—

za L. J. Strengem, asianajaja,

—

za finskou vládu J. Heliskoskim, jako zmocněncem,

—

za dánskou vládu V. Pasternak Jørgensen a C. Vangem, jako zmocněnci,

—

za německou vládu T. Henzem a A. Wiedmann, jako zmocněnci,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s W. Ferrante, avvocato dello Stato,

—

za nizozemskou vládu C. Wissels a B. Koopman, jako zmocněnkyněmi,

—

za polskou vládu M. Szpunarem, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi D. Maidani a E. Paasivirtou, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 20 SFEU.

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou sporů, jednak mezi panem O. a paní S., oběma státními příslušníky třetích zemí, a Maahanmuuttovirasto (přistěhovalecký úřad) (věc C-356/11), a jednak mezi Maahanmuuttovirasto a paní L., která je rovněž státní příslušnicí třetí země (věc C-357/11), jejichž předmětem je zamítnutí jejich žádostí o povolení k pobytu z důvodu sloučení rodiny.

3

Body 2, 4, 6 a 9 odůvodnění směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (Úř. věst. L 251, s. 12; Zvl. vyd. 19/06, s. 224) zní následovně:

[…]

[…]

[…]

4

Jak vyplývá z článku 1, cílem uvedené směrnice „je stanovit podmínky pro uplatňování práva na sloučení rodiny státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států“.

5

Článek 2 téže směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

6

Článek 3 odst. 1 a 3 směrnice 2003/86 stanoví:

„1.   Tato směrnice se použije, pokud je osoba usilující o sloučení rodiny držitelem povolení k pobytu vydaného členským státem s dobou platnosti alespoň jeden rok, lze odůvodněně předpokládat, že získá právo trvalého pobytu, a pokud jsou členové jeho rodiny státními příslušníky třetí země s jakýmkoliv právním postavením.

[…]

3.   Tato směrnice se nevztahuje na rodinné příslušníky občana Unie.“

7

Článek 4 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy povolí vstup a pobyt níže uvedených rodinných příslušníků podle této směrnice a s výhradou dodržení podmínek uvedených v kapitole IV, jakož i v článku 16:

8

Při posuzování žádosti o vstup a pobyt členské státy dbají podle čl. 5 odst. 5 téže směrnice na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí.

9

Článek 7 odst. 1 směrnice 2003/86 stanoví:

„Při podání žádosti o sloučení rodiny může dotyčný členský stát požadovat po žadateli, aby prokázal, že osoba usilující o sloučení rodiny má:

[…]

10

Článek 17 uvedené směrnice zní následovně:

„Členské státy berou náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu v případě, že žádost zamítnou, odejmou povolení k pobytu či zamítnou prodloužení jeho doby platnosti nebo rozhodnou o navrácení osoby usilující o sloučení rodiny nebo jejích rodinných příslušníků.“

11

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46) ve svém článku 1 stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na

[…]“

12

Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

13

Článek 3 téže směrnice, nadepsaný „Oprávněné osoby“, ve svém odstavci 1 stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují.“

14

Článek 37 odst. 1 zákona o cizincích (Ulkomaalaislaki) stanoví:

„Pro účely tohoto zákona se za rodinného příslušníka považuje manžel nebo manželka osoby, která pobývá ve Finsku, jakož i nesezdané děti mladší 18 let této osoby, jež jí jsou svěřeny do péče. Je-li osobou pobývající ve Finsku nezletilé dítě, je osoba, které je toto dítě svěřeno do péče, považována za rodinného příslušníka […]“

15

Článek 39 odst. 1 uvedeného zákona zní takto:

„Nestanoví-li tento zákona jinak, vydává se povolení k pobytu pod podmínkou, že má cizinec dostatečné finanční příjmy. Ve zvláštních případech se lze od této podmínky odchýlit, odůvodňují-li takovou výjimku zvláště závažné okolnosti nebo vyžadují-li to nejlepší zájmy dítěte […]“

16

Článek 47 odst. 3 téhož zákona stanoví:

„Rodinní příslušníci cizince, jemuž bylo uděleno povolení k nepřetržitému nebo trvalému pobytu, mají nárok na udělení nepřetržitého povolení k pobytu.“

17

Článek 66a zákona o cizincích stanoví:

„Je-li podána žádost o povolení k pobytu na základě rodinného vztahu, je nezbytné vzít v rámci posouzení, zda má být tato žádost zamítnuta, v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů cizince a dobu trvání jeho pobytu v tuzemsku, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí jeho původu […]“

18

Paní S, ghanská státní příslušnice, která pobývá ve Finsku na základě povolení k trvalému pobytu, se dne 4. července 2001 provdala za finského státního příslušníka, se kterým má dítě, jež se narodilo dne 11. července 2003. Toto dítě má finskou státní příslušnost a vždy pobývalo ve Finsku. Ode dne 2. června 2005 bylo toto dítě svěřeno do výlučné péče paní S. Manželé se rozvedli dne 19. října 2005. Otec dítěte pobývá ve Finsku.

19

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že paní S. během svého pobytu ve Finsku studovala, čerpala mateřskou dovolenou, absolvovala odbornou přípravu a vykonávala výdělečnou činnost.

20

Dne 26. června 2008 se paní S. provdala za pana O., který je státním příslušníkem Pobřeží slonoviny. Z důvodu tohoto sňatku podal pan O. dne 3. července 2008 k Maahanmuuttovirasto žádost o povolení k pobytu. Dne 21. listopadu 2009 se z tohoto svazku narodilo ve Finsku dítě ghanské státní příslušnosti, které mají rodiče ve společné péči. Pan O. bydlí společně s paní S. a jejími dvěma dětmi.

21

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že dne 1. ledna 2010 uzavřel pan O. pracovní smlouvu na období jednoho roku, v níž byla dohodnuta denní osmihodinová pracovní doba a hodinová odměna 7,50 eura. Nepředložil však žádný doklad, který by osvědčoval, že na základě této smlouvy skutečně pracoval.

22

Rozhodnutím ze dne 21. ledna 2009 zamítl Maahanmuuttovirasto žádost pana O. o povolení k pobytu, jež mu byla předložena, s odůvodněním, že pan O. nemá dostatečné příjmy. Kromě toho měl v projednávaném případě za to, že neexistuje žádný důvod k tomu, aby se odchýlil od podmínky týkající se prostředků na živobytí, jak umožňuje čl. 39 odst. 1 zákona o cizincích v případě zvláště závažných okolností nebo vyžadují-li to nejlepší zájmy dítěte.

23

Rozsudkem ze dne 27. srpna 2009 Helsingin hallinto-oikeus (správní soud v Helsinkách) zamítl žalobu na neplatnost podanou panem O. proti uvedenému zamítavému rozhodnutí.

24

Paní S. a pan O. podali tedy proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud).

25

Paní L., alžírská státní příslušnice, legálně pobývá ve Finsku od roku 2003. Získala v této zemi povolení k trvalému pobytu na základě svého sňatku s finským státním příslušníkem. Z tohoto svazku se v roce 2004 narodilo dítě, které má finskou i alžírskou státní příslušnost a které vždy pobývalo ve Finsku. Manželé se rozvedli dne 10. prosince 2004 a jejich dítě bylo svěřeno do výlučné péče paní L. Otec tohoto dítěte pobývá ve Finsku.

26

Dne 19. října 2006 se paní L. provdala za pana M., alžírského státního příslušníka, který v březnu 2006 legálně přicestoval do Finska, kde požádal o politický azyl a kde podle svého tvrzení žil s paní L. od dubna téhož roku. V říjnu 2006 byl pan M. navrácen zpět do země původu.

27

Dne 29. listopadu 2006 požádala paní L. Maahanmuuttovirasto o povolení k pobytu pro pana M. na základě jejich manželství.

28

Dne 14. ledna 2007 se z tohoto svazku narodilo ve Finsku dítě alžírské státní příslušnosti, které je ve společné péči rodičů. Není prokázáno, že by se pan M. s dítětem setkal.

29

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že paní L. během svého pobytu ve Finsku nikdy nevykonávala výdělečnou činnost. Její příjmy pocházejí z příspěvku na živobytí a jiných dávek. O jejím manželovi není známo, že by ve Finsku vykonával výdělečnou činnost, i když vyslovil přesvědčení, že v této zemi může s ohledem na své jazykové znalosti pracovat.

30

Rozhodnutím ze dne 15. srpna 2008 zamítl Maahanmuuttovirasto žádost pana M. o povolení k pobytu s odůvodněním, že nemá zajištěny prostředky k obživě.

31

Rozsudkem ze dne 21. dubna 2009 Helsingin hallinto-oikeus vyhověl žalobě na neplatnost podané paní L. proti uvedenému zamítavému rozhodnutí. Maahanmuuttovirasto tedy podal kasační opravný prostředek proti tomuto rozsudku k předkládajícímu soudu.

32

Ve svých žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce si Korkein hallinto-oikeus klade otázku, zda vzhledem k tomu, že bylo panu O. a panu M. odmítnuto vydání povolení k pobytu, nejsou jejich manželky a děti v jejich péči, včetně dětí majících status občanů Unie, nuceny opustit území Evropské unie, aby rodina mohla žít společně. V této souvislosti se táže na použitelnost zásad, které formuloval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 8. března 2011, Ruiz Zambrano (C-34/09, Sb. rozh. s. I-1177).

33

Za těchto okolností se Korkein hallinto-oikeus rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

Věc C-356/11

Věc C-357/11

34

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 8. září 2011 byly žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věcech C-356/11 a C-357/11 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i rozsudku. Žádost předkládajícího soudu, aby byly tyto dvě věci projednány ve zrychleném řízení podle článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 104a prvního pododstavce jednacího řádu Soudního dvora ve znění platném v rozhodné době, byla zamítnuta.

35

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, zda musí být ustanovení unijního práva týkající se občanství Unie vykládána tak, že brání tomu, aby členský stát odepřel státnímu příslušníkovi třetí země povolení k pobytu, o něž žádá z důvodu sloučení rodiny, ačkoli snahou tohoto státního příslušníka je pobývat se svou manželkou, rovněž státní příslušnicí třetí země legálně pobývající v tomto členském státě, která je matkou dítěte, jež pochází z prvního manželství a jež je občanem Unie, a s dítětem pocházejícím z jejich vlastního svazku, jež má rovněž státní příslušnost třetí země.

36

Předkládající soud se v tomto ohledu táže, zda skutečnost, že žadatel o povolení k pobytu žije ve společné domácnosti se svou manželkou, není biologickým otcem dítěte, které je občanem Unie, a není osobou pověřenou péčí o toto dítě, může mít dopad na způsob, jakým je třeba vykládat ustanovení týkající se občanství Unie.

37

Finská, dánská, německá, italská, nizozemská a polská vláda, jakož i Evropská komise, mají za to, že článek 20 SFEU nebrání tomu, aby členský stát odepřel právo pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který se nachází v takové situaci, o jakou se jedná ve věcech v původním řízení.

38

Tyto vlády a tento orgán v podstatě tvrdí, že se zásady formulované Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Ruiz Zambrano vztahují na naprosto výjimečné situace, v nichž by uplatnění vnitrostátního pravidla vedlo ke zbavení možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích ze statusu občana Unie. V tomto případě se však skutkové okolnosti sporů v původních řízeních podstatně liší od skutkových okolností ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek. Pan O. ani pan M. totiž nejsou biologickými otci dětí nízkého věku, kteří jsou občané Unie a od nichž se tyto osoby snaží odvodit své právo pobytu. Nejsou ani osobami pověřenými péčí o tyto děti. Mimoto vzhledem k tomu, že samotné matky těchto dětí mají ve Finsku právo trvalého pobytu, jejich děti, jež jsou občany Unie, nemusí na rozdíl od dětí, o které se jednalo ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Ruiz Zambrano, opustit území Unie. Kdyby se matky těchto občanů Unie rozhodly opustit území Unie za účelem zachování celistvosti rodiny, nejednalo by se o nevyhnutelný důsledek odepření práva pobytu jejich manželům.

39

Německá a italská vláda zejména zdůrazňují, že pan O. ani pan M. netvoří jádro rodiny dotyčných občanů Unie, jelikož nejsou biologickými otci těchto dětí ani osobami, na něž jsou tyto děti odkázány výživou.

40

Je třeba především upřesnit, že bez ohledu na to, kdo jsou podle ustanovení vnitrostátního práva žadatelé v původním řízení, ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, jednoznačně vyplývá, že žádosti o povolení k pobytu pana O. a pana M. předložené z důvodu sloučení rodiny, se týkají paní S. a paní L., které legálně pobývají ve Finsku, jakožto osob usilujících o sloučení rodiny, tedy jakožto osob, od nichž je žádost o sloučení rodiny odvozena.

41

Co se týče nejprve směrnice 2004/38, je třeba připomenout, že právo na vstup a pobyt v členském státě na základě této směrnice nepřísluší všem státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, ale pouze těm, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, který využil svého práva volného pohybu tím, že se usadil v jiném členském státě, než je členský stát, jehož je státním příslušníkem (rozsudky ze dne 25. července 2008, Metock a další, C-127/08, Sb. rozh. s. I-6241, bod 73, jakož i ze dne 15. listopadu 2011, Dereci a další, C-256/11, Sb. rozh. s. I-11315, bod 56).

42

V projednávané věci je vzhledem k tomu, že dotčení občané Unie, kteří jsou oba dva dětmi nízkého věku, nikdy nevyužili svého práva volného pohybu a vždy pobývali v členském státě, jehož mají státní příslušnost, třeba konstatovat, že nespadají pod pojem „oprávněné osoby“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38, takže tato směrnice se na ně ani na jejich rodinné příslušníky nevztahuje (výše uvedený rozsudek Dereci a další, bod 57).

43

Pokud jde dále o článek 20 SFEU, Soudní dvůr již měl příležitost rozhodnout, že situace občana Unie, který stejně jako děti finské státní příslušnosti, o něž se jedná ve věcech v původním řízení, nevyužil práva volného pohybu, nemůže být v důsledku této pouhé skutečnosti postavena na roveň čistě vnitrostátní situaci, tedy situaci, která nemá žádnou spojitost s žádnou ze situací upravených unijním právem (viz výše uvedený rozsudek Ruiz Zambrano; rozsudek ze dne 5. května 2011, McCarthy, C-434/09, Sb. rozh. s. I-3375, bod 46, jakož i výše uvedený rozsudek Dereci a další, bod 61).

44

Vzhledem k tomu, že je status občana Unie předurčen k tomu, být základním statusem státních příslušníků členských států, mají děti pocházející z prvních manželství paní S. a paní L. jakožto státní příslušníci členského státu status občana Unie podle čl. 20 odst. 1 SFEU, takže se mohou i vůči členskému státu, jehož mají státní příslušnost, dovolávat práv, která s tímto statusem souvisejí (viz výše uvedené rozsudky McCarthy, bod 48, jakož i Dereci a další, bod 63).

45

Z tohoto důvodu Soudní dvůr rozhodl, že článek 20 SFEU brání vnitrostátním opatřením, včetně rozhodnutí o odepření pobytu rodinných příslušníků občana Unie, jejichž účinkem je to, že občané Unie jsou připraveni o možnost skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z jejich statusu (viz výše uvedený rozsudek Ruiz Zambrano, bod 42).

46

Co se konečně týče práva pobytu osoby, která je státním příslušníkem třetí země, v členském státě, v němž pobývají její děti nízkého věku, jež jsou státními příslušníky tohoto členského státu, jež jsou odkázány výživou na tuto osobu a jež má tato osoba se svým manželem nebo manželkou ve společné péči, Soudní dvůr měl za to že odepření pobytu bude mít za následek to, že tyto děti, které jsou občany Unie, budou donuceny opustit území Unie, aby doprovázely své rodiče, a že tito občané Unie nebudou moci ve skutečnosti využívat podstatné části práv plynoucích z jejich statusu (viz výše uvedený rozsudek Ruiz Zambrano, body 43 a 44).

47

Kritérium týkající se zbavení podstatné části práv plynoucích ze statusu občana Unie se ve věcech, ve kterých byly vydány výše uvedené rozsudky Ruiz Zambrano, jakož i Dereci a další, vztahuje na situace vyznačující se okolností, že občan Unie je de facto nucen opustit nejen území členského státu, jehož je státním příslušníkem, ale rovněž Unie jako celku.

48

Toto kritérium má tedy velmi zvláštní charakter v tom, že se vztahuje na situace, v nichž nemůže být výjimečně státnímu příslušníkovi třetí země, rodinnému příslušníkovi státního příslušníka členského státu odepřeno právo na pobyt, neboť jinak by byl popřen užitečný účinek občanství Unie, kterého posledně uvedený státní příslušník požívá (výše uvedený rozsudek Dereci a další, bod 67).

49

V projednávané věci předkládajícímu soudu přísluší, aby stanovil, zda zamítnutí žádostí o povolení k pobytu podaných z důvodu sloučení rodiny za takových okolností, o jaké se jedná ve sporech v původním řízení, znamená, že jsou dotyční občané Unie připraveni o možnost skutečně využívat podstatnou část práv plynoucích z jejich statusu.

50

V rámci tohoto posouzení je třeba vzít v úvahu skutečnost, že matky občanů Unie mají v dotyčném členském státě povolení k trvalému pobytu, takže z právního hlediska nemají tyto matky ani jejich děti, jež jsou občany Unie a jež jsou na ně odkázány výživou, povinnost opustit území tohoto členského státu a území Unie jako celku.

51

Pro účely přezkumu otázky, zda nedochází k tomu, že dotyční občané Unie ve skutečnosti nemohou využívat podstatné části práv plynoucích z jejich statusu, je rovněž relevantní otázka péče o děti osob usilujících o sloučení rodiny a skutečnost, že tyto děti jsou součástí rekonstituovaných rodin. Vzhledem k tomu, že dotyční občané Unie nízkého věku byli svěřeni do výlučné péče paní S. a paní L., jejich rozhodnutí opustit území členského státu, jehož jsou tyto děti státními příslušníky, za účelem zachování celistvosti rodin by připravilo tyto občany Unie o možnost jakéhokoli kontaktu se svými biologickými otci v případě, že takový kontakt byl do této doby udržován. Na druhé straně rozhodnutí zůstat na území tohoto členského státu za účelem zachování případného vztahu občanů Unie nízkého věku s jejich biologickými otci by mělo negativní dopad na vztah druhých dětí, státních příslušníků třetích zemí, se svými biologickými otci.

52

V tomto ohledu však pouhá skutečnost, že z důvodů hospodářských nebo pro zachování celistvosti rodiny na území Unie může být žádoucí, aby mohli příslušníci rodiny složené ze státních příslušníků třetích zemí a občana Unie nízkého věku pobývat s tímto občanem na území Unie v členském státě, jehož je tento občan státním příslušníkem, nepostačuje sama o sobě k učinění závěru, že by uvedený občan Unie byl nucen opustit území Unie, kdyby takové právo pobytu nebylo přiznáno (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Dereci a další, bod 68).

53

V rámci posouzení zmíněného v bodě 49 tohoto rozsudku, jež přísluší provést předkládajícímu soudu, musí tento soud přezkoumat všechny okolnosti projednávaného případu, aby určil, zda rozhodnutí odepřít povolení k pobytu ve věcech v původním řízení mohou ve skutečnosti vést k popření užitečného účinku občanství Unie, kterého dotyční občané Unie požívají.

54

Skutečnost, že osoba, pro kterou se žádá o právo pobytu z důvodu sloučení rodiny, žije či nežije ve společné domácnosti s osobou usilující o sloučení rodiny a s ostatními rodinnými příslušníky, není při tomto posouzení rozhodující, jelikož nelze vyloučit, že někteří rodinní příslušníci, kterých se týká žádost o sloučení rodiny, přicestují do dotyčného členského státu nezávisle na zbytku rodiny.

55

Na rozdíl od toho, co tvrdí německá a italská vláda, je třeba uvést, že i když se zásady formulované ve výše uvedeném rozsudku Ruiz Zambrano použijí pouze za výjimečných okolností, z judikatury Soudního dvora nevyplývá, že se jejich použití omezuje na situace, v nichž existuje biologický vztah mezi státním příslušníkem třetí země, pro něhož se žádá o právo pobytu, a občanem Unie, které je dítětem nízkého věku, od něhož by bylo případně odvozováno právo pobytu žadatele.

56

Naproti tomu jak právo trvalého pobytu matek občanů Unie nízkého věku, tak i skutečnost, že tito občané nejsou na státních příslušnících třetích zemí, pro které se žádá o právo pobytu, právně, finančně nebo citově závislí, je třeba vzít v úvahu při přezkumu otázky, zda v důsledku rozhodnutí o odepření pobytu by tito občané nemohli ve skutečnosti využívat podstatné části práv plynoucích z jejich statusu. Jak uvedl generální advokát v bodě 44 svého stanoviska, právě vztah závislosti mezi občanem Unie nízkého věku a státním příslušníkem třetí země, jemuž bylo odepřeno právo pobytu, může zpochybnit užitečný účinek občanství Unie, jelikož právě tato závislost by vedla k tomu, že by občan Unie byl v důsledku takového zamítavého rozhodnutí de facto nucen opustit nejen území členského státu, jehož je státním příslušníkem, ale rovněž Unie jako celku (viz výše uvedené rozsudky Ruiz Zambrano, body 43 a 45, jakož i Dereci a další, body 65 až 67).

57

S výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, máme za to, že z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že tato závislost by mohla ve věcech v původním řízení chybět.

58

S ohledem na výše uvedené je třeba uvést, že článek 20 SFEU musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby členský stát odepřel státnímu příslušníkovi třetí země povolení k pobytu, o něž žádá z důvodu sloučení rodiny, byť je snahou tohoto státního příslušníka pobývat se svou manželkou, rovněž státní příslušnicí třetí země legálně pobývající v tomto členském státě, která je matkou dítěte, jež pochází z prvního manželství a jež je občanem Unie, jakož i s dítětem pocházejícím z jejich vlastního svazku, jež je rovněž státním příslušníkem třetí země, nemá-li takové odepření pro dotyčného občana Unie za následek zbavení možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích ze statusu občana Unie, ověření čehož přísluší předkládajícímu soudu.

59

V případě, že tento soud rozhodne, že za okolností věcí, které mu byly předloženy, takové zbavení možnosti nevyplývá z rozhodnutí o odepření povolení k pobytu, o které se jedná ve věcech v původním řízení, nepředjímá to odpověď na otázku, zda na jiném základě, zejména na základě práva na ochranu rodinného života, nesmí být právo na pobyt pana O. ani pana M. odepřeno. Touto otázkou je třeba se zabývat v rámci ustanovení týkajících se ochrany základních práv a v závislosti na jejich použitelnosti (viz výše uvedený rozsudek Dereci a další, bod 69).

60

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr může na základě své judikatury vzít v úvahu i jiné předpisy unijního práva než ty, na které odkazuje vnitrostátní soud ve své otázce a které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena (zejména viz rozsudek ze dne 26. dubna 2007, Alevizos, C-392/05, Sb. rozh. s. I-3505, bod 64).

61

V projednávané věci se předkládající soud v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce odvolával na směrnici 2003/86, aniž položil otázku, která by se této směrnice týkala.

62

Stejně tak finská vláda a částečně italská, nizozemská a polská vláda, jakož i Komise tvrdí, že právo pobytu pana O. a pana M. a situace jejich rodin byly nebo musí být přezkoumány ve světle ustanovení směrnice 2003/86.

63

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 1 uvedené směrnice je jejím cílem stanovit podmínky pro uplatňování práva na sloučení rodiny státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států.

64

Definice rodinných příslušníků uvedená v čl. 4 odst. 1 téže směrnice zahrnuje manžela nebo manželku osoby usilující o sloučení rodiny, společné děti osoby usilující o sloučení rodiny a jejího manžela nebo jeho manželky, nezletilé děti osoby usilující o sloučení rodiny a nezletilé děti jejího manžela nebo manželky, pokud mají tyto posledně uvedené osoby děti v opatrování a tyto děti jsou na nich závislé.

65

Z toho vyplývá, že jádro rodiny, na které odkazuje bod 9 odůvodnění směrnice 2003/86, bylo zákonodárcem Unie formulováno široce.

66

Podle čl. 3 odst. 3 směrnice 2003/86 se však tato směrnice nevztahuje na rodinné příslušníky občana Unie.

67

V bodě 48 výše uvedeného rozsudku Dereci a další došel Soudní dvůr k závěru, že vzhledem k tomu, že v rámci sporů v původních řízeních pobývají ve členském státě občané Unie a jejich rodinnými příslušníky jsou státní příslušníci třetích zemí, kteří usilují o vstup do tohoto státu a pobyt v něm za účelem zachování rodinné jednoty s těmito občany, směrnice 2003/86 se na tyto státní příslušníky třetích zemí nevztahuje.

68

Na rozdíl od okolností, které charakterizovaly věci, ve kterých byl vydán výše uvedený rozsudek Dereci a další, jsou paní S. a paní L. státními příslušnicemi třetích zemí, které legálně pobývají v členském státě a které žádají o sloučení rodiny. Je tedy třeba jim přiznat postavení „osob usilujících o sloučení rodiny“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 2003/86. Mimoto jsou společné děti těchto posledně uvedených osob a jejich manželů samy státními příslušníky třetích zemí, a tedy nemají status občana Unie přiznaný článkem 20 SFEU.

69

S ohledem na cíl sledovaný směrnicí 2003/86, jímž je usnadnit sloučení rodiny (rozsudek ze dne 4. března 2010, Chakroun, C-578/08, Sb. rozh. s. I-1839, bod 43) a ochrana, která má být poskytnuta státním příslušníkům třetích zemí, zejména nezletilým osobám, nelze použití této směrnice vyloučit pouze z toho důvodu, že jeden z rodičů nezletilého dítěte, státního příslušníka třetí země, je rovněž rodičem občana Unie, jež pochází z prvního manželství.

70

Článek 4 odst. 1 směrnice 2003/86 ukládá členským státům přesně vymezené pozitivní povinnosti, kterým odpovídají jasně definovaná subjektivní práva. Členské státy jsou v případech určených touto směrnicí povinny povolit sloučení některým rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny, aniž mohou uplatnit svůj prostor pro uvážení (viz rozsudek ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada, C-540/03, Sb. rozh. s. I-5769, bod 60).

71

Uvedené ustanovení však vyžaduje dodržení podmínek formulovaných zejména v kapitole IV směrnice 2003/86. Článek 7 odst. 1 písm. c) této směrnice je součástí těchto podmínek a dovoluje členským státům vyžadovat důkaz o tom, že osoba usilující o sloučení rodiny má stálé a pravidelné příjmy, které jsou dostatečné k uhrazování jejích vlastních potřeb a potřeb jejích rodinných příslušníků bez využití systému sociální pomoci dotyčného členského státu. Totéž ustanovení upřesňuje, že členské státy zhodnotí tyto příjmy podle jejich povahy a pravidelnosti, přičemž mohou přihlédnout k výši minimální mzdy a důchodu v dotyčném státě, jakož i k počtu rodinných příslušníků (výše uvedený rozsudek Chakroun, bod 42).

72

Co se týče uvedeného čl. 4 odst. 1, je třeba především zdůraznit, že předmětem individuálního přezkumu žádostí o sloučení rodiny vyžadovaného směrnicí 2003/86 jsou v zásadě zdroje osoby usilující o sloučení rodiny, a nikoli zdroje státního příslušníka třetí země, pro kterého se žádá o právo pobytu z důvodu sloučení rodiny (viz výše uvedený rozsudek Chakroun, body 46 a 47).

73

Mimoto, co se týče uvedených zdrojů, výraz „využití systému sociální pomoci“ uvedený v čl. 7 odst. 1 písm. c) směrnice 2003/86 nedovoluje členskému státu zamítnout sloučení rodiny osobě, která o ně usiluje a prokáže stálé a pravidelné finanční příjmy, jež jsou dostatečné k uhrazení jejích vlastních potřeb i potřeb jejích rodinných příslušníků, která by však vzhledem k výši svých příjmů mohla využít zvláštní pomoc určenou k pokrytí zvláštních, individuálně určených nezbytných životních nákladů nebo opatření na podporu příjmu (viz výše uvedený rozsudek Chakroun, bod 52).

74

Kromě toho, jelikož sloučení rodiny platí jako obecné pravidlo, Soudní dvůr rozhodl, že schopnost stanovená v čl. 7 odst. 1 písm. c) směrnice 2003/86 musí být vykládána striktně. Prostor pro uvážení přiznaný členským státům jimi tedy nesmí být využíván takovým způsobem, který by ohrožoval cíl směrnice a její užitečný účinek (výše uvedený rozsudek Chakroun, bod 43).

75

Konečně je třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 2 odůvodnění směrnice 2003/86, že tato směrnice ctí základní práva a řídí se zásadami zakotvenými v Listině.

76

Článek 7 Listiny, který obsahuje práva odpovídající právům zaručeným čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, uznává právo na respektování soukromého a rodinného života. Toto ustanovení Listiny musí být mimoto vykládáno ve spojení s povinností zohlednit nejvlastnější zájem dítěte, uznanou v čl. 24 odst. 2 Listiny, přičemž je třeba přihlédnout k nutnosti, aby dítě udržovalo pravidelné osobní vztahy s oběma rodiči, vyjádřené v odstavci 3 téhož článku (viz výše uvedený rozsudek Parlament v. Rada, bod 58, a rozsudek ze dne 23. prosince 2009, Detiček, C-403/09 PPU, Sb. rozh. s. I-12193, bod 54).

77

Článek 7 odst. 1 písm. c) směrnice 2003/86 nelze vykládat a uplatňovat takovým způsobem, kterým by se porušovala základní práva stanovená uvedenými ustanoveními Listiny.

78

Členské státy totiž nejen musí vykládat své vnitrostátní právo v souladu s unijním právem, ale musí rovněž dbát na to, aby se neopíraly o výklad znění předpisu sekundárního práva, který koliduje se základními právy chráněnými právním řádem Unie (viz výše uvedené rozsudky Parlament v. Rada, bod 105, a Detiček, bod 34).

79

I když články 7 a 24 Listiny zajisté zdůrazňují důležitost rodinného života pro děti, nemohou být vykládány tak, že zbavují členské státy prostoru pro uvážení, kterým disponují při přezkumu žádostí o sloučení rodiny (v tomto smyslu viz rozsudek Parlament v. Rada, bod 59).

80

Během takového přezkumu a zejména při určení, zda jsou splněny podmínky uvedené v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/86, však musí být ustanovení této směrnice vykládána a uplatňována ve světle článku 7 a čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny, jak ostatně vyplývá ze znění bodu 2 odůvodnění a čl. 5 odst. 5 této směrnice, které ukládají členským státům přezkoumat dotčené žádosti o sloučení rodiny v zájmu dotyčných dětí a s cílem upřednostnit rodinný živost.

81

Příslušné vnitrostátní orgány musí při provádění směrnice 2003/86 a přezkumu žádostí o sloučení rodiny vyváženým a odpovídajícím způsobem posoudit všechny zájmy, jež jsou ve hře, přičemž musí zejména přihlédnout k zájmům dotyčných dětí.

82

S ohledem na výše uvedené je třeba na položené otázky odpovědět následovně:

83

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 20 SFEU musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby členský stát odepřel státnímu příslušníkovi třetí země povolení k pobytu, o něž žádá z důvodu sloučení rodiny, byť je snahou tohoto státního příslušníka pobývat se svou manželkou, rovněž státní příslušnicí třetí země legálně pobývající v tomto členském státě, která je matkou dítěte, jež pochází z prvního manželství a které je občanem Unie, jakož i s dítětem pocházejícím z jejich vlastního svazku, které je rovněž státním příslušníkem třetí země, nemá-li takové odepření pro dotyčného občana Unie za následek zbavení možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích ze statusu občana Unie, ověření čehož přísluší předkládajícímu soudu.

Takové žádosti o povolení k pobytu z důvodu sloučení rodiny, o jaké se jedná ve věcech v původním řízení, spadají do rozsahu působnosti směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny. Článek 7 odst. 1 písm. c) této směrnice musí být vykládán tak, že i když mohou členské státy požadovat, aby osoba usilující o sloučení rodiny prokázala, že má stálé a pravidelné finanční příjmy, které jsou dostatečné pro její výživu i výživu jejích rodinných příslušníků, musí být tato možnost uplatňována ve světle článku 7 a čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny základních práv Evropské unie, které ukládají členským státům přezkoumat žádosti o sloučení rodiny v zájmu dotyčných dětí a též s cílem upřednostnit rodinný život, jakož i zabránit tomu, aby byl ohrožen cíl této směrnice nebo její užitečný účinek. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda byly tyto požadavky dodrženy při přijetí rozhodnutí odepřít povolení k pobytu, o něž se jedná ve věcech v původním řízení.