1.

Projednávaná žádost švédského Kamarrätten i Stockholm, Migrationsöverdomstolen (Správní soud ve Stockholmu, oddělení pro otázky migrace) o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států ( 2 ). Předkládající soud si v podstatě přeje zjistit, jaký vliv má zpětvzetí žádosti o azyl žadatelem, který tuto žádost podal pouze v jednom členském státě, na použitelnost nařízení č. 343/2003.

2.

Článek 1 nařízení č. 343/2003 stanoví:

„Toto nařízení stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států.“

3.

Článek 2 písm. f) nařízení č. 343/2003 definuje zpětvzetí žádosti o azyl jako úkony, jimiž žadatel o azyl ukončí řízení, které bylo zahájeno podáním jeho žádosti o azyl, v souladu s vnitrostátním právem buď výslovně, nebo konkludentně.

4.

Článek 3 odst. 1 nařízení č. 343/2003 zní takto: :

„Členské státy posuzují každou žádost o azyl podanou příslušníkem třetí země na hranici nebo na jejich území kterémukoli z nich. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.“

5.

Článek 4 nařízení č. 343/2003 stanoví:

„1.   Řízení o určení příslušnosti členského státu ve smyslu tohoto nařízení se zahajuje prvním podáním žádosti o azyl v některém členském státě.

[…]

5.   Členský stát, u něhož byla žádost o azyl podána, je povinen za podmínek uvedených v článku 20 a s cílem ukončit řízení o určení státu příslušného pro posouzení žádosti o azyl převzít zpět žadatele o azyl, který se nachází v jiném členském státě, v němž podal novou žádost o azyl poté, co vzal svou původní žádost během procesu určování příslušného státu zpět.

Tato povinnost zaniká, pokud žadatel o azyl mezitím opustil území členských států na dobu nejméně tří měsíců nebo od některého členského státu obdržel povolení k pobytu.“

6.

V článku 5 nařízení č. 343/2003 se uvádí:

„1.   Kritéria k určení příslušného členského státu se uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole.

2.   Členský stát příslušný v souladu s kritérii se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel o azyl podal první žádost u některého členského státu.“

7.

Článek 9 nařízení č. 343/2003 zní takto:

„1.   Pokud je žadatel o azyl držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o azyl příslušný členský stát, který toto povolení vydal.

2.   Pokud je žadatel o azyl držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o azyl příslušný členský stát, který toto vízum udělil […]

[…]“

8.

Článek 16 nařízení č. 343/2003 zní takto:

„1.   Členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl podle tohoto nařízení je povinen:

2.   Pokud některý členský stát vydá žadateli povolení k pobytu, přecházejí povinnosti podle odstavce 1 na tento členský stát.

3.   Povinnosti podle odstavce 1 se ruší, opustí-li státní příslušník třetí země území členských států nejméně na dobu tří měsíců, pokud tento státní příslušník třetí země není držitelem platného povolení k pobytu vydaného příslušným členským státem.

4.   Povinnosti uvedené v odst. 1 písm. d) a e) se rovněž ruší, jakmile členský stát příslušný k posouzení žádosti po zpětvzetí či zamítnutí žádosti přijme a skutečně provádí nezbytná opatření předtím, než státní příslušník třetí země může odjet do své země původu nebo do jiné země, do které může oprávněně cestovat.“

9.

Článek 19 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka ( 3 ) nadepsaný „Postup v případě zpětvzetí žádosti“ zní takto:

„1.

Pokud členské státy ve vnitrostátních právních předpisech stanoví možnost výslovného zpětvzetí žádosti, zajistí, aby v případě výslovného zpětvzetí žádosti o azyl žadatelem rozhodující orgán rozhodl buď o zastavení posuzování žádosti, nebo o jejím zamítnutí.

2.

Členské státy mohou rovněž stanovit, že rozhodující orgán může rozhodnout o zastavení posuzování žádosti, aniž by vydal rozhodnutí. V takovém případě členské státy zajistí, aby rozhodující orgán učinil ve spisu žadatele příslušnou poznámku.“

10.

Článek 20 směrnice 2005/85, nadepsaný „Postup v případě konkludentního zpětvzetí žádosti nebo odstoupení od žádosti“, zní takto:

„1.   Existuje-li důvod se domnívat, že žadatel o azyl vzal konkludentně svou žádost o azyl zpět nebo od ní odstoupil, zajistí členské státy, aby rozhodující orgán rozhodl buď o zastavení posuzování žádosti, nebo o jejím zamítnutí na základě toho, že žadatel neprokázal nárok na postavení uprchlíka podle směrnice 2004/83/ES.

[…]

2.   Členské státy zajistí, aby žadatel, který se opět ohlásí u příslušného úřadu poté, co bylo rozhodnuto zastavit posuzování jeho žádosti podle odstavce 1 tohoto článku, mohl požádat o opětovné otevření svého případu, pokud se jeho žádost neposuzuje podle článků 32 a 34.

Členské státy mohou stanovit lhůtu, po jejímž uplynutí nelze případ znovu otevřít.

Členské státy zajistí, aby v tomto případě nebyla osoba vyhoštěna v rozporu se zásadou nenavracení.

Členské státy mohou rozhodujícímu orgánu povolit, aby pokračoval v posuzování žádosti ve fázi, ve které bylo pozastaveno.“

11.

Žalobci v původním řízení, N. Kastrati a její dvě nezletilé děti, jsou státními příslušníky třetí země, kteří přicestovali do schengenského prostoru se schengenským vízem vystaveným francouzskými orgány. Poté, co dne 30. dubna 2009 podali žádost o azyl, zaslal Migrationsverk (vnitrostátní přistěhovalecký úřad) dne 4. června 2009 Francii v souladu s nařízením č. 343/2003 žádost o převzetí této rodiny za účelem posouzení žádostí o azyl. Dne 16. června 2009 požádali žalobci v původním řízení o povolení k pobytu ve Švédsku na základě osobní vazby k osobě bydlící ve Švédsku a dne 22. června 2009 vzali své žádosti o azyl zpět. Poté, co francouzské orgány vyjádřily dne 23. července 2009 ochotu k převzetí žalobců v původním řízení, zamítl Migrationsverk rozhodnutím ze dne 30. června 2009, s poukazem na příslušnost Francie, žádosti o azyl a o udělení povolení k pobytu a nařídil podle čl. 19 odst. 1 a 3 nařízení č. 343/2003 přemístění žalobců v původním řízení do Francie.

12.

Žaloba směřující proti tomuto rozhodnutí, podaná k Länsrätt i Skåne län (správní soud ve Skåne), Migrationsdomstol (soud pro otázky migrace) vedla ke zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci Migrationsverk za účelem posouzení podmínek pro udělení povolení k pobytu s poukazem na to, že nařízení č. 343/2003 není po zpětvzetí žádosti o azyl nadále použitelné. Proti tomuto rozhodnutí podal Migrationsverk odvolání k předkládajícímu soudu a uvedl, že nařízení č. 343/2003 zůstává i po zpětvzetí žádosti o azyl použitelné.

13.

Vzhledem k tomu, že předkládající soud měl pochybnosti ohledně použitelnosti nařízení č. 343/2004 ve věci, jako je věc v původním řízení, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

14.

Předkládací rozhodnutí ze dne 16. prosince 2010 bylo doručeno kanceláři Soudního dvora dne 27. prosince 2010. V písemné části řízení předložili žalobci v původním řízení, Řecká republika, Spolková republika Německo, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Italská republika, Nizozemské království a Evropská komise, svá vyjádření. Jednání, které se konalo dne 30. listopadu 2011, se zúčastnili žalobci v původním řízení, Migrationsverk, Řecká republika, Nizozemské království a Komise.

15.

Nizozemská, britská a německá vláda zastávají názor, že nařízení č. 343/2003 je použitelné i v případě zpětvzetí jediné žádosti o azyl, který v něm není výslovně upraven. V rozsahu, ve kterém se nařízení č. 343/2003 zabývá zpětvzetím žádosti o azyl, z něho vyplývá, že zpětvzetí nemá žádný vliv na již založenou příslušnost členského státu. Navíc k cílům nařízení patří, aby žadatel o azyl nemohl prostřednictvím stále se měnících návrhů disponovat určením, který členský státu má být příslušný, a aby byla až do ukončení řízení zachována odpovědnost členského státu, jehož příslušnost již byla založena. Je-li tedy žádost o azyl jednou podána, důsledkem této skutečnosti je, že se dále použije nařízení č. 343/2003.

16.

Naproti tomu řecká a italská vláda, jakož i Komise, zastávají názor, že následkem zpětvzetí jediné podané žádosti o azyl použitelnost nařízení č. 343/2003 odpadá. Případy použitelnosti nařízení navzdory zpětvzetí žádosti o azyl jsou v něm vyčerpávajícím způsobem upraveny. Zpětvzetím jediné žádosti o azyl podané v Unii dává žadatel zřetelně najevo, že si nadále nepřeje poskytnutí mezinárodní ochrany. Odpadá tak důvod pro použití nařízení č. 343/2003, jehož cílem je jednak zaručit osobám, které usilují o získání azylu, rychlý průběh řízení, jednak zabránit případnému zneužití prostřednictvím několika současně nebo postupně podaných žádostí o azyl.

17.

Žalobci v původním řízení upozorňují na to, že v žádném okamžiku neusilovali o získání azylu, ale pouze si přáli, aby jim bylo uděleno povolení k pobytu. Žádost o azyl byla podána pouze na radu Migrationsverk.

18.

Svou první předběžnou otázkou chce předkládající soud v podstatě zjistit, zda se žadatel o azyl, který podal žádost o azyl v jednom členském státě, může vyhnout použití nařízení č. 343/2003 tím, že tuto žádost vezme zpět, pokud nepodal žádnou další žádost o azyl v jiném členském státě.

19.

K argumentu žalobců v původním řízení, že v žádném okamžiku neusilovali o získání azylu, takže jejich žádost v podstatě nemá být považována za žádost o azyl ve smyslu nařízení č. 343/2003, ale naopak za žádost o udělení povolení k pobytu, je třeba poukázat na to, že podle ustálené judikatury je pouze věcí předkládajícího soudu, jaké otázky bude chtít předložit Soudnímu dvoru. Je totiž věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci nezbytnost a relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru ( 4 ). Za těchto okolností není Soudní dvůr příslušný ani pro zjišťování skutkových okolností původního řízení.

20.

S ohledem na argumenty žalobců v původním řízení je tedy předkládající soudu příslušný k posouzení, zda je třeba zmíněný návrh žalobců v původním řízení považovat za žádost o azyl ve smyslu nařízení č. 343/2003. Podle definice „žádosti o azyl“ obsažené v čl. 2 písm. c) nařízení č. 343/2003 musí tudíž předkládající soud zjistit, zda žádost podaná žalobci v původním řízení představuje žádost, kterou lze vykládat jako žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany ve smyslu Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků. Pokud by měl předkládající soud pochybnosti o uplatnění této definice v konkrétních souvislostech původního řízení, je povinen prostřednictvím nové odůvodněné žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce požádat Soudní dvůr o další vyjasnění uplatnění této definice v takovém případě, jako je případ projednávaný v původním řízení.

21.

Pokud by předkládající soud dospěl k závěru, že je třeba žádost žalobců v původním řízení vykládat jako žádost o azyl ve smyslu nařízení č. 343/2003, vyvstane jím předložená otázka týkající se právních následků zpětvzetí této žádosti učiněného žalobci v původním řízení.

22.

I když ani případ zpětvzetí pouze jedné žádosti o azyl, o který se jedná ve věci v původním řízení, ani následky, které z takového zpětvzetí vyplývají, nejsou v nařízení č. 343/2003 výslovně upraveny, systematický výklad nařízení v souladu s jeho zněním a cíli vede podle mého názoru k závěru, že žadatel o azyl, který podal pouze jednu žádost o azyl, nemůže jednostranným zpětvzetím této žádosti vyloučit použitelnost nařízení č. 343/2003 na uvedenou žádost o azyl.

23.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba při výkladu ustanovení unijního práva zohlednit nejen jeho znění, ale i jeho kontext, ve kterém se nachází, a cíle sledované právní úpravou, jíž je součástí ( 5 ).

24.

Podstatné cíle nařízení č. 343/2003 vyložila Komise ve svém návrhu nařízení ze dne 26. července 2001 ( 6 ). V bodě 2.1 se v tomto návrhu pod nadpisem „Cíle“ pojednává o zajišťování práva na azyl cestou rychlého a pro dotčenou osobu spravedlivého řízení založeného na objektivních kritériích, ale také o zamezení zneužívání podáním většího počtu žádostí v různých členských státech rychlým určením pouze jednoho příslušného členského státu. Příslušný je zásadně ten členský stát, který měl nejvýraznější podíl na vstupu žadatele o azyl na území členských států ( 7 ) nebo jeho pobytu na tomto území, tím, že žadateli o azyl vydal vízum nebo povolení k pobytu, řádně nekontroluje své vnější hranice, anebo umožnil vstup bez víza ( 8 ).

25.

Tyto podstatné cíle formulované Komisí se poté projevily i v nařízení č. 343/2003. Ve třetím a čtvrtém bodě jeho odůvodnění se jako směrodatný cíl uvádí možnost urychleně určit příslušný členský stát na základě jasné a proveditelné metody tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení. V článku 3 nařízení č. 343/2003 je upravena základní zásada, podle níž se každá žádost o azyl posuzuje pouze v jednom členském státě. Tím se na jedné straně zamezí vzniku refugees in orbit, stavu, kdy jsou žadatelé o azyl odsouváni z jednoho státu do druhého, čímž je jejich právo na azyl prakticky znehodnoceno. Na druhé straně se tak brání i tzv. asylum shopping, a to vyloučením nekontrolovaného dalšího stěhování, při němž by byla v rámci EU vedena souběžná nebo po sobě následující azylová řízení ( 9 ).

26.

Ve smyslu posledně uvedených cílů bylo již v době platnosti Úmluvy o určení státu příslušného pro posuzování žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropských společenství, která byla podepsána v Dublinu dne 15. června 1990 ( 10 )přijato ( 11 ) nařízení Rady (ES) č. 2725/2000 ze dne 11. prosince 2000 o zřízení systému „Eurodac“ pro porovnávání otisků prstů za účelem účinného uplatňování Dublinské úmluvy ( 12 ). Toto nařízení sloužilo zprvu k uplatňování a prosazování Dublinské úmluvy, jež byla nahrazena nařízením č. 343/2003. V tomto ohledu je mezi oběma nařízeními dána souvislost ( 13 ), což ozřejmuje, že určení příslušného členského státu má být zajištěno i vzájemným porovnáváním údajů ( 14 ).

27.

Kapitola III nařízení č. 343/2003 obsahuje tedy kritéria určení příslušného členského státu ( 15 ) seřazená podle své důležitosti, což má napomoci k prosazení požadavku určit příslušný členský stát pouze na základě objektivních kritérií a slouží cíli, jímž je zamezit zneužití v důsledku několika zároveň nebo po sobě podaných žádostí o azyl, tím, že se určí pouze jeden příslušný členský stát.

28.

Právě tento aspekt, totiž určení příslušného členského státu, představuje hlavní účel nařízení č. 343/2003. Pokud jde o použitelnost nařízení č. 343/2003, je v čl. 4 odst. 1 stanoveno, že řízení o určení příslušnosti členského státu ve smyslu tohoto nařízení se zahajuje prvním podáním žádosti o azyl v některém členském státě. Vlastní posouzení žádosti o udělení azylu se naproti tomu provádí podle vnitrostátních právních předpisů dotyčného členského státu s přihlédnutím ke směrnici 2005/85, jakož i směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany ( 16 ).

29.

Komise ve svých písemných vyjádřeních výstižně poukazuje na to, že azylové řízení se s přihlédnutím k celkové úpravě skládá ze dvou fází, a to z určení příslušného členského státu podle prvního podání žádosti o azyl s uplatněním nařízení č. 343/2003 a následně z vlastního posouzení, které v daném případě provede příslušný členský stát a v jehož rámci je třeba zohlednit minimální normy podle směrnice 2005/85. Jedná se tedy o otázku dvou fází azylového řízení. Tato úvaha představovala výchozí bod již při prvních úvahách týkajících se vypracování směrnice 2005/85 ( 17 ) a uplatnila se ve 29. bodě odůvodnění této směrnice, v němž se výslovně stanoví, že se směrnice 2005/85 nezabývá postupy upravenými nařízením č. 343/2003. Cílem nařízení č. 343/2003 tedy není vytvoření procesních záruk pro žadatele o azyl ve smyslu stanovení podmínek pro vyhovění nebo zamítnutí jejich žádosti o azyl ( 18 ). Toto nařízení naopak upravuje v první řadě vzájemné rozdělení povinností a úkolů členských států. Za těchto okolností se ustanovení nařízení č. 343/2003, která upravují povinnosti členských států vůči žadatelům o azyl, na něž se vztahuje dublinské řízení, týkají v zásadě pouze průběhu řízení ve vzájemném vztahu členských států nebo směřují k zajištění souladu s ostatními akty azylového práva ( 19 ).

30.

Z hlediska příslušnosti obsahuje nařízení č. 343/2003 též ustanovení, která se týkají účinků zpětvzetí žádosti o azyl na řízení o určení členského státu příslušného pro posouzení žádosti o azyl. Výslovná ustanovení však existují pouze pro případ, kdy je vzata zpět jedna z několika žádostí, jako například v čl. 4 odst. 5 nebo v čl. 16 odst. 1 písm. d) odst. 4. Tato ustanovení se týkají zejména případů, kdy žadatel o azyl vzal svou žádost o azyl zpět ještě v průběhu řízení o určení státu příslušného pro posouzení žádosti o azyl (čl. 4 odst. 5), popř. až v průběhu posuzování žádosti (čl. 16 odst. 1 písm. d)), a podal novou žádost o azyl v jiném členském státě.

31.

Právní následky zpětvzetí žádosti o azyl podané v jednom členském státě, jež není provázeno podáním nové žádosti o azyl, nicméně nejsou v nařízení č. 343/2003 výslovně upraveny.

32.

Podle mého názoru lze skutečnost, že následky zpětvzetí pouze jedné žádosti o azyl nejsou v nařízení č. 343/2003 výslovně upraveny, přičíst tomu, že v takovémto případě nemůže vzniknout kompetenční spor. Z toho však nelze vyvozovat, že by zpětvzetí žádosti o azyl žadatelem, který nepodal žádné další žádosti o azyl, mohlo eo ipso vést k nepoužitelnosti nařízení č. 343/2003.

33.

Předpoklad, že nařízení platí pouze pro podání žádosti o azyl a že odpovídající potřeba ochrany žadatele odpadá, dá-li zpětvzetím své žádosti najevo, že si již nežádá ochrany, se sice zprvu jeví jako přijatelný. To platí tím spíše, že by se v důsledku nezmínění takovéhoto souběhu okolností mohl nabízet závěr, že nařízení tudíž není v daném případě použitelné.

34.

Z celkových souvislostí úprav azylového řízení nicméně vyplývá, že k odpadnutí již založené příslušnosti členského státu vede v zásadě pouze konečné uzavření azylového řízení. Navíc je třeba mít za to, že k takovémuto uzavření nedojde již tehdy, jestliže státní příslušník třetí země přestane požadovat vyřízení své žádosti o azyl, nýbrž teprve tehdy, jakmile příslušný orgán členského státu vydá konečné rozhodnutí.

35.

Tento výklad je podporován již samotným zněním nařízení č. 343/2003.

36.

Tak například definice zpětvzetí žádosti o azyl – obsažená v čl. 2 písm. f) nařízení č. 343/2003 – jakožto úkonů, jimiž žadatel o azyl „v souladu s vnitrostátním právem“ výslovně nebo konkludentně ukončí řízení, ukazuje, že prohlášení o zpětvzetí může vést k ukončení řízení, které bylo zahájeno na základě jím podané žádosti o azyl, pouze při dodržení vnitrostátních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že tyto vnitrostátní právní předpisy musí odpovídat požadavkům směrnice 2005/85, může odpověď na otázku týkající se účinků zpětvzetí žádosti o azyl na použitelnost a použití nařízení č. 343/2003 vyplynout pouze z celkového zohlednění tohoto nařízení ve spojení se směrnicí 2005/85.

37.

Podle směrnice 2005/85 by státní příslušník třetí země, který požádal o azyl v některém členském státě, neměl být považován za osobu neoprávněně pobývající na území daného členského státu, dokud nenabude platnosti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti nebo rozhodnutí o ukončení jeho oprávnění k pobytu jakožto žadatele o azyl ( 20 ).

38.

K vydání takovéhoto pravomocného rozhodnutí je nezbytné rozhodnutí příslušných orgánů členského státu. Pro případ výslovného zpětvzetí žádosti o azyl článek 19 směrnice 2005/85 stanoví, že pokud členské státy ve vnitrostátních právních předpisech stanoví možnost výslovného zpětvzetí žádosti, zajistí, aby v případě výslovného zpětvzetí žádosti o azyl žadatelem rozhodující orgán rozhodl buď o zastavení posuzování žádosti, nebo o jejím zamítnutí. Rozhodnutí azylového orgánu o zamítnutí nebo zastavení posuzování žádosti je zapotřebí rovněž v případě konkludentního zpětvzetí žádosti o azyl podle článku 20 výše uvedené směrnice.

39.

Z těchto úvah vyplývá, že prohlášení žadatele o azyl o zpětvzetí nevede eo ipso k ukončení azylového řízení. K tomu je naopak nezbytné, aby azylový orgán členského státu, který je v daném případě příslušný, vydal odpovídající rozhodnutí. To však logicky předpokládá, že příslušný azylový orgán může být navzdory prohlášení žadatele o azyl o zpětvzetí stále ještě určen na základě ustanovení nařízení č. 343/2003.

40.

K relevanci právního a správního ukončení azylového řízení v případě dobrovolného zpětvzetí žádosti o azyl Komise již ve svém prvním návrhu směrnice 2005/85 poukázala na to, že pouze takovýmto ukončením může být zajištěno, aby členský stát mohl použít příslušné informace, jestliže se žadatel o azyl znovu objeví v témže či v jiném členském státě a vyvstane otázka příslušnosti k posouzení nové žádosti ( 21 ).

41.

I po zevrubné konzultaci a vyslechnutí všech členských států zůstalo toto hledisko ve značně pozměněném návrhu směrnice Komise ze dne 18. června 2002 nejenom i nadále směrodatným, ale ve vysvětlivkách k navrhovaným ustanovením směrnice bylo zdůrazněno, že stanovení jasných a přesných standardů pro postup při přerušení nebo zastavení řízení – v důsledku výslovného zpětvzetí žádosti (článek 19) nebo z jiných důvodů (článek 20) – bylo v zájmu efektivnosti považováno za nezbytné, a tudíž tyto normy představují konečný výčet alternativ řízení, jež mají členské státy k dispozici. Směrnice tedy členským státům nabízí, pro případ, že bude žadatel o azyl chtít vzít zpět svou žádost, alternativně možnost zastavení posuzování, anebo zamítnutí návrhu ( 22 ).

42.

Toto hledisko bylo převzato i v článcích 19 a 20 směrnice 2005/85, která navíc pro žádosti následující po předchozím zpětvzetí podle čl. 24 odst. 1 písm. a) ve spojení s článkem 32 a násl. stanoví možnost zvláštního řízení. Členské státy tak mohou žadateli o azyl, který předloží následnou žádost, uložit podle článku 34 povinnost, aby uvedl skutečnosti a předložil důkazy, které odůvodňují nové řízení, a to i – odchylně od článku 12 – bez pohovoru se žadatelem.

43.

Pokud by však v kontextu nařízení č. 343/2003 byla žadateli o azyl přiznána možnost zpětvzetí žádosti, jež by nevyvolávalo žádné následky, bylo by to neslučitelné s ustanoveními směrnice 2005/85 týkajícími se podání po sobě následujících žádostí o azyl a s tím spojenými právními důsledky pro případné následné žádosti.

44.

Tento výklad nařízení č. 343/2003, podle něhož žadatel o azyl zpětvzetím své žádosti o azyl nemůže jednostranně ovlivnit úpravu příslušnosti stanovenou v tomto nařízení, se kryje i se systematikou a cílem tohoto nařízení, aby byla příslušnost členského státu založena co možná nejrychleji pouze na základě objektivních kritérií a žadatel o azyl byl v tomto rozsahu zbaven jakéhokoli vlivu nabytého podáním několika žádostí.

45.

Pokud by bylo v moci žadatele o azyl získat podáváním dalších, nových žádostí o azyl po zpětvzetí předchozích žádostí vliv na určení příslušného členského státu, třebaže právě tomu má být nařízením č. 343/2003 zabráněno, bylo by dosahování těchto cílů mařeno. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení článku 13 nařízení č. 343/2003, který pro případy, kdy nemůže být na základě kritérií tohoto nařízení určen příslušný členský stát, stanoví, že k posouzení žádosti o azyl je příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána. Orgán vydávající nařízení tudíž předvídal možnost, že navzdory veškerým možnostem přezkumu nebude možné určit příslušný členský stát, a pro tento případ upravil pokyny pro určení záchytné příslušnosti. Pokud by použitelnost nařízení č. 343/2003 odpadala v každém případě zpětvzetí žádosti, měl by žadatel o azyl podle okolností konkrétního případu možnost prostřednictvím volby místa svého pobytu určovat, který stát bude příslušný. Navíc by nebylo možno dosáhnout cíle plynulého zpracování rychlým určením příslušného členského státu.

46.

V této souvislosti je rovněž třeba poukázat na problematiku odpovědnosti za vyhoštění někdejšího žadatele o azyl. Z nařízení č. 343/2003 totiž vyplývá, že členský stát příslušný k přezkumu – výslovného nebo konkludentního – prohlášení žadatele o azyl o zpětvzetí žádosti o azyl a k provedení odpovídajícího ukončujícího jednání ze strany příslušného orgánu členského státu zůstával příslušný i pro vyhoštění někdejšího žadatele o azyl.

47.

Ustanovení čl. 16 odst. 1 písm. e) nařízení č. 343/2003 tak ozřejmuje, že členský stát příslušný pro přezkum žádosti o azyl je navzdory ukončení azylového řízení nenapadnutelným zamítavým rozhodnutím povinen přijmout zpět někdejšího žadatele o azyl, který bez povolení přebývá na území jiného členského státu. Tato povinnost odpadá podle ustanovení nařízení č. 343/2003 teprve tehdy, když některý členský stát vydá státnímu příslušníku třetí země povolení k pobytu (čl. 16 odst. 2), opustí-li bez platného povolení k pobytu území členských států nejméně na dobu tří měsíců (čl. 16 odst. 3), anebo tehdy, jakmile členský stát příslušný k posouzení žádosti po zpětvzetí či zamítnutí žádosti přijme a skutečně provádí nezbytná opatření předtím, než státní příslušník třetí země může odjet do své země původu nebo do jiné země, do které může oprávněně cestovat (čl. 16 odst. 4).

48.

V tomto rozsahu nařízení č. 343/2003 v podstatě převzalo koncept Dublinské úmluvy ze dne 15. června 1990, podle něhož v prostoru, ve kterém je zaručen volný pohyb osob podle ustanovení Smluv, je každý členský stát odpovědný vůči ostatním členským státům za své jednání v oblasti vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí a musí nést důsledky svého postupu v duchu solidarity a loajální spolupráce. Nejvýznamnější kritéria příslušnosti a hierarchie těchto kritérií jsou odrazem této obecné zásady, podle níž se příslušnost přenáší na ten členský stát, který měl největší podíl na vstupu žadatele o azyl na území členských států nebo jeho pobytu na tomto území v důsledku toho, že žadateli o azyl udělil vízum nebo povolení k pobytu, řádně nekontroluje své vnější hranice, anebo umožnil vstup bez víza. Následná řada kritérií má za úkol zajistit, aby byly vyvozovány důsledky z neschopnosti členského státu potírat ilegální přistěhovalectví ( 23 ).

49.

Z toho jasně vyplývá, že relevantním východiskem pro použití nařízení č. 343/2003 ve světle zásady původce je založení odpovědnosti členského státu vůči ostatním členským státům ohledně žadatele o azyl. Tato úprava odpovídá zásadě, že jednotlivý členský stát přebírá vůči ostatním členským státům odpovědnost za své jednání ohledně vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí ( 24 ).

50.

Odpovědnost na základě zásady původce je doplňována směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ( 25 ), v níž jsou obsaženy úpravy ohledně navracení ilegálně pobývajících státních příslušníků třetích zemí pro případ, že takovéto navrácení není ze zvláštních důvodů možné. Skutečnost, že v této souvislosti nejsou stanovena zvláštní pravidla pro stanovení příslušnosti, ještě více ozřejmuje, že nařízení č. 343/2003 je i v tomto stádiu řízení nadále použitelné.

51.

Na základě všech předchozích úvah je třeba první předběžnou otázku zodpovědět v tom smyslu, že zpětvzetí žádosti o azyl žadatelem, který podal žádost o azyl pouze v jednom členském státě, nemá jako takové vliv ani na použitelnost nařízení č. 343/2003, ani na určení členského státu, který je podle ustanovení tohoto nařízení příslušný pro posouzení této žádosti.

52.

Svou druhou předběžnou otázkou předkládající soud žádá o objasnění, zda v případě, jako je ten, o který se jedná ve věci v původním řízení, je okamžik zpětvzetí žádosti o azyl žadatelem o azyl relevantní pro posouzení právních důsledků tohoto zpětvzetí v souvislosti s nařízením č. 343/2003.

53.

Na tuto otázku lze beze všeho odpovědět záporně. Z mého předchozího výkladu vyplývá, že zpětvzetí žádosti o azyl žadatelem o azyl, který podal žádost o azyl pouze v jednom členském státě, nemá vliv ani na použitelnost nařízení č. 343/2003, ani na určení členského státu, který je podle ustanovení tohoto nařízení příslušný pro posouzení této žádosti. To platí nezávisle na tom, ve kterém stádiu řízení bylo učiněno prohlášení o zpětvzetí.

54.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky odpověděl takto:

„Zpětvzetí žádosti o azyl žadatelem o azyl, který podal žádost o azyl pouze v jednom členském státě, nemá vliv ani na použitelnost nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států, ani na určení členského státu, který je podle ustanovení tohoto nařízení příslušný pro posouzení této žádosti. To platí nezávisle na tom, ve kterém stádiu řízení bylo učiněno prohlášení o zpětvzetí.“