1.

Evropská unie harmonizovala řízení ( 2 ) i hmotněprávní pravidla uprchlického práva ( 3 ), čímž vytvořila úplný soubor pravidel v rámci společného evropského azylového systému. Tento systém je založen na dodržování relevantních pravidel mezinárodního práva, včetně zásady nenavracení (non‑refoulement). Omezuje posouzení žádosti o azyl na jediný členský stát a upravuje přemístění žadatele o azyl do členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl, pokud o azyl bylo požádáno jinde v Evropské unii. Určení tohoto členského státu je upraveno nařízením Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států ( 4 ).

2.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce usiluje o objasnění postavení žadatelů o azyl, kteří podali žádost o azyl v jiném členském státě, než je členský stát prvního vstupu do Evropské unie, ale jejichž přemístění do členského státu prvního vstupu je vyloučeno z důvodu systémových nedostatků v azylovém řízení tohoto členského státu a jeho podmínkách přijetí.

3.

Projednávaná věc navazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2011 ve věci N. S. a další (spojené věci C-411/10 a C-493/10, Sb. rozh. s. I-13905). V něm Soudní dvůr rozhodl, že právo Evropské unie (dále jen „EU“) brání použití nevyvratitelné domněnky, že členský stát označený na základě čl. 3 odst. 1 nařízení č. 343/2003 jako stát příslušný k posouzení žádosti o azyl, dodržuje základní práva Evropské unie ( 5 ). Soudní dvůr je v podstatě žádán, aby rozhodl o dopadu svých zjištění na fungování tzv. „doložky o svrchovanosti“ obsažené v čl. 3 odst. 2 nařízení.

4.

Soudní dvůr ve věci N. S. mimo jiné rozhodl, že článek 4 Listiny základních práv brání členským státům, včetně jejich soudů, v tom, aby přemístily žadatele o azyl do „příslušného členského státu“ ve smyslu nařízení č. 343/2003, i kdyby k tomu jinak byly oprávněny, „nemohou‑li ponechat bez povšimnutí skutečnost, že [systémové] nedostatky [zvýraznění provedeno autorem stanoviska] azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl v tomto členském státě představují závažné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu tohoto ustanovení“ ( 6 ).

5.

V projednávané věci si Hessischer Verwaltungsgerichtshof (Správní soudní dvůr spolkové země Hesensko) klade otázku, zda žadatelé o azyl mají soudně vymahatelný nárok, kterým by donutili členský stát, aby přezkoumal jejich žádosti o azyl, založený na povinnosti tohoto členského státu uplatnit svou pravomoc podle první věty čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 za okolností podobných okolnostem popsaným v rozsudku N. S. Jedná se o čtvrtou ze čtyř otázek uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Hessischer Verwaltungsgerichtshof; uvedený soud vzal po vydání rozsudku Soudního dvora ve věci N. S. zbylé tři otázky zpět. Tyto tři otázky se týkaly dopadu okolností popsaných v bodě 4 na použití nařízení č. 343/2003.

6.

Článek 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podepsané dne 28. července 1951 v Ženevě [United Nations Treaty Series, Vol 189, s. 150, No 2545 (1954)] (dále jen „Ženevská úmluva“) ( 7 ), nadepsaný „Zákaz vyhoštění a navracení (‚refoulement‘)“, stanoví:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

7.

Body 3, 4, 12 a 15 odůvodnění nařízení č. 343/2003 uvádějí:

[…]

[…]

8.

Článek 1 nařízení č. 343/2003 stanoví:

„Toto nařízení stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států.“

9.

Článek 3 odst. 1 až 3 nařízení č. 343/2003 stanoví:

„1.   Členské státy posuzují každou žádost o azyl podanou příslušníkem třetí země na hranici nebo na jejich území kterémukoli z nich. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

2.   Odchylně od odstavce 1 může každý členský stát posoudit žádost o azyl, kterou podal státní příslušník třetí země, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. V tom případě se tento členský stát stává příslušným členským státem ve smyslu tohoto nařízení a přebírá povinnosti spojené s touto příslušností. V případě potřeby uvědomí původně příslušný členský stát, členský stát, který vede řízení o stanovení příslušnosti členského státu, nebo členský stát, kterému byla podána žádost o převzetí nebo přijetí zpět.

3.   Každý členský stát si ponechává v souladu s ustanoveními Ženevské úmluvy právo na vrácení žadatele o azyl do třetí země v souladu se svým vnitrostátním právem.“

10.

Kapitola III nařízení č. 343/2003 sestává z deseti článků, které stanoví pořadí kritérií pro určení členského státu příslušného pro vyřízení žádosti o azyl. Článek 5 v kapitole III nařízení č. 343/2003 stanoví:

„1.   Kritéria k určení příslušného členského státu se uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole.

2.   Členský stát příslušný v souladu s kritérii se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel o azyl podal první žádost u některého členského státu.“

11.

Článek 10 odst. 1 nařízení č. 343/2003 stanoví:

„Pokud je na základě přímých nebo nepřímých důkazů popsaných ve dvou seznamech, které jsou uvedeny v čl. 18 odst. 3, včetně údajů ve smyslu kapitoly III nařízení (ES) č. 2725/2000, zjištěno, že žadatel o azyl překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého členského státu ze třetí země, je k posouzení žádosti o azyl příslušný tento členský stát. Tato příslušnost končí po 12 měsících ode dne, kdy k nedovolenému překročení hranice došlo.“

12.

Článek 13 nařízení č. 343/2003 stanoví:

„Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl, je k posouzení žádosti o azyl příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána.“

13.

Článek 15 odst. 1 nařízení č. 343/2003 stanoví:

„Každý členský stát může z humanitárních důvodů, které vyplývají zejména z rodinných nebo kulturních důvodů, spojit rodinné příslušníky a jiné závislé příbuzné, i když není příslušný podle kritérií stanovených tímto nařízením. V tom případě posoudí na žádost jiného členského státu žádost o azyl dotčené osoby tento členský stát. Dotčené osoby s tím musí souhlasit.“

14.

Článek 16 odst. 1 nařízení č. 343/2003 stanoví:

„Členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl podle tohoto nařízení je povinen:

[…]

[…]“

15.

Článek 17 odst. 1 nařízení č. 343/2003 stanoví:

„Pokud se členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl, domnívá, že k posouzení žádosti o azyl je příslušný jiný členský stát, může v co nejkratší době a v každém případě do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána ve smyslu čl. 4 odst. 2, vyzvat druhý členský stát, aby žadatele převzal.

[…]“

16.

Článek 19 odst. 1 a 2 nařízení (ES) č. 343/2003 stanoví:

„1.   Pokud dožádaný členský stát souhlasí s převzetím žadatele, uvědomí členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl, žadatele o svém rozhodnutí neposuzovat jeho žádost a o povinnosti přemístit žadatele do příslušného členského státu.

2.   Rozhodnutí podle odstavce 1 musí obsahovat odůvodnění. Obsahuje podrobnosti o lhůtě pro provedení přemístění a v případě potřeby informace o místě a dni, kde a kdy by se měl žadatel ohlásit, jestliže cestuje do příslušného členského státu sám. Proti tomuto rozhodnutí je možné podat opravný prostředek nebo je možné provést jeho přezkum. Opravný prostředek nebo přezkum týkající se tohoto rozhodnutí nemá odkladný účinek na provedení přemístění, pokud tak nerozhodnou soudy nebo příslušné orgány v jednotlivých případech, umožňují-li to vnitrostátní právní předpisy.“

17.

Článek 13 směrnice 2004/83 stanoví:

„Přiznání postavení uprchlíka

Členské státy přiznávají postavení uprchlíka státním příslušníkům třetích zemí a osobám bez státní příslušnosti, které splňují podmínky pro získání postavení uprchlíka v souladu s kapitolami II a III.“

18.

Článek 25 odst. 1 směrnice 2005/85/ES stanoví:

„Nepřípustné žádosti

1.   Kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle nařízení (ES) č. 343/2003, nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel může být uznán za uprchlíka podle směrnice 2004/83/ES, považuje‑li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou.“

19.

Článek 39 odst. 1 a 2 směrnice 2005/85/ES stanoví:

„Právo na účinný opravný prostředek

1.   Členské státy zajistí, aby žadatelé o azyl měli právo na účinný opravný prostředek před soudem nebo tribunálem proti:

[…]

2.   Členské státy stanoví lhůty a další nezbytná pravidla, aby mohl žadatel využít svého práva na účinný opravný prostředek podle odstavce 1.“

20.

Článek 16a odst. 1 a 2 Grundgesetz (základní zákon) stanoví:

„Osoby pronásledované z politických důvodů mají právo na azyl.

Odstavce 1 tohoto článku se nemůže dovolávat osoba, která na spolkové území vstoupí z členského státu Evropských společenství nebo jiného státu, ve kterém je zaručeno použití Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Státy mimo Evropská společenství, které splňují podmínky stanovené v první větě tohoto odstavce, jsou určeny zákonem, který vyžaduje souhlas Bundesrat (Spolková rada). V případech uvedených v první větě tohoto odstavce mohou být opatření k ukončení pobytu žadatele uplatněna bez ohledu na jakýkoliv opravný prostředek, který proti nim může být podán.“

21.

Kaveh Puid (dále též „žadatel o azyl“) je iránským občanem, který dne 20. října 2007 přiletěl z Teheránu do Athén. Po čtyřdenním pobytu v Athénách odcestoval do Frankfurtu nad Mohanem. Po příletu se při pasové kontrole prohlásil za žadatele o azyl, byl zatčen a vzat do vazby za účelem navrácení. Obě cesty uskutečnil s padělaným cestovním dokladem.

22.

Žadatel o azyl požádal dne 15. listopadu 2007 Verwaltungsgericht Frankfurt am Main (správní soud Frankfurt nad Mohanem), aby Spolkové republice Německo mimo jiné uložil, aby povolila jeho vstup a aby ho předala orgánu zodpovědnému za určení příslušného členského státu podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003. Verwaltungsgericht Frankfurt am Main nařídil Spolkové republice Německo, aby příslušnému policejnímu útvaru na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem sdělila, že navrácení žadatele o azyl do Řecka se dočasně, nejpozději do 16. ledna 2008, zakazuje.

23.

Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (německý Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, dále jen „spolkový úřad“) rozhodnutím ze dne 14. prosince 2007 určil, že žádost o azyl je nepřípustná, a nařídil navrácení žadatele o azyl zpět do Řecka. Hlavními důvody pro toto rozhodnutí bylo, že podle nařízení č. 343/2003 bylo Řecko příslušné pro posouzení žádosti o azyl z důvodu lhůt stanovených v čl. 17 odst. 2 a čl. 18 odst. 4 a 7 nařízení č. 343/2003 a neexistovaly mimořádné humanitární důvody k převzetí příslušnosti Spolkovou republikou Německo podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003. Spolkový úřad byl toho názoru, že Řecko je bezpečnou třetí zemí ve smyslu čl. 16a odst. 2 základního zákona, a Evropská komise, která je pověřena zajištěním minimálních norem, dosud nevyzvala členské státy, aby se zdržely přemísťování osob do Řecka. V důsledku toho byl žadatel o azyl dne 23. ledna 2008 navrácen do Athén.

24.

Žadatel o azyl však již dne 25. prosince 2007 podal žalobu k Verwaltungsgericht, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí spolkového úřadu ze dne 14. prosince 2007 a prohlášení Spolkové republiky Německo za příslušnou k posouzení jeho žádosti o azyl na základě čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003.

25.

Pro jednání v této věci nařídil Verwaltungsgericht osobní přítomnost žadatele o azyl. Za tímto účelem mu bylo umožněno, aby opětovně přicestoval do Německa.

26.

Rozsudkem ze dne 8. července 2009 Verwaltungsgericht rozhodnutí spolkového úřadu ze dne 14. prosince 2007 zrušil a určil, že výkon příkazu k navrácení žadatele o azyl byl protiprávní. Spolkovému úřadu bylo uloženo, aby zrušil příkaz k navrácení ze dne 14. prosince 2007 a zahladil jeho důsledky.

27.

Verwaltungsgericht v podstatě odůvodnil své rozhodnutí tím, že spolkový úřad je povinen převzít odpovědnost za posouzení žádosti o azyl prostřednictvím uplatnění příslušného práva podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003. Uvážení spolkového úřadu se stalo nulovým, jakmile vyšlo najevo, že minimální standardy pro přijetí žadatelů o azyl a vedení azylového řízení nebyla v Řecku dodržována a že v průběhu jeho pobytu v Řecku došlo k závažnému porušení procesních práv žadatele o azyl, jakož i podmínek jeho přijetí. To bylo v rozporu se samotným účelem a obsahem relevantních směrnic. Verwaltungsgericht dále spolkovému úřadu uložil, aby žalobci vydal dočasné povolení k pobytu do doby, kdy rozsudek nabude právní moci.

28.

Proti rozsudku Verwaltungsgericht bylo podáno odvolání k Hessischer Verwaltungsgerichtshof z důvodu, že právní názor, na kterém byl rozsudek založen, konkrétně že Německo bylo povinno uplatnit své právo převzít příslušnost podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, nebyl přesvědčivý. Spolková republika, zastoupená spolkovým úřadem, mimo jiné tvrdila, že skutečnost, že členský stát přebírající příslušnost nejednal v souladu se směrnicemi o přijímání žadatelů o azyl a o minimálních normách pro azylové řízení, nemá být při rozhodování o uplatnění práva na převzetí příslušnosti brána v úvahu, pokud se nejedná o závažná porušení Evropské úmluvy o lidských právech. Spolkový úřad tvrdil, že nedostatky v ubytování a péči o žadatele o azyl nezprošťují členský stát jeho odpovědnosti za provedení řízení. V opačném případě by žadatelé o azyl nakonec měli právo na převzetí v každém státě, který navštíví.

29.

Hessischer Verwaltungsgerichtshof považoval za nutné položit Soudnímu dvoru čtyři předběžné otázky a rozhodl se k tomu dne 22. prosince 2010. Prví tři otázky byly následně vzaty zpět, protože v zásadě byly zodpovězeny rozsudkem vydaným ve věci N. S. dne 21. prosince 2011.

30.

Spolkový úřad navíc rozhodnutím ze dne 20. ledna 2011 zrušil své rozhodnutí ze dne 14. prosince 2007 a rozhodl se využít své pravomoci posoudit žádost na základě čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003. Spolkový úřad rozhodnutím ze dne 18. května 2011 žádost žadatele o azyl na základě článku 16a základního zákona zamítl, ale uznal, že má nárok na přiznání postavení uprchlíka (Flüchtlingseigenschaft).

31.

Podle vnitrostátního soudu nepostrádá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce právní relevanci, neboť podle německého práva má žadatel o azyl právní zájem na tom, aby se domáhal přezkumu legality rozhodnutí spolkového úřadu ze dne 14. prosince 2007 u Hessischer Verwaltungsgerichtshof, a to bez ohledu na výše popsaný vývoj. Tak tomu je proto, že byl protiprávně zadržen za účelem vrácení do Řecka, mezitím podal návrh na určení protiprávnosti rozhodnutí ze dne 14. prosince 2007 a domáhal se náhrady škody.

32.

Vnitrostátní soud rovněž potvrdil, že stále existují rozdílné názory, pokud jde o odpověď na zbývající čtvrtou předběžnou otázku. Tato otázka zní:

„Vyplývá z povinnosti členského státu uplatnit právo podle čl. 3 odst. 2 první věty nařízení č. 343/2003 vymahatelný subjektivní nárok žadatele o azyl na to, aby se domáhal převzetí příslušnosti členským státem?“

33.

Písemná vyjádření k původním čtyřem otázkám Hessischer Verwaltungsgerichtshof byla předložena K. Puidem, Německem, Belgií, Irskem, Řeckem, Francií, Itálií, Polskem, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, Švýcarskem a Komisí. Písemné vyjádření Itálie se netýkalo otázky 4 a Belgie se jí nezabývala přímo. Zástupci K. Puida, Irska, Řecka a Komise se zúčastnili jednání, které se konalo dne 22. ledna 2013.

34.

Evropská rada na zasedání ve Štrasburku ve dnech 8. a 9. prosince 1989 vytýčila cíl harmonizace azylových politik členských států.

35.

Členské státy podepsaly dne 15. června 1990 v Dublinu Dohodu o určení státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropských společenství (dále jen „Dublinská úmluva“) ( 8 ).

36.

Maastrichtskou smlouvou byla v článku K1 odst. 1 SEU azylová politika prohlášena za otázku obecného zájmu. Článek 63 ES přijatý Amsterodamskou smlouvou uložil Radě povinnost, aby do pěti let od nabytí účinnosti Amsterodamské smlouvy v souladu se Ženevskou úmluvou mimo jiné stanovila opatření týkající se určení členského státu příslušného pro posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v jednom z členských států, minimální normy upravující přijetí žadatelů o azyl, minimální normy týkající se kvalifikace státních příslušníků třetích zemí jako uprchlíků a minimální normy týkající se řízení o udělení nebo odnětí postavení uprchlíka v členských státech. Toto ustanovení je dnes zahrnuto do článku 78 SFEU.

37.

Evropská rada na svém zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 navrhla vytvoření společného evropského azylového systému. Tento systém byl zaveden mimo jiné nařízením č. 343/2003, kterým byla nahrazena Dublinská úmluva, a směrnicemi 2003/9, 2004/83 a 2005/85.

38.

Článek 18 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i článek 78 SFEU stanoví, že právo na azyl je zaručeno při dodržování Ženevské úmluvy. Podle článku 4 Listiny nikdo nesmí být mučen ani podroben jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Článek 19 odst. 2 Listiny zakazuje vystěhování, vyhoštění nebo vydání do státu, ve kterém hrozí vážné nebezpečí nelidského nebo ponižujícího zacházení. Článek 47 Listiny zaručuje právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces před soudem každému, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny.

39.

Dříve, než přistoupím k zodpovězení zbývající předběžné otázky, považuji za užitečné stručně shrnout otázky, kterými se Soudní dvůr zabýval ve věci N. S., a jeho závěry v této věci. Věc N. S. se zabývala následujícími otázkami, které jsou relevantní pro projednávanou věc.

40.

Okolnosti, které Soudní dvůr posuzoval, byly podobné okolnostem v původním řízení. N. S., afghánský státní příslušník, přicestoval do Spojeného království a tentýž den požádal o azyl. Před příjezdem do Spojeného království procestoval několik evropských zemí, včetně Řecka, kde o azyl nepožádal, ale kde byl na čtyři dny zadržen. Secretary of State for the Home Department požádal Řecko, aby N. S. převzalo za účelem posouzení jeho žádosti o azyl. Řecko neodpovědělo, a v důsledku toho se mělo za to, že převzalo odpovědnost za posouzení žádosti N. S. o azyl.

41.

N. S. se ohradil proti svému vrácení ze Spojeného království do Řecka z důvodu existence rizika, že když bude vrácen do Řecka, budou porušena jeho základní práva vyplývající z práva EU, Evropské úmluvy o lidských právech nebo Ženevské úmluvy. Spor se dostal ke Court of Appeal Spojeného království, který Soudnímu dvoru položil sedm předběžných otázek.

42.

Jak jsem již uvedl, Soudní dvůr rozhodl, že právo EU brání uplatnění nevyvratitelné domněnky, podle které příslušný členský stát, do kterého členský stát navrhuje přemístit žadatele o azyl, bude dodržovat základní práva žadatele o azyl vyplývající z unijního práva.

43.

Tak tomu bylo mimo jiné proto, že „[s]polečný evropský azylový systém je založen na úplném uplatňování a začlenění Ženevské úmluvy a zajištění, že nikdo nebude vrácen zpět tam, kde by byl vystaven pronásledování“, a na skutečnosti, že „[d]održování Ženevské úmluvy a protokolu z roku 1967 je stanoveno v článku 18 Listiny a článku 78 SFEU“ ( 9 ). Rozhodl, že „[…] v případě, kdy je třeba vážně se obávat, že dochází k [systémovým] nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů o azyl v příslušném členském státě, které s sebou nesou nelidské či ponižující zacházení s žadateli o azyl přemístěnými na území tohoto členského státu ve smyslu článku 4 Listiny, je takové přemístění neslučitelné s uvedeným ustanovením“ ( 10 ).

44.

Soudní dvůr rozhodl, že to platí i tehdy, když členský stát, ve kterém se žadatel o azyl nachází, „nemůže nechat bez povšimnutí skutečnost, že [systémové] nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl“ v „příslušném členském státě“ podle nařízení č. 343/2003 „představují závažné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny“ ( 11 ).

45.

Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že členský stát, který se bude nacházet v této situaci a bude mít uvedenou míru znalostí, bude vázán dalšími povinnostmi. Tyto povinnosti byly popsány následovně:

„Nelze-li přemístit žadatele do jiného členského státu Evropské unie, je-li tento stát označen podle kritérií kapitoly III tohoto nařízení za příslušný členský stát, přísluší členskému státu, který měl toto přemístění provést, aby s výhradou možnosti posoudit žádost sám, uvedené v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003, pokračoval v přezkumu kritérií uvedené kapitoly za účelem ověření, zda některé z dále uvedených kritérií umožňuje označit jiný členský stát za příslušný k posouzení žádosti o azyl.

Je však třeba, aby členský stát, v němž se žadatel o azyl nachází, dbal na to, aby nezhoršoval situaci, kdy jsou porušována základní práva tohoto žadatele, postupem určování příslušného členského státu, který by byl nepřiměřeně dlouhý. V případě potřeby mu přísluší, aby v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 posoudil žádost sám ( 12 ).

46.

Nejprve je nutné vnést určitou jasnost do předběžné otázky. Důvodem je spojitost mezi zbývající předběžnou otázkou a třemi předběžnými otázkami, které byly vzaty zpět, především třetí zpětvzatou otázkou, jež zněla takto:

„Existuje povinnost členského státu uplatnit právo stanovené v čl. 3 odst. 2 první větě nařízení č. 343/2003 s ohledem na výše uvedené záruky stanovené v Listině základních práv každopádně tehdy, když v členském státě přejímajícím příslušnost existují zvláště závažné nedostatky, které mohou zásadním způsobem zpochybnit procesní záruky pro žadatele o azyl nebo ohrozit existenci nebo tělesnou integritu přemístěných žadatelů o azyl?“

47.

Podstata zbývající předběžné otázky podle mého názoru souvisí s právním postavením žadatele o azyl v členském státě, ve kterém byla podána žádost o azyl, pokud jsou podmínky v členském státě příslušném podle nařízení č. 343/2003 takové, jako jsou podmínky popsané ve věci N. S. Tato otázka se konkrétně týká příslušnosti prvně uvedeného členského státu – a zvláště jeho soudů, jakož i práv žadatele o azyl a dostupných opravných prostředků. Právě v tomto smyslu hodlám předběžnou otázku analyzovat.

48.

Základní zásadou Ženevské úmluvy je zásada nenavracení, která chrání uprchlíky před vyhoštěním nebo navrácením na hranice zemí, ve kterých by jejich život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jejich rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.

49.

Zásada nenavracení tvoří podstatu základního práva na azyl zaručeného článkem 18 Listiny a čl. 78 odst. 1 SFEU. Tato ustanovení neposkytují žadateli o azyl subjektivní hmotněprávní nárok na poskytnutí azylu ( 13 ), nýbrž právo na spravedlivé a účinné posouzení žádosti o azyl, jakož i právo nebýt přemístěn do zemí nebo na území v rozporu se zásadou nenavracení.

50.

Subjektivní nárok na postavení uprchlíka je však v unijním právu stanoven s ohledem na harmonizaci podmínek pro přiznání postavení uprchlíka podle směrnice 2004/83 osobám, které splňují kritéria stanovená v této směrnici. To platí a nejsou tím dotčena ustanovení unijního práva týkající se přemístění žadatelů o azyl do bezpečných třetích zemí.

51.

Přiznávání a odnímání postavení uprchlíka je rovněž harmonizováno, pokud jde o řízení. Směrnice 2005/85 v tomto ohledu konkrétně stanoví minimální normy, včetně práva na účinný opravný prostředek v odvolacím řízení.

52.

Použití směrnice 2005/85, a v důsledku toho směrnice 2004/83 je nicméně až druhým krokem při posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti. Jako první krok je nutné určit členský stát příslušný pro posouzení žádosti o azyl.

53.

Určení se podle nařízení č. 343/2003 provádí na základě hierarchicky stanovených objektivních kritérií; výsledkem je určení jediného členského státu příslušného pro posouzení žádosti o azyl. Nařízení však členskému státu přiznává prostor pro uvážení pro převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o azyl, a to buď z humanitárních důvodů uvedených v článku 15 nařízení č. 343/2003, nebo na základě jeho vlastní volby podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003.

54.

Na zásadě nenavracení stojí i systém vytvořený nařízením č. 343/2003, jenž má za cíl organizování a vytvoření struktury pro posuzování žádostí o azyl v Evropské unii a boj s účelovou volbou příslušnosti (forum shopping). Členské státy jsou v každém případě vázány Ženevskou úmluvou a Evropskou úmluvou o lidských právech. Členské státy tedy mohou žadatele o azyl přemisťovat do jiných členských států pouze tehdy, existují-li záruky, že tato zásada bude dodržena. Systém zavedený Dublinskou úmluvou a nařízením č. 343/2003 je tudíž založen na vzájemné důvěře mezi členskými státy. Jinými slovy, nařízení č. 343/203 spočívá na předpokladu, že všechny členské státy Evropské unie mohou být pro žadatele o azyl považovány za bezpečné země a že členské státy dodržují zásadu nenavracení ve vztahu ke třetím zemím.

55.

K zodpovězení otázky položené Hessischer Verwaltungsgerichtshof je nejprve nutné analyzovat výklad nařízení č. 343/2003, který je použitelný za obvyklých okolností. To pak umožní zabývat se jeho výkladem v takové situaci, jako je situace popsaná ve věci N. S., ve které již neplatí základní domněnka, že členský stát, který je prima facie příslušný pro posouzení žádosti o azyl, je schopen dostát svým závazkům v rámci společného evropského azylového systému.

56.

Závěry Evropské rady z Tampere uvádějí, že společný evropský azylový systém zahrnuje „jasnou a proveditelnou metodu určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl“ ( 14 ). To je podle mého názoru základním kritériem, kterým se musí řídit odpověď na předběžnou otázku. Odpověď, která by nebyla slučitelná s cíli jasnosti a proveditelnosti, by byla v rozporu s účelem nařízení č. 343/2003 i cíli společného evropského azylového systému. Je třeba mít na paměti, že podle ustálené judikatury je při výkladu ustanovení práva EU nutné zohlednit nejen jeho znění, ale také jeho celkové souvislosti a cíle, které sleduje právní úprava, jejíž je toto ustanovení součástí ( 15 ).

57.

Nařízení č. 343/2003 je určeno k urychlení postupu vyřizování žádostí o azyl i k zamezení účelové volbě příslušnosti. Například bod 4 odůvodnění nařízení č. 343/2003 uvádí, že „[nemá být] ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o azyl“ ( 16 ), zatímco kapitola V nařízení č. 343/2003 ( 17 ) stanoví striktní časový rámec pro převzetí žádosti o azyl i vrácení žadatele o azyl do příslušného členského státu. Cíl spočívající v zamezení účelové volbě příslušnosti se odráží v článcích 9 až 12, které stanoví, že členský stát, který vydal nezbytné cestovní doklady, nebo členský stát prvního vstupu, ať již legálního nebo nelegálního, je příslušný pro posouzení žádosti o azyl; existují pouze některé konkrétní výjimky ( 18 ). Je pravda, že článek 15 (tzv. humanitární ustanovení) a čl. 3 odst. 2 (tzv. doložka svrchovanosti) poskytují prostor pro volné uvážení, ale ten je poskytnut členským státům, nikoliv žadatelům o azyl ( 19 ).

58.

Kromě toho, jak je uvedeno v bodě 16 odůvodnění a článku 1 nařízení č. 343/2003, cílem tohoto nařízení je „stanovit kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států“. Jinými slovy, nařízení č. 343/2003 není určeno k tomu, aby jednotlivcům poskytovalo práva, ale organizuje vztahy mezi členskými státy ( 20 ), i když obsahuje některé prvky, které jsou pro práva žadatelů o azyl relevantní. To vše, spolu se skutečností, že čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 je diskrečním opatřením, se odklání od výkladu, který by žadatelům o azyl přiznával jakákoliv individuální práva týkající se použití uvedeného ustanovení. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že i když nařízení obecně mají ve vnitrostátních právních řádech členských států bezprostřední účinek a není třeba, aby vnitrostátní orgány přijaly prováděcí opatření, nebo aby zákonodárce Unie přijal doplňující předpisy, některá ustanovení nařízení nicméně mohou pro své uplatnění vyžadovat přijetí prováděcích opatření, a to buď členskými státy, nebo samotným zákonodárcem Unie ( 21 ).

59.

Další opatření jsou jednoznačně nezbytná tehdy, když je členskému státu poskytnut určitý prostor pro uvážení. Proto nemohou žadatelé o azyl za obvyklých okolností dovozovat z ustanovení nařízení č. 343/2003 žádná práva v tom smyslu, že by mohli požadovat posouzení své žádosti o azyl po jiném členském státě, než je členský stát příslušný podle nařízení. Jak bylo zdůrazněno v písemném vyjádření Komise, aby ustanovení práva EU mělo přímý účinek na vztahy mezi jednotlivci a členskými státy, musí být členským státům uložena jasná a bezpodmínečná povinnost, jejíž výkon nebo účinky nepodléhají přijetí aktu členských států nebo Komise. Článek 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 tato kritéria nesplňuje ( 22 ).

60.

Předběžná otázka se však netýká běžného použití nařízení č. 343/2003, ale výjimečných situací, kdy členský stát prima facie příslušný pro posouzení žádosti o azyl neuplatňuje společný evropský azylový systém do té míry, že žadatelé o azyl do něj nemohou být předáni. Učiním zde závěr, že za takových okolností přísluší v konečném důsledku vnitrostátním soudům, aby ochránily zásady stanovené rozsudkem N. S., a to tím spíše z důvodu ustálené pozitivní povinnosti členských států zajistit dodržení zákazu nelidského nebo ponižujícího zacházení.

61.

V následujících bodech budu za výjimečné situace považovat takové situace, které splňují hmotněprávní i důkazní kritéria stanovená Soudním dvorem ve věci N. S. Podle Soudního dvora je hmotněprávní podmínkou situace, kdy systémové nedostatky azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o azyl v členském státě příslušném pro posouzení žádosti o azyl podle nařízení č. 343/2003 vedou k nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Soudní dvůr stanovil důkazní podmínku jako situaci, kdy členský stát, který by jinak předal žadatele o azyl, nemůže ponechat bez povšimnutí systémové nedostatky v azylovém řízení a podmínkách přijetí žadatele o azyl v tomto druhém členském státě, takže existují závažné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení. Standard důkazu je fakticky stanoven na úrovni, kdy je obecně známo, že žadatelé o azyl nemohou být do dotyčného členského státu přemístěni ( 23 ).

62.

Je zjevné, že Soudní dvůr tímto vymezením cílí na vytvoření vysoké bariéry proti nerespektování zásady vzájemné důvěry, na které je založeno nařízení č. 343/2003. To znamená, že zásada vzájemné důvěry nesmí být zpochybněna prostřednictvím systematického přezkumu toho, zda ostatní členské státy dodržují své povinnosti v rámci společného evropského azylového systému, v každém řízení týkajícím se žádosti o azyl. Opačný výklad by byl neslučitelný s primárními cíli nařízení č. 343/2003, kterými je úprava příslušnosti členských států, zajištění rychlosti vyřizování žádostí o azyl a zabránění účelové volbě příslušnosti.

63.

Pokud tedy členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl, nemůže ponechat bez povšimnutí systémové nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl vedoucí ke skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení v členském státu, který by jinak byl příslušný na základě nařízení č. 343/2003, jeho příslušné orgány musí upustit od přemisťování žadatelů o azyl do takového členského státu z vlastního podnětu. Musí tak učinit, aniž by k tomu byly nuceny vnitrostátními soudy nebo byly žádány dotyčným žadatelem o azyl. I když je čl. 3 odst. 2 diskrečním opatřením, které nestanoví práva jednotlivcům, tato skutečnost nikterak neoslabuje pozitivní povinnost členských států, včetně jejich soudů, aby se zdržely jednání, které by vystavilo žadatele o azyl nelidskému a ponižujícímu zacházení, jak je požadováno v rozsudku N. S. Rozsudek N. S. sám prokázal, že Listina je použitelná v kontextu výkonu posuzovací pravomoci. Pokud jde o azylové právo EU, k uplatnění povinnosti vyplývajících z rozsudku N. S. dochází, jakmile orgán dotyčného členského státu, ať již soudní či jiný, rozhodne, že v jinak „příslušném“ členském státě existují minimální podmínky stanovené v rozsudku N. S.

64.

K zodpovězení předběžné otázky je proto třeba zkoumat: i) postavení členského státu ve výjimečných situacích, kdy by žadatel o azyl byl v případě přemístění vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení, a ii) práva žadatele o azyl a dostupné opravné prostředky.

65.

Pokud jde o postavení členského státu, který se nachází ve výše popsané výjimečné situaci, z rozsudku ve věci N. S. jasně vyplývá, že je vyloučeno, aby byl žadatel o azyl přemístěn do členského státu, který je prima facie příslušný podle nařízení č. 343/2003. Jinými slovy, mezi těmito členskými státy se uplatní zásada nenavracení.

66.

Soudní dvůr ve věci N. S. totiž rozhodl, že členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl, má pokračovat v přezkumu kritérií stanovených v kapitole III za účelem ověření, zda může být k posouzení žádosti o azyl označen za příslušný jiný členský stát. Nicméně v případě nepřiměřeného trvání řízení musí členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl, v případě potřeby žádost o azyl posoudit v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003 sám ( 24 ).

67.

Ve výjimečné situaci tedy členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána, není vystaven bezpodmínečné povinnosti, aby žádost o azyl posoudil sám. V přiměřené lhůtě se může pokusit najít jiný příslušný členský stát. Pokud tento pokus selže, pak je tento členský stát patrně povinen sám posoudit žádost o azyl.

68.

To však podle mého názoru neznamená, že členský stát má povinnost vykonat pravomoc stanovenou v první větě čl. 3 odst. 2 nařízení č. 343/2003. Nařízení č. 343/2003 musí být vykládáno v tom smyslu, že jakmile bylo prokázáno splnění podmínek popsaných ve věci N. S., členský stát, ve kterém tyto podmínky existují, jednoduše přestává být příslušným členským státem ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení. Komise to při jednání potvrdila. Členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl, se stává příslušným členským státem za předpokladu, že se mu nepodaří najít jiný příslušný členský stát ( 25 ).

69.

Na tomto místě se uplatní článek 13 nařízení č. 343/2003, neboť „nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl“, jak je v něm uvedeno. Článek 13 dále stanoví, že „je k posouzení žádosti o azyl příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána“. V případě K. Puida je tudíž Spolková republika Německo „prvním členským státem“ jeho žádosti o azyl a jako taková je příslušná k dokončení posouzení žádosti o azyl v souladu s čl. 16 odst. 1 písm. b) nařízení č. 343/2003.

70.

Je však důležité zdůraznit, že hmotněprávní povinnost členského státu, ve kterém byla poprvé podána žádost o azyl, nemůže být dovozena z první věty čl. 3 odst. 2. Jasným cílem tohoto ustanovení je, aby jakýkoliv členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl ( 26 ), zaujal postavení příslušného členského státu v souladu se svým svrchovaným volným uvážením. K tomu může dojít například z politických, praktických nebo humanitárních důvodů ( 27 ). Jinými slovy, toto ustanovení členské státy opravňuje, aby žádost o azyl posoudily, ale nenutí je k tomu.

71.

Je třeba zdůraznit, že nařízení č. 343/2003 nikdy neukládá členským státům povinnost odmítnout posouzení žádosti o azyl, nýbrž pouze organizuje v rámci Evropské unie vnitrostátní praxi, kterou by většina členských států tak jako tak uplatňovala, konkrétně odepření mezinárodní ochrany žadatelům o azyl, kteří přicházejí z bezpečných zemí. Jinými slovy, nařízení č. 343/2003 mezi členské státy rozděluje příslušnost, ale nikoliv normativní pravomoc ( 28 ) pro přezkoumání žádostí o azyl.

72.

Pokud jde o práva žadatelů o azyl a opravné prostředky ve výjimečných situacích definovaných v rozsudku N. S., je při posuzování postavení žadatele ve výjimečné situaci definované v rozsudku N. S. důležité rozlišovat mezi dvěma typy rozhodnutí. Jde o rozhodnutí, která jsou činěna v souvislosti s příslušností k posouzení žádosti a rozhodnutí činěná v souvislosti s přemístěním žadatele do příslušného členského státu.

73.

Rozhodnutí o posouzení přijímá dožádaný členský stát (tedy členský stát, který byl jiným členským státem požádán o posouzení žádosti o azyl) v souladu s článkem 18 nařízení č. 343/2003. Nic v nařízení č. 343/2003, vyloženém v souladu s cíli společného evropského azylového sytému, neposkytuje žadatelům o azyl subjektivní nárok na to, aby se na určeném členském státě domáhali posouzení žádosti o azyl ( 29 ). To platí jak pro dožádaný, tak dožadující členský stát.

74.

Rozhodnutí o přemístění do příslušného členského státu je upraveno článkem 19 nařízení č. 343/2003. Ten stanoví, že pokud „dožádaný členský stát souhlasí s převzetím žadatele, uvědomí členský stát, ve kterém byla podána žádost o azyl, žadatele o svém rozhodnutí neposuzovat jeho žádost a o povinnosti přemístit žadatele do příslušného členského státu“ [zvýraznění kurzivou provedeno autorem stanoviska].

75.

Rozhodnutí o přemístění musí podle čl. 19 odst. 2 nařízení č. 343/2003 obsahovat důvody, na kterých je založeno. Obsahuje podrobnosti o lhůtě pro provedení přemístění a v případě potřeby informace o místě a dni, kde a kdy by se měl žadatel ohlásit, jestliže cestuje do příslušného členského státu sám.

76.

Rozhodnutí o neposouzení žádosti a o přemístění žadatele může být předmětem opravného prostředku nebo přezkumu ( 30 ). Opravný prostředek nebo přezkum týkající se tohoto rozhodnutí nemá odkladný účinek na provedení přemístění, pokud tak nerozhodnou soudy nebo příslušné orgány v jednotlivých případech, umožňují-li to vnitrostátní právní předpisy ( 31 ).

77.

Právě v průběhu tohoto řízení je vnitrostátní soud v důsledku své povinnosti poskytnout účinnou právní ochranu podle čl. 19 odst. 1 SEU povinen posoudit, zda výjimečné okolnosti věci N. S. nastaly a zda jsou v dané věci použitelné a mění povinnosti členského státu, ve kterém je o azyl žádáno. Je téměř samozřejmé, že v tomtéž řízení jsou vnitrostátní soudy povinny zajistit ochranu práv stanovených v Listině jakožto součásti primárního práva EU, a to tím spíše, že právní předpisy EU ( 32 ) výslovně odkazují na dodržování základních práv a Listiny, jako to v tomto případě činí nařízení č. 343/2003 v bodě 15 svého odůvodnění ( 33 ).

78.

Podle čl. 19 odst. 2 nařízení č. 343/2003 odvolání proti rozhodnutí o neposouzení žádosti o azyl a o přemístění žadatele o azyl odkládá provedení přemístění pouze tehdy, pokud soudy nebo příslušné orgány takto rozhodnou v konkrétním případě, za předpokladu, že to vnitrostátní právní úprava umožňuje. Komise vysvětlila důvody této úpravy v návrhu nařízení č. 343/2003. Přemístění do jiného členského státu patrně dotyčné osobě nezpůsobí závažnou újmu, kterou by nebylo možné napravit ( 34 ). Je zjevné, že tato domněnka neplatí za výjimečných okolností, které byly definovány v rozsudku N. S.

79.

Podle mého názoru je vnitrostátní soud, který nemůže ponechat bez povšimnutí, že systémové nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl v členském státě příslušném podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 343/2003 v podstatě odpovídají závažným důvodům k domněnce, že žadatel o azyl bude čelit skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny, povinen pozastavit přemístění žadatelů o azyl do takového členského státu a v případě potřeby nepoužít žádná vnitrostátní ustanovení, která by takovému rozhodnutí bránila. To vyplývá z obecných zásad unijního práva, které se týkají poskytnutí účinných opravných prostředků a ochrany základních práv ( 35 ). Jak jsem již uvedl, příslušné orgány mají podobné povinnosti v souvislosti s vedením azylových řízení.

80.

Podotýkám, že v současném návrhu Komise na změnu nařízení č. 343/2003 se v článku 26 nadepsaném „Opravné prostředky“ mimo jiné navrhuje, že „v případě podání odvolání nebo žádosti o přezkum, pokud jde o rozhodnutí o přemístění […], rozhodne orgán […] z úřední povinnosti co nejdříve, ale v každém případě nejpozději do sedmi pracovních dnů od podání odvolání nebo žádosti o přezkum, zda dotyčná osoba může či nemůže zůstat na území dotyčného členského státu do doby, než bude rozhodnuto o jejím odvolání nebo žádosti o přezkum“ ( 36 ).

81.

Závěrem je třeba uvést, že ani ve výjimečných situacích definovaných v rozsudku N. S. nemají žadatelé o azyl vymahatelný nárok zakládající se na nařízení č. 343/2003, kterým by určený členský stát donutily, aby posoudil jejich žádost o azyl. Vnitrostátní soud, který si nemůže nebýt vědom toho, že systémové nedostatky v azylovém řízení a podmínkách přijímání žadatelů o azyl v členském státě příslušném na základě nařízení č. 343/2003 v podstatě odpovídají závažným důvodům pro domněnku, že žadatel o azyl bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny, je však povinen pozastavit přemístění žadatele o azyl do takového členského státu.

82.

V důsledku toho navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku Hessischer Verwaltungshof odpověděl takto:

„Žadatelé o azyl nemají vymahatelný nárok na to, aby určený členský stát donutily, aby jejich žádost o azyl posoudil v souladu s první větou čl. 3 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států. Vnitrostátní soud, který si nemůže nebýt vědom toho, že systémové nedostatky v azylovém řízení a podmínkách přijímání žadatelů o azyl v členském státě příslušném na základě nařízení č. 343/2003 v podstatě odpovídají závažným důvodům k domněnce, že žadatelé o azyl budou vystaveni skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, je však v kontextu použití čl. 19 odst. 2 uvedeného nařízení povinen pozastavit přemístění žadatelů o azyl do takového členského státu.“