I – Úvod

II – Skutečnosti předcházející sporu a napadený rozsudek

III – Návrhová žádání účastníků řízení a řízení před Soudním dvorem

IV – K opodstatněnosti přezkumu legality norem sekundárního práva z hlediska mezinárodního smluvního práva (první důvod kasačních opravných prostředků)

A – Argumenty účastníků řízení

B – K účinkům mezinárodního práva v unijním právu

C – K napadenému rozsudku

V – K alternativnímu řešení za účelem přezkumu legality – odůvodnění vrácení věci zpět Tribunálu

A – K přímé dovolatelnosti norem mezinárodního smluvního práva pro účely přezkumu legality sekundárního unijního práva

1. K „přímému účinku“ jako sítu přezkumu legality

2. K přizpůsobení podmínek vyžadovaných pro účely přímé dovolatelnosti

B – Článek 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy jako referenční norma pro účely přezkumu legality

VI – Podpůrná analýza na základě přezkumu legality

A – Úvodní poznámky

B – Argumenty uplatňované Komisí v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku

C – K existenci přezkumu porušení práva životního prostředí v rámci Aarhuské úmluvy

D – K rozsahu přezkumu porušení práva životního prostředí v Aarhuském nařízení

E – Dodatečné úvahy

VII – K vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku

VIII – Závěry

1.

Tato série kasačních opravných prostředků přináší otázky, které jsou pro právní řád Evropské unie zásadní. Nastoluje totiž problematiku ústavní povahy a odráží napětí mezi potřebou chránit autonomii unijního práva na jedné straně a vůlí plnit mezinárodní závazky vyplývající ze smluv, jejichž stranou je Unie, na straně druhé.

2.

Zvláštnost projednávaných věcí spočívá ve skutečnosti, že dotčená mezinárodní úmluva, a sice Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (dále jen „Aarhuská úmluva“), schválená jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 ( 2 ), má za cíl především vytvořit zvláštní procesní práva ve prospěch organizací na ochranu životního prostředí za účelem ochrany životního prostředí, chápaného jako společný majetek, v obecném zájmu. Tento případ tak překračuje dichotomii mezi subjekty veřejného práva a soukromými osobami, která je hlediskem tradičně používaným při analýze vnitřních účinků povinností vyplývajících z mezinárodních smluv ( 3 ).

3.

Ve specifickém kontextu Aarhuské úmluvy tak má Soudní dvůr znovu posoudit podmínky dovolatelnosti ( 4 ) ustanovení mezinárodního smluvního práva u unijních soudů v rámci sporu o neplatnost pro účely přezkumu legality sekundárního unijního práva.

4.

Původ této série věcí tkví v souběžné existenci dvou ustanovení, a sice ustanovení mezinárodního smluvního práva a ustanovení sekundárního unijního práva, jehož cílem je předmětnou úmluvu provést.

5.

Článek 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, týkající se „přístupu k právní ochraně“, stanoví, že „aniž by tím bylo dotčeno přezkoumání zmíněné výše v odstavcích 1 a 2 – každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům nebo opomenutí ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními jejího vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí.“ Působnost tohoto ustanovení je upřesněna v odstavci 4 téhož článku, který mimo jiné vyžaduje, aby postupy uvedené v odstavci 3 zajistily přiměřenou a účinnou nápravu, včetně právně přikázaných úlev ve vhodných případech, a byly čestné, spravedlivé a včasné a nevyžadovaly vysoké náklady.

6.

Použití ustanovení Aarhuské úmluvy na unijní orgány a subjekty se řídí nařízením (ES) č. 1367/2006 ( 5 ) (dále jen „Aarhuské nařízení“). Podle čl. 10 odst. 1 uvedeného nařízení, týkajícího se „vnitřního přezkumu správních aktů“, „[k]aždá nevládní organizace splňující kritéria podle článku 11[ ( 6 )] je oprávněna požádat o vnitřní přezkum orgán nebo subjekt Společenství, který přijal správní akt podle práva životního prostředí nebo který, jedná-li se o případ údajné nečinnosti, takový akt přijmout měl“. Pojem „správní akt“ ve smyslu tohoto nařízení je definován v čl. 2 odst. 1 písm. g) Aarhuského nařízení jako „jakékoliv individuálně určené opatření podle práva životního prostředí, které bylo přijato orgánem nebo subjektem Společenství a má právně závazné vnější účinky“. Unijní zákonodárce tak vyloučil z oblasti přezkumu, který mohou zahájit organizace na ochranu životního prostředí, akty s obecnou působností.

7.

V rozsudku Vereniging Milieudefensie a Stichting Stop Luchtverontreiniging Utrecht v. Komise (T‑396/09, EU:T:2012:301, dále jen „napadený rozsudek“), Tribunál přezkoumal legalitu Aarhuského nařízení z hlediska Aarhuské úmluvy, přičemž se opíral o judikaturu vyplývající z rozsudků Fediol v. Komise a Nakajima v. Rada týkající se ustanovení Všeobecné dohody o clech a obchodu (dále jen „GATT“) a Dohody o zřízení Mezinárodní obchodní organizace (dále jen „dohoda WTO“) ( 7 ).

8.

Třebaže rozsudek Tribunálu je podle mého názoru z tohoto důvodu stižen nesprávným právním posouzením, které musí vést k jeho zrušení, nic to nemění na tom, že zásadní aspekt tohoto pochybení se týká podmínek dovolatelnosti norem mezinárodního smluvního práva vytyčených Soudním dvorem v judikatuře, které podle všeho netvoří zcela soudržný celek. Podle této judikatury musí být norma mezinárodního smluvního práva, aby mohla představovat kritérium platnosti unijního právního aktu, zejména bezpodmínečná a dostatečně přesná, tedy musí mít přímý účinek ( 8 ). Tribunál se však ve správné snaze nalézt řešení umožňující ověřit soulad Aarhuského nařízení a Aarhuskou úmluvou zjevně snažil tuto podmínku obejít ( 9 ). Domnívám se, že signálu takto vyslanému Tribunálem je třeba věnovat pozornost.

9.

Pokud by Soudní dvůr souhlasil s mou analýzou nesprávného posouzení, kterého se dopustil Tribunál, má následující možnost. Kdyby Soudní dvůr neměl žádné pochybnosti, mohl by navázat na judikaturu představovanou rozsudkem Intertanko a další ( 10 ), která podmiňuje možnost přezkumu platnosti kritériem přímého účinku, a uzavřít tak s konečnou platností cestu k přezkumu legality vnitřního práva provádějícího čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy jak na úrovni Unie, tak na úrovni členských států.

10.

Nicméně z důvodů, které uvedu dále, považuji za vhodnější dát přednost tomu, aby Soudní dvůr přizpůsobil podmínky dovolatelnosti, zejména po vzoru přístupu zvoleného v rozsudku zvaném „Biotech“ ( 11 ), který výslovně vyloučil, že přímý účinek je univerzální podmínkou dovolatenosti v rámci přezkumu legality.

11.

V případě vrácení věci Tribunálu by mu tedy zmírnění podmínek dovolatelnosti umožnilo, aby se na odpovídajícím základě ujistil, zda zákonodárce Společenství při přijetí Aarhuského nařízení přiznal právním subjektům stupeň právní ochrany, který je z hlediska Aarhuské úmluvy dostatečný.

12.

Původ věcí tkví v rozhodnutí Evropské komise ze dne 7. dubna 2009 ( 12 ), jímž byla Nizozemskému království udělena dočasná výjimka z povinností stanovených směrnicí 2008/50/ES o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu ( 13 ) (dále jen „rozhodnutí o výjimce“).

13.

Dopisem ze dne 18. května 2009 požádaly Vereniging Milieudefensie a Stichting Stop Luchtverontreiniging Utrecht (dále jen „organizace na ochranu životního prostředí“) Komisi o vnitřní přezkum rozhodnutí o výjimce v souladu s čl. 10 odst. 1 Aarhuského nařízení. Rozhodnutím C(2009) 6121 ze dne 28. července 2009 (dále jen „rozhodnutí o nepřípustnosti“) Komise tuto žádost odmítla jako nepřípustnou z důvodu, že rozhodnutí o výjimce není individuálním opatřením, a že proto nemůže být předmětem vnitřního přezkumu podle Aarhuského nařízení. Organizace na ochranu životního prostředí tedy podaly žalobu k Tribunálu.

14.

Tribunál v napadeném rozsudku nejprve odmítl žalobní důvod organizací směřující k tomu, aby rozhodnutí o výjimce bylo označeno za individuální opatření, a poté vyhověl námitce protiprávnosti vznesené uvedenými organizacemi proti čl. 10 odst. 1 Aarhuského nařízení ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. g) téhož nařízení, vycházející z neslučitelnosti těchto ustanovení s Aarhuskou úmluvou. V důsledku toho Tribunál na návrh organizací na ochranu životního prostředí rozhodnutí o nepřípustnosti zrušil.

15.

Ohledně podrobného popisu skutkového stavu a postupu, z nichž vychází spor, odkazuji na jejich vylíčení v napadeném rozsudku.

16.

Kasačním opravným prostředkem podaným dne 3. září 2012 (věc C‑401/12 P) Rada Evropské unie navrhuje, aby Soudní dvůr napadený rozsudek zrušil, v celém rozsahu zamítl žaloby podané žalobkyněmi a uložil jim společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení.

17.

Kasačním opravným prostředkem podaným dne 24. srpna 2012 (věc C‑402/12 P) Evropský parlament navrhuje, aby Soudní dvůr napadený rozsudek zrušil, zamítl žalobu ve věci samé a uložil žalobkyním v prvním stupni náhradu nákladů v tomto řízení o kasačním opravném prostředku.

18.

Kasačním opravným prostředkem podaným dne 27. srpna 2012 (věc C‑403/12 P) Komise navrhuje, aby Soudní dvůr napadený rozsudek zrušil, rozhodl ve věci samé a zamítl žalobu na neplatnost rozhodnutí o nepřípustnosti a uložil žalobkyním v prvním stupni náhradu nákladů řízení vynaložených Komisí v řízení v prvním stupni a v tomto řízení o kasačním opravném prostředku.

19.

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2012 byly věci C‑401/12 P, C‑402/12 P a C‑403/12 P spojeny pro účely písemné a ústní části řízení i rozsudku.

20.

Dne 25. února 2013 předložily organizace na ochranu životního prostředí kasační odpověď. V návaznosti na žádost o odstranění vad ze dne 1. března 2012 podaly uvedené účastnice řízení v souladu s čl. 176 odst. 2 jednacího řádu vedlejší kasační opravný prostředek.

21.

Rada, Parlament, Komise, organizace na ochranu životního prostředí a česká vláda ( 14 ) byly vyslechnuty na jednání konaném dne 10. prosince 2013.

22.

V rámci prvních důvodů kasačních opravných prostředků Rada, Parlament a Komise v podstatě tvrdí, že v tomto případě nelze platnost Aarhuského nařízení nijak přezkoumávat vzhledem k neexistenci přímého účinku čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, kterou uznal Soudní dvůr v rozsudku Lesoochranárske zoskupenie ( 15 ), jakož i ke skutečnosti, že podmínky stanovené judikaturou Soudního dvora za účelem připuštění přezkumu legality aktů sekundárního práva mají povahu výjimky. Tribunál se tedy tím, že se odklonil od přístupu vyplývajícího z rozsudku Lesoochranárske zoskupenie a opřel se o judikaturu vyplývající z rozsudků Fediol v. Komise a Nakajima v. Rada ( 16 ), která ve výjimečných případech umožňuje přezkum legality aktů sekundárního práva, dopustil nesprávného právního posouzení.

23.

Navrhovatelé se v tomto ohledu shodují v tom, že vzhledem k tomu, že výjimky musí být vykládány restriktivně ( 17 ), ustanovení Aarhuského nařízení každopádně nesplňují podmínky stanovené judikaturou Fediol v. Komise a Nakajima v. Rada.

24.

Podle Rady se rozsudek Fediol v. Komise týká případu, kdy se unijní akt výslovně odvolává na konkrétní ustanovení mezinárodní smlouvy. Tak tomu u Aarhuského nařízení není, jelikož prostý odkaz prostřednictvím aktu sekundárního práva na mezinárodní nástroj nestačí k tomu, aby odůvodnil to, že může být podroben soudnímu přezkumu z hlediska tohoto nástroje. Tribunál se podle Rady nemůže opírat ani o rozsudek Nakajima v. Rada, který se týká jiné situace, kdy má akt unijního práva splnit „zvláštní“ povinnost podle mezinárodní smlouvy.

25.

Parlament s touto analýzou rozsudku Fediol v. Komise souhlasí. Co se týče rozsudku Nakajima v. Rada, Parlament zdůrazňuje, že tato judikatura má velmi omezenou oblast použitelnosti ( 18 ) a vztahuje se na případ, kdy Unie zamýšlí „splnit zvláštní povinnost“. Nejde tedy o to, aby Unie splnila obecně své mezinárodní povinnosti, přičemž má prostor pro rozhodování o způsobu splnění povinností, které pro ni vyplývají z dané mezinárodní smlouvy ( 19 ), nýbrž o provedení smlouvy, která ukládá Unii pozitivní povinnost jednat v určitém smyslu a neponechává jí žádný prostor pro rozhodování ( 20 ).

26.

Komise dodává, že původ rozsudku Nakajima v. Rada tkví v antidumpingových věcech a v judikatuře Soudního dvora byl uplatňován téměř výlučně na případy incidenční kontroly slučitelnosti antidumpingových nařízení Unie s antidumpingovými kodexy GATT z let 1979 a 1994. Podle Komise nelze uvedený rozsudek vykládat tak, že se vztahuje na všechny případy, kdy Unie přijme opatření za účelem dodržení svých povinností v rámci mezinárodních smluv.

27.

Organizace na ochranu životního prostředí v kasační odpovědi navrhují, aby Soudní dvůr „potvrdil napadený rozsudek, přičemž opraví důvody, na kterých byl založen, či nikoliv; zamítl kasační opravné prostředky podané Komisí, Radou a Parlamentem ve všech bodech“. Mají za to, že povaha a předmět Aarhuské úmluvy nebrání přezkumu platnosti a že podmínky rozsudku Fediol v. Komise jsou v projednávaném případě splněny, jelikož Aarhuské nařízení obsahuje několik odkazů na tuto úmluvu.

28.

Bylo řečeno, že pro pochopení a posouzení přístupu vnitrostátních soudů k mezinárodním smlouvám je třeba proniknout až k ústavním základům státu ( 21 ). Tento požadavek platí v projednávaných věcech tím spíše, že Soudní dvůr musí upřesnit referenční normy použitelné na přezkum legality vnitřních účinků Aarhuské úmluvy v unijním právním řádu, kdežto judikatura týkající se vztahů mezi mezinárodním a unijním právem po desetiletí formovala zásady, jejichž uplatňování stále není jednoznačné.

29.

Jak jsem již uvedl, jsem toho názoru, že se Tribunál tím, že v tomto případě uplatnil judikaturu vyplývající z rozsudků Fediol v. Komise a Nakajima v. Rada, dopustil nesprávného právního posouzení, jelikož tyto rozsudky zakotvují omezenou výjimku v rámci judikatury týkající se dohod GATT a WTO, a nikoliv obecný přístup k přezkumu legality unijního práva. Pro ilustraci této teze je však třeba přezkoumat vývoj judikatury týkající se vnitřních účinků závazků podle mezinárodního práva v unijním právu. Tento přezkum ukáže, že judikatura se, stejně jako strom, v průběhu let rozvinula do několika větví, které nicméně vycházejí ze „společného kmene“, představovaného zásadou monismu.

30.

Z obecného hlediska je podle všeho od rozsudku Haegeman vydaného v roce 1974 ( 22 ) zřejmé, že článek 216 SFEU (bývalý čl. 300 odst. 7 ES), podle kterého „[d]ohody uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy“ ( 23 ), což znamená „automatickou inkorporaci“ ( 24 ), takže mezinárodní smlouvy jako takové patří mezi prameny unijního práva, vychází z monistického přístupu.

31.

Rozsudkem Kupferberg vydaným v roce 1982 ( 25 ) Soudní dvůr potvrdil inkorporaci mezinárodních smluv do právního řádu Společenství, přičemž zdůraznil, že „při určení účinků ustanovení mezinárodní smlouvy ve Společenství nelze odhlédnout od mezinárodního původu dotčených ustanovení“ a že v souladu se zásadami mezinárodního práva mohou smluvní strany dohodnout účinky, které mají ustanovení smlouvy vyvolávat v právním řádu smluvních stran“. Soudní dvůr upřesnil, že orgány příslušné vyjednávat a uzavřít smlouvu se třetí zemí mohou dohodnout účinky, které mají ustanovení vyvolávat ve vnitřním právním řádu. Soudnímu dvoru přísluší tuto otázku řešit pouze v případě, že není upravena smlouvou ( 26 ).

32.

Podle monistického přístupu tedy ustanovení smluv vyvolávají účinky v unijním právním řádu i v případě neexistence jakéhokoliv právního či správního aktu přijatého za účelem jejich provedení ( 27 ). Jak to shrnul generální advokát Rozès ve věci Polydor, nařízení, kterým se schvaluje mezinárodní smlouva, má tedy pouze hodnotu nástroje ( 28 ). Rozsáhlá pozdější judikatura potvrzuje, že ustanovení mezinárodních smluv jsou součástí unijního práva, a to i pokud jejich ustanovení nepředstavují referenční normy pro účely kontroly legality sekundárního práva ( 29 ).

33.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že problém dovolatelnosti mezinárodního práva vyvstal právě z důvodu zásady monismu, a to zejména vzhledem k zásadě unijního práva, podle níž jsou mezinárodní smlouvy hierarchicky nadřazeny všem aktům sekundárního práva ( 30 ). Judikatura totiž připouští, že čl. 216 odst. 2 SFEU může představovat základ prohlášení ustanovení sekundárního práva neslučitelného s mezinárodním právem za neplatné. V unijním právu se tato přednost nevztahuje na primární právo, a zejména na obecné zásady a základní práva ( 31 ).

34.

Co se týče případu přezkumu legality unijního právního aktu s ohledem na ustanovení mezinárodního práva, Soudní dvůr v rozsudku International Fruit Company a další z roku 1972 rozhodl, že jeho pravomoc pro účely přezkumu platnosti v rámci řízení o předběžné otázce se vztahuje na všechny důvody neplatnosti aktů sekundárního práva a že je povinen přezkoumat, zda platnost uvedených aktů může být dotčena z důvodu jejich rozporu s pravidlem mezinárodního práva ( 32 ), přičemž platí, že u vnitrostátního soudu musí být splněna podmínka přímého účinku.

35.

Konečně, přednost mezinárodních smluv uzavřených Unií před unijními akty sekundárního práva rovněž velí vykládat tyto akty v co největším možném rozsahu v souladu s uvedenými smlouvami ( 33 ).

36.

Pro účely projednávané věci je nutné zdůraznit, že monistický přístup, který implikuje automatickou inkorporaci ustanovení mezinárodního práva, představuje základní zásadu umožňující pochopit vztah mezi unijním a mezinárodním právem ( 34 ). Tento úzký vztah však vyžaduje obezřetný přístup ve jménu autonomie unijního práva, jehož nevýraznějším příkladem je skutečnost, že Soudní dvůr odmítl přiznat ustanovením dohod GATT a WTO přímý účinek ( 35 ), který by umožnil se jich dovolávat.

37.

Ačkoliv jsem si vědom toho, že rozlišování mezi monismem a dualismem představuje zjednodušení, které zakrývá významné rozdíly mezi systémy, které jsou součástí jednoho či druhého tábora ( 36 ), nic to nemění na tom, že charakteristický rys dualismu spočívá ve skutečnosti, že ustanovení mezinárodního smluvního práva nejsou přímo použitelná na vnitrostátní úrovni, jelikož jejich právní účinky ve vnitřním právním řádu závisí na vnitřních právních či správních aktech, které mají zajistit jejich provedení (transformaci). Naproti tomu z důvodu existence mezinárodního pramene se výklad dotčených vnitřních ustanovení řídí zásadou „treaty friendly interpretation“, aby bylo v co možná největším rozsahu zabráněno případným kolizím mezi vnitrostátním ustanovením a smluvní povinností. Právě tento přístup Soudní dvůr v zásadě uplatňuje v judikatuře týkající se dohod GATT a WTO ( 37 ), aniž však připouští, že by opustil monismus coby základní zásadu.

38.

Soudní dvůr tak v odpovědi na výzvu generálního advokáta Mayrase, který se přimlouval za soudržnost mezi mezinárodními smlouvami a akty orgánů, rozhodl, ve věci International Fruit Company a další, že platnost posledně uvedených aktů může být posouzena „z hlediska ustanovení mezinárodního práva, pokud toto ustanovení Společenství zavazuje a pro jeho právní subjekty z něj může plynout právo dovolávat se jej u soudu“ ( 38 ). V uvedeném případě však Soudní dvůr rozhodl, že článek XI dohody GATT takový účinek nemá.

39.

Takto přijatá judikatura potvrzuje zvláštní povahu dohod GATT a WTO ( 39 ), související jednak s tím, že jsou založeny na zásadě jednání zahájených na „základě reciprocity a vzájemných výhod“, a jednak s pozicí Společenství v době jejich přijetí ( 40 ).

40.

Je totiž nesporné, že dohody WTO neobsahují žádný odkaz na statut dohod ve vnitřním právním řádu signatářských států. Na rozdíl od situace panující v unijním právu v návaznosti na potvrzení zásady uvedené v rozsudku Van Gend en Loos, dohody GATT a WTO nevytvořily nový právní řád, který by zahrnoval smluvní strany nebo členské státy a jejich občany ( 41 ). Systém dohod WTO tedy přiznává práva jednotlivcům pouze prostřednictvím řešení přijatých členy WTO a nijak nezavazuje vnitrostátní soudy k neuplatnění ustanovení odporujícím pravidlům WTO ( 42 ).

41.

Co se týče GATT, Soudní dvůr jasně uvedl, že se uvedené dohody nemůže dovolávat jednotlivec u soudů Společenství za účelem zpochybnění platnosti opatření Společenství ( 43 ). Dohoda GATT se vyznačovala pružností ustanovení, vzhledem k systému řešení sporů, který nebyl závazný, jakož i možností vymanit se z povinností vyplývajících z dohody, pokud by v důsledku závazků převzatých v rámci GATT byla způsobena škoda či hrozilo její způsobení.

42.

Co se týče dohod WTO, Soudní dvůr zaprvé upřesnil, že tyto dohody neurčují právní prostředky způsobilé zajistit jejich plnění v dobré víře ve vnitřním právním řádu členů WTO ( 44 ). Soudní dvůr zdůraznil, že systém řešení sporů připisuje významné místo jednání smluvních stran. To tedy umožňuje členovi, který přijal opatření neslučitelná s pravidly WTO, využít vzájemného vyrovnání namísto odvolání dotčených opatření. Prohlášení opatření odporujícího povinnostem vyplývajícím z dohod WTO za neplatné by znamenalo zbavit zákonodárné nebo výkonné orgány smluvních stran možnosti nalézt řešení na základě jednání. Soudní dvůr vycházel rovněž z hlediska reciprocity souvisejícího s tím, že obchodní partneři Společenství odmítají podřídit se přezkumu legality jejich vnitřního práva na základě dohod WTO ( 45 ).

43.

Soudní dvůr se tohoto přístupu striktně držel, když vyloučil možnost jednotlivce dovolávat se porušení pravidel WTO v rámci žaloby na náhradu škody, a to i v případě, kdy napadený akt odsoudil i orgán WTO pro řešení sporů ( 46 ). Tato judikatura rovněž znamená, že přezkum legality nemohou požadovat ani privilegovaní žalobci ( 47 ). Tento přístup Soudnímu dvoru nicméně nezabránil v určení nesplnění povinnosti v souvislosti s nedodržením ustanovení dohody GATT ( 48 ).

44.

Toto vše nicméně nezpochybňuje základní pravidlo, podle něhož jsou dohoda GATT a dohody WTO součástí práva Společenství a v zásadě tedy Společenství zavazují ( 49 ). Podle Soudního dvora jsou tak normy WTO (v tomto případě dohody TRIPS) coby nedílná součást právního řádu Společenství referenčními normami při výkladu právních aktů Unie ( 50 ).

45.

S ohledem na restriktivní charakter obecné judikatury týkající se účinků dohod GATT a WTO stanovil Soudní dvůr výjimku ( 51 ), známou rovněž pod označením „zásada implementace“ ( 52 ), na základě které mohou soudy Společenství přezkoumat legalitu aktu sekundárního práva ve světle pravidel WTO, včetně GATT, pokud „Společenství zamýšlelo splnit zvláštní závazek přijatý v rámci WTO, nebo v případě, kdy se akt Společenství výslovně odvolává na konkrétní ustanovení dohod WTO“ ( 53 ).

46.

Ve věci Fediol v. Komise žalobkyně napadla legalitu rozhodnutí Komise, kterým byla zamítnuta její stížnost směřující k zahájení přezkumu obchodních praktik Argentiny. Vycházela za tímto účelem z nařízení (EHS) č. č. 2641/84 ze dne 17. září 1984 o posílení společné obchodní politiky, a zejména ochrany proti nedovoleným obchodním praktikám ( 54 ), a doplnila, že uvedené praktiky jsou rovněž v rozporu s několika ustanoveními GATT ( 55 ). Ve věci Nakajima v. Rada se žalobkyně na základě článku 184 EHS dovolávala nepoužitelnosti ustanovení antidumpingového nařízení, přičemž poukazovala zejména na to, že toto nařízení je v rozporu s některými ustanoveními antidumpingového kodexu GATT.

47.

Jak vyplývá z rozsudku Van Parys ( 56 ), uvedené rozsudky představují jediné dvě výjimky z obecného pravidla, a jde o výjimky vlastní oblasti dohod GATT a WTO vzhledem k jejich povaze a systematice, které jsou založeny na zásadách jednání a reciprocity, a vzhledem k nezbytnosti zachovat prostor orgánů Unie pro rozhodování.

48.

První důvod projednávaných kasačních opravných prostředků je třeba přezkoumat ve světle všeho výše uvedeného.

49.

Nejprve bych rád uvedl, že odůvodnění Tribunálu uvedené v bodech 55 až 57 napadeného rozsudku se opírá především o jednu z výjimek stanovených v rámci dohod GATT a WTO, a sice judikaturu Nakajima v. Rada, a odkaz na rozsudek Fediol v. Komise je pouze vedlejší, nebo má dokonce čistě redakční funkci ( 57 ). Domnívám se totiž, že bod 58 napadeného rozsudku představuje odůvodnění tvrzení uvedeného v první větě tohoto bodu, podle něhož Aarhuské nařízení bylo přijato ke splnění závazků Unie, které vyplývají z čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy.

50.

Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr v rozsudku Lesoochranárske zoskupenie (EU:C:2011:125) odmítl přiznat článku 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy jakýkoliv přímý účinek a že toto odmítnutí podle všeho vyloučilo jakoukoliv možnost kontroly legality sekundárního práva z hlediska ustanovení úmluvy, rozhodl se Tribunál uplatnit výjimku týkající se „provedení“ mezinárodní smlouvy založenou na rozsudku Nakajima v. Rada.

51.

Tribunál se tím podle mého názoru dopustil nesprávného právního posouzení, které se projevuje na dvou úrovních.

52.

Na první úrovni spočívá dotčené pochybení v tom, že judikatuře týkající se dohod GATT a WTO byla přiznána univerzální působnost. Pochybení tak spočívá v použití judikatury týkající se specifických dohod, které se vyznačují, jak vyplývá z výše uvedených úvah, vlastní logikou a právním systémem, na zásadně odlišnou oblast, a sice oblast Aarhuské úmluvy, za účelem přezkumu legality sekundárního unijního práva z hlediska uvedené úmluvy. Podle mého názoru je však vyloučené, aby se úvahy, které odůvodňují uvedenou judikaturu, uplatnily na jiné oblasti práva ( 58 ).

53.

Soudní dvůr již měl příležitost zdůraznit zvláštní povahu pravidel platných v rámci dohod GATT a WTO v porovnání s pravidly vyplývajícími z jiných mezinárodních úmluv, jako jsou Úmluva o zabránění znečišťování z lodí ( 59 ) a Úmluva o biologické rozmanitosti ( 60 ), a vyvodil z toho, že není možné uplatňovat uvedená pravidla mimo jejich rámec. Soudní dvůr tak upřesnil, že vyloučení přezkumu legality aktu Společenství z hlediska dohod WTO/TRIPS/OTC nelze uplatnit na úmluvu, která na rozdíl od dohody WTO není striktně založena na zásadě reciprocity a zásadě vzájemných výhod ( 61 ).

54.

V souvislosti s tím se na druhé úrovni Tribunál neprávem snažil odůvodnit přezkum legality na základě výjimky stanovené rozsudkem Nakajima v. Rada, ačkoliv uvedený rozsudek představuje další rozčlenění judikatury v rámci judikatury týkající se dohod GATT a OMC, vlastní této oblasti práva.

55.

Jak totiž Soudní dvůr připomněl v rozsudku Chiquita Brands a další v. Komise, pravidlo vzešlé z rozsudku Nakajima v. Rada výjimečně umožňuje každému procesnímu subjektu incidenčně uplatnit porušení pravidel GATT nebo dohod WTO Společenstvím nebo jeho orgány. Jako výjimka ze zásady, podle které se jednotlivci nemohou přímo dovolávat ustanovení dohod WTO u soudu Společenství, musí být toto pravidlo vykládáno restriktivním způsobem ( 62 ). Domnívám se, že taková definice jeho rozsahu vylučuje jakoukoliv možnost dovolávat se jej mimo oblast pravidel dohod GATT a WTO. Proto ani není třeba zkoumat, zda dotčené podmínky byly v projednávaném případě uplatněny správně.

56.

Navrhuji tedy vyhovět prvnímu důvodu kasačních opravných prostředků a zrušit napadený rozsudek v rozsahu, v němž vyhověl druhému důvodu uplatněnému v prvním stupni a provedl přezkum legality na základě judikatury vyplývající z rozsudků Fediol v. Komise a Nakajima v. Rada.

57.

Z důvodů, které jsou uvedeny dále a které nemohly být účastníky řízení projednány, mám za to, že stav řízení nedovoluje vydat rozhodnutí ve věci ve smyslu čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora a věc musí být vrácena zpět Tribunálu. Kdyby naopak Soudní dvůr rozhodl v projednávané věci na základě výše uvedeného rozsudku Intertanko a další (EU:C:2008:312), o který se opírají kasační opravné prostředky, nebylo by již nezbytné vracet věc zpět.

58.

Je nesporné, že platnost unijního aktu může být dotčena, je-li tento akt s takovými pravidly mezinárodního práva neslučitelný ( 63 ). Ve své tradiční judikatuře tedy Soudní dvůr zkoumá takovou neslučitelnost v etapách jdoucích po sobě. Unie tak musí být především dotčenými pravidly vázána ( 64 ). Soudní dvůr může dále zkoumat platnost aktu unijního práva z hlediska mezinárodní smlouvy pouze tehdy, pokud tomu nebrání povaha ani systematika této smlouvy ( 65 ). Konečně umožňuje-li povaha a systematika ( 66 ) předmětné smlouvy, aby byla platnost aktu unijního práva přezkoumána z hlediska ustanovení této smlouvy, je ještě třeba, aby ustanovení této smlouvy uplatňovaná za účelem přezkoumání platnosti aktu unijního práva byla z hlediska svého obsahu bezpodmínečná a dostatečně přesná a měla tedy přímý účinek ( 67 ).

59.

Podmínka přímého účinku je splněna, pokud dovolávané ustanovení obsahuje jasnou a přesnou povinnost, která nepodléhá, co se týče jejího splnění nebo účinků, přijetí jakéhokoli následného aktu ( 68 ).

60.

Nicméně za současného stavu unijního práva lze stěží tvrdit, že v oblasti přezkumu legality sekundárního práva z hlediska nástrojů mezinárodního smluvního práva existuje pouze jeden jednotný přístup. Související judikatura totiž již netvoří konsolidovaný celek, ale vyznačuje se naopak jistou různorodostí, která hraničí někdy až s nesoudržností.

61.

Především, co se týče samotného uznání přímého účinku ustanovení mezinárodní dohody, unijní soud zjevně prokazuje pružnost ohledně přímé dovolatelnosti dohod se třetími státy, zejména asociačních dohod ( 69 ). Tento přístup umožňuje jednotlivcům dovolávat se dotčených ustanovení u soudu, pokud může mezinárodní úmluva přímo ovlivnit jejich situaci ( 70 ). Naopak, jak jsem již uvedl, v konkrétní oblasti dohod WTO a dohod ADPIC a OTC, vyznačujících se specifickou povahou a systematikou, nepatří ustanovení uvedených dohod mezi normy, z hlediska kterých Soudní dvůr přezkoumává legalitu aktů orgánů Společenství ( 71 ).

62.

Výše uvedený „tradiční“ přístup je třeba konfrontovat s realitou, která přináší vzrůstající různorodost smluv, jejichž stranou je Unie, což s sebou nese různorodost účinků, které tyto dohody mají v unijním právu. Je totiž nesporné, že smlouva o obchodní spolupráci nemůže mít ve vnitřním právním řádu účinky srovnatelné s mnohostrannou úmluvou, která vytváří režim s obecnou působností s ambiciózními „politickými“ cíli, jako je tomu často zejména v oblasti životního prostředí a dopravního práva ( 72 ). Významnou zvláštnost kromě toho vykazují asociační dohody a dohody o partnerství, když sbližují zásady základních svobod ( 73 ).

63.

Co se týče přezkumu legality, i když je pravda, že v některých případech Soudní dvůr provádí kontrolu z hlediska ustanovení mezinárodního smluvního práva, aniž to přitom podrobně odůvodní, jako v případě rozsudku vydaného ve věci IATA a ELFAA ( 74 ), v jiných případech Soudní dvůr zaujímá striktnější stanovisko, jako v případě přístupu zvoleného ve věci Intertanko a další.

64.

Ve stanovisku předneseném v posledně uvedené věci dospěla generální advokátka Kokott k závěru, že úmluva o mořském právu může představovat „kritérium přezkumu“ za účelem posouzení legality aktů sekundárního práva ( 75 ). Soudní dvůr se nicméně neřídil úvahami navrženými jeho generální advokátkou a vycházel z neexistence pravidel, která se mají přímo a bezprostředně uplatnit na jednotlivce a přiznat jim práva nebo svobody, kterých by se mohli dovolávat vůči státům ( 76 ).

65.

Řešení takto zvolené v rozsudku Intertanko a další vyvolalo otázky, protože představuje odklon od předchozího rozsudku vydaného ve věci Poulsen a Diva Navigation ( 77 ), v němž Soudní dvůr přiznal jednotlivcům právo odkazovat na tutéž úmluvu o mořském právu jako na vyjádření mezinárodního obyčejového práva ( 78 ).

66.

Soudní dvůr poněkud upřesnil možnost dovolávat se mezinárodního obyčejového práva v rozsudku ATA a další (EU:C:2011:864), v němž rozhodl, že „jednotlivec se může dovolávat zásad mezinárodního obyčejového práva […] za tím účelem, aby Soudní dvůr přezkoumal platnost určitého unijního aktu, a to zaprvé mohou-li tyto zásady zpochybnit unijní pravomoc k přijetí uvedeného aktu […] ( 79 ) a zadruhé může-li se daný akt dotknout práv, jež jednotlivec vyvozuje z unijního práva, nebo může-li mu ukládat povinnosti podle tohoto práva“ ( 80 ).

67.

Konečně, věcí, která se od výše uvedeného „tradičního“ přístupu odchyluje nejvíce, je zjevně věc, v níž by vydán rozsudek zvaný „Biotech“ (EU:C:2001:523) ( 81 ). Soudní dvůr totiž konstatoval, že skutečnost, že mezinárodní dohoda obsahuje ustanovení postrádající přímý účinek v tom smyslu, že nezakládají práva, kterých se mohou jednotlivci přímo dovolávat u soudu, nebrání soudní kontrole dodržování povinností, které má Společenství jakožto strana této dohody ( 82 ).

68.

Takové stanovisko je podle mne pro projednávané věci rozhodující.

69.

Kromě toho je nutné konstatovat, že existuje napětí mezi odmítnutím uznat přímou dovolatelnost čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, odůvodněným nutností přijmout prováděcí opatření, a vůlí zajistit účinnou soudní ochranu v souladu s požadavky úmluvy, jak je vyjádřena v rozsudku Lesoochranárske zoskupenie ( 83 ). Soudní dvůr tak zdůraznil, že „cílem [ustanovení uvedené úmluvy], i když jsou formulována obecně, je zabezpečit účinnou ochranu životního prostředí“. Uložil tedy vnitrostátním soudům vykládat vnitrostátní právo „způsobem, který v co největším možném rozsahu zohlední cíle čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy“ ( 84 ). Je přitom nesporné, že Soudní dvůr je coby orgán rovněž povinen dodržovat Aarhuskou úmluvu ( 85 ).

70.

Připomínám, že podle ustálené judikatury ( 86 ) je Společenství společenstvím práva v tom, že ani jeho členské státy, ani jeho orgány neuniknou kontrole souladu svých aktů se základní ústavní listinou, kterou je Smlouva. Pojem „společenství práva“ má dvojí rozměr: především rozměr normativní, který znamená povinnost souladu se Smlouvou, a dále rozměr soudní, který počítá se soudní ochranou jednotlivců proti protiprávním aktům sekundárního práva ( 87 ).

71.

Kromě toho se zdá, že pro Soudní dvůr je stále častěji těžké zajistit dodržování mezinárodních povinností Unie a zároveň zachovat autonomii unijního práva, především v oblasti mezinárodního práva životního prostředí ( 88 ). Právo životního prostředí je totiž jedním z příkladů četnosti míst vytváření a uplatňování práva, což nutně vede k fenoménům, jako je interakce, internacionalizace, či dokonce globalizace uvedeného práva ( 89 ). Tento vícevrstvý právní kontext vyžaduje podle mého názoru citlivý přístup.

72.

Je pravda, že přímý účinek představuje zásadu, která umožňuje vnitrostátnímu soudu uplatnit pravidlo mezinárodního práva jakožto samostatný základ jeho rozhodnutí, pokud uvedené pravidlo nebylo provedeno do vnitrostátního práva nebo bylo provedeno nedostatečně ( 90 ). V unijním právu je teorie přímého účinku, jak je uplatňována na vztahy mezi unijním právem a právním řádem členských států, omezena na normy splňující požadavek úplnosti ( 91 ). Je nesporné, že pojem „přímý účinek“ je tedy vázán na postavení jednotlivce ve vnitrostátním právním rámci, který se chce dovolávat unijního práva, včetně mezinárodních úmluv, kterými je Unie vázána. Nicméně za současného stavu vývoje unijního práva již není úkolem teorie přímého účinku, která mohla být označována za „dětskou nemoc“ unijního práva ( 92 ), chránit autonomii tohoto práva na mezinárodní úrovni.

73.

Kromě toho s ohledem na výše uvedenou judikaturu nepředstavuje teorie přímého účinku v rámci přezkumu aktů unijních orgánů ze strany unijního soudu obecnou a závaznou zásadu.

74.

V rámci projednávaných kasačních opravných prostředků je nutné poukázat na to, že automatické a bezvýhradné uplatnění judikatury vyplývající z rozsudku Intertanko a další ve spojení s rozsudkem Lesoochranárske zoskupenie by Soudní dvůr vedlo k vyloučení jakékoliv soudní kontroly dodržování závazků Evropské unie vyplývajících z čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy jak vnitrostátním, tak unijním soudem. Institut soudní ochrany v unijním právním řádu, chápaný v širokém smyslu jako zahrnující nejen přímé opravné prostředky, ale i mechanismus předběžných otázek, tím tedy může být podstatně dotčen.

75.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je tedy podle všeho legitimní si položit otázku, jak se má vyvíjet podmínka přímého účinku pro účely přímé dovolatelnosti ustanovení mezinárodního smluvního práva.

76.

Ve světle úvah Soudního dvora ve věci Air Transport Association of America a další (EU:C:2011:864) vyžaduje přímá dovolatelnost aktu mezinárodního práva především jeho přezkoumání z hlediska jeho povahy, systematiky a cílů, a to za podmínky, že bylo prokázáno, že Unie je dotčeným aktem skutečně vázána. Co se týče zadruhé konkrétního ustanovení mezinárodního smluvního práva, které může sloužit jako referenční kritérium pro přezkum legality sekundárního unijního práva, je třeba vycházet z jeho charakteristik.

77.

Jsem toho názoru, že z koncepčního hlediska je třeba jasně rozlišovat mezi případem, kdy se jednotlivec chce dovolávat přímo aktu mezinárodního práva, přičemž uplatňuje právo stanovené tímto aktem v jeho prospěch, a případem přezkumu prostoru unijních orgánů pro uvážení, který mají při uvádění aktu unijního práva v soulad ( 93 ) s aktem mezinárodního práva. Takový přezkum u unijního soudu zahajují zpravidla privilegované subjekty, ale v rámci Aarhuské úmluvy mají tuto možnost rovněž organizace na ochranu životního prostředí splňující v tomto ohledu stanovená kritéria.

78.

Aby bylo zabráněno vytvoření oblasti vyňaté z jakékoliv soudní kontroly, je podle mého názoru legitimní tvrdit, že by v rámci kontroly souladu aktu unijního práva s mezinárodním právem neměla být neexistence přímého účinku ustanovení, považovaného za výlučnou normu a zdroj práv, překážkou přezkumu legality, pokud tomu charakteristiky dotčené úmluvy nebrání.

79.

Naproti tomu ustanovení mezinárodního práva, které může být referenčním kritériem pro účely přezkumu legality, musí nutně obsahovat dostatečně jasné, srozumitelné a přesné prvky. Je však třeba zdůraznit, že takové ustanovení může mít smíšenou povahu. Je-li možné identifikovat v jeho obsahu části odpovídající uvedenému požadavku, musí být možné provést uvedený přezkum legality.

80.

Ustanovení mezinárodního práva totiž může ponechat smluvním stranám v určitých ohledech značný rozhodovací prostor a současně obsahovat přesná a bezpodmínečná pravidla ( 94 ). Podotýkám, že taková smíšená ustanovení jsou v právu životního prostředí častá.

81.

Přizpůsobení podmínek dovolatelnosti, které doporučuji, kromě toho neodporuje stanovisku Soudního dvora, podle něhož v případě norem postrádajících přímý účinek, jako jsou dohody WTO, nemohou ani privilegovaní žalobci požadovat přezkum legality podle článku 263 SFEU. Domnívám se naopak, že přístup zvolený v rozsudku Německo v. Rada ( 95 ), potvrzený poté v rozsudku Portugalsko v. Rada, EU:C:1999:574, odráží právě myšlenku, že přímou dovolatelnost ze strany jednotlivce, jakož i přezkum legality Soudním dvorem odůvodňují, či naopak jim brání, především specifika dotčené mezinárodní smlouvy ( 96 ).

82.

Kromě toho nutnost zavést v judikatuře Soudního dvora rozlišování mezi problematikou přímé dovolatelnosti ustanovení mezinárodního smluvního práva a možností přezkoumat platnost normy sekundárního práva z hlediska mezinárodního práva byla zmíněna v řadě analýz právní vědy ( 97 ) a poukázali na ni i generální advokáti ( 98 ). Správně tak bylo uvedeno, že by teorie přímé dovolatelnosti měla být obnovena autonomním způsobem ( 99 ).

83.

Konkrétně, někteří autoři se domnívají, že otázka, zda mezinárodní smlouva přiznává jednotlivcům práva, není relevantní pro účely posouzení, zda dotčené ustanovení patří mezi pravidla, která Soudní dvůr zohledňuje pro účely přezkumu legality aktů unijního práva ( 100 ).

84.

Je tedy třeba ověřit, zda čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy splňuje takto požadované podmínky pro účely jeho dovolatelnosti.

85.

Nejprve je třeba připomenout, že Aarhuská úmluva, považovaná za „pilíř demokracie v oblasti životního prostředí“ ( 101 ), byla podepsána Společenstvím a poté schválena rozhodnutím 2005/370. Jakožto smíšená smlouva podepsaná Unií i jejími členskými státy je nyní nedílnou součástí právního řádu Unie ( 102 ). Unie je tedy uvedenou úmluvou vázána stejně jako všechny její legislativní, exekutivní a soudní orgány.

86.

Soudní dvůr již potvrdil svou pravomoc vykládat ustanovení Aarhuské úmluvy ( 103 ) a vydal v této souvislosti značný počet rozsudků v rámci řízení o předběžných otázkách týkajících se výkladu, jakož i řízení o nesplnění povinnosti ( 104 ).

87.

Aarhuská úmluva přiznává občanům v oblasti životního prostředí tři procesní práva ( 105 ), zároveň však stanoví i požadavky. Stanoví tak, že každý jednotlivec má povinnost „chránit a zlepšovat životní prostředí ve prospěch současných i budoucích generací“. Aarhuská úmluva má v tom, že přiznává práva týkající se cílů ochrany životního prostředí, charakter procesního nástroje. Ochrana životního prostředí je totiž možná pouze tehdy, pokud mají dotčené osoby k dispozici skutečné nástroje umožňující jednat ve velmi rozsáhlé oblasti, kterou tato úmluvy pokrývá. Aarhuská úmluva je tedy zdrojem „práv občanské účasti“ v podobě kodifikace procesních práv v oblasti životního prostředí.

88.

Na rozdíl například od dohody WTO není tedy Aarhuská úmluva založena na zásadě reciprocity a vzájemných výhod smluvních stran ( 106 ).

89.

Účelem Aarhuské úmluvy je naopak umožnit veřejným orgánům a občanům převzít individuální a kolektivní odpovědnost za účelem ochrany a zlepšování životního prostředí pro blaho a zdraví současných i budoucích generací ( 107 ). Nepředstavuje příklad technické dohody v oblasti životního prostředí, nýbrž spíše vyjádření lidského práva na životní prostředí v jeho nejslavnostnější podobě. Není tak pochyb o tom, že některá z ustanovení, která obsahuje, nejsou bezprostředně použitelná („self-executing“). To vysvětluje význam vnitrostátních ustanovení přijatých s cílem zajistit účinnost těchto mezinárodních požadavků ve vnitrostátním právu, a v důsledku toho i nezbytnost přezkumu legality takových norem.

90.

Co se týče konkrétně čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, uvedené ustanovení stanoví možnost napadnout porušení ustanovení vnitrostátního práva životního prostředí.

91.

Je pravda, že Soudní dvůr v rozsudku Lesoochranárske zoskupenie rozhodl, že ustanovení uvedeného článku „neobsahují žádnou jasnou a přesnou povinnost, která by mohla přímo upravovat právní situaci jednotlivců“ ( 108 ). Z tohoto hlediska je toto ustanovení zjevně podmíněno přijetím pozdějšího aktu a jednotlivci se jej nemohou dovolávat. Článek 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy tak dává smluvním stranám možnost definovat kritéria, na základě kterých může být veřejnosti přiznáno právo podat návrh na zahájení soudního řízení.

92.

Článek 9 odst. 3 však podle mne představuje „smíšené ustanovení“, jelikož obsahuje rovněž povinnost výsledku, kterou mohou smluvní strany jasně identifikovat.

93.

Soudní dvůr sám uvedl, že „cílem [ustanovení čl. 9 odst. 3], i když jsou formulována obecně, je zabezpečit účinnou ochranu životního prostředí“ ( 109 ). Tato ochrana se v článku 9 Aarhuské úmluvy projevuje zavedením procesních postupů použitelných na prostředky, které mají zajistit ochranu „práv občanské účasti“ vyplývajících ze samotné úmluvy. Článek 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy musí být nadto vykládán ve spojení s článkem 1 uvedené úmluvy, který každé smluvní straně ukládá povinnost zaručit právo na přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

94.

Smíšený charakter pravidla stanoveného v čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy se každopádně projevuje na vnitrostátní úrovni prostorem pro rozhodování přiznaným zákonodárci za účelem stanovení určitých kritérií, která musí organizace splňovat, aby mohla napadnout porušení práva životního prostředí. Zdá se mi tedy nesporné, že povinnost zajistit přístup k právní ochraně je dostatečně jasná na to, aby bránila normě, jejímž účelem nebo účinkem by bylo vyloučit některé kategorie nelegislativních rozhodnutí veřejných orgánů z přezkumu, který mají provádět vnitrostátní soudy.

95.

Článek 9 odst. 3 podle mého názoru vzhledem ke svému cíli a systematice představuje zčásti normu, která je dostatečně jasná, aby mohla být základem přezkumu legality, co se týče přístupu organizací, které mají na základě vnitrostátního či unijního práva způsobilost k právnímu jednání, k právní ochraně. Článek 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy tedy může být referenčním kritériem pro účely posouzení legality aktů unijních orgánů.

96.

Jak pro případ vrácení věci zpět Tribunálu, tak pro případ, že Soudní dvůr bude mít za to, že může o věci meritorně rozhodnout, považuji za nezbytné uvést podpůrně několik poznámek k přezkumu legality Aarhuského nařízení z hlediska Aarhuské úmluvy.

97.

V této souvislosti je třeba upřesnit, že projednávaná série věcí se netýká obecných podmínek přístupu k soudní ochraně ve smyslu článku 263 SFEU v oblasti práva životního prostředí, ale je zaměřena na přezkum toho, zda unijní zákonodárce doplnil správně procesní prostředky z hlediska požadavků Aarhuské úmluvy, když zúžil pojem „akty“, a konkrétně zda v této souvislosti mohl vyloučit požadovaný přístup k právní ochraně v případě nelegislativních aktů s obecnou působností přijatých unijními orgány. Jak vyplývá z přípravných prací k Aarhuskému nařízení, Společenství se totiž podpisem Aarhuské úmluvy zavázalo k uvedení svých právních předpisů do souladu s požadavky úmluvy v oblasti přístupu k právní ochraně.

98.

Komise ve svém kasačním opravném prostředku uplatňuje druhý důvod, vycházející z toho, že Tribunál se při výkladu čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy dopustil nesprávného právního posouzení. Poukazuje na to, že toto ustanovení nabízí smluvním stranám alternativu v tom, že jim ukládá zajistit přístup ke správnímu nebo soudnímu přezkumnému řízení. Tribunál tak měl před konstatováním neslučitelnosti čl. 10 odst. 1 Aarhuského nařízení s čl. 9 odst. 3 úmluvy přinejmenším ověřit, zda žalobkyně měly možnost zahájit proti dotčenému individuálně určenému opatření soudní řízení, ať již v Nizozemsku nebo v rámci Unie. Komise připomíná, že v souladu s článkem 33 směrnice 2008/50 provedlo Nizozemské království dočasnou výjimku z požadavků uvedené směrnice prostřednictvím vyhlášky ze dne 19. srpna 2009 ( 110 ). Podle Komise tak organizace na ochranu životního prostředí měly možnost napadnout prováděcí opatření u vnitrostátního soudu. Přezkum platnosti rozhodnutí o výjimce mohl být předmětem předběžné otázky.

99.

Podle Komise se každopádně nezdá, že by čl. 10 odst. 1 Aarhuského nařízení byl jediným ustanovením provádějícím čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy: podle jejího názoru skutečnost, že tento článek omezuje přezkum na individuálně určené akty, dokazuje, že unijní zákonodárce měl za to, že v případě aktů s obecnou působností jsou právní prostředky k zajištění dodržování požadavků čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy dostatečné.

100.

Podle ustálené judikatury musí být mezinárodní smlouva vykládána podle svého znění a ve světle svých cílů. Články 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 a Vídeňské úmluvy o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi různými mezinárodními organizacemi ze dne 21. března 1986, které jsou vyjádřením obecného mezinárodního obyčejového práva v dané oblasti, v tomto ohledu upřesňují, že smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím ke svému předmětu a účelu ( 111 ).

101.

Z preambule Aarhuské úmluvy vyplývá, že s ohledem na nezbytnost chránit, uchovávat a zlepšovat stav životního prostředí smluvní strany uznávají význam přístupu občanů k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, přičemž občané mohou potřebovat pomoc, aby mohli svých práv využívat. Z této preambule také vyplývá, že smluvní strany sdílejí přání, aby veřejnosti, včetně organizací, byly dostupné účinné soudní mechanismy, aby tak byly chráněny její oprávněné zájmy ( 112 ). S ohledem na tyto cíle je tedy třeba posoudit, jakou působnost chtěli autoři Aarhuské úmluvy přiznat ustanovením jejího čl. 9 odst. 3.

102.

Přístup k právní ochraně je zakotven v článku 9 pro tři případy uvedené v odstavci 1 (přezkum v souvislosti s přístupem k informacím), odstavci 2 (přezkum jakéhokoliv rozhodnutí týkajícího se zvláštních činností dotýkajících se životního prostředí) a v odstavci 3 (přístup ke správním nebo soudním řízením za účelem napadení jednání, aktů nebo opomenutí soukromých osob nebo orgánů veřejné správy ( 113 ) představujících porušení práva životního prostředí). Na obecnější úrovni bych rád připomněl zvláštní úlohu článku 9 Aarhuské úmluvy v tom, že představuje na jedné straně záruku práva na informace a práva na účast na rozhodovacím procesu přiznaných úmluvou a vnitrostátním právem a na druhé straně způsob objektivní ochrany právního řádu ( 114 ).

103.

Co se týče osobní působnosti čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, je třeba uvést, že uvedené ustanovení umožňuje, aby vnitrostátní právo stanovilo specifická kritéria, která musí splňovat osoby z řad veřejnosti oprávněné napadnout porušení práva životního prostředí. Je tedy jasné, že smluvní strany mohou uplatnit posuzovací pravomoc, která je jim přiznána, právě z hlediska kvalifikace uvedených subjektů. Podle všeho je tedy důvodné tvrdit, že čl. 9 odst. 3 nemá v úmyslu zavést actio popularis v právu životního prostředí ( 115 ).

104.

Naopak co se týče věcné působnosti čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, rád bych zdůraznil, že uvedené ustanovení musí být vykládáno ve světle výše uvedených cílů směřujících k zajištění účinných mechanismů za účelem ochrany zájmů veřejnosti ( 116 ).

105.

Nadto je třeba vykládat čl. 9 odst. 3 ve spojení s požadavky použitelnými podle odstavců 4 a 5 téhož ustanovení. Podle uvedených ustanovení totiž mají uvedené postupy zajišťovat přiměřenou a účinnou nápravu; měly by být čestné, spravedlivé a včasné a neměly by vyžadovat vysoké náklady. Z článku 9 odst. 5 úmluvy jasně vyplývá požadavek veřejnosti.

106.

Smluvní strany jsou tedy povinny přijmout mechanismus, který bude především účinný, a nikoliv pouze vybrat si mezi různými druhy řízení. Je tak třeba mít za to, že smluvní strany mají v souvislosti s postupy, které zavedou, prostor pro rozhodování, ale povinnost zavést správní nebo soudní procesní prostředky musí být splněna v souladu s požadavky úmluvy tak, aby byla zajištěna možnost napadnout porušení práva životního prostředí v souladu s jejím čl. 9 odst. 3. Z toho vyplývá, že splnění uvedené povinnosti musí být posuzováno z hlediska požadavku účinného přístupu k právní ochraně. Tento výklad potvrzuje i nadpis článku 9 Aarhuské úmluvy – „přístup k právní ochraně“.

107.

To mě přivádí ke klíčovému pojmu v rámci čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, a sice pojmu „akt, který lze přezkoumat“.

108.

Je pravda, že Aarhuská úmluva tento výraz nedefinuje. A doslovný výklad čl. 9 odst. 3 úmluvy neumožňuje mít ani za to, že uvedený pojem spadá do diskreční pravomoci přiznané smluvním stranám. Totéž ustanovení nadto ani nevyžaduje právní závaznost uvedených aktů. Právní nauka se tedy shoduje v tom, že uvedené ustanovení zahrnuje všechny případy porušení ustanovení vnitrostátního práva ( 117 ) životního prostředí ( 118 ).

109.

Na první pohled mimořádně širokou působnost čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, a fortiori v porovnání s působností odstavců 1 a 2 téhož článku, lze však zmírnit. Věcnou působnost čl. 9 odst. 3 úmluvy totiž vymezuje čl. 2 odst. 2 druhý pododstavec úmluvy, z něhož vyplývá, že tato úmluva se nevztahuje na akty legislativní povahy. Podle uvedeného ustanovení pojem „orgán veřejné správy“, jehož akty porušující právo životního prostředí mohou být napadeny, vylučuje orgány činné v oblasti soudní nebo zákonodárné.

110.

Je tedy jasné, že smluvní strany Aarhuské úmluvy měly v úmyslu zahrnout do oblasti její působnosti výlučně nelegislativní opatření.

111.

Jinak řečeno, s výjimkou aktů patřících mezi legislativní akty, spadají všechny ostatní druhy aktů přijatých soukromými osobami a orgány veřejné správy, ať jde o akty s obecnou působností nebo individuálně určené akty, do působnosti čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy.

112.

Tuto analýzu potvrzují i další skutečnosti.

113.

Především je nutné uvést, že výklad pojmu legislativní akt Soudním dvorem v kontextu provádění Aarhuské úmluvy směřuje k zachování užitečného účinku článku 9 uvedené úmluvy ( 119 ). Soudní dvůr vykládá jednotlivá ustanovení unijního práva ve světle cílů Aarhuské úmluvy a s ohledem na ně; s těmito cíli musí být právní předpisy Unie „náležitě uvedeny v soulad“ ( 120 ). Tento přístup je pro výklad Aarhuského nařízení z hlediska úmluvy zásadní.

114.

Je třeba rovněž odkázat na stanovisko přijaté Výborem pro plnění Aarhuské úmluvy, podle něhož smluvní strany nemají možnost zavést nebo nadále zachovat kritéria, která by byla natolik striktní, že by nevládním organizacím zabránila napadnout akty nebo opomenutí, které porušují vnitrostátní ustanovení týkající se ochrany životního prostředí ( 121 ). To je jasně v souladu se stanoviskem Soudního dvora v jeho výše uvedené judikatuře ( 122 ). Výbor kromě toho vyjádřil pochybnosti ohledně dodržování podmínek stanovených v čl. 9 odst. 3 úmluvy ze strany Unie ( 123 ).

115.

Konečně příručka k provedení Aarhuské úmluvy, ačkoliv není podle judikatury závazná ( 124 ), může přesto sloužit coby referenční bod při výkladu relevantních ustanovení úmluvy ( 125 ). V nedávném rozsudku vydaném ve věci Fish Legal a Shirley ( 126 ) Soudní dvůr při výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS ( 127 ) z hlediska Aarhuské úmluvy na uvedenou příručku dokonce systematicky odkazoval. Příručka přitom vysvětluje a doporučuje široký výklad podmínek přístupu k právní pomoci v souladu se zněním a duchem Aarhuské úmluvy. Co se týče aktů, které lze přezkoumat, z příručky vyplývá, že veřejnost má právo napadnout porušení vnitrostátního práva životního prostředí i „nezávisle na tom, zda tato porušení souvisí s informováním veřejnosti a právem na účast, jak je zaručuje úmluva“ ( 128 ). Vyplývá z ní rovněž, že přezkum podle čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy ( 129 ) vychází z myšlenky „citizen enforcement“ (uplatňování práva občany) v přímém i nepřímém smyslu ( 130 ).

116.

Pro účely výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění a cíle, které sleduje, ale i jeho kontext a veškerá ustanovení unijního práva ( 131 ).

117.

Za účelem posouzení provedení konkrétních povinností vyplývajících z Aarhuské úmluvy v unijním právu je především třeba mít na paměti, že účinky úmluvy, která je smíšenou úmluvou, byly upřesněny prostřednictvím prohlášení Evropského společenství, které je přílohou rozhodnutí 2005/370. Vyplývá z něj jasně, že v době podpisu úmluvy platné právní nástroje plně neupravovaly plnění povinností vyplývajících z čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, neboť se týkaly řízení pro napadení jednání a opomenutí soukromých osob a orgánů veřejné správy jiných, než jsou orgány, na něž se vztahuje čl. 2 odst. 2 druhý pododstavec úmluvy. Za plnění uvedených povinností tedy byly nadále odpovědné členské státy, a to dokud Společenství nepřijme právní předpisy zajišťující plnění těchto povinností.

118.

Jak jsem již připomenul, z přípravných prací předcházejících přijetí Aarhuského nařízení přitom vyplývá, že účelem uvedeného nařízení bylo uvést právo Společenství do souladu s ustanoveními úmluvy ( 132 ). Je pravda, že uplatnění úmluvy vyžadovalo na úrovni Unie přijetí dalších aktů sekundárního práva ( 133 ). Nicméně Aarhuské nařízení, třebaže přispívá k dosažení cílů politiky ochrany životního prostředí, usilovalo především o doplnění konkrétních aspektů týkajících se přístupu k právní pomoci v rámci stávajícího systému Společenství zavedeného prostřednictvím článků 9 až 13 Aarhuského nařízení ( 134 ). Uvedené je o to důležitější, že návrh směrnice o přístupu k právní ochraně dosud v unijním právu neuspěl ( 135 ).

119.

Přezkum legality Aarhuského nařízení z hlediska úmluvy téhož názvu je tedy za současného stavu práva o to nezbytnější, že Unie je povinna plně dodržet své závazky provedením povinností vyplývajících z Aarhuské úmluvy.

120.

V tomto kontextu navrhuji odmítnout argumentaci Komise vycházející z nutnosti celkového pohledu na systém účinné soudní ochrany v unijním právu. Je nesporné, že soudní ochrana jednotlivců v rámci unijního soudního systému není zajištěna pouze jednotlivými přímými žalobami, ale i díky mechanismu předběžných otázek. Nicméně mechanismus předběžných otázek nemůže napravit a vyplnit mezery vyplývající z restriktivního přístupu zvoleného unijním zákonodárcem při provedení ustanovení úmluvy, jejíž smluvní stranou je Unie.

121.

Na rozdíl od Komise se domnívám, že zavedení opravných prostředků proti opatřením, „jež jsou v rozporu s ustanoveními práva životního prostředí“, hlavně na vnitrostátní úrovni by znamenalo nové přenesení odpovědnosti příslušející Unii na členské státy. Unie přitom nemůže požadovat od členských států, aby zajistily určitou úroveň kontroly za účelem vyplnění mezer v sekundárním právu. Přijetím Aarhuského nařízení se tak Unie de facto stala plně odpovědnou za splnění povinností, které pro ni vyplývají z Aarhuské úmluvy.

122.

Naproti tomu ochotně připouštím, že posouzení správnosti provedení povinností vyplývajících z Aarhuské úmluvy by muselo být jiné, kdyby k tomuto provedení došlo prostřednictvím směrnic, jelikož to je zajišťováno ve dvou fázích, a sice přijetím uvedených směrnic a jejich provedením do práva členských států ( 136 ).

123.

Pokud jde dále o rozsah přístupu k právní ochraně v Aarhuském nařízení, je třeba konstatovat, že čl. 10 odst. 1 Aarhuského nařízení vyjadřuje tento cíl tím, že přiznává kvalifikovaným subjektům, a sice sdružením zastupujícím veřejnost, možnost požádat o vnitřní přezkum aktu, který porušuje právo životního prostředí. Z přípravných prací jasně vyplývá, že přezkum byl zaveden, aby nedošlo k zásahu do výkonu práva na přístup k soudu na základě Smlouvy, podle kterého může každá osoba podat žalobu k Soudnímu dvoru proti rozhodnutím, která se jí bezprostředně a osobně dotýkají ( 137 ).

124.

Z hlediska osobní působnosti článek 10 Aarhuského nařízení zavedením přezkumného řízení usnadnil přístup k právní ochraně nevládním organizacím, jelikož nemusí uplatňovat dostatečný zájem ani tvrdit, že došlo k zásahu do jejich práva, aby mohly uplatnit toto právo v souladu s článkem 263 SFEU. Nařízení těmto uskupením tedy přiznává postavení adresátů ( 138 ).

125.

Naproti tomu z hlediska věcné působnosti je rozsah případných napadení prostřednictvím takzvaného „přezkumu“ vymezen ve světle článku 10 ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. g) Aarhuského nařízení tak, že zahrnuje individuálně určená opatření podle práva životního prostředí, která byla přijata orgánem nebo subjektem Společenství a mají právně závazné vnější účinky. Kromě toho je opatření, které může být napadeno v rámci takového „přezkumu“, vymezeno tak, že v souladu s čl. 2 odst. 2 Aarhuského nařízení vylučuje správní akty přijaté unijním orgánem nebo subjektem „ve funkci orgánu správního přezkumu“.

126.

Rád bych v tomto ohledu poukázal na to, že návrh nařízení ve svém původním znění definoval pojem „akt“ jako zahrnující „jakékoliv správní opatření, které bylo přijato orgánem nebo subjektem Společenství podle práva životního prostředí a má závazné vnější účinky“ ( 139 ). Pojem „individuálně určený správní akt“ se objevil až ve stadiu společného postoje přijatého Radou ( 140 ) a byl převzat Parlamentem ve druhém čtení ( 141 ), aniž bylo uvedeno jakékoliv odůvodnění.

127.

Vzhledem k neexistenci jakékoliv definice pojmu „správní akt“ v jiných pramenech unijního práva jde v Aarhuském nařízení o definici ad hoc, jejíž rozsah je obtížné vymezit ( 142 ). Zdá se mi nicméně jasné, že úmyslem zákonodárce bylo omezit působnost přezkumného řízení.

128.

Je pravda, že akt je definován v čl. 2 písm. g) Aarhuského nařízení jako opatření přijaté „podle práva životního prostředí“. Posledně uvedená podmínka je tedy v porovnání s cíli vyplývajícími z článku 191 SFEU pojata široce ( 143 ). Je také pravda, že obecný ( 144 ) nebo individuální charakter rozhodnutí se podle judikatury posuzuje s ohledem na jeho obsah za účelem zjištění, zda jeho ustanovení mohou osobně a bezprostředně ovlivnit postavení dotčených osob ( 145 ). V rámci Aarhuského nařízení toto rozlišování závisí hlavně na výkladu pojmu „zákonodárství“ ve smyslu Aarhuské úmluvy, jak jej přebírá Aarhuské nařízení, jehož výklad je předmětem mého souběžného stanoviska ve věcech Rada a Komise v. Stichting Natuur en Milieu a Pesticide Action Network Europe (C‑404/12 P a C‑405/12 P) ( 146 ).

129.

Je nicméně nesporné, že se přezkumné řízení ( 147 ) vztahuje pouze na individuální rozhodnutí, která mají právní účinky, jež mohou ovlivnit zájmy jejich adresátů. Velmi malý rozsah napadení týkajících se porušení práva životního prostředí na základě článku 10 Aarhuského nařízení potvrdila na jednání Komise, která byla schopna předložit, a to nikoliv bez problémů, jediný příklad konkrétního uplatnění přezkumného řízení, a sice povolení k uvedení GMO na trh. Je ostatně nutné konstatovat, že oblast GMO, jakož i uvádění chemických přípravků na trh v souladu s nařízením REACH ( 148 ) jsou podle všeho hlavními oblastmi, na které se přezkumné řízení skutečně uplatňuje ( 149 ). Praxe Komise tak potvrzuje restriktivní výklad Aarhuského nařízení ( 150 ).

130.

Konečně je třeba uvést, že podle Aarhuského nařízení se žaloby k Soudnímu dvoru podle článku 12 uvedeného nařízení netýkají sporného správního aktu, nýbrž odpovědi orgánu nebo instituce, k nimž byla podána žádost o vnitřní přezkum. Nevládní organizace tedy může požadovat meritorní přezkum pouze prostřednictvím námitky protiprávnosti, jaká stála i u zrodu projednávaných věcí.

131.

Je tedy nutné konstatovat, že článek 10 Aarhuského nařízení nepředstavuje úplné provedení povinností vyplývajících z čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy ( 151 ).

132.

Z důvodů uvedených výše v souvislosti s výkladem čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy není toto konstatování oslabeno rozsahem prostoru pro rozhodování, který je přiznán signatářům Aarhuské úmluvy. Soudní dvůr totiž takový prostor při provedení článku 9 Aarhuské úmluvy (a například článku 15a směrnice 96/61/ES ( 152 )) ( 153 ) uznává, ale zároveň hájí přístup, který je velmi ochranářský, co se týče užitečného účinku a cílů úmluvy v souvislosti s povinnostmi provedení příslušejícími členským státům ( 154 ). Podle mého názoru tedy není možné zaujmout vůči samotné Unii odlišný přístup ( 155 ).

133.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy se domnívám, že Tribunál právem dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že námitce protiprávnosti směřující proti článku 10 Aarhuského nařízení ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. g) uvedeného nařízení je třeba vyhovět. Pokud se Soudní dvůr rozhodne tuto problematiku přezkoumat, navrhuji tedy druhý důvod Komise zamítnout.

134.

V případě neexistence přímého účinku mezinárodní smlouvy, chápané jako pramen práva pro jednotlivce, může být užitečné připomenout zásadu konformního výkladu coby nástroj umožňující zajistit užitečný účinek takové smlouvy.

135.

Povinnost vykládat sekundární právo v souladu s mezinárodními smlouvami zavazujícími Společenství totiž platí i pro samotný unijní soud ( 156 ). Podle ustálené judikatury musí být ustanovení unijního práva v co největším možném rozsahu vykládána ve světle znění a cíle mezinárodních smluv, jejichž stranou je Unie ( 157 ). Takový „slaďující výklad“ ( 158 ) je v případě mezinárodního práva omezen tím, že uvedená zásada „se uplatní pouze v případě, kdy dotčená mezinárodní dohoda má přednost před dotčeným předpisem práva Společenství“ ( 159 ). Uvedený výklad je tedy v projednávané věci v zásadě přípustný.

136.

Nicméně metodu konformního výkladu lze použít pouze tehdy, pokud sporné ustanovení není dostatečně jasné nebo jej lze s ohledem na jeho kontext, povahu nebo systematiku ustanovení či základního aktu, jehož je součástí, vykládat několika způsoby. Vzhledem k výše uvedeným úvahám tomu tak v případě článku 10 Aarhuského nařízení, z něhož jasně vyplývá vůle vyloučit z jeho působnosti akty s obecnou působností, není.

137.

Stejně jako pravidla platná pro výklad vnitrostátního práva, je kromě toho konformní výklad omezen obecnými právními zásadami a nemůže sloužit jako základ pro výklad contra legem ( 160 ). Vzhledem k tomu, že podle mého názoru působnost Aarhuského nařízení omezuje přístup k soudu prostřednictvím definice aktu, na který se vztahuje přezkumné řízení, jež je z hlediska působnosti Aarhuské úmluvy příliš restriktivní, mám za to, že v tomto případě je konformní výklad vyloučen.

138.

Organizace na ochranu životního prostředí podaly ve věcech C‑401/12 P až C‑403/12 P vedlejší kasační opravný prostředek, který označily za „podmíněný“, jelikož byl podán výlučně „pro případ, že Soudní dvůr nevyhoví důvodům uvedeným v kasační odpovědi“. Uvedené organizace v tomto rámci uvádějí jediný důvod, vycházející z toho, že Tribunál neprávem nepřiznal pojmu „akty“ uvedenému v čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy přímý účinek.

139.

Rada, Komise i Parlament mají shodně za to, že takový „podmíněný“ vedlejší kasační opravný prostředek ( 161 ) je nepřípustný. Co se týče věci samé, navrhují odmítnout argumenty organizací jako neopodstatněné. Poukazují dále na to, že organizace neusilují o zrušení výroku napadeného rozsudku, nýbrž požadují ve skutečnosti nový rozsudek, který by napadený rozsudek potvrdil, ovšem na základě jiných důvodů.

140.

Rád bych především uvedl, že organizace ve svých návrhových žádáních navrhují „zrušit napadený rozsudek a rovněž rozhodnutí Komise o nepřípustnosti“. V rozsahu, v němž navrhují, aby Soudní dvůr určil, že pojem „akt“ má přímý účinek, což by umožnilo přezkoumat platnost Aarhuského nařízení, neusilují organizace na ochranu životního prostředí o „doplnění“ napadeného rozsudku. Výtka vycházející z neexistence určení přímého účinku by totiž v případě jejího přijetí vedla ke zrušení celého odůvodnění Tribunálu, který založil přezkum legality na judikatuře Fediol v. Komise a Nakajima v. Rada. Uvedené organizace tedy zpochybňují rozsudek Lesoochranárske zoskupenie, přičemž však neuvádějí právní argumenty, které by tento návrh konkrétně podporovaly. Z písemných podání totiž nijak nevyplývá, na základě čeho by mohlo dojít k určení přímého účinku za účelem přezkumu legality Aarhuského nařízení.

141.

Kasační opravný prostředek, který neobsahuje argumentaci zaměřenou konkrétně na identifikaci nesprávného právního posouzení, kterým je postižen rozsudek Tribunálu, musí být považován za nepřípustný ( 162 ) . Tak je tomu v případě projednávaného vedlejšího kasačního opravného prostředku, kterým účastníci řízení v podstatě vytýkají Tribunálu, že nerozhodl o určitém aspektu, ale neuvádějí přitom žádné z tohoto vyplývající nesprávné právní posouzení. Takový kasační opravný prostředek, třebaže se jedná o kasační opravný prostředek vedlejší, totiž nemůže být předmětem právního posouzení umožňujícího Soudnímu dvoru splnit svou úlohu v dané oblasti a provést tak přezkum legality ( 163 ).

142.

Navrhuji proto odmítnout vedlejší kasační opravný prostředek jako nepřípustný.

143.

Navrhuji, aby Soudní dvůr: