1

Svou žalobou se Spojené království Velké Británie a Severního Irska domáhá, aby Soudní dvůr zrušil rozhodnutí Rady 2011/407/EU ze dne 6. června 2011 o postoji, který má Evropská unie zaujmout ve Smíšeném výboru EHP ke změně přílohy VI (Sociální zabezpečení) a protokolu 37 k Dohodě o EHP (Úř. věst. L 182, s. 12, dále jen „napadené rozhodnutí“), a pro případ, že Soudní dvůr toto rozhodnutí zruší, zachovat jeho účinky do přijetí nového rozhodnutí.

2

Článek 48 SFEU, který je jedním z ustanovení o volném pohybu, obsažených ve třetí části hlavě IV Smlouvy o FEU, zní následovně:

„Evropský parlament a Rada přijmou řádným legislativním postupem v oblasti sociálního zabezpečení taková opatření, která jsou nezbytná k zajištění volného pohybu pracovníků; za tímto účelem vytvoří systém, který migrujícím zaměstnancům a osobám samostatně výdělečně činným, jakož i osobám na nich závislým, zajistí:

[...]“

3

Článek 79 SFEU, který je jedním z ustanovení o prostoru svobody, bezpečnosti a práva, obsažených ve třetí části hlavě V Smlouvy o FEU, stanoví:

„1.   Unie vyvíjí společnou přistěhovaleckou politiku, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, jakož i předcházení nedovolenému přistěhovalectví a obchodu s lidmi a posílení boje proti těmto činnostem.

2.   Pro účely odstavce 1 přijímají Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem opatření v těchto oblastech:

[...]

[...]“

4

Podle článku 2 protokolu (č. 21) o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva „nejsou ustanovení části třetí hlavy V [Smlouvy o FEU], opatření vydaná podle uvedené hlavy, ustanovení mezinárodních smluv, které budou uzavřeny Unií podle zmíněné hlavy, a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, kterými jsou taková ustanovení nebo opatření vykládána, závazná nebo použitelná pro Spojené království nebo Irsko“.

5

Kromě toho v souladu s články 1 a 3 uvedeného protokolu se Spojené království a Irsko nepodílejí na přijímání opatření Rady, která jsou navrhována podle části třetí hlavy V Smlouvy o FEU, pokud do tří měsíců po předložení návrhu nebo podnětu Radě písemně neoznámí předsedovi Rady, že se chtějí účastnit přijímání těchto opatření.

6

Dohoda o evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/52, s. 3, dále jen „Dohoda o EHP“) byla uzavřena jako dohoda o přidružení na základě článku 238 Smlouvy o ES, nyní článek 217 SFEU, mezi Evropskými společenstvími a jejich tehdejšími členskými státy na straně jedné a mezi státy, které byly v dané době členy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), tedy Rakouskou republikou, Finskou republikou, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím, Švédským královstvím a Švýcarskou konfederací, na straně druhé.

7

Podle pátého bodu odůvodnění této dohody se její smluvní strany dohodly „co nejúplněji provádět volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v celém Evropském hospodářském prostoru [(EHP)]“.

8

Článek 1 uvedené dohody zní následovně:

„1.   Cílem této dohody o přidružení je podpořit trvalé a vyvážené posilování hospodářských a obchodních vztahů mezi smluvními stranami za rovných podmínek hospodářské soutěže a dodržování těchto pravidel za účelem vytvoření stejnorodého [EHP] […].

2.   Aby bylo dosaženo cílů uvedených v odstavci 1, zahrnuje toto přidružení v souladu s touto dohodou:

9

Podle článku 3 Dohody o EHP:

„Smluvní strany přijmou veškerá obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této dohody.

Zdrží se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů této dohody.

Kromě toho usnadňují spolupráci v rámci této dohody.“

10

Článek 6 Dohody o EHP stanoví:

„Aniž je dotčen další vývoj judikatury, jsou ustanovení této dohody v míře, v jaké jsou v podstatě totožná s odpovídajícími pravidly Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli a s akty přijatými na základě těchto dvou smluv, při svém provádění a uplatňování vykládána v souladu se související judikaturou Soudního dvora Evropských společenství vydanou přede dnem podpisu této dohody.“

11

Článek 7 uvedené dohody stanoví:

„Akty, na které se odkazuje nebo které jsou obsaženy v přílohách této dohody nebo v rozhodnutích Smíšeného výboru EHP, jsou pro smluvní strany závazné a jsou nebo musí být učiněny součástí jejich vnitřního právního řádu tímto způsobem:

[…]“

12

Článek 28 Dohody o EHP, který v podstatě přejímá obsah článku 45 SFEU, stanoví:

„1.   Je zajištěn volný pohyb pracovníků mezi členskými státy ES a státy ESVO.

2.   Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států ES a států ESVO na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

3.   S výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví zahrnuje právo:

[...]“

13

Článek 29 Dohody o EHP, který v podstatě přejímá obsah článku 48 SFEU, stanoví:

„Pro zajištění volného pohybu pracovníků a osob samostatně výdělečně činných zajistí smluvní strany v oblasti sociálního zabezpečení pro pracovníky a osoby samostatně výdělečně činné a osoby na nich závislé v souladu s přílohou VI zejména:

14

Příloha VI Dohody o EHP, nadepsaná „Sociální zabezpečení“, zmiňuje pod nadpisem „Uváděné akty“ nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. L 149, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 35) a nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1408/71 (Úř. věst. L 74, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 83).

15

Dne 1. července 2011 přijal Smíšený výbor EHP rozhodnutí č. 76/2011, které zejména aktualizuje odkazy na nařízení č. 1408/71 a nařízení č. 574/72, obsažené v příloze VI Dohody o EHP, neboť tato nařízení byla nahrazena nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 988/2009 ze dne 16. září 2009 (Úř. věst. L 284, s. 43, dále jen „nařízení č. 883/2004“), jakož i nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004 (Úř. věst. L 284, s. 1). Kromě toho je cílem tohoto rozhodnutí v souladu s dvacátým druhým bodem jeho odůvodnění změnit protokol 37 k Dohodě o EHP tak, aby byla na jeho seznam výborů zařazena správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení zřízená nařízením č. 883/2004.

16

Dne 9. září 2010 předložila Evropská komise návrh rozhodnutí Rady, kterým se stanoví postoj Evropské unie ke změně přílohy VI (Sociální zabezpečení) a protokolu 37 k Dohodě o EHP. Právním základem tohoto návrhu byl článek 48 SFEU, čl. 218 odst. 9 SFEU a článek 352 SFEU.

17

Dne 10. března 2011 předložila Komise pozměněný návrh s cílem změnit uvedený právní základ. Podle důvodové zprávy k tomuto návrhu rozšířila Lisabonská smlouva pravomoc stanovenou v článku 48 SFEU na samostatně výdělečně činné migrující osoby, takže již není nutné zakládat tento návrh na článku 352 SFEU.

18

Dne 6. června 2011 přijala Rada napadené rozhodnutí, založené na článku 48 SFEU a čl. 218 odst. 9 SFEU.

19

Rozhodnutím č. 76/2011 provedl Smíšený výbor EHP navrhované změny přílohy VI a protokolu 37 k Dohodě o EHP. Ke vstupu tohoto rozhodnutí v platnost je však ještě třeba, aby byly splněny určité ústavněprávní požadavky jedné ze smluvních stran Dohody o EHP.

20

Vzhledem k tomu, že Spojené království mělo za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním základu a že mělo být přijato na základě čl. 79 odst. 2 písm. b) SFEU, podalo tuto žalobu.

21

Spojené království navrhuje, aby Soudní dvůr:

22

Rada navrhuje žalobu zamítnout a uložit Spojenému království náhradu nákladů řízení.

23

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 10. ledna 2012 bylo povoleno vedlejší účastenství Irska na podporu návrhových žádání Spojeného království a vedlejší účastenství Komise na podporu návrhových žádání Rady.

24

Ústní část řízení byla ukončena dne 21. března 2013 po přednesení stanoviska generální advokátky.

25

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 23. května 2013 navrhlo Spojené království, aby Soudní dvůr nařídil znovuotevření ústní části řízení podle článku 83 jednacího řádu Soudního dvora.

26

Na podporu tohoto návrhu Spojené království uvádí, že stanovisko generální advokátky obsahuje nové argumenty, které nebyly mezi účastníky řízení nikdy projednány a které mohou ovlivnit rozhodování Soudního dvora.

27

V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr může kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení v souladu s článkem 83 svého jednacího řádu, zejména pokud má za to, že věc není dostatečně objasněna nebo že musí být rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení nebo zúčastněnými uvedenými v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie projednán (viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, Bank Handlowy a Adamiak, C‑116/11, bod 28 a citovaná judikatura).

28

V projednávaném případě má nicméně Soudní dvůr po vyslechnutí generální advokátky za to, že má k dispozici všechny nezbytné informace, aby mohl rozhodnout o žalobě podané Spojeným královstvím, a že tyto informace byly před ním projednány.

29

V důsledku toho musí být návrh na znovuotevření ústní části řízení zamítnut.

30

Spojené království, podporované Irskem, se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu, že jeho hmotněprávním základem byl nesprávně zvolen článek 48 SFEU. Podle Spojeného království totiž Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 5. července 1984, Meade (238/83, Recueil, s. 2631), jednoznačně připustil, že toto ustanovení upravuje pravomoc Unie přijmout opatření pouze ve vztahu k pracovníkům, kteří jsou státními příslušníky členských států.

31

Protože však napadeným rozhodnutím mají být ustanovení nařízení č. 883/2004 rozšířena na státní příslušníky Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví a Norského království prostřednictvím mezinárodní dohody, je jeho cílem přiznat další práva v oblasti sociálního zabezpečení státním příslušníkům třetích zemí. Z tohoto důvodu měl být akt tohoto druhu přijat na základě čl. 79 odst. 2 písm. b) SFEU, který právě umožňuje přijmout opatření vymezující „práva státních příslušníků třetích zemí oprávněně pobývajících v členském státě“. Toto ustanovení článku 79 SFEU bylo ostatně použito k přijetí jiných obdobných opatření, která rozšířila tato práva na státní příslušníky třetích zemí, jako například Alžírská demokratická a lidová republika, Stát Izrael, Bývalá jugoslávská republika Makedonie a Tuniská republika.

32

Spojené království dodává, že volba mezi jedním či druhým uvedeným ustanovením Smlouvy o FEU jakožto právního základu je spojena s podstatně odlišnými legislativními postupy, které by měly jak pro Spojené království, tak pro Irsko závažné důsledky.

33

Konkrétně se akty přijaté na základě článku 79 SFEU použijí na rozdíl od aktů přijatých na základě článku 48 SFEU na uvedené členské státy pouze v případě, že tyto státy v souladu s ustanoveními Protokolu (č. 21) využily možnosti přistoupit k nim.

34

V důsledku toho by přijetí napadeného rozhodnutí na základě nesprávného článku 48 SFEU zbavilo Spojené království a Irsko možnosti nepodílet se na přijímání rozhodnutí o rozšíření práv v oblasti sociálního zabezpečení na státní příslušníky ESVO a nebýt tímto rozhodnutím vázána, která jim přísluší na základě primárního unijního práva.

35

Rada, podporovaná Komisí, sice připouští, že od vstupu Amsterdamské smlouvy v platnost byl čl. 79 odst. 2 SFEU skutečně užíván k přiznání práv v oblasti sociálního zabezpečení státním příslušníkům třetích zemí, má nicméně za to, že tento právní základ není vhodný k přijetí napadeného rozhodnutí.

36

V textu Dohody o EHP totiž nic nenasvědčuje tomu, že tato dohoda byla uzavřena v rámci vyvíjení „společné přistěhovalecké politiky“ a s cílem „zajistit účinné řízení migračních toků“ ve smyslu článku 79 SFEU.

37

Kromě toho je podle Rady hypotéza, že změna Dohody o EHP navrhovaná napadeným rozhodnutím spadá do unijní přistěhovalecké politiky se všemi důsledky, které z toho vyplývají, tj. vyloučení Dánského království, jakož i možnost Spojeného království a Irska uplatnit svou možnost neúčastnit se daného procesu, v rozporu se závazky Unie vůči státům ESVO podle Dohody o EHP, a může ohrozit dosažení jejího hlavního cíle, kterým je dotvořit co nejúplněji společný trh v celém EHP.

38

Rada se současně domnívá, že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí směřuje k rozšíření nového acquis Unie v oblasti koordinace systémů sociálního zabezpečení na členské státy ESVO a že tento acquis je nezbytný k dosažení hlavního cíle sledovaného Dohodou o EHP tím, že státním příslušníkům uvedených států zaručuje skutečný volný pohyb na území Unie, představuje článek 48 SFEU náležitý právní základ pro přijetí postoje Unie v této oblasti.

39

Spojené království v replice upřesňuje, proč odmítá uznat návrh uvedený v napadeném rozhodnutí, spočívající v začlenění nařízení č. 883/2004 do Dohody o EHP. V tomto ohledu Spojené království zdůrazňuje, že toto nařízení v porovnání s nařízením č. 1408/71 uvedeným v příloze VI Dohody o EHP mimo jiné rozšířilo osobní působnost sociálního zabezpečení Unie na „neaktivní“ občany. Spojené království nicméně rozšíření režimu sociálního zabezpečení na neaktivní státní příslušníky třetích států odmítá, což je ostatně důvod, proč se rozhodlo nepodílet se na přijetí nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1231/2010 ze dne 24. listopadu 2010, kterým se rozšiřuje působnost nařízení (ES) č. 883/2004 a nařízení (ES) č. 987/2009 na státní příslušníky třetích zemí, na které se tato nařízení dosud nevztahují pouze z důvodu jejich státní příslušnosti (Úř. věst. L 344, s. 1).

40

Rada odmítá tuto analýzu a tvrdí, že nařízení č. 1408/71, které se uplatňovalo na pracovníky a od roku 1981 i na osoby samostatně výdělečně činné, již zahrnovalo různé kategorie hospodářsky „neaktivních“ občanů, jako jsou důchodci, studenti nebo osoby na neplacené dovolené. V důsledku toho neexistuje rozdíl mezi osobní působností tohoto nařízení a osobní působností nařízení č. 883/2004.

41

Navzdory výslovné žádosti Rady Spojené království ostatně neposkytlo konkrétní informace týkající se počtu a kategorií osob, na které se aktuálně vztahuje nařízení č. 883/2004 a které nespadají do působnosti nařízení č. 1408/71.

42

Úvodem je třeba poznamenat, jak uvedla generální advokátka v bodě 31 svého stanoviska, že z hlediska procesního práva se všichni účastníci tohoto řízení shodují na tom, že Rada právem založila napadené rozhodnutí na čl. 218 odst. 9 SFEU.

43

Spojené království však svou žalobou napadá odkaz na článek 48 SFEU jakožto hmotněprávní základ pro přijetí uvedeného rozhodnutí.

44

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se musí volba právního základu aktu Unie zakládat na objektivních skutečnostech, které mohou být předmětem soudního přezkumu, mezi něž patří zejména cíl a obsah tohoto aktu (rozsudek Soudního dvora ze dne 19. července 2012, Parlament v. Rada, C‑130/10, bod 42 a citovaná judikatura).

45

V projednávaném případě je předmětem napadeného rozhodnutí, jak vyplývá z jeho bodů odůvodnění, jakož i z jeho jediného článku, přijetí postoje Unie ve Smíšeném výboru EHP k navrhované změně přílohy VI a protokolu 37 Dohody o EHP.

46

Jak bylo konkrétně připomenuto v bodě 15 tohoto rozsudku, je hlavním cílem napadeného rozhodnutí aktualizovat odkazy na nařízení č. 1408/71 a nařízení č. 574/72, obsažené v příloze VI Dohody o EHP, neboť tato nařízení byla nahrazena nařízením č. 883/2004 a nařízením č. 987/2009, a kromě toho zařadit na seznam výborů uvedených v protokolu 37 této dohody Správní komisi pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení, zřízenou nařízením č. 883/2004.

47

Cílem napadeného rozhodnutí je tudíž umožnit, aby se acquis Unie týkající se koordinace systémů sociálního zabezpečení ve znění nařízení č. 883/2004 a nařízení č. 987/2009 použil rovněž na státy ESVO, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP.

48

V rozsahu, v němž je cílem napadeného rozhodnutí změna pravidel koordinace systémů sociálního zabezpečení obsažených v Dohodě o EHP, je nezbytné rovněž zohlednit kontext, do kterého spadá toto rozhodnutí, a zejména cíl a obsah této dohody pro účely určení, zda je článek 48 SFEU náležitým právním základem pro přijetí uvedeného rozhodnutí.

49

V této souvislosti je úvodem třeba připomenout, že Dohoda o EHP zavádí úzké přidružení mezi Unií a státy ESVO, založené na zvláštních a privilegovaných vazbách mezi jeho členy.

50

Soudní dvůr již měl totiž příležitost upřesnit, že jedním z hlavních cílů Dohody o EHP, jejímiž smluvními stranami jsou rovněž Spojené království a Irsko, je zavést co možná nejúplněji volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v celém EHP tak, aby vnitřní trh zavedený na území Unie zahrnoval také státy ESVO (rozsudek ze dne 23. září 2003, Ospelt a Schlössle Weissenberg, C-452/01, Recueil, s. I-9743, bod 29).

51

Pokud jde o projednávanou věc, Dohoda o EHP upravuje především v článku 28 volný pohyb pracovníků mezi členskými státy a státy ESVO a v článku 29 přiznává práva sociálního zabezpečení a související práva v podstatě v totožném znění, jako je znění článku 45 SFEU a článku 48 SFEU.

52

Z tohoto hlediska zahrnuje přidružení vytvořené Dohodou o EHP v souladu s čl. 1 odst. 2 písm. f) této dohody posílení spolupráce v dalších oblastech sociální politiky a na základě článku 3 této dohody vyžaduje nejen, aby smluvní strany usnadnily spolupráci v rámci této dohody, ale aby se rovněž zdržely jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů této dohody.

53

Je rovněž nutno uvést, že podle článku 7 uvedené dohody jsou akty, na které se odkazuje nebo které jsou obsaženy v přílohách Dohody o EHP nebo v rozhodnutích Smíšeného výboru EHP, pro smluvní strany závazné a jsou nebo musí být učiněny součástí jejich vnitřního právního řádu.

54

Pokud jde konkrétně o nařízení Unie, uvedený čl. 7 písm. a) výslovně stanoví, že příslušný akt je převzat „jako takový“ do vnitřního právního řádu smluvních stran, tedy aniž je pro tyto účely nutné prováděcí opatření.

55

V důsledku toho, jak správně zdůraznila Komise, je cílem napadeného rozhodnutí přímo upravit nejen sociální práva státních příslušníků dotčených tří států ESVO, ale stejně tak i práva státních příslušníků Unie v uvedených státech. Jinými slovy umožňuje zamýšlená změna uvedeného rozhodnutí v podstatě nejen islandským, lichtenštejnským a norským občanům dovolávat se na území Unie práv, která pro ně vyplývají z použití nařízení č. 883/2004 a nařízení č. 987/2009, ale zároveň svědčí i státním příslušníkům členských států, kteří se mohou dovolávat těchto práv v uvedených státech.

56

Po tomto upřesnění je nutno konstatovat, že pokud jde o projednávaný případ, v době uzavření Dohody o EHP bylo tehdy platné nařízení č. 1408/71 začleněno do přílohy VI a do protokolu č. 37 uvedené dohody, což mělo za následek, že právní úprava, kterou obsahovalo v oblasti koordinace systémů sociálního zabezpečení, byla rozšířena na celý EHP.

57

Vzhledem k tomu, že cílem napadeného rozhodnutí je nahrazení odkazu na nařízení č. 1408/71 odkazem na nařízení č. 883/2004, protože posledně uvedeným nařízením bylo zrušeno nařízení č. 1408/71, je nutno zdůraznit, že toto rozhodnutí z věcného hlediska umožňuje v souladu se závazky přijatými smluvními stranami Dohody o EHP a s úrovní integrace dosaženou od vstupu této dohody v platnost nadále zachovat rozšíření sociálních práv ve prospěch občanů dotčených států tak, jak to Dohoda o EHP zamýšlela a prováděla již od roku 1992.

58

Napadené rozhodnutí je právě jedním z opatření, kterými se musí právo vnitřního trhu Unie v co největší míře rozšířit na EHP, tak aby státní příslušníci uvedených států mohli využívat volný pohyb osob za stejných sociálních podmínek jako občané Unie.

59

Bez změny zamýšlené napadeným rozhodnutím by totiž nebylo možno využít volného pohybu osob v EHP za stejných sociálních podmínek, jaké jsou stanoveny v Unii, což by nepochybně ohrozilo rozvoj přidružení a dosažení cílů Dohody o EHP.

60

Z toho vyplývá, že modernizace a zjednodušení úpravy v oblasti koordinace systémů sociálního zabezpečení platné v Unii, o něž právě usiluje napadené rozhodnutí, když nahrazuje nařízení č. 1408/71 nařízením č. 883/2004, musí být nezbytně zajištěny i na úrovni EHP.

61

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že s ohledem na kontext napadeného rozhodnutí bylo možné toto rozhodnutí platně přijmout na základě článku 48 SFEU.

62

Vzhledem k výše uvedenému a v zájmu úplnosti je nutno uvést, že na rozdíl od tvrzení Spojeného království a Irska nemůže čl. 79 odst. 2 SFEU sloužit jako právní základ k přijetí takového opatření, jako je napadené rozhodnutí.

63

Především, jak uvedla generální advokátka v bodech 39 až 41 svého stanoviska, musí být toto ustanovení vykládáno v kontextu, do něhož spadá, tedy kapitoly 2, nadepsané „Politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví“, hlavy V Smlouvy o FEU, jakož i ve světle odstavce 1 téhož článku, podle kterého Unie vytváří společnou přistěhovaleckou politiku s cílem zajistit „účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí [...], jakož i předcházení nedovolenému přistěhovalectví a obchodu s lidmi a posílení boje proti těmto činnostem“.

64

Takové opatření, jako je napadené rozhodnutí, je však s ohledem na kontext rozvoje přidružení se státy ESVO, do kterého spadá, a zejména na cíle sledované tímto přidružením s těmito cíli zjevně neslučitelné.

65

Dále nelze vyloučit, že použití čl. 79 odst. 2 SFEU, zahrnující možnost neúčasti Spojeného království nebo Irska na přijímání opatření, by v praxi mohlo v rozporu s článkem 3 Dohody o EHP, uvedeným v bodě 52 tohoto rozsudku, ohrozit dosažení cílů uvedené dohody. Takové využití možnosti nepodílet se na přijímání opatření by zvláště za předpokladu, že by mezi uvedenými členskými státy a státy ESVO nedošlo k uzavření žádné dohody, vedlo k existenci dvou souběžných režimů koordinace systémů sociálního zabezpečení.

66

Pokud jde konečně o argument uvedený Spojeným království a Irskem, podle kterého by bylo použití čl. 79 odst. 2 SFEU v projednávaném případě odůvodněno skutečností, že toto ustanovení již bylo zákonodárcem použito jako základ pro přijetí podobných rozhodnutí vůči jiným třetím státům, nemůže tento argument v rámci projednávané věci obstát.

67

V tomto ohledu totiž stačí připomenout, že podle ustálené judikatury musí být právní základ aktu určen s přihlédnutím k jeho vlastnímu cíli a obsahu, a nikoliv s ohledem na právní základ použitý pro přijetí jiných aktů Unie, vyznačujících se případně podobnými vlastnostmi (viz zejména rozsudek ze dne 10. ledna 2006, Komise v. Rada, C-94/03, Sb. rozh. s. I-1, bod 50 a citovaná judikatura).

68

S ohledem na všechny předcházející úvahy je tudíž třeba dospět k závěru, že napadené rozhodnutí bylo právem přijato na hmotněprávním základě článku 48 SFEU.

69

Vzhledem k tomu, že žaloba je neopodstatněná, je třeba ji zamítnout.

70

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a Spojené království nemělo ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení. Podle čl. 140 odst. 1 tohoto jednacího řádu ponesou vedlejší účastníci v projednávaném sporu vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: