Účastníci řízení
Odůvodnění rozsudku
Výrok

Účastníci řízení

Ve věci C-619/11,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU podaná rozhodnutím tribunal du travail de Bruxelles (Belgie) ze dne 15. listopadu 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 30. listopadu 2011, v řízení

Patricia Dumont de Chassart

proti

Office national d’allocations familiales pour travailleurs salariés (ONAFTS),

SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),

ve složení M. Ilešič, předseda senátu, E. Jarašiūnas, A. Ó Caoimh (zpravodaj), C. Toader a C. G. Fernlund, soudci,

generální advokát: P. Mengozzi,

vedoucí soudní kanceláře: V. Tourrès, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. listopadu 2012,

s ohledem na vyjádření předložená:

– za Patricii Dumont de Chassart F. Hachezem a T. Delahayem, advokáty,

– za belgickou vládu L. Van den Broeck a M. Jacobs, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s J. Vanden Eyndem a L. Delmottem, advokáty,

– za Radu Evropské unie M. Sitbonem, jakož i M. Veiga a S. Cook, jako zmocněnci,

– za Evropskou komisi V. Kreuschitzem a G. Rozetem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 13. prosince 2012,

vydává tento

Rozsudek

Odůvodnění rozsudku

1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 72, čl. 78 odst. 2 písm. b) a čl. 79 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, samostatně výdělečně činné osoby a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3), ve znění nařízení Rady (ES) č. 1399/1999 ze dne 29. dubna 1999 (Úř. věst. L 164, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 354, dále jen „nařízení č. 1408/71“).

2. Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Patricií Dumont de Chassart a Office national d’allocations familiales pour travailleurs salariés (ONAFTS) (dále jen „ONAFTS“) ve věci týkající se toho, že ONAFTS jí odmítl přiznat sirotčí dávky pro jejího syna.

Právní rámec

Unijní právní úprava

3. Článek 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 stanoví, že pro účely jeho použití se „zaměstnanou osobou“ rozumí zejména každá osoba, která je pojištěna na základě povinného nebo volitelného pokračujícího pojištění pro případ jedné nebo více pojistných událostí odpovídajícím odvětvím systému sociálního zabezpečení pro zaměstnané osoby.

4. Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „[o]sobní působnost“, stanoví:

„1. Toto nařízení se vztahuje na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné a studenty, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států a kteří jsou státními příslušníky jednoho z členských státu nebo kteří jsou osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky nebo pozůstalé po nich.

2. Toto nařízení se vztahuje na pozůstalé po zaměstnaných osobách nebo osobách samostatně výdělečně činných a studentech, kteří podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států, bez ohledu na státní příslušnost těchto osob, pokud jsou pozůstalí po nich státními příslušníky jednoho z členských států nebo osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států.“

5. Článek 4 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na všechny právní předpisy týkající se těchto odvětví sociálního zabezpečení:

[...]

c) dávky ve stáří;

[...]

h) rodinné dávky.“

6. Článek 72 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „[s]čítání dob pojištění, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti“, obsažený v kapitole 7 hlavy III tohoto nařízení, nadepsané „[r]odinné dávky“, stanoví:

„Pokud právní předpisy členského státu podmiňují získání nároku na dávky získáním dob pojištění, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, přihlíží příslušná instituce uvedeného státu v nezbytné míře k dobám pojištění, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti získaným v kterémkoli jiném členském státě, jako by byly získány podle jí uplatňovaných právních předpisů.“

7. Článek 78 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „[s]irotci“, obsažený v kapitole 8 hlavy III tohoto nařízení, nadepsané „[d]ávky pro vyživované děti důchodců a pro sirotky“, stanoví následující:

„1. Pro účely tohoto článku se ,dávkami‘ rozumějí rodinné přídavky a případně doplňující nebo zvláštní přídavky pro sirotky.

2. Sirotčí dávky se přiznávají podle následujících pravidel, bez ohledu na členský stát, na jehož území má sirotek nebo fyzická nebo právnická osoba, která se o něj skutečně stará, bydliště nebo sídlo:

a) sirotkovi po zemřelé zaměstnané osobě nebo zemřelé osobě samostatně výdělečně činné, která podléhala právním předpisům jen jednoho členského státu, v souladu s právními předpisy uvedeného státu;

b) sirotkovi po zemřelé zaměstnané osobě nebo zemřelé osobě samostatně výdělečně činné, která podléhala právním předpisům více členských států:

i) v souladu s právními předpisy členského státu, na jehož území má sirotek bydliště, jestliže byl nárok na jednu z dávek uvedených v odstavci 1 získán podle právních předpisů uvedeného státu, případně s přihlédnutím k čl. 79 odst. 1 písm. a)

[...]“

8. Článek 79 uvedeného nařízení, nadepsaný „[s]polečná ustanovení pro vyživované děti důchodců a pro sirotky“, obsažený v téže kapitole 8, stanoví následující:

„1. Dávky ve smyslu článků 77, 78 a 78a se poskytují v souladu s právními předpisy určenými na základě uvedených článků institucí příslušnou pro uplatňování uvedených právních předpisů a na její účet, jako by důchodce nebo zemřelý podléhali jen právním předpisům příslušného státu.

Nicméně:

a) jestliže uvedené právní předpisy stanoví, že získání, zachování nebo opětné nabytí nároku na dávky závisí na délce dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, určí se tato délka dob případně s přihlédnutím k článku 45 nebo článku 72;

[...]“

9. Příloha VI téhož nařízení, jež je nadepsána „[z]vláštní postupy při uplatňování právních předpisů některých členských států“, stanoví:

„A. Belgie

[...]

7. Pro účely článku 72 a čl. 79 odst. 1 písm. a) nařízení se berou v úvahu doby zaměstnání nebo doby pojištění získané podle právních předpisů jiného členského státu, pokud nárok na dávky podle belgických právních předpisů podléhá podmínce, že během předchozí určené doby byly splněny podmínky zakládající nárok na rodinné dávky v rámci systému pro zaměstnané osoby.

[...]“

10. Článek 15 nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1408/71 (Úř. věst. L 74, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 83), ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením č. 118/97, který zakotvuje obecná pravidla pro sčítání dob pojištění, zejména stanoví:

„1. V případech uvedených v čl. 18 odst. 1, článku 38, čl. 45 odst. 1 až 3, v článku 64 a čl. 67 odst. 1 a 2 nařízení [č. 1408/71] se sčítání dob provádí v souladu s těmito pravidly:

a) K dobám pojištění nebo bydlení získaným podle právních předpisů jednoho členského státu se přičtou doby pojištění nebo bydlení získané podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, pokud je to nezbytné k doplnění dob pojištění nebo bydlení získaných podle právních předpisů prvního členského státu za účelem získání, zachování nebo obnovení nároků na dávky, pokud se tyto doby pojištění nebo bydlení nepřekrývají. [...]

[...]“

Belgická právní úprava

11. Článek 56a odst. 1 koordinovaných zákonů ze dne 19. prosince 1939 o rodinných přídavcích pro zaměstnance (dále jen „koordinované zákony“) stanoví, že sirotčí dávky ve stanovené výši přísluší sirotkovi tehdy, pokud v době smrti jednoho z jeho rodičů buď zemřelý rodič, nebo pozůstalý rodič splňoval v průběhu dvanácti měsíců bezprostředně předcházejících smrti podmínky pro přiznání nároku alespoň na šest měsíčních paušálních přídavků na základě těchto koordinovaných zákonů.

Spor v původním řízení a předběžná otázka

12. Patricia Dumont de Chassart, belgická státní příslušnice, je vdovou po panu Descampovi, rovněž belgickém státním příslušníkovi. Z tohoto manželství se jim ve Francii dne 23. ledna 2000 narodil syn, Diego Descampe, jenž je také belgickým státním příslušníkem.

13. Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že Patricia Dumont de Chassart byla zaměstnána ve Francii od 28. září 1993 do 31. srpna 2008. Pan Descampe byl zaměstnán jak v Belgii v období mezi lety 1968 a 1976 a mezi lety 1987 a 1988, tak ve Francii v období mezi lety 1989 a 2002. Pan Descampe od roku 2002 již nevykonával žádnou pracovní činnost a žil ve Francii v situaci „předčasného odchodu do důchodu“ pouze ze svých úspor, aniž pobíral jakýkoli příspěvek.

14. Dne 25. dubna 2008 pan Descampe zemřel ve Francii.

15. Dne 31. srpna 2008 se Patricia Dumont de Chassart spolu se svým synem přestěhovali do Belgie, kde se poté, co pracovala přibližně jeden měsíc, ocitla v situaci nezaměstnanosti.

16. Dne 13. října 2008 Patricia Dumont de Chassart podala u ONAFTS žádost o přiznání sirotčích dávek pro svého syna.

17. Dne 4. února 2009 podala Patricia Dumont de Chassart u ONAFTS též žádost o přiznání příplatku pro rodiny s jedním rodičem od 1. září 2008.

18. Dne 9. března 2009 informoval ONAFTS Patricii Dumont de Chassart o tom, že jí od 1. září 2008 přiznává rodinné přídavky na základě její výdělečné činnosti vykonávané v Belgii.

19. Dne 6. dubna 2009 ONAFTS dále vyrozuměl Patricii Dumont de Chassart o tom, že jí od 1. října 2008 rovněž přiznává příplatek pro rodiny s jedním rodičem.

20. Dne 20. listopadu 2009 ONAFTS naproti tomu rozhodl, že se dotyčné osobě sirotčí dávky nepřiznají z důvodu, že pan Descampe nesplňoval v průběhu dvanácti měsíců bezprostředně předcházejících jeho smrti podmínky pro přiznání nároku alespoň na šest měsíčních paušálních přídavků na základě čl. 56a odst. 1 koordinovaných zákonů.

21. Dne 5. února 2010 podala Patricia Dumont de Chassart u tribunal du travail de Bruxelles žalobu, v níž toto zamítavé rozhodnutí napadla, přičemž tvrdí, že jí ONAFTS měl přiznat sirotčí dávky při zohlednění jejích dob pojištění a zaměstnání získaných ve Francii před smrtí jejího manžela.

22. V předkládacím rozhodnutí tento soud uvádí, že podle čl. 78 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1408/71 je použitelným vnitrostátním právem právo státu, na jehož území má sirotek bydliště, a že je tudíž od 1. září 2008 na situaci Patricie Dumont de Chassart použitelné belgické právo. Předkládající soud přitom poukazuje na to, že podle čl. 56a odst. 1 koordinovaných zákonů lze nárok na sirotčí dávky založit jak na situaci zemřelého rodiče, tak na situaci pozůstalého rodiče. Ve věci v původním řízení však taková žádost nemůže být založena na situaci zemřelého rodiče, neboť ten v průběhu dvanácti měsíců bezprostředně předcházejících jeho smrti nesplňoval stanovené podmínky pro přiznání nároku alespoň na šest měsíčních paušálních přídavků na základě koordinovaných zákonů. Pokud jde o situaci pozůstalého rodiče, Patricia Dumont de Chassart by splňovala tuto podmínku pouze v případě, že by doby pojištění a zaměstnání získané dotyčnou ve Francii byly postaveny na roveň dobám pojištění a zaměstnání získaným v Belgii.

23. Podle názoru předkládajícího soudu je však použití pravidla ekvivalence stanoveného v článku 72 nařízení č. 1408/71 vyloučeno čl. 79 odst. 1 tohoto nařízení. Článek 79 odst. 1 nařízení č. 1408/71, který odkazuje na uvedený článek 72, totiž zmiňuje pouze – jak tvrdil ONAFTS v rámci věci v původním řízení – doby pojištění a zaměstnání získané zemřelým pracovníkem, a nikoliv doby získané pozůstalým pracovníkem. Osobní působnost čl. 79 odst. 1 nařízení č. 1408/71, a tedy odkaz na článek 72 tohoto nařízení, je tudíž omezenější než osobní působnost čl. 56a odst. 1 koordinovaných zákonů.

24. Tribunal du travail de Bruxelles si klade otázku, zda toto omezení působnosti čl. 56a odst. 1 koordinovaných zákonů čl. 79 odst. 1 nařízení č. 1408/71 představuje porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace zakotvených unijním právem. V tomto ohledu má tento soud zejména pochybnosti o rozlišení, které je třeba učinit mezi dětmi rodičů, kteří nikdy neopustili belgické území za účelem výkonu výdělečné činnosti v jiném členském státě, a dětmi, jejichž rodiče – občané Unie – pobývali v jiném členském státě, v němž během referenčního období relevantního pro účely belgických právních předpisů pozůstalý rodič pracoval, zatímco zemřelý rodič nevykonával žádnou činnost. Pokud jde o prvně uvedené děti, pozůstalý rodič, jenž pracoval v Belgii během referenčního období, může totiž kromě dob pojištění a zaměstnání získaných zemřelým rodičem uplatnit rovněž doby pojištění a zaměstnání, které sám získal v Belgii, zatímco stran druhých uvedených dětí pozůstalý rodič nemůže uplatnit v Belgii doby získané v jiném členském státě.

25. Za těchto podmínek se tribunal du travail de Bruxelles rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Porušuje čl. 79 [odst. 1] nařízení [č. 1408/71] obecné zásady rovnosti a zákazu diskriminace zakotvené mimo jiné článkem 14 [Evropské] úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, případně ve spojení s články 17, 39 nebo 43 konsolidovaného znění Smlouvy o [ES], je-li vykládán v tom smyslu, že dovoluje, aby se pravidla ekvivalence dob pojištění, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti podle článku 72 [uvedeného nařízení] vztahovala jen na zemřelého rodiče, v důsledku čehož pak čl. 56a [odst. 1 koordinovaných zákonů] vylučuje, aby pozůstalý rodič – který bez ohledu na svou státní příslušnost, avšak za předpokladu, že je státním příslušníkem členského státu nebo spadá do osobní působnosti [téhož nařízení], v období dvanácti měsíců uvedeném v čl. 56a [odst. 1 koordinovaných zákonů] pracoval v jiném státě Evropské unie – mohl předložit důkaz o splnění podmínky, že by jakožto příjemce ve smyslu čl. 51 [odst. ] 3 bodu 1 [koordinovaných zákonů] měl nárok na šest měsíčních paušálních přídavků za období dvanácti měsíců předcházejících smrti, zatímco pozůstalý rodič – bez ohledu na to, zda je belgickým státním příslušníkem nebo státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie – který v období dvanácti měsíců uvedeném v čl. 56a [odst. 1 koordinovaných zákonů] pracoval výhradně v Belgii, například proto, že nikdy neopustil belgické území, takový důkaz předložit může?“

K předběžné otázce

26. Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba článek 72, čl. 78 odst. 2 písm. b) a čl. 79 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 1408/71 vykládat v tom smyslu, že pro účely sčítání dob pojištění a zaměstnání nezbytných k nabytí nároku na sirotčí dávky ve členském státě umožňují zohlednit výlučně doby získané pouze zemřelým rodičem v jiném členském státě, vyjímaje doby získané pozůstalým rodičem. Pokud by tomu tak bylo, tento soud se táže, zda jsou tato ustanovení nařízení č. 1408/71 v souladu s obecnou zásadou rovného zacházení a zákazu diskriminace.

K použitelnosti nařízení č. 1408/71

27. Hned úvodem je třeba upřesnit, že na rozdíl od toho, co tvrdila belgická vláda v písemných vyjádřeních, oprávnění rodinní příslušníci zemřelého rodiče, jako je pan Descampe, nemohou být zbaveni práva domáhat se použití nařízení č. 1408/71 z důvodu, že tento rodič proto, že v době své smrti již nebyl pojištěn v žádném z odvětví sociálního zabezpečení vyjmenovaných v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení, ztratil postavení „zaměstnané osoby“ ve smyslu čl. 1 písm. a) uvedeného nařízení.

28. Podle článku 2 nařízení č. 1408/71, který stanoví osobní působnost tohoto nařízení, se totiž toto nařízení vztahuje na pozůstalé po pracovnících, kteří „podléhali“ systému sociálního zabezpečení jednoho nebo více členských států ve smyslu čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. března 1978, Laumann, 115/77, Recueil, s. 805, bod 5, a ze dne 25. června 1997, Mora Romero, C-131/96, Recueil, s. I-3659, bod 21).

29. Ve věci v původním řízení je přitom nesporné, že pan Descampe, který mezi lety 1968 a 2002 vykonával výdělečnou činnost jak v Belgii, tak ve Francii, byl pojištěn v rámci systémů sociálního zabezpečení obou těchto členských států. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru tak vyplývá, že kdyby pan Descampe nezemřel krátce před dosažením důchodového věku, měl by nárok zejména na starobní důchod ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1408/71 v každém z těchto členských států.

30. V každém případě není zpochybňováno, že jak před smrtí, tak po smrti pana Descampa byla Patricia Dumont de Chassart, jež žádá o sirotčí dávky dotčené v původním řízení, pojištěna v rámci systému sociálního zabezpečení členského státu ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71, takže má postavení „zaměstnané osoby“ ve smyslu čl. 1 písm. a) tohoto nařízení, a tudíž se na ni vztahuje uvedené nařízení na základě jeho článku 2.

31. Je tedy třeba konstatovat, že taková situace, jako je situace dotčená v původním řízení, spadá do osobní působnosti nařízení č. 1408/71.

K výkladu článku 72, čl. 78 odst. 2 písm. b) a čl. 79 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 1408/71

32. Pokud jde o nárok na sirotčí dávky, je třeba připomenout, že cílem pravidel zakotvených v článku 78 nařízení č. 1408/71 je určit členský stát, jehož právními předpisy se řídí přiznávání těchto dávek, přičemž tyto dávky jsou tak v zásadě přiznávány v souladu s právními předpisy tohoto jediného členského státu. Z odst. 2 písm. b) bodu i) tohoto článku vyplývá, že pokud zemřelý pracovník podléhal právním předpisům více členských států, uvedené dávky se přiznávají v souladu s právními předpisy členského státu, na jehož území má bydliště sirotek po zemřelém pracovníkovi. Členský stát bydliště je tak tímto ustanovením určen jako jediný příslušný k přiznání dotčených dávek (viz zejména rozsudky ze dne 27. února 1997, Bastos Moriana a další, C-59/95, Recueil, s. I-1071, body 15 a 18, jakož i ze dne 20. října 2011, Pérez García a další, C-225/10, Sb. rozh. s. I-10111, bod 39).

33. Na základě čl. 79 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 1408/71 musí příslušný členský stát poskytovat dávky podle svých vnitrostátních právních předpisů, „jako by“ zemřelý pracovník podléhal jen těmto právním předpisům.

34. Belgická vláda tvrdí, že tato ustanovení nařízení č. 1408/71 umožňují pro sčítání dob pojištění a zaměstnání nezbytných k nabytí nároku na sirotčí dávky zohlednit pouze doby získané zemřelým rodičem, pokud tento zemřelý rodič vykazuje již určitou dobu pojištění nebo zaměstnání v členském státě, ve kterém bylo požádáno o přiznání dávek. Z toho vyplývá, že ve věci v původním řízení nemohou být doby pojištění a zaměstnání získané Patricií Dumont de Chassart ve Francii během roku, který předcházel smrti jejího manžela, zohledněny pro účely nabytí nároku na sirotčí dávky stanovené belgickými právními předpisy.

35. V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 78 nařízení č. 1408/71 zajisté upravuje podle doslovného znění svého odst. 2 písm. a) a b) prvního pododstavce pouze nárok na dávky „sirotkovi po zemřelé zaměstnané osobě nebo zemřelé osobě samostatně výdělečně činné“. Toto ustanovení se tedy nepoužije, jak o tom již Soudní dvůr rozhodl, na případ dětí, které osiřely v důsledku smrti rodiče, který sám neměl postavení pracovníka (rozsudek ze dne 14. března 1989, Baldi, 1/88, Recueil, s. 667, bod 15).

36. Je rovněž pravda, že se stejně tak pokud jde o poskytování dávek, čl. 79 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 1408/71 týká výlučně podle znění svého odst. 1 prvního pododstavce situace „zemřelého“.

37. Je nicméně třeba připomenout, že jak vyplývá z bodů 32 a 33 tohoto rozsudku, se čl. 78 odst. 2 a čl. 79 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 1408/71 omezují na to, že uvádějí „kolizní normu“, jejíž cíl spočívá v případě sirotků, jejichž zemřelý rodič měl postavení pracovníka, pouze v určení použitelných právních předpisů, jakož i instituce příslušné pro vyplácení dávek, které jsou v nich stanoveny.

38. Cílem těchto ustanovení je tak nejenom zabránění současnému použití více vnitrostátních právních předpisů a komplikacím, které z toho mohou vyplývat, ale zároveň zabránění tomu, aby osoby, které spadají do působnosti nařízení č. 1408/71, byly zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení v důsledku neexistence právních předpisů, které by se na ně vztahovaly (obdobně viz rozsudek ze dne 11. června 1998, Kuusijärvi, C-275/96, Recueil, s. I-3419, bod 28).

39. Naproti tomu cílem uvedených ustanovení jako takových není určit hmotněprávní podmínky pro existenci nároku na sirotčí dávky. Je v zásadě věcí právních předpisů každého členského státu určit tyto podmínky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2012, Bakker, C-106/11, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 32 a citovaná judikatura).

40. Nařízení č. 1408/71 totiž nezavádí společný systém sociálního zabezpečení, ale umožňuje, aby nadále existovaly rozdílné vnitrostátní systémy a jeho jediným cílem je zajistit koordinaci těchto vnitrostátních systémů. Umožňuje tak, aby nadále existovaly různé systémy, které vedou k různým pohledávkám ve vztahu k jednotlivým institucím, vůči nimž má příjemce přímé nároky buď pouze na základě vnitrostátního práva, nebo na základě vnitrostátního práva doplněného, pokud je to nutné, unijním právem (rozsudek ze dne 3. dubna 2008, Chuck, C-331/06, Sb. rozh. s. I-1957, bod 27).

41. Při neexistenci harmonizace na unijní úrovni si tedy každý členský stát ponechává pravomoc, aby při dodržení unijního práva určil ve svých právních předpisech podmínky pro přiznání dávek v rámci systému sociálního zabezpečení (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 14. října 2010, van Delft a další, C-345/09, Sb. rozh. s. I-9879, body 84 a 99, jakož i ze dne 30. června 2011, da Silva Martins, C-388/09, Sb. rozh. s. I-5737, bod 71 a citovaná judikatura).

42. Z toho plyne, že postavení „zemřelé zaměstnané osoby nebo zemřelé osoby samostatně výdělečně činné“ představuje v rámci čl. 78 odst. 2 a čl. 79 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 1408/71 pouze kolizní kritérium, které určuje jednak použitelnost těchto ustanovení a jednak ve spojení s místem bydliště sirotka použitelné vnitrostátní právní předpisy.

43. V projednávaném případě je nesporné, že na základě kolizního kritéria obsaženého v čl. 78 odst. 2 písm. b) bodě i) nařízení č. 1408/71 jsou použitelné belgické právní předpisy, a sice čl. 56a odst. 1 koordinovaných zákonů. Na základě čl. 79 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 1408/71 je tedy na příslušných belgických orgánech, aby poskytovaly dotyčné dávky podle belgických právních předpisů, jako by pan Descampe podléhal pouze těmto právním předpisům.

44. Jakmile na základě těchto ustanovení byly určeny zaprvé belgické právní předpisy jako právní předpisy použitelné pro přiznání sirotčích dávek a zadruhé belgické orgány jako instituce příslušné pro vyplácení těchto dávek, závisí existence nároku na sirotčí dávky v souladu s judikaturou připomenutou v bodech 39 až 41 tohoto rozsudku na obsahu takto určených belgických právních předpisů, a sice čl. 56a odst. 1 koordinovaných zákonů.

45. V tomto ohledu je přitom nesporné, že toto vnitrostátní ustanovení umožňuje za účelem určení existence nároku na sirotčí dávky zohlednit doby pojištění a zaměstnání získané jak zemřelým rodičem, tak pozůstalým rodičem.

46. Za těchto podmínek musejí příslušné belgické instituce na základě pravidla obsaženého v čl. 79 odst. 1 druhém pododstavci písm. a) nařízení č. 1408/71 za účelem určení existence nároku na sirotčí dávky ve věci v původním řízení zohlednit v souladu se zásadou sčítání dob pojištění a zaměstnání stanovenou v článku 72 téhož nařízení, na nějž odkazuje uvedený čl. 79 odst. 1 druhý pododstavec písm. a), doby pojištění a zaměstnání získané pozůstalým rodičem v jiném členském státě.

47. Toto ustanovení, jež z hmotněprávního hlediska zmírňuje použitelné vnitrostátní právní předpisy tím, že ve prospěch sirotka po zemřelém pracovníkovi stanoví zásadu sčítání dob pojištění a zaměstnání, totiž neobsahuje žádné omezení osobní působnosti těchto vnitrostátních právních předpisů. Je ostatně nutno konstatovat, že uvedené ustanovení nikterak neodkazuje na pojem „zemřelé zaměstnané osoby nebo zemřelé osoby samostatně výdělečně činné“.

48. Belgická vláda však tvrdí, že skutečnost, že příslušné belgické instituce zohlední doby výdělečných činností vykonávaných v jiném členském státě pro účely jejich sčítání, vyžaduje, aby byla během referenčního období v Belgii vykonávána minimální výdělečná činnost. Článek 79 nařízení č. 1408/71 lze tudíž vykládat v tom smyslu, že ukládá těmto institucím povinnost, aby zohlednily činnost vykonávanou Patricií Dumont de Chassart ve Francii pouze tehdy, pokud tato činnost může doplnit dobu pojištění nebo zaměstnání získanou v Belgii. V projednávaném případě přitom pan Descampe ani Patricia Dumont de Chassart nemohli podle této vlády uplatnit získání takové doby v Belgii během roku, který předcházel smrti pana Descampa.

49. Tento výklad nelze přijmout.

50. Jak již Soudní dvůr rozhodl v bodě 44 rozsudku ze dne 15. prosince 2011, Bergström (C-257/10,Sb. rozh. s. I-13227), členský stát příslušný k přiznání rodinné dávky nemůže vyžadovat, aby byla vedle dob pojištění a zaměstnání získaných v jiném členském státě vyžadována ještě další doba získaná na jeho území.

51. Jak znění článku 72 nařízení č. 1408/71, tak znění přílohy VI písm. A bodu 7 tohoto nařízení, jež se týká přiznávání sirotčích dávek v Belgii, je v tomto ohledu jednoznačné. První z těchto ustanovení totiž vyžaduje v rámci sčítání zohlednit „dob[y] pojištění, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti získan[é] v kterémkoli jiném členském státě“, jako by se jednalo o doby získané podle právních předpisů příslušné instituce, zatímco podle druhého uvedeného ustanovení se pro účely přiznání sirotčích dávek „berou v úvahu“ doby pojištění a zaměstnání získané podle právních předpisů jiného členského státu (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Bergström, bod 41).

52. Kromě toho je třeba připomenout, že nařízení č. 1408/71 bylo přijato na základě článku 51 Smlouvy o EHS (později článek 51 Smlouvy o ES, následně po změně článek 42 ES a nyní článek 48 SFEU), který Radu Evropské unie zmocňuje k přijetí takových opatření v oblasti sociálního zabezpečení, která jsou nezbytná k zajištění volného pohybu pracovníků, a to zejména tak, že vytvoří systém, který migrujícím pracovníkům a oprávněným příslušníkům jejich rodin zajistí sečtení „všech dob“ dosažených podle právních předpisů jednotlivých členských států pro účely vzniku a zachování nároku na dávky, jakož i výpočtu jejich výše (výše uvedený rozsudek Bergström, bod 42).

53. Tento výklad je rovněž v souladu s cílem sledovaným článkem 48 SFEU, v jehož světle musejí být vykládána ustanovení nařízení č. 1408/71, kterým je přispět k zavedení co možná nejúplnější svobody pohybu migrujících pracovníků (viz zejména výše uvedený rozsudek da Silva Martins, bod 70, jakož i rozsudek ze dne 12. června 2012, Hudzinski a Wawrzyniak, C-611/10 a C-612/10, bod 53; v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Bergström, bod 43).

54. Cílem článků 45 SFEU až 48 SFEU stejně jako nařízení č. 1408/71 přijatého k jejich provedení je totiž zejména zabránit tomu, aby s pracovníkem, který tím, že využil práva na volný pohyb, byl zaměstnán ve více než jednom členském státě, bylo bez objektivního odůvodnění zacházeno méně příznivě než s pracovníkem, který celý život pracoval v jediném členském státě (viz zejména výše uvedené rozsudky da Silva Martins, bod 76, jakož i Hudzinski a Wawrzyniak, bod 80).

55. V projednávaném případě by přitom skutečnost, že členský stát nezohlední pro účely určení existence nároku na sirotčí dávky doby pojištění a zaměstnání získané v jiném členském státě pracovnicí, která je tuzemskou státní příslušnicí a pozůstalým rodičem dítěte po zemřelém pracovníkovi, mohla znevýhodnit tuto pracovnici pouze z důvodu, že vykonala své právo na volný pohyb zaručené v článku 45 SFEU, a v důsledku toho by ji mohla odradit od návratu do svého členského státu původu po smrti svého manžela vykonáním svého práva na volný pohyb na základě téhož ustanovení nebo na základě článku 21 SFEU.

56. Žádný z argumentů uplatněných belgickou vládou nemůže tento výklad zpochybnit.

57. Předně se čl. 15 odst. 1 písm. a) nařízení č. 574/72, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením č. 118/97, z něhož tato vláda vycházela ve svých písemných vyjádřeních, výslovně podle znění svého prvního pododstavce týká pouze dávek v nemoci a mateřství, v invaliditě, ve stáří a v případě úmrtí, jakož i v nezaměstnanosti. Toto ustanovení se naproti tomu netýká takových rodinných dávek, jako jsou sirotčí dávky dotčené v původním řízení.

58. Dále je výše uvedený rozsudek Pérez García a další, který uvedená vláda uplatnila na jednání, irelevantní pro vyřešení sporu v původním řízení, jelikož se netýká sčítání dob pojištění a zaměstnání ve smyslu článku 72 a čl. 79 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 1408/71.

59. Konečně pokud jde o rozsudky ze dne 24. dubna 1980, Coonan (110/79, Recueil, s. 1445, bod 13), jakož i ze dne 27. ledna 1981, Vigier (70/80, Recueil, s. 229, body 19 a 20), rovněž evokované na jednání, sice je pravda, že Soudní dvůr v těchto rozsudcích rozhodl, že pokud vnitrostátní právní předpisy vážou pojištění v rámci systému sociálního zabezpečení na podmínku, aby dotyčná osoba byla dříve pojištěna v rámci národního systému sociálního zabezpečení, neukládá nařízení č. 1408/71 členským státům povinnost postavit na roveň doby pojištění získané v jiném členském státě a doby, které musely být dříve získány v tuzemsku, avšak stačí konstatovat, že se projednávaná věc netýká pojištění v rámci systému sociálního zabezpečení, jelikož Patricia Dumont de Chassart je pojištěna v rámci belgického systému sociálního zabezpečení pro zaměstnané osoby.

60. Z toho plyne, že článek 72 a čl. 79 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, které v žádném případě nebrání v takové věci, jako je věc v původním řízení, zohlednění dob pojištění a zaměstnání získaných pozůstalým rodičem dítěte po zemřelém pracovníkovi v jiném členském státě, právě naopak vyžadují takové zohlednění tehdy, pokud právní předpisy příslušného členského státu stanoví, že nejen zemřelý rodič, ale i pozůstalý rodič, má-li postavení pracovníka, může založit nárok na sirotčí dávky.

61. Za těchto podmínek není nutné zkoumat, zda jsou uvedená ustanovení nařízení č. 1408/71 v souladu se zásadou rovného zacházení a zákazu diskriminace.

62. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že článek 72, čl. 78 odst. 2 písm. b) a čl. 79 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 1408/71 je třeba vykládat v tom smyslu, že pokud vnitrostátní právní úprava členského státu stanoví, že jak zemřelý rodič, tak pozůstalý rodič – má-li postavení pracovníka – může založit nárok na sirotčí dávky, tato ustanovení vyžadují, aby doby pojištění a zaměstnání získané pozůstalým rodičem v jiném členském státě byly zohledněny pro účely sčítání dob nezbytných k nabytí nároku na dávky v prvním z těchto členských států. V tomto ohledu je irelevantní, že pozůstalý rodič nemůže uplatnit žádnou dobu pojištění nebo zaměstnání v tomto členském státě během referenčního období stanoveného touto vnitrostátní právní úpravou pro získání tohoto nároku.

K nákladům řízení

63. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Výrok

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 72, čl. 78 odst. 2 písm. b) a čl. 79 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, samostatně výdělečně činné osoby a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1399/1999 ze dne 29. dubna 1999, je třeba vykládat v tom smyslu, že pokud vnitrostátní právní úprava členského státu stanoví, že jak zemřelý rodič, tak pozůstalý rodič – má-li postavení pracovníka – může založit nárok na sirotčí dávky, tato ustanovení vyžadují, aby doby pojištění a zaměstnání získané pozůstalým rodičem v jiném členském státě byly zohledněny pro účely sčítání dob nezbytných k nabytí nároku na dávky v prvním z těchto členských států. V tomto ohledu je irelevantní, že pozůstalý rodič nemůže uplatnit žádnou dobu pojištění nebo zaměstnání v tomto členském státě během referenčního období stanoveného touto vnitrostátní právní úpravou pro získání tohoto nároku.