1. 

V řízeních před Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu (dále jen „OHIM“ nebo „úřad“) obecně platí, není-li stanoveno jinak, že předložení skutečností a důkazů účastníky řízení je stále možné i po uplynutí lhůt, kterým podléhá takové předložení podle ustanovení nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Společenství (dále jen „nařízení č. 207/2009“) ( 2 ), a že OHIM nic nezakazuje přihlédnout ke skutečnostem a důkazům, které byly takto opožděně uvedeny nebo předloženy. Soudní dvůr ve věci OHIM v. Kaul ( 3 ) tímto způsobem vyložil čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství (dále jen „nařízení č. 40/94“) ( 4 ), který je nyní článkem 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009.

2. 

V tomto kasačním opravném prostředku proti rozsudku Tribunálu ze dne 29. září 2011 ve věci New Yorker SHK Jeans v. OHIM, T-415/09 (dále jen „napadený rozsudek“) ( 5 ), má Soudní dvůr v podstatě posoudit, zda pravidlo 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95 (dále jen „prováděcí nařízení“) ( 6 ), které se týká lhůty, v níž má osoba, která podala námitky, předložit důkaz o skutečném užívání v námitkovém řízení, je výjimkou z tohoto všeobecného pravidla.

3. 

V jiném, rovněž dnes předneseném stanovisku ve věcech C-609/11 P a C-610/11 P, Centrotherm Systemtechnik v. OHIM a centrotherm Clean Solutions, se zabývám podobnou otázkou týkající se zohlednění takového důkazu v rámci řízení o výmazu.

4. 

Samostatnou, ale související otázkou je, zda odvolací senát má v rámci námitkového řízení diskreční pravomoc k zohlednění důkazů o existenci a platnosti starších ochranných známek a překladů, které byly předloženy po uplynutí lhůty stanovené námitkovým oddělením. Touto otázkou se zabývám v rovněž dnes předneseném stanovisku ve věci Rintisch v. OHIM, C-120/12 P, C-121/12 P a C-122/12 P.

5.

V době, kdy nastala většina relevantních skutečností ( 7 ), nařízení č. 207/2009 ještě nevstoupilo v platnost, a použilo se tedy nařízení č. 40/94. Do doby rozhodování odvolacího senátu vstoupilo v platnost nařízení č. 207/2009 ( 8 ). Účastníci řízení a Tribunál použili nařízení č. 207/2009. V každém případě nařízení č. 207/2009 ve skutečnosti pouze kodifikuje nařízení č. 40/94, ve znění pozdějších předpisů. V další části proto budu odkazovat na nařízení č. 207/2009.

6.

Článek 41 nařízení č. 207/2009, nadepsaný „Námitky“, stanoví:

„1.   Námitky proti zápisu ochranné známky mohou podat ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění přihlášky ochranné známky Společenství z důvodů, pro které nelze ochrannou známku zapsat podle článku 8:[ ( 9 ) ]

[…]

3.   Námitky musejí být podány písemně a musí být odůvodněny. […] Ve lhůtě stanovené úřadem může ten, kdo podal námitky, předložit na jejich podporu skutečnosti, důkazy a vyjádření.“

7.

Článek 42, nadepsaný „Průzkum námitek“, stanoví:

„1.   V průběhu průzkumu námitek vyzve úřad účastníky, aby pokaždé, kdy to bude nezbytné, předložili ve stanovené lhůtě vyjádření ke sdělení jiných stran nebo ke sdělení úřadu.

2.   Na žádost přihlašovatele je majitel starší ochranné známky Společenství, který podal námitky, povinen předložit důkaz o tom, že po dobu pěti let před zveřejněním přihlášky ochranné známky Společenství byla starší ochranná známka na území Společenství skutečně užívána pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána a které uvádí pro odůvodnění námitek, nebo důkaz o existenci řádných důvodů pro její neužívání, pokud je k tomuto dni starší ochranná známka Společenství zapsána nejméně po dobu pěti let. Nejsou-li takové důkazy předloženy, námitky se zamítnou. […]

3.   Odstavec 2 se vztahuje i na starší národní ochranné známky uvedené v čl. 8 odst. 2 písm. a) s tím, že užívání na území Společenství je nahrazeno užíváním na území členského státu, kde je starší národní ochranná známka chráněna.

[…]“

8.

Článek 75 stanoví, že „[r]ozhodnutí úřadu musí být odůvodněna. Mohou být založena pouze na důvodech, ke kterým měli účastníci možnost se vyjádřit“.

9.

Článek 76, nadepsaný „Zkoumání skutečností úřadem z úřední moci“, stanoví:

„1.   V průběhu řízení zkoumá úřad skutečnosti z moci úřední; v řízení týkajícím se relativních důvodů zamítnutí se však úřad při zkoumání omezí na skutečnosti, důvody a návrhy přednesené účastníky.

2.   Úřad nemusí přihlížet ke skutečnostem, které účastníci včas neuvedli, ani k důkazům, které včas nepředložili.“

10.

Prováděcí nařízení stanoví pravidla nezbytná k provedení nařízení č. 207/2009 ( 10 ). Jeho pravidla „by […] měla zajistit hladký a účinný průběh řízení před úřadem“ ( 11 ).

11.

Pravidlo 15 prováděcího nařízení stanoví, co sdělení o námitce „musí“ (odst. 2) a „může“ (odst. 3) obsahovat. Podle pravidla 15 odst. 3 písm. b) sdělení o námitce může zejména obsahovat „odůvodněné prohlášení obsahující hlavní skutečnosti a argumenty, ze kterých námitky vycházejí, a důkazy na podporu námitek“.

12.

Pravidlo 18 popisuje zahájení řízení v případě přípustné námitky ( 12 ):

13.

Pravidlo 19 stanoví:

„1.

Úřad poskytne osobě, která námitky podala, příležitost uvést skutečnosti, důkazy a argumenty na podporu svých námitek nebo na doplnění jakýchkoliv skutečností, důkazů a argumentů, které již byly předloženy podle pravidla 15 odst. 3, ve lhůtě, kterou stanoví a která bude činit alespoň dva měsíce ode dne, kdy bude námitkové řízení považováno za zahájené v souladu s pravidlem 18 odst. 1.

2.

Ve lhůtě uvedené v odstavci 1 předloží osoba, která námitky podala, i důkaz o existenci, platnosti a rozsahu ochrany své starší známky nebo staršího práva a důkazy o svém oprávnění podat námitky. […]

4.

Úřad nebude brát v úvahu písemná podání a dokumenty nebo jejich části, které nebyly předloženy nebo přeloženy do jazyka řízení ve lhůtě stanovené úřadem.“

14.

Pravidlo 20, nadepsané „Přezkoumání námitek“, stanoví:

„1.

Neprokáže-li do uplynutí lhůty uvedené v pravidle 19 odst. 1[ ( 13 ) ] osoba, která námitky podala, existenci, platnost a rozsah ochrany své starší známky nebo staršího práva a své oprávnění k podání námitek, budou námitky zamítnuty jako neodůvodněné.

2.

Nejsou-li námitky zamítnuty podle odstavce 1, informuje úřad o podání námitek přihlašovatele a vyzve jej, aby ve lhůtě stanovené úřadem podal své připomínky.

3.

Nepodá-li přihlašovatel žádné připomínky, rozhodne úřad o námitce na základě dostupných důkazů.

4.

Připomínky přihlašovatele se sdělí osobě, která podala námitky, a úřad ji vyzve, považuje-li to za nezbytné, aby odpověděla ve lhůtě, kterou úřad stanoví.

6.

Ve vhodných případech může úřad vyzvat účastníky, aby své připomínky omezili na určité otázky, přičemž v takovém případě umožní účastníkům vznést ostatní otázky v pozdější fázi řízení. V žádném případě není úřad povinen informovat účastníky o tom, které skutečnosti nebo důkazy by mohly být nebo nebyly předloženy.

15.

Pravidlo 22, nadepsané „Důkaz o užívání“, stanoví:

„1.

Žádost o důkaz o užívání podle [čl. 42 odst. 2 nařízení č. 207/2009] je přípustná pouze tehdy, podá-li přihlašovatel tuto žádost ve lhůtě stanovené úřadem podle pravidla 20 odst. 2.

2.

Má-li osoba, která podala námitky, předložit důkaz o užívání nebo doložit, jaké jsou řádné důvody pro neužívání, vyzve ji úřad, aby poskytla požadovaný důkaz ve lhůtě, kterou jí stanoví. Nepředloží-li osoba, která podala námitky, tento důkaz před uplynutím lhůty, úřad námitky zamítne.

3.

Údaje a doklady pro poskytnutí důkazu o užívání tvoří údaje týkající se místa, času, rozsahu a povahy užívání namítané ochranné známky na výrobcích nebo službách, pro které byla zapsána a na základě kterých jsou podány námitky, a důkazy na podporu těchto údajů podle odstavce 4.

4.

Důkazy se předkládají v souladu s pravidly 79 a 79a[ ( 14 ) ] a zpravidla se omezí na předložení podpůrné dokumentace a předmětů, jako jsou například obaly, etikety, ceníky, katalogy, faktury, fotografie, novinové inzeráty a písemná prohlášení podle čl. [78 odst. 1 písm. f) nařízení č. 207/2009].

5.

Žádost o důkaz o užívání může, ale nemusí být učiněna současně s předložením připomínek k důvodům, na kterých jsou námitky založeny. Tyto připomínky mohou být podány společně s připomínkami v reakci na důkaz o užívání.

16.

Třetí pododstavec pravidla 50 odst. 1, nadepsaného „Projednání odvolání“, stanoví:

„Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení, omezí senát přezkum odvolání na skutečnosti a důkazy předložené ve lhůtách stanovených nebo určených námitkovým oddělením v souladu s nařízením a těmito pravidly, pokud se senát nedomnívá, že by měly být vzaty v úvahu další nebo doplňkové skutečnosti a důkazy podle [čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009].“

17.

Pravidlo 71 odst. 1 stanoví, že úřad může za určitých podmínek stanovenou lhůtu prodloužit.

18.

Společnost New Yorker SHK Jeans GmbH & Co. KG (dále jen „New Yorker Jeans“) podala dne 31. října 2003 přihlášku slovního označení „FISHBONE“ jako ochranné známky Společenství. Žádala o zápis této ochranné známky mimo jiné pro výrobky zařazené do tříd 18 a 25 Niceské dohody ( 15 ). Tato přihláška byla zveřejněna dne 1. listopadu 2004.

19.

Dne 28. ledna 2005 společnost Vallis K. – Vallis A. & Co OE (dále jen „Vallis“) podala sdělení o námitkách proti tomuto zápisu. Její námitky se zakládaly na existenci starší řecké obrazové ochranné známky obsahující slova „Fishbone“ a „Beachwear“, která byla zapsána dne 17. května 1996 pro „trička, plážové oděvy“ zařazené do třídy 25 Niceské dohody ( 16 ).

20.

Dopisem ze dne 5. dubna 2006 požádala společnost New Yorker Jeans, aby společnost Vallis předložila důkaz o užívání své ochranné známky. OHIM společnost Vallis vyzval, aby tak učinila do 6. června 2006.

21.

Dopisem ze dne 6. června 2006 společnost Vallis předložila následující důkazy: (i) čestné prohlášení ze dne 1. června 2006, (ii) různé faktury a (iii) několik fotografií. Dopisem ze dne 25. září 2006 společnost New Yorker Jeans namítla, že důkazy („první část důkazů“) nedostatečně prokazují skutečné užívání starší ochranné známky.

22.

Dopisem ze dne 14. listopadu 2006 vyzval OHIM společnost Vallis, aby na tyto námitky odpověděla a podala vyjádření do 14. ledna 2007.

23.

Dopisem doručeným dne 15. ledna 2007 ( 17 ) podala společnost Vallis další vyjádření a důkazy, zejména katalogy z let 2000, 2001 a 2003 (dále jen „druhá část důkazů“).

24.

Dne 26. května 2008 ( 18 ) námitkové oddělení OHIM vyhovělo námitkám v rozsahu, v němž byly uplatněny pro „tašky, batohy“ zařazené do třídy 18 a všechny výrobky zařazené do třídy 25. Jeho rozhodnutí, že nebezpečí záměny existovalo, vycházelo mimo jiné z katalogu pro rok 2001 předloženého spolu s dopisem ze dne 15. ledna 2007 (a tedy po 6. červnu 2006).

25.

Po odvolání společnosti New Yorker Jeans proti tomuto rozhodnutí ze dne 30. července 2009 odvolací senát OHIM potvrdil rozhodnutí námitkového oddělení v části, která se týkala výrobků zařazených do třídy 25, ale zamítl námitky pro „batohy, vaky“ zařazené do třídy 18. Zejména rozhodl, že námitkové oddělení nepochybilo, když nezohlednilo druhou část důkazů předložených spolu s dopisem doručeným dne 15. ledna 2007.

26.

Ve své žalobě v prvním stupni se společnost New Yorker Jeans domáhala, aby Tribunál:

27.

Společnost New Yorker Jeans vznesla čtyři žalobní důvody, zejména porušení:

28.

Dne 29. září 2011 Tribunál zamítl žalobu jako neopodstatněnou a uložil společnosti New Yorker Jeans náhradu nákladů řízení.

29.

Kasační opravný prostředek podaný společností New Yorker Jeans se týká pouze té části rozsudku, v níž Tribunál zohlednil druhou část důkazů předložených s dopisem ze dne 15. ledna 2007.

30.

V bodech 23 a 24 napadeného rozsudku Tribunál shrnul judikaturu týkající se diskreční pravomoci OHIM ohledně přihlédnutí ke skutečnostem a důkazům předloženým po uplynutí příslušné lhůty:

31.

V bodech 25 a 26 napadeného rozsudku Tribunál (nepřímo) uplatnil rozsudek Soudního dvora ve věci OHIM v. Kaul na pravidlo 22 odst. 2 prováděcího nařízení:

32.

Tribunál dále v bodech 27 až 36 napadeného rozsudku uvádí důvody pro zamítnutí žalobního důvodu navrhovatelky:

[…]

[…]

[…]

33.

Kasační opravný prostředek je založen na jediném důvodu, že Tribunál porušil čl. 42 odst. 2 a 3 a čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 a pravidlo 22 odst. 2 prováděcího nařízení tím, že rozhodl, že OHIM může zohlednit dodatečné důkazy o skutečném užívání předložené po uplynutí lhůty stanovené OHIM k předložení těchto důkazů.

34.

Společnost New Yorker Jeans navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, zrušil rozhodnutí odvolacího senátu ze dne 30. července 2009 v rozsahu, v němž bylo odvolání zamítnuto a v němž bylo potvrzeno zamítnutí přihlášky pro výrobky zařazené do třídy 25, anebo případně vrátil věc Tribunálu, aby vydal konečné rozhodnutí. Dále navrhuje, aby Soudní dvůr uložil OHIM náhradu nákladů řízení v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku.

35.

OHIM tvrdí, že celý kasační opravný prostředek je neopodstatněný, a navrhuje, aby Soudní dvůr uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

36.

Společnost New Yorker Jeans tvrdí, že ze znění odstavce 2 ve spojení s odstavci 3 a 4 pravidla 22 prováděcího nařízení vyplývá, že OHIM musí zamítnout námitky a nemá diskreční pravomoc, aby rozhodl jinak, není-li ve lhůtě stanovené v pravidle 22 odst. 2 druhé větě předložen dostatečný důkaz o místě, času, rozsahu a povaze užívání namítané ochranné známky (v tomto případě nejpozději 6. června 2006). Toto zamítnutí nevede k žádnému bezdůvodnému znevýhodnění osoby, která podala námitky, jež si byla při podání námitek vědoma, že může být požádána o prokázání skutečného užívání dovolávané ochranné známky. Osoba, která podala námitky, tak měla dostatek času na přípravu důkazů, a v případě potřeby mohla požádat o prodloužení lhůty uvedené v pravidle 22 odst. 2. Za těchto okolností není třeba umožnit osobě, která podala námitky, předložit druhou část důkazů. Pravidlo 22 odst. 2 je tedy výjimkou ze všeobecného pravidla obsaženého v čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, jakož i z pravidel stanovených v čl. 42 odst. 1 a článku 74 druhé větě nařízení č. 207/2009 ( 21 ) a z pravidla 20 odst. 4 prováděcího nařízení.

37.

I kdyby Soudní dvůr potvrdil rozhodnutí Tribunálu, že druhá část důkazů je přípustným dodatečným důkazem, a rozhodl, že se použije pravidlo 20 odst. 4 prováděcího nařízení, společnost New Yorker Jeans tvrdí, že Tribunál rozhodl nesprávně, že OHIM nezneužil svou diskreční pravomoc, když tyto důkazy zohlednil.

38.

OHIM zastává názor, že pravidlo 22 odst. 2 je nejasné, pokud se jedná o rozdíl mezi novými a dodatečnými důkazy. Druhá věta stanoví, že úřad musí námitky zamítnout, nepředloží-li osoba, která podala námitky, „tento důkaz“ před uplynutím lhůty. To se vztahuje na případy, kdy osoba, která podala námitky, nepředloží ve lhůtě nic, ale neodkazuje výslovně na případy, kdy bylo něco prostřednictvím „tohoto důkazu“ předloženo, ale není to dostatečné. Soudní dvůr tedy musí určit, zda se lhůta stanovená v pravidle 22 odst. 2 použije (i) pouze na opožděné a nové důkazy (a případně též na důkazy předložené na doplnění původních důkazů, které byly prokazatelně irelevantní, zjevně neúplné anebo de minimis, pokud jde o příslušné údaje o užívání – protože v těchto případech by zásady hospodárnosti řízení a účinnosti byly přímo zneužity právě tím účastníkem řízení, který žádá o to, aby dostal druhou šanci); anebo (ii) i na dodatečné důkazy, které, ač pouze doplňují a ucelují dříve předložené materiály, jsou „nové“, protože předkládají nové skutečnosti nebo se týkají argumentů, které byly předtím nepodložené. OHIM zastává názor, že čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 by se stal bezpředmětným, pokud by důkazy podané po uplynutí stanovené lhůty nemohly být nikdy zohledněny. Dále odmítá tvrzení, že dodatečné důkazy by měly být přijaty pouze tehdy, pokud dále dokládají užívání, které už bylo prokázáno: pokud byly původní důkazy dostatečné k prokázání skutečného užívání, neexistovala by potřeba ani důvod k předložení dodatečných důkazů.

39.

Oba účastníci řízení jsou znepokojeni dopadem výkladu pravidla 22 odst. 2 na průběh námitkového řízení. Společnost New Yorker Jeans tvrdí, že lhůtu stanovenou v pravidle 22 odst. 2 nelze obejít tím, že je osoba, která podala námitky, vyzvána k předložení dalších vyjádření podle pravidla 20 odst. 4. Pokud by osoba, která podala námitky, mohla předložit důkazy a vyjádření, přihlašovatel by učinil lépe, pokud by na nedostatečné důkazy předložené v rámci původní lhůty nereagoval. Takový výsledek by byl v rozporu s cílem pravidla 22 odst. 2, jímž je učinit námitkové řízení účinným a předvídatelným, jakož i se zásadou právní jistoty a potřebou jasných a řádných řízení.

40.

OHIM tvrdí, že pravidlo 22 odst. 2 je zvláštním vyjádřením zásady hospodárnosti řízení, protože vyžaduje, aby průzkum byl okamžitě ukončen, je-li zřejmé, že námitky jsou zjevně neopodstatněné. V případě, že existuje alespoň nějaký důkaz o užívání, neexistuje důvod pro okamžité ukončení průzkumu. Důkaz, který již byl předložen, musí být oznámen přihlašovateli, aby mohl využít svého práva na obhajobu tím, že se k němu vyjádří. Následně OHIM může zahájit nové kolo vyjádření podle čl. 42 odst. 1 nařízení č. 207/2009 (jako tomu bylo v této věci) anebo přijmout konečné rozhodnutí ve věci samé společným projednáním dostatečnosti důkazů a důvodů.

41.

OHIM tvrdí, že výklad Tribunálu je správný a je v souladu se zásadami stanovenými v rozsudku OHIM v. Kaul, protože:

42.

Ústředním tématem kasačního opravného prostředku je, zda námitkové oddělení OHIM má diskreční pravomoc k zohlednění důkazů o skutečném užívání, které obdrželo po uplynutí původní lhůty stanovené k předložení důkazů.

43.

Na podporu svého jediného důvodu kasačního opravného prostředku společnost New Yorker Jeans vznáší tři argumenty. Ty se částečně shodují s argumenty, které předložila na podporu svého prvního žalobního důvodu před Tribunálem. Její hlavní argument se týká předložení důkazů k prokázání skutečného užívání v rámci námitkového řízení. Podpůrně navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nesprávně charakterizoval dodatečné důkazy. Pokud by Soudní dvůr nesouhlasil, společnost New Yorker Jeans vznáší další argument týkající se stanoviska Tribunálu k diskreční pravomoci OHIM rozhodovat o tom, zda má či nemá tyto důkazy zohlednit. Každým argumentem se budu zabývat samostatně.

44.

Společnost New Yorker Jeans namítá porušení nařízení č. 207/2009 a prováděcího nařízení. Toto prováděcí nařízení obsahuje pravidla potřebná k uplatnění prvně zmíněného nařízení ( 22 ). Nelze ho proto vykládat způsobem, který by byl s tímto nařízením v rozporu.

45.

Podstatou kasačního opravného prostředku je, zda OHIM, konkrétně jeho námitkové oddělení, má diskreční pravomoc, aby mohl rozhodnout o tom, zda zohlední důkazy předložené osobou, která podala námitky, po uplynutí stanovené lhůty v odpovědi na výzvu, aby se v rámci nové lhůty vyjádřila k tvrzení, že původně předložené důkazy byly nedostatečné ( 23 ). Jinak řečeno: umožňuje výzva k odpovědi na vyjádření žalobkyně týkající se námitek podle pravidla 20 odst. 4 (jako například ta, jež byla obsažena v dopise OHIM pro společnost Vallis ze dne 14. listopadu 2006) osobě, která podala námitky, aby předložila dodatečné důkazy na doplnění důkazů, které už předložila a které může následně OHIM zohlednit při rozhodování o námitkách? Tato otázka je položena v rámci námitkového řízení, které je předběžným řízením o zápisu, v jehož průběhu má majitel ochranné známky Společenství právo bránit, na základě důvodů uvedených v článku 8 nařízení č. 207/2009, zápisu nové ochranné známky Společenství po zveřejnění přihlášky. Prostřednictvím tohoto řízení se řeší spory týkající se ochranné známky a zápis ochranné známky se opozdí, případně zamítne ( 24 ). Jeho cílem je, aby se zabezpečilo (upstream), že ochranná známka nebude zapsána, pokud k zápisu nemělo dojít; je to efektivnější než řešit problém až po zápisu (downstream) řízeními na neplatnost nebo řízeními o porušení. Zabezpečuje to rovněž, aby situace v mezidobí nebyla pro spotřebitele zavádějící.

46.

Podle mého názoru nařízení č. 207/2009 umožňuje námitkovému oddělení tyto dodatečné důkazy zohlednit.

47.

Mé stanovisko vychází ze zásad stanovených v rozsudku OHIM v. Kaul.

48.

První zásadou je zásada souběžnosti mezi pravomocí odvolacího senátu a oddělením OHIM, které vydalo napadené rozhodnutí. Ve věci OHIM v. Kaul Soudní dvůr rozhodl, že ze znění nynějšího čl. 63 odst. 2 ve spojení s článkem 78 nařízení č. 207/2009 vyplývá, že odvolací senát, který má provést úplný a nový přezkum merita námitek, „vyzývá účastníky tak často, jak je to nezbytné, aby předložili svá vyjádření ke sdělením, která jim zaslal, a že může rovněž rozhodnout o provedení dokazování, jehož součástí je i předložení skutečností nebo důkazů“ ( 25 ). Odvolací senát tedy v zásadě může rozhodnout místo oddělení, které napadené rozhodnutí vydalo ( 26 ). Aniž by výslovně použil tento pojem, Soudní dvůr tak potvrdil pojem návaznosti funkcí v rámci OHIM, a to mezi prvostupňovými odděleními a odvolacím senátem.

49.

Druhá zásada stanoví, že OHIM má diskreční pravomoc rozhodnout, zda má či nemá zohlednit skutečnosti a důkazy předložené po uplynutí stanovené lhůty, pokud ustanovení (výslovně anebo nezbytným odkazem) takovou diskreční pravomoc nevylučuje. Soudní dvůr ve věci OHIM v. Kaul rozhodl, že „obecně platí, není-li stanoveno jinak, že předložení skutečností a důkazů účastníky řízení je stále možné i po uplynutí lhůt, kterým podléhá takové předložení podle ustanovení nařízení č. 40/94“ ( 27 ). Toto zjištění bylo učiněno v rámci námitkového řízení, ale vycházelo ze znění současného čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 – jenž je součástí obecně použitelných procesních ustanovení – jakož i z důvodů právní jistoty a řádného úředního postupu ( 28 ). Tento výklad čl. 76 odst. 2 mohl „alespoň co se týče námitkového řízení, přispět k tomu, aby se předešlo zápisům ochranných známek, jejichž užívání by mohlo být následně úspěšně zpochybněno v řízení na neplatnost nebo v řízení o porušení“ ( 29 ).

50.

Východiskem tedy musí být, že OHIM má obvykle diskreční pravomoc rozhodnout, zda zohlední, či nezohlední důkazy, které jsou předloženy po uplynutí stanovené lhůty.

51.

Pravidlo 22 odst. 2 prováděcího nařízení je zjevnou výjimkou z tohoto všeobecného pravidla v rozsahu, v němž jeho druhá věta stanoví, že „[n]epředloží-li osoba, která podala námitky, tento důkaz před uplynutím lhůty, úřad námitky zamítne“ ( 30 ). Zdá se, že tato věta potvrzuje čl. 42 odst. 2 nařízení č. 207/2009.

52.

Za jakých okolností vylučuje výjimka diskreční pravomoc OHIM, aby mohl rozhodovat o tom, zda zohlední, či nezohlední druhou část důkazů předložených v odpovědi na tvrzení přihlašovatele ochranné známky, že první část důkazů je nedostačující k prokázání skutečného užívání ochranné známky?

53.

Pravidlo 22 provádí článek 42 nařízení č. 207/2009. Obě ustanovení zejména stanoví postup, který je nutno dodržet, pokud přihlašovatel požaduje, aby osoba, která podala námitky, prokázala skutečné užívání své ochranné známky. Odkaz na „úřad“ v pravidle 22 odst. 2 je tedy odkazem na námitkové oddělení ( 31 ).

54.

Postup stanovený v článku 42 nařízení č. 207/2009 je následující. Poté, co námitkové oddělení rozhodlo, že jsou námitky přípustné, je zahájeno řízení inter partes a v jeho rámci je osoba, která podala námitky, povinna na žádost přihlašovatele předložit důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky Společenství (nebo národní ochranné známky ( 32 )), která je uvedena jako důvod pro její námitky, anebo doložit, že existují řádné důvody pro její neužívání ( 33 ). „Nejsou-li takové důkazy předloženy“, druhá věta článku 42 odst. 2 stanoví, že OHIM musí námitky zamítnout.

55.

Článek 42 odst. 2 musí být vykládán ve spojení s pravidly 20 a 22 prováděcího nařízení. První pravidlo se uplatňuje na přezkoumání námitek, zatímco druhé se týká důkazu o užívání v průběhu tohoto řízení. Obě pravidla nabízejí dodatečný pohled do organizace námitkového řízení, v němž byl tento důkaz požadován. Podle těchto pravidel musí OHIM informovat o podání námitek přihlašovatele a vyzvat jej, aby ve lhůtě stanovené OHIM podal svá vyjádření ( 34 ). V této lhůtě může přihlašovatel rovněž požadovat důkaz o užívání ( 35 ), ale tuto žádost není nezbytné formulovat spolu s vyjádřeními k námitkám ( 36 ).

56.

Po podání této žádosti OHIM musí vyzvat osobu, která podala námitky, aby předložila důkazy ve lhůtě, kterou stanoví ( 37 ). Pravidlo 22 odst. 3 jasně stanoví, že osoba, která podala námitky, má předložit „údaje a doklady pro poskytnutí důkazu o užívání“. Osoba, která podala námitky, tedy musí předložit údaje týkající se místa, času, rozsahu a povahy užívání namítané ochranné známky a důkazy na podporu těchto údajů ( 38 ). Tyto důkazy se zpravidla omezí na předložení podpůrné dokumentace a předmětů, jak jsou uvedeny v pravidle 22 odst. 4 ( 39 ).

57.

Není-li „tento důkaz“ předložen před uplynutím této lhůty, pravidlo 22 odst. 2 stanoví, že OHIM musí námitky zamítnout. Jak jsem již uvedla ( 40 ), potvrzuje to čl. 42 odst. 2 nařízení č. 207/2009.

58.

Bez ohledu na to, zda důkaz byl či nebyl předložen v rámci stanovené lhůty, je zjevné, že námitkové řízení může pokračovat i po uplynutí této lhůty.

59.

Článek 42 odst. 1 nařízení č. 207/2009 tedy nabádá OHIM, aby v průběhu průzkumu námitek vyzval účastníky, aby pokaždé, kdy to bude nezbytné, předložili ve lhůtě stanovené OHIM vyjádření. Je to potvrzeno v pravidle 20 odst. 4 prováděcího nařízení, které stanoví, že OHIM osobu, která podala námitky, vyzve, považuje-li to za nezbytné, aby „odpověděla“ na vyjádření přihlašovatele.

60.

Pokud osoba, která podala námitky, předložila důkazy o skutečném užívání, OHIM má podle zásad řádného procesu a práva na obhajobu vyzvat přihlašovatele, aby se k těmto důkazům vyjádřil ( 41 ). V opačném případě by OHIM mohl zaujmout stanovisko k důkazům, k nimž přihlašovatel neměl možnost předložit připomínky. Tímto by došlo k porušení čl. 75 druhé věty nařízení č. 207/2009. Pravidlo 20 odst. 2 a 4 také potvrzuje, že každý účastník musí mít postupně právo na odpověď.

61.

Podle mého názoru čl. 42 odst. 1 nařízení č. 207/2009 také vyžaduje, aby OHIM při dodržení práva na obhajobu přiznal stejné právo na odpověď osobě, která podala námitky, pokud přihlašovatel ochranné známky reagoval na předložené důkazy, pokud je to za okolností dané věci „nezbytné“.

62.

V této souvislosti je jasné, že se pravidlo 22 odst. 2 druhá věta prováděcího nařízení může použít pouze v případě konkrétní procesní události, a to při uplynutí lhůty k podání důkazu o užívání na (počáteční) výzvu úřadu následující po první odpovědi přihlašovatele na námitky. Pokud osoba, která podala námitky, nepředložila v této souvislosti žádný důkaz, námitkové oddělení musí námitky zamítnout. Nemá žádnou diskreční pravomoc rozhodnout, zda zohlední, či nezohlední důkaz, který by mohl být předložen i později (za jakýchkoli okolností). Pokud tedy osoba, která podala námitky, neodpověděla v rámci lhůty na (počáteční) výzvu prokázat skutečné užívání starší ochranné známky, musí nést následky, které z toho vyplynou.

63.

Na rozdíl od společnosti New Yorker Jeans zastávám názor, že takto stanovené pravidlo 22 odst. 2 prováděcího nařízení nepředstavuje skutečnou výjimku, buď z čl. 42 odst. 1 nařízení č. 207/2009, anebo z pravidla 20 odst. 4 prováděcího nařízení ( 42 ). Dvě posledně uvedená ustanovení vyžadují, aby OHIM vyzval účastníky řízení k předložení vyjádření, aby mohli uplatnit své právo na odpověď. Naopak pravidlo 22 odst. 2 se týká následků, které OHIM musí vyvodit v případě nepředložení žádného důkazu v rámci lhůty k prokázání skutečného užívání.

64.

Podle mého názoru nelze pravidlo 22 odst. 2 vykládat šíře.

65.

Pokud osoba, která podala námitky, v dobré víře předložila hodnověrné důkazy k prokázání skutečného užívání své ochranné známky, už neplatí, že tento účastník řízení „nepředloži[l] tento důkaz“. Výjimka ze všeobecného pravidla v čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 se již nadále neuplatní. Pokud přihlašovatel poté, co byl vyzván, aby se k předloženým důkazům vyjádřil (pravidlo 20 odst. 2), odpoví, že důkaz je nedostatečný k prokázání skutečného užívání a tato odpověď je oznámena osobě, která podala námitky, nejlogičtější reakcí je předložit další důkazy. V opačném případě by výměna vyjádření vedla k obyčejnému dohadování: „Moje původní důkazy byly dostatečné!“, „Ne, nebyly!“, „Ano, byly!“

66.

Pokud by se pravidlo 22 odst. 2 vykládalo široce, neexistoval by žádný logický důvod k tomu, proč by se nevztahovalo i na následující lhůty, které může námitkové oddělení stanovit v souladu s nařízením. To by znamenalo, že OHIM nemůže vyzvat účastníky podle čl. 42 odst. 1, aby předložili důkazy spolu se svými vyjádřeními, a že by osoby, které podaly námitky, nemohly předložit další důkazy jako součást své odpovědi na výzvu podle pravidla 20 odst. 4. Pokud by se měla konat ústní část řízení, námitkové oddělení by bylo podobně vyloučeno z jednání a z požadování dalších důkazů. Nemělo by tedy všechny pravomoci, které mu přiznává pravidlo 57 prováděcího nařízení ( 43 ).

67.

Nebylo by to ani v souladu se zásadou hospodárnosti řízení a pojmem „souběžnost“, který Soudní dvůr formuloval ve věci OHIM v. Kaul ( 44 ), aby odvolacímu senátu bylo umožněno zohlednit určité druhy důkazů předložených po uplynutí stanovené lhůty, pokud by to bylo znemožněno námitkovému oddělení. Znamenalo by to, že pokud by důkazy osoby, která podala námitky v odpovědi na tvrzení přihlašovatele o nedostatečnosti, byly námitkovým oddělením vyloučeny, musela by se odvolat proti zamítnutí námitek z důvodu nepředložení dostatečného důkazu o skutečném užívání. V odvolacím řízení by měl odvolací senát diskreční pravomoc ohledně rozhodnutí o tom, zda ten samý důkaz zohlední či nezohlední. (V odvolacích řízeních proti rozhodnutím námitkového oddělení odvolací senát má takovou pravomoc ( 45 ). Pravidlo 22 odst. 2 prováděcího nařízení zjevně nelze vykládat tak, že tuto diskreční pravomoc vylučuje.) Kdyby se osoba, která podala námitky, neodvolala, musela by čekat na zápis ochranné známky a pak zahájit řízení o zrušení. Takový výklad mi příliš nedává smysl.

68.

Výklad pravidla 22 odst. 2 prováděcího nařízení, který navrhuji, nebrání OHIM, aby zamítl námitky pro nedostatek důkazů o skutečném užívání, pokud osoba, která podala námitky, předloží důkaz, který je zjevně nedostatečný nebo irelevantní nebo se týká irelevantních skutečností. Za těchto okolností má námitkové oddělení diskreční pravomoc nezohlednit další důkazy. Na druhé straně, pokud (například) přihlašovatel namítá, že důkaz je zjevně nedostatečný nebo irelevantní, ač tomu tak očividně není, nemusí úřad vyzvat osobu, která podala námitky, aby odpověděla podle pravidla 20 odst. 4. Samotné předložení vyjádření přihlašovatele je tedy procesní záležitostí. Tato skutečnost jako taková nemá žádnou souvislost s posouzením námitek, včetně důkazu o užívání coby předběžné věci.

69.

Pokud přihlašovatel tvrdí – jako je tomu v projednávané věci – že důkazy jsou nedostatečné (a netvrdí přitom, že jsou irelevantní), bude mít OHIM dobrý důvod k tomu, aby vyzval osobu, která podala námitky, aby odpověděla v souladu s čl. 42 odst. 1 nařízení č. 207/2009 a pravidlem 20 odst. 4 prováděcího nařízení. Pokud má námitkové oddělení skutečně uvést důvody svého rozhodnutí, jak vyžaduje článek 75 nařízení č. 207/2009, musí se zabývat argumentem přihlašovatele týkajícím se údajné nedostatečnosti předložených důkazů a tyto důkazy posoudit. Ve většině případů to bude vyžadovat, aby OHIM vyslechl osobu, která podala námitky, dříve než přijme takové rozhodnutí.

70.

V tomto stadiu má OHIM diskreční pravomoc, zda zohlední či nezohlední důkazy, například na podporu argumentů zpochybňujících tvrzení, že původně předložené důkazy byly nedostatečné nebo že rozšiřuje existující důkazy a podporuje skutečnosti, které už byly uvedeny v původních vyjádřeních osoby, která podala námitky.

71.

V této souvislosti jsem dospěla k závěru, že Tribunál správně rozhodl, že námitkové oddělení může posoudit další důkazy o skutečném užívání předložené po uplynutí lhůty, kterou stanovilo.

72.

Diskreční pravomoc rozhodnout, zda se druhá část důkazů po uplynutí původně stanovené lhůty OHIM v rámci námitkového řízení zohlední či nezohlední, může být široká, ale její výkon není ani neomezený ani není vyloučen ze soudního přezkumu. Jaký je postoj ve vztahu k důkazu, který je předložen „pozdě“ v tom smyslu, že mohl být, ale nebyl, předložen dříve?

73.

Soudní dvůr ve věci OHIM v. Kaul vysvětlil, jak je výkon této pravomoci vymezen: „takové zohlednění ze strany úřadu v případě, kdy má rozhodovat v rámci námitkového řízení, může být odůvodněné zvláště tehdy, usoudí-li úřad jednak to, že skutečnosti předložené opožděně mohou být prima facie skutečně relevantní, pokud jde o výsledek námitek podaných k úřadu, a jednak to, že stadium řízení, ve kterém dojde k tomuto opožděnému předložení, a okolnosti, které jej provázejí, takovému zohlednění nebrání.“ ( 46 ) Ať již je tato diskreční pravomoc vykonávána jakýmkoli způsobem, OHIM musí uvést odůvodnění pro své rozhodnutí, zda tyto skutečnosti a důkazy zohlední, či nikoli ( 47 ).

74.

Společnost New Yorker Jeans tedy nesprávně tvrdí, že restriktivní výklad pravidla 22 odst. 2 prováděcího nařízení znamená, že samotné předložení námitek přihlašovatele ochranné známky, které se týkají nedostatečnosti původně předložených důkazů, vždy odůvodní rozhodnutí námitkového oddělení zohlednit důkazy předložené po uplynutí původní stanovené lhůty.

75.

Pokud se námitkové oddělení rozhodne vykonat svou diskreční pravomoc a zohlednit skutečnosti nebo důkazy předložené po uplynutí původně stanovené lhůty, musí ve svém rozhodnutí uvést, (i) zda jsou skutečnosti na první pohled skutečně relevantní pro rozhodnutí OHIM o námitkách, (ii) stadium řízení, ve kterém byly důkazy předloženy, (iii) okolnosti, které toto předložení provázejí ( 48 ), a (iv) (podle mého názoru) důvod, na jehož základě s přihlédnutím k (i) až (iii) považuje OHIM za vhodné tyto důkazy zohlednit.

76.

Zastávám názor, že v projednávané věci Tribunál správně rozhodl, že OHIM svou diskreční pravomoc nezneužil.

77.

Z bodů 30 až 36 napadeného rozsudku podle mého názoru vyplývá, že Tribunál ve své analýze nerozlišoval mezi existencí diskreční pravomoci a jejím výkonem. V bodě 34 shrnul pokyny k výkonu diskreční pravomoci, které Soudní dvůr zakotvil v rozsudku OHIM v. Kaul. Avšak skutečnost, že Tribunál své odůvodnění strukturoval tímto způsobem, nečiní jeho odůvodnění nesprávným.

78.

Námitková řízení jsou zaměřena na předcházení sporům před zápisem nové ochranné známky Společenství. Při rozhodování o předběžné otázce, zda osoba, která podala námitky, používala ochrannou známku, na kterou odkazuje, musí mít OHIM (a zejména námitkové oddělení), k dispozici všechny dostupné skutečnosti a důkazy, aby mohl rozhodnout, zda se starší ochranná skutečně užívala. Další důkazy předložené k nápravě nedostatečnosti již předložených důkazů jsou podle mého názoru velmi důležité pro výsledek řízení a k tomu, aby OHIM provedl úplné přezkoumání námitek. Pokud jde o jejich relevanci, Tribunál uznal, že námitkové oddělení může zohlednit „dodatečné důkazy, které pouze doplňují další důkazy předložené ve stanovené lhůtě […], pokud původní důkazy nejsou irelevantní, ale druhý účastník řízení je napadl jako nedostatečné“ ( 49 ). V projednávané věci druhá část důkazů „nebyla prvním a jediným důkazem o užívání, ale byly to spíše důkazy doplňující příslušné důkazy, které byly předloženy v rámci stanovené lhůty“ ( 50 ).

79.

Kromě toho skutečnost, že námitkové oddělení může zohlednit tyto důkazy v brzkém stadiu námitkového řízení, a skutečnost, že důkazy jsou podány k vyvrácení námitek přihlašovatele, odůvodňuje zohlednění důkazů ze strany OHIM. Tribunál v tomto smyslu zohlednil též celkovou hospodárnost námitkového řízení před OHIM způsobem, který zamýšlel Soudní dvůr v bodě 44 svého rozsudku OHIM v. Kaul. Tribunál tedy vycházel z nesporné skutečnosti, že po vyjádřeních přihlašovatele týkajících se nedostatečnosti předložených důkazů dal OHIM svým dopisem ze dne 14. listopadu 2006 příležitost osobě, která podala námitky, předložit svá vyjádření. Osoba, která podala námitky, se svými vyjádřeními předložila též důkazy. Vyjádření i důkazy byly předloženy v nově stanovené lhůtě.

80.

Společnost New Yorker Jeans i OHIM podotýkají, že osoba, která podala námitky, nemůže využít toto druhé kolo vyjádření k předložení důkazů, které nepředložila, když byla k prokázání skutečného užívání původně vyzvána. Pokud potřebovala více času k získání, shromáždění anebo pro jinou přípravu těchto dokladů, mohla požádat OHIM o prodloužení původní lhůty před jejím uplynutím ( 51 ). Pokud se jí to včas nepodařilo, osoba, která podala námitky, nemůže následně napravit skutečnost, že nedodržela stanovenou lhůtu, pozdějším předložením důkazů. Tribunál se však touto otázkou zabýval, když v bodě 31 výslovně rozhodl, že „vedlejší účastnice nezneužila stanovené lhůty vědomým užitím zdržovacích taktik nebo projevením hrubé nedbalosti“. Dále v bodě 33 uvedl, že „skutečnost, že důkazy byly zohledněny, umožnila námitkovému oddělení a později odvolacímu senátu rozhodnout o skutečném užívání starší ochranné známky na základě všech relevantních skutečností a důkazů“; což odpovídá popisu Soudního dvora ohledně posouzení skutečného užívání ( 52 ).

81.

Na základě těchto úvah mám tedy za to, že se Tribunál nedopustil nesprávného posouzení tím, že potvrdil rozhodnutí odvolacího senátu, že námitkové oddělení správně zohlednilo důkazy předložené společně s dopisem dne 15. ledna 2007 (druhou část důkazů).

82.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. OHIM v projednávané věci náhradu nákladů požadoval.

83.

Z těchto důvodů mám za to, že se Tribunál nedopustil nesprávného posouzení, a navrhuji tedy, aby Soudní dvůr: