USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(první senát)

5. července 2011

Věc F-73/10

Angel Coedo Suárez

v.

Rada Evropské unie

„Veřejná služba – Úředníci – Žaloba na náhradu škody – Mlčky učiněné rozhodnutí o zamítnutí žádosti o náhradu škody následované výslovným rozhodnutím o zamítnutí uvedené žádosti – Opožděnost stížnosti, kterou je třeba předtím podat proti mlčky učiněnému zamítavému rozhodnutí – Nepřípustnost“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE podle jejího článku 106a, kterou se A. Coedo Suárez domáhá zaprvé, aby bylo zrušeno rozhodnutí Rady ze dne 26. října 2009, kterým byla zamítnuta jeho žádost ze dne 3. června 2009 o náhradu škody, která mu byla údajně způsobena tímto orgánem, zadruhé, aby bylo zrušeno rozhodnutí Rady ze dne 26. května 2010, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému rozhodnutí, a zatřetí, aby bylo Radě uloženo nahradit majetkovou a morální újmu, která mu byla údajně způsobena.

Rozhodnutí:      Žaloba se odmítá jako nepřípustná. Rada ponese veškeré náklady řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Žaloba – Předcházející správní stížnost – Mlčky učiněné rozhodnutí o zamítnutí žádosti, jež nebylo napadeno ve stanovených lhůtách – Pozdější výslovné rozhodnutí – Potvrzující akt

(Služební řád, články 90 a 91)

2.      Úředníci – Žaloba – Předcházející správní stížnost – Lhůty – Kogentní charakter – Prekluze – Omluvitelný omyl – Pojem

(Listina základních práv Evropské unie, článek 47; služební řád, články 90 a 91)

3.      Řízení – Náklady řízení – Odpovědnost – Zohlednění požadavků ekvity – Uložení náhrady nákladů řízení účastníku řízení, který měl ve věci úspěch

(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 87 odst. 2 a článek 88; služební řád, čl. 90 odst. 1)

1.      Výslovné zamítnutí žádosti poté, co bylo implicitně rozhodnuto o zamítnutí téže žádosti, má povahu čistě potvrzujícího aktu, který nemůže dotyčnému úředníkovi umožnit, aby pokračoval v postupu před zahájením soudního řízení tím, že mu vznikne nová lhůta pro podání stížnosti. Kromě toho, i když čl. 91 odst. 3 druhá odrážka služebního řádu stanoví, že lhůta pro podání žaloby začíná běžet znovu, jestliže je stížnost zamítnuta výslovným rozhodnutím, když už byla zamítnuta mlčky učiněným rozhodnutím, avšak před uplynutím lhůty pro podání žaloby, týká se toto pravidlo pouze lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí, kterým se zamítá stížnost, a nevztahuje se na lhůtu pro podání stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti. Článek 91 odst. 3 druhá odrážka služebního řádu je totiž zvláštní ustanovení, které se týká způsobu výpočtu lhůt pro podání žaloby, jež musí být vykládáno doslovně a striktně.

(viz body 37 a 38)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 17. listopadu 2000, Martinelli v. Komise, T-200/99, bod 11 a citovaná judikatura

Tribunál Evropské unie: 8. července 2010, Sevenier v. Komise, T-368/09 P, body 28 až 30

Soud pro veřejnou službu: 8. července 2009, Sevenier v. Komise, F-62/08, body 33 až 40; 10. května 2011, Barthel a další v. Soudní dvůr, F-59/10, body 25 až 27

2.      Lhůty stanovené v článku 90 služebního řádu, které byly zavedeny za účelem zajištění jasnosti a jistoty v právních vztazích a k zabránění jakékoli diskriminaci nebo svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti, jsou lhůtami kogentní povahy a účastníci řízení ani soud se od nich nemohou odchýlit, přičemž soudu přísluší, aby i bez návrhu ověřil, zda byly tyto lhůty dodrženy.

I když je nesporné, že nedodržení pravidel týkajících se lhůt pro podání stížnosti a žaloby nemusí vést k odmítnutí návrhu z důvodu nepřípustnosti v případech, kdy je jejich nedodržení způsobeno omluvitelným omylem úředníka, může se pojem „omluvitelný omyl“ týkat jen výjimečných okolností, zejména těch, za kterých orgán jednal tak, že lze připustit, že toto jednání samo o sobě nebo v rozhodující míře způsobilo, že jednotlivec jednající v dobré víře, jenž prokázal veškerou řádnou péči požadovanou od běžně informované osoby, mohl být zmaten.

Sdělení oznamující, že žádost podaná na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu je projednávána a že útvary dotyčného orgánu dosud nedospěly ke konečnému rozhodnutí, nemá v tomto ohledu žádný právní účinek, zejména pak nemůže prodloužit lhůty stanovené v článcích 90 a 91 služebního řádu. Účastníkům řízení nemůže příslušet prodlužování lhůt stanovených ve služebním řádu dle vlastního uvážení, jelikož tyto lhůty mají kogentní povahu a jejich důsledné dodržování slouží k zajištění jasnosti a jistoty v právních situacích.

Právo na účinnou soudní ochranu není nijak dotčeno striktním použitím unijní právní úpravy týkající se procesních lhůt, která odpovídá požadavku právní jistoty a nutnosti zabránit jakékoli diskriminaci nebo svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces uznané v unijním právním řádu článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie totiž nebrání tomu, aby byla stanovena lhůta pro podání žaloby.

(viz body 34, 40, 41 a 43)

Odkazy:

Soudní dvůr: 17. června 1965, Müller v. Rada, 43/64; 17. února 1972, Richez-Parise v. Komise, 40/71, body 8 a 9; 1. dubna 1987, Dufay v. Parlament, 257/85, bod 10; 29. června 2000, Politi v. Evropská nadace odborného vzdělávání, C-154/99 P, bod 15; 17. května 2002, Německo v. Parlament a Rada, C-406/01, bod 20 a citovaná judikatura; 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada, C-229/05 P, bod 101

Soud prvního stupně: 10. dubna 2003, Robert v. Parlament, T-186/01, bod 54; 2. března 2004, Di Marzio v. Komise, T-14/03, bod 40; 15. ledna 2009, Braun-Neumann v. Parlament, T-306/08 P, bod 36

Soud pro veřejnou službu: 11. června 2009, Ketselidis v. Komise, F-72/08, bod 52; 12. května 2010, Peláez Jimeno v. Parlament, F-13/09, bod 18

3.      Podle čl. 87 odst. 2 svého jednacího řádu může Soud pro veřejnou službu v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží. Kromě toho lze podle článku 88 téhož jednacího řádu účastníkovi řízení uložit, a to i když měl ve věci úspěch, částečnou nebo i úplnou náhradu nákladů, odůvodňuje-li to jeho chování, včetně před zahájením řízení.

Uložení náhrady nákladů řízení orgánu, i když měl ve věci úspěch, může být konkrétně odůvodněno tím, že nepostupoval s řádnou péčí v rámci postupu před zahájením soudního řízení, jelikož zaprvé nechal uplynout čtyřměsíční lhůtu stanovenou v čl. 90 odst. 1 služebního řádu, předtím než přijal výslovné rozhodnutí o zamítnutí žádosti předložené dotyčným úředníkem, a zadruhé v dotčeném rozhodnutí neupozornil dotyčného úředníka na okolnost, že již bylo mlčky učiněno zamítavé rozhodnutí a že tříměsíční lhůta pro podání stížnosti začala běžet od přijetí tohoto posledně uvedeného rozhodnutí.

(viz body 45, 47 a 48)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 28. června 2006, Le Maire v. Komise, F-27/05, bod 53; výše uvedené usnesení Barthel a další v. Soudní dvůr, body 33 a 34