Věc C‑375/12

Margaretha Bouanich

v.

Directeur des services fiscaux de la Drôme

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná tribunal administratif de Grenoble)

„Řízení o předběžné otázce — Článek 63 SFEU — Volný pohyb kapitálu — Článek 49 SFEU — Svoboda usazování — Daň z příjmu fyzických osob — Úprava horní hranice přímé daně v závislosti na příjmech — Dvoustranná mezinárodní smlouva o zamezení dvojímu zdanění — Zdanění dividend rozdělovaných společností usazenou v jiném členském státě, které již byly zdaněny u zdroje — Nezohlednění či částečné zohlednění daně zaplacené v tomto jiném členském státě pro účely výpočtu horní hranice daně — Článek 65 SFEU — Omezení — Odůvodnění“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 13. března 2014

1. Svoboda usazování – Volný pohyb kapitálu – Ustanovení Smlouvy – Oblast působnosti – Vnitrostátní právní úprava upravující horní hranice některých přímých daní v závislosti na příjmech (daňový štít) – Zdanění dividend, které již byly zdaněny u zdroje a rezidentovi tohoto členského státu je vyplácí společnost usazená v jiném členském státě – Daňová právní úprava, která se použije nehledě na výši podílu uvedené společnosti – Použitelnost ustanovení upravujících svobodu usazování a volný pohyb kapitálu

   (Články 49 SFEU, 63 SFEU a článek 65 SFEU)

2. Svoboda usazování – Volný pohyb kapitálu – Omezení – Daňové právní předpisy – Vnitrostátní právní úprava upravující horní hranice některých přímých daní v závislosti na příjmech (daňový štít) – Zdanění dividend, které již byly zdaněny u zdroje a rezidentovi tohoto členského státu je vyplácí společnost usazená v jiném členském státě – Nevýhody plynoucí z paralelního výkonu zdaňovací pravomoci dvou členských států – Neexistence

   (Články 63 SFEU a 65 SFEU)

3. Svoboda usazování – Volný pohyb kapitálu – Omezení – Daňové právní předpisy – Vnitrostátní právní úprava upravující horní hranice některých přímých daní v závislosti na příjmech (daňový štít) – Zdanění dividend, které již byly zdaněny u zdroje a rezidentovi tohoto členského státu je vyplácí společnost usazená v jiném členském státě – Nezohlednění či částečné zohlednění daně zaplacené v tomto jiném členském státě pro účely výpočtu horní hranice daně – Nepřípustnost – Odůvodnění – Nutnosti zachovat soudržnost daňového režimu – Rovnovážné rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy – Absence

   (Články 49 SFEU, 63 SFEU a článek 65 SFEU)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 24–31)

2.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 37–39, 56, 59, 60)

3.  Články 49 SFEU, 63 SFEU a 65 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která v případě, že rezidentovi tohoto členského státu, který je akcionářem společnosti usazené v jiném členském státě, plynou dividendy zdaňované v obou státech, přičemž dvojímu zdanění je ve státě, jehož je rezidentem, zamezováno metodou započtení daně ve výši daně zaplacené ve státě společnosti rozdělující dividendy, upravuje horní hranici přímého zdanění do výše určitého procenta z příjmů dosažených v průběhu roku a nezohledňuje daň zaplacenou ve státě rozdělující společnosti nebo ji zohledňuje pouze částečně.

   Taková daňová právní úprava totiž může vzhledem k rozdílnému zacházení s poplatníky-rezidenty podle toho, zda jim plynou dividendy od společnosti usazené na státním území nebo od společnosti usazené v jiném členském státě, odradit fyzické osoby, které mají hlavní povinnost k dani z příjmů v členském státě rezidence, od investování kapitálu do společností se sídlem v jiném členském státě a omezuje volný pohyb kapitálu, což je v zásadě zakázáno článkem 63 SFEU.

   Takové rozdílné daňové zacházení je s to omezit svobodu usazování v rozporu s článkem 49 SFEU, jelikož činí usazení státního příslušníka prvního členského státu v jiném členském státě méně atraktivním.

   Takové omezení nemůže být odůvodněno ani nutností zajistit soudržnost vnitrostátního daňového systému, ani nutností ochrany rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy.

   Pokud jde o nutnost zachovat soudržnost vnitrostátního daňového režimu, k tomu, aby mohl být uznán argument založený na takovém odůvodnění, je třeba, aby byla prokázána existence přímé souvislosti mezi dotčeným daňovým zvýhodněním a vyrovnáním tohoto zvýhodnění určitou daňovou zátěží, přičemž bezprostřednost této souvislosti musí být posuzována vzhledem k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou. Mezi daňovou výhodou ve formě případného vrácení daně poplatníkovi, k němuž může vést úprava horní hranice daně, a vyrovnáním této výhody určitou daňovou zátěží však neexistuje přímá souvislost. Částka daně vrácená v důsledku uplatnění horní hranice daně totiž závisí na celkové částce přímých daní zaplacených poplatníkem a na tom, zda tato částka přesahuje hranici stanovenou v právním předpise. Daňová výhoda tak není poskytována v závislosti na určité vybrané dani, ale pouze v závislosti na tom, zda celková výše předmětných daní přesahuje určité procento z ročních příjmů poplatníků. Z toho plyne, že mezi dotyčnou daňovou výhodou a konkrétní daňovou zátěží nemůže existovat přímá souvislost.

   Pokud jde o nutnost chránit rovnovážné rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy, taková úprava horní hranice daně nemá vliv na možnost dotčeného členského státu zdaňovat činnosti vykonávané na jejím území a nebrání ani tomu, aby tento členský stát zdaňoval příjmy získané v jiném členském státě. Pokud jde o podmínky uplatňování takové daňové úpravy, otázka rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členské státy tedy nevyvstává.

   (viz body 55, 56, 59, 69, 72, 74, 85–88 a výrok)