1. 

Do jaké míry se střetává cíl spočívající ve vysoké ochraně spotřebitelů s procesní autonomií členských států, pokud jde o žaloby na zdržení se jednání podané sdruženími na ochranu spotřebitelů? Musí mít tato sdružení za účelem zajištění efektivního boje proti zneužívajícím klauzulím možnost podat odvolání proti usnesení, jímž soud vyslovil svou místní nepříslušnost, přestože vnitrostátní právo takovou možnost obecně nepřipouští, a má pro ně platit výhodnější úprava místní příslušnosti, která byla dosud vyhrazena pro samotné spotřebitele? Toto je podstata problému předestřeného v rámci předběžné otázky v projednávané věci.

2.

Bod 23 odůvodnění směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách ( 2 ) stanoví, že „osoby nebo organizace, které mají podle právních předpisů členského státu oprávněný zájem chránit spotřebitele, musí mít možnosti zahájit řízení, která se týkají smluvních podmínek navržených k obecnému použití ve smlouvách uzavíraných se spotřebiteli, a zejména nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí], buď před soudem, anebo před správním orgánem, jemuž přísluší rozhodnout o stížnostech nebo zahájit vhodné právní řízení; […] tato možnost však nezahrnuje předběžnou kontrolu obecných podmínek používaných v jednotlivých hospodářských odvětvích“.

3.

Bod 24 odůvodnění směrnice 93/13 na to navazuje konstatováním, že „soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici přiměřené a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí] ve smlouvách se spotřebiteli“.

4.

Článek 7 směrnice 93/13 zní následovně

„1.   Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a konkurentů existovaly přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí] ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.

2.   Prostředky uvedené v odstavci 1 musí obsahovat ustanovení, podle nichž osoby nebo organizace, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na ochraně spotřebitelů, mohou požádat v souladu s vnitrostátními právními předpisy soud nebo příslušné správní orgány o rozhodnutí, zda smluvní podmínky [klauzule] sepsané pro obecné použití jsou nepřiměřené [zneužívající], aby tak mohly použít vhodné a účinné prostředky k zabránění dalšímu použití takových podmínek [klauzulí].

[…]“

5.

Vnitrostátní právní úpravu relevantní pro projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce lze shrnout následovně.

6.

Podle občanského soudního řádu (Ley 1/200 de Enjuiciamento Civil ( 3 ), dále jen „LEC“) musí být žaloby na určení neplatnosti ujednání ve všeobecných smluvních podmínkách podány k soudu v místě bydliště žalobce. U žalob na zdržení se jednání, jejichž cílem je zabránit žalovanému v pokračování činnosti nebo zabránit tomu, aby se takové jednání v budoucnosti opakovalo ( 4 ), je však příslušný soud v místě bydliště či provozovny žalovaného – podnikatele – za podmínky, že se toto bydliště či provozovna nachází na španělském území ( 5 ). Posledně uvedené pravidlo pro určování místní příslušnosti se tedy použije v případě, že je předmětná žaloba podána za účelem ochrany kolektivních i obecných zájmů spotřebitelů ( 6 ) sdružením na ochranu spotřebitelů, které splňuje zákonem stanovené podmínky ( 7 ).

7.

Proti rozhodnutí, jímž soud vyslovuje svou místní nepříslušnost, nelze podat odvolání ( 8 ).

8.

Associación de Consumidores Independientes de Castilla y León (dále jen „ACICL“) je sdružením na ochranu spotřebitelů zapsaným v rejstříku spotřebitelských organizací autonomní oblasti Castilla y León ve Španělsku. Sídlí v Salamance. Má 110 členů a jeho rozpočet na rok 2010 činí 3941 eur. Působí pouze na území uvedené oblasti. ACICL není přidruženo k žádnému jinému sdružení či organizaci na regionální či národní úrovni ani není jejich členem. Splňuje zákonné podmínky k tomu, aby mohlo před soudy hájit kolektivní zájmy spotřebitelů.

9.

V prvním stupni podalo ACICL k Juzgado de Primera Instancia n. 4 y de lo Mercantil de Salamanca (Španělsko) žalobu na zdržení se jednání proti společnosti Anuntis Segunda Mano, jejíž provozovna se nachází v provincii Barcelona. Žaloba zněla konkrétně na určení neplatnosti určitých ustanovení všeobecných uživatelských podmínek umístěných na internetové stránce uvedené společnosti ( 9 ) z důvodu, že byly zneužívajícími klauzulemi, a na to, aby se žalovaná napříště zdržela tvrzeného zneužívajícího jednání.

10.

Usnesením ze dne 6. dubna 2011 vyslovil Juzgado de Primera Instancia n. 4 y de lo Mercantil de Salamanca svou nepříslušnost k rozhodování o žalobě podané ACICL. Z článku 52 odst. 1 bod 14 LEC podle něj vyplývá, že k rozhodování o žalobách na zdržení se jednání podaných za účelem obrany kolektivních zájmů spotřebitelů je příslušný soud v místě, kde je usazen žalovaný. Juzgado de Primera Instancia n. 4 y de lo Mercantil de Salamanca nicméně upřesnil, že proti jeho usnesení o nepříslušnosti lze podat odvolání, ačkoli žádné vnitrostátní ustanovení tuto možnost nestanoví.

11.

ACICL tedy podalo odvolání k Audiencia Provincial de Salamanca. Před předkládajícím soudem vyvstávají dva druhy problémů.

12.

Na základě vnitrostátních procesních norem, a konkrétně článků 60 a 67 LEC nelze proti rozhodnutí o tom, že soud není místně příslušný, podat odvolání, takže ACICL se musí v případě, že má zájem na tom, aby bylo rozhodnuto o jeho žalobě na zdržení se jednání, obrátit pouze na soud v místě sídla žalovaného. Předkládající soud se táže, zda nemožnost podat odvolání proti rozhodnutím španělských soudů, které rozhodnou, že nejsou místně příslušné v řízení o obecných žalobách na zdržení se jednání podávaných v zájmu spotřebitelů, představuje za těchto podmínek překážku k dosažení cíle zajistit vysokou míru ochrany spotřebitelů, který v obecné rovině sleduje unijní právo, konkrétně pak směrnice 93/13. V takovém případě by předkládající soud musel při rozhodování o odvolání podaném k tomuto soudu odhlédnout od vnitrostátních procesních předpisů.

13.

Předkládající soud se dále táže na slučitelnost úpravy příslušnosti – podle níž musí být žaloba na zdržení se jednání podaná takovým sdružením, od jejíhož podání muselo nakonec ACICL upustit vzhledem k malému rozpočtu a omezené územní působnosti, podána k soudu v místě bydliště či provozovny podnikatele – zaprvé s unijním právem, zadruhé s cílem vysoké ochrany spotřebitelů a zatřetí s významem přiznaným žalobám podávaným v této oblasti sdruženími na ochranu spotřebitelů.

14.

Z těchto okolností se Audiencia provincial de Salamanca rozhodl přerušit řízení a předkládacím rozhodnutím, které došlo kanceláři Soudního dvora dne 11. září 2012, položit na základě článku 267 SFEU Soudnímu dvoru tyto dvě předběžné otázky:

15.

Písemná vyjádření předložil Soudnímu dvoru žalobce v původním řízení, španělská vláda, jakož i Komise.

16.

Na prvním místě se budu zabývat argumentem španělské vlády týkajícím se přípustnosti této první otázky a na druhém místě připomenu zásady vyplývající z ustálené judikatury Soudního dvora užitečné pro mé úvahy. Zatřetí se budu s ohledem na výše uvedené zásady, a konkrétně s ohledem na zásadu efektivity, věnovat otázce neexistence dvoustupňového řízení v právním řádu členského státu, pokud jde o otázku místní příslušnosti.

17.

Úvodem je nutno odmítnout argument španělské vlády, podle něhož je první předběžná otázka položená Soudnímu dvoru nepřípustná z důvodu, že jde o čistě vnitrostátní věc, a podle něhož tedy musí být dotčená procesní úprava posuzována pouze z hlediska zásady účinné soudní ochrany zaručené španělskou ústavou. K tomuto postačí připomenout, že cílem žaloby podané ACICL k Juzgado de Primera Instancia n. 4 y de lo Mercantil de Salamanca a k předkládajícímu soudu je určit, že společnost žalovaná v původním řízení používala zneužívající klauzule, a zjevně se tedy týká vymahatelnosti ochrany, kterou spotřebitelům poskytuje směrnice 93/13, a to případně prostřednictvím sdružení na ochranu spotřebitelů uvedených v čl. 7 odst. 2 uvedené směrnice.

18.

Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost zajistit „přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí]“. Předkládající soud se Soudního dvora táže, zda tyto přiměřené a účinné prostředky zahrnují možnost podat odvolání proti rozhodnutí, jímž soud, k němuž sdružení na ochranu spotřebitelů podalo žalobu, vyslovil svou místní nepříslušnost.

19.

Směrnice 93/13 neharmonizuje procesní prostředky, které mají taková sdružení k dispozici. Podle Soudního dvora však „svoboda volby způsobů a prostředků určených k zajištění provedení směrnice nemá žádný dopad na povinnost uloženou všem členským státům přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění plné účinnosti dotyčné směrnice v souladu s cílem, který sleduje“ ( 10 ). Podle ustálené judikatury „[p]ovinnost členských států vyplývající ze směrnice dosáhnout jí sledovaného výsledku, jakož i jejich povinnost přijmout veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k zajištění plnění tohoto závazku, stanovená článkem [4 odst. 3, SEU], jsou uloženy všem orgánům těchto států, včetně soudních orgánů, v rozsahu jejich pravomoci“ ( 11 ), jimž „zejména přísluší poskytovat právní ochranu, která pro jednotlivce vyplývá z ustanovení práva Společenství, a zaručovat plný účinek těchto ustanovení“ ( 12 ). Neexistuje-li unijní právní úprava v této oblasti – jako je tomu ve věci v původním řízení – „je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva“ ( 13 ), přičemž musí zajistit účinnou ochranu těchto práv ( 14 ).

20.

Z tohoto hlediska z ustálené judikatury také vyplývá, že „procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity)“ ( 15 ).

21.

Analýza zkoumané otázky tedy musí být vedena těmito úvahami.

22.

Situaci, která je předmětem původního řízení, je tedy skutečně nutno posoudit s ohledem na zásadu rovnocennosti a zásadu efektivity. Zásada rovnocennosti však v tomto případě není předmětem sporu. Zbývá tedy určit, jak je tomu v případě zásady efektivity.

23.

Obecně je nutno uvést, že v oblasti ochrany spotřebitele nestanoví unijní právo zvláštní povinnost, pokud jde o počet stupňů řízení, který členské státy musí stanovit. Struktura soudnictví spadá plně do procesní autonomie členských států. Dále je uznáno, že smlouvy nezamýšlely vytvořit jiné právní prostředky než ty, které zakládá vnitrostátní právo, kromě situace, kdy ze systematiky vnitrostátního právního řádu vyplývá, že neexistuje žádný právní prostředek umožňující, a to ani incidenčně, zajistit dodržování práv, která procesním subjektům vyplývají z unijního práva ( 16 ).

24.

V rámci projednávané otázky je předestřen problém nemožnosti podat odvolání proti rozhodnutí o místní nepříslušnosti soudu, k němuž byla podána žaloba, a určení místně příslušného soudu, u něhož má být spor řešen. Jak připomněla Komise, stávající unijní úprava této problematiky platí pouze pro unijní soudy. Článek 54 pododstavec 2 protokolu (č. 3) ke statutu Soudního dvora Evropské unie, jež je součástí smluv stanoví, že „[pokud] Tribunál zjistí, že není příslušný k řízení ve věci, ve které je příslušný Soudní dvůr, postoupí věc Soudnímu dvoru; obdobně pokud Soudní dvůr zjistí, že je k řízení příslušný Tribunál, postoupí věc Tribunálu, který již poté nemůže prohlásit svou nepříslušnost“ ( 17 ). Proti takovým rozhodnutím nelze podat opravný prostředek ( 18 ).

25.

Při postoupení věci jedním unijním soudem jinému nevznikají tytéž problémy geografického rázu jako v kontextu sporu v původním řízení.

26.

Pro správné pochopení první otázky je však zásadní, že se týká posouzení slučitelnosti vnitrostátní procesní úpravy – tj. čl. 67 odst. 1 LEC, podle něhož nelze podat opravný prostředek proti rozhodnutí, jímž byla vyslovena místní nepříslušnost – s unijním právem, přičemž uvedené problémy vyvstávají v důsledku úpravy, podle níž musí být žaloba na zdržení se jednání podávaná sdružením na ochranu spotřebitelů podána u soudu, v jehož obvodě se nachází bydliště či provozovna podnikatele – tj. čl. 52 odst. 1 bod 14 LEC. Posledně uvedené ustanovení však není předmětem této předběžné otázky.

27.

Srovnání s procesní úpravou pro unijní soudy je za těchto podmínek nadále relevantní a vyplývá z něj, že systém právních prostředků nápravy vlastní unijním soudům ani španělská procesněprávní úprava nestanoví možnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí o nepříslušnosti.

28.

Co se týče sekundárního práva, směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19. května 1998 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů ( 19 ) ani směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne 23. dubna 2009 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů ( 20 ), která ji nahradila, nejsou natolik podrobné, aby upravovaly počet stupňů řízení, který členské státy musí upravit v případě rozhodnutí o místní nepříslušnosti týkajících se sdružení na ochranu spotřebitelů.

29.

Pokud jde o Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950, je zajímavé uvést, že teprve protokol č. 7 ( 21 ) k uvedené úmluvě zakotvil právo na dvoustupňové soudní řízení ( 22 ). Uvedené právo je sice zakotveno výlučně u trestního řízení, avšak je nutno poznamenat, že tento protokol nebyl dosud ratifikován všemi členskými státy Unie. Svědčí to o tom, nakolik se počet stupňů soudního řízení liší v jednotlivých členských státech, a to bez ohledu na to, o jakou oblast se jedná.

30.

Jelikož na unijní úrovni neexistuje norma, která by přesně stanovila rozsah soudních záruk, kterých se může domáhat sdružení na ochranu spotřebitelů, je třeba rozhodnout, zda vnitrostátní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která neumožňuje odvolat se proti rozhodnutí o prohlášení nepříslušnosti, v praxi neznemožňuje či nadměrně neztěžuje uplatnění práv a výsad, jež má uvedené sdružení podle unijního práva.

31.

V tomto ohledu je nutno nejprve konstatovat, že nemožnost podat odvolání, s níž se potýká ACICL, se týká pouze místní příslušnosti a neodnímá ACICL všechny opravné prostředky umožňující rozhodnout ve věci samé o jeho návrhu na zdržení se používání klauzulí, která považuje za zneužívající. ACICL má v každém případě k dispozici právní prostředek nápravy, přičemž právo na soudce, který by rozhodl ve věci samé, je zaručeno tím, že soud určený soudem, který vyslovil svou nepříslušnost, nemůže rozhodnout, že není místně příslušný. Je tedy vyloučeno, že by mohlo dojít k odepření spravedlnosti.

32.

Nemožnost podat odvolání nevede zadruhé ani k tomu, že již nelze zpochybnit místní příslušnost, jelikož příslušností soudu, v jehož obvodě se nachází provozovna žalované v původním řízení, se lze opětně ( 23 ) zabývat v okamžiku, kdy uvedený soud vydal rozhodnutí ve věci samé.

33.

Ačkoli naprosto chápu problémy, kterým ACICL čelí, a nepopírám problémy související s nemožností podat odvolání proti rozhodnutí, kterým se zastavuje řízení v místě, kde se nachází žalobce v původním řízení, je rovněž nutno uznat, že ACICL může uplatnit svůj nárok před jiným, tentokrát místně příslušným soudem, a přispět tak k dosažení cíle sledovaného směrnicí.

34.

Opakuji, že geografické přemístění řízení, které je zdrojem obtíží, jimž ACICL čelí, není per se důsledkem nemožnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí o místní nepříslušnosti, nýbrž vyplývá z použití čl. 52 odst. 1 bodu 14 LEC, jež je ústředním bodem druhé předběžné otázky položené Soudnímu dvoru.

35.

Poté, co Juzgado de Primera Instancia n. 4 y de lo Mercantil de Salamanca vyslovil svou místní nepříslušnost, ACICL zajisté hrozí, že bude muset upustit od žaloby z důvodů, které jsou výlučně finančního rázu. Podle mého názoru lze však obtížně dospět k závěru, že je zásada efektivity porušena pokaždé, když jednotlivec po vydání rozhodnutí o nepříslušnosti upustí od podání žaloby s ohledem na náklady, a to samozřejmě za podmínky, že celkové náklady řízení nejsou natolik nepřiměřené, že by od podání žaloby odrazovaly. V tomto spise přitom nebylo uvedeno, že by byly náklady spojené s přemístěním řízení objektivně nepřiměřené.

36.

Bylo však prokázáno, že žalobce v původním řízení není s to subjektivně unést náklady přemístění. Konkrétní ekonomická situace ACICL je však faktorem, který podle mého názoru nelze zohledňovat při posuzování toho, zda byla dodržena zásada efektivity. Úprava právních prostředků nápravy a počtu stupňů řízení ve vztahu ke každému druhu rozhodnutí, zakotvená vnitrostátními zákonodárci, sleduje obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti a předvídatelnosti, a proto musí mít přirozeně přednost před zájmy jednotlivce a nepřichází v úvahu, že by se mohla měnit případ od případu v závislosti na finanční situaci účastníka ( 24 ).

37.

Je třeba konečně připomenout, že pro účely aplikace zásady rovnocennosti a zásady efektivity platí, že „v každém případě, kdy vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, je třeba postupovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů“ ( 25 )? Okolnosti, které již byly uvedeny, tj. zaprvé vyloučení odepření spravedlnosti, zadruhé existence právního prostředku nápravy, který má spotřebitelské sdružení skutečně k dispozici, a zatřetí možnost vrátit se případně k otázce místní příslušnosti po vydání rozhodnutí ve věci samé, mě vedou k závěru, že čl. 52 odst. 1 bod 14 LEC prakticky neznemožňuje ani nadměrně neztěžuje výkon práv, která směrnice 93/13 přiznává sdružením na ochranu spotřebitelů, a neohrožuje ani dosažení cíle, který tato směrnice sleduje.

38.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr rozhodl, že za současného stavu unijního práva zásada efektivity posuzovaná ve spojení s cílem směrnice 93/13, který spočívá v zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů, nebrání v kontextu sporu v původním řízení vnitrostátní procesní úpravě, podle níž nelze proti rozhodnutí, kterým soud rozhodující o žalobě na zdržení se jednání podané sdružením na ochranu spotřebitelů vyslovil svou místní nepříslušnost, podat opravný prostředek, pokud navíc z vnitrostátního práva vyplývá, že uvedené sdružení má skutečně k dispozici právní prostředek nápravy, aby meritorně uplatnilo svůj nárok.

39.

Podstatou druhé otázky položené Soudnímu dvoru je určit, zda španělská procesní úprava – podle níž je v rámci vnitrostátních sporů soudem příslušným k rozhodování o žalobě na zdržení se jednání podané spotřebitelským sdružením soud v místě bydliště či provozovny podnikatele, jsou-li známy – ohrožuje cíl spočívající v zaručení vysoké míry ochrany spotřebitelů sledovaný na unijní úrovni.

40.

Vzhledem k odpovědi na první otázku navrhovanou Soudnímu dvoru mám značné pochybnosti o jeho pravomoci rozhodovat o této druhé otázce, což ihned vysvětlím.

41.

Jelikož se přikláním k názoru, že unijní právo za okolností ve věci v původním řízení nevyžaduje, aby bylo možné napadnout usnesení o místní nepříslušnosti odvoláním, žaloba, kterou ACICL podalo k předkládajícímu soudu, bude po odpovědi Soudního dvora na první otázku předkládajícího soudu bezpředmětná. Vzhledem k nemožnosti rozhodnout o odvolání ACICL bude muset předkládající soud zastavit řízení. Žaloba na zdržení se jednání ACICL proto bude muset být podána k příslušnému soudu ve smyslu LEC, tj. k soudu, v jehož obvodě se nachází provozovna podnikatele.

42.

Poznamenávám tedy, že za těchto podmínek se před předkládajícím soudem v okamžiku, kdy se seznámí s odpovědí Soudního dvora na první otázku, již nebude vést spor, k jehož vyřešení je potřebná odpověď na druhou otázku.

43.

Řízení o předběžné otázce přitom podle ustálené judikatury předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které je způsobilé vzít do úvahy rozsudek o předběžné otázce ( 26 ). Důvodem pro předběžnou otázku není poskytnutí konzultativního stanoviska k obecným nebo hypotetickým otázkám, nýbrž její nezbytnost pro efektivní vyřešení sporu ( 27 ). Tato potřeba nemůže trvat poté, co předkládající soud rozhodl o své, v tomto případě věcné nepříslušnosti.

44.

Lze si však představit, že Soudní dvůr odpoví do určité míry v předstihu s výhledem na předložení věci místně příslušnému soudu. Podání této žaloby je však značně hypotetické, jelikož ze spisu vyplývá, že ACICL bude muset vzhledem k své velikosti a rozpočtu upustit od podání žaloby. I kdyby ACICL nakonec žalobu na zdržení se jednání podalo k místně příslušnému soudu, nemohlo by před ním uplatnit argumenty týkající se místní příslušnosti, jelikož podle LEC nemůže soud, který byl určen soudem, jenž rozhodl o své nepříslušnosti, za účelem zabránění negativního kompetenčního sporu zpochybnit svou místní příslušnost. Jak jsem již uvedl, z písemných vyjádření španělské vlády a Komise, které se v tomto bodě shodují, vyplývá, že uvedené argumenty jsou přípustné pouze v odvolacím řízení o meritorním rozhodnutí vydaném v prvním stupni.

45.

Následující stručné připomínky tedy uvádím pouze pro doplnění.

46.

Situace ACICL, vůči němuž se uplatní sporná vnitrostátní úprava místní příslušnosti, musí být zkoumána z hlediska již zmíněné zásady rovnocennosti a zásady efektivity.

47.

Zásada rovnocennosti není v tomto případě předmětem sporu.

48.

Co se týče zásady efektivity, ACICL tvrdí, že vzhledem k jeho velikosti, územní působnosti a rozpočtu by mu podáním žaloby na zdržení se jednání k soudu, v jehož obvodě se nachází sídlo podnikatele, vznikly náklady, které by nebylo s to unést, takže by muselo od žaloby upustit. Taková situace podle něj podstatně narušuje naplnění účelu sledovaného uvedeným sdružením, jelikož fakticky omezuje jeho aktivní legitimaci k podání žaloby na zdržení se jednání, a to zejména v případech údajných zneužívajících klauzulí. Úprava místní příslušnosti použitelná na ACICL v rámci takových žalob, by měla být ta úprava, která se použije na všechny žaloby podávané spotřebiteli proti podnikatelům, tj. zásadně příslušnost soudu, v jehož obvodě se nachází bydliště žalobce.

49.

Ačkoli mám pochopení pro problém, kterému ACICL čelí, musím rovněž konstatovat, že unijní právo nevyžaduje, aby výhodné procesní postavení přiznané spotřebitelům měla i sdružení na ochranu spotřebitelů.

50.

Zaprvé směrnice 93/13 pouze vyžaduje, aby „organizace, které mají […] oprávněný zájem chránit spotřebitele, [měly] možnosti zahájit řízení, která se týkají smluvních podmínek navržených k obecnému použití ve smlouvách uzavíraných se spotřebiteli“ ( 28 ). Přiměřené a účinné prostředky podle článku 7 směrnice 93/13 spočívají zejména v tom, že se uvedené organizace mohou obrátit na příslušné soudy či správní orgány ( 29 ). Uvedená směrnice nestanoví, ke kterému soudu mají být podávány žaloby takových organizací na zdržení se jednání.

51.

Zadruhé, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že „systém ochrany zavedený [směrnicí 93/13] vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti“ ( 30 ). Není sice problém uznat, že vzhledem k tomu, co je uznáno v přeshraničních sporech ( 31 ), vyžaduje ochrana spotřebitelských práv v podobě upravené unijním právem, aby byl spotřebitel zvýhodněn v otázce místní příslušnosti, avšak vyžadovat, aby členské státy toto přednostní zacházení vztáhly i na organizace na ochranu spotřebitelů, by byl krok navíc ( 32 ).

52.

Nepopírám zásadní význam jejich činnosti a roli, kterou musí mít možnost hrát za účelem dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitelů v rámci Unie ( 33 ), avšak současně je třeba uznat, že řízení, v němž proti sobě stojí takové sdružení a podnikatel, nevykazuje tutéž míru nerovnosti, jaká byla zmíněna výše. Žaloba na zdržení se jednání není žalobou ze smlouvy ( 34 ).

53.

Španělská vláda a Komise se – podle mého názoru úspěšně – pokusily ukázat tento rozdíl na příkladu úpravy příslušnosti v nařízení č. 44/2001. V této souvislosti tvrdily, že Soudní dvůr odmítl tezi, podle níž se zvláštní úprava příslušnosti pro žaloby podávané spotřebiteli, kteří uzavřeli přeshraniční smlouvu s podnikatelem, analogicky použije na žaloby podané sdruženími na ochranu spotřebitelů ( 35 ).

54.

V kontextu směrnice 93/13 sice Soudní dvůr považoval za zneužívající klauzuli, která nebyla individuálně sjednána a v případě sporu ze smlouvy systematicky zakládala příslušnost soudu, v jehož obvodu se nacházelo sídlo podnikatele ( 36 ). To však neznamená, že pokud tuto příslušnost stanoví – mimo jakýkoli smluvní rámec – vnitrostátní zákonodárce pro žaloby na zdržení se jednání podávané sdruženími na ochranu spotřebitelů, musí být tato příslušnost nutně v rozporu s cílem chránit spotřebitele nebo dokonce porušovat zásadu efektivity.

55.

Takový postup v závislosti na tom, zda se jedná o žalobu ze smlouvy, nebo z deliktní či kvazideliktní odpovědnosti, potvrzují výše zmíněné směrnice 98/27 a 2009/22, podle nichž jsou v případě porušení unijních právních předpisů na ochranu spotřebitelů k rozhodování o žalobách na zdržení se jednání podaných sdruženími na ochranu spotřebitelů či podobnými subjekty z jiných členských států příslušné soudy členského státu bydliště či sídla žalovaného ( 37 ).

56.

ACICL se mimoto může rozhodnout – s vynaložením určitých nákladů – předložit spor místně příslušnému soudu; nebo může, jak uvádí Komise, o údajném zneužívajícím jednání informovat sdružení, které je s to předložit věc soudu v provincii Barcelona. Kromě toho, že má ACICL k dispozici konkrétní právní prostředek nápravy, může v každém případě nadále pomáhat spotřebitelům v rámci jejich individuálních žalob ze smluv podaných k soudům v autonomní oblasti Castilla y León.

57.

Závěrem připomínám, že pro účely posouzení toho, zda byla dodržena zásada efektivita v souladu s požadavky judikatury Soudního dvora ( 38 ), je třeba přihlížet k řízení jako celku, jeho průběhu a zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Informace o procesním režimu žalob na zdržení se jednání podaných organizacemi na ochranu spotřebitelů, které španělská vláda poskytla v písemných vyjádřeních, jako např. osvobození od povinnosti složit jistotu či nepromlčitelnost uvedených žalob, ve spojení s poskytnutým odůvodněním, podle něhož taková úprava příslušnosti sleduje dvojí cíl spočívající v zamezení protichůdných soudních rozhodnutí ( 39 ) a usnadnění výkonu vydávaného rozhodnutí podnikatelem ( 40 ), mě vedou k přesvědčení, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení v praxi neznemožňuje ani nadměrně neztěžuje uplatnění práv, která dotčené organizace mají obecně na základě unijního práva a konkrétně na základě směrnice 93/13.

58.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžné otázky položené Audiencia Provincial de Salamanca takto:

„Za současného stavu unijního práva zásada efektivity posuzovaná ve spojení s cílem směrnice 93/13 ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách, který spočívá v zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů, nebrání v kontextu sporu v původním řízení vnitrostátní procesní úpravě, podle níž nelze proti rozhodnutí, kterým soud rozhodující o žalobě na zdržení se jednání podané sdružením na ochranu spotřebitelů vyslovil svou místní nepříslušnost, podat opravný prostředek, pokud navíc z vnitrostátního práva vyplývá, že uvedené sdružení má skutečně k dispozici právní prostředek nápravy, aby meritorně uplatnilo svůj nárok.“