STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NILSE WAHLA
přednesené dne 21. listopadu 2013(1)
Věc C‑482/12
Peter Macinský
Eva Macinská
proti
Getfin s.r.o.
Financreal s.r.o.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Okresným súdom Prešov (Slovensko)]
„Přípustnost – Směrnice 93/13/EHS – Smlouva o spotřebitelském úvěru – Zneužívající klauzule – Vymáhání zajištěné pohledávky prostřednictvím dražby nemovitého majetku – Možnost předchozího soudního řízení podle vnitrostátní právní úpravy – Zásada efektivity – Omezení časových účinků rozsudku“
1. Soudní dvůr je soudním orgánem. Jeho úlohou je rozhodovat právní spory mezi účastníky řízení na základě hmotněprávních a procesních právních pravidel. Vydává závazná rozhodnutí a obvykle nevydává stanoviska k hypotetickým otázkám(2). Projednávaná věc přitom vykazuje všechny charakteristiky zcela abstraktní situace, jelikož není jasné, proč je nutné, aby Soudní dvůr rozhodl o položené otázce. Jestliže obtížné případy přispívají ke špatnému právu, neexistující spory patrně přispívají k ještě horšímu právu.
2. To je politováníhodné, jelikož meritorní otázka, o jejíž rozhodnutí je Soudní dvůr v projednávané věci žádán, má nemalý význam. Snaha o efektivnější výkon spravedlnosti je totiž opět poměřována s právem na účinnou soudní ochranu – konkrétně s ochranou spotřebitelů.
3. Okresný súd Prešov (Okresní soud Prešov) (Slovensko) svou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce žádá o radu ohledně toho, zda jsou slovenské právní předpisy, které věřiteli umožňují, aby dosáhl uhrazení dluhu prostřednictvím mimosoudního vymáhání, kterým je realizováno zástavní právo na majetku dlužníka (dále jen „dotčený postup“), slučitelné mimo jiné se směrnicí 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách(3).
I – Právní rámec
A – Unijní právo
4. Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS stanoví:
„Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule] použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí].“
5. Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13/EHS stanoví:
„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a konkurentů existovaly přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí] ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“
B – Vnitrostátní právo
6. Slovenský občanský zákoník (Občianský zákonník) obsahuje mimo jiné následující ustanovení týkající se výkonu zástavního práva:
㤠151j
1. Pokud není pohledávka zajištěná zástavním právem řádně a včas splněna, může zástavní věřitel zahájit výkon zástavního práva. V rámci výkonu zástavního práva může být zástavní věřitel může uspokojen způsobem stanoveným ve smlouvě nebo prodejem zástavy v dražbě podle zvláštního zákona […], nebo se domáhat uspokojení prodejem zástavy podle zvláštních zákonů […], pokud tento zákon nebo zvláštní zákon nestanoví jinak.
2. Pokud pohledávka zajištěná zástavním právem není řádně a včas splněna, může být zástavní věřitel uspokojen nebo se může domáhat uspokojení ze zástavy i tehdy, pokud je zajištěná pohledávka promlčená.
[…]
§ 151m
1. Zástavní věřitel může prodat zástavu způsobem stanoveným ve smlouvě o zřízení zástavního práva nebo v dražbě nejdříve po uplynutí 30 dnů od oznámení o zahájení výkonu zástavního práva zástavci a dlužníkovi, pokud osoba dlužníka není totožná s osobou zástavce, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. […]
2. Zástavce a zástavní věřitel se mohou po oznámení o zahájení výkonu zástavního práva dohodnout, že zástavní věřitel je oprávněn prodat zástavu způsobem dohodnutým ve smlouvě o zřízení zástavního práva nebo v dražbě i před uplynutím lhůty 30 dnů stanovené v odstavci 1.
3. Zástavní věřitel, který zahájil výkon zástavního práva způsobem sjednaným ve smlouvě o zřízení zástavního práva, může kdykoliv v průběhu výkonu zástavního práva změnit způsob výkonu zástavního práva a prodat zástavu v dražbě nebo se domáhat uspokojení prodejem zástavy podle zvláštních zákonů. Zástavní věřitel je povinen informovat zástavce o změně způsobu výkonu zástavního práva.“
7. Zákon č. 527/2002 o dobrovolných dražbách (zákon č. 527/2002 Z.z. o dobrovol’ných dražbách) stanoví:
„§ 17 – Oznámení o dražbě
1. Dražebník vyhlásí konání dražby zveřejněním oznámení o dražbě, ve kterém uvede:
[…]
3. Pokud je předmětem dražby byt, dům [nebo] jiná nemovitost […], dražebník uveřejní oznámení o dražbě v rejstříku dražeb nejméně 30 dnů před zahájením dražby. Oznámení o dražbě zašle dražebník bez zbytečného odkladu ministerstvu ke zveřejnění v Obchodním věstníku.
[…]
5. Dražebník zašle oznámení o dražbě ve lhůtách stanovených v odstavcích 2 až 4 následujícím osobám:
a) navrhovateli dražby, dlužníkovi zástavního věřitele, vlastníkovi předmětu dražby, pokud není totožný s dlužníkem zástavního věřitele,
[…]
§ 21 – Zmaření a neplatnost dražby
[…]
2. Pokud byla porušena ustanovení tohoto zákona, může osoba, která tvrdí, že tím byla dotčena na svých právech, požádat soud, aby prohlásil dražbu za neplatnou. Toto právo zaniká, pokud se neuplatní do tří měsíců ode dne příklepu, kromě případu, kdy důvody neplatnosti dražby souvisejí se spácháním trestného činu […]; v takovém případě je možné domáhat se neplatnosti dražby i po uplynutí této lhůty.
[…]
5. Pokud vydražitel zmaří dražbu nebo pokud soud rozhodne o neplatnosti dražby, účinky příklepu zanikají ke dni příklepu.
[…]
§ 29 – Odevzdání předmětu dražby
[…]
2. Pokud [je předmětem dražby byt, dům nebo jiná nemovitost], předchozí vlastník je povinen bez zbytečného odkladu odevzdat předmět dražby na základě předložení ověřeného notářského zápisu a dokladu totožnosti vydražitele podle podmínek uvedených v oznámení o dražbě. […].“
II – Skutkové okolnosti, řízení a předběžné otázky
8. Peter Macinský a Eva Macinská jsou důchodci a společně žijí v Prešově (Slovensko). Dne 29. dubna 2011 si manželé Macinští vzali úvěr ve výši 5 000 eur u společnosti Financreal s.r.o. za účelem splacení několika existujících úvěrů. K zajištění úvěru bylo zřízeno zástavní právo k bytu, ve kterém manželé Macinští bydlí. Podle úvěrové smlouvy měl být úvěr splacen 84 měsíčními splátkami, každá z nich ve výši 209,52 eur. Když manželé Macinští údajně několikrát nezaplatili měsíční splátku, společnost Financreal se rozhodla přijmout vůči nim opatření.
9. Společnost Financreal dne 17. října 2011 postoupila svou pohledávku za manželi Macinskými společnosti Getfin s.r.o., která se zabývá vymáháním pohledávek. Společnost Getfin dopisem ze dne 26. října 2011 vyzvala ke splacení úvěru v plném rozsahu. Podle společnosti Getfin tehdy činila výše dluhu 21 057 eur.
10. Dopisem ze dne 12. listopadu 2011 manželé Macinští zpochybnili platnost pohledávky a požádali společnost Financreal, aby přehodnotila nárůst výše dluhu (více než 300 % za šest měsíců), které považovali za nepřiměřené.
11. Společnost Getfin na manžele Macinské podala dne 21. listopadu 2011 žalobu k Okresnému súdu Prešov. Ve stejné době pověřila společnost Dražby a reality s.r.o. (dále jen „Dražby“), soukromý podnik, za účelem vymožení pohledávky mimosoudní cestou.
12. Společnost Dražby dne 1. prosince 2011 manželům Macinským oznámila, že realizuje zástavní právo mimosoudní cestou, prostřednictvím prodeje jejich bytu v „dobrovolné dražbě“; plánovala tedy, že bude pokračovat dotčeným postupem. Ve stejně době byli manželé Macinští informováni o tom, že jejich dluh dosáhl výše 22 646 eur.
13. Manželé Macinští dne 11. ledna 2012 uspěli u Okresného súdu Prešov s návrhem na předběžné opatření ve formě přerušení mimosoudního výkonu zástavního práva(4).
14. Společnost Dražby dne 1. února 2012 upustila od svého plánu, aby byl byt manželů Macinských prodán v „dobrovolné“ dražbě.
15. Pokud jde o řízení zmíněné výše v bodě 11, Okresný súd Prešov rozsudkem ze dne 21. března 2012 (jenž byl přiložen ke spisu zaslanému Soudnímu dvoru) nařídil manželům Macinským, aby společnosti Getfin uhradili pouze částku 4 290,48 eur, neboť měl za to, že úroková sazba stanovená ve smlouvě je morálně nepřijatelná, a v důsledku toho je smlouva neplatná. Předkládací usnesení uvádí, že tento rozsudek dosud není pravomocný. Nicméně manželé Macinští v odpovědi na dotaz Soudního dvora uvedli, že rozsudek nabyl právní moci. Tato skutečnosti byla při jednání potvrzena slovenskou vládou(5).
16. Okresný súd Prešov v souvislosti s řízením o předběžném opatření uvedeném výše v bodě 13 vysvětluje, že „dobrovolná dražba“ podle zákona o dobrovolných dražbách je mechanismem mimosoudního vymáhání zástavního práva. Žádný soud nebo nezávislý tribunál nezkoumá přiměřenost takového postupu a výraz „dobrovolný“ je právním pojmem, který se použije i v případě, že dlužník s dražbou nesouhlasí. Okresný súd Prešov dále vysvětluje, že „dobrovolná dražba“ umožňuje věřiteli, aby stanovil výši dluhu bez rozhodnutí soudu(6).
17. Okresný súd Prešov, maje pochybnosti ohledně slučitelnosti dotčeného postupu se směrnicí 93/13, se 27. srpna 2012 rozhodl řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být [směrnice 93/13] vykládána v tom smyslu, že vylučuje takovou právní úpravu členského státu, jako je ustanovení § 151j odst. 1 Občianskeho zákonníka (občanský zákoník), ve spojení s dalšími ustanoveními právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení, která věřiteli umožňuje, aby vymáhal plnění zneužívajících klauzulí tím, že uskuteční výkon zástavního práva prostřednictvím prodeje nemovitosti navzdory námitkám spotřebitele a sporu, který se týká věci, a bez posouzení smluvních podmínek soudem či jiným nezávislým tribunálem?“
18. Písemná vyjádření předložili manželé Macinští, slovenská a německá vláda a Komise. Při jednání, které se konalo dne 11. září 2013, přednesly vyjádření slovenská a německá vláda a Komise.
III – Analýza
19. V projednávané věci vyvstala řada různých problémů.
20. Zaprvé – s ohledem na výše popsané skutečnosti – je přípustnost projednávané věci zpochybňována zejména slovenskou a německou vládou.
21. Zadruhé se předkládající soud v podstatě táže, zda je dotčený postup slučitelný se směrnicí 93/13. Slovenská a německá vláda argumentují ve prospěch kladné odpovědi, zatímco manželé Macinští a Komise zastávají opačný názor.
22. Zatřetí požádala slovenská vláda o časové omezení účinků rozsudku pro případ, že dotčený postup bude považován za neslučitelný se směrnicí 93/13.
23. Dále se budu zabývat důvody, které mne vedou k názoru, že předběžná otázka je nepřípustná.
24. Pokud jde o meritorní otázku, Soudní dvůr již měl příležitost rozhodovat ve věcech, jejichž okolnosti byly vcelku podobné(7). Tato rozhodnutí udávají jasnou rozhodovací linii, i když by projednávaná věc umožnila Soudnímu dvoru tuto judikaturu zpřesnit.
25. Nicméně pro případ, že se Soudní dvůr z důvodu procesní hospodárnosti rozhodne – vzhledem k množství věcí týkajících se podobných problémů(8) – předběžnou otázku zodpovědět, uvedu proč, podle mne, směrnice 93/13 – s některými výhradami – nevylučuje takový postup, jako je postup dotčený v projednávané věci(9).
26. Nakonec se budu stručně zabývat návrhem na omezení časových účinků rozsudku.
A – Přípustnost
27. Slovenská a německá vláda ve svých písemných vyjádřeních a při jednání zpochybnily přípustnost projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
28. Podle názoru slovenské vlády předkládací usnesení neobsahuje všechny skutkové a právní poznatky, které jsou nezbytné pro to, aby Soudní dvůr mohl na položenou otázku poskytnout užitečnou odpověď. Slovenská vláda kromě toho tvrdí, že spor je ryze hypotetický a že předkládající soud neprokázal, proč je odpověď na otázku nezbytná pro rozhodnutí sporu v původním řízení. Uvedená vláda rovněž tvrdí, že předkládací usnesení neobjasňuje relevantnost ostatních instrumentů unijního práva uváděných předkládajícím soudem, tedy směrnice 2005/29/ES(10) a směrnice 2009/22/ES(11). Německá vláda s názorem slovenské vlády v zásadě souhlasí.
29. Manželé Macinští v dopise ze dne 4. září 2013 uvádějí, že se rozsudek ze dne 21. března 2012 stal pravomocným, ale že dotčený postup přesto může být zahájen, pokud jde o zbývající dluh společnosti Getfin ve výši 4 290,48 eur. V důsledku toho je odpověď Soudního dvora stále nezbytná. Při jednání uvedla též Komise, že věc není hypotetická.
30. Podle článku 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby posoudil, s ohledem na konkrétní okolnosti věci, nezbytnost a relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Odmítnutí ze strany Soudního dvora rozhodnout o otázce položené vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaná odpověď nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny.
31. Podle mého názoru a na rozdíl od argumentů uvedených slovenskou a německou vládou má Soudní dvůr dostatek skutkových a právních poznatků pro to, aby na otázku odpověděl.
32. Nicméně, s ohledem na odpovědi poskytnuté na otázky položené Soudním dvorem, souhlasím s uvedenými vládami, že předběžná otázka nemůže být přípustná, neboť odpověď nebude mít žádný dopad na výsledek sporu projednávaného předkládajícím soudem.
33. Zaprvé je totiž třeba zdůraznit, že předkládací usnesení uvádí, že společnost Dražby upustila od uskutečnění dražby. Nicméně Okresný súd Prešov odůvodňuje svou žádost tak, že „[m]imosoudní výkon zástavního práva může věřitel znovu zahájit, jakmile pominou účinky předběžného opatření, a to dokud není zástavní právo vymoženo tímto nebo jiným způsobem“.
34. Musím připustit, že jsem zcela nepochopil, jak je možné, že podle slovenského procesního práva je ve věci stále příslušný Okresný súd Prešov, vzhledem ke skutečnosti, že se dražba neuskuteční a bez ohledu na nebezpečí, že společnost Dražby může znovu pokračovat v dotčeném postupu. Je možné, že uvedené nebezpečí existovalo v době, kdy bylo vydáno předkládací usnesení, tedy 27. srpna 2012. Jak jsem však již uvedl v bodě 15 výše, podle informací, které Soudní dvůr obdržel později, se rozsudek ze dne 21. března 2012 stal pravomocným. Slovenská vláda při jednání uvedla, že se společnost Getfin ve skutečnosti proti rozsudku z 21. března 2012 odvolala a že odvolání bylo definitivně zamítnuto dne 13. května 2013(12). Proto považuji za nemožné, aby společnost Dražby pokračovala ve stejném postupu.
35. Kromě toho, rozsudek ze dne 21. března 2012, který se – na rozdíl od toho, co Komise tvrdila při jednání – týkal stejných účastníků řízení, jako jsou účastníci původního řízení s výjimkou společnosti Financreal, považoval úvěrovou smlouvu mezi těmito účastníky řízení za neplatnou. Uvedené posouzení se vztahuje na všechna ujednání uvedené smlouvy, včetně těch, která se týkají dotčeného postupu.
36. Naneštěstí, navzdory duchu spolupráce, který musí v řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce existovat, Okresný súd Prešov nikdy nepovažoval za nutné, aby Soudnímu dvoru z vlastní iniciativy poskytl informace týkající se právních účinků rozsudku ze dne 21. března 2012 a výsledku tohoto rozsudku(13). Uvedený rozsudek, jenž byl přiložen k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, byl vydán samotným Okresným súdom Prešov, i když jiným senátem.
37. Proto již patrně neexistuje smlouva, která by představovala právní základ pro dotčený postup ohledně údajné pohledávky společnosti Getfin ve výši 21 057 eur – v každém případě nikoliv po 13. květnu 2013. Ze stejného důvodu není nutné o předběžné otázce rozhodnout.
38. Tento názor není zpochybněn rozsudkem ve věci Aziz.
39. V rozsudku Aziz byla rovněž zpochybněna přípustnost předběžných otázek. První ze dvou otázek položených v uvedené věci více připomíná otázku položenou Okresným súdom Prešov. Hlavní argument v podstatě spočíval v tvrzení, že odpověď týkající se slučitelnosti španělské právní úpravy soudního výkonu rozhodnutí, o kterou žádal Juzgado de lo Mercantil No 3 de Barcelona (Španělsko), který rozhodoval ve věci samé, by neměla vliv na řízení o výkonu rozhodnutí vedené Juzgado de Primera Instancia No°5 de Martorell (Španělsko). Tak tomu bylo proto, že v uvedené věci již řízení o výkonu rozhodnutí v době, kdy vnitrostátní soud vydal předkládací rozhodnutí, skončilo. Dalo by se říci, že skutek již byl dokonán. Soudní dvůr nekonstatoval, že by otázka byla z takového důvodu nepřípustná.
40. Nicméně situace v projednávané věci je jiná. K výkonu (k dražbě) nedošlo a smlouva, která byla – podle informací dostupných Soudnímu dvoru – považována za neplatnou, již není právním základem dotčeného postupu.
41. Je pravda, že v rozsudku Aziz Soudní dvůr patrně zaujal poněkud velkorysejší přístup k relevantnosti požadované odpovědi pro rozhodnutí sporu, který projednával vnitrostátní soud; tím patrně vnitrostátnímu soudu přiznal plný nárok na pochybnosti(14). Soudní dvůr pouze uvedl, že otázku je třeba „chápat v širokém smyslu“ a že „není zjevné, že by výklad unijního práva, který je požadován […], neměl žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení“(15).
42. Takový přístup však není v projednávané věci namístě. Vzhledem k tomu, že společnost Dražby upustila od výkonu zástavního práva a že smlouva byla považována za neplatnou, patrně není možné, aby odpověď na položenou otázku byla relevantní pro spor projednávaný vnitrostátním soudem (za předpokladu, že takový spor vůbec existuje) nebo pro jiná související řízení (jako jsou řízení uvedená níže v bodě 55). To je potvrzeno skutečností, že ani společnost Getfin, ani Financreal neprojevily sebemenší zájem o řízení před Soudním dvorem.
43. Přesto je nutné zabývat se některými skutečnostmi, které byly uvedeny při jednání.
44. Slovenská vláda při jednání sdělila, že podle informací, které obdržela od předkládajícího soudu, není předmětem původního řízení úvěrová smlouva uzavřená mezi manželi Macinskými a společností Financeral (jejíž práva vyplývající ze smlouvy byla následně postoupena společnosti Getfin), ale smlouva o zástavním právu, která je zcela oddělená od úvěrové smlouvy. V odpovědi na otázku položenou s cílem vyjasnit důsledky takového tvrzení uvedená vláda sdělila, že podle slovenského práva smlouvy o zástavním právu pozbývají právních účinků, jestliže závazek, jehož splnění zajišťují, byl zrušen, pokud smlouva o zřízení zástavního práva výslovně nestanoví, že závazek nadále zůstává v platnosti.
45. Považuji toto odhalení za poněkud překvapující.
46. Soudní dvůr má od počátku na základě článku 267 SFEU „pravomoc rozhodovat o výkladu a platnosti [unijního] aktu výlučně na základě skutečností, které mu sdělí vnitrostátní soud“(16). Nadto nemůže rozhodovat o výše uvedených skutkových a právních okolnostech, které byly uplatněny a projednány poprvé během jednání před Soudním dvorem a nebyly uvedeny ani v předkládacím rozhodnutí, ani v písemných vyjádřeních předložených zúčastněnými osobami(17).
47. V tomto ohledu žádost o rozhodnutí o předběžné otázce pouze uvádí, že se řízení, které je před ním vedeno, týká „(i) zdržení se výkonu zástavního práva; (ii) neplatnosti smluvní pokuty a poplatků za poskytnutí a zpracování úvěru, jakož i (iii) finančního zadostiučinění“. Kromě toho vlastní obsah žádosti odkazuje pouze na jednu smlouvu, nikoliv na dvě. Tento argument není možné zkoumat, neboť předkládací usnesení neobsahuje žádný poznatek podporující teorii, podle které se smlouva dotčená v původním řízení liší od smlouvy, která byla zrušena rozsudkem ze dne 21. března 2012.
48. Nicméně i kdyby bylo třeba vycházet z toho, že skutečně existovala samostatná smlouva o zástavním právu, nemělo by to na projednávanou věc vliv.
49. Zaprvé lze tvrdit, že by taková samostatná smlouva o zástavním právu mohla sloužit jako základ pro vymáhání dluhu ve výši 4 290,48 eur, jehož splacení společnosti Getfin bylo nařízeno rozsudkem ze dne 21. března 2012. To je – přinejmenším do jisté míry – názor manželů Macinských, kteří v dopise ze dne 4. září 2013 uvedli, že ačkoliv se rozsudek stal pravomocným, nechrání je před tím, aby byli znovu vystaveni dotčenému postupu(18).
50. Zde musím zdůraznit, že pohledávka, kterou nyní společnost Getfin má vůči manželům Macinským, je pohledávkou na vrácení. V rozsudku ze dne 21. března 2012 měl totiž předkládající soud za to, že úroková sazba stanovená ve smlouvě byla morálně nepřijatelná, a že v důsledku toho je smlouva neplatná. Kromě toho uvedený soud ve výroku tohoto rozsudku nařídil vrácení zbývající části původního úvěru, tedy částku 4 290,48 eur, v 84 splátkách. Uvedený dluh nyní existuje na základě soudního rozhodnutí, a nikoliv na základě smlouvy, i když základem řízení před uvedeným soudem bylo smluvní ujednání.
51. Takový nárok svou povahou nespadá do působnosti směrnice 93/13 ratione materiae, která je vymezena v čl. 1 odst. 1 a týká se spotřebitelských smluv. Výklad směrnice 93/13 tudíž nebude mít na věc v původním řízení žádný vliv.
52. Zadruhé lze říci, že si předkládající soud ve skutečnosti přeje, aby Soudní dvůr rozhodl, zda je se směrnicí 93/13 slučitelná právní úprava, která jako taková umožňuje, aby mezi spotřebiteli a obchodníky byly uzavírány obecné smlouvy o zástavním právu, které stanoví, že dotčený postup bude zahájen, pokud spotřebitel nesplní jakoukoliv z povinností, které má vůči obchodníkovi.
53. Tato otázka je zajímavá, avšak za okolností popsaných v předkládacím usnesení postrádá jakýkoli základ. Nehodlám dávat stanovisko k hypotetické otázce.
54. Z těchto důvodů se nadále nebudu zabývat teorií „dvou samostatných smluv“ zmiňovanou slovenskou vládou.
55. Pokud jde o návrh na odškodnění, který je též zjevně součástí řízení před předkládajícím soudem, nic nenasvědčuje tomu, že by odpověď na položenou otázku byla nezbytná, pokud jde o to, zda jsou společnosti Getfin nebo Financreal povinny uhradit takovou náhradu škody za to, že dotčený postup proti manželům Macinským zahájily. I když předkládací usnesení uvádí, že se manželé Macinští takové náhrady škody domáhají, předkládající soud se tímto problémem v předběžné otázce nezabývá a nevysvětluje, zda a jak může přiznat náhradu škody v kontextu řízení upraveného § 21 odst. 2 a 5 zákona o dobrovolných dražbách. Kromě toho z rozsudku ze dne 21. března 2012 vyplývá, že manželé Macinští skutečně podali vzájemný návrh na náhradu škody proti společnosti Getfin v kontextu uvedeného řízení, který byl ve výroku zamítnut jako neopodstatněný(19). Uvedený rozsudek, jak již bylo uvedeno, nabyl právní moci, a rozhodnutí o náhradě škody se tudíž stalo res juidcata a věc byla vyřízena(20).
56. Pokud jde o odkazy na směrnici 2005/29 a směrnici 2009/22 v předkládacím usnesení, uvedené směrnice patrně nejsou – jak uvedly slovenská a německá vláda – pro projednávanou věc relevantní. Předkládající soud pouze uvedené směrnice – a některá jejich ustanovení(21) – zmiňuje, aniž vysvětluje, proč by se měly použít. Předkládající soud zejména neuvádí, proč považuje dotčený postup za nekalé obchodní praktiky, ani jak se zkoumaná věc týká žaloby na zdržení se jednání podané kvalifikovaným subjektem na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů(22). Je příznačné, že ani jedna z těchto směrnic není zmíněna v předběžné otázce. Nemohou tak způsobit, že předběžná otázka bude přípustná.
57. Proto mi není jasné, v čem je rozhodnutí Soudního dvora nezbytné pro předkládající soud, aby rozhodl spor, který projednává, a nejednalo se pouze o teoretické posouzení slučitelnosti dotčeného postupu se směrnicí 93/13. I když předkládající soud může v dobrém úmyslu chtít chránit zájmy spotřebitelů, bez „skutečného“ řízení není možné takové posouzení poskytnout. Kromě toho není nutné doporučovat přehodnocení ustálené judikatury Soudního dvora, která se týká hypotetických otázek(23).
58. Na základě výše uvedených skutečností považuji položenou otázku za nepřípustnou.
59. Předkládajícímu soudu přesto přísluší, aby rozhodl o potřebě a užitečnosti odpovědi Soudního dvora ve věci, kterou projednává, jakož i o vhodném načasování. Pokud Soudní dvůr nebude z jakéhokoli důvodu chtít zasahovat do posouzení předkládajícího soudu a v duchu spolupráce, která musí existovat v kontextu řízení podle článku 267 SFEU, se rozhode předběžnou otázku zodpovědět, nabízím následující úvahy.
B – Slučitelnost dotčeného postupu se směrnicí 93/13
1. Obecné poznámky týkající se povinnosti spotřebitele jednat
60. Jak ukazuje globální finanční krize, ze které se Evropa a zbytek světa pomalu zotavují, efektivní a zdravý úvěrový systém je jedním ze základních kamenů otevřeného tržního hospodářství. To může zákonodárce vést k tomu, aby za účelem podpory úvěrového systému vytvářeli zvláštní režimy zajištění a vymáhání, které jsou pro obchodní odvětví více či méně příznivé. V projednávané věci vyvstává otázka, zda dotčený postup příliš neupřednostňuje obchodníky na úkor spotřebitelů.
61. Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 93/13 brání tomu, aby členský stát měl procesní pravidla, která umožňují, aby pohledávka založená na zneužívající klauzuli ve spotřebitelské smlouvě byla vymáhána mimosoudně, tedy – potenciálně – bez jakéhokoliv soudního dohledu.
62. Soudní dvůr se tudíž musí zabývat otázkou, o které nerozhodoval ve věcech Banco Español de Crédito nebo Aziz, ale na kterou generální advokátka Kokott narazila ve svém stanovisku(24) – konkrétně zda je slučitelné se směrnicí 93/13, že členský stát požaduje, aby spotřebitelé jednali s cílem dosáhnout přerušení nebo pozastavení realizace smlouvy, která údajně obsahuje zneužívající klauzuli? Jinými slovy, je slučitelné se směrnicí 93/13, aby spotřebitel musel „udělat první krok“?
63. Tyto otázky musí být posuzovány ve světle judikatury Soudního dvora týkající se úkolů a funkce vnitrostátních soudů v rámci směrnice 93/13. Podle uvedeného směru judikatury má vnitrostátní soud povinnost posuzovat zneužívající charakter smluvní klauzule spadající do působnosti směrnice 93/13 bez návrhu a odstraňovat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu(25).
64. Z důvodů uvedených níže jsem přesvědčen, že dotčený postup v dostatečné míře poskytuje účinnou ochranu práv spotřebitelů, jak je požadováno směrnicí 93/13.
65. Začnu zkoumáním znění směrnice 93/13. Poté se budu zabývat relevantní judikaturou (tedy judikaturou vyplývající z rozsudků ve věcech Banco Español de Crédito a Aziz), a poté vysvětlím, proč musí být podle mého názoru otázka uvedená v bodě 62 dále zodpovězena kladně.
66. Směrnice stanoví některá pozitivní pravidla týkající se zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách, konkrétně definici těchto klauzulí, jež se nachází v čl. 3 odst. 1. V návaznosti na ni čl. 6 odst. 1 vyžaduje, aby členské státy stanovily, že takové klauzule „nejsou […] pro spotřebitele závazné“. Článek 7 odst. 1 kromě toho stanoví, že členské státy zajistí, aby „existovaly přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí]“.
67. Vzhledem k chybějící příslušné právní úpravě nelze mít za to, že směrnice 93/13 upravuje vymáhání pohledávek, včetně pohledávek vůči spotřebitelům. V důsledku toho taková pravidla v zásadě spadají do procesní autonomie členských států – to však za podmínky dodržení dvou souvisejících zásad rovnocennosti a efektivity(26). Mohu doplnit, že v předkládacím usnesení nebo ve vnitrostátním spisu postoupeném Soudnímu dvoru není nic, co by naznačovalo, že se slovenská procesní pravidla použitelná na spotřebitele na základě směrnice 93/13 liší od pravidel upravujících srovnatelné situace na základě vnitrostátního práva(27). V důsledku toho se patrně jedná pouze o effet utile směrnice 93/13.
68. Otázka slučitelnosti takového postupu, jako je dotčený postup, se zásadou efektivity vyžaduje podrobnější zkoumání relevantní judikatury, konkrétně rozsudků Banco Español de Crédito a Aziz(28). Oba tyto rozsudky se totiž stejně jako projednávaná věc týkaly vymezení povinností vnitrostátního soudu vyplývajících ze směrnice 93/13 v kontextu zvláštního řízení(29), a nikoliv otázky, zda vnitrostátní soud může, nebo musí, jednat bez návrhu. Podle mne z těchto dvou rozsudků v zásadě vyplývá, že využití zvláštního postupu stanoveného vnitrostátním právem obchodníky za účelem zbavit spotřebitele možnosti využít ochranu zamýšlenou směrnicí 93/13 je v rozporu se zásadou efektivity, jelikož v praxi znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje ochranu, kterou spotřebitelům přiznává směrnice 93/13(30). Pokud jde o dotčený postup, nedomnívám se, že spotřebitele zbavuje možnosti využít této ochrany.
69. Jsem přesvědčen o tom, že v případě výkonu rozhodnutí vůči spotřebitelům ve formě dražeb musí ve vnitrostátním procesním právu existovat určité záruky, aby byla chráněna slabší strana – v projednávané věci spotřebitel(31). Přirozeně je to obzvláště významné v případě mimosoudních postupů. Pokud takové záruky neexistují, členské státy nesplnily svou povinnost na základě čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 stanovit pravidla, která brání tomu, aby zneužívající klauzule byly pro spotřebitele závazné, a zajistit, aby existovaly odpovídající a efektivní prostředky k ukončení jejich používání.
70. Přesto přetrvává otázka: kdy se uplatňování ochrany, kterou se směrnice 93/13 snaží poskytovat spotřebitelům, stane nemožným nebo, jak je to obvyklejší, nadměrně obtížným? Odpověď na tuto otázku není zřejmá a vyžaduje individuální přístup. V této souvislosti je nutné analyzovat úlohu vnitrostátních pravidel v řízení jako celku, jeho průběh a zvláštnosti u různých vnitrostátních soudních orgánů(32). To může zahrnovat celkové posouzení opravných prostředků, které jsou dostupné spotřebitelům, a možnosti vnitrostátních soudů zasáhnout.
71. V této souvislosti je užitečné zabývat se znovu ponaučením vyplývajícím z rozsudků Aziz a Banco Español de Crédito.
72. Jak totiž bylo zmíněno v bodě 39 výše, rozsudek ve věci Aziz se též týkal několika řízení: řízení o výkonu rozhodnutí a řízení ve věci samé. Řízení o výkonu rozhodnutí bylo téměř skončeno, když byla podána určovací žaloba ve věci samé týkající se zneužívající povahy klauzulí v úvěrové smlouvě. Spotřebitel byl kromě toho již vystěhován ze svého domu. Podle španělského práva musel podat samostatnou určovací žalobu týkající se zneužívající povahy klauzulí, jelikož vykonávající soud nemohl tuto otázku zkoumat. Navíc jediným prostředkem nápravy, který byl obecně přiznáván podle španělského práva, byla v takových situacích následná finanční náhrada škody. Soudní dvůr takový postup považoval za neslučitelný se směrnicí 93/13(33).
73. Podle mne je rozsudek ve věci Aziz příkladem okolností, za kterých se účinná ochrana spotřebitele stává nemožnou(34). Soud, který se poté zabýval řízením ve věci samé, nemohl zrušit exekuční titul – a to již proto, že na to bylo příliš pozdě. Uvedený soud mohl pouze přiznat peněžitou náhradu škody, která byla považována za nedostatečnou.
74. Rozsudek ve věci Banco Español de Crédito je naproti tomu patrně příkladem okolností, za kterých není přímo nemožné, aby spotřebitelé chránili svá práva, ale je to pro ně nadměrně obtížné.
75. Rozsudek ve věci Banco Español de Crédito se týkal právní úpravy týkající se nesporného řízení o vydání „platebního rozkazu“. Uvedené řízení tedy nebylo „řízením o výkonu rozhodnutí“ jako takovým, ale zjednodušeným řízením, které se zabývá hmotněprávními otázkami. Relevantní španělské právní předpisy mimo jiné stanovily, že dlužník musí podat námitku ve lhůtě 20 dnů od vydání platebního rozkazu. Pokud byla podána námitka, zjednodušené řízení se přerušilo a z řízení se stalo sporné řízení(35). Z řady důvodů(36) Soudní dvůr uvedl, že spotřebitelé obecně nebyli schopni řízení napadnout námitkou, a proto rozhodl, že dotyčná španělská právní úprava je neslučitelná se směrnicí 93/13.
76. Pokud se vrátíme k otázce, kdy se pro spotřebitele stane uplatňování jejich práv nadměrně obtížným, odpověď bude zřejmě záviset též na významu zájmu, který ochranu spotřebitele omezuje. Judikatura patrně ukazuje, že u některých legitimních zájmů je pravděpodobnější, že převáží nad ochranou spotřebitele, než je tomu u jiných(37).
77. Nicméně je nutné zcela vyjasnit, že – jak uvedla německá vláda při jednání – zásada efektivity pouze vyžaduje, aby vnitrostátní pravidla spotřebitelům nadměrně neztěžovala výkon jejich práv. Konkrétně nevyžaduje, aby výkon těchto práv byl „snadný“, nebo aby podléhal zvláště příznivému zacházení(38). Převzetí takového názoru by koncept procesní autonomie zbavilo praktického účinku; nadto by byl v rozporu se skutečností, že směrnice 93/13 stanoví pouze minimální harmonizaci(39).
78. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti se nedomnívám, že je samo o sobě nepřiměřené požadovat od spotřebitelů, aby na obchodníka podali žalobu s cílem přerušit nebo ukončit takové vymáhací řízení, jako je dotčený postup.
79. To je patrně potvrzeno judikaturou. V rozsudku Banco Español de Crédito Soudní dvůr zjevně přímo neodmítl názor, že je v zásadě legitimní, aby věřitelé měli snadný přístup k právní ochraně a aby takové postupy fungovaly rychle(40). Kromě toho v rozsudku Asturcom Telecomunicaciones rozhodl, že vnitrostátní soud není povinen vyvážit procesní opomenutí spotřebitele, který si není vědom svých práv, nebo aby zcela zastoupil úplnou nečinnost dotyčného spotřebitele(41). V důsledku toho souhlasím s generální advokátkou J. Kokott, že obecně patrně samo o sobě nejde o nadměrnou překážku účinné soudní ochraně spotřebitelů, pokud spotřebitel nejprve musí zahájením řízení vytvořit určité podmínky pro to, aby soud, kterému byla věc předložena, mohl smluvní podmínky posoudit(42). Samozřejmě by nebylo zcela přesné charakterizovat povinnost příslušející spotřebiteli jako povinnost jednat z vlastní iniciativy, když k tomu předtím neměl žádný důvod; jedná se spíše o povinnost reagovat na zamýšlený postup obchodníka. Zdůrazňuji, že Soudní dvůr v rozsudku Aziz výslovně nekritizoval skutečnost, že spotřebitel musel podat určovací žalobu k Juzgado de lo Mercantil No 3 de Barcelona; naopak to byla právě skutečnost, že uvedené řízení bylo zcela odsouzeno k neúspěchu, jež nakonec vedla Soudní dvůr k tomu, aby vydal rozhodnutí.
80. Kromě toho se obávám, že požadavek povinného soudního přezkumu ex ante, který patrně podporuje Komise, by ve skutečnosti nesloužil žádnému účelu(43). Posouzení toho, zda je klauzule zneužívající, vyžaduje individuální posouzení všech relevantních okolností(44). I když ve věci Banco Español de Crédit soud, kterému byla věc předložena v prvním stupni, mohl rozhodnout bez jakékoliv účasti spotřebitele, obvykle tomu tak není. Naopak, s výhradou případu, kdy má takový soud k dispozici všechny nezbytné právní a skutkové poznatky, nebude schopen – ani povinen – jednat nezávisle na spotřebiteli.
81. Konečně skutečnost, že dotčeným majetkem může být obydlí rodiny spotřebitele, sama o sobě můj názor nemění. Při neexistenci harmonizovaných pravidel nelze členským státům bránit v tom, aby po spotřebiteli požadovaly, aby proti mimosoudnímu vymáhání podal žalobu, pouze z důvodu, že dotčený majetek je obydlím spotřebitele.
82. Dále bych však měl zdůraznit, že pokud je majetek dotčený předmětným řízením obydlím spotřebitele, musí existovat zvláštní záruky. Neposkytnutí takových záruk se může ukázat jako problematické z hlediska základních práv(45). Ztráta rodinného obydlí je pochopitelně jednou z nejextrémnějších forem zásahu do práv spotřebitele(46). Vzhledem k tomu, že respektování obydlí je právem zaručeným na základě článku 7 Listiny základních práv Evropské unie, v jejímž světle musí být směrnice 93/13 vykládána(47), každý, kdo je ohrožen zásahem takové intenzity, musí mít možnost nechat přezkoumat přiměřenost takového opatření nezávislým soudním orgánem(48).
83. V souhrnu považuji za slučitelné se směrnicí 93/13, aby členský stát od spotřebitele požadoval jednání, chce-li přerušit nebo ukončit vymáhání smlouvy, která údajně obsahuje zneužívající klauzuli. Po objasnění tohoto zásadního aspektu se nyní budu věnovat zvláštním charakteristikám dotčeného postupu.
2. Posouzení dotčeného postupu
84. Pokud jde o dotčený postup, z ustanovení § 151m odst. 1 slovenského občanského zákoníku vyplývá, že pokud zvláštní právní úprava nestanoví jinak, může se dražba uskutečnit nejdříve 30 dnů po oznámení výkonu dlužníkovi (případně zástavci). Obdobně se podle ustanovení § 17 odst. 3 zákona o dobrovolných dražbách dražba uskuteční nejdříve 30 dnů od oznámení nadcházející dražby v Obchodním věstníku. Ustanovení § 17 odst. 5 uvedeného zákona rovněž stanoví, že dražebník musí oznámit navrhovateli dražby spolu s dlužníkem a vlastníkem nemovitosti (pokud není totožný s dlužníkem) nadcházející veřejnou dražbu před uplynutím stejné lhůty. Slovenská vláda při jednání potvrdila, že tyto lhůty mohou běžet souběžně, což znamená lhůtu v délce alespoň 30 dnů po oznámení všem dotčeným osobám a orgánům.
85. Po uskutečnění dražby může být podle § 21 odst. 2 zákona o dobrovolných dražbách prodej majetku obecně zpochybněn do tří měsíců po jejím uskutečnění.
86. V průběhu této lhůty dlužník stále může užívat majetek, který byl dán do dražby. Nicméně podle § 29 zákona o dobrovolných dražbách, pokud je majetek, který je dán do dražby, nemovitým majetkem, dlužník (nebo případně zástavce) je povinen předat majetek bez zbytečného odkladu po zápisu dražebního prodeje formou notářského zápisu.
87. Komise tvrdí, že se to ve skutečnosti rovná vyvlastnění spotřebitelova majetku. Mám pro tento názor jistou míru pochopení(49). Nicméně jsem přesvědčen argumentem uplatněným slovenskou vládou při jednání, podle kterého § 29 zákona o dobrovolných dražbách nebrání dlužníkovi v tom, aby požádal soud o zastavení dotčeného postupu a odevzdání majetku, i když k prodeji došlo(50). Pokud je takový výklad vnitrostátního práva správný – což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu – nedomnívám se, že ustanovení § 29 uvedeného zákona samo o sobě situaci zhoršuje, pokud soud, kterému byla věc předložena, bude postupovat způsobem popsaným v bodě 97 níže.
88. Kromě toho pokud dlužník skutečně předal svůj majetek, existuje možnost, že mu jeho majetek bude vrácen, pokud bude prodej v dražbě zrušen na základě § 21 odst. 5 zákona o dobrovolných dražbách a žaloba byla zapsána do katastru nemovitostí(51). Podle § 21 odst. 3 uvedeného zákona je osoba, která prodej v dobrovolné dražbě napadla žalobou, povinna o takové žalobě informovat příslušný orgán.
89. Proto lze z mého výkladu vnitrostátního práva dovodit, že spotřebitel má nejméně 30 dnů poté, kdy byla učiněna všechna relevantní oznámení, na to, aby dražbu napadl ex ante(52), a tři měsíce ex post poté, kdy se prodej uskutečnil (i později, pokud byla dražba spojena s trestnou činností).
90. Spotřebitel tak má potenciálně celkem nejméně čtyři měsíce na to, aby dražbu zpochybnil.
91. To není srovnatelné se dvacetidenní lhůtou pro podání námitky ve věci Banco Español de Crédito, která spotřebitelům nadměrně ztěžovala efektivní výkon jejich práv na ochranu podle směrnice 93/13.
92. Kromě toho se nedomnívám, že dotčený postup omezuje práva spotřebitelů na pouhé následné finanční odškodnění, které by podle rozsudku Aziz nepochybně bylo nedostatečné.
93. Je pravda, že původní řízení v některých ohledech představuje „obrácenou“ věc Aziz(53). Nicméně na rozdíl od španělské právní úpravy použitelné na řízení o výkonu rozhodnutí dotčené v rozsudku Aziz(54) se na základě výše uvedených skutečností jeví, že ve slovenském právu existuje námitka vůči dotčenému postupu – a dokonce možnost zastavit uvedené řízení z důvodu jeho neslučitelnosti se směrnicí 93/13. To je ostatně potvrzeno okolnostmi původního řízení.
94. Uvedené okolnosti ukazují, že dotčené řízení nečiní vlastní výkon práv spotřebitele nadměrně obtížným. Vzhledem k tomu, že předkládající soud měl k dispozici nezbytné právní a skutkové poznatky, které mu umožnily vyjádřit pochybnosti ohledně zneužívající povahy mimo jiné některých sankčních ujednání vložených do napadené smlouvy s ohledem na směrnici 93/13, vydal předběžné opatření odkládající dražbu a předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Učinil tak navzdory argumentu Komise, že ze znění § 21 odst. 1 zákona o dobrovolných dražbách není zřejmé, zda je takový soud skutečně oprávněn zrušit prodej v dražbě z důvodu zneužívající povahy některých smluvních podmínek(55). Předkládající soud tudíž v maximální možné míře správně použil vlastní vnitrostátní procesní předpisy tak, aby bylo dosaženo výsledku stanoveného v čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13(56).
95. Lze samozřejmě tvrdit, že skutečnost, že manželé Macinští včas zahájili řízení, aby zpochybnili prodej v dražbě, pouze dosvědčuje jejich velkou vynalézavost a nemůže být brána za důkaz toho, že ochrana spotřebitele je efektivně zajištěna – zejména pokud jde o zranitelnější spotřebitele(57).
96. Je však nepopíratelné, že § 21 zákona o dobrovolných dražbách poskytuje spotřebitelům opravný prostředek proti dražbě. Je pravdou, že tento opravný prostředek vyžaduje, aby spotřebitel jednal. Nicméně, jak jsem uvedl v bodech 78 a 79 výše, nedomnívám se, že to samo o sobě nepřiměřeně omezuje účinnou ochranu spotřebitelů. Při neexistenci harmonizace v této oblasti členským státům přísluší, aby stanovily úroveň ochrany ve vykonávacích řízeních, kterou považují za dostatečnou pro spotřebitele, za předpokladu, že spotřebitelé nebudou zbaveni ochrany zamýšlené směrnicí 93/13. Nicméně v případě obzvláště zranitelných osob se má za to, že členské státy jsou nadále zodpovědné za slučitelnost takových pravidel se základními právy(58).
97. Kromě toho je třeba jasně uvést, že jakmile spotřebitel podal žalobu proti dražbě ke slovenským soudům podle § 21 zákona o dobrovolných dražbách, taková žaloba povede k uplatnění judikatury Soudního dvora týkající se úlohy a povinností vnitrostátních soudů podle směrnice 93/13, které jsou uvedeny v bodě 63 výše. To znamená, že pokud má vnitrostátní soud k dispozici právní a skutkové poznatky nezbytné k tomuto účelu, je povinen posoudit bez návrhu, zda je klauzule ve spotřebitelské smlouvě, která je základem takového vymáhacího postupu, jako je postup dotčený v projednávané věci, zneužívající. Je-li tomu tak, je úlohou takového soudu dovodit všechny důsledky, které z toho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se ujistil, že spotřebitel není uvedeným ustanovením vázán. To v případě potřeby může zahrnovat nařízení předběžného opatření odkládajícího prodej nebo jeho účinky až do vydání konečného rozhodnutí ohledně zneužívající povahy této klauzule, pokud by například takové rozhodnutí spadalo do příslušnosti jiného soudu(59).
98. Vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti této věci ukazují, že je to podle slovenského práva možné, doporučil bych pro případ, že se Soudní dvůr rozhodne položenou otázku zodpovědět, aby – za předpokladu, že je vnitrostátní soud příslušný přijmout opatření uvedené v předchozím bodě, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu – Soudní dvůr prohlásil, že směrnice 93/13 nevylučuje takový postup, jako je dotčený postup.
C – Návrh na omezení časových účinků rozsudku
99. Slovenská vláda požádala, aby byly omezeny časové účinky rozsudku, pokud Soudní dvůr rozhodne, že dotčený postup je v rozporu se směrnicí 93/13. Následující poznámky jsou relevantní pouze potud, že se mnou Soudní dvůr nebude souhlasit ohledně přípustnosti a merita věci.
100. Úvodem bych chtěl upozornit na skutečnost, že výklad ustanovení unijního práva Soudním dvorem je určen k objasnění a definování významu a působnosti takového ustanovení, jak by mělo být chápáno a používáno od svého vstupu v platnost. V důsledku toho se takové ustanovení vyložené Soudním dvorem uplatní na všechny právní vztahy, včetně vztahů, které vznikly a byly navázány před rozsudkem, ve kterém byl výklad poskytnut. Soudní dvůr v zásadě může omezit časové účinky svých rozsudků pouze za výjimečných okolností(60).
101. Soudní dvůr omezí časové účinky svého rozsudku pouze tehdy, když jsou splněny dvě (kumulativní) podmínky. Zaprvé musí být prokázáno „riziko závažných hospodářských dopadů“. Takové dopady musí být způsobeny zejména vysokým počtem právních vztahů založených v dobré víře na základě právní úpravy považované v té době za platnou a účinnou. Zadruhé musí být protiprávní praktiky založeny na objektivní a závažné nejistotě týkající se výkladu a působnosti dotčených ustanovení unijního práva. V této souvislosti Soudní dvůr přiznal zvláštní význam jednání ostatních členských států a Komise, které mohly přispět k dotčenému protiprávnímu jednání(61).
102. Slovenská vláda ve svém návrhu předložila tabulku uvádějící počet dotčených řízení, která se uskutečnila v letech 2003 až 2012. Tento počet se zvýšil z 217 v roce 2003 na 3 916 v roce 2012. Uvedená vláda informovala, že se od 1. května 2004 do 31. prosince 2012 uskutečnilo celkem 17 309 dražeb. Na tomto základě slovenská vláda tvrdí, že řada transakcí byla sjednána v dobré víře a s důvěrou v to, že dotčený postup je slučitelný se směrnicí 93/13.
103. Slovenská vláda však v odpovědi na otázku položenou při jednání uvedla, že uvedená čísla byla souhrnnými čísly. Z tohoto důvodu nebyla schopna uvést, kolik z těchto dražeb vzešlo ze spotřebitelských smluv, tedy ze situací zahrnujících spotřebitele a obchodníka, a nikoliv z jiných smluvních okolností. Uvedená vláda dokonce nebyla schopna učinit kvalifikovaný odhad.
104. Vzhledem k tomu, že slovenská vláda není schopna poskytnout ani objektivní odhad počtu právních vztahů zahrnujících spotřebitele a údajně vzniklých v dobré víře, Soudní dvůr se nemůže ujistit o potřebě omezit časové účinky rozsudku v souladu se zásadou právní jistoty. Návrh tedy musí být zamítnut.
105. V důsledku toho není nutné zabývat se otázkou, zda právním vztahům, které údajně vznikly v dobré víře, je třeba přiznat větší váhu než právu spotřebitelů domáhat se na základě rozsudku Soudního dvora nápravy za porušení směrnice 93/13. Ze stejného důvodu není nutné zabývat se tím, zda zásady vymezené v rozsudcích Banco Español de Crédito a Aziz (ve kterých nebylo požadováno omezení časových účinků těchto rozsudků) mohly odstranit nejistotu ohledně slučitelnosti dotčeného postupu se směrnicí 93/13.
106. Odmítnutí omezení časových účinků rozsudku tedy nevylučuje použití slovenských pravidel o promlčení žaloby v rozsahu, v němž jsou slučitelná se zásadami rovnocennosti a efektivity. V tomto ohledu postačí uvést, že podle tabulky předložené slovenskou vládou se některé z dražeb uskutečnily před více než deseti lety.
107. Z tohoto důvodu, pokud Soudní dvůr bude považovat předběžnou otázku za přípustnou a dotčené řízení za neslučitelné se směrnicí 93/13, nedoporučuji, aby byly časové účinky rozsudku omezeny.
IV – Závěry
108. Ve světle skutečností uvedených výše navrhuji, aby Soudní dvůr prohlásil otázku položenou Okresným súdom Prešov (Slovensko) za nepřípustnou.
1 – Původní jazyk: angličtina.
2 – Viz mimo jiné rozsudek ze dne 28. března 1995, Kleinwort Benson (C‑346/93, Recueil, s. I‑615, bod 24); viz též posudek Soudního dvora 1/91 (Recueil, s. I‑6079, bod 61).
3 – Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 (Úř. věst. L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288).
4 – Předkládající soud v předkládacím usnesení neuvádí, kdy má předběžné opatření skončit (pokud vůbec).
5 – Slovenská vláda kromě toho uvedla, že při přípravě na jednání byla – výjimečně – v neformálním kontaktu s předkládajícím soudem a dozvěděla se, že společnost Getfin rozsudek ze dne 21. března 2012 napadla odvoláním, ale že toto odvolání bylo dne 13. května 2013 zamítnuto.
6 – Napadá mne tedy, že jediným „dobrovolným“ prvkem v tomto řízení je skutečnost, že původní smlouva obsahující ujednání, které dlužníkovi umožňuje, aby využil vymáhací řízení takového druhu, byla (zjevně) uzavřena se souhlasem dlužníka.
7 – Viz zejména rozsudky ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito (C‑618/10), a ze dne 14. března 2013, Aziz (C‑415/11). Viz též usnesení ve spojených věcech C‑537/12 a C‑116/13, Banco Popular Español a Banco de Valencia, které v zásadě potvrzuje závěry učiněné v rozsudku Aziz.
8 – Viz věc C‑34/13, Kušionová, v současnosti projednávaná Soudním dvorem, ve které Krajský súd v Prešove (Krajský soud Prešov) (Slovensko) podal k Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o několika předběžných otázkách, které se v zásadě týkají stejných problémů, jako vyvstaly v projednávané věci. Viz též věc C‑280/13, Barclays Bank, v současnosti projednávanou Soudním dvorem.
9 – Tím se rozumí, že v řízení podle článku 267 SFEU Soudní dvůr nemůže rozhodovat o slučitelnosti ustanovení vnitrostátního práva s unijním právem. Může však vnitrostátnímu soudu poskytnout výklad unijního práva, aby uvedenému soudu umožnil, aby věc sám rozhodl.
10 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách) (Úř. věst. L 149, s. 22).
11 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne 23. dubna 2009 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (Úř. věst. L 110, bod 30).
12 – Posledně uvedenou informaci však nebylo možné ověřit, neboť jednání před Soudním dvorem se nezúčastnila ani společnosti Getfin, ani manželé Macinští.
13 – Rád bych v této souvislosti zdůraznil, že jak se uvádí v bodě 30 doporučení pro vnitrostátní soudy o zahajování řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2012, C 338, s. 1), v takových řízeních přísluší předkládajícímu soudu, aby v zájmu řádného průběhu řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem a zachování jeho užitečného účinku uvědomil Soudní dvůr o veškerých procesních skutečnostech, jež by mohly mít dopad na postup řízení před Soudním dvorem.
14 – To je doloženo v bodech 35 až 37 stanoviska generální advokátky J. Kokott ve věci Aziz, která souhlasila s tím, že první otázka položená v uvedené věci se na první pohled jevila jako hypotetická, ačkoliv odpověď by mohla mít dopad na možnost odškodnění po dokončení vymáhacího řízení.
15 – Viz rozsudek ve věci Aziz, body 38 a 39.
16 – Viz mimo jiné rozsudek ze dne 16. července 1998, Dumon a Froment (C‑235/95, Recueil, s. I‑4531, bod 25 a citovaná judikatura).
17 – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. února 2004, Slob (C‑236/02, Recueil, s. I‑1861, bod 29), a ze dne 17. července 2008, Flughafen Köln/Bonn (C‑226/07, Sb. rozh. s. I‑5999, bod 37).
18 – Argumentují tím, že rozsudek ze dne 21. března 2012 nezrušuje ani úvěrovou smlouvu, ani zástavní smlouvu, a že společnost Getfin údajně není vázána novou kvalifikací dluhu provedenou výrokem uvedeného rozsudku. K posledně uvedenému tvrzení však v témže dopise rovněž uvádějí, že podle § 151 odst. 2 slovenského občanského soudního řádu je výrok rozsudku pro strany sporu závazný.
19 – Podle odůvodnění rozsudku ze dne 21. března 2012 byla smlouva prohlášena za neplatnou na základě obecných ustanovení o neplatnosti smluv stanovených ve slovenském občanském zákoníku, a nikoliv podle zvláštních ustanovení o ochraně spotřebitele, kterých je podle uvedeného rozsudku třeba se dovolávat, pokud má být získána náhrada škody podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 250/2007 o ochraně spotřebitele.
20 – Je třeba připomenout, že společnost Financreal postoupila svůj nárok na splacení úvěru společnosti Getfin na základě úvěrové smlouvy, která byla později prohlášena za neplatnou. Předkládající soud neuvádí možnost, že společnost Financreal – nebo Getfin – může být zodpovědná za náhradu škody spotřebitelům z jiných důvodů, než je zneužívající povaha smluvních podmínek.
21 – Článek 11 odst. 1 a odst. 2 směrnice 2005/29 a čl. 1 odst. 1 a dost. 2 směrnice 2009/22.
22 – V tomto smyslu viz rozsudek Banco Español de Crédito, body 59 a 60, jakož i body 85 až 87.
23 – Pro nedávné použití uvedené judikatury viz usnesení ze dne 7. října 2013, Società cooperativa Madonna dei miracoli (C‑82/13, body 12 a 14); rozsudky ze dne 24. října 2013, Stoilov i Ko (C‑180/12), a ze dne 7. listopadu 2013, Romeo (C‑313/12, body 39 a 40).
24 – Viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Aziz, body 55 a 56.
25 – Viz mimo jiné rozsudek Aziz, bod 46 a citovaná judikatura.
26 – Odkazuji na rozsudky Banco Español de Crédito, bod 46, a Aziz, bod 50; rovněž v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. května 2013, Jőrös (C‑397/11, bod 50). Od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost jsou aspekty zásady efektivity nyní zakotveny v čl. 19 odst. 1 SEU.
27 – Ustanovení § 21 odst. 1 zákona o veřejných dražbách připouští delší lhůtu k podání návrhu na zrušení prodeje v dražbě v některých případech, kdy je prodej výsledkem trestné činnosti. To však zjevně nevylučuje dražbu majetku spotřebitele na základě zneužívající klauzule smlouvy, která mohla být uzavřena v kontextu takové trestné činnosti.
28 – Rovněž, pokud jde o povinnosti vnitrostátních soudů na základě směrnice 93/13, viz rozsudek ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones (C‑40/08, Sb. rozh. s. I‑9579, pokud jde o výkon rozhodčího nálezu), a rozsudek Jőrös, mimo jiné v souvislosti se skutečností, že vnitrostátní právo pouze určuje některé soudy jako příslušné pro projednávanou věc týkající se údajně zneužívajících klauzulí (viz druhou otázku položenou v uvedené věci).
29 – Viz rozsudky Banco Español de Crédito, bod 45, a Aziz, bod 49. Zatímco Soudní dvůr prima facie v bodě 49 rozsudku Aziz odlišoval uvedenou věc od rozsudku Banco Español de Crédito, důvodem toho je podle mne pouze poněkud odlišná procesní situace v obou věcech (viz body 72 a 75 níže).
30 – V tomto smyslu viz rozsudky Banco Español de Crédito, body 55 a 56, a Aziz, body 62 a 63.
31 – Viz rozsudky Banco Español de Crédito, bod 39, a Aziz, bod 44.
32 – Viz rozsudky Banco Español de Crédito, bod 49, a Aziz, bod 53.
33 – Viz rozsudek Aziz, body 59 a 60.
34 – Naopak nedávné usnesení ve věci Banco Popular Español a Banco de Valencia by zřejmě rovněž představovalo případ nemožnosti (viz body 54 a 55).
35 – Viz rozsudek Banco Español de Crédito, body 25 a 26. Generální advokátka V. Trstenjak ve svém stanovisku kromě toho uvedla, že kdyby byl podán odpor proti platebnímu rozkazu, řízení by se rovněž stalo sporným řízením; viz body 51 a 68.
36 – Soudní dvůr poukázal na krátkost stanovené lhůty, potenciálně odrazující náklady, nedostatek povědomí spotřebitelů o jejich právech a příliš stručný obsah platebního rozkazu (viz bod 54).
37 – V rozsudku Asturcom Telecomunicaciones byla účinná ochrana spotřebitelů poměřována se zásadou rei iudicatae. Soudní dvůr rozhodl ve prospěch uvedené zásady a zdůraznil její význam (viz body 35 až 37). Nicméně v rozsudku ve věci Banco Español de Crédito bylo konstatováno, že podpora snadného přístupu k soudům pro věřitele a rychlá řízení nemohou za takových okolností převážit nad uplatněním účinné ochrany spotřebitele. Je zajímavé, že Soudní dvůr patrně ve věci Asturcom Telecomunicaciones snížil úroveň účinné ochrany spotřebitele a ve věci Banco Español de Crédito jí zvýšil. Soudní dvůr nejnověji ve věci Jőrös rozhodl, že právo členských států vymezit vlastní právní systém může v zásadě převážit nad právem vnitrostátního soudu zrušit zneužívající klauzuli bez návrhu, pokud příslušnost k takovému zrušení má jiný soud. Nicméně vnitrostátní procesní pravidla takového vnitrostátní soudu musí být v co možná největší míře vykládána tak, aby bylo dosaženo výsledku stanoveného v čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 (viz rozsudek Jőrös, body 50 až 52).
38 – Podle Soudního dvora je čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 určen pouze k znovunastolení rovnosti mezi spotřebitelem a obchodníkem; mimo jiné viz rozsudek Aziz, bod 45.
39 – Viz článek 8 směrnice 93/13 a bod 12 odůvodnění směrnice.
40 – Viz rozsudek Banco Español de Crédito, bod 51.
41 – Viz rozsudek Asturcom Telecomunicaciones, bod 47.
42 – Viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Aziz, bod 55. Takový názor vyjádřila též generální advokátka V. Trstenjak ve svém stanovisku ve věci Banco Español de Crédito, bod 74, ačkoliv Soudní dvůr nesporně tento názor nesdílel.
43 – Musím dále zdůraznit, že povinný soudní přezkum ex ante může pro obchodníky znamenat další náklady (například soudní poplatky za zahájení řízení), i když dotyčná smlouva neobsahuje zneužívající klauzule.
44 – Viz čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13, jakož i čl. 3 odst. 3 odkazující na demonstrativní výčet podmínek, které mohou být považovány za zneužívající, obsažený v příloze ke směrnici 93/13; dále v tomto smyslu viz rozsudek Aziz, body 66 a 68 až 71.
45 – V tomto smyslu viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rousk v. Švédsko, č. 27183/04, ESLP ze dne 25. července 2013, který se týkal dražby domu dlužníka a jeho vystěhování z tohoto domu na návrh orgánu veřejné správy v souvislosti s pohledávkou týkající se uhrazení daňového dluhu ve výši 6 721 SEK (přibližně 800 eur) (viz zejména zjištění uvedeného soudu v bodech 91 a 137 až 139); a Zehntner v. Rakousko, č. 20082/02, ESLP 2009, týkající se soudního prodeje soukromého majetku k zajištění vymožení dluhu ve výši přibližně 2 150 eur ve sporu mezi dvěma soukromými osobami, kdy dlužník postrádal způsobilost k právním úkonům, a tudíž se nemohl přiměřeně bránit proti pohledávce (viz zejména body 54, 59, 61 75 a 76).
46 – V tomto smyslu viz rozsudek Aziz, bod 61.
47 – Viz mé stanovisko ve věci C‑363/12, Z, nyní projednávané před Soudním dvorem, bod 73 a judikatura citovaná v jeho poznámce pod čarou 38. Též mimo jiné viz Lenaerts, K., „Exploring the Limits of the EU Charter of Fundamental Rights“, European Constitutional Law Review, (8)2012, s. 376. Pokud jde o vzájemné působení mezi procesní autonomií členských států, zásadami rovnocennosti a efektivity a Listinou, viz rozsudek ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting (C‑93/12), body 59 až 61.
48 – Viz rozsudek ESLP Rousk v. Švédsko, bod 137.
49 – Rovněž v tomto ohledu viz rozsudek ESLP Zehntner v. Rakousko, bod 54.
50 – Podle vyjádření slovenské vlády ve věci Kušionová však ustanovení § 74 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. f) slovenského občanského soudního řádu nedává soudům obecně možnost vydávat předběžná opatření v řízení, která jsou před nimi vedena.
51 – Pro další podrobnosti odkazuji na ustanovení § 39 odst. 3 a § 43 odst. 2 zákona č. 162/1995 o katastru nemovitostí a o zápisu vlastnických a jiných práv k nemovitostem. Z uvedených ustanovení vyplývá, že v katastru nemovitostí je tato informace zaznamenána až do rozhodnutí o návrhu., V jiném kontextu viz rozsudek ve věci Aziz, body 56 až 58.
52 – Dodávám, že spotřebiteli nic nebrání v tom, aby se domáhal soudního určení, že smluvní klauzule je zneužívající, a to ještě před zveřejněním oznámení o prodeji.
53 – Na rozdíl od rozsudku ve věci Aziz vyvstává v projednávané věci otázka slučitelnosti dotčeného postupu se směrnicí 93/13 v kontextu vymáhání pohledávky po spotřebiteli, a nikoliv v řízení ve věci samé. Kromě toho původní řízení, které se týká vymáhání, bylo zahájeno spotřebiteli, kdežto řízení ve věci samé bylo zahájeno obchodníkem.
54 – Viz rozsudek Aziz, body 54 a 55.
55 – Slovenská vláda odkazem na ustanovení § 7 odst. 2 zákona o veřejných dražbách při jednání potvrdila, že slovenské soudy takovou pravomoc mají.
56 – V tomto smyslu viz rozsudek Jőrös, bod 52.
57 – V tomto ohledu judikatura neobjasňuje, nakolik dobře informovaný a aktivní musí spotřebitel být. Rozsudky Banco Español de Crédito a Aziz podle mého názoru straní zranitelnějšímu typu spotřebitele, zatímco věc Asturcom Telecomunicaciones patrně vyžaduje, aby spotřebitel byl spíše bonus pater familias. Nedostatek jasnosti je zhoršen skutečností, že generální advokátka V. Trstenjak ve věci Asturcom Telecomunicaciones navrhovala, aby Soudní dvůr uložil vnitrostátnímu soudu zastavit výkonu rozhodčího nálezu vydaného na základě smlouvy, která obsahovala zneužívající klauzuli (viz bod 76 jejího stanoviska ve věci Asturcom Telecomunicaciones), což Soudní dvůr neučinil; poté ve věci Banco Español de Crédito ve výslovném odkazu na toto rozhodnutí uvedla (ale opět bezúspěšně), že by Soudní dvůr měl přijmout model spotřebitele, který je „běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný“ (viz body 72 a 73 jejího stanoviska ve věci Banco Español de Crédito).
58 – V obou výše uvedených rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva byl dlužník zřejmě ve zranitelnějším postavení než obvykle. Ve věci Rousk v. Švédsko byl věřitelem stát a ve věci Zehntner v. Rakousko postrádal dlužník způsobilost k právním úkonům.
59 – V tomto smyslu viz rozsudek Jőrös, body 50 až 52.
60 – Viz rozsudek ze dne 10. května 2012, FIM Santander Top 25 Euro Fi a další (C‑338/11 až C‑347/11, bod 59 a citovaná judikatura). Podle ustálené judikatury Soudního dvora je mimoto takové omezení možné pouze v samotném rozsudku, v němž byl podán požadovaný výklad. Viz například rozsudek ze dne 6. března 2007, Meilicke a další (C‑292/04, Sb. rozh. s. I‑1835, bod 36 a citovaná judikatura).
61 – Viz mimo jiné rozsudek ve věci FIM Santander Top 25 Euro Fi, bod 60 a citovaná judikatura.