NÁZOR GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesený dne 7. července 20101(1)
Věc C‑149/10
Zoi Chatzi
proti
Ypourgos Oikonomikon
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Dioikitiko Efeteio Thessalonikis, Řecko)
„Směrnice 96/64/ES – Rodičovská dovolená – Délka rodičovské dovolené, která má být přiznána při narození dvojčat“
I – Úvod
1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu rámcové dohody o rodičovské dovolené, která byla provedena směrnicí 96/34/ES(2).
2. Je třeba objasnit rozsah rodičovské dovolené, kterou členské státy musí přiznat v případě narození dvojčat. Je třeba stanovit oddělenou dovolenou pro každé z dvojčat? Či je v souladu s ustanoveními rámcové dohody, aby s narozením dvojčat nebylo zacházeno jinak než s narozením jediného dítěte, a má být přiznána pouze jedna rodičovská dovolená?
II – Právní rámec
A – Právo Unie
3. Směrnice 96/34/ES provádí rámcovou dohodu o rodičovské dovolené, která byla uzavřena dne 14. prosince 1995 mezi evropskými sociálními partnery (Evropskou konfederací průmyslu a zaměstnavatelů UNICE, Evropským střediskem veřejných podniků CEEP a Evropskou konfederací odborových svazů EKOS), která je obsažena v příloze směrnice.
4. Účelem rámcové dohody o rodičovské dovolené je stanovení minimálních požadavků na rodičovskou dovolenou, jelikož evropští sociální partneři je považují za důležitý prostředek sladění pracovního a rodinného života a podpory rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy(3).
5. Rámcová úmluva je přitom založena na myšlence, že Charta základních sociálních práv Společenství v bodě 16 stanoví, že musí být vypracována opatření umožňující mužům i ženám sladit jejich pracovní a rodinné povinnosti(4).
6. Ustanovení 2 rámcové úmluvy zní:
„1. Tato dohoda, s výhradou ustanovení 2.2, přiznává pracujícím, mužům a ženám individuální právo na rodičovskou dovolenou z důvodu narození nebo osvojení dítěte, aby mohli o toto dítě pečovat po dobu nejméně tří měsíců do dosažení stanoveného věku, nejvýše osmi let, který definují členské státy nebo sociální partneři.
2. Pro podporu rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy podepsané strany této dohody mají za to, že právo na rodičovskou dovolenou poskytované podle ustanovení 2.1 by mělo být v zásadě udělováno jako právo nepřenosné.
3. Podmínky přístupu k rodičovské dovolené a prováděcí pravidla vymezuje zákon nebo kolektivní smlouva v jednotlivých členských státech při dodržení minimálních požadavků této dohody. Členské státy nebo sociální partneři mohou zejména
a) rozhodnout, zda se rodičovská dovolená přiznává na celou pracovní dobu nebo na část pracovní doby, po částech nebo systémem časových úvěrů;
b) podmínit právo na rodičovskou dovolenou splněním podmínky odpracované doby nebo doby trvání pracovního poměru, která nesmí přesáhnout jeden rok;
c) přizpůsobit podmínky přístupu a prováděcí pravidla rodičovské dovolené zvláštním okolnostem osvojení;
[…]“
7. Ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody stanoví:
„Členské státy mohou uplatňovat nebo zavést příznivější ustanovení, než která jsou stanovena v této dohodě.“
8. Pokud jde o výklad rámcové dohody, jeho ustanovení 4 bod 6 stanoví:
„Aniž jsou dotčeny příslušné úlohy Komise, vnitrostátních soudů a Soudního dvora, měly by být veškeré záležitosti spojené s výkladem této dohody na evropské úrovni nejprve postoupeny Komisí podepsaným stranám, které zaujmou stanovisko.“
B – Vnitrostátní právo
9. Ustanovení směrnice 96/34/ES byla provedena do řeckého práva pro zaměstnance veřejné služby článkem 53 (nadepsaným „Úlevy poskytnuté zaměstnancům s rodinnými povinnostmi“) nového zákoníku o služebním řádu státních zaměstnanců občanské správy a zaměstnanců veřejnoprávních právnických osob (zákon 3528/2007), který mimo jiné stanoví:
„[…] (2) Denní pracovní doba zaměstnance, který je rodičem, se snižuje o dvě hodiny u dětí do dvou let věku včetně a o jednu hodinu u dětí od dvou do čtyř let věku. Zaměstnanec, který je rodičem, má nárok na placenou rodičovskou dovolenou v délce devíti měsíců, určenou k výchově dítěte, nezvolí-li možnost zkrácené pracovní doby uvedené v předchozí větě. Pro osamělého, ovdovělého nebo rozvedeného rodiče nebo rodiče postiženého invaliditou v rozsahu nejméně 67 % se snížená pracovní doba uvedená v prvním pododstavci prodlužuje o šest měsíců, nebo rodičovská dovolená uvedená v druhém pododstavci o jeden měsíc. V případě narození čtvrtého dítěte se snížená pracovní doba prodlužuje o další dva roky […]“
10. Předkládající soud uvádí, že přiznání rodičovské dovolené v případě narození dvojčat není vnitrostátním právem zvláště upraveno.
III – Skutkové okolnosti a původní řízení
11. Žalobkyně v původním řízení, Z. Chatzi, je státní zaměstnankyní finančního úřadu č. 1 v Soluni (Řecko). Dne 21. května 2007 porodila dvojčata. Její zaměstnavatel jí ode dne 20. září 2007 poskytl placenou rodičovskou dovolenou v délce devíti měsíců, stanovenou řeckým právem v případě narození dítěte.
12. Dne 30. ledna 2009 požádala Z. Chatzi o poskytnutí druhé rodičovské dovolené od 1. března 2009. Tvrdila, že jí v případě narození dvojčat musí být nárok na rodičovskou dovolenou přiznán pro každé z dvojčat. Tato žádost byla dne 14. května 2009 zamítnuta. Proti zamítavému rozhodnutí Z. Chatzi podala žalobu k předkládajícímu soudu, Dioikitiko Efeteio Thessalonikis(5).
13. Předkládající soud uvádí, že Symvoulio tis Epikrateias(6) vykládá řecké pravidlo o rodičovské dovolené v souvislosti se sourozenci, jež nejsou dvojčaty, tak, že rodiče mají nárok na samostatnou rodičovskou dovolenou v délce devíti měsíců pro každé z dětí. Dva odvolací správní soudy(7) v návaznosti na to rozhodly, že i v případě narození dvojčat je třeba při neexistenci zvláštního pravidla přiznat samostatný nárok na rodičovskou dovolenou pro každé z dvojčat. Řecká Státní rada se s nimi nicméně neztotožnila.
IV – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem
14. Předkládající soud usnesením ze dne 17. února 2010, došlým Soudnímu dvoru dne 29. března 2010, přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující otázky:
„1) Je možné mít za to, že ustanovením 2 bodem 1 rámcové dohody o rodičovské dovolené, vykládané ve spojení s článkem 24 Listiny základních práv Evropské unie, který se týká práv dítěte, a s ohledem na zvýšení úrovně ochrany těchto práv, které Listina základních práv přinesla, je zároveň ustanoveno právo dítěte na rodičovskou dovolenou, takže přiznání jediné rodičovské dovolené v případě narození dvojčat je porušením článku 21 Listiny základních práv z důvodu diskriminace na základě narození, jakož i omezením práv dvojčat, které je neslučitelné se zásadou proporcionality?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku: má být výraz ‚narození‘ uvedený v ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody o mateřské dovolené vykládán tak, že pro pracující rodiče vzniká dvojí nárok na rodičovskou dovolenou z důvodu, že dvoučetné těhotenství končí dvěma po sobě jdoucími narozeními (dvojčat), nebo tak, že rodičovská dovolená se přiznává na základě narození bez ohledu na počet narozených dětí, aniž je tím porušena rovnost před zákonem, která je zakotvena v článku 20 Listiny základních práv?“
15. Usnesením ze dne 12. května 2010 vyhověl předseda Soudního dvora žádosti předkládajícího soudu o projednání ve zrychleném řízení podle čl. 62 písm. a) jednacího řádu Soudního dvora. V řízení před Soudním dvorem předložily estonská, řecká, polská a česká vláda a vláda Spojeného království, jakož i Evropská komise, svá písemná vyjádření a poté na jednání konaném dne 7. července 2010 přednesly i ústní vyjádření. Písemná vyjádření dále předložily německá a kyperská vláda.
V – Posouzení
A – Úvodní poznámky
1. Rozsah pravomoci Soudního dvora k výkladu
16. Úvodem je třeba zabývat se ve stručnosti rozsahem pravomoci Soudního dvora k výkladu sporné rámcové dohody. Německá vláda zdůrazňuje, že při výkladu rámcové dohody je třeba přiznat ústřední úlohu vůli sociálních partnerů, protože v opačném případě by došlo k porušení jejich práv, která jsou jim přiznána článkem 28 Listiny základních práv a článkem 155 SFEU.
17. Význam sociálních partnerů pro výklad rámcové dohody je rovněž vyjádřen v ustanovení 4 bodu 6 rámcové dohody. V něm je uvedeno, že „veškeré záležitosti spojené s výkladem této dohody na evropské úrovni [by měly být] nejprve postoupeny Komisí podepsaným stranám, které zaujmou stanovisko“.
18. Z toho nicméně nelze dovodit, že pravomoc Soudního dvora pro výklad je omezena za předpokladu, že takové stanovisko podepsaných rámcové dohody stran neexistuje.
19. Soudnímu dvoru podle článku 267 SFEU přísluší, aby v rámci žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce prováděl výklad směrnic. Rámcová dohoda, která je převzata v příloze směrnice 96/34, byla sice sjednána sociálními partnery, stala se však prostřednictvím článku 1 směrnice 96/34 její nedílnou součástí a sdílí její právní povahu(8). Ustanovení 4 bod 6 rámcové dohody tak výslovně stanoví, že „[nejsou] dotčeny příslušné úlohy [...] Soudního dvora“. Rozsah pravomoci Soudního dvora k výkladu rámcové dohody se tak neliší od obecné pravomoci Soudního dvora, pokud jde o výklad jiných ustanovení směrnic. Ostatně pravomoc Soudního dvora k výkladu, která vyplývá z primárního práva, nemůže být omezena takovým ustanovením směrnice, jako je ustanovení 4 bod 6 rámcové dohody.
2. Použitelnost směrnice 96/34 na úředníky
20. Úvodem je třeba objasnit – vzhledem k tomu, že žalobkyně v původním řízení je úřednicí – zda úředníci mohou rovněž spadat do osobní působnosti směrnice 96/34 a rámcové dohody, která se nachází v její příloze.
21. Ustanovení 1 bod 2 rámcové dohody sice stanoví, že se rámcová dohoda vztahuje na všechny pracovníky, což by mohlo vylučovat úředníky. Ani směrnice, ani rámcová dohoda nicméně neobsahují žádné skutečnosti umožňující dospět k závěru, že by jejich rozsah působnosti byl omezen na pracovní smlouvy uzavřené zaměstnanci se zaměstnavateli pouze v soukromém sektoru, takže platí rovněž pro veřejnou službu(9). Pojem „zaměstnanci“ uvedený v článku 141 ES (nyní článek 157 SFEU, stejná odměna mužů a žen) byl Soudním dvorem rovněž vyložen široce v tom smyslu, že zahrnuje rovněž úředníky(10). Opíral se přitom o myšlenku, že v něm kodifikovaná zásada rovného odměňování patří k základům Společenství a veřejná služba nemůže být vyloučena z její působnosti. Soudní dvůr rovněž rozhodl, pokud jde o směrnice 76/207/EHS(11) a 75/117/EHS(12), že mají obecnou působnost, v souladu se zásadou rovného zacházení, která je v nich vyjádřena(13). Vzhledem k tomu, že i směrnice 96/34 má rovněž podporovat rovné zacházení mezi muži a ženami(14), musí být pojem „zaměstnanec“ i zde chápán široce a zahrnovat úředníky.
B – K první otázce
22. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda ustanovení 2 bod 1 přiznává dětem individuální právo na rodičovskou dovolenou, a zda v důsledku toho odmítnutí druhé rodičovské dovolené v případě narození dvojčat představuje porušení práv dvojčat.
23. Všichni zúčastnění na tuto otázku správně odpovídají záporně. Znění rámcové dohody neposkytuje oporu pro individuální nárok dítěte. Rámcová dohoda přiznává individuální právo na rodičovskou dovolenou pouze rodičům. To jasně vyplývá ze znění ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody. V něm je totiž výslovně uvedeno, že dohoda přiznává individuální právo na rodičovskou dovolenou pracujícím, mužům a ženám.
24. Takový doslovný výklad je rovněž podpořen teleologickými úvahami. Smyslem a účelem rodičovské dovolené je podle preambule a ustanovení 1 bodu 1 rámcové dohody usnadnění rodičovských a pracovních povinností pracujících rodičů, jakož i podpora rovného zacházení mezi muži a ženami. K tomu účelu rámcová dohoda přiznává pracujícím rodičům individuální právo na rodičovskou dovolenou a upravuje tak vztah mezi rodiči a jejich zaměstnavateli(15). Vlastní nárok dítěte na rodičovskou dovolenou ostatně není nutný pro dosažení cíle lepšího sladění soukromého a pracovního života.
25. Jiný výklad rámcové dohody nevyplývá ani z článku 24 Listiny základních práv Evropské unie, na který odkazuje předkládající soud. Uvádí, že děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. Takové právo na ochranu a péči nicméně nevyžaduje, aby děti měly vlastní nárok na přiznání rodičovské dovolené jejich rodičům. Postačí, aby takové právo příslušelo rodičům, kteří v konečném důsledku rozhodují o nejlepším způsobu péče o své děti a mohou se rozhodnout, že péči a blaho dětí zajistí jinak nežli čerpáním rodičovské dovolené.
C – Ke druhé otázce
26. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba na základě rámcové dohody přiznat vlastní nárok na rodičovskou dovolenou každému z dvojčat, nebo zda je v souladu s ustanoveními rámcové dohody, aby s narozením dvojčat nebylo zacházeno jinak než s narozením jediného dítěte a byla přiznána pouze jedna rodičovská dovolená.
27. Uvedená otázka vyvstává i při dalších vícečetných porodech (trojčata, čtyřčata atd.). Nicméně vzhledem k tomu, že se věc v původním řízení týká dvojčat, budu z takové konstelace vycházet i dále ve svém názoru.
1. Výklad ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody
28. Podle ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody mají pracující, muži i ženy, „individuální právo na rodičovskou dovolenou z důvodu narození nebo osvojení dítěte, aby mohli o toto dítě pečovat po dobu nejméně tří měsíců“. Článek 33 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie je formulován podobně, a stanoví mimo jiné, že „v zájmu zachování souladu mezi rodinným a pracovním životem má každý právo na […] rodičovskou dovolenou po narození nebo osvojení dítěte“.
29. Následující úvahy k pochopení uvedené normy se týkají nejprve jen minimální délky rodičovské dovolené stanovené směrnicí, tedy tří měsíců. Teprve ve druhé části bude objasněno, jaké důsledky má, když členský stát stanoví delší rodičovskou dovolenou.
30. Vlády Spojeného království a Kypru správně upozorňují na to, že použití jednotného čísla („narození dítěte“, „pečovat o toto dítě“) naznačuje, že nárok na rodičovskou dovolenou existuje odděleně pro každé dítě(16). Rámcová dohoda obecně nekonstatuje, že rodičovská dovolená musí sloužit k „péči o dítě“, ale individualizuje nárok na rodičovskou dovolenou pro konkrétní dítě („toto dítě“), k jehož narození se váže. To je třeba chápat tak, že narození každého dítěte vede ke vzniku odděleného nároku na rodičovskou dovolenou v minimální délce tří měsíců.
31. Znění rámcové dohody je tedy třeba chápat tak, že i při narození dvojčat vzniká pro každé z dvojčat samostatný nárok na rodičovskou dovolenou.
32. Tvrzení ostatních zúčastněných, podle kterého se nárok na rodičovskou dovolenou váže pouze k události „narození“ nezávisle na počtu narozených dětí, není přesvědčivé. Podle mého názoru se takové tvrzení neopírá o znění ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody. V něm se totiž nehovoří pouze o rodičovské dovolené po narození, nýbrž o narození „dítěte“, aby bylo možné o „toto dítě“ pečovat. Normativní text tak nestaví na ústřední místo narození, ale dotyčné dítě a vychází ze zásady, že je třeba přiznat rodičovskou dovolenou pro každé dítě.
33. Takový výklad, podle kterého se ustanovení 2 bod 1 netýká narození, bez ohledu na počet narozených dětí, ale narozených dětí, je potvrzen rozsudkem Soudního dvora ve věci Komise v. Lucembursko(17). V něm Soudní dvůr v souvislostí s otázkou časové působnosti směrnice o rodičovské dovolené výslovně rozhodl, že nárok na rodičovskou dovolenou vzniká i v případě, kdy se dítě narodilo před tím, nežli směrnice vstoupila v platnost. Soudní dvůr své rozhodnutí odůvodnil tím, že pro vznik nároku na rodičovskou dovolenu není rozhodující ani narození, ani jeho datum, ale existence dítěte ke dni žádosti(18). Pokud však takovým rozhodujícím kritériem bude dítě, a nikoliv jeho narození, nelze formulovat zásadu, podle které každé narození, bez ohledu na počet narozených dětí, vede ke vzniku pouze jediného nároku na rodičovskou dovolenou. Naopak je třeba mít za to, že se v případě dvojčat jedná o obě děti a je třeba přiznat dva samostatné nároky na rodičovskou dovolenou.
34. Jako dílčí závěr je tak třeba uvést, že ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody podle svého znění stanoví samostatný nárok na rodičovskou dovolenou pro narození každého dítěte. Ze znění rámcové dohody není možné dovodit, že toto neplatí v případě narození dvojčat.
2. Teleologický výklad
35. Smysl a účel rámcové dohody nehovoří ve prospěch omezení doslovného výkladu.
36. Cílem rámcové dohody je usnadnit sladění rodinného a pracovního života tím, že rodičům po určitou dobu umožňuje, aby se o své děti starali sami, aniž by byli vystaveni pracovnímu znevýhodnění(19). Rodiče tak mají být schopni dostát svým pracovním i rodinným povinnostem(20). Takovým způsobem má být na základě demografického vývoje rovněž pozitivně ovlivňována porodnost(21). Zároveň má rodičovská dovolená podporovat podíl žen na výdělečné činnosti a rovné zacházení s muži a ženami(22).
37. Výsledek dosažený doslovným výkladem, podle kterého vzniká pro každé dvojče samostatný nárok na rodičovskou dovolenou, je obzvláště vhodný pro dosahování výše uvedených cílů rámcové dohody. Samostatný nárok na rodičovskou dovolenou v délce tří měsíců pro každé z dvojčat je nejlepším způsobem pomoci rodičům, kteří mají obzvláště náročný úkol péče o dvojčata, ke sladění jejich rodinných a pracovních povinností. Může rovněž představovat pobídku pro rodiče, kteří o dvojčata pečují – ve skutečnosti, a to i dnes, je to většinou matka – aby nerezignovali na zaměstnání kvůli nárokům vyplývajícím z narození dvojčat.
38. Někteří zúčastnění však namítají, že o dvojčata je pečováno zároveň, a proto je smyslu a účelu rámcové dohody učiněno dostatečně zadost tím, že je rodičům poskytnuta jedna rodičovská dovolená.
39. Taková námitka však v konečném důsledku neobstojí. Výklad ve světle zásady rovného zacházení zakotvené v právu Unie vylučuje, aby v případě dvojčat byla rodičovská dovolená přiznána pouze jednou.
40. Je sice třeba připustit, že péče o dvojčata s sebou nese synergický efekt. Nicméně úkol spočívající v péči o dvojčata je podstatně větší a nemůže být srovnáván s péčí o jedno dítě. Vzhledem ke stejnému věku mají sice v zásadě stejné potřeby, ale takové potřeby musí být uspokojeny dvakrát a nadto nelze říci, že dvojčata mají například hlad nebo spí ve stejnou dobu. Pokud by rodičům dvojčat měla být přiznána pouze jedna rodičovská dovolená jako rodičům jednoho dítěte, nebyl by takový rozdíl vzat v úvahu a různé situace by tak byly nepřípustně řešeny stejně.
41. Následující dva příklady ilustrují to, že přiznání pouze jediné rodičovské dovolené pro dvojčata by bylo v rozporu se zásadou rovného zacházení.
42. Komise správně poukazuje na to, že podle modelu stanoveného rámcovou dohodou nemusí rodičovská dovolená přímo navazovat na mateřskou dovolenou, ale může být čerpána i později. Ustanovení 2 bod 1 stanoví jako časový rámec, ve kterém členské státy mohou poskytnout mateřskou dovolenou, maximální věk dítěte osm let. To má za následek, že u sourozenců, kteří se časově narodili po sobě, může být rodičovská dovolená pro prvorozené dítě čerpána až po narození druhého dítěte.
43. Také v této konstelaci mohou rodiče na rodičovské dovolené poskytnuté pro jedno z dětí pečovat o obě, aniž rámcová dohoda poskytuje základ, na kterém by rodičovská dovolená ve prospěch druhého dítěte mohla v důsledku toho zaniknout. Proto ani v případě dvojčat nemůže argument, že o děti může být pečováno souběžně, omezit nárok pouze na jedinou rodičovskou dovolenou.
44. Následující příklad rovněž hovoří proti přiznání pouze jediné rodičovské dovolené pro dvojčata. Na základě modelu stanoveného rámcovou dohodou, který je založen na časovém rozmezí osmi let věku, ve kterém může být rodičovská dovolená čerpána, se rodiče sourozenců mohou rozhodnout čerpat rodičovskou dovolenou na jedno dítě v jeho kojeneckém věku, aby mohli jeho vývoj prožívat intenzivněji, zatímco u druhého dítěte si vezmou rodičovskou dovolenou například v období, kdy dítě začne chodit do školy, aby mu přitom mohli výrazněji pomáhat. Rodičům dvojčat by byla taková flexibilita upřena, pokud by jim byla poskytnuta pouze jediná rodičovská dovolená pro obě dvojčata. Jednalo by se i zde o nepřípustné nerovné zacházení.
45. Řecká vláda sice při jednání zdůraznila, že v případě dvojčat končí potřeba intenzivní péče zároveň, a tudíž má být přiznána pouze jediná rodičovská dovolená; zde je však třeba zdůraznit, že podle řeckých právních předpisů může být rodičovská dovolená čerpána v prvních čtyřech letech života. Také řecký zákonodárce zavedl široký časový rámec, ve kterém rodiče mohou určit, kdy bude rodičovská dovolená čerpána. Tato možnost by jim byla v případě dvojčat upřena, pokud by rodičům bylo poskytnuta pouze jedna rodičovská dovolená pro dvojčata.
46. Zbývá se zabývat argumentem německé vlády. Ta zdůrazňuje, že právní úprava zvláštní situace dětí, které jsou zdravotně postižené nebo dlouhodobě nemocné, je zahrnuta teprve v novém znění rámcové dohody o rodičovské dovolené(23). Ustanovení 3 bod 3 v tomto ohledu stanoví, že členské státy nebo sociální partneři vyhodnotí potřebu přizpůsobit podmínky přístupu a prováděcí pravidla týkající se rodičovské dovolené potřebám rodičů dětí se zdravotním postižením nebo s dlouhodobým onemocněním. Německá vláda ze skutečnosti, že zvláštní situace vícečetného porodu není upravena v novém znění, dovozuje, že ani předchozí, ani nové znění směrnice takovou situaci neupravuje. Taková situace může být řešena sociálními partnery nanejvýš v budoucnu.
47. Uvedený argument nepovažuji za přesvědčivý. Skutečnost, že nová rámcová dohoda ohledně vícečetných porodů mlčí, může být rovněž uplatněna jako argument pro to, že vícečetné porody spadají do obecného pravidla o rodičovské dovolené v ustanovení 2 bodu 1 původního znění rámcové dohody, jak je v projednávané věci uváděno. V takovém případě totiž neexistuje potřeba samostatné právní úpravy, což by bylo možné prokázat mlčením nového znění rámcové dohody z roku 2010.
48. Někteří zúčastnění dále odkazují na návrh Komise(24) na změnu směrnice 92/85/EHS(25) o ochraně mateřství. Uvedená směrnice má být změněna tak, aby členské státy byly povinny přijmout nezbytná opatření k tomu, aby zajistily, že dodatečná mateřská dovolená bude poskytována mimo jiné v případě vícečetných porodů. Nicméně skutečnost, že se plánuje pouze prodloužení, a nikoliv zdvojnásobení dovolené, neumožňuje dovodit jakýkoliv závěr pro výklad rámcové dohody o rodičovské dovolené. Jak Komise správně zdůraznila při jednání, obě směrnice sledují odlišné cíle. Směrnice 92/85 se týká primárně ochrany fyzického stavu žen(26), zatímco se směrnice o rodičovské dovolené týká péče o děti s ohledem na sladění rodinného a pracovního života. Zatímco ochrana fyzického stavu ženy po narození dvojčat může být dostatečně zohledněna pouhým prodloužením mateřské dovolené, nelze takový výsledek přenést na požadavky související s rodičovskou dovolenou, která slouží k jiným účelům.
49. Zúčastnění rovněž poukázali na judikaturu Soudního dvora, podle které dovolená zaručená právem Společenství nemůže ovlivnit právo čerpat jinou dovolenou zaručenou tímto právem. Uvedené rozsudky(27) se nicméně týkaly dovolené určené k jiným účelům, například ve věci Merino Gómez mateřské a rodičovské dovolené(28). V projednávané věci však proti sobě nestojí různé druhy dovolené. Je ovšem možné zvažovat, zda sporné nároky na dovolenou přesto neslouží různým účelům. Je možné tvrdit, že jeden nárok na rodičovskou dovolenou je určen na péči o první dvojče a druhý pro druhé dvojče. I v takovém případě mohou mít nároky odlišné účely. Rozhodujícím faktorem bude, jak široce nebo úzce má být chápán pojem „odlišný účel“. Nicméně nepovažuji za nutné s konečnou platností objasnit, zda výše uvedená judikatura je použitelná na projednávanou věc, jelikož již existuje dostatek argumentů umožňujících dojít k závěru, že ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody musí být vykládáno tak, že nárok na rodičovskou dovolenou má být přiznán každému dítěti bez ohledu na to, zda se jedná o dvojče nebo jediné dítě.
50. Konečně je třeba zkoumat pravomoc členských států definovat časový rámec, ve kterém může být rodičovská dovolená vyčerpána v období osmi let stanoveném rámcovou dohodou. Taková pravomoc vyplývá z ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody. V závěru uvedeného ustanovení se v německém znění uvádí: „Die genauen Bestimmungen sind von den Mitgliedstaaten und/oder Sozialpartnern festzulegen“. Na první pohled není z německého znění jasné, k čemu se tato věta vztahuje. To je však patrné při zkoumání dalších jazykových znění rámcové dohody. Ta obsahují v návaznosti na věkový limit osmi let nikoliv novou větu, ale větu vedlejší, která členským státům ukládá, aby stanovily věkovou hranici pro uplatnění rodičovské dovolené(29). Konkrétní úprava členskými státy nebo sociálními partnery se tak týká časového rámce, ve kterém – s omezením osmi let – může být rodičovská dovolená čerpána.
51. Na základě takové pravomoci členských států stanovit konkrétní maximální věk dítěte pro uplatnění nároku na rodičovskou dovolenou si lze představit úpravu, která by stanovila, že rodičovská dovolená může být čerpána pouze v období tří měsíců následujících po skončení mateřské dovolené. Teoreticky by existoval samostatný nárok pro každé z dvojčat, ale v praxi by rodiče mohli využít pouze jedinou rodičovskou dovolenou, již by museli čerpat pro obě dvojčata souběžně. Členské státy nebo sociální partneři mají při definování rámce pro uplatnění nároku na rodičovskou dovolenou širokou posuzovací pravomoc při stanovení doby, ve které musí být čerpána. Při výkonu takové posuzovací pravomoci však členské státy musí rovněž zajistit, aby nebyl narušen užitečný účinek rámcové dohody. Konkrétní způsob vymezení časového rámce tak nemůže vést k tomu, že rodičům nebude možné přiznat pro dvojčata dvě samostatné rodičovské dovolené v délce tří měsíců.
52. Jako dílčí závěr je tak možné uvést, že podle rámcové dohody mají být rodičům dvojčat přiznány dva samostatné nároky na rodičovskou dovolenou v délce nejméně tří měsíců.
3. Délka rodičovské dovolené překračující minimální stanovenou délku
53. Jak bylo objasněno v úvodu, základem pro analýzu byla až dosud tříměsíční délka rodičovské dovolené, která je stanovena jako minimální požadavek v rámcové dohodě.
54. Zbývá objasnit důsledky uvedeného výkladu v situaci, kdy členský stát přiznává rodičovskou dovolenou překračující minimální délku. Rodičovská dovolená stanovená členskými státy se svou délkou významně liší; právo Spojeného království například přiznává rodičovskou dovolenou v délce 13 týdnů, řecké právo přiznává devět měsíců pracovníkům ve veřejné službě, v jiných státech je přiznávána dovolená v délce tří let (například v Německu, Francii, Litvě, Španělsku a České republice)(30).
55. Vyvstává tak otázka, zda i v případě dvojčat má být zdvojnásobena délka rodičovské dovolené stanovené vnitrostátním právem pro jedno dítě.
56. Východiskem pro zodpovězení této otázky je především konstatování, že rámcová dohoda stanoví pouze minimální požadavky(31). Rámcová dohoda pouze požaduje, aby členské státy stanovily rodičovskou dovolenou v délce nejméně tří měsíců na každé dítě. Pokud se členský stát rozhodne přiznat rodičovskou dovolenou delší, požívá pro takový účel širokou posuzovací pravomoc. Nicméně taková dovolená překračující minimální požadavky musí být v zásadě poskytována za stejných podmínek všem subjektům, na které se směrnice vztahuje, pokud odlišné zacházení nemůže být objektivně odůvodněno(32).
57. Pokud členský stát zavede delší rodičovskou dovolenou, jeho posuzovací pravomoc nezahrnuje pouze stanovení delšího absolutního trvání rodičovské dovolené na každé dítě. Naopak, poskytnutím delší rodičovské dovolené může rovněž stanovit pravidla upravující souběh nároku na dovolenou vzhledem k počtu dětí. To vyplývá již ze smyslu a účelu sledovaného rámcovou úmluvou, jímž je podpora sladění rodiny a povolání. V takové souvislosti může existovat objektivní odůvodnění pro nerovné zacházení ve srovnání s narozením jednoho dítěte. Vláda Spojeného království v této souvislosti při jednání rovněž uvedla, že v případě delší mateřské dovolené může být nerovné zacházení odůvodněno, což v zásadě přísluší posoudit členským státům.
58. Konkrétně v případě delší rodičovské dovolené může vícenásobné poskytnutí plné rodičovské dovolené – jak správně uvedly estonská a německá vláda – vést k rodičovské dovolené po tak dlouhou a nepřerušenou dobu, že by taková rodičovská dovolená již nepodporovala dosažení sledovaného účelu návratu do zaměstnání, ale naopak by vybízela k opaku nebo by v každém případě návrat podstatně ztěžovala. V takové souvislosti bod 6 obecného odůvodnění rámcové dohody zdůrazňuje, že by opatření ke sladění pracovního a rodinného života měla přihlédnout k potřebám podniků i pracovníků.
59. Mimoto není zjevné, zda zvláštní břemeno péče o dvojčata vyžaduje znásobení rodičovské dovolené, i když již je přiznávána pro jedno dítě na mnohem delší období, než je minimální délka požadovaná právem Unie. Spíše lze zvláštní význam přiznat skutečnosti, že péče o dvojčata přináší synergické efekty. Čím delší je rodičovská dovolená přiznávaná již pro jedno dítě, tím více je zachycuje nárůst práce při péči o dvojčata, který stěží může být kompenzován minimální délkou tří měsíců.
60. Je tudíž třeba konstatovat, že i když členský stát stanoví delší rodičovskou dovolenou, než je minimální dovolená stanovená rámcovou dohodou, mají rodiče v zásadě nárok na rodičovskou dovolenou pro každé dvojče. Nicméně zásada rovného zacházení nepožaduje, aby byl nárok na rodičovskou dovolenou překračující minimální délku tří měsíců automaticky zdvojnásoben; nýbrž ve světle účelu a cílů sledovaných rámcovou dohodou mohou být odůvodněna ustanovení upravující započtení snižující nárok na rodičovskou dovolenou na období kratší nežli dvojnásobná rodičovská dovolená. Členský stát musí nezbytné zvážení provést s přihlédnutím k cíli sledovanému rámcovou dohodou, tedy sladění rodinného a pracovního života.
61. Řecký zákonodárce výslovně takové pravidlo o započtení v případě narození dvojčat nestanovil. Předkládající soud tak musí ověřit, zda v rámci výkladu svého vnitrostátního práva může identifikovat pravidlo o započtení odpovídající výše uvedeným kritériím. Pokud tomu tak není, je třeba dodržet pravidlo o zdvojnásobení rodičovské dovolené, které v zásadě vyplývá ze směrnice.
VI – Závěry
62. S ohledem na předchozí úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl Dioikitiko Efeteio Thessalonikis takto:
„1) Ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody o rodičovské dovolené, uzavřené dne 14. prosince 1995 a tvořící přílohu směrnice Rady 96/34/ES ze dne 3. června 1996, o rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, ve znění směrnice Rady 97/75/ES ze dne 15. prosince 1997, nelze vykládat tak, že přiznává dětem individuální nárok na rodičovskou dovolenou.
2) Ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody o rodičovské dovolené, uzavřené dne 14. prosince 1995 a tvořící přílohu směrnice Rady 96/34/ES ze dne 3. června 1996, o rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, ve znění směrnice Rady 97/75/ES ze dne 15. prosince 1997, je třeba vykládat tak, že pracující, muži i ženy, mají individuální nárok na rodičovskou dovolenou v minimální délce tří měsíců pro každé z dvojčat.“
1 – Původní jazyk: němčina.
2 – Směrnice Rady 96/34/ES ze dne 3. června 1996, o rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 145, s 4; Zvl. vyd. 05/02, s. 285), ve znění směrnice Rady 97/75/ES ze dne 15. prosince 1997 (Úř. věst. L 10, s. 24; Zvl. vyd. 05/03 s. 263, dále jen „směrnice 96/34“ nebo „směrnice o rodičovské dovolené“). Směrnice Rady 2010/18/EU ze dne 8. března 2010, kterou se provádí revidovaná rámcová dohoda o rodičovské dovolené uzavřená mezi organizacemi BUSINESSEUROPE, UEAPME, CEEP a EKOS a zrušuje se směrnice 96/34/ES, musí být provedena nejpozději 8. března 2012, a není tak na projednávanou věc použitelná. Ostatně neobsahuje změny relevantní pro odpověď, která má být poskytnuta na předložené otázky.
3 – Viz první bod preambule rámcové dohody.
4 – Viz bod 4 obecného odůvodnění rámcové dohody.
5 – Vrchní správní soud Soluň.
6 – Státní rada.
7 – Dioikitiko Efeteio Athinon a Dioikitiko Efeteio Thessalonikis.
8 – Rozsudek ze dne 15. dubna 2008, Impact (C‑268/06, Sb. rozh. s. I‑2483, bod 58, který odkazuje na mé stanovisko v uvedené věci ze dne 9. ledna 2008, bod 87).
9 – Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 4. července 2006, Adeneler (C‑212/04, Sb. rozh. s. I‑6057, body 54 a násl.), a ze dne 7. září 2006, Vassallo (C‑180/04, Sb. rozh. s. I‑70251, bod 32).
10 – Viz rozsudek ze dne 2. října 1997, Gerster (C‑1/95, Recueil, s. I 5253, bod 18).
11 – Směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky (Úř. věst. L 39, s. 40; Zvl. vyd. 05/01, s. 187).
12 – Směrnice Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy (Úř. věst. L 45, s. 19; Zvl. vyd. 05/01, s. 179).
13 – Rozsudek ze dne 21. května 1985, Komise v. Německo (248/83, Recueil, s. 1459, bod. 16).
14 – Body 4 a 7 obecného odůvodnění rámcové dohody a první bod preambule rámcové dohody.
15 – Rozsudek ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Lucembursko (C‑519/03, Sb. rozh. s. I‑3067, bod 46).
16 – Ve francouzském znění je uvedeno: „naissance d'un enfant / pour pouvoir s’occuper de cet enfant“; v anglickém: „the birth of a child / to enable them to take care of that child“, v řeckém: „λόγω γέννησης ή υιοθεσίας παιδιού / ώστε να μπορέσουν να ασχοληθούν με το παιδί αυτό“.
17 – Uvedeným výše v poznámce pod čarou 15.
18 – Tamtéž, bod 47.
19 – Viz ustanovení 1 bod 1 rámcové dohody.
20 – Viz bod 4 obecného odůvodnění rámcové dohody.
21 – Viz bod 7 obecného odůvodnění rámcové dohody.
22 – Body 4 a 7 obecného odůvodnění a první odstavec preambule rámcové dohody.
23– Obsažené v příloze směrnice 2010/18/EU (uvedené výše v poznámce pod čarou 2).
24 – KOM (2008) 637 v konečném znění.
25 – Směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) (Úř. věst. L 348, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 110, dále jen „směrnice o ochraně mateřství“)
26 – Viz rozsudek Komise v. Lucembursko (uvedený výše v poznámce pod čarou 15, bod 32).
27 – Rozsudky ze dne 20. ledna 2009, Schulz-Hoff (C‑350/06 a C‑520/06, Sb. rozh. s. I‑179, bod 26); ze dne 18. března 2007, Merino Gómez (C‑342/01, Sb. rozh. s. I‑2605, bod 32 a 33); Komise v. Lucembursko (uvedený výše v poznámce od čarou 15), a ze dne 20. září 2007, Kiiski (C‑160/06, Sb. rozh. s. I‑7643, bod 56).
28 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 27.
29 – Viz například francouzské znění: „[…] au moins trois mois jusqu’à un âge déterminé pouvant aller jusqu’à huit ans, à définir par les États membres et/ou les partenaires sociaux“; anglické: „[…] for at least three months, until a given age up to 8 years to be defined by Member States and/or management and labour“, nebo řecké znění: „[…] τουλάχιστον επί τρεις μήνες, μέχρι μιας ορισμένης ηλικίας, η οποία μπορεί να φθάσει μέχρι τα 8 έτη και προσδιορίζεται από τα κράτη μέλη ή/και τους κοινωνικούς εταίρους“.
30 – V Německu pro každého z rodičů až do dosažení tří let věku dítěte, v jiných členských státech pro oba rodiče společně.
31 – Viz desátý bod odůvodnění směrnice 96/34.
32 – Viz stanovisko generálního advokáta Tizzana ze dne 18. ledna 2005 ve věci Komise v. Lucembursko (C‑519/03, Sb. rozh. s. I‑3067, bod 49).