Žaloba podaná dne 25. ledna 2010 — Evropská komise v. Belgické království

(Věc C-41/10)

2010/C 80/34

Jednací jazyk: francouzština

Účastníci řízení

Žalobkyně: Evropská komise (zástupci: G. Rozet a N. Yerrell, zmocněnci)

Žalované: Belgické království

Návrhová žádání žalobkyně

Žalobní důvody a hlavní argumenty

V této žalobě Komise tvrdí, že činnost belgických vzájemných společností v oblasti doplňkového zdravotního pojištění, které netvoří část systému zákonného sociálního zabezpečení, není v souladu s první a třetí směrnicí o jiném než životním pojištění. V rozsahu, ve kterém jsou tyto vzájemné společnosti na trhu zdravotního pojištění v přímém konkurenčním vztahu s pojišťovnami, by měly podléhat stejnému právnímu režimu jako tyto pojišťovny. Žalobkyně v této souvislosti zpochybňuje tvrzení žalované, že se na služby doplňkového zdravotního pojištění, které nabízí vzájemné společnosti, vztahuje výjimka stanovená v čl. 2 odst. 1 písm. d) první směrnice, a tvrdí, že finanční krytí v rámci doplňkového pojištění nelze považovat za „pojištění tvořící část zákonného systému sociálního zabezpečení“.

Komise především uvádí, že ustanovení článku 6 první směrnice vyžaduje, aby přístup k činnosti v přímém pojištění podléhal předchozímu vydání úředního povolení vydanému na základě žádosti příslušnými orgány členského státu, na jehož území má společnost své sídlo. Belgické vzájemné společnosti však nejsou povolovány podle tohoto ustanovení, pokud jde o jejich činnost v oblasti doplňkového zdravotního pojištění.

Žalobkyně zadruhé tvrdí, že žalovaná porušila čl. 8 odst. 1 písm. a) první směrnice, jelikož vzájemné společnosti nejsou uvedeny mezi zákonnými právními formami požadovanými v Belgii pro pojišťovny. Kromě toho vzájemné společnosti jsou povolovány za účelem výkonu široké škály činností, které přímo nesouvisejí s jejich pojišťovací činností, ačkoliv čl. 8 odst. 1 písm. b) stanoví, že společnost musí omezit svůj předmět podnikání na pojišťovací činnosti a operace, které z nich přímo vyplývají, s vyloučením všech jiných obchodních činností. Belgická právní úprava představuje rovněž problém pokud jde o čl. 8 odst. 1 písm. c), který stanoví, že společnost musí předložit obchodní plán podle článku 9 směrnice. Vzájemné společnosti však žádný takový plán v souvislosti se svou činností v oblasti doplňkového zdravotního pojištění nepředkládají. Konečně, belgické vzájemné společnosti nemají v rozporu s požadavkem stanoveným v čl. 8 odst. 1 písm. d) první směrnice povinnost mít minimální garanční fond.

Zatřetí, Komise tvrdí, že podle článků 13 a následujících první směrnice (zejména článků 16, 16a a 17) a článků 15 a 20 až 22 třetí směrnice mají vzájemné společnosti povinnost vytvářet dostatečné technické rezervy v souvislosti s jejich činností v oblasti doplňkového zdravotního pojištění a dostatečnou míru solventnosti ve vztahu k veškeré své činnosti. V Belgii však byla míra solventnosti pro doplňkové zdravotní pojištění poskytované vzájemnými společnostmi zavedena až v roce 2002 a způsob výpočtu této míry se liší od způsobu, který stanoví první směrnice.

(1)  První Směrnice Rady ze dne 24. července 1973 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém pojištění jiném než životním a jejího výkonu (Úř. věst. L 228, s. 3; Zvl. vyd. 06/01, s. 14).

(2)  Směrnice Rady 92/49/EHS ze dne 18. června 1992 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého pojištění jiného než životního a o změně směrnic 73/239/EHS a 88/357/EHS (třetí směrnice o neživotním pojištění) (Úř. věst. L 228, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 346).