Věc C-383/10

Evropská komise

v.

Belgické království

„Nesplnění povinnosti státem — Články 56 FEU a 63 SFEU — Články 36 a 40 Dohody o EHP — Daňové právní předpisy — Daňové osvobození uplatnitelné pouze na úroky vyplácené bankami, které jsou rezidenty, a nikoliv na úroky vyplácené bankami usazenými v zahraničí“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 6. června 2013

1. Členské státy – Zachované pravomoci – Přímé daně – Povinnost dodržovat při výkonu této pravomoci unijní právo

2. Volný pohyb služeb – Omezení – Daňové právní předpisy – Vnitrostátní právní úprava omezující daňové osvobození na úroky vyplácené bankami, které jsou rezidenty, a vylučuje z něj úroky vyplácené bankami usazenými v zahraničí – Odůvodnění nutností zajistit účinnost daňových kontrol – Nedostatečnost nástrojů spolupráce na úrovni unijního práva – Obecná domněnka o existenci daňového úniku nebo vyhýbání se daňovým povinnostem – Nepřípustnost

   (Článek 56 SFEU; Dohoda o EHP, článek 36; směrnice Rady 77/799)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 40)

2.  Členský stát, který zavedl a ponechal v platnosti režim zavádějící diskriminační zdanění úroků vyplácených bankami, které nejsou rezidenty, jež vyplývá ze skutečnosti, že daňové osvobození je uplatňováno výlučně na úroky vyplácené belgickými bankami, nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 56 SFEU, jakož i z článku 36 Dohody o Evropském hospodářském prostoru.

   Vnitrostátní právní úprava, která zavádí odlišný daňový režim pro úroky plynoucí ze spořicího vkladu podle toho, zda jsou vypláceny bankami usazenými v Belgii či nikoliv, představuje omezení volného pohybu služeb. Jejím účinkem je odrazení osob, které mají bydliště v jednom členském státě, od toho, aby využily služeb bank usazených v jiných členských státech Unie a otevřely nebo si ponechaly spořicí účty u bank, které nejsou usazeny v členském státě bydliště. Daňový režim, který omezuje volný pohyb služeb, může být odůvodněn nutností zajistit účinnost daňových kontrol, jakož i bojem proti daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem, avšak při dodržení zásady proporcionality v tom smyslu, že musí být vhodný k dosažení cíle, který sleduje, a nesmí překračovat rámec toho, co je nezbytné k jeho dosažení.

   Odůvodnění vycházející ze skutečnosti, že nástroje spolupráce na úrovni unijního práva nejsou dostatečné, nemůže být přijato, jelikož mechanismy upravené směrnicí 77/799 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní jsou dostačující k tomu, aby umožnily členskému státu ověřit pravdivost daňových přiznání poplatníků ve vztahu k příjmům dosaženým v jiném členském státě. Případné obtíže při shromažďování požadovaných informací nebo nedostatky při spolupráci daňových správ nepředstavují odůvodnění omezení základních svobod zaručených Smlouvou. Nic totiž nebrání dotyčným daňovým orgánům, aby od poplatníka požadovaly důkazy, které považují za nezbytné k řádnému vyměření dotčených daní, a případně odmítly požadované osvobození, pokud by tyto důkazy nebyly poskytnuty.

   Odůvodnění týkající se nebezpečí dvojího daňového osvobození, které tedy implicitně vychází z boje proti daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem, může být uznáno pouze tehdy, pokud se týká čistě vykonstruovaných operací, jejichž cílem je obejít daňový předpis, což vylučuje jakoukoli obecnou domněnku daňového úniku. Obecný předpoklad daňového úniku nebo vyhýbání se daňovým povinnostem nemůže tudíž postačovat k odůvodnění daňového opatření, které ohrožuje cíle Smlouvy.

   (viz body 44, 45, 47, 49, 51–54, 61, 64, 75 a výrok)