ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
22. prosince 2010(*)
„Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Rodičovská zodpovědnost – Právo péče o dítě – Únos dítěte – Článek 42 – Výkon rozhodnutí nařizujícího navrácení dítěte, které bylo vydáno příslušným (španělským) soudem – Pravomoc (německého) soudu výkonu zamítnout výkon uvedeného rozhodnutí v případě závažného porušení práv dítěte“
Ve věci C‑491/10 PPU,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Oberlandesgericht Celle (Německo) ze dne 30. září 2010, došlým Soudnímu dvoru dne 15. října 2010, v řízení zahájeném
Josebou Andoni Aguirre Zarragou
proti
Simone Pelz,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení A. Tizzano (zpravodaj), předseda senátu, J.-J. Kasel, M. Ilešič, E. Levits a M. Safjan, soudci,
generální advokát: Y. Bot,
vedoucí soudní kanceláře: K. Malacek, rada,
s ohledem na návrh předsedy Soudního dvora ze dne 19. října 2010, aby v souladu s čl. 104 b odst. 1 třetím pododstavcem jednacího řádu Soudního dvora byla přezkoumána nezbytnost projednat tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení,
s ohledem na rozhodnutí prvního senátu ze dne 28. října 2010 projednat tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. prosince 2010,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za J. A. Aguirre Zarragu, zastoupeného Bundesamt für Justiz, A. Schulz, jako zmocněnkyní,
– za S. Pelz K. Niethammer-Jürgens, Rechtsanwältin,
– za německou vládu T. Henzem a J. Kemper, jako zmocněnci,
– za řeckou vládu T. Papadopoulou, jako zmocněnkyní,
– za španělskou vládu J. M. Rodríguez Cárcamem, jako zmocněncem,
– za francouzskou vládu B. Beaupère-Manokha, jako zmocněnkyní,
– za lotyšskou vládu M. Borkoveca a D. Palcevskou, jako zmocněnkyněmi,
– za Evropskou komisi A.-M. Rouchaud-Joët a W. Bogensbergerem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí generálního advokáta,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243)
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi J. A. Aguirre Zarragou a S. Pelz ohledně navrácení do Španělska jejich dcery Andrey, která se společně se svou matkou nachází v Německu.
Právní rámec
Nařízení č. 2201/2003
3 Podle sedmnáctého bodu odůvodnění nařízení č. 2201/2003:
„V případech neoprávněného odebrání [protiprávního přemístění] nebo zadržení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte, proto by se měla nadále používat Haagská úmluva ze dne 25. října 1980, doplněná ustanoveními tohoto nařízení, zejména článkem 11. Soudy členského státu, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno [protiprávně přemístěno] nebo ve kterém bylo neoprávněně [protiprávně] zadrženo, by měly mít možnost odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech. Takové rozhodnutí by však mělo být nahrazeno pozdějším rozhodnutím soudu členského státu, ve kterém mělo dítě bydliště před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením. Pokud by takové rozhodnutí ukládalo navrácení dítěte, mělo by navrácení proběhnout bez zvláštního řízení o uznání a výkonu tohoto rozhodnutí v členském státě, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno [protiprávně přemístěno] nebo ve kterém bylo neoprávněně [protiprávně] zadrženo.“
4 Devatenáctý bod odůvodnění uvedeného nařízení zní takto:
„Výslech dítěte má významnou úlohu při používání tohoto nařízení, ačkoli tento nástroj nemá měnit platné vnitrostátní postupy.“
5 Dvacátý první bod odůvodnění nařízení č. 2201/2003 uvádí:
„Uznání a výkon rozhodnutí vydaných v členském státě by měly být založeny na zásadě vzájemné důvěry a důvody pro neuznání by měly být omezeny na nezbytné minimum.“
6 Podle dvacátého čtvrtého bodu odůvodnění uvedeného nařízení:
„Proti osvědčení vystavenému pro usnadnění výkonu rozhodnutí by nemělo být možné podat opravný prostředek. Opravný prostředek by měl být přípustný pouze v případech věcné chyby, tj. pokud osvědčení nevyjadřuje přesně obsah rozhodnutí.“
7 Třicátý třetí bod odůvodnění téhož nařízení zní takto:
„Toto nařízení ctí základní práva a zachovává zásady Listiny základních práv Evropské unie[, přijaté dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. C 364, s. 1, dále jen ,Listina základních práv‘)]. Zejména se snaží zajistit dodržování základních práv dítěte stanovených v článku 24 Listiny základních práv […]“
8 Článek 11 nařízení č. 2201/2003, nadepsaný „Navrácení dítěte“, stanoví:
„1. V případě, že osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy [z roku 1980], aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním nebo zadržením, použijí se odstavce 2 až 8.
2. Při použití článků 12 a 13 Haagské úmluvy z roku 1980 se zajistí dítěti během řízení možnost být vyslechnuto, pokud se to nejeví jako nevhodné s vzhledem k jeho věku nebo stupni vyspělosti.
[…]
8. Bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení vydané na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 je za účelem zajištění navrácení dítěte vykonatelné v souladu s oddílem 4 kapitoly III každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal soud příslušný podle tohoto nařízení.“
9 Ohledně uznávání rozhodnutí článek 21 uvedeného nařízení stanoví:
„1. Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v jiných členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.
[…]
3. Aniž je dotčen oddíl 4 této kapitoly, může kterákoliv dotčená osoba postupy uvedenými v oddílu 2 této kapitoly požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí.
[…]“
10 Podle článku 23 uvedeného nařízení:
„Rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti se neuzná,
a) je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá, přičemž jsou vzaty v úvahu zájmy dítěte;
b) jestliže bylo rozhodnutí, s výjimkou naléhavých případů, vydáno, aniž mohlo dítě využít práva být vyslechnuto, a tím byly porušeny základní procesní zásady platné v členském státě, v němž se o uznání žádá;
[…]“
11 Článek 42 téhož nařízení, nadepsaný „Navrácení dítěte“, stanoví:
„1. Vykonatelné rozhodnutí stanovící navrácení dítěte, uvedené v čl. 40 odst. 1 písm. b), vydané v jednom členském státě se uznává a je vykonatelné v jiném členském státě bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti námitky proti uznání rozhodnutí, pokud bylo rozhodnutí osvědčeno v členském státě původu v souladu s odstavcem 2.
I v případě, že vnitrostátní právo nestanoví vykonatelnost rozhodnutí požadujícího navrácení dítěte podle čl. 11 odst. 8 ze zákona, může původní soud prohlásit rozhodnutí za vykonatelné bez ohledu na případný opravný prostředek.
2. Původní soudce, který vydal rozhodnutí uvedené v čl. 40 odst. 1 písm. b), vystaví osvědčení uvedené v odstavci 1, pouze pokud:
a) dítě dostalo příležitost být vyslechnuto, pokud nebyl výslech považován za nevhodný s přihlédnutím k jeho věku nebo stupni vyspělosti,
b) strany dostaly příležitost být vyslechnuty a
c) soud při vydání svého rozhodnutí přihlédl k důvodům a důkazům, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí podle článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980.
V případě, že soud nebo jiný orgán přijme opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení do státu jeho obvyklého bydliště, obsahuje osvědčení údaje o těchto opatřeních.
Původní soudce bez návrhu vystaví osvědčení na jednotném formuláři obsaženém v příloze IV (osvědčení týkající se navrácení dítěte).
Osvědčení se vyhotovuje v jazyce rozhodnutí.“
12 Článek 43 nařízení č. 2201/2003, nadepsaný „Oprava osvědčení“, stanoví:
„1. Na veškeré opravy osvědčení se použije právo členského státu původu.
2. Proti vydání osvědčení na základě čl. 41 odst. 1 nebo čl. 42 odst. 1 nelze podat opravný prostředek.“
13 Článek 60 nařízení, nadepsaný „Vztahy k některým mnohostranným úmluvám“, stanoví, že ve vztazích mezi členskými státy má toto nařízení přednost zejména před Haagskou úmluvou z roku 1980.
Nařízení (ES) č. 1206/2001
14 Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech (Úř. věst. L 174, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 121) stanoví v čl. 10 odst. 4 ohledně použití moderních komunikačních technologií:
„Dožadující soud může požádat dožádaný soud, aby při provádění dokazování použil komunikační technologie, zejména možnosti videokonference a telefonní konference.
Dožádaný soud vyhoví této žádosti, pokud to není neslučitelné s právem jeho členského státu nebo pokud tomu nebrání závažné praktické překážky.
[…]“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
15 Z předkládacího rozhodnutí a z jednacího spisu předaného Soudnímu dvoru předkládajícím soudem vyplývá, že skutečnosti předcházející sporu v původním řízení, jakož i různým řízením, jichž se strany sporů v původním řízení účastní, lze shrnout následovně.
Skutečnosti předcházející sporu v původním řízení
16 J. A. Aguirre Zarraga, španělský státní příslušník, a S. Pelz, německá státní příslušnice, uzavřeli dne 25. září 1998 v Erandio (Španělsko) manželství. Z tohoto manželství se dne 31. ledna 2000 narodila dcera Andrea. Obvyklé bydliště rodiny bylo v Sondika (Španělsko).
17 Vztahy mezi S. Pelz a J. A. Aguirre Zarragou se ke konci roku 2007 zhoršily, došlo k jejich odloučení a následně každý z nich podal ke španělskému soudu návrh na rozvod.
Řízení před španělskými soudy
18 Jak S. Pelz, tak J. A. Aguirre Zarraga požadovali, aby jim bylo přiznáno výhradní právo péče o společné dítě. Rozhodnutím ze dne 12. května 2008 přiznal Juzgado de Primera Instancia e Instrucción n° 5 de Bilbao (soud prvního stupně a vyšetřovací soud č. 5 v Bilbau) předběžně právo péče J. A. Aguirre Zarragovi, zatímco S. Pelz přiznal právo na styk s dítětem. Andrea po tomto rozhodnutí přešla do domácnosti otce.
19 Uvedené rozhodnutí bylo založeno na doporučeních vydaných Equipo Psicosocial Judicial (soudní psychologicko-sociální služba) v posudku vypracovaném na žádost soudu, kterému byla věc předložena. Podle uvedeného posudku bylo vhodné přiznat právo péče otci, neboť otec dokázal lépe zajistit zachování rodinného, školního a sociálního prostředí dítěte. Protože S. Pelz opakovaně vyjádřila své přání usadit se v Německu se svým novým partnerem a se svou dcerou, uvedený soud měl za to, že přiznání práva péče matce by bylo v rozporu se závěrem uvedeného posudku a rovněž se zájmem dítěte.
20 V červnu 2008 se S. Pelz přestěhovala do Německa, usadila se tam a od té doby tam bydlí se svým novým partnerem. Letní prázdniny strávila Andrea se svou matkou a poté s ní v srpnu 2008 zůstala v Německu. Od té doby se k otci do Španělska nevrátila.
21 Vzhledem k tomu, že ode dne 15. srpna 2008 Andrea bydlí se svojí matkou v Německu, a to v rozporu s rozhodnutím ze dne 12. května 2008, vydal Juzgado de Primera Instancia e Instrucción n° 5 de Bilbao dne 15. října 2008 na návrh J. A. Aguirre Zarragy nové rozhodnutí o předběžných opatřeních, kterým zejména zakázal Andree opustit španělské území ve společnosti matky, jakéhokoli matčina rodinného příslušníka či jakékoli osoby, se kterou je S. Pelz v příbuzenském vztahu. Krom toho daným rozhodnutím přerušil až do vynesení konečného rozsudku právo na styk s dítětem, které bylo S. Pelz dříve přiznáno.
22 V srpnu 2009 pokračovalo před tímtéž soudem řízení ohledně práva péče o Andreu. Daný soud měl za to, že je třeba vypracovat nový znalecký posudek, jakož i provést osobní výslech Andrey, a stanovil pro obojí datum, přičemž obojí mělo být provedeno v Bilbau. Nicméně ani Andrea, ani její matka se k určenému datu nedostavily. Podle předkládajícího soudu španělský soud nevyhověl žádosti o zaručení volného opuštění španělského území po vypracování posudku znalcem a po soudním výslechu, kterou podala S. Pelz pro sebe a Andreu. Uvedený soud nevyhověl ani výslovnému návrhu S. Pelz, aby provedl výslech Andrey prostřednictvím videokonference.
23 Rozsudkem ze dne 16. prosince 2009 přiznal Juzgado de Primera Instancia e Instrucción n° 5 de Bilbao výhradní právo péče o Andreu otci. S. Pelz se proti tomuto rozsudku odvolala před Audiencia Provincial de Bizkaya (regionální soud v Biskajsku) a požadovala zejména to, aby byla Andrea vyslechnuta.
24 Rozsudkem ze dne 21. dubna 2010 posledně uvedený soud zamítl danou žádost s odůvodněním, že podle španělských procesních pravidel je na úrovni odvolání možné předkládat důkazy jen v určitých zákonem výslovně určených případech. Přitom skutečnost, že se řádně předvolaný účastník řízení dobrovolně nedostaví na jednání v prvním stupni, mezi takové případy nepatří. Pokud jde o další, řízení před uvedeným soudem stále probíhá.
Řízení před německými soudy
25 V Německu došlo ke dvěma řízením.
26 První řízení se týkalo žádosti J. A. Aguirre Zarragy směřující k navrácení jeho dcery do Španělska, podané na základě Haagské úmluvy z roku 1980. Této žádosti nejprve Amtsgericht Celle (okresní soud v Celle) vyhověl rozhodnutím ze dne 30. ledna 2009.
27 Simone Pelz podala proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek. Rozsudkem ze dne 1. července 2009 Oberlandesgericht Celle (vrchní soud Celle) opravnému prostředku vyhověl, uvedené rozhodnutí v důsledku toho zrušil a zamítl návrh J. A. Aguirre Zarragy na základě čl. 13 druhého pododstavce Haagské úmluvy z roku 1980.
28 Oberlandesgericht Celle zejména uvedl, že výslech Andrey, který provedl, prokázal, že Andrea vytrvale nesouhlasila s navrácením, jež požadoval její otec, a kategoricky se odmítala vrátit do Španělska. Znalec povolaný uvedeným soudem dospěl na základě daného výslechu k závěru, že názor Andrey musí být s ohledem na její věk a její vyspělost zohledněn.
29 Druhé řízení před německými soudy bylo zahájeno na základě osvědčení vydaného dne 5. února 2010 podle článku 42 nařízení č. 2201/2003 na základě rozsudku Juzgado de Primera Instancia e Instrucción n° 5 de Bilbao ze dne 16. prosince 2009 o rozvodu manželství, kterým bylo rovněž rozhodnuto o právu péče o Andreu.
30 Dopisem ze dne 26. března 2010 předalo Bundesamt für Justiz (spolkové ministerstvo spravedlnosti) příslušnému soudu Německé spolkové republiky, tedy Amtsgericht Celle, uvedený rozsudek a osvědčení. Ministerstvo upozornilo daný soud na skutečnost, že podle čl. 44 odst. 3 Gesetz zur Aus- und Durchführung bestimmter Rechtsinstrumente auf dem Gebiet des internationalen Familienrechts (zákon o výkonu a uplatňování některých právních nástrojů v oblasti mezinárodního práva rodinného) musí být rozhodnutí španělského soudu nařizující navrácení dítěte vykonáno.
31 Simone Pelz podala žádost, aby nebyl nařízen výkon osvědčeného rozhodnutí a aby nebylo uznáno.
32 Rozhodnutím ze dne 28. dubna 2010 měl Amtsgericht Celle za to, že rozsudek Juzgado de Primera Instancia e Instrucción n° 5 de Bilbao nemá být uznán, ani vykonán, neboť uvedený soud před vydáním rozhodnutí Andreu nevyslechl.
33 Dne 18. června 2010 podal J. A. Aguirre Zarraga proti uvedenému rozsudku opravný prostředek k Oberlandesgericht Celle a žádal, aby daný rozsudek byl zrušen, žádosti S. Pelz zamítnuty a rozsudek Juzgado de Primera Instancia e Instrucción n° 5 de Bilbao ze dne 16. prosince 2009 vykonán v rozsahu, v jakém nařizuje navrácení Andrey k otci.
34 Ačkoli Oberlandesgericht Celle uznává, že soud členského státu výkonu osvědčení vydaného v souladu s článkem 42 nařízení č. 2201/2003 je v zásadě zbaven pravomoci k přezkumu na základě článku 21 téhož nařízení, má nicméně za to, že v případech obzvláště závažného porušení základních práv by tomu mělo být jinak.
35 V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že Juzgado de Primera Instancia e Instrucción n° 5 de Bilbao nechtěl znát současný názor Andrey, a nemohl tedy tento názor zohlednit v rozsudku ze dne 16. prosince 2009, který se mimo jiné týkal práva péče o dané dítě. Navíc úsilí vyvinuté španělským soudem s cílem Andreu vyslechnout bylo nedostačující vzhledem k významu, jaký zohlednění názoru dítěte přiznává čl. 24 odst. 1 Listiny základních práv.
36 Mimoto se Oberlandesgericht Celle táže, zda v případě, že by navzdory takovému porušení základního práva byl soud členského státu výkonu zbaven jakékoli pravomoci k přezkumu, může být daný členský stát vázán osvědčením vydaným na základě článku 42 nařízení č. 2201/2003, jehož obsah je zjevně nesprávný. Podle předkládajícího soudu totiž osvědčení Juzgado de Primera Instancia e Instrucción n° 5 de Bilbao ze dne 5. února 2010 obsahovalo zjevně nesprávné prohlášení, neboť uvádí, že Andrea byla uvedeným španělským soudem vyslechnuta, ačkoli k tomu nedošlo.
37 Za těchto podmínek se Oberlandesgericht Celle rozhodl řízení přerušit a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Má soud členského státu výkonu – v případech závažných porušení základních práv v rozhodnutí členského státu původu, které je třeba vykonat – při výkladu článku 42 nařízení [č. 2201/2003] v souladu s Listinou základních práv výjimečně vlastní pravomoc k přezkumu?
2) Je soud členského státu výkonu povinen provést výkon rozhodnutí členského státu původu, i když ze spisu vyplývá, že osvědčení vydané podle článku 42 nařízení [č. 2201/2003] soudem členského státu původu obsahuje zjevně nesprávné prohlášení?“
K naléhavému řízení
38 Memorandem ze dne 19. října 2010 navrhl předseda Soudního dvora na základě čl. 104b odst. 1 třetího pododstavce jednacího řádu Soudního dvora prvnímu senátu, aby přezkoumal nezbytnost projednat tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.
39 V tomto ohledu je třeba uvést, že z judikatury vyplývá, že Soudní dvůr uznává naléhavost rozhodnutí v situacích přemístění dítěte zejména tehdy, jestliže by odloučení dítěte od rodiče, kterému bylo, jako ve věci v původním řízení, předtím přiznáno právo péče, i když jen předběžně, mohlo zhoršit nebo poškodit vztahy mezi dítětem a daným rodičem, a způsobit duševní újmu (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 11. července 2008, Rinau, C‑195/08 PPU, Sb. rozh. s. I‑5271, body 44; ze dne 23. prosince 2009, Detiček, C‑403/09 PPU, Sb. rozh. s. I‑12193, bod 30; ze dne 1. července 2010, Povse, C‑211/10 PPU, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 35, a ze dne 5. října 2010, McB., C‑400/10 PPU, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 28).
40 Z předkládacího rozhodnutí plyne, že Andrea je od otce odloučena déle než dva roky a že z důvodu vzdálenosti a napjatých vztahů mezi stranami sporu v původním řízení existuje vážné a konkrétní nebezpečí úplné absence styků mezi Andreou a jejím otcem po dobu řízení před předkládajícím soudem. Za těchto okolností by projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v běžném řízení mohlo závažně, či dokonce nenapravitelně porušit vzájemné vztahy J. A. Aguirre Zarragy a jeho dcery, jakož i dále ohrozit začlenění Andrey do jejího rodinného a sociálního prostředí v případě navrácení do Španělska.
41 Za těchto podmínek první senát dne 11. srpna 2010 na návrh soudce zpravodaje po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl projednat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.
K předběžným otázkám
42 Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, zda za okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, může příslušný soud členského státu výkonu výjimečně bránit výkonu rozhodnutí nařizujícího navrácení dítěte, jež je předmětem osvědčení vydaného na základě článku 42 nařízení č. 2201/2003 soudem členského státu původu, z důvodu, že soud členského státu původu v daném osvědčení prohlásil, že dodržel povinnost vyslechnout dítě před vydáním, v rámci rozvodového řízení, rozhodnutí o přiznání práva péče o dané dítě, ačkoli k výslechu dítěte nedošlo, a to v rozporu s uvedeným článkem 42 vykládaným v souladu s článkem 24 Listiny základních práv.
43 Za účelem odpovědi na uvedené otázky je třeba především konstatovat, že v takovém kontextu, jako je kontext věci v původním řízení, se jedná o protiprávní zadržení dítěte ve smyslu čl. 2 odst. 11 nařízení č. 2201/2003.
44 Jak uvedl generální advokát v bodech 120 a 121 svého názoru, uvedené nařízení však vychází z postulátu, podle kterého protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte v rozporu se soudním rozhodnutím vydaným v jiném členském státě závažně porušuje zájmy daného dítěte a stanoví proto opatření, která umožní navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště v nejkratší možné lhůtě. V tomto ohledu uvedené nařízení zavedlo systém, podle kterého je v případech rozdílů v posouzeních soudem v místě obvyklého bydliště dítěte a soudem místa, kde se dítě protiprávně nachází, k rozhodování o navrácení dítěte nadále příslušný výhradně první soud.
45 Požadavek rychlosti, z něhož tento systém vychází, znamená, že za takových okolností musí vnitrostátní soudy, kterým je předložena žádost o navrácení dítěte, rozhodnout rychle. Mimo jiné za tím účelem ukládá čl. 11 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 uvedeným soudům použít nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje, a vydat s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti, rozhodnutí do šesti týdnů od podání žádosti.
46 Je třeba ještě dodat, že za účelem dosažení tohoto cíle systém zavedený nařízením č. 2201/2003 vychází z ústřední úlohy soudu, který je příslušný k rozhodnutí ve věci samé podle ustanovení tohoto nařízení, a že na rozdíl od jeho dvacátého prvního bodu odůvodnění, podle kterého se uznávání a výkon rozhodnutí vydaných ve členském státě musejí opírat o zásadu vzájemné důvěry, přičemž důvody pro neuznání musejí být omezeny na nutné minimum, sedmnáctý bod odůvodnění uvedeného nařízení stanoví, že případech protiprávního zadržení dítěte by měl výkon rozhodnutí o navrácení dítěte proběhnout bez zvláštního řízení o uznání nebo výkonu uvedeného rozhodnutí v členském státě, kde se dítě nachází.
47 Nařízení č. 2201/2003 tedy stanoví v článcích 40 až 45 zvláštní režim umožňující učinit rozhodnutí nařizující navrácení dítěte vydaná, jako ve věci v původním řízení, za okolností uvedených v čl. 11 odst. 8 nařízení, vykonatelnými ve členském státě, kde mají nastat jejich účinky, právě za účelem dosažení rychlého výkonu zejména uvedených rozhodnutí.
48 Z článku 42 odst. 1 a z čl. 43 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 vykládaných s ohledem na sedmnáctý a dvacátý čtvrtý bod jeho odůvodnění tak vyplývá, že rozhodnutí nařizující navrácení dítěte vydané soudem příslušným podle uvedeného nařízení, jestliže je vykonatelné a bylo k němu vydáno osvědčení podle čl. 42 odst. 1 ve členském státě původu, je uznáno a je automaticky vykonatelné v jiném členském státě, aniž je možné bránit jeho uznání (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Rinau, bod 84, a Povse, bod 70).
49 V důsledku toho může soud členského státu výkonu pouze konstatovat vykonatelnost takto osvědčeného rozhodnutí.
50 Navíc podat návrh na opravu osvědčení vydaného soudem původu nebo uplatnit pochyby ohledně autenticity osvědčení lze pouze v souladu s právními předpisy členského státu původu (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Povse, bod 73 a citovaná judikatura). Aby se dále zajistila rychlost výkonu dotčených rozhodnutí a aby se zabránilo zmaření účinnosti ustanovení nařízení č. 2201/2003 prostřednictvím zneužití řízení, jsou vyloučeny jakékoli opravné prostředky proti vydání osvědčení podle článku 42 uvedeného nařízení, s výjimkou návrhu na opravu ve smyslu čl. 43 odst. 1 uvedeného nařízení, a to i ve členském státě původu (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Rinau, bod 85).
51 Z judikatury rovněž plyne, že v rámci jasné dělby pravomocí mezi soudy členského státu původu a soudy členského státu výkonu stanovené nařízením č. 2201/2003 a směřující k rychlému navrácení dítěte musejí být otázky týkající se legality rozhodnutí nařizujícího dané navrácení jako takového, a zejména otázka, zda jsou splněny podmínky pro to, aby příslušný soud mohl takové rozhodnutí vydat, vzneseny před soudy členského státu původu v souladu s pravidly jeho právního řádu (výše uvedený rozsudek Povse, bod 74).
52 Právě s ohledem na uvedené zásady je třeba provést výklad čl. 42 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 2201/2003, podle kterého soud členského státu původu vydá osvědčení uvedené v odstavci 1 uvedeného článku, pouze pokud dítě dostalo příležitost být vyslechnuto, pokud nebyl výslech považován za nevhodný s přihlédnutím k jeho věku nebo stupni vyspělosti [bod a)], pokud strany dostaly příležitost být vyslechnuty [bod b)] a pokud uvedený soud při vydání svého rozhodnutí přihlédl k důvodům a důkazům, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí podle článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 [bod c)].
53 Je třeba bez dalšího uvést, že čl. 42 odst. 2 první pododstavec uvedeného nařízení má za cíl pouze ukázat soudu členského státu původu minimální požadovaný obsah, pokud jde o rozhodnutí, na jehož základě bude vydáno osvědčení podle odst. 1 uvedeného článku 42.
54 Navíc s ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 48, 50 a 51 tohoto rozsudku je nutno konstatovat, že daný čl. 42 odst. 2 první pododstavec nijak neopravňuje soud členského státu výkonu k přezkumu splnění podmínek vydání uvedeného osvědčení, jež stanoví.
55 Takové oprávnění by totiž mohlo ohrozit užitečný účinek systému zavedeného nařízením č. 2201/2003, jak byl popsán v bodech 44 až 51 tohoto rozsudku.
56 Z toho plyne, že jestliže soud členského státu vydá osvědčení uvedené v daném článku 42, soud členského státu výkonu je povinen osvědčené rozhodnutí vykonat, aniž může nesouhlasit s jeho uznáním či vykonatelností.
57 Tento výklad je potvrzen skutečností, že důvody neuznání nebo neprohlášení vykonatelnosti ze strany soudu členského státu výkonu ohledně rozhodnutí ve věcech rodičovské odpovědnosti stanovené v článcích 23 a 31 nařízení č. 2201/2003, včetně zjevného rozporu s veřejným pořádkem daného členského státu a porušení základních procesních zásad v daném členském státě, jež ukládají poskytnout dítěti příležitost být vyslechnuto, nebyly převzaty jako důvody pro nesouhlas soudu uvedeného členského státu v rámci řízení stanovených v kapitole III oddíle 4 daného nařízení (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Rinau, body 91, 97 a 99).
58 Předkládající soud se nicméně první otázkou táže, zda uvedený výklad rovněž platí, pokud je rozhodnutí členského státu původu, které má být vykonáno na základě osvědčení, jehož je předmětem, stiženo závažným porušením základních práv.
59 V tomto ohledu je třeba uvést, že jasná dělba pravomocí mezi soudy členského státu původu a soudy členského státu výkonu stanovená v kapitole III oddílu 4 nařízení č. 2201/2003 (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Povse, bod 73) spočívá na předpokladu, že uvedené soudy ve svých oblastech příslušnosti dodržují povinnosti, které jim dané nařízení ukládá v souladu s Listinou základních práv.
60 Jelikož nařízení č. 2201/2003 nemůže být v rozporu s Listinou základních práv, je v tomto ohledu třeba ustanovení článku 42 uvedeného nařízení, jež zavádí právo dítěte být vyslechnuto, vykládat s ohledem na článek 24 uvedené listiny (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek McB., bod 60).
61 Ostatně devatenáctý bod odůvodnění téhož nařízení uvádí, že výslech dítěte má významnou úlohu při používání tohoto nařízení a jeho třicátý třetí bod odůvodnění obecněji zdůrazňuje, že uvedené nařízení ctí základní práva a zachovává zásady Listiny základních práv a zejména se snaží zajistit dodržování základních práv dítěte stanovených v jejím článku 24.
62 V tomto ohledu je třeba především uvést, že z článku 24 Listiny základních práv, jakož i z čl. 42 odst. 2 první pododstavec písm. a) nařízení č. 2201/2003, plyne, že neodkazují na výslech dítěte jako takový, ale na příležitost dítěte být vyslechnuto.
63 Uvedený článek 24 totiž požaduje ve svém odstavci 1, aby děti mohly svobodně vyjadřovat své názory a aby se v záležitostech, které se jich týkají, k těmto názorům přihlíželo pouze „s ohledem na jejich věk a vyspělost“, a v odstavci 2 ukládá při všech činnostech týkajících se dětí zohlednit nejvlastnější zájem dítěte, takže tento zájem může odůvodnit neprovedení výslechu dítěte. Navíc uvedený čl. 42 odst. 2 první pododstavec písm. a) ukládá dát dítěti příležitost být vyslechnuto „pokud nebyl výslech považován za nevhodný s přihlédnutím k jeho věku nebo stupni vyspělosti“.
64 To znamená, že přísluší soudu, který rozhoduje o navrácení dítěte, aby posoudil vhodnost takového výslechu, neboť konflikty, jež způsobily nutnost rozhodnutí o přiznání práva péče o dítě jednomu z rodičů, a napětí, které je s tím spojeno, vytvářejí situace, v nichž výslech dítěte, zejména pokud případně vyžaduje jeho fyzickou přítomnost před soudem, může být nevhodný, či dokonce škodlivý pro duševní zdraví dítěte, často vystavovaného uvedenému napětí a trpícího jeho škodlivými účinky. Ačkoli je tedy právem dítěte, nemůže výslech představovat absolutní povinnost, ale musí být předmětem posouzení v závislosti na požadavcích spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě, v souladu s čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv.
65 Z toho plyne, že právo dítěte být vyslechnuto, jak je stanoveno v článku 24 Listiny základních práv a v čl. 42 odst. 2 prvním pododstavcem písm. a) nařízení č. 2201/2003, nevyžaduje nezbytně provedení výslechu před soudem členského státu původu, ale ukládá, aby byly dítěti dány k dispozici právní postupy a podmínky, které mu umožní svobodně vyjádřit svůj názor, který musí být soudem zohledněn.
66 Jinými slovy, je-li pravda, že článek 24 Listiny základních práv a čl. 42 odst. 2 první pododstavec písm. a) nařízení č. 2201/2003 neukládají soudu členského státu původu dítě v každém případě vyslechnout v rámci slyšení, a ponechávají tak soudu jistý prostor pro uvážení, nic to nemění na tom, že pokud se rozhodne dítě vyslechnout, daná ustanovení vyžadují, aby v závislosti na nejvlastnějším zájmu dítěte a s ohledem na konkrétní okolnosti případu přijal veškerá vhodná opatření k provedení výslechu za účelem zachování užitečného účinku uvedených ustanovení, a aby dal dítěti skutečnou a účinnou příležitost se vyjádřit.
67 Za tímtéž účelem musí soud členského státu původu v možném rozsahu a vždy s ohledem na nejvlastnější zájem dítěte využít veškeré prostředky, jimiž disponuje na základě vnitrostátního práva, jakož i nástroje vlastní přeshraniční soudní spolupráci, případně včetně těch, které stanoví nařízení č. 1206/2001.
68 Z toho plyne, že soud členského státu původu může vydat osvědčení v souladu s požadavky článku 42 nařízení č. 2201/2003 pouze poté, co ověří, že v závislosti na nejvlastnějším zájmu dítěte a s ohledem na veškeré okolnosti projednávané věci bylo rozhodnutí, jehož se osvědčení týká, vydáno při dodržení práva dítěte svobodně vyjádřit svůj názor a že dítěti byla s ohledem na vnitrostátní procesní prostředky a nástroje mezinárodní soudní spolupráce nabídnuta skutečná a účinná možnost se vyjádřit.
69 Jak bylo nicméně uvedeno v bodě 51 tohoto rozsudku, přezkum legality uvedeného rozhodnutí s ohledem na požadavky uložené zejména čl. 24 Listiny základních práv a článkem 42 nařízení č. 2201/2003 přísluší pouze vnitrostátním soudům členského státu původu.
70 Jak totiž bylo zdůrazněno v bodě 46 tohoto rozsudku, systémy uznávání a výkonu rozhodnutí vydaných v členském státě stanovené uvedeným nařízením se zakládají na zásadě vzájemné důvěry mezi členskými státy ohledně skutečnosti, že jejich vnitrostátní právní řády mohou zajistit rovnocennou a účinnou ochranu základních práv uznaných na úrovni Unie, a zejména v Listině základních práv.
71 V tomto kontextu, jak uvedl generální advokát v bodě 135 svého názoru, musí zúčastněné osoby využít opravných prostředků umožňujících napadnout legalitu rozhodnutí osvědčeného podle článku 42 nařízení č. 2201/2003, které jim nabízí právní řád členského státu původu.
72 Ohledně sporu v původním řízení je třeba uvést, že ze spisu předaného Soudnímu dvoru plyne, že před Audiencia Provincial de Bizkaya dosud probíhá řízení o opravném prostředku. Navíc španělská vláda na jednání uvedla, že samo rozhodnutí posledně uvedeného soudu může být předmětem vnitrostátního opravného prostředku, tedy přinejmenším „recurso de amparo“ před Ústavním soudem, v jehož rámci lze zejména uplatnit případná porušení základních práv, včetně práva dítěte být vyslechnuto.
73 Přísluší tedy těmto soudům členského státu původu, aby ověřily, zda je rozhodnutí, jehož se týká osvědčení vydané na základě článku 42 nařízení č. 2201/2003, stiženo porušením práva dítěte být vyslechnuto.
74 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, spadá otázka případného porušení čl. 42 odst. 2 prvního pododstavce písm. a) nařízení č. 2201/2003 ze strany soudu členského státu původu, který vydal osvědčené rozhodnutí, pouze do pravomoci soudů daného členského státu, a že příslušný soud členského státu výkonu nemůže bránit uznání a výkonu uvedeného rozhodnutí se zřetelem na osvědčení vydané uvedeným soudem členského státu původu.
75 S ohledem na všechny uvedené úvahy je na položené otázky třeba odpovědět tak, že za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, nemůže příslušný soud členského státu výkonu bránit výkonu osvědčeného rozhodnutí nařizujícího navrácení protiprávně přemístěného dítěte z důvodu, že soud členského státu původu, který dané rozhodnutí vydal, porušil článek 42 nařízení č. 2201/2003 vykládaný v souladu s článkem 24 Listiny základních práv, neboť posouzení takového porušení spadá výhradně do pravomoci soudů členského státu původu.
K nákladům řízení
76 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
Za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, nemůže příslušný soud členského státu výkonu bránit výkonu osvědčeného rozhodnutí nařizujícího navrácení protiprávně přemístěného dítěte z důvodu, že soud členského státu původu, který dané rozhodnutí vydal, porušil článek 42 nařízení Rady č. 2201/2003 ze dne ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 vykládaný v souladu s článkem 24 Listiny základních práv Evropské unie, neboť posouzení takového porušení spadá výhradně do pravomoci soudů členského státu původu.
Podpisy.
* Jednací jazyk: němčina.