1. 

Projednávanou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je Soudní dvůr žádán o výklad rámcového rozhodnutí 2002/584 ( 2 ). Velmi široce řečeno, jedná se o tři ústřední témata. Zaprvé jde o otázku, jak vykládat uvedené rozhodnutí v návaznosti na vstup Lisabonské smlouvy v platnost, a konkrétně o to, zda se tento výklad musí lišit v důsledku změn Smlouvy o Evropské unii, zavedených článkem 6 SEU. Zadruhé se jedná o vzájemný vztah mezi článkem 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a článkem 6 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) na straně jedné a ustanoveními rámcového rozhodnutí, která mají za následek zbavení svobody vyžádané osoby v rámci postupů vedoucích k výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Zatřetí se jedná o otázku, zda rámcové rozhodnutí ve správném výkladu členskému státu umožňuje odmítnout výkon takového zatýkacího rozkazu v případě porušení právní úpravy v oblasti lidských práv, včetně právě uvedených článků.

2.

Článek 6 SEU stanoví:

„1.   Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy.

[…]

3.   Základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří obecné zásady práva Unie.“ ( 3 )

3.

Článek 6 Listiny stanoví:

„Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost.“

4.

Článek 47 Listiny dále stanoví:

„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.

Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. […]“

5.

Článek 48 stanoví:

„1.   Každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

2.   Každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu.“

6.

Článek 52 stanoví:

„1.   Každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

[…]

3.   Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.

[…]“

7.

Rámcové rozhodnutí nahrazuje předchozí postup pro vzájemné vydávání založený na Evropské úmluvě o vydávání ze dne 13. prosince 1957 systémem založeným na evropském zatýkacím rozkazu. Pokud je v rámci nového systému osoba („vyžádaná osoba“), která spáchala – nebo údajně spáchala – trestný čin a je proto hledána orgány jednoho členského státu („vystavující členský stát“), přítomna na území jiného členského státu („vykonávající členský stát“), příslušný justiční orgán vystavujícího členského státu může vydat evropský zatýkací rozkaz za účelem jeho zadržení a předání vykonávajícím členským státem.

8.

Článek 1 rámcového rozhodnutí je nadepsaný „Obecné zásady“ a obsahuje články 1 až 8. Článek 1 stanoví:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

3.   Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii.“

9.

Články 3 a 4 upravují řadu důvodů, u kterých je odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu povinné nebo možné.

10.

Článek 8 vymezuje obsah a formu evropského zatýkacího rozkazu. Článek 8 odst. 1 písm. c) vyžaduje, aby existoval „údaj o tom, zda existuje vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem v oblasti působnosti článků 1 a 2“.

11.

Kapitola 2 rámcového rozhodnutí obsahuje články 9 až 25. Je nadepsaná „Postup předávání“ a vedle stanovení řady obecných požadavků obsahuje ustanovení určená k ochraně práv vyžádané osoby. Konkrétně:

12.

Článek 5 Úmluvy v rozsahu relevantním pro projednávanou věc stanoví:

„1.   Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

[…]

3.   Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.

4.   Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

13.

Článek 6 Úmluvy zní:

„1   Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. […]

2.   Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

3.   Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

14.

Z článku 52 odst. 3 Listiny vyplývá, že existuje – a že je předpokládán – přesah mezi ustanoveními Listiny a Úmluvy. V rozsahu relevantním pro toto stanovisko článek 6 Listiny odpovídá článku 5 Úmluvy. Druhý odstavec článku 47 Listiny odpovídá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a článek 48 Listiny odpovídá čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy ( 4 ).

15.

Ustanovení provádějící rámcové rozhodnutí do vnitrostátního práva jsou obsažena v článcích 97 a 98 zákona č. 302 ze dne 28. června 2004 o mezinárodní spolupráci v trestních věcech, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené články jsou obsaženy v hlavě III tohoto zákona.

16.

Článek 97 je nadepsaný „Zvláštní podmínky“. Stanoví některé požadavky ohledně poskytnutí záruk dožadujícím členským státem, který vystavil zatýkací rozkaz.

17.

Článek 98 odst. 1 obsahuje ustanovení týkající se povinného odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Jsou v zásadě podobná ustanovením stanoveným v článku 3 rámcového rozhodnutí.

18.

Důvody, z nichž je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, jsou stanoveny v čl. 98 odst. 2. Jsou do značné míry stejné jako důvody stanovené v článku 4 rámcového rozhodnutí.

19.

Německo provedlo rámcové rozhodnutí do vnitrostátního práva zákonem o evropském zatýkacím rozkazu ze dne 21. července 2004. Německý ústavní soud v návaznosti na jeho přijetí v roce 2005 rozhodl, že tento zákon je neústavní, a tudíž neúčinný ( 5 ). Dalším zákonem ze dne 20. července 2006 tento členský stát přijal nové opatření určené ke zhojení vad, na které upozornil ústavní soud, a provedl rámcové rozhodnutí do vnitrostátního práva v plném rozsahu. Toto opatření zůstává v platnosti.

20.

Státní zastupitelství v Německu vydala v různých datech v letech 2007 a 2008 čtyři evropské zatýkací rozkazy za účelem zatčení C. V. Radua. Všechny tyto zatýkací rozkazy se týkaly trestného činu loupeže. Uvedený skutek je též trestným činem podle rumunského práva podle článku 211 rumunského trestního zákona. Cyprian V. Radu se svým předáním nesouhlasil.

21.

Rozsudkem ze dne 5. června 2009 Curte de Apel Constanţa (odvolací soud Konstanta) nařídil výkon tří z dotyčných zatýkacích rozkazů. Výkon čtvrtého odmítl z toho důvodu, že proti C. V. Raduovi je v Rumunsku vedeno trestní řízení pro stejný skutek, pro který byl zatýkací rozkaz vydán ( 6 ).

22.

Ciprian V. Radu se proti tomuto rozsudku odvolal k Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie a României (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko). Rozsudkem ze dne 18. června 2009 tento soud odvolání vyhověl a vrátil věc zpět k Curte de Apel k novému posouzení. Rovněž nařídil propuštění C. V. Radua z vazby a uložil některá omezení jeho svobody pohybu, včetně zákazu opuštění obce, ve které má bydliště, bez předchozího souhlasu soudu.

23.

Dne 22. února 2011 byla věc znovu zapsána do rejstříku Curte de Apel. Před tímto soudem C. V. Radu uvedl tři hlavní argumenty na podporu svého tvrzení, že dotyčné zatýkací rozkazy nelze vykonat. Zaprvé tvrdí, že ke dni přijetí rámcového rozhodnutí nebyly ani Úmluva, ani Listina výslovně inkorporovány do smluv zakládajících Evropskou unii jako právní pravidla. V tom je rozdíl oproti stavu podle konsolidovaného znění Smlouvy o EU, které vstoupilo v platnost dne 1. prosince 2009 spolu s Lisabonskou smlouvou. V důsledku toho je nutné vykládat a používat rámcové rozhodnutí v souladu s Listinou a Úmluvou. Zadruhé tvrdí, že postupy, kterými členské státy uplatňují rozhodnutí nejsou konzistentní a upozorňuje na požadavek vzájemnosti při výkonu zatýkacích rozkazů, pokud jde o vystavující i vykonávající stát. Zatřetí tvrdí, že je povinností vykonávajícího státu ověřit, zda vystavující stát dodržel práva a záruky stanovené Listinou a Úmluvou. Pokud by tak vystavující stát neučinil, jednalo by se o důvod k odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu.

24.

Za těchto okolností se Curte de Apel Constanţa rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25.

Písemná vyjádření byla předložena Minister Public, Parchet de pe lângă Curte de Apel Constanţa (státní zástupce při Curte de Apel Constanţa), českou, německou, litevskou, rakouskou, polskou a rumunskou vládou, vládou Spojeného království a Evropskou komisí. Při jednání dne 10. července 2012 zástupce C. V. Radua, německá a rumunská vláda a Evropská komise přednesli vyjádření a odpověděli na otázky položené Soudním dvorem.

26.

Bylo uplatněno několik námitek týkajících se přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Všichni účastníci řízení, kteří předložili vyjádření, se shodují, že otázka 6, v jejímž rámci je Soudní dvůr žádán o výklad vnitrostátního práva a ke které se vrátím níže, je nepřípustná ( 7 ). Německá vláda vznáší dílčí námitku nepřípustnosti, zatímco rakouská vláda, rumunská vláda a Komise tvrdí, že žádost je nepřípustná v plném rozsahu. Česká, litevská a polská vláda a vláda Spojeného království se dále k přípustnosti nevyjádřily.

27.

Uplatněné námitky v zásadě uvádí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce není dostatečně podrobná a je příliš hypotetická na to, aby Soudní dvůr mohl vnitrostátnímu soudu poskytnout užitečnou odpověď.

28.

Je nesporné, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je lakonická ve svém popisu skutkového základu sporu v původním řízení, a především důvodů, na kterých jsou založeny otázky položené vnitrostátním soudem.

29.

Avšak podle judikatury Soudního dvora – „pokud jde o rozdělení pravomocí mezi vnitrostátní soudy a Soudní dvůr podle [článku 267 SFEU], vnitrostátní soud, který jediný má přímou znalost skutkového stavu věci a argumentů uvedených účastníky řízení a který bude muset věc rozhodnout, může nejlépe posoudit, s plnou znalostí věci, která mu byla předložena, relevantnost právních otázek, které vyvstaly ve sporu, a nutnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce proto, aby mohl vynést rozsudek ( 8 )“. Soudní dvůr rozhodl, že týkají-li se položené otázky výkladu ustanovení unijního práva, „je v zásadě povinen rozhodnout“ ( 9 ).

30.

Domnívám se, že v projednávané věci tomu tak je. Vnitrostátní soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jasně uvádí, že odpovědi na své otázky považuje za zásadní pro rozhodnutí sporu, který mu byl předložen. Kdyby znění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce bylo takové, že by bylo zjevně nemožné, aby vlády členských států a orgány předložily vyjádření, tato otázka by sama o sobě nebyla rozhodující ( 10 ). Avšak v projednávané věci tomu tak není. Nejméně sedm vlád předložilo spolu se státním zástupcem a Komisí vyjádření. Až na malé výjimky může být každé z nich být užitečným vyjádřením k otázkám vnitrostátního soudu.

31.

Prohlášením žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce za nepřípustnou by se v projednávané věci ničeho nedosáhlo. S výjimkou otázky 6 se tedy domnívám, že tyto námitky je nutné zamítnout.

32.

Rumunsko učinilo prohlášení podle bývalého čl. 35 odst. 2 EU, kterým uznalo pravomoc Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách za podmínek stanovených v bývalém čl. 35 odst. 3 písm. b) EU ( 11 ). V souladu s čl. 10 odst. 1 protokolu č. 36 o přechodných ustanoveních, připojeného ke Smlouvě o FEU, platí, že pravomoci Soudního dvora podle bývalé hlavy VI Smlouvy o EU, zůstávají v případě unijních aktů přijatých před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost stejné, a to i v případě, že byly uznány podle bývalého čl. 35 odst. 2 EU ( 12 ). Soudní dvůr má tedy pravomoc rozhodovat o otázkách položených předkládajícím soudem.

33.

Před tím, než se budu zabývat podstatou otázek, je vhodné zabývat se kontextem rámcového rozhodnutí a cíli, jejichž dosažení sleduje.

34.

Rozhodnutí musí být chápáno v kontextu cíle, podle kterého se Unie má stát prostorem svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Za tímto účelem zavádí systém volného pohybu soudních rozhodnutí v trestních věcech, který se vztahuje jak na rozhodnutí předcházející odsouzení, tak na pravomocná rozhodnutí. Tento systém je v praxi vyjádřen v evropském zatýkacím rozkazu. Zatýkacím rozkazem se provádí zásada vzájemného uznávání, kterou Evropská rada ve svých závěrech z Tampere popsala jako „základní kámen justiční spolupráce“ ( 13 ). Taková zásada, pokud má být efektivní, vyžaduje vysoký stupeň důvěry mezi členskými státy ( 14 ).

35.

Významným cílem nové úpravy zavedené rámcovým rozhodnutím je odstranit prodlení spojené s předchozím systémem vydávání ( 15 ). Tohoto cíle bylo v praxi patrně dosaženo. Komise ve své zprávě o provádění rozhodnutí z roku 2011 ( 16 ) uvádí, že průměrná doba pro vydání činila od vydání jeden rok. V systému evropského zatýkacího rozkazu se průměrná doba pro provedení zkrátila na 14 až 17 dnů, když vyžádané osoba souhlasí se svým předáním. Pokud s předáním nesouhlasí, doba činí 48 dnů.

36.

Ačkoli se závazky uložené členským státům rámcovým rozhodnutím týkají v zásadě procesních aspektů, neznamená to, že zákonodárce nevzal při přijímání rámcového rozhodnutí v úvahu základní a lidská práva. Naopak, učinil tak mnoha způsoby.

37.

Zaprvé, do rozhodnutí začlenil výslovné odkazy na tato práva. Tato skutečnost je zřejmá například z bodů 10, 12 a 13 odůvodnění. Konkrétně čl. 1 odst. 3 výslovně stanoví, že tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v nynějším článku 6 SEU. K tomuto bodu se vrátím níže ( 17 ).

38.

Zadruhé, vysoká míra vzájemné důvěry mezi členskými státy, na kterou odkazuje bod 10 odůvodnění, je založena na tom, že členské státy dodržují jak práva zakotvená v Úmluvě, tak základní práva, která tvoří součást ústavních tradic společných členským státům. Se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost dne 1. prosince 2009 je nyní nutné dodat Listinu, jelikož dříve se ještě nemohla uplatnit.

39.

Zatřetí, rámcové rozhodnutí zahrnuje několik ustanovení určených k ochraně základních práv vyžádané osoby. Ta jsem shrnula v bodu 11 výše a nebudu je zde opakovat, s výjimkou práva být vyslechnut, které je vysloveně stanoveno pro případ, že vyžádaná osoba s předáním nesouhlasí (článek 14) a pokud byl evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem trestního stihání (článek 18).

40.

V případě cílů rámcového rozhodnutí by bylo nesprávné chápat systém, který zavádí, jako systém určený pouze ku prospěchu správních orgánů členských států. Zavedením postupu, který má být účinnější a efektivnější než jeho předchůdce, zákonodárce rovněž zamýšlel zlepšit ochranu přiznávanou obětem trestných činů v tom, že jejich pachatele postaví před soud rychleji a efektivněji.

41.

Ačkoli dřívější plnění závazků členských států v oblasti lidských práv může být chvályhodné, není naprosto dokonalé. Nelze se domnívat, že pouze proto, že o předání vyžádané osoby požádá jiný členský stát, budou lidská práva této osoby při jejím příjezdu do tohoto členského státu automaticky garantována ( 18 ). Může ovšem existovat domněnka dodržení lidských práv, kterou lze vyvrátit pouze v případě zcela jednoznačných důkazů. Tyto důkazy musí být konkrétní; tvrzení obecného rázu, ať už jakkoliv řádně podložená, nepostačují.

42.

Podstatou první otázky vnitrostátního soudu je, zda ustanovení Listiny a Úmluvy tvoří součást primárního práva Unie.

43.

Začnu s právním stavem po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost.

44.

Podle čl. 6 odst. 1 SEU má Listina stejnou právní sílu jako Smlouvy, a proto je nyní součástí unijního primárního práva.

45.

Ustanovení Úmluvy byla rovněž zakotvena do Lisabonské smlouvy. Článek 6 odst. 3 SEU stanoví, že základní práva, která jsou zaručena Úmluvou a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, představují obecné zásady unijního práva.

46.

Z toho vyplývá, že nejen Unie a její orgány, ale rovněž členské státy budou při výkladu a použití práva EU vázány Listinou a Úmluvou ( 19 ).

47.

To samo o sobě postačuje k zodpovězení první otázky vnitrostátního soudu. Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je však zřejmé, že spor, který mu byl předložen, je poněkud širší, jelikož C. V. Radu patrně tvrdí, že vstup Lisabonské smlouvy v platnost přinesl zásadní změnu způsobu uplatňování základních práv a zásad v Unii ( 20 ). Aby bylo možné poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, je nezbytné zabývat se stavem před 1. prosincem 2009.

48.

Ačkoli byla Listina slavnostně vyhlášena v Nice dne 7. prosince 2000, rozhodnutí ohledně toho, jaký přesný právní status má mít, však bylo odloženo. V důsledku toho nebyla zahrnuta do žádné ze Smluv a jejím ustanovením nebyla dána síla zákona jiným způsobem. Listina však brzy začala být považována za autoritativní katalog základních práv, potvrzující základní zásady inherentní právnímu státu, které jsou společné ústavním tradicím členským státům. Soudní dvůr často vychází z ustanovení Listiny ve svých rozsudcích ( 21 ). V důsledku toho Listina získala status „soft law“, tedy i když její ustanovení nejsou přímo použitelná jako součást práva EU, jsou přesto způsobilá působit právní účinky – v řadě případů dalekosáhlé účinky – v rámci Unie.

49.

Úloha Úmluvy je v unijním právu mnohem hlouběji zakořeněná. Již v roce 1969 Soudní dvůr v rozsudku Stauder ( 22 ) rozhodl, že „základní lidská práva [jsou] zakotvena v obecných zásadách práva Společenství a jsou chráněna Soudním dvorem“. Uvedená judikatura, zpočátku pouze zárodečná, byla použita a rozvinuta prostřednictvím zásadních rozsudků, například Internationale Handelsgesellschaft ( 23 ) a Nold ( 24 ), až do současnosti. V rozsudku Kadi a Al Barakaat Soudní dvůr rázně uvedl, že „ve Společenství nelze připustit opatření, která jsou neslučitelná s […] dodržováním [lidských práv]“ ( 25 ). Soudní dvůr se specifickým odkazem na Úmluvu v rozsudku Der Grüne Punkt popsal právo na spravedlivý proces, stanovené čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jako „obecnou zásadu práva Společenství“ ( 26 ).

50.

Je v tomto kontextu možné říci, že vstup Lisabonské smlouvy v platnost ve významné míře změnil unijní právo?

51.

Domnívám se, že nikoli. Podle mne čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 SEU představují pouze to, co Spojené království ve svém vyjádření označuje jako „kodifikaci“ již existujícího stavu. Jinými slovy, vyjadřují politické přání, aby normy, které chtějí zakotvit a chránit, byly viditelnější. Nepředstavují žádnou radikální změnu. Z tohoto důvodu jakékoliv tvrzení, že ustanovení rámcového rozhodnutí musí být vykládána poté, co vstoupila v platnost, jiným způsobem, podle mého názoru nemůže obstát ( 27 ).

52.

Ve světle výše uvedeného je třeba na otázku 1 odpovědět tak, že ustanovení Listiny, včetně článků 6, 48 a 52, tvoří součást unijního primárního práva. Základní práva, která jsou zaručena Úmluvou, včetně práv stanovených v čl. 5 odst. 1, 3 a 4 a čl. 6 odst. 2 a 3 Úmluvy, představují obecné zásady unijního práva.

53.

Podstatou těchto otázek vnitrostátního soudu, které bude nejlépe zkoumat společně, je, zda zbavení svobody a nucené předání vyžádané osoby, které jsou následkem postupu evropského zatýkacího rozkazu, představují zásah do práv této osoby na svobodu, a zda k tomu, aby tento zásah byl oprávněný podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy a článku 6 Listiny, musí splňovat požadavky nezbytnosti a přiměřenosti ( 28 ).

54.

Každý má právo na svobodu. To vyplývá z článku 5 Úmluvy a článku 6 Listiny. Otázkou je, zda lze zbavení tohoto práva odůvodnit. Zde musí být evropský zatýkací rozkaz zasazen do svého kontextu. Jeho účelem je zajistit, aby osoby, na něž byl zatýkací rozkaz vydán, byly osobně přítomny ve vystavujícím členském státu a podle konkrétního případu se zúčastnily soudního řízení nebo nastoupily do výkonu trestu odnětí svobody. Takový cíl je podle mého názoru jasně nezbytný ve veřejném zájmu.

55.

Článek 5 Úmluvy v tomto ohledu výslovně stanoví řadu okolností, za kterých může být osoba zákonně zbavena svobody. Tyto okolnosti zahrnují [písm. a)] její uvěznění po odsouzení příslušným soudem a [(písm. c)] její zatčení nebo jiné zbavení svobody, pokud je, mimo jiné, podezřelá ze spáchání trestného činu. Písmeno f) má pro tuto analýzu obzvláštní význam, jelikož blíže vymezuje právo na svobodu v případech, kdy je osoba zákonně zatčena nebo zbavena svobody mimo jiné za účelem vydání (mezistátní postup, který byl nahrazen evropským zatýkacím rozkazem).

56.

Zásadní otázkou je, zda je zadržení na základě zatýkacího rozkazu přiměřené. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud pro lidská práva“) v souvislosti s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy rozhodl, že „toto ustanovení nevyžaduje, aby zadržení osoby, proti které je vedeno řízení za účelem vydání, m[ohlo] být rozumně považováno za přiměřené, například pro zabránění spáchání trestného činu nebo útěku“. V této souvislosti čl. 5 odst. 1 písm. f) stanoví odlišnou úroveň ochrany než čl. 5 odst. 1 písm. c): vše, co je podle písmena f) požadováno, je, že „probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání“. Pro účely čl. 5 odst. 1 písm. f) je tudíž bezvýznamné, zda původní rozhodnutí o vyhoštění může být odůvodněno podle vnitrostátního práva nebo podle Úmluvy […]“ ( 29 ).

57.

Bylo by však nesprávné vykládat tuto část judikatury týkající se Úmluvy v tom smyslu, že jakékoliv zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) bude vždy zákonné za předpokladu, že je provedeno za účelem vyhoštění nebo vydání. Soud pro lidská práva rovněž rozhodl, že „jakékoliv zbavení svobody podle druhé části čl. 5 odst. 1 písm. f) bude odůvodněno […] pouze potud, pokud řízení o vyhoštění nebo vydání probíhá[ ( 30 ) ]. Pokud takové řízení není vedeno s řádnou péčí, zbavení svobody přestane být odůvodněné podle čl. 5 odst. 1 písm. f) […]. Zbavení svobody musí rovněž být ‚zákonné‘. Pokud se jedná o ‚zákonnost‘, včetně otázky, zda bylo dodrženo ‚řízení stanovené zákonem‘, Úmluva v zásadě odkazuje na vnitrostátní právo a stanoví povinnost dodržet hmotněprávní a procesní pravidla vnitrostátního práva. Dodržení vnitrostátního práva však nepostačuje: čl. 5 odst. 1 dále vyžaduje, aby jakékoliv zbavení svobody bylo v souladu s ochranou jednotlivce před svévolí. Základní zásadou je, že žádné zadržení, které je svévolné, nemůže být slučitelné s čl. 5 odst. 1 a pojem ‚svévole‘ v čl. 5 odst. 1 jde nad rámec nedostatku souladu s vnitrostátním právem, takže zbavení svobody může být podle vnitrostátního práva zákonné, přesto stále svévolné, a tudíž v rozporu s Úmluvou. […] Aby zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) nebylo označeno jako svévolné, musí se uskutečnit v dobré víře; musí úzce souviset s důvody zbavení svobody uplatňovanými [vnitrostátními orgány]; místo a podmínky zbavení svobody musí být přiměřené, a délka tohoto opatření nesmí překročit přiměřenou dobu požadovanou pro sledovaný účel […]“ ( 31 ).

58.

Úplnost vyžaduje, abych neodkazovala pouze na čl. 5 odst. 1 Úmluvy, nýbrž rovněž na jeho ekvivalent v Listině, tedy na článek 6. Toto ustanovení neobsahuje ekvivalent k čl. 5 odst. 1 písm. f). Avšak čl. 52 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud práva stanovená v tomto dokumentu odpovídají právům stanoveným Úmluvou, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako smysl a rozsah práv, která stanoví Úmluva. Článek 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy se tudíž uplatní implicitně.

59.

Z toho vyplývá, že příslušné orgány musí při uplatňování článku 12 rámcového rozhodnutí vzít v úvahu zásady vymezené v bodu 57 výše. Jejich použití se podle potřeby bude lišit případ od případu a nebude možné stanovit žádná pevná a neměnná pravidla.

60.

Doplnila bych však následující: Jak Komise uvádí ve své zprávě z roku 2011, jednou z kritik týkajících se způsobu, kterým je rámcové rozhodnutí prováděno členskými státy, je, že důvěra v jeho použití byla narušena systematickým vydáváním evropských zatýkacích rozkazů za účelem předání osob hledaných často za velmi málo závažné trestné činy, které nejsou dostatečně závažné k tomu, aby odůvodnily opatření a spolupráci, které výkon takových zatýkacích rozkazů vyžaduje. Komise uvádí, že dochází k nepřiměřenému dopadu na svobodu vyžádaných osob, jestliže jsou evropské zatýkací rozkazy vydány ve věcech, kdy by (prozatímní) vazba byla za jiných okolností nepřiměřená ( 32 ).

61.

S tím souhlasím.

62.

Ve světle výše uvedeného je nutné odpovědět na otázky 2 a 3 tak, že zbavení svobody a nucené předání vyžádané osoby, které jsou následkem evropského zatýkacího rozkazu, představují zásah do práv této osoby na svobodu ve smyslu článku 5 Úmluvy a článku 6 Listiny. Obvykle je takový zásah odůvodněn jako „nezbytný v demokratické společnosti“ podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Zbavení svobody podle uvedeného ustanovení ovšem nesmí být svévolné. Aby nebylo svévolné, musí být provedeno v dobré víře; musí úzce souviset s důvodem zbavení svobody uváděným vykonávajícím justičním orgánem; místo a podmínky zbavení svobody musí být přiměřené a délka zbavení svobody nesmí přesáhnout dobu rozumně potřebnou pro dosažení sledovaného cíle (tudíž musí splňovat kritérium proporcionality). Článek 6 Listiny je třeba vykládat stejným způsobem jako čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

63.

Podstatou čtvrté otázky vnitrostátního soudu je, zda vykonávající členský stát může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud by jeho výkonem byla porušena práva vyžádané osoby podle článků 5 a 6 Úmluvy nebo článků 6, 48 a 52 Listiny, nebo pokud by hrozilo jejich porušení.

64.

Na rozdíl od druhé a třetí otázky, kde byl Soudní dvůr žádán o to, aby zkoumal okolnosti týkající se zbavení svobody vyžádané osoby v období od vydání evropského zatýkacího rozkazu do předání této osoby do vystavujícího členského státu, zde je problém širší. Může příslušný justiční orgán vykonávajícího členského státu zcela odmítnout výkon zatýkacího rozkazu, pokud jde o porušení lidských práv vyžádané osoby?

65.

Tato otázka vyvolává zmíněný problém odkazem na uvedená ustanovení článků 5 a 6 Úmluvy a článku 6 Listiny. Zástupce C. V. Radua při jednání uvedl, že jeho klient „nebyl informován o obviněních vůči jeho osobě ani nebyl ohledně těchto skutků vyslechnut a nachází se v situaci, kdy je zcela nemožné se hájit“. Vzhledem k tomu, že nemožnost zajištění řádné obhajoby rovněž vyvolává, alespoň potenciálně, otázky týkající se čl. 6 odst. 1 Úmluvy a článku 47 Listiny, zahrnu je v zájmu úplnosti do své analýzy.

66.

Zběžné přečtení rámcového rozhodnutí může vést k závěru, že taková porušení (bez ohledu na jejich časové účinky) není třeba brát v úvahu. Články 3 a 4 podávají výčet okolností, za kterých justiční orgán vykonávajícího členského státu buď musí (článek 3) nebo může (článek 4) odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu. Ani v jednom z případů není odkazováno na lidská práva jako na důvod pro takové odmítnutí. Soudní dvůr rozhodl, že seznam důvodů vymezených v těchto článcích je taxativní ( 33 ).

67.

K témuž závěru lze rovněž dospět na základě cílů rozhodnutí. Systém předávání, který zavádí, je založen na zásadách vzájemného uznávání ( 34 ), vysoké úrovni vzájemné důvěry mezi členskými státy ( 35 ) a je určen k omezení průtahů souvisejících s dřívějším postupem vydávání ( 36 ).

68.

Soudní dvůr rozhodl, bezpochyby s ohledem na tato hlediska, že „[z]ásada vzájemného uznávání, na které stojí struktura rámcového rozhodnutí, znamená na základě čl. 1 odst. 2 tohoto rozhodnutí to, že členské státy jsou v zásadě povinny evropskému zatýkacímu rozkazu vyhovět“ ( 37 ). Zjevně tomu nemůže být jinak, neboť v opačném případě by cíle sledované rozhodnutím byly vážně ohroženy.

69.

Nedomnívám se však, že by úzký výklad – který by zcela vyloučil hlediska týkající se lidských práv – byl podpořen zněním rámcového rozhodnutí nebo judikaturou.

70.

Článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí stanoví, že rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 EU (nyní, po změně, článek 6 SEU). Z toho podle mého názoru vyplývá, že povinnost dodržovat uvedená práva a zásady prostupuje celým rámcovým rozhodnutím. Tato práva mohou být implicitně vzata v úvahu při odůvodnění rozhodnutí o nevykonání zatýkacího rozkazu. Odlišný výklad čl. 1 odst. 3 by představoval nebezpečí, že bude zbaven veškerého smyslu, nebo se z něj pravděpodobně stane elegantní klišé.

71.

Oporu tento názor nachází v řadě stanovisek generálních advokátů Soudního dvora, která se týkají výkladu rámcového rozhodnutí. Konkrétně odkáži na stanovisko generálního advokáta P. Cruz Villalóna ve věci I. B. ( 38 ), ve kterém uvedl:

„[…] domnívám [se], že obsah a cíle rámcového rozhodnutí je třeba vyložit tak, že se přihlédne ke všem cílům sledovaným tímto rozhodnutím. Je pravda, že vzájemné uznávání je nástrojem, který posiluje prostor bezpečnosti, svobody a práva, zároveň však platí také to, že východiskem, které legitimizuje existenci a vývoj tohoto prostoru, je ochrana základních práv a svobod. Rámcové rozhodnutí to opakovaně uvádí ve svých bodech 10, 12, 13 a 14 odůvodnění, jakož i ve svém čl. 1 odst. 3. […]“ ( 39 ).

72.

S tím souhlasím.

73.

Podle mého názoru je zřejmé, že justiční orgány vykonávajícího členského státu jsou při rozhodování o výkonu evropského zatýkacího rozkazu povinny vzít v úvahu základní práva stanovená v Úmluvě a Listině. Vyvstává otázka, kdy musí odmítnout vydat příkaz k předání a jaké faktory musí při tomto rozhodnutí vzít v úvahu?

74.

Z judikatury Soudu pro lidská práva vyplývá, že ne každé porušení Úmluvy odůvodňuje odmítnutí výkonu příkazu k vydání ( 40 ). Ve věci Dzhaksybergenov v. Ukrajina například rozhodl, že „odkaz na obecný problém týkající se dodržování lidských práv v konkrétní zemi sám o sobě nemůže sloužit jako základ odmítnutí vydání“ ( 41 ).

75.

Soud pro lidská práva ve věci Soering v. Spojené království ( 42 ) v souvislosti s článkem 3 Úmluvy ( 43 ) rozhodl, že „rozhodnutí smluvního státu vydat uprchlíka může vyvolat problém z hlediska článku 3, a tím založit odpovědnost tohoto státu na základě Úmluvy, pokud jsou dány závažné důvody, na jejichž základě je možné se domnívat, že dotyčná osoba, pokud bude vydána, bude ve vyžadujícím státu čelit skutečnému nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu“ ( 44 ). K článku 6 uvedl, že „právo na spravedlivé trestní řízení, které je [v něm zakotveno], zaujímá významné místo v demokratické společnosti. […] Soud nevylučuje, že rozhodnutí o vydání může výjimečně vyvolat problém v souvislosti s článkem 6 […] v případě rozhodnutí o vydání, pokud uprchlík byl vystaven – nebo existuje nebezpečí, že bude vystaven – flagrantnímu odepření spravedlnosti ve vyžadujícím státu“ ( 45 ).

76.

Ačkoliv v judikatuře Soudního dvora neexistují přímo srovnatelné výroky týkající se rámcového rozhodnutí, otázky podobného rázu vyvstaly ve věci N. S. ( 46 ) a další, ve které se Soudní dvůr musel zabývat účinkem článku 4 Listiny ( 47 ) na povinnosti vnitrostátních orgánů, mimo jiné podle nařízení č. 343/2003 ( 48 ). Toto nařízení, stejně jako rámcové rozhodnutí, stanoví pravidla pro přemístění osob – v tomto případě žadatelů o azyl – z jednoho členského státu do jiného v souladu se stanovenými postupy a lhůtami. Soudní dvůr rozhodl, že „nelze učinit závěr, že by se jakékoliv porušení základního práva […] členským státem [do kterého by žadatel o azyl měl být přemístěn podle ustanovení nařízení] dotýkalo povinností ostatních členských států dodržovat ustanovení [nařízení]“. Kdyby práh byl stanoven na tak nízkou úroveň, hrozilo by nebezpečí ohrožení cílů právní úpravy. Dále rozhodl, že „aby Unie a její členské státy mohly dodržet své povinnosti týkající se ochrany základních práv žadatelů o azyl, členské státy, včetně vnitrostátních soudů, nemohou přemístit žadatele o azyl do ‚příslušného členského státu‘ ve smyslu nařízení č. 343/2003, nemohou-li ponechat bez povšimnutí skutečnost, že systematické nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl v tomto členském státě představují závažné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny“ ( 49 ).

77.

Ve stručnosti, oba soudy připouštějí, že základní práva mohou ovlivnit zákonnou povinnost členského státu předat osobu do jiného státu. V případě článku 3 Úmluvy a srovnatelných ustanovení článku 4 Listiny jsou toho názoru, že kritériem by mělo být to, zda existují „závažné důvody domnívat se“, že existuje „skutečné riziko“, že dotyčné ustanovení bude porušeno ve státu, do kterého by jinak měla být dotyčná osoba předána. V kontextu článku 6 Soud pro lidská práva rozhodl, že povinnost předat bude dotčena pouze „výjimečně“, a pokud dotyčná osoba „byla vystavena, nebo hrozí riziko, že bude vystavena, flagrantnímu upření“ jejích práv podle Úmluvy. Soudní dvůr musí ještě rozhodnout ohledně článků 47 a 48 Listiny.

78.

O důkazním břemenu, které nese osoba, jež namítá porušení, Soud pro lidská práva rozhodl, že jeho přezkum rizika musí být nutně přísným přezkumem a že přísluší žalobci, aby předložil nezbytné důkazy ( 50 ). S ohledem na standard důkazu vyžadovaný k odůvodnění odmítnutí předání, Soud pro lidská práva ve věci Garabajev v. Rusko ( 51 ) uvedl, že „při posuzování důkazů, na nichž je třeba založit rozhodnutí, zda došlo k porušení článku 3, Soud přijímá standard důkazu ‚mimo rozumnou pochybnost‘“, ale dodává, že „takový důkaz může vyplynout ze vzájemné existence dostatečně silných, jasných a vzájemně se shodujících indicií nebo podobných nevyvrácených faktických domněnek. V tomto kontextu musí být vzato v úvahu jednání účastníků řízení při získávání důkazů“ ( 52 ). Ačkoliv toto prohlášení bylo učiněno v kontextu článku 3 Úmluvy, v případě článku 6 nemůže být požadován vyšší standard, a to z prostého důvodu, že žádný vyšší standard neexistuje.

79.

Měl by Soudní dvůr přijmout kritéria stanovená Soudem pro lidská práva?

80.

Při zkoumání judikatury Soudu pro lidská práva je vždy nutné mít na paměti, že čl. 52 odst. 3 Listiny stanoví, že unijní právo může poskytovat širší ochranu, než je ochrana stanovená Úmluvou.

81.

Nečiní mi obtíže přijmout skutečnost, že vykonávající členský stát smí odmítnout předání vyžádané osoby podle rámcového rozhodnutí pouze výjimečně. Je zřejmé, že celkový cíl rozhodnutí by byl ohrožen, kdyby bylo možné uplatnit to, co bych mohla popsat jako „rutinní“ výhrady založené na hypotetických porušeních lidských práv. Je nutné mít na paměti, že se jedná rovněž o zájem obětí trestných činů na tom, aby jejich pachatelé byli postaveni před soud ( 53 ).

82.

Z toho jasně vyplývá, že kritérium pro odmítnutí musí být přísné. S judikaturou Soudu pro lidská práva ovšem nesouhlasím ve dvou ohledech. Zaprvé nemám dojem, že mohu Soudnímu dvoru doporučit, aby akceptoval kritérium, že dotčené porušení musí být „flagrantní“. Takový pojem považuji za příliš mlhavý k tomu, aby byl v Unii vykládán konzistentně. Bylo navrženo, že porušení má být natolik zásadní, aby se rovnalo úplnému upření nebo odnětí práva na spravedlivý proces ( 54 ).

83.

Avšak takové kritérium – vždy za předpokladu, že je jasně srozumitelné – považuji za nepřiměřeně přísné. Jeden způsob výkladu vyžaduje, aby všechny aspekty řízení byly nespravedlivé. Ale řízení, které je spravedlivé pouze z části, nemůže zajistit dosažení spravedlnosti. Domnívám se, že by vhodným kritériem spíše mělo být to, zda nedostatek nebo nedostatky v řízení byly takové, že zásadním způsobem maří jeho spravedlnost ( 55 ).

84.

Zadruhé – pokud jde o standard důkazu – není podle mého názoru správné požadovat, aby potenciální porušení bylo prokázáno „nad rozumnou pochybnost“. Takový standard může být vhodný a je používán v některých státech pro stanovení důkazního břemena, které má být uloženo státnímu zastupitelství v trestních řízeních. To zajišťuje, aby bylo v co možná nejširším rozsahu minimalizováno riziko, že obviněná osoba bude nespravedlivě odsouzena. Nedomnívám se však, že by se toto kritérium mělo v projednávané věci uplatnit. Dále existuje riziko, že důkazní břemeno, které nese dotyčná osoba, jež může být bez prostředků a může být nucena spoléhat se na státní podporu ve snaze o obranu svých práv, bude v praxi nemožné unést.

85.

Rovněž však bude třeba něco více než pouhé tvrzení o potenciální nevhodnosti. Pokud rozhodující orgán nevykoná evropský zatýkací rozkaz z toho důvodu, že existuje skutečné riziko porušení práv vyžádané osoby, nepostačí, aby v jeho mysli vytanuly zárodky pochybností. Domnívám se, že vhodným kritériem je, že vyžádaná osoba musí přesvědčit rozhodující orgán o tom, že její námitky proti předání jsou věcně odůvodněné ( 56 ).

86.

Ve výše uvedené analýze jsem se soustředila na účinky, které může mít budoucí porušení základních práv osoby na rozhodnutí o předání této osoby do jiného členského státu. Právě v této oblasti se je možné najít nejvíce relevantní výroky Soudu pro lidská práva a Soudního dvora. Nyní se soustředím na účinek minulého porušení.

87.

Domnívám se, že důraz zůstává stejný.

88.

Zaprvé, porušení, která jsou zhojitelná, neodůvodní odmítnutí vydat vyžádanou osobu do „porušujícího“ členského státu. Taková porušení nemohou převážit nad cíli rychlého a efektivního výkonu spravedlnosti, které se snaží prosazovat rámcové rozhodnutí. Soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že při posouzení, zda bylo prokázáno porušení článku 6 Úmluvy, je nutné zjistit, „zda řízení posuzované jako celek […] bylo spravedlivé“ ( 57 ). Samozřejmě nic nebrání dotyčné osobě v tom, aby usilovala o náhradu škody v souvislosti s protiprávním jednáním podle relevantních zásad EU nebo vnitrostátního práva, či případně podle článku 41 Úmluvy.

89.

Z toho vyplývá, že mohou být relevantní pouze porušení, která zásadně maří spravedlnost řízení (kritérium vymezené v bodu 83 výše). Aby tomu tak v kontextu minulého porušení bylo, musí být buď prokázáno, že jejich účinek, jestliže pominul, je sám o sobě takový, že spravedlivý proces nebude možný, nebo že jejich minulé účinky, pokud trvají, budou takové, že budou mít stejný výsledek.

90.

Uvedené bych chtěla ilustrovat dvěma příklady. Podle prvního je vyžádaná osoba obviněna z vraždy ve vystavujícím členském státu. Evropský zatýkací rozkaz je vydán s cílem jejího předání z vykonávajícího členského státu. Před tím však orgány vystavujícího členského státu nařídily, aby důkaz v podobě vzorků DNA zemřelého, který je podle vyžádané osoby zásadní pro prokázání její neviny, byl zničen. Vyžádaná osoba prostřednictvím svého právního zástupce podá ve vystavujícím členském státu stížnost, podle které vzorky musí být zachovány, aby sloužily jako důkaz v jejím procesu. Neexistují skutečné pochybnosti o tom, že rozhodnutí o zničení bylo chybně přijato a porušuje lidská práva vyžádané osoby. Neexistují jiné relevantní důkazy, které by mohly prokázat její nevinu. Zde podle mne existuje jen malá pochybnost o tom, zda by vykonávající soudní orgány měly odmítnout výkon zatýkacího rozkazu. Ve druhém případě existují stejné okolnosti s výjimkou toho, že údajným porušením článku 6 bylo nedoručení oznámení vyžádané osobě o tom, že jí hrozí trestní řízení. Takové porušení může být zhojeno a není možné jím odůvodnit odmítnutí výkonu zatýkacího rozkazu.

91.

Je možné uvést, že většina příkladů údajných porušení bude méně zřejmá než dva extrémní příklady, které jsem právě uvedla. To je pravda. V tomto ohledu nenavrhuji zacházet do větších podrobností, neboť se domnívám, že zásadní otázky mají být rozhodnuty vnitrostátními soudy případ od případu. Není možné stanovit pevná a neměnná pravidla.

92.

K tomu, aby byla poskytnuta úplná odpověď na otázku vnitrostátního soudu, je rovněž třeba zabývat se článkem 5 Úmluvy a článkem 6 Listiny. V tomto ohledu se domnívám, že je obtížné považovat porušení před předáním vyžádané osoby do vystavujícího členského státu za nezhojitelné. Tato možnost nemůže být zcela vyloučena, přinejmenším jako teoretická možnost, ačkoliv Soudní dvůr se touto otázkou nezabýval. Obecně se domnívám, že se uplatní stejné zásady, jako jsou zásady, které se uplatní na článek 6 Úmluvy.

93.

V projednávané věci bude příslušet předkládajícímu soudu, který bude uplatňovat výše uvedené zásady, aby určil, zda porušení základních práv, na které si stěžuje C. V. Radu, jsou dostatečná pro odmítnutí výkonu evropských zatýkacích rozkazů dotčených v původním řízení.

94.

Poradce C. V. Radua při jednání uvedl, že v původním řízení mohou být sporné procesní otázky vedoucí k vydání evropského zatýkacího rozkazu. V zájmu úplnosti v tomto kontextu navrhnu následující poznámky.

95.

Zaprvé, vykonávající soud může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu nejen v případě, kdy se jedná o významná porušení lidských práv nebo některý z povinných nebo nepovinných důvodů odmítnutí stanovených v článcích 3 a 4 rámcového rozhodnutí. Může odmítnout rovněž tehdy, když je prokázáno, že došlo k porušení podstatných procesních náležitostí ohledně vydání zatýkacího rozkazu. Pokud by například bylo jednoznačně prokázáno, že evropský zatýkací rozkaz neobsahuje řádný údaj o vnitrostátním zatýkacím rozkazu uvedený v čl. 8 odst. 1 písm. c) rozhodnutí (například proto, že vnitrostátní zatýkací rozkaz byl neplatný z procesních důvodů podle vnitrostátního práva vystavujícího členského stát), domnívám se, že zatýkací rozkaz nemá být vykonán. Procesní práva přiznaná vyžádané osobě podle článků 11 až 23 rámcového rozhodnutí poskytují řadu příležitostí pro otázky tohoto druhu před tím, nežli bude zatýkací rozkaz vykonán.

96.

Zadruhé, rámcové rozhodnutí neusiluje o harmonizaci nebo sbližování práva členských států, pokud jde o důvody a postupy vedoucí k výkonu zatýkacího rozkazu vůči osobě podezřelé ze spáchání trestného činu. Zásada vzájemné důvěry zakotvená v rozhodnutí nutně znamená, že každý členský stát uznává trestní právo ostatních členských států ( 58 ).

97.

Ve světle výše uvedeného je třeba odpovědět na čtvrtou otázku tak, že příslušný justiční orgán členského státu vykonávajícího evropský zatýkací rozkaz může odmítnout žádost o předání, aniž poruší povinnosti stanovené zakládajícími smlouvami a ostatními ustanoveními práva Společenství, pakliže se prokáže, že lidská práva osoby, o jejíž předání je žádáno, byla porušena, nebo budou porušena jako součást nebo následek předávacího postupu. Takové odmítnutí však bude přípustné pouze za výjimečných okolností. V případech týkajících se článků 5 a 6 Úmluvy nebo článků 6, 47 a 48 Listiny musí být dotyčné porušení natolik zásadní, že maří spravedlnost řízení. Osoba, která namítá porušení, musí přesvědčit rozhodující orgán o tom, že její námitky jsou věcně opodstatněné. Minulá porušení, která mohou být zhojena, takovou námitku neodůvodňují.

98.

Podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda vykonávající členský stát může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z toho důvodu, že vystavující členský stát rámcové rozhodnutí neprovedl, nebo je neprovedl správně.

99.

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že členský stát nemůže odůvodnit neprovedení práva EU poukazem na to, že jiný členský stát údajně neprovedl stejné nebo podobné závazky ( 59 ).

100.

Z toho by vyplývalo, že odpověď musí být jednoznačně záporná.

101.

Měl by takový názor být změněn vzhledem na důraz kladený vnitrostátním soudem na otázku vzájemnosti? Tato otázka je patrně v původním řízení sporná ( 60 ), jelikož jménem C. V. Radua se tvrdí, že německé právo neprovedlo rámcové rozhodnutí správně.

102.

Je pravda, že německý ústavní soud v roce 2005 rozhodl, že vnitrostátní právo provádějící rozhodnutí je neústavní, a tudíž bez účinku ( 61 ). Rozumím však tomu tak, že schválení nové právní úpravy v roce 2006 tento stav zhojilo, což Německo potvrdilo při jednání.

103.

Dodám ještě jednu věc. Zmocněnkyně Německa při jednání použila příkladu ukradené husy. Pokud by tento členský stát byl požádán o výkon evropského zatýkacího rozkazu ohledně tohoto trestného činu, za který by ve vystavujícím členském státu byl stanoven trest šesti let odnětí svobody, tvrdí, že by výkon takového zatýkacího rozkazu byl odmítnut. Je toho názoru, že takové odmítnutí by bylo odůvodněno na základě doktríny proporcionality a odkazuje Soudní dvůr na čl. 49 odst. 3 Listiny, podle kterého „výše trestu nesmí být nepřiměřená trestnému činu“. Soudní dvůr teprve bude muset rozhodnout o výkladu tohoto článku. Soud pro lidská práva v kontextu Úmluvy rozhodl, že zatímco otázky přiměřeného trestu v zásadě nespadají do působnosti Úmluvy, trest, který je „značně nepřiměřený“, může být postaven na roveň nelidskému zacházení, které je v rozporu s článkem 3, ale toto kritérium bude splněno pouze za „mimořádných a výjimečných okolností“ ( 62 ). Bylo by zajímavé uvažovat o výkladu čl. 49 odst. 3 Listiny s ohledem na výklad článku 3 Úmluvy Soudem pro lidská práva. Není však mým záměrem zkoumat tento problém z toho prostého důvodu, že v projednávané věci nevyvstává. I za předpokladu, že by takový přístup na straně vykonávajících justičních orgánů v Německu představoval nesplnění povinnosti tohoto členského státu podle rámcového rozhodnutí, pro účely otázky 5 by to neodůvodnilo odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu vystaveného v Německu vykonávajícím členským státem.

104.

Z uvedených důvodů je nutné odpovědět na otázku 5 tak, že příslušný soudní orgán státu vykonávajícího evropský zatýkací rozkaz nemůže odmítnout žádost o předání z toho důvodu, že stát vystavující evropský zatýkací rozkaz rámcové rozhodnutí neprovedl, nebo je neprovedl úplně či správně, aniž tím porušil povinnosti stanovené zakládajícími smlouvami a ostatními ustanoveními práva EU.

105.

Podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda jsou některá ustanovení vnitrostátního práva slučitelná s Úmluvou a Listinou a zda tato ustanovení správně provedla rámcové rozhodnutí do vnitrostátního práva.

106.

Z ustálené judikatury vyplývá, že Soudnímu dvoru nepřísluší, aby v kontextu řízení podle článku 267 SFEU určoval, zda jsou ustanovení vnitrostátního práva slučitelná s právem EU ( 63 ). Zatímco Soudní dvůr při hodnocení tohoto pravidla může mít pravomoc k tomu, aby vnitrostátnímu soudu poskytl kritéria pro výklad práva EU, která mu mohou umožnit, aby posoudil slučitelnost těchto ustanovení, informace poskytnuté vnitrostátním soudem v jeho žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nejsou dostatečně k tomu, aby Soudnímu dvoru umožnily provést v projednávané věci takový přezkum ( 64 ).

107.

Otázka 6 je tudíž nepřípustná.

108.

Ve světle všech předcházejících úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Curtea de Apel Constanţa následovně:

„1.

Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu, zásadách, které jsou společné členským státům.

2.

Základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří obecné zásady práva Unie.“