ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
17. února 2011(*)
„Sbližování právních předpisů – Telekomunikace – Sítě a služby – Směrnice 2002/22/ES – Určení podniků pro poskytování univerzální služby – Uložení zvláštních povinností určenému podniku – Informační služba o účastnických číslech a účastnické seznamy“
Ve věci C‑16/10,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) (Spojené království) ze dne 15. prosince 2009, došlým Soudnímu dvoru dne 11. ledna 2010, v řízení
The Number (UK) Ltd,
Conduit Enterprises Ltd
proti
Office of Communications,
British Telecommunications plc,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení K. Lenaerts (zpravodaj), předseda senátu, D. Šváby, E. Juhász, G. Arestis a T. von Danwitz, soudci,
generální advokát: J. Mazák,
vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 8. prosince 2010,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za The Number (UK) Limited a Conduit Enterprises Limited D. Rose, QC, a B. Kennellym, barrister,
– za British Telecommunications plc R. Thomsonem, QC, J. O’ Flahertym, barrister, a S. Murrayem, solicitor,
– za vládu Spojeného království F. Penlington, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s C. Vajdou, QC,
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,
– za Evropskou komisi G. Braunem a A. Nijenhuisem, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 21; Zvl. vyd. 13/29, s. 337), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 33; Zvl. vyd. 13/29, s. 349) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) (Úř. věst. L 108, s. 51; Zvl. vyd. 13/29, s. 367), ve znění platném v době přijetí předkládacího rozhodnutí.
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností The Number (UK) Ltd (dále jen „The Number“) a společností Conduit Entreprises Ltd (dále jen „Conduit Entreprises“), dvěma poskytovateli informační služby o účastnických číslech a účastnických seznamů ve Spojeném království, na jedné straně a společností British Telecommuniactions plc (dále jen „BT“) na straně druhé ve věci částek, jež vyúčtovala BT za poskytování informací pocházejících z databáze obsahují informace o účastnicích telekomunikační služby, kterou BT musí spravovat jako poskytovatel univerzální služby.
Právní rámec
Právo Unie
3 Sedmý bod odůvodnění směrnice o univerzální službě zní takto:
„Členské státy by měly i nadále zajišťovat, aby služby uvedené v kapitole II byly poskytovány v kvalitě stanovené pro všechny koncové uživatele na jejich území bez ohledu na jejich zeměpisné umístění a s přihlédnutím ke zvláštním vnitrostátním podmínkám za dostupnou cenu. […]“
4 Jedenáctý bod odůvodnění směrnice o univerzální službě uvádí:
„Účastnické seznamy a informační služba o účastnických číslech představují základní prostředek pro přístup k veřejně přístupné telefonní službě a jsou součástí povinnosti univerzální služby. Uživatelé a spotřebitelé si přejí úplné účastnické seznamy a informační službu o účastnických číslech, která obsahuje všechny zveřejňované telefonní účastníky a jejich čísla (včetně pevných a mobilních čísel) a chtějí, aby tyto informace byly předkládány nepreferenčním způsobem. […]“
5 Článek 3 odst. 2 směrnice o univerzální službě stanoví:
„Členské státy stanoví nejúčinnější a nejvhodnější přístup, kterým budou zajišťovat provádění univerzální služby, přičemž respektují zásady objektivity, průhlednosti, nediskriminace a proporcionality. Usilují o minimalizaci narušování trhu, zejména o minimalizaci poskytování služeb za takové ceny nebo za takových podmínek, které se liší od běžných obchodních podmínek, a současně chrání veřejný zájem.“
6 Článek 4 odst. 1 směrnice o univerzální službě stanoví:
„Členské státy zajistí, aby veškerým odůvodněným žádostem o připojení k veřejné telefonní síti v pevných místech a o přístup k veřejně přístupným telefonním službám v pevných místech vyhověl alespoň jeden podnik.“
7 Článek 5 směrnice o univerzální službě, nadepsaný „Informační služba o účastnických číslech a účastnické seznamy“, stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby
a) byl pro koncové uživatele přístupný alespoň jeden úplný účastnický seznam v podobě schválené příslušným orgánem, buď tištěné nebo elektronické, nebo obojí, a byl pravidelně aktualizován nejméně jednou ročně;
b) byla přístupná alespoň jedna úplná telefonní informační služba o účastnických číslech pro všechny koncové uživatele včetně uživatelů veřejných telefonních automatů.
2. Účastnické seznamy uvedené v odstavci 1, s výhradou článku 11 směrnice 97/66/ES, zahrnují veškeré účastníky veřejně přístupných telefonních služeb.
3. Členské státy zajistí, aby podniky poskytující služby uvedené v odstavci 1 uplatňovaly zásadu nediskriminace při nakládání s informacemi, které jim byly poskytnuty jinými podniky.“
8 Článek 8 odst. 1 směrnice o univerzální službě zní takto:
„Členské státy mohou určit jeden nebo více podniků, aby zaručily poskytování univerzální služby podle článků 4, 5, 6 a 7 a popřípadě podle čl. 9 odst. 2 tak, aby mohlo být pokryto celé území členského státu. Členské státy mohou určit různé podniky nebo skupiny podniků k poskytování různých prvků univerzální služby a/nebo k pokrytí různých částí území členského státu.“
9 Článek 9 směrnice o univerzální službě, nadepsaný „Cenová dostupnost“, stanoví:
„1. Vnitrostátní regulační orgány sledují vývoj a úroveň sazeb na trzích pro koncové uživatele u služeb popsaných v článcích 4, 5, 6 a 7, které spadají do povinností univerzální služby a jsou poskytovány určenými podniky, zejména s ohledem na spotřebitelské ceny a příjmy v členských státech.
2. Členské státy mohou s přihlédnutím k vnitrostátním podmínkám požadovat od určených podniků, aby spotřebitelům nabízeli možnosti volby sazeb nebo soubory sazeb odlišné od těch, které jsou nabízeny za běžných obchodních podmínek, zejména proto, aby nebylo osobám s nízkými příjmy nebo se zvláštními sociálními potřebami bráněno v přístupu k veřejně přístupným telefonním službám ani v jejich používání.
[…]
4. Členské státy mohou od podniků s povinnostmi podle článků 4, 5, 6 a 7 požadovat, aby uplatňovaly jednotné sazby, včetně zeměpisného zprůměrování, na celém území, s přihlédnutím k vnitrostátním podmínkám, nebo aby dodržovaly horní cenové rozsahy.
[…]“
10 Článek 11 směrnice o univerzální službě, nadepsaný „Kvalita služeb poskytovaných určenými podniky“, stanoví:
„1. Vnitrostátní regulační orgány zajistí, aby všechny určené podniky s povinnostmi podle článků 4, 5, 6, 7 a čl. 9 odst. 2 zveřejňovaly odpovídající a aktuální informace o své výkonnosti při poskytování univerzální služby založené na parametrech, definicích a metodách měření kvality služby, které jsou uvedeny v příloze III. Zveřejněné informace se předkládají také vnitrostátnímu regulačnímu orgánu.
[...]
4. Vnitrostátní regulační orgány mají mít možnost stanovit výkonnostní cíle pro podniky mající povinnosti alespoň podle článku 4. Vnitrostátní regulační orgány přitom přihlédnou ke stanoviskům zainteresovaných stran, zejména tak, jak je uvedeno v článku 33.
5. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní regulační orgány měly možnost sledovat, zda určené podniky plní tyto výkonnostní cíle.
[…]“
11 Článek 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě stanoví:
„Členské státy zajistí, aby všechny podniky, které přidělují telefonní čísla účastníkům, vyhověly všem oprávněným žádostem o zpřístupnění příslušných informací ve smluveném formátu a za podmínek, které jsou spravedlivé, objektivní, nákladově orientované a nediskriminační, s cílem poskytovat veřejně přístupné informační služby o účastnických číslech a poskytovat účastnické seznamy.“
12 Článek 8 rámcové směrnice, nadepsaný „Cíle politiky a regulační zásady“, stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby při plnění regulačních úkolů uvedených v této směrnici a ve zvláštních směrnicích přijímaly vnitrostátní regulační orgány veškerá přiměřená opatření, která směřují k dosažení cílů stanovených v odstavcích 2, 3 a 4. Taková opatření musí být přiměřená daným cílům.
Členské státy zajistí, aby při plnění regulačních úkolů uvedených v této směrnici a ve zvláštních směrnicích, zejména těch, jejichž cílem je zajištění účinné hospodářské soutěže, vnitrostátní regulační orgány v nejvyšší míře zohlednily potřebu vytvářet předpisy neutrální z hlediska technologie.
Vnitrostátní regulační orgány mohou přispět v rámci svých pravomocí k provádění politik zaměřených na podporu kulturní a jazykové rozmanitosti, jakož i mediální plurality.
2. Vnitrostátní regulační orgány podporují hospodářskou soutěž při zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací a přiřazených zařízení a doplňkových služeb mimo jiné tím, že:
a) zajišťují, aby uživatelé […] získali maximální výhody z hlediska možnosti volby, ceny a kvality;
[…]
3. Vnitrostátní regulační orgány přispívají k rozvoji vnitřního trhu [...]
4. Vnitrostátní regulační orgány prosazují zájmy občanů Evropské unie mimo jiné tím, že:
a) zajišťují, aby všichni občané měli přístup k univerzální službě podle [směrnice o univerzální službě];
[...]“
13 Článek 3 odst. 2 autorizační směrnice zní takto:
„Zajišťování sítí nebo poskytování služeb elektronických komunikací může podléhat pouze obecnému oprávnění, aniž jsou dotčeny zvláštní povinnosti uvedené v čl. 6 odst. 2 nebo práva na užívání uvedená v článku 5. Od dotyčného podniku může být požadováno předložení oznámení, ale nesmí být od něho požadováno získání výslovného rozhodnutí nebo jakéhokoliv jiného správního aktu vydaného vnitrostátním regulačním orgánem před uplatněním práv vyplývajících z oprávnění. Po oznámení, je-li požadováno, může podnik zahájit činnost, v případě potřeby s výhradou ustanovení o právech na užívání podle článků 5, 6 a 7.“
14 Článek 6 odst. 2 autorizační směrnice stanoví:
„Zvláštní povinnosti, které lze uložit podnikům zajišťujícím sítě a poskytujícím služby elektronických komunikací podle čl. 5 odst. 1 a čl. 5 odst. 2, článku 6 a článku 8 směrnice 2002/19/ES (přístupová směrnice) a článků 16, 17, 18 a 19 směrnice 2002/22/ES (směrnice o univerzální službě) nebo těm, které jsou určeny k poskytování univerzální služby podle uvedené směrnice, se právně oddělí od práv a povinností stanovených obecným oprávněním. V zájmu dosažení průhlednosti pro podniky se kritéria a postupy pro ukládání takových zvláštních povinností jednotlivým podnikům uvádějí v obecném oprávnění.“
Vnitrostátní právo
15 Ustanovení týkající se podmínky č. 7 pro poskytování univerzální služby (Universal Service Condition 7, dále jen „USC 7“) uložené společnosti BT v rámci jejího určení jakožto poskytovatele univerzální služby na základě ustanovení nařízení o elektronických komunikacích z roku 2003 [Electronic Communications (Universal Service) Regulations 2003] zní takto:
„7.1 BT spravuje databázi obsahující informace o účastnických seznamech zahrnujících všechny účastníky, kterým bylo přiděleno telefonní číslo jakýmkoliv zajišťovatelem komunikačních [sítí] nebo poskytovatelem komunikačních [služeb] (dále jen ‚databáze‘). BT zajistí, aby databáze byla pravidelně aktualizována.
7.2 Na žádost a v souladu s níže uvedenými body 7.3 a 7.4 společnost BT zpřístupní:
a) jakémukoliv zajišťovateli komunikačních [sítí] nebo poskytovateli komunikačních [služeb], který podléhá podle bodu 8.2 obecné podmínce č. 8, účastnické seznamy vytvořené společností BT, které splňují požadavky této obecné podmínky, aby umožnila tomuto zajišťovateli komunikačních [sítí] nebo poskytovateli komunikačních [služeb] splnit požadavky tohoto bodu 8.2;
b) jakékoliv osobě, která si přeje poskytovat veřejně přístupné informační služby o účastnických číslech nebo účastnické seznamy, obsah databáze ve strojově čitelném formátu.
7.3 Společnost BT poskytne informace uvedené v písm. a) a b) bodu 7.2 výše na žádost osoby, která je chce získat, pokud je žádost oprávněná. Společnost BT je oprávněna odmítnout poskytnutí těchto informací, aniž je dotčen obecný charakter výše uvedeného, pokud:
a) se osoba žádající o tyto informace nezaváže, že zajistí zpracování poskytnutých údajů nebo informací v souladu s relevantním kodexem chování, nebo
b) má společnost BT důvod se domnívat, že osoba žádající o tyto informace nebude postupovat v souladu s relevantními právními předpisy o ochraně údajů.
7.4 Společnost BT poskytuje informace uvedené v písm. a) a b) bodu 7.2 výše za spravedlivých, objektivních, nákladově orientovaných a nediskriminačních podmínek a ve formátu dohodnutém mezi společností BT a osobou žádající o informace. Nedojde-li k takové dohodě, je ředitel v souladu se svým oprávněním řešit spory oprávněn určit formát, který se na informace použije.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
16 S výjimkou regionu v okolí města Hull je ve Spojeném království poskytovatelem univerzální služby v oblasti telekomunikací společnost BT.
17 Ve Spojeném království je vnitrostátním regulačním orgánem v oblasti telekomunikací The Office of communications (komunikační úřad, dále jen „OFCOM“). OFCOM byl v roce 2003 nahrazen Oftel, telekomunikačním úřadem.
18 USC 7, stanovená Oftel, ukládá společnosti BT, aby za spravedlivých, objektivních, nákladově orientovaných a nediskriminačních podmínek a ve smluveném formátu zpřístupnila jiným poskytovatelům informačních služeb o účastnických číslech a účastnických seznamů, kteří nebyli určeni jako poskytovatelé univerzální služby, úplnou databázi o telefonních účastnicích nazvanou „OSIS“, kterou sestavila na základě shromáždění údajů od všech operátorů poskytujících služby pevné telefonní sítě.
19 Namísto toho, aby USC 7 uložila povinnost univerzální služby zaměřenou na uživatele, ukládá tak společnosti BT povinnost na velkoobchodní úrovni, což se v praxi projevuje přítomností na trhu Spojeného království několika konkurujících si poskytovatelů informačních služeb o účastnických číslech a účastnických seznamů, kteří používají databázi OSIS.
20 Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 25. listopadu 2004, KPN Telecom, (C‑109/03, Sb. rozh. s. I‑11273) mimo jiné rozhodl, že částky fakturované operátory služeb pevné telefonní sítě za zpřístupnění „relevantních informací“ týkajících se účastníků, nemají zahrnovat vnitřní náklady na shromažďování, uspořádávání a aktualizaci údajů týkajících se vlastních účastníků operátora. The Number a Conduit Enterprises zpochybnily částky, které jim vyfakturovala BT za používání databáze OSIS a na podporu své žaloby se dovolávaly tohoto rozsudku.
21 OFCOM, kterému byly tyto spory předloženy v roce 2005, vydal svá rozhodnutí dne 10. března 2008. V těchto rozhodnutích OFCOM mimo jiné prohlásil, že USC 7 je neslučitelná s právem Unie, neboť neprovádí správně ustanovení článku 5 směrnice o univerzální službě. Podle OFCOM společnost BT tak nebyla povinna zpřístupnit databázi OSIS za regulovaných podmínek, kromě údajů týkajících se jejích účastníků. Tyto údaje je totiž povinna poskytnout na základě jiné povinnosti než povinnosti vyplývající z USC 7, která není zpochybňována ve věci v původním řízení, jež se použije na všechny podniky zajišťující elektronické komunikace a provádí článek 25 směrnice o univerzální službě.
22 Rozsudkem ze dne 24. listopadu 2008 vyhověl Competition Appeal Tribunal žalobě podané proti rozhodnutí OFCOM. Měl tedy za to, že USC 7 provádí relevantní ustanovení směrnice o univerzální službě správným způsobem.
23 Společnost BT, podporovaná OFCOM, podala proti tomuto rozsudku Competition Appeal Tribunal odvolání k předkládajícímu soudu. Přestože tento soud došel k předběžnému závěru, že USC 7 je v rozporu se směrnicí o univerzální službě, považuje za nezbytné, aby před rozhodnutím předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť má za to, že „přezkum dotčených zásad, rozdíly mezi právními předpisy a uplatněnými argumenty“ prokázaly, „že tato otázka nemůže být považována za nepochybnou“.
24 Za těchto okolností se Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba pravomoc přiznanou členským státům na základě čl. 8 odst. 1 [směrnice o univerzální službě], ve spojení s článkem 8 [rámcové směrnice], čl. 3 odst. 2 a čl. 6 odst. 2 [autorizační směrnice], čl. 3 odst. 2 [směrnice o univerzální službě] a jinými relevantními ustanoveními práva Společenství, určit jeden nebo několik podniků k tomu, aby zajistily poskytování univerzální služby nebo různých jejích prvků podle článků 4 až 7 a čl. 9 odst. 2 [směrnice o univerzální službě], vykládat tak, že:
a) opravňuje členský stát, aby v případě, že se rozhodne určit podnik podle tohoto ustanovení, uložil tomuto podniku pouze zvláštní povinnosti, které vyžadují, aby sám tento podnik poskytoval pro koncové uživatele univerzální službu nebo prvky univerzální služby, k jejímuž poskytování byl určen, nebo
b) opravňuje členský stát, aby v případě, že se rozhodne určit podnik podle tohoto ustanovení, uložil určenému podniku takové zvláštní povinnosti, které členský stát považuje za nejúčinnější, nejvhodnější a nejpřiměřenější pro účely zajištění poskytování univerzální služby nebo prvků univerzální služby pro koncové uživatele bez ohledu na to, zda tyto povinnosti vyžadují, aby určený podnik sám poskytoval pro koncové uživatele univerzální službu nebo prvky univerzální služby?
2) Opravňují výše uvedená ustanovení, ve spojení s čl. 3 odst. 2 [směrnice o univerzální službě], členské státy k tomu, aby v případě, kdy je podnik určen na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o univerzální službě za účelem splnění povinnosti stanovené v čl. 5 odst. 1 písm. b) této směrnice (úplná informační služba o účastnických číslech), aniž mu bylo uloženo, aby poskytoval tuto službu pro koncové uživatele přímo, uložily tomuto určenému podniku zvláštní povinnosti, jejichž cílem je, aby:
a) vedl a aktualizoval úplnou databázi informací o účastnících;
b) zpřístupnil ve strojově čitelném formátu obsah úplné a pravidelně aktualizované databáze informací o účastnících jakékoliv osobě, která hodlá poskytovat veřejně přístupnou informační službu o účastnických číslech nebo účastnické seznamy (bez ohledu na to, zda tato osoba hodlá poskytovat informační službu o účastnických číslech pro koncové uživatele v plném rozsahu), a
c) poskytl takové osobě databázi za spravedlivých, objektivních, nákladově orientovaných a nediskriminačních podmínek?“
K předběžným otázkám
K první otázce
25 Svou první otázkou se předkládající soud táže na to, zda čl. 8 odst. 1 směrnice o univerzální službě opravňuje členské státy, aby v případě, kdy se rozhodnou určit jeden nebo několik podniků podle tohoto ustanovení, aby tak zajistily poskytování univerzální služby nebo jejích různých prvků podle článků 4 až 7 a čl. 9 odst. 2 této směrnice, uložily těmto podnikům pouze zvláštní povinnosti týkající se způsobu, jakým budou tyto podniky poskytovat koncovým uživatelům univerzální službu, k jejímuž poskytování byly určeny, nebo naopak, zda jsou tyto státy oprávněny uložit určeným podnikům povinnosti, které pokládají za nejvhodnější k zajištění poskytování uvedené služby bez ohledu na to, zda tyto podniky poskytují tuto službu samy, či nikoliv.
26 Úvodem je třeba uvést, že tato otázka vyvstala v rámci sporu v původním řízení, který se týká zejména toho, zda je s právem Unie slučitelná povinnost vyplývající z vnitrostátního režimu univerzální služby, který se vztahuje mimo jiné na informační služby o účastnických číslech a služby účastnických seznamů uložené pouze jednomu operátorovi, a sice BT, na velkoobchodní úrovni. Na základě uvedené povinnosti je tento operátor povinen za podmínek, které jsou spravedlivé, objektivní, nákladově orientované a nediskriminační a ve smluveném formátu vést a zpřístupnit jiným poskytovatelům takových informačních služeb o účastnických číslech a služeb účastnických seznamů svou databází OSIS, kterou sestavila tak, že získala údaje od všech operátorů poskytujících služby pevné telefonní sítě.
27 Předkládající soud chce zjistit, zda v tomto kontextu ustanovení autorizační směrnice, rámcové směrnice a směrnice o univerzální službě, zvláště pak čl. 8 odst. 1 směrnice o univerzální službě, umožňují členským státům, aby uložily takovou povinnost zvláštnímu operátorovi na velkoobchodní úrovni v rámci určení tohoto operátora podle tohoto ustanovení s cílem, aby vytvořením konkurenčního prostředí vhodného k tomuto účelu, byl nepřímo dosažen cíl univerzální služby, který je uveden v jedenáctém bodu odůvodnění směrnice o univerzální službě a článku 5 této směrnice a jenž spočívá ve zpřístupnění všem koncovým uživatelům úplných informačních služeb o účastnických číslech a účastnických seznamů.
28 Za účelem určení smyslu a dosahu čl. 8 odst. 1 směrnice o univerzální službě je třeba nejdříve umístit toto ustanovení do legislativního kontextu, jehož je součástí (viz obdobně rozsudek ze dne 3. října 2006, Banca popolare di Cremona, C‑475/03, Sb. rozh. s. I‑9373, bod 18 a citovaná judikatura). Dále je třeba jej vyložit a zohlednit přitom jeho znění, jakož i obecnou strukturu uvedené směrnice a cíle, které zákonodárce sledoval.
29 V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 3 odst. 2 autorizační směrnice zajišťování sítí nebo poskytování služeb elektronických komunikací může podléhat pouze obecnému oprávnění, aniž jsou dotčeny zvláštní povinnosti uvedené v čl. 6 odst. 2 této směrnice nebo práva na užívání rádiových frekvencí a čísel uvedená v článku 5 téže směrnice. Ve věci v původním řízení nejsou tato práva dotčena.
30 Členské státy jsou tak oprávněny uložit zvláštní povinnosti jednomu nebo několika konkrétním podnikům pouze v rozsahu, v němž se na tyto povinnosti vztahují případy uvedené v čl. 6 odst. 2 autorizační směrnice. Toto ustanovení uvádí zejména povinnosti uložené podnikům určeným k poskytování univerzální služby na základě směrnice o univerzální službě. K těmto povinnostem patří poskytování úplné informační služby o účastnických číslech a úplných účastnických seznamů uvedené v článku 5 této směrnice. Článek 8 odst. 1 téže směrnice upravuje určení operátorů pověřených poskytováním univerzální služby nebo jejích různých prvků.
31 Povinnosti, které mohou být uloženy na základě ustanovení směrnice o univerzální službě podnikům určeným podle čl. 8 odst. 1 této směrnice k poskytování univerzální služby musí být jakožto výjimka ze zákazu stanovit operátorům individuálním způsobem zvláštní povinnosti, vykládány striktně.
32 Je třeba uvést, že i když čl. 8 odst. 1 směrnice o univerzální službě ve své první větě stanoví určení podniků k tomu, aby členské státy „zaručily poskytování“ univerzální služby, ve své druhé větě upřesňuje i to, že „[č]lenské státy mohou určit různé podniky nebo skupiny podniků k poskytování různých prvků univerzální služby“. Z celého znění tohoto ustanovení tak vyplývá, že členský stát může uložit určenému podniku pouze povinnosti zvláště upravené ustanoveními směrnice o univerzální službě, které se týkají poskytování samotným tímto podnikem některého ze zvláštních prvků univerzální služby podle článků 4 až 7 a čl. 9 odst. 2 uvedené směrnice koncovým uživatelům.
33 Je třeba dodat, že skutečnost, že univerzální služba je poskytována uživatelům samotným podnikem, nevylučuje, aby tento podnik svěřil toto poskytování třetí osobě pod podmínkou, že zůstane odpovědný vůči příslušným orgánům členského státu za způsob, jakým je služba poskytována.
34 Tento výklad dále potvrzují poznatky o obecné struktuře směrnice o univerzální službě a cílech sledovaných touto směrnicí. Ustanovení článku 9 této směrnice týkající se uplatňovaných sazeb a článku 11 téže směrnice týkající se kontroly vnitrostátními regulačními orgány výkonnosti určených podniků při poskytování univerzální služby implikují, že tato služba je nutně poskytována samotnými těmito podniky.
35 Zaprvé, pokud jde o článek 9 směrnice o univerzální službě, ze sedmého bodu odůvodnění této směrnice vyplývá, že jedním z hlavních cílů uvedené směrnice je zajistit poskytování koncovým uživatelům minimálního souboru služeb elektronických komunikací za dostupnou cenu. Za tímto účelem článek 9 směrnice o univerzální službě a zejména jeho odstavce 1, 2 a 4 stanoví systém kontroly a regulace vykonávané příslušnými vnitrostátními orgány a systém struktury a úrovně cen uplatňovaných podnikem určeným k poskytování prvků univerzální služby.
36 Tento článek 9 naproti tomu nestanoví systém regulace cen uplatňovaných jinými podniky než určeným podnikem. I kdyby tak jiné podniky mohly mít za ceny stanovené vnitrostátním regulačním orgánem přístup k úplné databázi vztahující se ke všem telefonním účastníkům, jako je databáze OSIS společnosti BT, nebyly by v důsledku takové zvláštní vnitrostátní povinnosti, jako je USC 7, povinny poskytovat za dostupnou cenu prvek univerzální služby uvedený v článku 5 uvedené směrnice spočívající ve zpřístupnění úplné informační služby o účastnických číslech a úplných účastnických seznamů všem koncovým uživatelům. Proto taková povinnost, jako je povinnost stanovená vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení, jako taková nezajišťuje, že předmětný prvek univerzální služby bude zpřístupněn všem koncovým uživatelům za dostupnou cenu.
37 Zadruhé podle článku 11 směrnice o univerzální službě vnitrostátním regulačním orgánům přísluší kontrolovat poskytování univerzální služby určenými podniky a uložit jim v případě potřeby povinnost dodržování zvláštních požadavků týkajících se kvality tohoto poskytování. Toto ustanovení tak vychází z předpokladu, že určené podniky mají k dispozici provozní údaje týkající se poskytování univerzální služby a mohou přímo ovlivňovat způsob jejího poskytování, což předpokládá, že samy poskytují tuto službu.
38 Je zajisté pravda, že podle čl. 3 odst. 2 směrnice o univerzální službě přísluší členským státům, aby stanovily „nejúčinnější a nejvhodnější přístup, kterým budou zajišťovat provádění univerzální služby“. Prostor pro uvážení, který z tohoto ustanovení plyne členským státům, jim však nemůže umožnit, aby uložily některým podnikům jiné zvláštní povinnosti, než jsou povinnosti, na které se vztahují případy uvedené v čl. 6 odst. 2 autorizační směrnice. Článek 3 odst. 2 směrnice o univerzální službě tak nemůže být vykládán způsobem, který by rozšířil dosah určení povolený článkem 8 odst. 1 této směrnice, aby tak členský stát mohl uložit takto určenému podniku jiné povinnosti, než jsou povinnosti uvedené v ustanoveních zmíněné směrnice.
39 Konečně, pokud jde o případnou relevanci čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě v tomto kontextu, stačí konstatovat, že toto ustanovení se omezuje na to, že ukládá členským státům, aby zajistily, aby „všechny podniky, které přidělují telefonní čísla účastníkům“, vyhověly všem oprávněným žádostem o zpřístupnění informací o vlastních účastnících, s cílem poskytovat informační služby o účastnických číslech a poskytovat účastnické seznamy. Toto ustanovení, které se týká povinnosti, jež je obecně použitelná na všechny operátory, tak nemá žádný dopad na rozsah zvláštních povinností, které je členský stát oprávněn uložit jednomu nebo několika zvláštním podnikům, které určí k poskytování univerzální služby v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice o univerzální službě.
40 S ohledem na výše uvedené je třeba na první položenou otázku odpovědět tak, že čl. 8 odst. 1 směrnice o univerzální službě opravňuje členské státy, aby v případě, že se rozhodnou určit jeden nebo několik podniků podle tohoto ustanovení k tomu, aby zajistily poskytování univerzální služby nebo jejích různých prvků podle článků 4 až 7 a čl. 9 odst. 2 této směrnice, uložily těmto podnikům pouze zvláštní povinnosti upravené ustanoveními uvedené směrnice, které se týkají poskytování uvedené služby nebo jejích prvků samotnými určenými podniky koncovým uživatelům.
Ke druhé otázce
41 Vzhledem k odpovědi na první otázku není nutné odpovídat na druhou otázku. Tato otázka totiž předpokládá, že členský stát legitimně uloží zvláštní povinnost podniku určenému podle čl. 8 odst. 1 směrnice o univerzální službě, aniž tento podnik bude povinen poskytovat tuto službu přímo koncovým uživatelům, a její podstatou je, zda taková povinnost může zahrnovat požadavky týkající se vedení databáze a její zpřístupnění jiným operátorům na velkoobchodní úrovni. Z odpovědi na první položenou otázku však vyplývá, že taková povinnost nemůže být podle uvedeného ustanovení uložena.
K nákladům řízení
42 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
Článek 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) opravňuje členské státy, aby v případě, že se rozhodnou určit jeden nebo několik podniků podle tohoto ustanovení k tomu, aby zajistily poskytování univerzální služby nebo jejích různých prvků podle článků 4 až 7 a čl. 9 odst. 2 této směrnice, uložily těmto podnikům pouze zvláštní povinnosti upravené ustanoveními uvedené směrnice, které se týkají poskytování uvedené služby nebo jejích prvků samotnými určenými podniky koncovým uživatelům.
Podpisy.
* Jednací jazyk: angličtina.