Opinion of the Advocate-General

Opinion of the Advocate-General

I – Úvod

1. Základem této věci jsou dva chybějící balíky masa. Ze skutečností v původním řízení vyplývá, že z Brazílie do Nizozemska byla lodí v kontejneru dopravena zásilka zmrzlého hovězího masa. Při zlomení pečetí připojených celními orgány rotterdamského přístavu (Nizozemsko), před propuštěním zboží, jejich příjemce našel pouze 1 667 z 1 669 balíků uvedených v celním prohlášení.

2. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 50 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství(2) (dále jen „celní kodex“). Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Staatssecretaris van Financiën (ministrem financí, dále jen „Staatssecretaris“) a společností Codirex Expeditie BV (dále jen „Codirex“) ohledně platebního výměru týkajícího se výběru cla a daně z přidané hodnoty (DPH).

3. Hoge Raad der Nederlanden (Nizozemský nejvyšší soud) se v podstatě táže, od kterého okamžiku získá zboží, které není zbožím Společenství, které má postavení dočasně uskladněného zboží, a které bylo předmětem prohlášení směřujícího k propuštění do celního režimu vnějšího tranzitu Společenství, celně schválené určení ve smyslu článku 50 celního kodexu. V tomto ohledu soud a quo předpokládá dva různé okamžiky: zaprvé když je celní prohlášení přijato (podle článku 63 uvedeného kodexu), zadruhé když je po přijetí celního prohlášení zboží propuštěno do celního režimu (podle článku 73 uvedeného kodexu).

4. Připomínám, že ve věci, ve které byl vydán rozsudek D. Wandel, se již Soudní dvůr zabýval obdobnou otázkou týkající se případu, ve kterém byl podáno celní prohlášení ke zboží, které není zbožím Společenství, k propuštění do volného oběhu(3) . V uvedené věci Soudní dvůr rozhodl, že rozhodujícím okamžikem byl okamžik propuštění(4) .

II – Právní rámec

5. Článek 4, body 15, 16 a 20 celního kodexu stanoví toto:

„Pro účely tohoto kodexu se:

[…]

15. ,celně schváleným určením zboží‘ rozumí:

a) propuštění zboží do celního režimu;

[…]

16. ‚celním režimem‘ rozumí

a) propuštění do volného oběhu;

b) tranzit;

[…]

20. „propuštěním zboží“ rozumí úkon, kterým celní orgány umožňují nakládat se zbožím za podmínek celního režimu, do nějž je propuštěno“.

6. Podle článku 37 tohoto kodexu zboží vstupující na celní území Evropského Společenství podléhá celnímu dohledu od tohoto vstupu. Zboží podléhá celnímu dohledu tak dlouho, jak je nutné pro zjištění jeho celního statusu.

7. Podle článku 48 celního kodexu „[z]boží, které není zbožím Společenství, předloženému k celnímu řízení musí být přiděleno celně schválené určení přípustné pro takové zboží“.

8. Článek 50 tohoto kodexu zní takto:

„Od předložení k celnímu řízení do doby, než mu bude přiděleno celně schválené určení, má předložené zboží postavení dočasně uskladněného zboží. Takové zboží je dále nazýváno ‚dočasně uskladněné zboží‘.“

9. Článek 59 odst. 1 celního kodexu stanoví:

„1. Veškeré zboží určené k propuštění do celního režimu musí být uvedeno v celním prohlášení pro tento celní režim.“

10. Podle článku 63 uvedeného kodexu:

„Celní prohlášení splňující podmínky stanovené v článku 62 přijmou celní orgány okamžitě za předpokladu, že zboží, na které se vztahuje, bylo předloženo k celnímu řízení.“

11. Článek 67 uvedeného kodexu stanoví, že:

„Není-li zvláštními předpisy stanoveno jinak, použijí se při propouštění zboží do celního režimu, do kterého je navrženo v celním prohlášení, předpisy platné ke dni, kdy celní orgány přijaly celní prohlášení.“

12. Podle čl. 73 odst. 1 celního kodexu:

„1. Aniž je dotčen článek 74, jsou-li splněny podmínky stanovené pro dotyčný režim a na zboží se nevztahují žádné zákazy a omezení, propustí celní orgány zboží ihned poté, co byly údaje uvedené v celním prohlášení ověřeny nebo přijaty bez ověření. Obdobně postupují v případech, kdy ověření nelze ukončit v přiměřené lhůtě a zboží již k jeho dokončení není třeba.“

13. Podle článku 74 uvedeného kodexu:

„1. Vznikne-li přijetím celního prohlášení celní dluh, nesmí být zboží, na které se celní prohlášení vztahuje, propuštěno, dokud není celní dluh splněn nebo zajištěn. To se však, aniž je dotčen odstavec 2, nevztahuje na režim dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla.

2. Požadují-li celní orgány na základě celních předpisů upravujících celní režim, do kterého je zboží navrženo v celním prohlášení, poskytnutí jistoty, nesmí být zboží do tohoto celního režimu propuštěno, dokud nebude jistota poskytnuta.“

14. Článek 203 celního kodexu stanoví toto:

„1. Celní dluh při dovozu zboží vzniká

– odnětím zboží podléhajícího dovoznímu clu celnímu dohledu.

2. Celní dluh vzniká okamžikem, kdy je zboží odňato celnímu dohledu.

3. Dlužníky jsou

– osoba, která zboží odňala celnímu dohledu,

– každá osoba, která se tohoto odnětí zúčastnila a byla nebo měla si být vědoma, že zboží je odnímáno celnímu dohledu,

– každá osoba, která získala nebo držela dotyčné zboží a v okamžiku získání nebo přijetí zboží si byla nebo měla být vědoma, že zboží bylo odňato celnímu dohledu,

– případně také osoba, která má plnit povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží nebo z použití celního režimu, do kterého bylo zboží propuštěno.“

III – Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem

15. Zásilka chlazeného hovězího dopravená lodí v kontejneru z Brazílie do Nizozemska byla vyložena v rotterdamském přístavu společností Seaport International. Posledně uvedená společnost kontejner uskladnila ve svém areálu do doby, kdy bude tomuto zboží přiděleno celně schválené určení.

16. Zatímco se kontejner nacházel v areálu terminálu společnosti Seaport International, podala Codirex, jednající jako deklarant, dne 6. listopadu 2007 elektronicky celní prohlášení k propuštění uvedené zásilky do celního režimu vnějšího tranzitu Společenství. Celní úřad Rotterdam Seaport toto prohlášení okamžitě přijal. K tomuto okamžiku se kontejner uvedený v celním prohlášení nacházel v areálu kontejnerového terminálu společnosti Seaport International. Zboží mělo v okamžiku výše uvedeného přihlášení postavení zboží v dočasném uskladnění ve smyslu článku 50 celního kodexu.

17. Následující ráno, dne 7. listopadu 2007 celní orgány zboží propustily, bezprostředně poté, co kontejner zapečetily. Kontejner byl ještě téhož dne po cestě dopraven k příjemci hovězího masa, společnosti Eurofrigo B. V. (dále jen „Eurofrigo“) v průmyslovém parku Maasvlakte (Nizozemsko), která měla povolení jako schválený příjemce(5) . Při příjezdu kontejneru Eurofrigo zjistila, že zapečetění je dosud neporušené. Po zlomení pečeti zjistila, že kontejner obsahuje o dva balíky hovězího méně, než měl obsahovat podle celního přihlášení. Podle údajů Eurofrigo kontejner nevykazoval žádné stopy po vlámání.

18. Protože orgány celního úřadu Rotterdam Seaport neobdržely žádné potvrzení o tom, že zboží bylo společnosti Eurofrigo doručeno, zahájily šetření, na jehož konci zaslaly společnosti Codirex dne 3. července 2008 platební výměr k zaplacení cla a DPH.

19. Codirex uvedený platební výběr napadla u Rechtbank te Haarlem (okresní soud v Haarlemu).

20. Předmětem sporu u Rechtbank te Haarlem bylo určit, zda Codirex jakožto deklarant pro účely propuštění do režimu vnějšího celního tranzitu Společenství, mohla být považována za odpovědnou za ztrátu(6), o níž bylo třeba se domnívat, že k ní došlo mezi okamžikem přijetí celního prohlášení a okamžikem zapečetění kontejneru, těsně před propuštěním zboží do režimu celního tranzitu. V průběhu původního řízení nebylo tvrzeno, že chybějící balíky byly ztraceny v průběhu přepravy zapečetěného kontejneru z areálu Seaport International do provozovny společnosti Eurofrigo.

21. Rechtbank te Haarlem rozhodl, že zboží, které není zbožím Společenství, jež vstoupilo na jeho celní území, které bylo předloženo k celnímu řízení a následně bylo předmětem prohlášení za účelem celního tranzitu, má až do okamžiku jeho propuštění celními orgány postavení „dočasně uskladněného zboží“.

22. Rechtbank te Haarlem dále rozhodl, že Codirex nemůže být považována za celního dlužníka ve smyslu čl. 203 odst. 3 čtvrté odrážky celního kodexu ve vztahu k období od dočasného uskladnění zboží až do jeho propuštění do režimu celního tranzitu celními orgány. Tento závěr Rechtbank te Haarlem opřel o rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 2005, ve věci United Antwerp Maritime Agencies a Seaport Terminals(7), přičemž uvedl, že Codirex v daném okamžiku neměla skutečnou kontrolu nad zbožím a neměla je v držení pro účely přepravy nebo skladování.

23. Proti tomuto rozhodnutí Rechtbank te Haarlem podal Staatssecretaris kasační opravný prostředek k Hoge Raad der Nederlanden.

24. Za těchto podmínek se Hoge Raad der Nederlanden rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Ke kterému okamžiku získá zboží, které není zbožím Společenství, má postavení „dočasně uskladněného“ zboží a bylo předmětem prohlášení směřujícího k propuštění do celního režimu vnějšího tranzitu Společenství, celně schválené určení ve smyslu článku 50 [celního kodexu]?“

25. Písemná vyjádření podaly nizozemská a řecká vláda, jakož i Komise, přičemž rovněž přednesly svá ústní vyjádření na jednání konaném dne 12. prosince 2012.

IV – Analýza

A – Úvodní poznámky

26. Podle článku 50 celního kodexu od předložení k celnímu řízení do doby, než mu bude přiděleno celně schválené určení, má předložené zboží postavení dočasně uskladněného zboží. Přidělením celně schváleného určení zboží je zejména třeba rozumět propuštění zboží do celního režimu, jakým je v projednávané věci celní režim vnějšího tranzitu Společenství. Podle čl. 59 odst. 1 celního kodexu veškeré zboží určené k propuštění do celního režimu musí být uvedeno v celním prohlášení pro tento celní režim.

27. Podle předkládajícího soudu je nezbytné přesně určit okamžik, stanovený v článku 50 celního kodexu, kdy je dočasně uskladněnému zboží přiděleno celně schválené určení a ztrácí postavení dočasně uskladněného zboží.

28. Rovnou je třeba uvést, že spis neumožňuje určit, zda se ony dva dotčené balíky skutečně nacházely v kontejneru, když dorazil do rotterdamského přístavu. Tato okolnost, o které přísluší rozhodnout předkládajícímu soudu, má však značné praktické důsledky.

29. K odnětí zboží celnímu dohledu mohlo dojít, pouze pokud prohlášení společnosti Codirex odpovídalo skutečnosti.

30. Pokud oba balíky byly v kontejneru v okamžiku celního prohlášení, a celní prohlášení tedy odpovídalo skutečnosti, zmizely balíky v době, kdy zboží bylo pod celním dohledem. V takovém případě by dotčené zboží podléhalo clu podle článku 203 celního kodexu a dlužníkem by mohla být Codirex nebo třetí osoba.

31. Pokud naopak oba chybějící balíky nikdy nedorazily do Rotterdamu, bylo celní prohlášení obsahově nesprávné(8) . V tomto případě by se jednalo o neexistující zboží, které by nemohlo být odňato celnímu dohledu, takže by u takového zboží nemohl vzniknout žádný celní dluh(9) .

32. S ohledem na tato upřesnění předkládá předkládací rozhodnutí věc Soudnímu dvoru v rámci první hypotézy. Soudce a quo si v podstatě přeje zjistit, kdo je dlužníkem celního dluhu dotčeného v původním řízení. Pro odpověď na tuto otázku musí být soudce a quo schopen určit, zda ztracené zboží bylo odňato celnímu dohledu, když bylo v postavení dočasného uskladnění nebo v celním režimu vnějšího tranzitu Společenství. Proto se předkládající soud táže, ke kterému přesnému okamžiku končí dočasné uskladnění a začíná režim tranzitu.

33. Z čl. 203 odst. 1 celního kodexu vyplývá, že celní dluh při dovozu zboží vzniká v okamžiku odnětí zboží podléhajícího dovoznímu clu celnímu dohledu (viz zejména výše uvedený rozsudek United Antwerp Maritime Agencies a Seaport Terminals, bod 28). Podle judikatury Soudního dvora zahrnuje pojem odnětí celnímu dohledu každou činnost nebo opomenutí, v jejichž důsledku je příslušnému celnímu orgánu zabráněno, byť jen přechodně, v přístupu ke zboží podléhajícímu celnímu dohledu a v provedení kontrol stanovených čl. 37 odst. 1 celního kodexu (viz zejména výše uvedený rozsudek United Antwerp Maritime Agencies a Seaport Terminals, bod 28).

34. Za předpokladu, že by zboží bylo ztraceno v době, kdy mělo postavení dočasně uskladněného zboží , by Codirex nebyla dlužníkem celního dluhu, jelikož nebyla osobou, která měla plnit povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží ve smyslu čl. 203 odst. 3 čtvrté odrážky celního kodexu(10), aniž je dotčeno použití případů odpovědnosti stanovených v čl. 203 odst. 3 první a třetí odrážky téhož kodexu.

35. Pokud naopak bylo zboží ztraceno v době, když již bylo propuštěno do režimu vnějšího celního tranzitu Společenství , byla by Codirex, v postavení hlavní povinné osoby, dlužníkem celního dluhu, neboť by byla osobou, která měla plnit povinnosti vyplývající z použití celního režimu, do kterého bylo zboží propuštěno ve smyslu čl. 203 odst. 3 čtvrté odrážky celního kodexu.

36. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že celní kodex přesně nedefinuje okamžik, ke kterému končí dočasné uskladnění, a okamžik, ke kterému začíná režim vnějšího celního tranzitu Společenství(11) .

37. V rámci tohoto sporu byly v této otázce uvedeny dvě teze.

38. Podle první teze, zastávané před předkládajícím soudem ze strany Staatssecretaris, jakož i před Soudním dvorem nizozemskou a řeckou vládou, dočasné uskladnění končí v okamžiku, kdy celní prohlášení k propuštění do celního režimu, ve smyslu článku 59 celního kodexu, bylo přijato . V tomto ohledu se opírají o článek 67 celního kodexu, který stanoví, že se při propouštění zboží do celního režimu, do kterého je navrženo v celním prohlášení, použijí předpisy platné ke dni, kdy celní orgány přijaly celní prohlášení.

39. Podle druhé teze, která se zjevně těší přízni předkládajícího soudu a kterou před ním zastává Codirex, jakož i před Soudním dvorem Komise, dočasné uskladnění končí v okamžiku, kdy celní orgány souhlasí s propuštěním dotčeného zboží. Na podporu tohoto stanoviska výše uvedené zúčastněné strany odkazují na článek 73 a čl. 74 odst. 2 celního kodexu a tvrdí, že k propuštění nemůže dojít před tím, než jsou splněny podmínky propuštění zboží do dotyčného režimu. Podle nich se nelze domnívat, že přijetí celního prohlášení ukončuje dočasné uskladnění, ačkoli ještě nejsou splněny podmínky nezbytné k propuštění do dotyčného celního režimu. Zvláště v případě režimu vnějšího celního tranzitu Společenství, pro něž musí být poskytnuta jistota, nemůže být propuštění umožněno před tím, než tato jistota byla poskytnuta. Do okamžiku, kdy celní orgány přiznají propuštění, uplatňují se údajně nadále ustanovení a pravidla o odpovědnosti, jak vyplývají z předcházejícího dočasného uskladnění zboží.

40. Je proto třeba zkoumat postupně tyto dvě možnosti.

B – K přijetí celního prohlášení

41. Připojuji se k výkladu navrhovanému Komisí, podle kterého přijetí celního prohlášení nemá za následek propuštění zboží do navrhovaného celního režimu. Zboží po uvedeném přijetí nadále zůstává v dočasném uskladnění.

42. Soudní dvůr nedávno připomenul, že celní prohlášení představuje, jak vyplývá z čl. 4 bodu 17 celního kodexu, úkon, jímž deklarant projevuje předepsanou formou a způsobem vůli, aby bylo zboží propuštěno do určitého celního režimu(12) .

43. Podle článku 63 celního kodexu mají celní orgány povinnost okamžitě přijmout celní prohlášení a podle článku 67 celního kodexu se při propouštění zboží do celního režimu, do kterého je navrženo v celním prohlášení, použijí předpisy platné ke dni, kdy celní orgány přijaly celní prohlášení.

44. Komise správně připomíná, že po přijetí prohlášení celní orgány podle článku 68 celního kodexu mohou provést ověření jimi přijatých(13) prohlášení.

45. Existence této možnosti ověření znamená, že po formálním přijetí prohlášení může následovat přijetí opatření, jako jsou opatření stanovená v článcích 71 a 72 celního kodexu, pro zajištění správného uplatnění ustanovení celního režimu. do kterého bude zboží propuštěno.

46. V projednávané věci byl čas, který uplynul mezi přijetím a propuštěním, využit k zapečetění kontejneru pro zajištění řádného uplatnění článku 72 celního kodexu za účelem celního vnějšího tranzitu Společenství.

47. Jelikož ověření prohlášení může být podle článku 68 celního kodexu provedeno i po jeho přijetí , musí zboží zůstat pod celním dohledem. Dokud se zboží nachází v dočasném uskladnění, je tento dohled zajišťován nezávisle na následně uplatňovaném celním režimu.

48. Je třeba připomenout, že v rozsudku ze dne 1. února 2001, D. Wandel(14) Soudní dvůr již uvedl, že zboží určené k propuštění do volného oběhu zůstává v dočasném uskladnění až do jeho propuštění. Proto celní dluh podle článku 203 celního kodexu vznikne, když zboží zmizí mezi okamžikem přijetí celního prohlášení a okamžikem propuštění.

49. Není třeba přijmout odlišné řešení pro jiné celní režimy, ačkoli se uvedené režimy liší od propuštění do volného oběhu, jelikož stanoví zachování zboží pod celním dohledem po propuštění, jako v případě celního režimu vnějšího tranzitu Společenství.

C – K propuštění zboží

50. K propuštění zboží může dojít až po přijetí celního prohlášení.

51. Článek 73 celního kodexu opravňuje celní orgány k propuštění zboží, jakmile jsou splněny podmínky propuštění do žádaného režimu. Stejná myšlenka je obsažena v definici propuštění zboží obsažené v čl. 4 bodě 20 celního kodexu, podle které jde o úkon, kterým celní orgány umožňují nakládat se zbožím za podmínek celního režimu, do něhož je propuštěno. Tato dvě ustanovení se bez rozdílu uplatní na všechny celní režimy.

52. Tato analýza je v souladu s pravomocemi celních orgánů, pokud jde o přijetí prohlášení a propuštění zboží. Ačkoli mohou odmítnout přijetí prohlášení pouze z důvodu nedodržení formálních podmínek stanovených v článku 62 celního kodexu(15), mohou celní orgány odmítnout propuštění zboží ve všech případech, kdy hmotněprávní podmínky propuštění do celního režimu ještě nejsou splněny.

53. Období mezi přijetím prohlášení a propuštěním mohou celní orgány využít například k požadavku poskytnutí jistoty nebo zvýšení již stanovené jistoty. V případě nesplnění těchto podmínek může být propuštění odmítnuto.

54. Podstatná úloha propuštění zboží jakožto okamžiku zahájení celního režimu je rovněž v případě tranzitu prokázána skutečností, že odpovědnost poskytovatele jistoty vzniká v okamžiku propuštění k tranzitu, kterého se jistota týká.

55. Proto se podobně jako Komise domnívám, že zboží dotčené v původním řízení spadalo do celního režimu vnějšího tranzitu Společenství až od jeho propuštění dne 7. listopadu 2007.

56. Před učiněním závěrů bych se chtěl vrátit k výše uvedené věci D. Wandel.

57. Tato věc se týkala prohlášení zboží, které nebylo zbožím Společenství, k jeho propuštění do volného oběhu. Ve výše uvedeném rozsudku D. Wandel(16) Soudní dvůr konstatoval, že zboží získá postavení zboží Společenství teprve od okamžiku, kdy byla uplatněna opatření hospodářské politiky, kdy byly splněny jiné formality stanovené pro dovoz zboží a kdy dlužná částka cla nebyla pouze uplatněna, nýbrž i vybrána nebo zajištěna.

58. Soudní dvůr pak uvedl(17), že i když podání celního prohlášení a jeho okamžité přijetí podle čl. 59 odst. 1 a článku 63 celního kodexu jsou nesporně součástí výše uvedených formalit, je za formalitu tohoto řádu rovněž třeba považovat uskutečnění opatření uvedených v článku 68 celního kodexu, který celním orgánům dává právo přistoupit pro ověření přijatých prohlášení zejména k přezkumu zboží, doprovázenému případným odběrem vzorků za účelem jeho analýzy nebo důkladné kontroly.

59. Soudní dvůr proto došel k závěru(18), že jelikož je cílem propuštění do volného oběhu podle čl. 79 prvního pododstavce celního kodexu poskytnout zboží, které není zbožím Společenství, postavení zboží Společenství, musí být schválení propuštění zboží, definované v čl. 4 bodě 20) celního kodexu, považováno za úkon představující jednu z formalit požadovaných k řádnému propuštění dovezeného zboží do volného oběhu.

60. Domnívám se, že úvahy Soudního dvora mohou být mutatis mutandis přeneseny na projednávanou věc, která se týká celního režimu vnějšího tranzitu Společenství: podání celního prohlášení a jeho okamžité přijetí podle čl. 59 odst. 1 a článku 63 celního kodexu jsou nesporně součástí formalit požadovaných pro propuštění zboží do celního režimu vnějšího tranzitu Společenství v rozsahu, v němž použití uvedeného režimu podléhá uvedeným formalitám. Tento celní režim se však neuplatní pouhým přijetím prohlášení. Použití dotčeného celního režimu: kromě toho předpokládá schválení propuštění příslušnými orgány.

61. Zboží, které je předloženo k celnímu řízení a určeno k propuštění do celního režimu, musí být předmětem celního prohlášení pro tento celní režim, které vyplývá ze dvou různých, ale souvisejících úkonů(19) .

62. Zaprvé je přijetí prohlášení aktem automatické povahy, jelikož je prohlášení – obvykle uskutečněné elektronicky – přijato, jakmile je úplné a obsahuje všechny požadované informace.

63. Zadruhé, jakmile je ukončena fáze přijetí, je schválení propuštění úkonem, u něhož mají celní orgány větší prostor pro uvážení. Přijetí totiž znamená, že celní orgány nyní disponují základními informacemi nezbytnými k provedení, v případě potřeby, nezbytných ověření a stanovení zvláštních podmínek, jsou-li nutné, pro souhlas s propuštěním.

V – Závěry

64. S ohledem na předcházející úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Hoge Raad der Nederlanden odpověděl následovně:

„Zboží nepocházející ze Společenství, které má postavení ‚dočasně uskladněného‘ zboží a bylo předmětem prohlášení směřujícího k propuštění do celního režimu vnějšího tranzitu Společenství, získá celně schválené určení ve smyslu článku 50 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1791/2006 ze dne 20. listopadu 2006, jakmile je přijato celní prohlášení a schváleno propušt ění.“

(1) .

(2)  – Úř. věst. L 302, s. 1, ve znění nařízení (ES) č. 1791/2006 (Úř. věst. L 363, s. 1).

(3) – C-66/99, Sb. rozh. s. I-873.

(4)  – Kromě toho připomínám, že nedávné rozsudky ze dne 6. září 2012, Döhler Neuenkirchen (C-262/10) a Eurogate Distribution (C-28/11) – věci, ve kterých jsem přednesl své stanovisko dne 8. března 2012 – se týkají další fáze, totiž pokud zboží již získalo celně schválené určení a pokud se vady objeví v průběhu této fáze. V tomto případě je dlužník osobou povinnou k provedení povinností, které s sebou přináší užívání dotčeného celního režimu (režim aktivního zušlechťovacího styku v případu Döhler Neuenkirchen a režim uskladnění v celním skladu ve věci Eurogate Distribution).

(5)  – Viz článek 406 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 253, s. 1; dále jen „prováděcí nařízení“).

(6)  – Použití tohoto výrazu („ztráta“) nijak nepředjímá skutečný osud obou balíků, který podle informací sdělených předkládajícím soudem není znám.

(7) – C-140/04, Sb. rozh. s. I-8245, body 35 až 39.

(8)  – Poznamenávám, že generální advokát u Hoge Raad předkládajícímu soudu ve svém stanovisku ze dne 30. září 2010 navrhl vrátit věc soudu prvního stupně k objasnění skutkových okolností. Je třeba dodat, že se mi nezdá správné připustit, aby odpovědnost na základě celního dluhu vyplývajícího z chyb v celním prohlášení byla přičítána výslovně přístavnímu subjektu, který vyložil zboží podléhající režimu „dočasného uskladnění“.

(9)  – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2010, DSV Road (C-234/09, Sb. rozh. s. I-7333, bod 23).

(10)  – Viz rozsudek ze dne 15. prosince 2005, United Antwerp Maritime Agencies (C-140/04, Sb. rozh. s. I-8245, body 38 a 39).

(11)  – Naproti tomu je třeba poznamenat, že podmínky, za kterých režim vnějšího celního tranzitu končí, jsou stanoveny v článku 92 celního kodexu.

(12)  – Viz rozsudek ze dne 15. září 2011, DP grup (C-138/10, Sb. rozh. s. I-8369, bod 35).

(13)  – Viz rovněž výše uvedený rozsudek DP Grup (body 36 a 39).

(14)  – C-66/99, Recueil s. I-873, bod 45.

(15)  – Viz rovněž článek 77 celního kodexu, pokud jde o celní prohlášení učiněná prostřednictvím zařízení pro zpracování dat.

(16)  – Výše uvedený rozsudek D. Wandel (bod 36).

(17)  – Výše uvedený rozsudek D. Wandel (bod 37).

(18)  – Výše uvedený rozsudek D. Wandel (bod 38).

(19)  – Viz články 50 a 59 celního kodexu.