1

Rada Evropské unie a Evropská komise se svými kasačními opravnými prostředky domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe v. Komise (T‑338/08, EU:T:2012:300, dále jen „napadený rozsudek“), na základě něhož Tribunál zrušil dvě rozhodnutí Komise ze dne 1. července 2008 (dále jen „sporná rozhodnutí“), kterými byly jako nepřípustné odmítnuty žádosti podané Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe směřující k tomu, aby Komise přezkoumala své nařízení (ES) č. 149/2008 ze dne 29. ledna 2008, kterým se mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 396/2005 vytvořením příloh II, III a IV, které stanoví maximální limity reziduí u produktů uvedených v příloze I uvedeného nařízení (Úř. věst. L 58, s. 1).

2

Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, podepsaná dne 25. června 1998 v Aarhusu a schválená jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 (Úř. věst. L 124, s. 1, dále jen „Aarhuská úmluva“) v článku 1, nadepsaném „Cíl“, stanoví:

„S cílem přispět k ochraně práva každého příslušníka současné generace i generací budoucích na život v prostředí příznivém pro jeho zdraví a životní pohodu každá smluvní strana zaručí právo na přístup k informacím o životním prostředí, podíl veřejnosti na rozhodování o otázkách životního prostředí a přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí v souladu s ustanoveními této úmluvy.“

3

Článek 2 odst. 2 druhý pododstavec uvedené úmluvy stanoví:

„Tato definice [výrazu ‚orgán veřejné správy‘] se nevztahuje na orgány nebo instituce jednající v soudní nebo zákonodárné funkci.“

4

Článek 9 téže úmluvy stanoví:

„1.   Každá strana v rámci své vnitrostátní právní úpravy zajistí, aby každý, kdo se domnívá, že jeho žádost o informace podle článku 4 byla ignorována, neprávem zamítnuta, ať již částečně nebo plně, nesprávně zodpovězena nebo nebyla jinak vyřízena podle ustanovení článku 4, měl možnost dosáhnout přezkoumání postupu před soudem nebo jiným nezávislým a nestranným orgánem zřízeným ze zákona.

V případě, že strana zajišťuje toto přezkoumání soudem, zajistí rovněž, aby dotyčná osoba měla také možnost urychleného postupu stanoveného zákonem, a to zdarma či za nízký poplatek, vedoucího k novému projednání orgánem veřejné správy nebo k přezkumu nezávislým a nestranným orgánem jiným než soudem.

Konečná rozhodnutí podle tohoto odstavce 1 budou závazná pro orgány veřejné správy, které mají požadovanou informaci k dispozici. Důvody budou uvedeny písemně přinejmenším v těch případech, kdy přístup k informacím byl zamítnut podle tohoto odstavce.

2.   Každá strana v rámci své vnitrostátní právní úpravy zajistí, aby osoby z řad dotčené veřejnosti

mohly dosáhnout toho, že soud nebo jiný nezávislý a nestranný orgán zřízený zákonem přezkoumá po stránce hmotné i procesní zákonnost jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti podle ustanovení článku 6 a v případech, kdy je tak stanoveno vnitrostátním právem a aniž by tím byl dotčen odstavec 3 článku 9, i dalších relevantních ustanovení této úmluvy.

Co představuje dostatečný zájem a porušování práva, bude určeno v souladu s požadavky vnitrostátního práva a v souladu s cílem poskytnout dotčené veřejnosti široký přístup k právní ochraně v rozsahu působnosti této úmluvy. K tomuto účelu je zájem jakékoli nestátní neziskové organizace [nevládní organizace] splňující požadavky čl. 2 odst. 5 pokládán za dostatečný pro účely písmene a). U těchto organizací se bude pro účely písmene b) předpokládat, že mají práva, která mohou být porušována.

Ustanovení tohoto odstavce 2 nevylučují možnost předběžného přezkoumání správním orgánem a neovlivní požadavek, aby byly vyčerpány postupy správního přezkoumávání před předáním věci k soudnímu přezkoumání tam, kde to vnitrostátní právo vyžaduje.

3.   Navíc – aniž by tím bylo dotčeno přezkoumání zmíněné výše v odstavcích 1 a 2 – každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům nebo nečinnosti ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními jejího vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí.

4.   Navíc – a aniž by tím byl dotčen odstavec 1 – postupy přezkoumání uvedené v odstavcích 1, 2 a 3 mají zajistit přiměřenou a účinnou nápravu, včetně právně přikázaných úlev ve vhodných případech, a měly by být čestné, spravedlivé, včasné a neměly by vyžadovat vysoké náklady. Rozhodnutí vydaná podle tohoto článku budou předávána či archivována v písemné formě. Rozhodnutí soudů, a kdykoli možno i jiných orgánů, budou veřejně dostupná.

5.   K zajištění vyšší účinnosti ustanovení tohoto článku každá strana zajistí poskytování informací veřejnosti o přístupu ke správním a soudním postupům přezkoumání a zváží zavedení vhodných podpůrných mechanismů k odstranění nebo snížení finančních a jiných překážek v přístupu k právní ochraně.“

5

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 ze dne 6. září 2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty [Evropského] [s]polečenství (Úř. věst. L 264, s. 13), v bodě 18 odůvodnění stanoví:

„Ustanovení čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy umožňuje přístup k soudním nebo jiným přezkumným řízením za účelem napadení jednání nebo nečinnosti soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními práva týkajícího se životního prostředí. Ustanovení o přístupu k právní ochraně by měla být slučitelná se Smlouvou [o ES]. V této souvislosti je vhodné, aby se toto nařízení vztahovalo pouze na jednání a nečinnost orgánů veřejné správy.“

6

Článek 1 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Cílem tohoto nařízení je přispět k provádění závazků vyplývajících z [Aarhuské úmluvy] stanovením pravidel pro použití ustanovení úmluvy na orgány a subjekty Společenství, a to zejména:

[…]

7

Článek 2 odst. 1 písm. g) téhož nařízení definuje pojem „správní akt“ následujícím způsobem:

„jakékoliv individuálně určené opatření podle práva životního prostředí, které bylo přijato orgánem nebo subjektem Společenství a má právně závazné vnější účinky“.

8

Článek 10 nařízení č. 1367/2006, nadepsaný „Žádost o vnitřní přezkum správních aktů“, ve svém odst. 1 stanoví:

„Každá nevládní organizace splňující kritéria podle článku 11 je oprávněna požádat o vnitřní přezkum orgán nebo subjekt Společenství, který přijal správní akt podle práva životního prostředí nebo který, jedná-li se o případ údajné nečinnosti, takový akt přijmout měl.“

9

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS (Úř. věst. L 41, s. 26; Zvl. vyd. 15/07, s. 375) v čl. 2 bodu 2 písm. a) definuje jako „orgán veřejné správy“ zejména „vládu nebo jiný orgán veřejné správy, včetně veřejných poradních subjektů, na vnitrostátní, regionální nebo místní úrovni“, přičemž blíže uvádí, že „[č]lenské státy mohou stanovit, že tato definice nezahrne instituce nebo subjekty působící v soudní nebo zákonodárné funkci. [...]“.

10

Stichting Natuur en Milieu, nadace podle nizozemského práva se sídlem v Utrechtu (Nizozemsko), jejímž předmětem činnosti je ochrana životního prostředí, a Pesticide Action Network Europe, nadace podle nizozemského práva se sídlem v Londýně (Spojené království), která se věnuje boji proti používání chemických pesticidů, požádaly dopisy ze dne 7. a 10. dubna 2008 Komisi, aby provedla vnitřní přezkum nařízení č. 149/2008 na základě čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006.

11

Spornými rozhodnutími Komise tyto žádosti jako nepřípustné odmítla z důvodu, že nařízení č. 149/2008 není individuálně určeným opatřením, a že jej tedy nelze považovat za „správní akt“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006, který by mohl být předmětem řízení o vnitřním přezkumu stanoveného v článku 10 posledně uvedeného nařízení.

12

Žalobou došlou kanceláři Tribunálu dne 11. srpna 2008 se uvedené nadace domáhaly zrušení sporných rozhodnutí. V rámci tohoto řízení v prvním stupni do řízení vstoupily Polská republika a Rada na podporu Komise.

13

Tribunál napadeným rozsudkem žalobě na neplatnost vyhověl.

14

Tribunál odmítl jako nepřípustný druhý bod návrhových žádání žalobkyň směřující k tomu, aby Tribunál nařídil Komisi meritorně rozhodnout o uvedených žádostech o vnitřní přezkum, a poté zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí týkající se doplňujícího spisu k návrhu na zahájení řízení podaného žalobkyněmi.

15

Tribunál rovněž zamítl jako neopodstatněný první žalobní důvod vznesený žalobkyněmi v prvním stupni, vycházející z toho, že se Komise údajně dopustila nesprávného právního posouzení, když nařízení č. 149/2008 kvalifikovala jako akt s obecnou působností, který nelze považovat za správní akt ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1367/2006, a tudíž nemůže být předmětem žádosti o vnitřní přezkum na základě čl. 10 odst. 1 téhož nařízení. Naproti tomu Tribunál vyhověl druhému žalobnímu důvodu vznesenému na podporu žaloby, která u něj byla podána, uplatněnému podpůrně, jenž vychází z protiprávnosti posledně uvedeného ustanovení z důvodu jeho neslučitelnosti s čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy.

16

Tribunál poté, co v bodech 51 a 52 napadeného rozsudku připomněl, že podobně jako jakákoli jiná mezinárodní dohoda, jejíž je Unie smluvní stranou, má Aarhuská úmluva přednost před akty unijního sekundárního práva, v bodě 53 téhož rozsudku upřesnil, že unijní soud může zkoumat platnost ustanovení nařízení ve vztahu k mezinárodní dohodě pouze tehdy, pokud tomu nebrání povaha ani systematika této dohody a pokud se kromě toho její ustanovení jeví z hlediska svého obsahu jako bezpodmínečná a dostatečně přesná.

17

Tribunál však v bodě 54 napadeného rozsudku připomněl, že Soudní dvůr rozhodl, že mu přísluší vykonávat přezkum legality unijního aktu s ohledem na ustanovení mezinárodní dohody, která pro jednotlivce nemohou založit právo uplatňovat ji u soudu, jestliže Unie zamýšlela splnit zvláštní povinnost, k jejímuž splnění se zavázala v rámci této dohody nebo v případě, že akt sekundárního práva výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení této dohody (rozsudky Fediol v. Komise, 70/87, EU:C:1989:254, body 19 až 22, a Nakajima v. Radal, C‑69/89, EU:C:1991:186, bod 31). Tribunál z toho v témže bodě 54 vyvodil, že unijní soud musí provést přezkum legality nařízení s ohledem na mezinárodní dohodu, jestliže je cílem tohoto nařízení splnění povinnosti, kterou tato dohoda ukládá unijním orgánům.

18

Tribunál měl v bodech 57 a 58 napadeného rozsudku za to, že tyto podmínky byly v projednávané věci splněny, jelikož žalobkyně, které neuplatňovaly přímý účinek ustanovení dohody, v souladu s článkem 241 ES incidenčně zpochybňovaly platnost ustanovení nařízení č. 1367/2006 s ohledem na Aarhuskou úmluvu, a jelikož toto nařízení bylo přijato ke splnění mezinárodních závazků Unie stanovených v čl. 9 odst. 3 této úmluvy, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1, jakož i z bodu 18 odůvodnění tohoto nařízení.

19

Tribunál odmítl argument Komise, podle něhož Aarhuská úmluva není použitelná, jelikož při přijetí nařízení č. 149/2008 jednala „v zákonodárné funkci“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 druhého pododstavce této úmluvy. Tribunál v bodě 65 napadeného rozsudku totiž uvedl, že Komise jednala v oblasti moci výkonné.

20

Tribunál v bodě 83 napadeného rozsudku uvedl, že čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 není slučitelný s čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy v rozsahu, v němž řízení o vnitřním přezkumu stanoví pouze v případě „správního aktu“, který je v čl. 2 odst. 1 písm. g) téhož nařízení definován jako „jakékoliv individuálně určené opatření“.

21

Tribunál v důsledku toho sporná rozhodnutí zrušil.

22

Rada a Komise se na základě svých kasačních opravných prostředků domáhají, aby Soudní dvůr napadený rozsudek zrušil, žalobu žalobkyň v prvním stupni zamítl v plném rozsahu a aby jim uložil společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení.

23

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2012 byly věci C‑404/12 P a C‑405/12 P spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

24

Dne 28. února 2013 žalobkyně v prvním stupni podaly kasační odpověď, v níž navrhují, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a Komisi a Radě uložil náhradu nákladů řízení, které žalobkyně vynaložily jak v řízení v prvním stupni, tak v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

25

Žalobkyně v prvním stupni podaly rovněž vedlejší kasační opravný prostředek, v němž se domáhají, aby Soudní dvůr napadený rozsudek, jakož i sporná rozhodnutí zrušil a aby uložil Radě a Komisi náhradu nákladů řízení, které žalobkyně vynaložily jak v řízení v prvním stupni, tak v řízení o kasačním opravném prostředku.

26

Rada podala odpověď k vedlejšímu kasačnímu prostředku dne 29. května 2013 a Komise podala odpověď k vedlejšímu kasačnímu prostředku dne 17. května 2013.

27

Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe uvádějí, že se Tribunál v napadeném rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy nepřiznal přímý účinek, alespoň v rozsahu, v němž stanoví, že „akty“, které porušují vnitrostátní právo týkající se životního prostředí, musí být možné přezkoumat, a v důsledku toho odmítl posoudit legalitu čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 z hlediska tohoto ustanovení uvedené úmluvy.

28

Rada a Komise tvrdí, že vedlejší kasační opravný prostředek musí být odmítnut jako nepřípustný z důvodu svého „podmíněného“ charakteru. Kromě toho nesplňuje požadavky uvedené v článku 178 jednacího řádu Soudního dvora.

29

Rada a Komise podpůrně uvádějí, že tento vedlejší kasační opravný prostředek je každopádně neopodstatněný.

30

Je třeba uvést, že v souladu s čl. 169 odst. 1 a čl. 178 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora musí každý kasační opravný prostředek bez ohledu na to, zda jde o hlavní či vedlejší kasační opravný prostředek, směřovat pouze k úplnému nebo částečnému zrušení rozhodnutí Tribunálu.

31

V projednávané věci dosáhly Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe u Tribunálu zrušení sporných rozhodnutí v souladu s návrhovými žádáními v jejich žalobách. Jejich vedlejší kasační opravný prostředek, který ve skutečnosti směřuje pouze k nahrazení odůvodnění v souvislosti s analýzou dovolatelnosti čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, tedy nelze přijmout (obdobně, pokud jde o hlavní kasační opravný prostředek, viz rozsudek Al‑Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al‑Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, body 43 až 45).

32

Z předcházejícího vyplývá, že vedlejší kasační opravný prostředek musí být odmítnut jako nepřípustný.

33

Rada a Komise uplatňují první důvod kasačního opravného prostředku, vycházející z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že se čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy lze dovolávat pro účely posouzení toho, zda je s ním slučitelný čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006.

34

Rada uplatňuje druhý důvod kasačního opravného prostředku, vycházející z toho, že Tribunál v každém případě pochybil při výkladu čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, když měl za to, že nařízení č. 1367/2006 je s ním neslučitelné.

35

Komise rovněž uplatňuje druhý důvod kasačního opravného prostředku, vycházející z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že přijetí nařízení č. 149/2008 nespadá pod výkon zákonodárné funkce ve smyslu čl. 2 odst. 2 druhého pododstavce Aarhuské úmluvy.

36

Rada tvrdí, že oba případy, v rámci nichž Soudní dvůr připustil možnost, aby se jednotlivec dovolával ustanovení mezinárodní dohody, která nesplňuje podmínky bezpodmínečnosti a přesnosti vyžadované k tomu, aby bylo možné se jí dovolávat pro účely posouzení platnosti ustanovení unijního aktu, jsou výjimečné a každopádně neodpovídají případům v projednávané věci.

37

Konkrétně je řešení použité v rozsudku Fediol v. Komise (EU:C:1989:254) podle Rady odůvodněno zvláštními okolnostmi této věci, v rámci níž dotčené nařízení přiznávalo dotčeným subjektům právo dovolávat se pravidel Všeobecné dohody o clech a obchodu (dále jen „GATT“). Kromě toho se toto řešení nemá použít mimo specifickou oblast této dohody.

38

Dále pak, pokud jde o rozsudek Nakajima v. Rada (EU:C:1991:186), má Rada za to, že se týká pouze případu, kdy Unie zamýšlela splnit zvláštní závazek přijatý v rámci GATT, což rovněž neplatí o projednávaném případu.

39

Komise uplatňuje v podstatě podobné argumenty.

40

Pokud jde o rozsudek Fediol v. Komise (EU:C:1989:254), Komise dodává, že se týká pouze případu, kdy unijní akt výslovně odkázal na konkrétní ustanovení GATT.

41

Pokud jde o rozsudek Nakajima v. Rada (EU:C:1991:186), má Komise za to, že jej nelze vykládat tak, že umožňuje přezkoumat jakýkoliv akt unijního práva z hlediska mezinárodní dohody, kterou tento akt případně provádí. K tomu, aby bylo možné takový přezkum provést, je třeba, aby akt unijního práva představoval přímé a úplné provedení mezinárodní dohody a týkal se dostatečně jasné a přesné povinnosti upravené v této dohodě, což v projednávaném případě neplatí.

42

Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe tvrdí, že v rozsudku Lesoochranárske zoskupenie (C‑240/09, EU:C:2011:125) není uveden žádný údaj týkající se otázky přímého účinku čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, pokud jde o akty, které mohou být předmětem přezkoumání, a že je třeba zohlednit skutečnost, že cílem této úmluvy je přiznat práva jednotlivcům.

43

Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe mají za to, že povaha a předmět Aarhuské úmluvy nebrání přezkumu platnosti požadovanému sdruženími působícími v oblasti životního prostředí a že podmínky uvedené v rozsudku Fediol v. Komise (EU:C:1989:254) jsou v projednávané věci splněny, jelikož nařízení č. 1367/2006 obsahuje několik odkazů na tuto úmluvu, a zejména na její čl. 9 odst. 3. Mají za to, že Soudní dvůr neomezil dosah tohoto rozsudku na GATT.

44

Na základě čl. 300 odst. 7 ES (nyní čl. 216 odst. 2 SFEU) jsou unijní orgány vázány mezinárodními dohodami, které Unie uzavřela, a v důsledku toho mají tyto dohody přednost před akty, které unijní orgány vydávají (v tomto smyslu viz rozsudek Intertanko a další, C‑308/06, EU:C:2008:312, bod 42 a citovaná judikatura).

45

Účinky ustanovení dohody, uzavřené Unií se třetími státy, v unijním právním řádu však nelze určit, aniž je brán v potaz mezinárodně právní původ dotčených ustanovení. Podle zásad mezinárodního práva se unijní orgány, které mají pravomoc sjednat a uzavřít takovou dohodu, mohou s dotyčnými třetími státy dohodnout o účincích, které mají ustanovení této dohody vyvolat ve vnitrostátním právním řádu smluvních stran. Pokud uvedená dohoda tuto otázku výslovně neupravuje, musí o ní rozhodnout příslušné soudy, a zejména Soudní dvůr v rámci své pravomoci na základě Smlouvy o FEU, stejně jako o jakékoli jiné otázce výkladu týkající se použití dotyčné dohody v Unii a opírat se při tom zejména o duch, strukturu nebo znění této dohody (viz rozsudek FIAMM a další v. Rada a Komise, C‑120/06 P a C‑121/06 P, EU:C:2008:476, bod 108 a citovaná judikatura).

46

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že ustanovení mezinárodní dohody, jejíž je Unie smluvní stranou, se lze dovolávat na podporu žaloby na neplatnost aktu unijního sekundárního práva nebo námitky vycházející z protiprávnosti takového aktu pouze za podmínky, že tomu nebrání povaha a systematika této dohody a že jsou tato ustanovení z hlediska svého obsahu bezpodmínečná a dostatečně přesná (viz rozsudky Intertanko a další, EU:C:2008:312, bod 45; FIAMM a další v. Rada a Komise, EU:C:2008:476, body 110 a 120, a Air Transport Association of America a další, EU:C:2011:864, bod 54).

47

Pokud jde o čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, tento článek neobsahuje žádnou bezpodmínečnou a dostatečně přesnou povinnost, která by mohla přímo upravovat právní situaci jednotlivců, a v důsledku toho tyto podmínky nesplňuje. Vzhledem k tomu, že pouze „osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu“, mají práva stanovená v tomto čl. 9 odst. 3, závisí provedení či účinky tohoto ustanovení na vydání pozdějšího aktu (viz rozsudek Lesoochranárske zoskupenie, C‑240/09, EU:C:2011:125, bod 45).

48

Je zajisté pravda, že Soudní dvůr měl rovněž za to, že v případě, kdy Unie zamýšlela splnit zvláštní závazek přijatý v rámci dohod uzavřených v rámci Světové obchodní organizace (dále jen „dohody WTO“) nebo když dotčený akt unijního práva výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení těchto dohod, přísluší Soudnímu dvoru přezkoumat legalitu dotčeného aktu a aktů přijatých k jeho provedení z hlediska pravidel těchto dohod (viz rozsudky Fediol v. Komise, EU:C:1989:254, body 19 až 23; Nakajima v. Rada, EU:C:1991:186, body 29 až 32; Německo v. Rada, C‑280/93, EU:C:1994:367, bod 111, a Itálie v. Rada, C‑352/96, EU:C:1998:531, bod 19).

49

Obě tyto výjimky však byly odůvodněny pouze zvláštnostmi dohod, které vedly k jejich uplatnění.

50

Pokud jde zaprvé o rozsudek Fediol v. Komise (EU:C:1989:254), je totiž třeba uvést, že čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2641/84 ze dne 17. září 1984 o posílení společné obchodní politiky, a zejména ochrany proti nedovoleným obchodním praktikám (Úř. věst. L 252, s. 1), dotčený ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, odkazoval výslovně na pravidla mezinárodního práva založená především na GATT a přiznával dotčeným osobám právo dovolávat se ustanovení této dohody v rámci stížnosti podané na základě tohoto nařízení (rozsudek Fediol v. Komise, EU:C:1989:254, bod 19), zatímco v projednávané věci čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 neprovádí přímý odkaz na konkrétní ustanovení Aarhuské úmluvy ani nepřiznává právo jednotlivcům. Při neexistenci takového výslovného odkazu na ustanovení mezinárodní dohody tedy nelze mít o uvedeném rozsudku za to, že je v projednávané věci relevantní.

51

Pokud jde zadruhé o rozsudek Nakajima v. Rada (EU:C:1991:186), je třeba uvést, že akty unijního práva dotčené v tomto rozsudku souvisely s antidumpingovým systémem, který je – pokud jde o jeho koncepci a jeho uplatnění – velmi přísný v tom smyslu, že stanoví opatření vůči podnikům, které byly obviněny z dumpingových praktik. Konkrétně, základní nařízení dotčené v této věci bylo vypracováno v souladu se stávajícími mezinárodními závazky Společenství, zejména se závazky vyplývajícími z Dohody o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu, jež byla jménem Společenství schválena rozhodnutím Rady 80/271/EHS ze dne 10. prosince 1979 o uzavření mnohostranných dohod, které jsou výsledkem obchodních jednání od roku 1973 do roku 1979 (Úř. věst. 1980, L 71, s. 1) (viz rozsudek Nakajima v. Rada, EU:C:1991:186, bod 30). V projednávaném případě však nelze říci, že čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 provádí zvláštní povinnosti ve smyslu uvedeného rozsudku, jelikož její smluvní strany mají při vymezení podmínek zavedení „správních nebo soudních řízení“ široký prostor pro uvážení, jak vyplývá z čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy.

52

V tomto ohledu je třeba uvést, že není možné mít za to, že přijetím uvedeného nařízení, které se týká pouze unijních orgánů a vztahuje se nadto pouze na jeden z opravných prostředků, kterými právní subjekty disponují k zajištění dodržování unijního práva životního prostředí, zamýšlela Unie splnit, ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 48 tohoto rozsudku, povinnosti, které vyplývají z čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy v souvislosti s vnitrostátními správními nebo soudními řízeními, jež za současného stavu unijního práva ostatně spadají primárně do práva členských států (v tomto smyslu viz rozsudek Lesoochranárske zoskupenie, EU:C:2011:125, body 41 a 47).

53

Ze všeho předcházejícího vyplývá, že se Tribunál tím, že rozhodl, že se článku 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy lze dovolávat pro účely posouzení legality čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006, dopustil ve svém rozsudku nesprávného právního posouzení.

54

Napadený rozsudek je tedy třeba zrušit, aniž je nezbytné přezkoumávat ostatní důvody uplatněné Radou a Komisí na podporu jejich kasačních opravných prostředků.

55

Podle článku 61 statutu Soudního dvora Evropské unie, je-li opravný prostředek opodstatněný, zruší Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu a může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

56

Soudní dvůr má za to, že soudní řízení dovoluje ve věci rozhodnout a že je třeba meritorně rozhodnout o návrhu na zrušení sporných rozhodnutí.

57

Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe v prvním důvodu svých žalob podaných k Tribunálu uvedly, že Komise měla neprávem za to, že jejich žádosti o interní přezkum nařízení č. 146/2008 jsou nepřípustné z důvodu, že jde o opatření s obecnou působností.

58

Ze stejných důvodů, jaké uvedl Tribunál, je třeba tento žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

59

Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe ve druhém důvodu svých žalob rovněž uvedly, že je čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 neplatný, jelikož pojem „akty“ ve smyslu čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy omezuje pouze na individuální správní akty.

60

Z bodu 47 tohoto rozsudku vyplývá, že čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy postrádá jasnost a přesnost vyžadované k tomu, aby bylo možné se tohoto ustanovení účelně dovolávat u unijního soudu za účelem posouzení legality čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006.

61

V důsledku toho je třeba i tento druhý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

62

Vzhledem k tomu, že žádný z obou důvodů žaloby podané Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe k Tribunálu není opodstatněný, je třeba žalobu zamítnout.

63

Podle čl. 138 odst. 1 a 2 jednacího řádu Soudního dvora, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Je-li neúspěšných účastníků řízení více, rozhodne Soudní dvůr o rozdělení nákladů řízení.

64

Vzhledem k tomu, že Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe neměly ve věci úspěch a Rada, jakož i Komise požadovaly, aby jim byla uložena náhrada nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že se jim ukládá společně a nerozdílně náhrada nákladů řízení vynaložených Radou a Komisí jak v řízení v prvním stupni, tak v řízení o těchto kasačních opravných prostředcích.

65

Podle čl. 140 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. V důsledku toho je třeba rozhodnout, že Česká republika ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: