1. 

V projednávané věci je Soudní dvůr v podstatě žádán, aby rozhodl o tom, zda je vnitrostátní ustanovení, který upravuje výši náhrady škody jiné než finanční nebo věcné povahy (dále jen „nemajetková újma“) v případě dopravních nehod, v souladu s unijními předpisy v oblasti pojištění provozu motorových vozidel.

2. 

Tato otázka vyvolává řadu významných výkladových otázek ve vztahu k těmto unijním předpisům. Řešení těchto výkladových otázek se totiž může přímo dotknout více než 1500000 osob, které každoroční utrpí škodu na zdraví v důsledku nehod motorových vozidel v Evropské unii ( 2 ). Kromě toho je výklad těchto předpisů velmi důležitý pro pojišťovny, neboť pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel je významnou součástí pojišťovací činnosti v Evropské unii.

3.

Článek 3 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění ( 3 ) (dále jen „první směrnice“) stanoví:

„1.   Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 4 veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. Rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě těchto opatření.

2.   Každý členský stát je povinen přijmout veškerá vhodná opatření, aby pojistná smlouva kryla také

4.

Článek 1 druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel ( 4 ) (dále jen „druhá směrnice“) stanoví:

„1.   Pojištění uvedené v článku 3 odst. 1 [první směrnice] musí zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví.

[…]“

5.

Článek 1a třetí směrnice Rady 90/232/EHS ze dne 14. května 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel ( 5 ) (dále jen „třetí směrnice“) stanoví:

„Pojištění podle čl. 3 odst. 1 [první směrnice] kryje škodu na zdraví a věcnou škodu utrpěnou chodci, cyklisty a dalšími nemotorizovanými uživateli pozemních komunikací, kteří v důsledku nehody, jejímž účastníkem bylo motorové vozidlo, mají nárok na náhradu v souladu s vnitrostátními občanskoprávními předpisy. Tímto článkem není dotčena ani občanskoprávní odpovědnost, ani výše náhrady škody.“

6.

První, druhá a třetí směrnice byly v podstatě kodifikovány směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění ( 6 ), která tyto směrnice zrušila. Článek 3 směrnice 2009/103, nadepsaný „Povinné pojištění vozidel“, stanoví:

„Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.

Rozsah pojistné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě opatření uvedených v prvním pododstavci.

Každý členský stát je povinen přijmout veškerá vhodná opatření, aby pojistná smlouva kryla také:

Pojištění uvedené v prvním pododstavci musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví.“

7.

Článek 139 legislativního nařízení č. 209 ze dne 7. září 2005, kterým se stanoví zákoník soukromého pojištění ( 7 ) (dále jen „zákoník soukromého pojištění“), nadepsaný „Škody na zdraví způsobené lehkými zraněními“, stanoví:

„1)   Náhrada škody na zdraví způsobené lehkými zraněními, která vyplývají z nehod způsobených provozem motorových vozidel nebo plavidel, se poskytuje podle následujících kritérií a pravidel:

2)   Pro účely odstavce 1 se ‚škodou na zdraví‘ rozumí dočasné nebo trvalé fyzické či psychické poškození osoby, které je možné ověřit prostřednictvím forenzního hodnocení a které má negativní dopad na každodenní činnosti a sociální interakce v životě poškozené osoby, bez ohledu na případné důsledky týkající se schopnosti dotčené osoby vykonávat výdělečnou činnost.

3)   Výši náhrady škody na zdraví vyplácené podle prvního odstavce může soud zvýšit nejvýše o pětinu, a to na základě spravedlivého a odůvodněného posouzení fyzického a psychického stavu poškozené osoby.

4)   Nařízením prezidenta republiky [...] se stanoví zvláštní tabulka, ve které se uvádí různé formy fyzického a duševního poškození, a to v rozmezí od jednoho do devíti bodů invalidity.

5)   Částky uvedené v odstavci 1 jsou každoročně aktualizovány nařízením […], a to v rozsahu odpovídajícím změně národního indexu spotřebitelských cen pro rodiny pracovníků a zaměstnanců, který stanoví ISTAT.

6)   Pro účely výpočtu částky uvedené v odst. 1 písm. a): se procentní bod invalidity rovnající se 1 násobí koeficientem 1,0, procentní bod invalidity rovnající se 2 se násobí koeficientem 1,1, procentní bod invalidity rovnající se 3 se násobí koeficientem 1,2, procentní bod invalidity rovnající se 4 se násobí koeficientem 1,3, procentní bod invalidity rovnající se 5 se násobí koeficientem 1,5, procentní bod invalidity rovnající se 6 se násobí koeficientem 1,7, procentní bod invalidity rovnající se 7 se násobí koeficientem 1,9, procentní bod invalidity rovnající se 8 se násobí koeficientem 2,1 a procentní bod invalidity rovnající se 9 se násobí koeficientem 2,3.“

8.

Žalobce v původním řízení E. Petillo se dne 21. září 2007 stal obětí dopravní nehody. Enrico Petillo podal k Tribunale di Tivoli (okresní soud v Tivoli) žalobu na náhradu škody, kterou se domáhal, aby mu společnost Unipol Assicurazioni Spa (dále jen „Unipol“) zaplatila náhradu majetkové a nemajetkové újmy, kterou podle jeho názoru v důsledku této nehody utrpěl. Enrico Petillo od společnosti Unipol konkrétně požadoval částku 14155 eur za nemajetkovou újmu, tato společnost mu však na základě kritérií stanovených v článku 139 zákoníku soukromého pojištění vyplatila pouze 2700 eur jako náhradu za škodu tohoto druhu.

9.

Tribunale di Tivoli má pochybnosti o slučitelnosti článku 139 zákoníku soukromého pojištění s unijním právem, a proto se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„[J]e s ohledem na směrnice 72/166/EHS, 84/5/EHS, 90/232/EHS a 2009/103/ES, které upravují povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, přípustné, aby vnitrostátní právní úprava členského státu tím, že pouze v případě škody způsobené dopravními nehodami stanoví povinnou metodu vyčíslení škod, ve skutečnosti (z hlediska vyčíslení) omezovala odpovědnost za nemajetkovou újmu, kterou nesou osoby (pojišťovny), jež jsou povinny ve smyslu těchto směrnic zajistit povinné pojištění škody z provozu motorových vozidel?“

10.

Písemná vyjádření v tomto řízení předložily společnost Unipol, italská, německá, řecká, španělská, lotyšská a litevská vláda a Komise.

11.

Dne 29. dubna 2013 požádal Soudní dvůr předkládající soud o některá upřesnění týkající se působnosti článku 139 zákoníku soukromého pojištění a současně vyzval účastníky řízení, kteří se účastnili jednání, aby zaujali stanovisko k odpovědi předkládajícího soudu.

12.

Tribunale di Tivoli odpověděl na žádost Soudního dvora dne 23. května 2013. Společnost Unipol, italská, německá, řecká, španělská a lotyšská vláda, jakož i Komise přednesly vyjádření na jednání, které se konalo dne 3. července 2013.

13.

Společnost Unipol a italská vláda tvrdí, že předběžná otázka je nepřípustná, neboť Tribunale di Tivoli neuvedl žádné důvody, proč je k vyřešení sporu, který mu byl předložen, nezbytná odpověď Soudního dvora. Společnost Unipol dále tvrdí, že tato otázka je nepřípustná, neboť podle jejího názoru neexistují pochybnosti o slučitelnosti článku 139 zákoníku soukromého pojištění s unijním právem.

14.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v řízení o předběžné otázce se na předběžné otázky vztahuje domněnka relevance. S ohledem na ducha soudní spolupráce, který je základem článku 267 SFEU, Soudní dvůr odmítne rozhodnout o předběžné otázce pouze v určitých konkrétních situacích: pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 8 ).

15.

Nedomnívám se, že v projednávané věci nemá žádaný výklad unijního práva žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení. Naopak, předkládající soud ve svém předkládacím usnesení objasnil důvody, na základě kterých vznáší otázku týkající se slučitelnosti článku 139 zákoníku soukromého pojištění s příslušnými unijními právními předpisy, a proč považuje za nezbytné požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této předběžné otázce.

16.

Pokud jde o argument předložený společností Unipol ohledně neexistence jakékoliv pochybnosti, stačí dále uvést, že podle článku 267 SFEU mají vnitrostátní soudy tu nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvolává otázky vyžadující výklad či posouzení platnosti ustanovení unijního práva nezbytných pro vyřešení sporu, který jim byl předložen. Článek 267 SFEU přiznává vnitrostátním soudům možnost – případně jim ukládá povinnost – podat žádost o rozhodnutí o jedné či několika předběžných otázek, přičemž tuto možnost mají rovněž v případě, že soud má za to, že podstata sporu vyvolává otázku výkladu nebo nejistoty ohledně platnosti práva Unie ( 9 ). Skutečnost, že jeden z účastníků původního řízení, v tomto případě společnost Unipol, nemá pochybnosti o slučitelnosti příslušného vnitrostátního ustanovení, nemá vliv na přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

17.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda je takové vnitrostátní pravidlo, jako je článek 139 zákoníku soukromého pojištění, slučitelné s první, druhou a třetí směrnicí, jakož i se směrnicí 2009/103.

18.

Úvodem musím poznamenat, že – jak tvrdí i někteří účastníci řízení, kteří předložili Soudnímu dvoru vyjádření – z hlediska časové působnosti není směrnice 2009/103 použitelná na skutkový stav v původním řízení. K nehodě, která byla důvodem zahájení původního řízení, došlo v roce 2007. V důsledku vstupu směrnice 2009/103 v platnost v žádném případě nedošlo, jak objasním dále, k žádným významným změnám týkajícím se unijního právního rámce použitelného v projednávané věci.

19.

Před podrobným přezkumem podstaty právních otázek, které vyvstaly v projednávané věci, je však důležité zasadit tyto otázky do správného právního a skutkového rámce. Za tímto účelem nejprve stručně uvedu důvody, které vedly předkládající soud k pochybnostem o slučitelnosti článku 139 zákoníku soukromého pojištění s unijním právem. Poté uvedu přehled relevantní judikatury Soudního dvora týkající se první, druhé a třetí směrnice.

20.

Tribunale di Tivoli vysvětluje, že podle článků 2043 a 2059 italského občanského zákoníku musí být v italském právním řádu v případě vzniku mimosmluvní odpovědnosti v zásadě nahrazena majetková škoda i nemajetková újma. Corte costituzionale a Suprema Corte di Cassazione důsledně zdůrazňovaly, že jednotný pojem „nemajetková újma“ zahrnuje „jakoukoli újmu způsobenou v důsledku poškození některého z osobnostních aspektů“ ( 10 ). Podle předkládajícího soudu však italské soudy ve své běžné praxi obvykle pohlížejí na nemajetkovou újmu tak, že zahrnuje různé poddruhy škod: i) „škodu na zdraví“ („danno biologico“, což znamená fyzické či psychické poškození), ii) „psychickou újmu“ („danno morale“, což znamená duševní utrpení způsobené zraněním) a iii) „zbytkovou újmu“ (často uváděnou jako „danno esistenziale“, což je kategorie, do které spadá újma spočívající, obecně řečeno, ve zhoršení schopnosti jedince v plném rozsahu požívat práva běžně dostupná ve svobodné společnosti). Tato kategorizace se v kombinaci s ostatními faktory používá při určení relevantní výše náhrady škody, která má být zaplacena poškozené straně. Obecně platí, že vnitrostátní soud, který rozhoduje ve věci mimosmluvní odpovědnosti, není při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy vázán žádnými zákonnými parametry.

21.

Mimosmluvní odpovědnost z dopravních nehod však upravuje zákoník soukromého pojištění, který představuje lex specialis ve vztahu k občanskému zákoníku. Pokud jde o nemajetkovou újmu v případě dopravních nehod, jež mají za následek lehkou škodu na zdraví, článek 139 zákoníku soukromého pojištění stanoví parametry, které musí vnitrostátní soudy respektovat při vyčíslení náhrady škody na zdraví, kterou má zaplatit pojistitel občanskoprávní odpovědnosti.

22.

Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti článku 139 zákoníku soukromého pojištění s povinností nahradit jakoukoliv škodu nebo újmu, jak je stanoveno v první, druhé a třetí směrnice. Podle jeho názoru uvedený článek 139 ve skutečnosti stanoví tři významná omezení pravomoci vnitrostátního soudu přiznat přiměřenou náhradu škody vzniklou z dopravních nehod, jež mají za následek lehkou škodu na zdraví. Zaprvé jsou na rozdíl od ostatních případů mimosmluvní odpovědnosti vnitrostátní soudy při výpočtu náhrady škody za „poškození zdraví“ povinny respektovat specifické parametry. Zadruhé může být tato náhrada škody přizpůsobena konkrétním okolnostem případu jen v omezené míře ( 11 ). Zatřetí článek 139 zákoníku soukromého pojištění pravděpodobně neumožňuje přiznat náhradu škody za „psychickou újmu“, kterou utrpěl poškozený (ačkoliv předkládající soud uvádí, že jeho přístup k výkladu tohoto ustanovení nesdílí všechny italské soudy).

23.

Soudní dvůr již v řadě rozsudků poskytl výklad ustanovení první, druhé a třetí směrnice, která jsou relevantní v projednávané věci.

24.

Soudní dvůr ve své judikatuře uvedl, že společným účelem první, druhé a třetí směrnice je zajistit volný pohyb jak vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území Evropské unie, tak osob, které jimi cestují, a dále zaručit, že s osobami poškozenými nehodami způsobenými těmito vozidly bude zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, na kterém místě na území Unie k nehodě došlo ( 12 ). Tyto směrnice však neusilují o harmonizaci režimů občanskoprávní odpovědnosti členských států a za současného stavu unijního práva si mohou členské státy stanovit režim občanskoprávní odpovědnosti použitelný na nehody způsobené provozem vozidel ( 13 ).

25.

Soudní dvůr na tomto základě rozlišuje mezi povinností poskytnout pojistnou ochranu – pojištěním občanskoprávní odpovědnosti – proti škodám způsobeným provozem motorových vozidel, která je vymezena a zaručena unijními právními předpisy, a rozsahem odškodnění, které má být poškozeným poskytnuto z důvodu občanskoprávní odpovědnosti pojištěné osoby, které je upraveno především vnitrostátním právem ( 14 ).

26.

Ohledně povinnosti poskytnout pojistné krytí Soudní dvůr uvedl, že členské státy „mají povinnost zajistit, aby občanskoprávní odpovědnost uplatňovaná podle jejich vnitrostátního práva byla kryta pojištěním, které vyhovuje ustanovením tří dotčených směrnic“ ( 15 ). Konkrétně čl. 3 odst. 1 první směrnice, rozšířený a doplněný druhou a třetí směrnicí, podle názoru Soudního dvora mimo jiné upřesňuje, „které typy škod a které poškozené třetí osoby má toto pojištění krýt“ ( 16 ).

27.

Pokud jde o otázky, které jsou v zásadě upraveny vnitrostátními právními předpisy o občanskoprávní odpovědnosti, Soudní dvůr upřesnil, že členské státy „musejí své pravomoci v této oblasti vykonávat v souladu s unijním právem“. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že „vnitrostátní předpisy upravující odškodnění za nehody, které vyplývají z provozu vozidel, nemohou [první, druhou a třetí směrnici] zbavit jejich užitečného účinku“ ( 17 ).

28.

Soudní dvůr tyto zásady uplatnil v případech týkajících se vnitrostátní právní úpravy, která vylučuje nebo omezuje náhradu škody na základě podílu oběti nehody na vzniku utrpěné škody. V rozsudku Ambrósio Lavrador Soudní dvůr konstatoval, že první, druhá a třetí směrnice by byly zbaveny svého účinku, pokud „by vnitrostátní právní úprava, definovaná na základě obecných a abstraktních kritérií, buď odmítla poškozenému právo na poskytnutí náhrady škody z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, nebo by takové právo nepřiměřeně omezila“ ( 18 ). Obdobně v rozsudku Candolin a další a v rozsudku Farell Soudní dvůr odmítl, jako neslučitelné s těmito směrnicemi, vnitrostátní předpisy, které umožňují nepřiměřené odmítnutí či omezení náhrady škody, která má být cestujícímu vyplacena z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel ( 19 ).

29.

V kontextu výše uvedených úvah se nyní budu zabývat předběžnou otázkou položenou vnitrostátním soudem.

30.

Jak bylo vysvětleno výše, je předkládající soud pravděpodobně toho názoru, že článek 139 zákoníku soukromého pojištění nemůže být v souladu s ustanoveními první, druhé a třetí směrnice. Komise do jisté míry tento názor sdílí.

31.

Společnost Unipol a všechny vlády, které předložily vyjádření v tomto řízení, se naopak domnívají, že takové ustanovení, jako je článek 139 zákoníku soukromého pojištění, je s unijním právem slučitelné. Podle jejich názoru toto ustanovení pouze upravuje rozsah náhrady škody, která má být poskytnuta poškozeným z nehod motorových vozidel, což je záležitost, kterou upravují vnitrostátní právní předpisy.

32.

Domnívám se, že k odpovědi na předběžnou otázku je třeba provést dvoustupňovou právní analýzu.

33.

V první řadě je třeba přezkoumat, zda je článek 139 zákoníku soukromého pojištění v souladu s povinností poskytovat pojistné krytí podle čl. 3 odst. 1 první směrnice, doplněné druhou a třetí směrnicí. I když tomu tak je, zbývá na druhém místě zjistit, zda článek 139 zákoníku soukromého pojištění tím, že poškozeným odpírá právo na náhradu škody nebo že takové právo nepřiměřeně omezuje, zbavuje první, druhou a třetí směrnici jejich užitečného účinku.

34.

Dále uvedu, proč se, stejně jako společnost Unipol a vlády, které předložily vyjádření v tomto řízení, domnívám, že je takové ustanovení, jako je článek 139 zákoníku soukromého pojištění, slučitelné s první, druhou a třetí směrnicí.

35.

Jak bylo uvedeno výše, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že první, druhá a třetí směrnice požadují, aby členské státy zajistily, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jejich území, byla kryta pojištěním a aby určily mj. typy škod, které mají být tímto pojištěním kryty.

36.

Na základě výše uvedeného mohu uvažovat o dvou důvodech, proč by takové ustanovení, jako je článek 139 zákoníku soukromého pojištění, mohlo být v rozporu s touto zásadou. Zaprvé, kdyby z povinného pojištění vylučovalo druh škody, která musí být podle těchto směrnic kryta. Zadruhé, kdyby teoreticky umožňovalo získání náhrady daného druhu škody, avšak současně by tuto možnost omezovalo na náhradu škody od řidiče (nebo vlastníka vozidla), čímž by částečně nebo zcela vylučovalo náhradu škody od pojistitele.

37.

Pokud jde o první bod, domnívám se, že nemajetková újma má být mezi těmi druhy škod, které jsou kryty povinným pojištěním. Členský stát tudíž nemůže in toto vyloučit z pojistného krytí žádnou náhradu nemajetkové újmy, která vznikla poškozenému z nehody motorového vozidla.

38.

„Nemajetkovou újmou“ mám na mysli, obecně řečeno, škodu, která nesouvisí s aktivy, majetkem nebo příjmy osoby a kterou jako takovou nelze objektivním způsobem vyčíslit s ohledem na tržní cenu nebo hodnotu ( 20 ).

39.

Na úvod chci zdůraznit, že téměř obecně uznávanou zásadou je, že škoda, kterou jednotlivec může utrpět v důsledku protiprávního jednání jiné osoby a která musí být nahrazena, může v zásadě rovněž zahrnovat škodu, která přesahuje rámec pouhé finanční ztráty.

40.

Pokud je mi známo, tato zásada existuje v naprosté většině právních řádů členských států, i když s velkými rozdíly týkajícími se výrazů používaných pro označení tohoto pojmu a jeho přesného rozsahu, podmínek, které musí být splněny, jakož i výše náhrady ( 21 ). Kromě toho z ustálené judikatury vyplývá, že v rámci unijního právního řádu zahrnuje škoda, která musí být nahrazena Evropskou unií v případech mimosmluvní odpovědnosti, nemajetkovou újmu ( 22 ). Velmi široký pojem „věcná škoda nebo škoda na zdraví“, která má být nahrazena v případě protiprávního jednání a která zahrnuje nemajetkovou újmu, je také obecně uznávaný v mezinárodním právu veřejném ( 23 ).

41.

Konečně, původ této zásady lze vysledovat až do nejstarších objevených právních textů, alespoň pokud jde o náhradu škody na zdraví. Například známý Chammurapiho zákoník (dále jen „zákoník“), babylonská kodifikace z doby kolem roku 1772 př. n. l., obsahoval rozsáhlá ustanovení o náhradě škody na zdraví. Jejich účelem bylo potrestat osobu odpovědnou za škodu na zdraví a zároveň poskytnout náhradu této škody poškozenému nebo jeho rodině ( 24 ). Starověké římské zákony uplatňovaly podobné zásady. Zákon dvanácti desek pocházející z období 451–449 př. n. l. tak upravoval různé druhy náhrady škody na zdraví, která musela být poskytnuta poškozeným. Později Lex Aquilia de Damno z roku 286 př. n. l tyto zásady dále prohloubil. Důležité je, že žaloba poškozené osoby vůči osobě odpovědné za škodu vycházela z pocitu rozhořčení, nikoli z hospodářské ztráty, a následná náhrada tak mohla být poskytnuta nejen za finanční ztrátu, ale také za bolest a psychickou či tělesnou újmu ( 25 ).

42.

Pro naše účely není nutné zabývat se hlouběji historickým původem dnešních právních přepisů o občanskoprávní odpovědnosti. Chtěl jsem zdůraznit, že od prvních dnů naší civilizace existuje myšlenka, že občanskoprávní delikty mohou vést ke vzniku škody, která musí být nahrazena, a která jde nad rámec pouhé škody na majetku nebo peněžité škody. To platilo zejména v případě, kdy škoda souvisela s fyzickým či psychickým utrpením.

43.

Zásada náhrady nemajetkové újmy se v průběhu času vyvíjela a dnes se stala široce přijímanou a má velký význam. Představa, že osoba, která se stala obětí protiprávního jednání jiné osoby, má právo na náhradu veškeré utrpěné škody, a to bez ohledu na to, zda byly poškozeny zájmy věcné nebo nemajetkové povahy a zda je či není možné objektivně zjistit jejich hospodářskou hodnotu, je v dnešní společnosti pevně zakotvena.

44.

Příkladem je stávající praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). ESLP obvykle přiznává náhradu za „majetkovou“ i za „nemajetkovou“ újmu, kterou žalobci utrpěli v důsledku porušení svých základních práv, a to zejména na základě článku 41 Evropské úmluvy o lidských právech ( 26 ), nemajetková újma je často významnější než peněžitá škoda ( 27 ).

45.

Bylo by tedy poněkud zvláštní, kdyby první, druhá a třetí směrnice připouštěly jakékoliv okolnosti, za kterých by členské státy mohly vyloučit z pojistného krytí druh škody, která je uznávána jako zasluhující ochranu prakticky ve všech současných právních systémech, a to na úrovni členských států i nadnárodní úrovni, jakož i podle obecných zásad mezinárodního práva.

46.

Za této situace považuji výrazy použité v uvedených nástrojích za dostatečně široké na to, aby zahrnovaly také nemajetkovou újmu. Článek 3 odst. 2 první směrnice stanoví, že členské státy mají povinnost přijmout veškerá nezbytná opatření, aby pojistná smlouva kryla také „jakoukoliv věcnou škodu nebo škodu na zdraví“ ( 28 ). Podobně článek 1 druhé směrnice stanoví, že pojištění uvedené v čl. 3 odst. 2 první směrnice „musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví“. Podobná terminologie je také použita v článku 1a třetí směrnice.

47.

Jsem přesvědčen, že účinkem přídavného jména „any (jakákoliv)“, které v anglické jazykové verzi kvalifikuje podstatná jména „loss or injury (věcná škoda nebo škoda na zdraví)“ v čl. 3 odst. 2 první směrnice, je, že tyto pojmy musí být vykládány široce. I když přídavné jméno „any (jakákoliv)“ není použito v jiných jazykových verzích téhož ustanovení, zdají se být nicméně formulovány spíše obecně.

48.

Kromě toho se pojem „škoda na zdraví“ v článku 1 druhé směrnice a v článku 1a třetí směrnice nevyhnutelně týká jak tělesné, tak duševní integrity poškozených ( 29 ). Případné narušení této integrity musí být kompenzováno, a to nezávisle na jakýchkoli negativních hospodářských důsledcích vzniklých poškozeným v důsledku nehody. Jak uvedl generální advokát Jääskinen ve svém stanovisku Haasová a Drozdovs, z porovnání různých jazykových verzí tohoto ustanovení, jakož i z přípravných prací na druhé směrnici, rovněž vyplývá oprávnění pro tento výklad ( 30 ).

49.

V této souvislosti bych chtěl také poukázat na to, že byl-li Soudní dvůr požádán o výklad obdobných pojmů uvedených v jiných unijních legislativních nástrojích nebo v mezinárodních úmluvách, jejichž je Evropská unie smluvní stranou, vždy zvolil výklad těchto pojmů, který se rovněž vztahuje na nemajetkovou újmu ( 31 ).

50.

V rozsudku Leitner Soudní dvůr vyložil pojem „škoda“ obsažený v článku 5 směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy ( 32 ) tak, že se vztahuje na nemajetkovou újmu. Soudní dvůr vycházel z doslovného výkladu tohoto ustanovení, jakož i z teleologického výkladu této směrnice ( 33 ). V rozsudku Walz ( 34 ) předkládající soud žádal o upřesnění, zda pojem „škoda“, který je základem čl. 22 odst. 2 Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu (dále jen „Montrealská úmluva“ ( 35 )), jenž stanoví meze odpovědnosti leteckého dopravce za újmu vzniklou zejména v důsledku ztráty zavazadel, musí být vykládán tak, že zahrnuje jak majetkovou, tak nemajetkovou újmu. Soudní dvůr zkoumal pojem „škoda“ s ohledem na pravidla všeobecného mezinárodního práva a na otázku odpověděl kladně ( 36 ). V rozsudku Sousa Rodríguez a další ( 37 ) dospěl Soudní dvůr ke stejnému závěru při výkladu pojmu „další náhrady“ uvedeného v článku 12 nařízení (ES) č. 261/2004 ( 38 ) (dále jen „nařízení o právech cestujících v letecké dopravě“). Soudní dvůr konstatoval, že pojem „další náhrada“ musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu umožňuje přiznat náhradu škody, která zahrnuje nehmotnou újmu ( 39 ).

51.

Je pravda, že Soudní dvůr v rozsudku Veedfald ( 40 ) konstatoval, že povinnost výrobců poskytovat poškozeným náhradu škody způsobené vadnými výrobky podle článku 1 směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky ( 41 ) se nevztahuje na nemajetkovou újmu, „jejíž náhrada je upravena výhradně vnitrostátním právem.“ ( 42 ) Směrnice 85/374 však, na rozdíl od výše zkoumaných případů a na rozdíl od dotčených právních nástrojů, stanoví výslovné pravidlo týkající se nemajetkové újmy. Článek 9, který definuje pojem „škoda“ pro účely uvedené směrnice, stanoví: „[t]ento článek se nedotýká vnitrostátních právních předpisů týkajících se nehmotných škod“.

52.

Mám tudíž za to, že znění první, druhé a třetí směrnice i judikatura Soudního dvora podporují široký výklad pojmu „škoda“. Kromě toho existují tři další úvahy, které podle mého názoru rovněž podporují tento závěr.

53.

Zaprvé je podle pátého bodu odůvodnění druhé směrnice a čtvrtého bodu odůvodnění třetí směrnice jedním z cílů první, druhé a třetí směrnice zaručit, aby poškození z nehod motorových vozidel obdrželi „náležitou náhradu škody“ a „srovnatelné zacházení“ bez ohledu na to, na kterém místě v Evropské unii k nehodě dojde ( 43 ). Pokud by členské státy měly možnost vyloučit z pojistného krytí tak důležitý druh škody, těžko by bylo zacházení s poškozenými z nehod motorových vozidel „srovnatelné“ v celé Evropské unii a náhrada škody by nebyla vždy „náležitá“. V závislosti na tom, kde by k dopravní nehodě došlo, by se druh a výše poskytnuté náhrady škody značně lišily.

54.

Zadruhé bylo záměrem unijního zákonodárce poskytnout ochranu poškozeným z nehod motorových vozidel jako zvlášť ohrožené skupině osob ( 44 ), přičemž tohoto cíle by bylo možné dosáhnout jen stěží, pokud by někteří pojistitelé měli právo omezit rozsah svého krytí pouze na věcnou škodu.

55.

Zatřetí by takový rozdíl v zacházení mezi pojistiteli mohl mít negativní dopad na řádné fungování vnitřního trhu. Žaloby na náhradu nemajetkové újmy jsou často podávány v řízeních, jež se týkají dopravních nehod, a mohou zahrnovat značné finanční částky. Významná nerovnost mezi pojistiteli působícími v různých částech unijního vnitřního trhu, pokud jde o občanskoprávní odpovědnost, jež by mohla těmto pojistitelům vzniknout, by mohla způsobit narušení hospodářské soutěže na pojistném trhu ( 45 ).

56.

Ohledně druhého možného porušení uvedeného v bodě 36 výše bych chtěl uvést, že z judikatury jasně vyplývá, že členský stát nemůže vyloučit nebo omezit odpovědnost pojistitelů za škodu v takovém rozsahu, že náhrada škody (celá nebo její část) musí být vymáhána přímo od řidiče nebo majitele vozidla.

57.

To by ve skutečnosti vedlo k omezení pojistného krytí, což je ve zjevném rozporu se zásadou, že povinné pojištění musí poškozeným z nehod motorových vozidel umožnit náhradu veškeré škody, kterou utrpěli, a to až do výše částek stanovených v první, druhé a třetí směrnici ( 46 ). Generální advokát Mengozzi ohledně směrnice 2009/103 uvedl, že tato směrnice „vychází z myšlenky, že pojistitel musí poškozené odškodnit v zásadě vždy, nejedná-li se o výjimku výslovně stanovenou směrnicí“ ( 47 ). Domnívám se, že toto tvrzení platí rovněž pro první, druhou a třetí směrnici. Chtěl bych dodat, že tyto směrnice jsou rovněž založeny na myšlence, že pojistitel musí odškodnit poškozené v zásadě v plné výši, a to v mezích a za podmínek stanovených první, druhou a třetí směrnicí.

58.

Z tohoto důvodu Soudní dvůr ESVO dospěl v rozsudku ve věci Nguyen k závěru, že norské právní předpisy, které omezují rozsah náhrady nemajetkové újmy tak, že se jí poškození mohou domáhat pouze od řidiče a které vylučují její náhradu z povinného pojištění, nejsou v souladu s první, druhou a třetí směrnicí ( 48 ).

59.

S ohledem na výše uvedené se domnívám, že článek 139 zákoníku soukromého pojištění žádným ze způsobů popsaných výše neporušuje povinnost poskytnout pojistné krytí podle čl. 3 odst. 1 první směrnice.

60.

Na jedné straně je zřejmé, že článek 139 zákoníku soukromého pojištění in toto nevylučuje náhradu nemajetkové újmy způsobené nehodami motorových vozidel. Odstavec 2 tohoto ustanovení v podstatě uvádí, že tento druh škody se týká „fyzického či psychického poškození [...], které má negativní dopad na každodenní činnosti a sociální interakce v životě poškozené osoby, bez ohledu na případné důsledky týkající se schopnosti dotčené osoby vykonávat výdělečnou činnost“.

61.

Předkládající soud na druhou stranu uvádí, že poškozený nemůže žádat o dodatečné odškodnění přímo od pojistníka na základě jiných vnitrostátních právních předpisů. To znamená, že pojistné krytí odráží příslušné povinnosti vyplývající z občanskoprávní odpovědnosti. Italská vláda na jednání potvrdila, že cílem článku 139 zákoníku soukromého pojištění je pouze vyčíslit rozsah náhrady nemajetkové újmy poskytované poškozeným, a nikoli omezit odpovědnost pojistitelů ve vztahu k poškozeným z nehod motorových vozidel přenesením části této odpovědnosti na pojištěné osoby ( 49 ).

62.

Z uvedených důvodů jsem toho názoru, že článek 139 zákoníku soukromého pojištění není v rozporu s povinností poskytovat pojistné krytí podle čl. 3 odst. 1 první směrnice, doplněné druhou a třetí směrnicí.

63.

Dále se v právní analýze budu zabývat otázkou, zda ustanovení článku 139 zákoníku soukromého pojištění zbavuje první, druhou a třetí směrnici jejich účinku tím, že poškozeným je odepřeno právo na náhradu škody nebo že je toto právo nepřiměřeně omezeno.

64.

Jak bylo uvedeno výše, obecná pravidla a zásady, jimiž se řídí občanskoprávní odpovědnost pojistitelů, jakož i rozsah náhrady škody, kterou mají tyto podniky zaplatit poškozeným, jsou záležitosti, které se řídí vnitrostátním právem ( 50 ). Kromě toho je zřejmé, že členské státy musí v této oblasti disponovat značnou mírou rozhodovací pravomoci.

65.

Je třeba mít na paměti, že i přes určité společné rysy jsou některé aspekty práva týkajícího se občanskoprávních deliktů v různých členských státech upraveny zcela odlišným způsobem. Příslušná vnitrostátní pravidla mohou být totiž založena na řadě hmotněprávních a procesních zásad, které se mimo jiné liší v závislosti na právní tradici jednotlivých zemí. V této souvislosti není třeba zdůrazňovat, že pravidla upravující občanskoprávní delikty jsou zcela zásadní pro systémy soukromého práva členských států. Unijní zákonodárce jasně uvedl, že je na členských státech, aby upravily tyto otázky, a úmyslně rozhodl neprovádět harmonizaci v této oblasti. Soudní dvůr by tak měl při rozhodování o otázkách týkajících se této oblasti pečlivě zvážit dopad na tyto systémy jako celek.

66.

Příslušná vnitrostátní ustanovení jsou tudíž považována za neslučitelná s unijním právem pouze tehdy, pokud je povinnost poskytnout pojistné krytí občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, která je definována a zaručena v první, druhé a třetí směrnici, teoreticky zajištěna, ve skutečnosti však nikoliv. Jinými slovy, unijní právo brání použití vnitrostátních právních předpisů o občanskoprávní odpovědnosti v souvislosti s dopravními nehodami pouze v případě, že tyto právní předpisy ohrožují účinnost systému zavedeného těmito směrnicemi.

67.

Otázky vznesené předkládajícím soudem s ohledem na článek 139 zákoníku soukromého pojištění jsou v podstatě trojího druhu: zaprvé, je členský stát oprávněn stanovit zákonné parametry, které jsou závazné pro vnitrostátní soudy při určování rozsahu škody způsobené nehodou motorového vozidla? Zadruhé, je v důsledku parametrů stanovených v článku 139 zákoníku soukromého pojištění nepřiměřeně omezena náhrada škody, která má být poskytnuta poškozeným? Zatřetí, může toto nepřiměřené omezení náhrady škody pramenit z toho, že vnitrostátní soud údajně nemůže přihlížet k „psychické újmě“?

68.

Pokud jde o první právní otázku, domnívám se, že skutečnost, že se členský stát, například Itálie, rozhodne zavést právní předpisy, které stanoví závazné parametry pro stanovení nemajetkové újmy způsobené nehodou motorového vozidla, není sama o sobě v rozporu s žádným ustanovením unijního práva.

69.

Italský zákonodárce mohl samozřejmě zvolit jiný přístup spočívající v tom, že by o výši náhrady nemajetkové újmy rozhodovaly vnitrostátní soudy na základě důkazů předložených účastníky řízení nebo na základě spravedlnosti. Tento systém, jak je mi známo, byl v Itálii používán před přijetím zákoníku soukromého pojištění a je předkládajícím soudem považován za vhodnější.

70.

Podle mého názoru jsou přesto oba způsoby regulace z pohledu unijního práva legitimní. První, druhá a třetí směrnice zcela jednoznačně neukládají, jaký z těchto systémů se má zavést, ani žádný z nich před ostatními systémy neupřednostňují. Kromě toho každý z nich má pravděpodobně určité výhody.

71.

Hlavní výhoda toho, že určení výše škody je zcela ponecháno na vnitrostátních soudech, spočívá v tom, že tyto soudy mohou přihlédnout ke všem okolnostem a zvláštním rysům daného případu. Je tedy pravděpodobné, že poskytnutá náhrada škody odráží to, co je v daném okamžiku a v daném místě z hlediska peněžní hodnoty považováno za odpovídající škodě utrpěné poškozeným.

72.

Zavedení zákonných parametrů, závazných pro vnitrostátní soudy, má na druhou stranu jiné výhody, a to i přes to, že nevyhnutelně vede k omezení rozhodovací pravomoci vnitrostátních soudů, čímž dochází k zásahu do jejich možnosti stanovit výši náhrady škody, kterou považují za spravedlivou s ohledem na okolnosti konkrétní věci. Výše náhrady škody by například mohla být předvídatelnější, čímž by se zvýšila právní jistota a snížila potřeba obrátit se na soud. Rovněž pojišťovny by mohly zpřesnit dlouhodobé odhady finančních výdajů. Takové omezení možných rizik by mohlo mít příznivý vliv na výši pojistného účtovaného vlastníkům vozidel.

73.

V tomto ohledu souhlasím se společností Unipol a s italskou vládou, které zdůraznily, že existuje nevyhnutelná a přímá souvislost mezi výší náhrady věcné škody a škody na zdraví utrpěné v důsledku nehod motorových vozidel a výší pojistného obecně účtovaného pojišťovnami. Legitimní tak může být přístup, podle kterého členský stát určí a případně ex ante omezí výši peněžní hodnoty přiznávané za nemajetkovou újmu takovým způsobem, že pojišťovny mohou snížit pojistné, a to ve prospěch všech vlastníků motorových vozidel.

74.

Domnívám se, že Soudnímu dvoru nepřísluší přezkoumávat přístup zvolený členskými státy v této oblasti. Soudní dvůr může vnitrostátním soudům pomoci pouze tak, aby byly schopné posoudit, zda in concreto parametry stanovené v článku 139 zákoníku soukromého pojištění nevedou k nepřiměřenému omezení náhrady škody poškozeným.

75.

To mě vede ke druhé otázce vznesené předkládajícím soudem.

76.

Na tomto místě musím přiznat, že není snadné stanovit obecné pravidlo nebo zásadu pro ověření, zda je konkrétní výše náhrady škody přiměřená utrpěné újmě, jestliže cílem je nahradit druh škody, která – jak je uvedeno výše – nemůže být objektivně stanovena s ohledem na jakýkoli tržní ukazatel nebo ekonomický činitel.

77.

Jediná zásada, kterou lze nalézt ve znění první, druhé a třetí směrnice je zásada „náležité“ náhrady škody. Pátý bod odůvodnění druhé směrnice stanoví, že „částky, do nichž je pojištění povinné, musejí v každém případě zajišťovat poškozeným náležitou náhradu škody bez ohledu na to, ve kterém členském státě k nehodě dojde“.

78.

Domnívám se však, že to, co lze považovat za náležité nebo vhodné v jednom členském státě, nemusí být nutně považováno za náležité nebo vhodné v jiném členském státě. To platí zejména s ohledem formu škody, která se týká zájmů osobní hodnoty pro jednotlivce, a kterou nelze vyčíslit jako peněžitou škodu.

79.

Podle mého názoru, může být náležitost náhrady škody v konkrétním případě určena pouze s ohledem na konkrétní hodnotu, kterou vnitrostátní právní řád přiznává dotčeným zájmům jednotlivce. Soudní dvůr tudíž může velmi obtížně posoudit náležitost náhrady nemajetkové újmy podle právního systému členského státu.

80.

To v projednávané věci platí tím spíše, že újma poškozenému vznikla v důsledku lehké škody na zdraví. V tomto ohledu bych chtěl znovu zdůraznit, že článek 139 zákoníku soukromého pojištění upravuje pouze výši náhrady nemajetkové újmy v případě dopravních nehod zahrnujících lehká zranění. Jiné právní předpisy se použijí v případě nehod, kterými byla způsobena závažnější škoda na zdraví.

81.

Podle mého názoru za těchto okolností ze spisu nijak nevyplývá, že by náhrada škody poskytovaná na základě parametrů stanovených v článku 139 zákoníku soukromého pojištění nebyla náležitá. Částky uvedené v tomto článku v žádném případě nejsou zanedbatelné nebo minimální. Náhradu škody, kterou podle předkládajícího soudu společnost Unipol již poskytla E. Petillovi na základě uvedeného ustanovení, nepovažuji za zanedbatelnou s ohledem na druh škody popsané v předkládacím usnesení.

82.

Předkládající soud má výhrady ke skutečnosti, že tyto parametry jsou odlišné od těch, které byly zakotveny judikaturou italských soudů pro případy mimosmluvní odpovědnosti a které se netýkají nehod motorových vozidel. Toto je však nanejvýš otázka, která má být přezkoumána podle vnitrostátního práva, a to s ohledem například na zásadu rovnosti.

83.

Mimosmluvní odpovědnost může vzniknout za mimořádně široké a rozmanité řady okolností. V první, druhé a třetí směrnici není žádné ustanovení, které by v zásadě bránilo vnitrostátním zákonodárcům, aby stanovili zvláštní systémy mimosmluvní odpovědnosti, přizpůsobené specifickým rysům dopravních nehod.

84.

Z důvodů uvedených v předcházejících bodech se nedomnívám, že by použití parametrů stanovených v článku 139 zákoníku soukromého pojištění vedlo k nepřiměřenému omezení náhrady škody poskytované poškozeným z nehod motorových vozidel.

85.

Konečně, pokud jde o třetí právní otázku vznesenou předkládajícím soudem, jež se týká neposkytnutí odškodnění za „psychickou újmu“, jsem přesvědčen, že ani tato otázka není v rámci této analýzy relevantní.

86.

Vysvětlení poskytnutá předkládajícím soudem, která na jednání potvrdily italská vláda a společnost Unipol, chápu tak, že mezi italskými soudy pravděpodobně panuje neshoda ohledně přesného významu článku 139 zákoníku soukromého pojištění. Některé vnitrostátní soudy se domnívají, že na „psychickou újmu“ (pojem trochu podobný tomu, co je v některých právních systémech známo jako „bolesti a utrpení“) se nevztahuje náhrada škody stanovená na základě článku 139 zákoníku soukromého pojištění. To má za následek, že další náhrada škody může být poskytnuta v případě, že poškozený řádně prokáže existenci této další škody. Naproti tomu, podle jiného směru judikatury je náhrada „psychické újmy“ již zohledněna v náhradě škody stanovené v článku 139 zákoníku soukromého pojištění, neboť znění tohoto ustanovení odkazuje na „fyzické či psychické poškození [...], které má negativní dopad na každodenní činnosti a sociální interakce v životě poškozené osoby“.

87.

V této souvislosti bych chtěl jen připomenout, že bez ohledu na to, který výklad (k němuž jsou příslušné italské soudy) ustanovení vnitrostátního práva je správný, stanoví příslušné italské zákony odškodnění za fyzické nebo psychické poškození, které vzniklo poškozeným z nehod, bez ohledu na to, jak se tato poškození mohou dotknout výdělečné schopnosti dotyčné osoby.

88.

Z toho vyplývá, že podle mého názoru, jedinou skutečnou otázkou je, zda lze tuto náhradu škody považovat za „náležitou“. V tomto ohledu není relevantní, jak je škoda, která má být nahrazena, označována ve vnitrostátních právních předpisech. Jak bylo uvedeno výše, podle mého názoru nic nenasvědčuje tomu, že by článek 139 zákoníku soukromého pojištění stanovil parametry vedoucí k tomu, že by náhrada nemajetkové újmy nebyla náležitá.

89.

Dospěl jsem tudíž k závěru, že článek 139 zákoníku soukromého pojištění nemá za následek to, že první, druhá a třetí směrnice jsou zbaveny svého užitečného účinku tím, že poškozeným odpírá právo na náhradu škody nebo že takové právo nepřiměřeným způsobem omezuje.

90.

Na závěr bych chtěl dodat, že odpověď předkládacímu soudu by se podle mého názoru nelišila, kdyby se na projednávanou věc vztahovala směrnice 2009/103.

91.

Tato směrnice pouze kodifikuje první, druhou a třetí směrnici z důvodu srozumitelnosti a přehlednosti ( 51 ). Kromě toho ustanovení první, druhé a třetí směrnice, která jsou relevantní v tomto řízení, nebyla ve významném rozsahu pozměněna.

92.

Zejména článek 1 směrnice 2009/103 stanoví definici „poškozeného“, která je totožná s definicí v článku 1 první směrnice. Kromě toho článek 3 směrnice 2009/103 stanoví, že jak věcné škody, tak škody na zdraví musí být kryty povinným pojištěním, jak již bylo uvedeno v článku 1a třetí směrnice. Konečně třetí bod odůvodnění směrnice 2009/103 a její článek 3 potvrzují, že „rozsah pojistné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí“ jsou v zásadě i nadále záležitostmi, jež spadají do působnosti členských států.

93.

Na základě shora uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku podanou Tribunale di Tivoli (Itálie) odpověděl takto:

„Článek 3 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, čl. 1 odst. 1 druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a článek 1a třetí směrnice Rady 90/232/EHS ze dne 14. května 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel musí být vykládány tak, že nebrání takovým vnitrostátním ustanovením, jako je článek 139 legislativního nařízení č. 209 ze dne 7. září 2005, kterým se stanoví zákoník soukromého pojištění, jež stanoví kritéria vyčíslení náhrady nemajetkové újmy utrpěné poškozenými z nehod motorových vozidel, kterou hradí pojistitel.“