1. Evropská unie – Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Postavení obětí v trestním řízení – Rámcové rozhodnutí 2001/220 – Zvlášť ohrožená oběť – Pojem – Malé dítě, které se údajně stalo obětí sexuálně motivovaných činů – Zahrnutí
(Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220, čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 4)
2. Evropská unie – Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Postavení obětí v trestním řízení – Rámcové rozhodnutí 2001/220 – Ochrana zvláště ohrožených obětí – Způsoby
(Článek 34 EU; listina základních práv Evropské unie, čl. 47; rámcové rozhodnutí Rady 2001/220, čl. 2, 3 a 8)
1. Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220 o postavení obětí v trestním řízení sice nedefinuje pojem ohroženosti oběti ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 4 tohoto rozhodnutí, avšak nelze zpochybnit, že pokud malé dítě tvrdí, že se opakovaně stalo obětí sexuálně motivovaných činů ze strany svého otce, musí být za takovou zvláště ohroženou oběť považováno především z důvodu svého věku, jakož i povahy, závažnosti a následků trestných činů, za jejichž oběť se považuje, aby tak získalo zvláštní ochranu požadovanou výše uvedenými ustanoveními rámcového rozhodnutí.
(viz bod 26)
2. Články 2, 3 a 8 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2001/220 o postavení obětí v trestním řízení musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovým ustanovením vnitrostátního práva, která neukládají státnímu zástupci povinnost navrhnout soudu, který má ve věci rozhodnout, aby umožnil zvláště ohrožené oběti být vyslechnuta a podat výpověď ve vyšetřovací fázi trestního řízení podle úpravy pro provedení důkazu výslechem svědka mimo hlavní líčení, a uvedené oběti neumožňují soudně napadnout rozhodnutí státního zástupce zamítajícího její žádost o vyslechnutí a podání výpovědi podle uvedené úpravy.
Žádné z uvedených ustanovení rámcového rozhodnutí totiž neupravuje konkrétní způsoby provádění cílů, které sleduje. Vzhledem k tomu, že neexistují žádné bližší údaje v těchto ustanoveních a vzhledem k článku 34 EU je třeba konstatovat, že rámcové rozhodnutí ponechává vnitrostátním orgánům širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o tyto konkrétní způsoby provádění cílů.
Na skutečnost, že podle vnitrostátních ustanovení je na státním zástupci, aby rozhodl o tom, zda soudu, který má ve věci rozhodnout, předloží žádost oběti, aby byl proveden důkaz výslechem mimo hlavní líčení, lze nahlížet tak, že logicky zapadá do systému, v němž státní zástupce představuje orgán činný v trestním řízení, který je příslušný k podání trestní obžaloby. Z důvodu požadavku, aby byla dodržena základní práva, musejí vnitrostátní orgány v každém jednotlivém případě zajistit, aby provedení takového řízení nemohlo vést k tomu, že trestní řízení jako celek bude nespravedlivé.
Aby bylo navíc zaručeno, že se oběť bude moci účinně a přiměřeným způsobem účastnit trestního řízení, musí jí právo být vyslechnuta poskytnout nejen možnost objektivně popsat skutkový stav, ale i možnost vyjádřit vlastní názor. Ani ustanovení rámcového rozhodnutí, ani článek 47 Listiny základních práv Evropské unie však oběti trestného činu nezaručují nárok, aby bylo proti třetí osobě za účelem jejího odsouzení zahájeno trestní stíhání.
(viz body 27–28, 33, 37–38, 42–44 a výrok)