1.

Myšlenka napravení škod odpovídá snaze o nastolení spravedlnosti, která byla chápána jako ideál již ve filozofii antického Řecka. Již Platón ( 2 ) se zabýval myšlenkou nápravy všech způsobených škod, která přesahuje trestněprávní rámec. Kromě různě odstupňované přičitatelnosti odpovědnosti připouštěla antická filozofie rovněž možnost zproštění odpovědnosti, pokud bylo zjevné, že škodu každopádně nelze přičítat pouze původci škody, například v případě vlastního přičinění poškozeného. Z koncepce vytvořená zejména Antifónem ( 3 ) se v průběhu římských a moderních evropských právních dějin vyvinul institut, který je dnes v občanskoprávních řádech mnohých členských států všeobecně znám pod pojmem „spoluzavinění“ ( 4 ). Soudní dvůr bude v projednávané věci muset odpovědět na otázku, zda je tato koncepce, která je známa i v kontextu portugalských právních předpisů týkajících se zákonné odpovědnosti, slučitelná s unijními právními předpisy týkajícími se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

2.

Ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané podle článku 267 SFEU předkládá Tribunal da Relação de Guimarães (dále jen „předkládající soud“) Soudnímu dvoru otázku týkající se výkladu směrnic 72/166/EHS ( 5 ), 84/5/EHS ( 6 ) a 90/232/EHS ( 7 ) přijatých v rámci sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Předkládající soud ve své žádosti v podstatě žádá o objasnění toho, zda tyto směrnice brání vnitrostátní občanskoprávní úpravě zákonné odpovědnosti, která umožňuje soudu, jenž má rozhodnout o nárocích na náhradu škody vzniklých v důsledku dopravní nehody, tyto nároky omezit, nebo dokonce odepřít v závislosti na konkrétní situaci, pokud zaviněné chování poškozeného přispělo ke vzniku nebo ke zhoršení škod.

3.

Tato otázka vyvstává v rámci právního sporu týkajícího se nároků na odškodnění osoby poškozené v důsledku dopravní nehody, která cestovala v okamžiku dopravní nehody jako spolujezdec v jednom z obou zúčastněných vozidel. Poškozený, který si v rozporu s právními předpisy nepřipnul bezpečnostní pás ( 8 ), si přitom přivodil závažná tělesná zranění. Žaloba na náhradu škody podaná následně proti řidičům obou vozidel, proti pojišťovně motorových vozidel řidiče vozidla, v němž cestoval jako spolucestující, jakož i proti záručnímu fondu byla příslušným soudem prvního stupně zamítnuta na základě výše uvedené občanskoprávní úpravy zákonné odpovědnosti s odůvodněním, že škoda byla způsobena v důsledku vlastního zavinění, neboť poškozený nedodržel zákonnou povinnost připoutat se bezpečnostním pásem.

4.

Projednávaná věc je další z dlouhé řady žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, které byly podány portugalskými soudy a jejichž podstatou je otázka slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů týkajících se občanskoprávní odpovědnosti v případě dopravních nehod s unijním právem, přesněji řečeno se směrnicemi přijatými v rámci sbližování právních předpisů týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Vzhledem ke skutečnosti, že v poslední době bylo v této souvislosti vydáno několik rozhodnutí Soudního dvora, která na tuto otázku odpovídají kladně, a to zejména relevantní rozsudky ze dne 17. března 2011, Carvalho Ferreira Santos ( 9 ), a ze dne 9. června 2011, Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio ( 10 ), projednávaná věc dává příležitost tuto judikaturu potvrdit rozhodnutím velkého senátu – a postavit ji tak na solidnější základ v judikatuře – anebo ji v případě potřeby upřesnit.

5.

V roce 1972 začal zákonodárce Unie směrnicemi sbližovat právní předpisy členských států týkající se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel ( 11 ).

6.

První směrnice upravuje zrušení kontrol zelené karty na hranicích a ve všech členských státech zavádí povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti na pokrytí veškerých škod vzniklých na území Společenství.

7.

Článek 3 odst. 1 první směrnice, který vychází ze zásady, že osoby poškozené v důsledku dopravní nehody musejí získat náhradu škody od solventního dlužníka, je-li založena jeho odpovědnost, stanoví následující:

„Každý členský stát přijme […] veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla [bude] kryta pojištěním. Rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě těchto opatření.“

8.

Článek 3 odst. 2 první směrnice dále stanoví:

„Každý členský stát je povinen přijmout veškerá nezbytná opatření, aby pojistná smlouva kryla také

9.

Druhou směrnici přijal zákonodárce Unie za účelem harmonizace různých obsahových aspektů tohoto povinného pojištění, tak aby poškozeným dopravními nehodami byla zaručena minimální ochrana a aby byly omezeny rozdíly v rozsahu pojistného krytí, které existují v Unii.

10.

V článku 2 odst. 1 druhé směrnice se uvádí:

„Každý členský stát přijme potřebná opatření k zabezpečení toho, aby pro účely čl. 3 odst. 1 směrnice 72/166/EHS bylo ve vztahu k nárokům třetích osob poškozených nehodou považováno za neplatné jakékoli zákonné ustanovení či smluvní ujednání obsažené v pojistce vydané podle čl. 3 odst. 1 směrnice 72/166/EHS, které z pojištění vylučuje užívání či řízení vozidel

Ustanovení či ujednání uvedená v prvním pododstavci písm. a) však lze uplatnit vůči osobám, které do vozidla, jež věcnou škodu nebo škodu na zdraví způsobilo, dobrovolně nastoupily, může-li pojistitel prokázat, že věděly o tom, že vozidlo bylo odcizeno. […]“

11.

Třetí směrnice byla přijata za účelem upřesnění některých ustanovení týkajících se občanskoprávní odpovědnosti, protože nadále přetrvávaly podstatné rozdíly v rozsahu pojistného krytí.

12.

Článek 1 třetí směrnice stanoví:

„Aniž je dotčen čl. 2 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 84/5/EHS, kryje pojištění uvedené v čl. 3 odst. 1 směrnice 72/166/EHS odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla. […]“

13.

Článek 1a této směrnice zní následovně:

„Pojištění podle čl. 3 odst. 1 směrnice 72/166/EHS kryje škodu na zdraví a věcnou škodu utrpěnou chodci, cyklisty a dalšími nemotorizovanými uživateli pozemních komunikací, kteří v důsledku nehody, jejímž účastníkem bylo motorové vozidlo, mají nárok na náhradu v souladu s vnitrostátními občanskoprávními předpisy. Tímto článkem není dotčena ani občanskoprávní odpovědnost, ani výše náhrady škody.“

14.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění ( 12 ), která vstoupila v platnost dne 8. října 2009, nyní konsoliduje výše uvedené směrnice, které tak již pozbyly platnosti. Vzhledem k tomu, že k událostem, jež jsou základem sporu v původním řízení, došlo dlouho před tím, než směrnice 2009/103 vstoupila v platnost, jsou na věc v původním řízení použitelné pouze tyto směrnice.

15.

Článek 12 směrnice 2009/103 stanoví následující:

„(1)   Aniž je dotčen čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec, kryje pojištění uvedené v článku 3 odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla.

[…]

(3)   Pojištění podle článku 3 kryje škodu na zdraví a věcnou škodu utrpěnou chodci, cyklisty a dalšími nemotorizovanými uživateli pozemních komunikací, kteří v důsledku nehody, jejímž účastníkem bylo motorové vozidlo, mají nárok na náhradu v souladu s vnitrostátními občanskoprávními předpisy. […]“

16.

Ustanovení portugalského Código Civil (občanský zákoník) rozhodná pro věc v původním řízení znějí takto:

17.

Článek 503 odst. 1: „Provozovatel pozemního motorového vozidla, který je používá ve svém vlastním zájmu, i kdyby tak činil prostřednictvím zaměstnance, odpovídá za škodu způsobenou vozidlem, a to i v případě, že vozidlo není v provozu.“

18.

Článek 504 odst. 1: „Odpovědnost za škodu způsobenou vozidly se přiznává ve prospěch třetích osob, jakož i přepravovaných osob.“

19.

Článek 505 Código Civil, nadepsaný „Vyloučení odpovědnosti“, stanovuje toto: „Aniž jsou dotčena ustanovení článku 570, odpovědnost stanovená v ustanovení čl. 503 odst. 1 je vyloučena pouze v případě, že lze nehodu přičíst poškozenému či třetí osobě nebo jestliže se na ni vztahuje případ vyšší moci, který se netýká chodu vozidla.“

20.

Článek 570 Código Civil, nadepsaný „Zavinění poškozeného“, stanoví:

„1.   Jestliže zavinění poškozeného přispělo ke vzniku či ke zvýšení škody, přísluší příslušnému soudu s ohledem na závažnost zavinění konkrétního účastníka a na důsledky, které z toho vyplývají, určit, zda náhrada škody musí být přiznána v plné výši, v omezené výši či dokonce vyloučena.

2.   Jestliže je odpovědnost založena na vyvratitelné domněnce zavinění, zavinění poškozeného vylučuje povinnost poskytnout náhradu škody, není-li stanoveno jinak.“

21.

Dne 12. června 2004 došlo na silnici k čelní srážce dvou motorových vozidel. Jedno z těchto vozidel nemělo platné a účinné pojištění. Vítor Marques Almeida byl spolujezdcem v jednom z těchto vozidel. Během této nehody žalobce narazil na čelní sklo. To prasklo a způsobilo mu hluboké řezné rány na hlavě a v obličeji.

22.

Vítor Marques Almeida navrhoval, aby příslušný občanskoprávní soud prvního stupně uložil žalované pojišťovně motorových vozidel držitele vozidla, řidiči a vlastníku nepojištěného vozidla i Fundo de Garantia Automóvel (dále jen „záruční fond“), aby nahradili vzniklou škodu. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že stran dané nehody nebylo možné ani u jednoho z řidičů konstatovat zavinění. Tento soud rozhodl ve prospěch žalovaných účastníků řízení, neboť se domníval, že škody vzniklé M. Almeidovi si dotyčný zavinil sám tím, že v rozporu s čl. 82 odst. 1 Codigo da Estrada (zákon o silničním provozu) nepoužil bezpečnostní pás. Povinnost k náhradě škody stanovená v článku 505 Código Civil je tedy vyloučena.

23.

Vítor Marques Almeida podal proti tomuto rozsudku odvolání. Předkládající soud rozhodující o tomto odvolání má pochybnosti týkající se slučitelnosti ustanovení portugalského práva v oblasti zákonné odpovědnosti s unijním právem, jelikož tato ustanovení upravovala zkrácení nebo dokonce zánik nároku poškozeného na náhradu škody, pokud dotyčný poškozený přispěl ke vzniku škod. Předkládající soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Soudního dvora ve věci Farrell ( 13 ), v níž Soudní dvůr konstatoval, že „rozsah takového odškodnění může být omezen pouze za výjimečných okolností na základě individuálního posouzení a při respektování práva Společenství“ ( 14 ).

24.

Předkládající soud pokládá za nezbytné provést výklad příslušných ustanovení směrnic, která se týkají pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Proto se rozhodl přerušit řízení a položit následující předběžnou otázku:

25.

Předkládací rozhodnutí ze dne 22. dubna 2010 došlo kanceláři Soudního dvora dne 17. června 2010.

26.

Písemná vyjádření předložil V. Marques Almeida, portugalská a německá vláda, jakož i Evropská komise, a to ve lhůtě stanovené v článku 23 statutu Soudního dvora.

27.

Zástupci portugalské a německé vlády, jakož i Komise se zúčastnili jednání konaného dne 22. května 2012 a přednesli zde svá vyjádření.

28.

Vítor Marques Almeida se domnívá, že příslušné směrnice brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje odepření, resp. omezení nároku poškozeného na náhradu škody. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Soudního dvora, která se zaměřuje na to, aby byla osobám cestujícím ve vozidle zajištěna účinná ochrana. Kromě toho odkazuje na cíl příslušných směrnic, který podle jeho názoru spočívá v tom, aby byly sblíženy právní řády členských států a chráněny nároky obětí dopravních nehod na náhradu škody. Vnitrostátní právní úprava, která je předmětem sporu, je neslučitelná s unijním právem v rozsahu, v němž omezuje tyto nároky na náhradu škody.

29.

Kromě toho V. Marques Almeida objasňuje, že nepřispěl k dopravní nehodě. Nehledě na to, že podle něj nebylo ani prokázáno, že k jeho zraněním nemuselo dojít, pokud by použil bezpečnostní pás. Upozorňuje na skutečnost, že řidič druhého vozidla neutrpěl žádná zranění, přestože nepoužil bezpečnostní pás. Za těchto okolností by mu utrpěná zranění neměla být přičítána jako jeho vlastní zavinění. V důsledku toho neexistuje důvod, proč by měl být nárok na náhradu škody odepřen.

30.

Jak portugalská, tak německá vláda a Komise zastávají názor, že příslušné směrnice nebrání ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení dotčené v projednávané věci. Odůvodňují to tím, že předmětné směrnice se vzhledem ke svému znění a normativnímu účelu nezaměřují na to, aby byla sblížena vnitrostátní ustanovení týkající se občanskoprávní odpovědnosti. Jejich cílem bylo naopak podpořit volný pohyb vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území Unie, jakož i osob cestujících v těchto vozidlech. Rovněž má být zajištěno rovné zacházení s poškozenými v rámci Unie. Za tímto účelem směrnice upravovaly, že zákonná odpovědnost musí být u vozidel s obvyklým stanovištěm v tuzemsku kryta pojištěním. Stanovují, na jaký typ škod a na jaký okruh poškozených se toto pojištění musí vztahovat.

31.

Tato úprava rozsahu krytí je odlišná od povinnosti k náhradě škody, kterou má pojištěnec vůči poškozenému na základě vnitrostátního práva upravujícího odpovědnost. Tato povinnost spadá do normativní pravomoci členských států. V souladu s tím vyplývá výlučně z vnitrostátního práva upravujícího odpovědnost, zda může být nárok poškozeného na náhradu škody odepřen nebo omezen na základě toho, že poškozený přispěl ke vzniku své vlastní škody. To Soudní dvůr již potvrdil v rozsudcích Carvalho Ferreira Santos ( 15 ) a Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio ( 16 ). Skutkové okolnosti případu v projednávané věci jsou také téměř totožné se skutkovými okolnostmi uvedených věcí. Skutkové okolnosti případu v projednávané věci se ale od skutkových okolností případů ve věcech Farrell ( 17 ) a Candolin a další ( 18 ) liší v rozsahu, v němž omezení povinnosti pojišťovací společností k náhradě škody vyplývá z občanskoprávní odpovědnosti, nikoli z práva pojištění občanskoprávní odpovědnosti, jako tomu bylo ve shora uvedených věcech. Portugalská a německá vláda, jakož i Komise se vzhledem k těmto okolnostem nedomnívají, že by bylo třeba se odchýlit od zásad vyplývajících z judikatury, které Soudní dvůr vypracoval v rozsudcích Carvalho Ferreira Santos, jakož i Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio.

32.

Jak bylo uvedeno úvodem, projednávaná věc dává Soudnímu dvoru možnost znovu zaujmout stanovisko ke vztahu mezi oběma právními oblastmi, které jsou rozhodné z hlediska prosazování nároků obětí dopravních nehod na náhradu škody, a to mezi právem pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a právem občanskoprávní odpovědnosti při dopravních nehodách. Je zřejmě třeba přezkoumat společné jmenovatele obou těchto právních oblastí, zvláště když nelze vyloučit, že pravidla stanovená unijním právem v harmonizované oblasti pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel mohou mít za určitých okolností vliv také na právo občanskoprávní odpovědnosti v členských státech. Tato otázka nabude významu právě v případech, kdy – jak naznačuje předkládající soud – existuje pravděpodobnost, že cíle sledované zákonodárcem Unie v souvislosti s přijetím směrnic týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel jsou zmařeny, což vyžaduje samostatný přezkum. Podstatou otázky vyvstalé v projednávané věci je, zda tato unijní právní úprava brání vnitrostátní právní úpravě, podle které v případě srážky dvou motorových vozidel, která nebyla zaviněna ani jedním z řidičů, může být odepřen nebo omezen nárok zraněného spolujezdce na náhradu škody, pokud se zjistí, že přispěl ke vzniku svých škod.

33.

Při posuzování této právní otázky bude Soudní dvůr muset zkoumat, zda lze použít jeho dosavadní judikaturu v této oblasti na věc v původním řízení, anebo zda bude třeba tuto judikaturu případně upřesnit. S cílem poskytnout Soudnímu dvoru užitečný základ pro jeho rozhodnutí svou analýzu rozčlením na tři oddíly: nejprve nastíním stručný přehled judikatury, v jehož rámci by měly být přiblíženy základy dotčené problematiky. Následně se budu zabývat otázkou, zda lze tuto judikaturu použít na projednávanou věc, přičemž nesmí být opomenuty zvláštnosti skutkového stavu v původním řízení. Na závěr se zaměřím na otázku, zda je vzhledem k závěrům, k nimž dospěji, žádoucí tuto judikaturu upřesnit nebo ji dokonce změnit.

34.

Na tomto místě bych ráda předeslala, že nejsem přesvědčena o tom, že existuje důvod pro odlišné právní posouzení projednávané věci od posouzení v rozsudcích Carvalho Ferreira Santos ( 19 ) a Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio ( 20 ). Domnívám se, že je nadále třeba trvat na zásadně přísném rozlišování mezi výše uvedenými právními oblastmi ( 21 ). Vzhledem ke skutečnosti, že předmětem harmonizace prováděné unijním zákonodárcem je pouze právo pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, právo občanskoprávní zákonné odpovědnosti při dopravních nehodách nesmí být v zásadě dotčeno. Jiné posouzení by bylo jen stěží možné sloučit s vůlí unijního zákonodárce. Potlačení vnitrostátní právní úpravy cestou poměrně širokého výkladu oblasti působnosti směrnic týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel lze vzít v úvahu, jen pokud je zjevné, že cíle, jichž chtěl zákonodárce přijetím těchto směrnic dosáhnout, jsou ohroženy rozporuplnými ustanoveními práva a praktikami. Že o tom v projednávané věci nemůže být ani řeč, ukazuje podobnost s věcí Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio, v níž Soudní dvůr považoval sporná portugalská ustanovení občanského práva za slučitelná s unijním právem.

35.

Předmětem věci Carvalho Ferreira Santos ( 22 ) byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal da Relação Porto, jejíž podstatou byla otázka, zda směrnice týkající se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel brání vnitrostátní občanskoprávní úpravě, která umožňuje, aby v případě spoluzavinění škody poškozeným byla odpovědnost rozdělena úměrně k podílu, jímž provozní nebezpečí vycházející z jednotlivých vozidel přispělo ke škodě, s tím důsledkem, že se tak sníží výše nároku osoby poškozené nehodou na náhradu škody vůči pojišťovně, s nímž tato osoba uzavřela smlouvu o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

36.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v rámci sporu mezi M. Carvalhem a pojišťovnou nabízející pojištění občanskoprávní odpovědnosti o úplné uhrazení majetkové a nemajetkové újmy, která vznikla v důsledku dopravní nehody. M. Carvalho, který jel v okamžiku nehody na motocyklu, utrpěl v důsledku srážky s osobním automobilem mozkově lebeční zranění. Občanskoprávní soud příslušný pro rozhodnutí o dané žalobě na náhradu škody konstatoval, že ani jeden z řidičů nehodu nezavinil. Vzhledem k tomu, že přetrvávaly pochybnosti ohledně podílu zavinění vozidel, která byla účastníky nehody, na vzniku škody, použil občanskoprávní soud čl. 506 odst. 2 Código Civil, který každému z řidičů přisuzoval 50 % podíl občanskoprávní odpovědnosti. Tento občanskoprávní soud rozhodl, že odpovědnost řidiče vozidla, které způsobilo škodu, měla být omezena úměrně podílu, jakým ke vzniku uvedené škody přispělo vozidlo poškozeného. Omezení této odpovědnosti vedlo k poměrnému omezení náhrady škody, která měla být poskytnuta poškozenému pojišťovnou nabízející pojištění občanskoprávní odpovědnosti na základě pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel ( 23 ).

37.

Ve svém stanovisku ze dne 7. prosince 2010 – na jehož obsah tímto odkazuji – jsem potvrdila slučitelnost předmětné občanskoprávní úpravy s unijním právem, a to v zásadě odůvodněním, že nespadá do působnosti příslušných směrnic ( 24 ). K tomuto závěru jsem dospěla tak, že jsem zjišťovala oblast působnosti příslušných směrnic cestou výkladu znění a účelu příslušných ustanovení směrnic. Přitom jsem konstatovala, že tyto směrnice sice upravují několik oblastí práva pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, ale jejich cílem není harmonizace vnitrostátních právních pravidel občanskoprávní odpovědnosti ( 25 ). Z toho jsem vyvodila závěr, že do působnosti směrnic nespadají ani hmotněprávní kritéria pro posouzení odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku dopravní nehody, ani rozsah odpovědnosti ( 26 ). Vzhledem ke skutečnosti, že sporné portugalské ustanovení je třeba z regulačně-systematického hlediska klasifikovat jako vnitrostátní právo upravující náhradu škody v občanskoprávních věcech, nemohlo na ně být nahlíženo tak, že spadá do působnosti směrnic ( 27 ).

38.

Dále jsem se ve svém stanovisku ( 28 ) podrobně vyjádřila k judikatuře Soudního dvora ve věcech Candolin a další ( 29 ) a Farrell ( 30 ), když jsem upozornila na zjevné rozdíly, které existovaly mezi uvedenými věcmi a věcí Carvalho Ferreira Santos. Jak jsem uvedla na konkrétních příkladech, skutkový a právní stav rozhodný ve naposled uvedené věci se v podstatných ohledech lišil od skutkového a právního stavu rozhodného ve věcech Candolin a další a Farrell, jelikož v nich šlo o slučitelnost ustanovení týkajícího se občanskoprávní odpovědnosti, nikoli o ustanovení práva pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, o které šlo ve věcech Candolin a další a Farrell ( 31 ). Za těchto okolností bylo podle mého názoru vyloučeno, aby se tato judikatura použila na věc Carvalho Ferreira Santos ( 32 ).

39.

Vzhledem k úvahám, které zde byly ve zkrácené podobě nastíněny, jsem Soudnímu dvoru navrhla, aby na předběžnou otázku odpověděl tak, že směrnice 72/166, 84/5 a 90/232 nebrání vnitrostátní občanskoprávní úpravě, která v takové situaci, jaká nastala ve věci v původním řízení, kdy došlo ke srážce vozidel, při níž žádnému z řidičů nebylo možné prokázat zavinění a jejímž následkem vznikla jednomu z řidičů škoda na zdraví nebo věcná škoda, vede k tomu, že se nárok poškozeného plynoucí z odpovědnosti za škodlivý následek snižuje paušálně o polovinu.

40.

Soudní dvůr se s tímto návrhem ztotožnil v rozsudku Carvalho Ferreira Santos ( 33 ). Přitom lze vypozorovat také vysoký stupeň shody v právní argumentaci, jak ukáži dále.

41.

Východiskem této argumentace bylo konstatování, že je třeba rozlišovat mezi povinností poskytnout pojistnou ochranu škodám způsobeným třetím osobám provozem motorových vozidel prostřednictvím pojištění občanskoprávní odpovědnosti na straně jedné a rozsahem jejich odškodnění na základě občanskoprávní odpovědnosti pojištěného na straně druhé. Prvně uvedená povinnost je totiž vymezena a zaručena právními předpisy Unie, zatímco rozsah odškodnění je upraven a zaručen především vnitrostátním právem ( 34 ). S přihlédnutím k rozsudkům Candolin a další ( 35 ) a Farrell ( 36 ) Soudní dvůr uvedl, že směrnice týkající se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel neusilují o harmonizaci režimů občanskoprávní odpovědnosti členských států a že za současného stavu práva Unie si mohou členské státy stanovit režim občanskoprávní odpovědnosti použitelný na nehody způsobené provozem vozidel ( 37 ). To platí zejména pro stanovení druhu občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel – tj. odpovědnost za zavinění, anebo odpovědnost za škodlivý následek – která má být kryta povinným pojištěním ( 38 ). Soudní dvůr však objasnil, že bez ohledu na toto vymezení jednotlivých aspektů právní úpravy mezi nimi přesto existuje souvislost, a to v rozsahu, v jakém jsou členské státy podle uvedených směrnic povinny zaručit, že občanskoprávní odpovědnost použitelná podle jejich vnitrostátního práva bude kryta pojištěním v souladu s ustanoveními uvedených tří směrnic ( 39 ).

42.

Pokud jde o pojetí výše uvedených kritérií uplatněných v rozhodnutí ve věci Candolin a jejich případného použití na projednávanou věc, Soudní dvůr zastával podobný názor, jaký jsem zastávala ve svém stanovisku. V okolnosti, že taková vnitrostátní občanskoprávní úprava odpovědnosti, jako je úprava obsažená v článku 506 Código Civil, upravuje rozdělení občanskoprávní odpovědnosti za škody vzniklé při srážce dvou motorových vozidel, pokud ji nezavinil žádný z řidičů, totiž ještě nespatřoval ohrožení užitečného účinku směrnic, jelikož tato právní úprava občanskoprávní odpovědnosti se nedotýká záruky upravené právem Unie, že režim občanskoprávní odpovědnosti, použitelný na základě vnitrostátního práva, bude krytý pojištěním v souladu s ustanoveními uvedených tří směrnic ( 40 ).

43.

S cílem podpořit svou argumentaci cestou systematického výkladu se Soudní dvůr opíral také o novější směrnice týkající se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, z jejichž ustanovení v podstatě vyplývá, že bez ohledu na obecné krytí škod na zdraví a věcných škod pojištěním občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel se odpovědnost a výše náhrady škody v případě dopravních nehod řídí režimem občanskoprávní odpovědnosti ( 41 ). Článek 1a třetí směrnice, který byl vložen směrnicí 2005/14 ( 42 ), například stanoví, že pojištění podle čl. 3 odst. 1 směrnice 72/166 kryje škodu na zdraví a věcnou škodu utrpěnou chodci, cyklisty a dalšími nemotorizovanými uživateli pozemních komunikací, kteří v důsledku nehody, jejímž účastníkem bylo motorové vozidlo, mají nárok na náhradu škody v souladu s vnitrostátními občanskoprávními předpisy. Toto ustanovení směrnice dále výslovně stanoví, že tím není dotčena ani občanskoprávní odpovědnost, ani výše náhrady škody. Soudní dvůr kromě toho odkazuje na článek 12 směrnice 2009/103, z něhož vyplývá, že krytím z povinného pojištění škod způsobených zvláštním kategoriím poškozených, zejména nemotorizovaným uživatelům pozemních komunikací a osobám cestujícím ve vozidle, není dotčena občanskoprávní odpovědnost ani výše náhrady škody.

44.

Vzhledem k předchozím úvahám Soudní dvůr rozhodl, že čl. 3 odst. 1 první směrnice, čl. 2 odst. 1 druhé směrnice a článek 1 třetí směrnice nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava obsažená v článku 506 Código Civil, která v případě, že v důsledku srážky vozidel vznikne škoda a žádnému z řidičů není možné přičíst zavinění, rozděluje odpovědnost ve vztahu k této škodě úměrně podílu každého vozidla na jejím vzniku a v případě pochybností v této otázce přisuzuje každému z řidičů stejný podíl na vzniku škody ( 43 ).

45.

Předmětem věci Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Supremo Tribunal de Justiça, v níž v podstatě žádal Soudní dvůr o objasnění, zda první, druhá a třetí směrnice musejí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která omezuje či vylučuje právo na poskytnutí náhrady škody poškozenému v rámci nehody, které se účastní motorové vozidlo, a to z důvodu, že se tento poškozený na vzniku škody částečně či výlučně podílel ( 44 ).

46.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi J. M. Ambrósiem Lavradorem a Olival Ferreira Bonifácio na jedné straně a pojišťovnou nabízející pojištění občanskoprávní odpovědnosti na druhé straně ve věci poskytnutí náhrady škody, kterou utrpěli žalobci v původním řízení v důsledku dopravní nehody, jejímiž účastníky bylo jejich nezletilé dítě, které jelo na kole, a vozidlo, jehož občanskoprávní odpovědnost měla být kryta pojištěním uzavřeným u výše uvedené pojišťovny ( 45 ). Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce byla žaloba na náhradu škody podaná rodiči zamítnuta jak v prvním stupni, tak v rámci odvolacího řízení s odůvodněním, že na vzniku nehody, při níž dítě zahynulo, nese vinu samotné dítě, jelikož jelo v protisměru a nedodržovalo pravidla přednosti v jízdě.

47.

Supremo Tribunal de Justiça měl pochybnosti ohledně slučitelnosti použitého režimu občanskoprávní odpovědnosti s judikaturou vydanou ve věci Candolin a rozhodl se požádat Soudní dvůr o objasnění otázky, zda článek 1 třetí směrnice brání tomu, aby portugalské občanské právo – zejména ustanovení čl. 503 odst. 1 a článků 504, 505 a 570 Código Civil – v případě dopravní nehody vyloučilo nebo omezilo právo nezletilého, který je sám poškozeným v rámci dopravní nehody, na poskytnutí náhrady škody pouze z toho důvodu, že se uvedený nezletilý na vzniku škody zčásti nebo dokonce výlučně podílel.

48.

Vzhledem k tomu, že stanovisko bylo předneseno již ve věci Carvalho Ferreira Santos, a věc Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio tak nepřináší žádné nové právní otázky, rozhodl se Soudní dvůr podle čl. 20 odst. 5 svého statutu rozhodnout věc po vyslechnutí generálního advokáta bez stanoviska.

49.

Rozsudkem Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio ( 46 ) Soudní dvůr rozhodl, že směrnice týkající se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel nebrání vnitrostátním ustanovením spadajícím pod právo občanskoprávní odpovědnosti, která na základě individuálního posouzení výlučného či částečného podílu poškozeného v rámci nehody na škodě, která mu vznikla, umožňují vyloučit či omezit právo tohoto poškozeného požadovat poskytnutí náhrady škody z titulu pojištění občanskoprávní odpovědnosti motorového vozidla, které se nehody účastnilo.

50.

Soudní dvůr se uchýlil k podobné právní argumentaci jako ve věci Carvalho Ferreira Santos. Nejprve zdůraznil potřebu rozlišovat mezi povinností poskytnout pojistnou ochranu škodám způsobeným třetím osobám provozem motorových vozidel prostřednictvím pojištění občanskoprávní odpovědnosti na straně jedné a rozsahem jejich odškodnění na základě občanskoprávní odpovědnosti pojištěného na straně druhé ( 47 ). Současně připomenul, že neexistuje-li unijní právní úprava, jejímž cílem je harmonizace, členské státy mohou stanovit režim občanskoprávní odpovědnosti použitelný na nehody způsobené provozem vozidel ( 48 ).

51.

Podobně jako ve věci Carvalho Ferreira Santos poukázal Soudní dvůr na rozdíl mezi věcí v původním řízení a případem posuzovaným ve věcech Candolin a další a Farrell. Na rozdíl od obou věcí uvedených naposledy bylo právo poškozených v rámci nehody na náhradu škody dotčeno nikoli z důvodu omezení pojistného krytí občanskoprávní odpovědnosti ustanoveními v oblasti pojištění, nýbrž z důvodu omezení občanskoprávní odpovědnosti pojištěného řidiče na základě použitelného režimu občanskoprávní odpovědnosti ( 49 ).

52.

Toto zjištění vycházelo z přezkumu příslušných vnitrostátních ustanovení. Jak Soudní dvůr dovodil z předkládacího rozhodnutí, ustanovení článků 503 a 504 portugalského Código Civil sice stanovila objektivní odpovědnost v případě dopravní nehody; avšak že v souladu s ustanovením článku 505 Código Civil byla odpovědnost za škodlivý následek stanovená v ustanovení čl. 503 odst. 1 vyloučena, jestliže bylo třeba přičíst nehodu poškozenému. Kromě toho, jestliže zavinění poškozeného přispělo ke vzniku či ke zvýšení škody, článek 570 portugalského Código Civil stanovil, že s ohledem na stupeň závažnosti tohoto zavinění nebude uvedené osobě náhrada škody přiznána vůbec či jí bude přiznána jen částečně ( 50 ). Soudní dvůr tato ustanovení práva chápal v tom smyslu, že zamýšlejí vyloučit odpovědnost řidiče vozidla, které se účastnilo nehody, za škodlivý následek pouze v případě, že je nehoda přičitatelná výlučně poškozenému. V případě zavinění poškozeného, které přispělo ke vzniku či ke zvýšení škody, která mu vznikla, bylo poskytnutí náhrady škody poškozenému dotčeno v rozsahu, který je přiměřený stupni závažnosti tohoto zavinění ( 51 ).

53.

Soudní dvůr se domníval, že na rozdíl od příslušných právních kontextů ve věcech Candolin a další, jakož i Farrell, neměly uvedené právní předpisy za následek, že by bylo v případě podílu poškozeného na škodě, která mu vznikla, automaticky vyloučeno nebo nepřiměřeným způsobem omezeno jeho právo, v konkrétním případě právo rodičů nezletilého dítěte, které zahynulo při střetu s motorovým vozidlem, když jelo na kole, na poskytnutí náhrady škody z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti řidiče vozidla, které se nehody účastnilo. Soudní dvůr z toho dovodil, že těmito právními předpisy tedy není dotčena záruka upravená právem Unie, že občanskoprávní odpovědnost určená na základě použitelného vnitrostátního práva musí být kryta pojištěním v souladu s třemi výše uvedenými směrnicemi ( 52 ).

54.

Jinak řečeno: v okolnosti, že podle vnitrostátního režimu občanskoprávní odpovědnosti lze poškozenému odepřít nárok na náhradu škody z důvodu, že se podílel na jejím vzniku, Soudní dvůr ještě nespatřoval ohrožení užitečného účinku směrnic, jelikož toto obecné zaručení občanskoprávního nároku, o něž usiluje unijní právo, pojištěním občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel zůstalo nedotčeno.

55.

Po přiblížení hlavních rysů dosavadní judikatury je třeba přezkoumat, zda z ní vyplývají závěry pro posouzení projednávané věci.

56.

Nejprve je však třeba učinit několik úvodních poznámek k rozsahu předmětu výkladu. Mezi uznávané pravomoci Soudního dvora patří také to, aby v případě potřeby upřesnil předběžnou otázku, nebo ji dokonce přeformuloval s cílem poskytnout předkládajícímu soudu co možná nejúplnější a nejužitečnější odpověď, která přispěje k rozhodnutí věci ( 53 ). Domnívám se, že je nezbytné předběžnou otázku upřesnit, neboť se zčásti zaměřuje i na výklad ustanovení článku 1a třetí směrnice, které se z důvodu jeho věcné i časové působnosti nepoužije na věc v původním řízení.

57.

Z hlediska věcné působnosti se toto ustanovení nepoužije, protože poškozený v původním řízení nespadá do relevantního okruhu chráněných osob. Toto ustanovení stanoví, že pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel kryje škodu na zdraví a věcnou škodu utrpěnou chodci, cyklisty a dalšími nemotorizovanými uživateli pozemních komunikací, kteří v důsledku nehody, jejímž účastníkem bylo motorové vozidlo, mají nárok na náhradu v souladu s vnitrostátními občanskoprávními předpisy. Ve sporu v původním řízení však jde o nárok na náhradu škody osoby cestující ve vozidle poškozené v důsledku nehody.

58.

Z hlediska časové působnosti se toto ustanovení nepoužije proto, že směrnice 2005/14, kterou bylo vloženo do třetí směrnice, byla přijata teprve 11. května 2005. Směrnice 2005/14 měla být podle svého čl. 6 odst. 1 provedena nejpozději do 11. června 2007. Jednotlivci se však mohou dovolávat ustanovení směrnic před vnitrostátními soudy zásadně až po uplynutí lhůty k provedení. Jak Soudní dvůr uvedl ve své judikatuře, členským státům nelze před uplynutím lhůty k provedení směrnice vytýkat, že ještě nepřijaly opatření k jejímu provedení do vnitrostátního práva ( 54 ). Vzhledem ke skutečnosti, že dopravní nehoda, které se týká věc v původním řízení, se udála již dne 12. června 2004, je možnost dovolat se tohoto ustanovení směrnice vyloučena.

59.

Vzhledem k tomuto závěru se výklad článku 1a třetí směrnice jeví jako irelevantní pro rozhodnutí ve věci. Soudní dvůr proto nemusí uvedené ustanovení pokládat za část předmětu výkladu. Předběžnou otázku je tedy třeba upřesnit v tom smyslu, že žádost o výklad se nevztahuje na předmětné ustanovení směrnice.

60.

Ve prospěch možnosti použití výše uvedené judikatury týkající se vztahu mezi vnitrostátním občanským právem a právem pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, které je vymezeno unijním právem, na věc v původním řízení lze podle mého názoru uvést řadu argumentů, které budou dále objasněny.

61.

Nejprve je třeba upozornit na to, že jak správně zdůrazňuje portugalská vláda ( 55 ) a Komise ( 56 ), Soudní dvůr již odpověděl na téměř totožnou předběžnou otázku ve věci Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio. Nejen proto má tedy tento rozsudek velký význam pro posouzení otázek, které vyvstaly v rámci projednávané věci. Tak jako v uvedené věci jde nakonec i zde o soulad směrnic a portugalské právní úpravy týkající se vyloučení odpovědnosti držitele vozidla za škodlivý následek v důsledku vlastního zavinění poškozeného. Jak vyplývá z předběžné otázky, jakož i z příslušných ustanovení Código Civil, umožňuje tato občanskoprávní úprava soudu, jenž má rozhodnout o nárocích na náhradu škody vzniklých v důsledku dopravní nehody, tyto nároky omezit, nebo dokonce odepřít, pokud zaviněné chování poškozeného přispělo ke vzniku nebo ke zhoršení škod. To vyplývá ze zásady portugalského občanského práva, podle které může mít zaviněné chování poškozeného vliv na výši náhrady škody. Podle stupně závažnosti zavinění to dokonce může vést k úplnému zániku nároku na náhradu škody.

62.

Dosavadní judikatura Soudního dvora ukazuje, že tato zásada vnitrostátního občanského práva je v zásadě v souladu s unijním právem, jelikož v obou uvedených rozsudcích byla uznána pravomoc členských států stanovit ve svých právních řádech jak snížení nároků na náhradu škody na polovinu ( 57 ), tak i jejich úplný zánik ( 58 ), pokud se to jeví odůvodněné. To je dáno především oddělením dvou oblastí práva uznaným Soudním dvorem, a to oblasti práva pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, která podléhá pravidlům obsaženým v unijním právu, a oblasti práva občanskoprávní odpovědnosti při dopravních nehodách, která se řídí pravidly obsaženými ve vnitrostátních právních předpisech. Vzhledem ke skutečnosti, že členské státy mohou stanovit zejména druh občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel ( 59 ), mohou v souladu s tím rovněž v rámci koncepce vnitrostátní právní úpravy stanovit, zda má zánik nároku záviset na případném zavinění poškozeného.

63.

Jak správně upozorňuje německá vláda ( 60 ), okolnost, že věc v původním řízení vykazuje určité zvláštnosti, není právně relevantní pro zodpovězení předběžné otázky. Tyto zvláštnosti nelze zohlednit ani jako argument ve prospěch odlišného posouzení. Mohly by mít vliv nanejvýš na právní kvalifikaci skutkového stavu podle vnitrostátních občanskoprávních předpisů. Konkrétně jde o skutečnost, že ve věci v původním řízení poškozený spolujezdec porušil zákonnou povinnost připoutat se bezpečnostním pásem, což může, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, podle portugalského práva představovat právně relevantní aspekt, který odůvodňuje výtku spoluzavinění poškozeného. To lze usuzovat zejména ze způsobu, jakým je formulována předběžná otázka.

64.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr je v konečném důsledku vázán výkladem vnitrostátních občanskoprávních předpisů v judikatuře portugalských soudů, neboť nemá pravomoc vykládat vnitrostátní právo ( 61 ) nebo posuzovat otázky skutkového stavu ( 62 ). V rámci postupu upraveného článkem 267 SFEU náleží výklad vnitrostátních předpisů a posouzení jejich dopadů výlučně předkládajícímu soudu ( 63 ). Z hlediska unijního práva je právní posouzení skutkového stavu ve výše uvedeném smyslu každopádně nenapadnutelné, neboť směrnice týkající se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel právě neusilují o harmonizaci režimů občanskoprávní odpovědnosti členských států. Pro účely projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je tak relevantní pouze závazné právní posouzení jednání – v podobě konání nebo opomenutí – jakožto spoluzavinění portugalskými soudy. Soudní dvůr se tedy nemusí zabývat tvrzeními V. Marquese Almeidy týkajícími se údajné nepřičitatelnosti vzniku škody na základě porušení povinnosti připoutat se bezpečnostním pásem ( 64 ).

65.

Jako relevantní argument ve prospěch jiného hodnocení daného právního stavu nelze hodnotit ani okolnost, že V. Marques Almeida tím utrpěl těžká zranění. Na tomto místě lze připomenout, že v rámci skutkového stavu posuzovaného ve věci Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio vedlo jednání, které bylo hodnoceno jako zaviněné, dokonce k usmrcení poškozeného. Ani přes závažnost utrpěné škody Soudní dvůr neviděl důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury. Za těchto okolností musí být tvrzení V. Marquese Almeidy v tomto ohledu zamítnuta jako irelevantní pro účely řízení o projednávané věci.

66.

Jako další zvláštnost byla uvedena okolnost, že jedno ze zúčastněných vozidel nebylo v okamžiku nehody pojištěno. Není však zřejmé, do jaké míry by tato okolnost mohla být významná z hlediska posouzení právního stavu, zvláště když má V. Marques Almeida možnost žalovat kromě pojišťovny druhého zúčastněného vozidla také vlastníka nepojištěného vozidla, jeho řidiče a záruční fond, kteří by mohli nést odpovědnost k náhradě škody společně a nerozdílně, jelikož jde o objektivní odpovědnost. Sám předkládající soud na to upozorňuje ve své předběžné otázce.

67.

Dále je namístě objasnit, že okolnost, že ve věci v původním řízení nejde o náhradu škody řidiči, jako tomu bylo ve věci Carvalho Ferreira Santos, jakož i ve věci Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio, nýbrž o náhradu škody spolujezdci, nehovoří v neprospěch možnosti použít uvedenou judikaturu na projednávanou věc. Nejprve je třeba připomenout, že pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel zásadně kryje škody na zdraví „všech osob cestujících ve vozidle“, a tudíž i škody utrpěné spolujezdcem, jak vyplývá ze znění článku 1 třetí směrnice. Ochrana spolujezdce je tedy z hlediska práva pojištění srovnatelná s ochranou jakéhokoli jiného účastníka silničního provozu, který řídí vozidlo. Tato unijní právní úprava, která usiluje o zajištění vysoké úrovně pojistné ochrany všech účastníků silničního provozu, se však v konečném důsledku netýká otázky případného omezení nároku osoby cestující ve vozidle na náhradu škody až po jeho úplný zánik podle právních předpisů o občanskoprávní odpovědnosti. Potud neexistují žádné zvláštnosti pro určení rozsahu náhrady škody. Jak správně upozorňuje Komise ( 65 ), k tomuto závěru směřovaly i úvahy Soudního dvora týkající se článku 1a směrnice 2005/14 a článku 12 směrnice 2009/103 uvedené rozsudku Carvalho, avšak se zřetelem k ochraně jiných kategorií účastníků silničního provozu. Je tedy třeba konstatovat, že postavení poškozeného jako spolujezdce nemá samo o sobě žádný vliv na posouzení projednávané věci.

68.

Je-li – jako v původním sporu – nepochybné, že zánik nároku poškozeného na náhradu škody je v konečném důsledku způsoben výhradně vyloučením občanskoprávní odpovědnosti, pak neexistuje ani možnost čerpat z podobností k věcem Candolin a další a Farrell, na které předkládající soud také odkazuje s cílem odůvodnit svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Na rozdíl od případu, který byl posuzován v rozsudcích vydaných v těchto věcech, totiž ve věci v původním řízení nárok na náhradu škody V. Marquese Almeidy jakožto poškozeného v důsledku nehody není dotčen z důvodu omezení pojistného krytí z titulu občanskoprávní odpovědnosti na základě právních předpisů v oblasti pojištění.

69.

Na rozdíl od právních rámců posuzovaných ve věcech Candolin a další a Farrell nemají portugalské právní předpisy diskutované v projednávané věci za následek, že by bylo v případě podílu poškozeného na škodě, která mu vznikla, automaticky vyloučeno nebo nepřiměřeným způsobem omezeno jeho právo na poskytnutí náhrady škody z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti řidiče vozidla, které se nehody účastnilo. Těmito právními předpisy není dotčena záruka upravená právem Unie, že občanskoprávní odpovědnost, určená na základě použitelného vnitrostátního práva, musí být kryta pojištěním v souladu se směrnicemi týkajícími se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

70.

Jelikož projednávaná věc vykazuje se zřetelem na právní problematiku výraznou podobnost s věcmi Carvalho Ferreira Santos, jakož i Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio nabízí se možnost použití této judikatury. V souladu s tím by měl Soudní dvůr také rozhodnout, že směrnice týkající se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel nebrání vnitrostátní právní úpravě občanskoprávní odpovědnosti, podle které v případě srážky dvou motorových dvou vozidel, která nebyla zaviněna ani jedním z řidičů, může být odepřen nebo omezen nárok zraněné osoby cestující v jednom z vozidel na náhradu škody, protože se podílela na vzniku svých škod.

71.

Tento přezkum ukázal, že směrnice přijaté za účelem harmonizace v oblasti pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel splňují svůj legislativní účel, kterým je zajistit, aby byla odpovědnost za provoz vozidel kryta pojištěním. Nemají však žádný vliv na rozsah občanskoprávní odpovědnosti, jelikož neusilují o harmonizaci vnitrostátních předpisů týkajících se občanskoprávní odpovědnosti. Za těchto okolností je za současného stavu práva Unie třeba v jednotlivých případech akceptovat odlišné odpovědi vyplývající z občanskoprávních řádů členských států ( 66 ), pokud jde o výši nároků na náhradu škody příslušejících poškozeným v důsledku dopravních nehod, jako je V. Marques Almeida. Sbližování těchto právních předpisů nepřímo cestou extenzivního výkladu směrnic je zřejmě nemožné, aniž tím dojde k zásahu do pravomocí unijního zákonodárce, který se dosud takové harmonizaci vědomě vyhýbal. Kdyby byla harmonizace právních předpisů týkajících se občanskoprávní odpovědnosti pokládána za nezbytnou, takový postup by rovněž nebyl žádoucí, zvláště když se nelze vyhnout opatrně prováděnému sbližování občanského práva ( 67 ) samotným unijním zákonodárcem, tak jak ukazuje několik aktuálních příkladů ( 68 ).

72.

Vzhledem k předchozím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Tribunal da Relação de Guimarães odpověděl takto:

„Článek čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, čl. 2 odst. 1 směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a článek 1 směrnice Rady 90/232/EHS ze dne 14. května 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel mají být vykládány tak, že nebrání vnitrostátní právní úpravě občanskoprávní odpovědnosti, podle které v případě srážky dvou motorových dvou vozidel, která nebyla zaviněna ani jedním z řidičů, může být odepřen nebo omezen nárok zraněné osoby cestující v jednom z vozidel na náhradu škody, protože se podílela na vzniku svých škod.“