převzetí dluhu společnosti SEMEA vůči Komisi obcí Millau nesprávného výkladu usnesení ze dne 18. prosince 2010.

60

Je však třeba konstatovat, že se navrhovatelky omezují na zpochybnění posouzení jako takového, provedeného Tribunálem v souvislosti s rozsahem pasiv společnosti SEMEA, jež byla převzata obcí Millau. Jejich tvrzení se tedy netýká ani věcné nesprávnosti zjištění Tribunálu, ani zkreslení důkazů, které mu byly předloženy.

61

V souladu s judikaturou citovanou v bodech 55 a 56 tohoto rozsudku je nutno i tuto třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku odmítnout jako nepřípustnou.

62

Z výše uvedeného vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako částečně irelevantní a odmítnut jako částečně nepřípustný.

63

Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál rozhodnutím, že žaloba podaná Komisí proti společnosti SEMEA byla přípustná, dopustil nesprávného právního posouzení. Tribunál měl jednak nesprávně za to, že práva a závazky společnosti SEMEA nebyly vypořádány a že společnost SEMEA nebyla zbavena svých dluhů vůči Komisi v důsledku převodu svého majetku na obec Millau, neboť Komise nedala souhlas k převzetí sporné pohledávky touto obcí.

64

Navrhovatelky mají za to, že v důsledku toho, že obec Millau zcela nahradila společnost SEMEA, posledně uvedená mohla uzavřít svoji likvidaci. Společnost SEMEA byla platně zproštěna svých závazků vůči Komisi, jejíž souhlas nebyl nezbytný, neboť nahrazení solventní právnickou osobou pro ni bylo výhodné.

65

Komise tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, protože je nejasný. Podpůrně má Komise za to, že tento důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako zjevně neopodstatněný.

66

Je třeba uvést, že svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že obec Millau nahradila společnost SEMEA. Tímto ve skutečnosti schvalují odůvodnění Tribunálu uvedené v bodech 138 až 140 napadeného rozsudku, podle něhož z okolností projednávané věci vyplývá, že prostřednictvím ujednání ve prospěch jiné osoby skuteční nebo potenciální věřitelé společnosti SEMEA, mezi které patří zejména Komise, získali v podobě obce Millau nového dlužníka.

67

Je však třeba konstatovat, že námitky, které navrhovatelky uvádějí v souvislosti s napadeným rozsudkem, se omezují na skutkové posouzení provedené Tribunálem a neuvádějí přitom přesným způsobem ani nesprávná právní posouzení, kterých se měl Tribunál dopustit, ani právní argumenty dovolávané na podporu tohoto druhého důvodu kasačního opravného prostředku. Na základě judikatury citované v bodech 47 a 48 tohoto rozsudku musí být tento druhý důvod kasačního opravného prostředku prohlášen za nepřípustný.

68

Kromě toho je třeba konstatovat, že tento druhý důvod kasačního opravného prostředku v podstatě přebírá argumentaci navrhovatelek uvedenou v rámci jejich prvního důvodu kasačního opravného prostředku, který však vedl k popření existence jakékoli dohody mezi společností SEMEA a obcí Millau o údajném dluhu vůči Komisi.

69

Navrhovatelky si tedy protiřečí se svojí vlastní právní argumentací, a proto musí být tento druhý důvod kasačního opravného prostředku odmítnut jako nepřípustný (v tomto smyslu viz usnesení Nijs v. Účetní dvůr, C‑495/06 P, EU:C:2007:644, body 52 až 56).

70

Svým třetím důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že platí obecná třicetiletá promlčecí lhůta, a že sporná pohledávka proto není promlčena.

71

Navrhovatelky na straně jedné připomínají, že obec Millau, která převzala majetek společnosti SEMEA, je oprávněna uplatňovat vůči Komisi stejné právní argumenty, jaké mohla uplatňovat společnost SEMEA, včetně těch, jež se týkají desetileté promlčecí lhůty závazků vyplývajících z obchodního zákoníku v jeho znění platném v okamžiku sporu (dále jen „obchodní zákoník“). Na straně druhé vzhledem k tomu, že společnost SEMEA byla obchodní společností se smíšeným hospodařením, sporná pohledávka vznikla v rámci obchodního vztahu mezi společností SEMEA, která je obchodníkem, a Komisí, která obchodníkem není.

72

Zaprvé navrhovatelky tvrdí, že promlčení závazků nezávisí na správní povaze smlouvy. V případě neexistence zvláštních pravidel správního práva se totiž mají použít pravidla promlčení obecného práva. Desetiletá promlčecí lhůta stanovená v obchodním zákoníku představuje zvláštní právní úpravu, která má přednost před pravidly občanského práva, a proto musí být použita na obchodní vztah dotčený v projednávané věci.

73

Pokud jde o rozsudek Conseil d’État ze dne 31. července 1992 (č. 69661), navrhovatelky uvádějí, že správní soud nezamítl použití desetileté promlčecí lhůty stanovené v obchodním zákoníku na základě toho, že se neuplatní ve vztahu mezi osobou veřejného práva a obchodníkem, nýbrž na základě toho, že sporné závazky nevznikly v souvislosti s obchodem mezi dotyčnými osobami. V důsledku toho nemůže být povaha dotčené smlouvy na překážku použití desetileté promlčecí lhůty stanovené v obchodním zákoníku.

74

Zadruhé navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že nepřesně posoudil ustanovení smlouvy a okolnosti projednávané věci, když rozhodl, že sporná pohledávka nemůže být považována za pohledávku vzniklou v rámci obchodního vztahu mezi společností SEMEA a Komisí.

75

V této souvislosti zdůrazňují, že rozsudek Conseil d’État ze dne 31. července 1992 byl vydán v naprosto odlišném kontextu zemědělských náhrad poskytovaných v rámci společné zemědělské politiky a nelze jej v projednávané věci použít. Vzhledem k ustanovením smlouvy se totiž Komise na dotčeném projektu přímo podílí a má kontrolu nad jeho prováděním, takže je nutno dojít k závěru, že mezi společností SEMEA a Komisí existoval obchodní vztah.

76

Komise tvrdí, že první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být odmítnuta jako nepřípustná nebo přinejmenším jako neopodstatněná v části, ve které vyplývá z nesprávného výkladu napadeného rozsudku. Tribunál své odůvodnění týkající se promlčení sporné pohledávky nijak neopřel o správní povahu dotčené smlouvy.

77

Pokud jde o druhou část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, Komise tvrdí, že Tribunál správně poukázal na rozsudek Conseil d’État ze dne 31. července 1992, aby vysvětlil zásadu, že smlouva, jejímž cílem je vyplacení veřejné finanční podpory v rámci výkonu veřejné služby, nevýdělečně a bez protiplnění, nemůže být považována za obchodní úkon, a nemůže se na ni proto vztahovat desetiletá promlčecí lhůta stanovená v článku 110-4 obchodního zákoníku.

78

Pokud jde zaprvé o argument uplatněný navrhovatelkami, podle něhož správní povaha smlouvy nemá dopad na určení promlčecí lhůty použitelné pro spornou pohledávku, je nutno zdůraznit, že Tribunál v bodech 61 až 68 napadeného rozsudku analyzoval právní režim použitelný pro uvedenou smlouvu a dospěl k závěru, že posledně uvedená smlouva má správní povahu.

79

Tribunál však v rámci svého přezkumu promlčecí lhůty použitelné pro spornou pohledávku v bodech 82 až 88 napadeného rozsudku neučinil žádný odkaz na správní povahu dotčené smlouvy.

80

Protože správní povaha této smlouvy neměla dopad na určení promlčecí lhůty použitelné pro spornou pohledávku, musí být s tím spojený argument zamítnut jako irelevantní.

81

Zadruhé, pokud jde o kritiku Tribunálu, že provedl nepřesné posouzení ustanovení uvedené smlouvy a okolností projednávané věci, je třeba konstatovat, že Tribunál v bodě 83 napadeného rozsudku připomenul, že dotčená smlouva se týkala vyplacení dotace Komisí za účelem provedení smlouvy podepsané na základě regionální politiky Unie.

82

Tribunál z toho na základě rozsudku Conseil d’État ze dne 31. července 1992 vyvodil, že „závazky, které z ní vyplývají, mezi nimi sporná pohledávka, nemohou být považovány za závazky vzniklé mezi Komisí a společností SEMEA v rámci jejich obchodu“.

83

Z výše uvedeného vyplývá, že se Tribunál při zamítnutí použití promlčecí lhůty stanovené v obchodním zákoníku neopíral – na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky – o skutečnost, že smlouva byla uzavřena mezi osobou veřejného práva a obchodníkem, nýbrž o skutečnost, že se dotčená smlouva týkala vyplacení dotace Komisí za účelem provedení smlouvy podepsané na základě regionální politiky Unie.

84

Kromě toho argument navrhovatelek spočívající v tvrzení, že kontext projednávané věci je naprosto odlišný od kontextu věci, v níž byl vydán rozsudek Conseil d’État ze dne 31. července 1992, nemůže obstát. Sporná žádost o vrácení se totiž týkala částek, které Komise vyplatila v rámci regionální politiky a které nemohou být považovány za důsledek závazků vzniklých mezi Komisí a společností SEMEA v rámci jejich obchodu.

85

Z výše uvedeného vyplývá, že třetí důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako částečně irelevantní a částečně neopodstatněný.

86

Svým čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že zamítl jejich vzájemnou žalobu, když rozhodl, že neexistuje přímá příčinná souvislost mezi jednáním Komise a jimi tvrzenou škodou.

87

Navrhovatelky připomínají, že mezi 27. dubnem 1993 a 18. listopadem 2005 Komise nepodnikla nic k vrácení částek, jež považovala za dlužné. Přitom pokud by se Komise přihlásila u společnosti SEMEA dříve, posledně uvedená by mohla provést ověření a výzvu k zaplacení případně náležitě vyřídit.

88

Navrhovatelky tvrdí, že nečinnost Komise po dobu dvanácti let vedla společnost SEMEA k domněnce, že se Komise vrácení vyplacených částek vzdala.

89

Podle navrhovatelek představuje takováto nečinnost Komise porušení její povinnosti řádné správy ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, jež mělo být Tribunálem sankcionováno.

90

Komise tvrdí, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, neboť se snaží zpochybnit posouzení skutkového stavu provedené Tribunálem.

91

Pokud jde o argument uplatněný navrhovatelkami, který se týká toho, že ze strany Komise údajně došlo k vzdání se vrácení vyplacených částek, je třeba připomenout, že Tribunál v bodě 77 napadeného rozsudku rozhodl, že skutečnosti ve spise neumožňují konstatovat existenci takovéhoto vzdání se.

92

Tímto argumentem tedy navrhovatelky ve skutečnosti kritizují posouzení skutečností ve spise provedené Tribunálem. V souladu s judikaturou citovanou v bodech 55 a 56 tohoto rozsudku je proto třeba jej odmítnout jako nepřípustný.

93

Pokud navrhovatelky vytýkají Komisi porušení její povinnosti řádné správy, je nesporné, že přestože Komise dopisem ze dne 27. dubna 1993 vyzvala k zaplacení sporné pohledávky a společnost SEMEA na tuto žádost nijak nereagovala, znovu kontaktoval tento orgán společnost SEMEA až doporučeným dopisem ze dne 18. listopadu 2005 a k zaslání oznámení o dluhu došlo až dopisem ze dne 11. ledna 2006.

94

Tato okolnost nicméně není způsobilá zpochybnit posouzení provedené v bodech 108 a 109 napadeného rozsudku, že pokud jde o částku 41012 eur, neexistuje přímá příčinná souvislost mezi jednáním Komise a tvrzenou škodou.

95

Tribunál tedy správně rozhodl, že návrh na zaplacení pohledávky ve výši 41012 eur směřoval k vydání bezdůvodného obohacení, a protože tato pohledávka nebyla promlčena, společnost SEMEA v každém případě zůstala povinna ji zaplatit. Pakliže se obě tyto žaloby opírají o dva různé právní základy, částka sporné pohledávky byla totiž dlužná, a to i za předpokladu, že by byla založena mimosmluvní odpovědnost Komise na základě porušení její povinnosti řádné správy.

96

Pokud jde naproti tomu o úroky z prodlení, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie a uplatnění práva na náhradu způsobené škody podle článku 340 SFEU závisí na splnění souhrnu podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného unijním orgánům, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou (viz zejména rozsudky Oleifici Mediterranei v. EHS, 26/81, EU:C:1982:318, bod 16; Birra Wührer a další v. Rada a Komise, 256/80, 257/80, 265/80, 267/80, 5/81, 51/81 a 282/82, EU:C:1984:341, bod 9, jakož i Inalca a Cremonini v. Komise, C‑460/09 P, EU:C:2013:111, bod 46).

97

Pokud jde o protiprávní jednání vytýkané dotčenému orgánu, je třeba připomenout, že podle obecné zásady řádné správy, která patří k zárukám přiznaným unijním právním řádem v rámci správních řízení a která je v současnosti zakotvena v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, jsou orgány Unie povinny vést řízení o navrácení s náležitou péčí a postupovat takovým způsobem, aby na sebe úkony v řízeních o navrácení navzájem navazovaly v přiměřených lhůtách.

98

Je ale nesporné, že Komise poté, co dopisem ze dne 27. dubna 1993 vyzvala k zaplacení sporné pohledávky, zůstala nečinnou po dobu více než dvanácti let a ozvala se až doporučeným dopisem ze dne 18. listopadu 2005.

99

Takováto nečinnost navíc nemůže být odůvodněna ani složitostí sporu, ani jinou zvláštní okolností, která by mohla odůvodňovat zjištěné prodlevy.

100

Za těchto podmínek Tribunál v bodě 108 napadeného rozsudku nesprávně rozhodl, že neexistuje přímá příčinná souvislost mezi jednáním Komise a tvrzenou újmou.

101

Pokud jde o existenci škody, je pravda, že úroky začaly běžet na základě skutečnosti, že společnost SEMEA okamžitě nevyhověla výzvě Komise k zaplacení ze dne 27. dubna 1993.

102

Nečinnost Komise po dobu více než dvanácti let však měla za důsledek, jak vyplývá z bodu 89 stanoviska generální advokátky, že uplatňované úroky z prodlení nyní výši sporné pohledávky převyšují.

103

V souladu s bodem 90 téhož stanoviska je nutno konstatovat, že částku úroků z prodlení vzniklou během doby nečinnosti Komise trvající více než dvanáct let lze přímo přičíst jednání tohoto orgánu.

104

Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek musí být zrušen v rozsahu, v němž v rámci přezkumu vzájemné žaloby podané navrhovatelkami konstatoval, že neexistuje přímá příčinná souvislost mezi jednáním Komise a škodou údajně utrpěnou na základě uložení povinnosti zaplatit úroky z prodlení.

105

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. Tak je tomu v projednávané věci.

106

V projednávaném případě je vzhledem k zvláštním rysům projednávané věci třeba rozhodnout o vzájemné žalobě podané navrhovatelkami na základě uložení povinnosti zaplatit úroky z prodlení.

107

Z bodů 97 až 104 tohoto rozsudku vyplývá, že škodu, kterou představují úroky z prodlení vzniklé během doby nečinnosti Komise trvající více než dvanáct let, lze přímo přičíst chybnému jednání tohoto orgánu.

108

Je však třeba mít za to, že pohledávka ve výši 41012 eur, kterou byla společnost SEMEA povinna zaplatit Komisi, nebyla dne 18. listopadu 2005, to znamená dne, kdy tento orgán požádal o její zaplacení, promlčena.

109

Vzájemné žalobě navrhovatelek je proto nutno částečně vyhovět a Komisi je nutno uložit, že ponese tři čtvrtiny částky odpovídající úrokům z prodlení v zákonné roční sazbě používané ve Francii v období od 27. dubna 1993 do 18. listopadu 2005.

110

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

111

Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se použije na základě čl. 184 odst. 1 jednacího řádu na řízení o kasačním opravném prostředku, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Článek 138 odst. 3 uvedeného jednacího řádu upřesňuje, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Nicméně podle téhož ustanovení, jeví-li se to vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Soudní dvůr rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.

112

V projednávané věci má Soudní dvůr za to, že je třeba Komisi uložit, že ponese vlastní náklady řízení v obou stupních a uhradí čtvrtinu nákladů řízení obce Millau a společnosti SEMEA v uvedených stupních. Posledně uvedené ponesou tři čtvrtiny vlastních nákladů řízení v obou stupních.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: