STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILA JÄÄSKINENA
přednesené dne 7. července 2011(1)
Věc C‑140/10
Greenstar-Kanzi Europe NV
proti
Jeanu Hustinovi,
Jo Goossensovi
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hof van Cassatie (Belgie)]
„Režim ochrany odrůdových práv Společenství – Držitel – Licenční smlouva – Porušení licenční smlouvy oprávněným uživatelem ve vztazích se třetími stranami – Žaloba týkající se protiprávního jednání podaná proti třetí straně – Zásada vyčerpání práv“
I – Úvod
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hof van Cassatie (Belgie) se týká výkladu nařízení Rady (ES) č. 2100/94 ze dne 27. července 1994 o odrůdových právech Společenství(2), ve znění nařízení Rady (ES) č. 873/2004 ze dne 29. dubna 2004(3).
2. Soudní dvůr se musí v této věci vyjádřit ke specifickým problémům souvisejícím s režimem odrůdových práv Společenství v obecnějším rámci duševního vlastnictví a zejména s rozdílem mezi odlišným režimem ochrany upraveným v uvedeném nařízení pro rozmnožovací materiál (v tomto případě jabloně Nicoter) na jedné straně a pro sklizený materiál (v tomto případě jablka Kanzi) na straně druhé.
3. Soudní dvůr má zodpovědět otázku, zda se držitel odrůdového práva Společenství může dovolávat svých výlučných práv podle nařízení č. 2100/94, aby mohl proti třetí straně podat žalobu týkající se protiprávního jednání, nebo zda je třeba naopak považovat jeho práva za vyčerpaná, pokud oprávněný uživatel prodal třetí straně materiál odrůdy, která je předmětem ochrany Společenství, aniž této straně uložil omezení, která měla být uložena podle licenční smlouvy uzavřené mezi oprávněným uživatelem a držitelem odrůdových práv Společenství.
II – Právní rámec
A – Úmluva UPOV z roku 1991
4. Na mezinárodní úrovni je ochrana odrůdových práv předmětem úmluvy podepsané dne 2. prosince 1961 a revidované v roce 1991 (dále jen „úmluva UPOV z roku 1991“). Evropské společenství přistoupilo k této úmluvě v roce 2005(4). Právní úprava Společenství vychází ve velké míře z ustanovení této úmluvy.
B – Nařízení č. 2100/94
5. Čtrnáctý bod odůvodnění nařízení č. 2100/94 zní takto:
„vzhledem k tomu, že účinek odrůdového práva Společenství má být jednotný na celém území Společenství, musí být úkony, které podléhají souhlasu držitele, přesně vymezeny; že tak bude sice na jedné straně rozsah ochrany ve srovnání s většinou vnitrostátních systémů rozšířen na určitý materiál odrůdy, aby se přihlédlo k obchodům přes země mimo Společenství, kde tato ochrana není; že se však musí zajistit zavedení zásady vyčerpání práv, aby nebyla ochrana neodůvodněně nadměrná“.
6. Článek 11 odst. 1 nařízení č. 2100/94 stanoví:
„Nárok na odrůdové právo Společenství přísluší osobě, která odrůdu vyšlechtila nebo objevila a vyvinula, popřípadě jejímu právnímu nástupci; tato osoba a její právní nástupce jsou dále uváděni jako „šlechtitelé“.
7. Článek 13 odst. 1 až 3 uvedeného nařízení stanoví:
„1. Odrůdové právo Společenství má ten účinek, že úkony uvedené v odstavci 2 je oprávněn provádět pouze držitel nebo držitelé odrůdového práva Společenství, dále jen „držitel“.
2. Aniž jsou dotčeny články 15 a 16, vyžadují souhlas držitele níže uvedené úkony, pokud jde o složky odrůdy nebo sklizený materiál chráněné odrůdy – obě dále uváděné jako „materiál“:
a) produkce nebo reprodukce (množení);
b) úprava za účelem množení;
c) nabízení k prodeji;
d) prodej nebo jiné uvedení do oběhu;
e) vývoz ze Společenství;
f) dovoz do Společenství;
g) uschování za některým z účelů uvedených v písmenech a) až f).
Držitel může svůj souhlas učinit závislým na podmínkách a omezeních.
3. Odstavec 2 se použije na sklizený materiál pouze tehdy, byl-li získán tím, že složky chráněné odrůdy byly použity bez souhlasu, a pokud držitel ve spojitosti s uvedenými složkami odrůdy neměl dostatek příležitosti uplatnit své právo.“
8. Článek 16 nařízení č. 2100/94 nazvaný „Vyčerpání odrůdových práv Společenství“ stanoví:
„Odrůdové právo Společenství se nevztahuje na úkony týkající se materiálu z chráněné odrůdy […], který byl předán třetí straně držitelem nebo s jeho souhlasem na jiném místě [kdekoli ve] Společenství, nebo materiálu pocházejícího z uvedeného materiálu, ledaže tyto úkony:
a) zahrnují další množení dotyčné odrůdy, s výjimkou případu, kdy takové množení bylo zamýšleno při odevzdání
nebo
b) zahrnují vývoz složek odrůdy do třetí země, kde odrůdy rostlinného rodu nebo rostlinného druhu, ke kterým odrůda náleží, nejsou chráněny, s výjimkou případu, kdy je vyvážený materiál určen ke konečné spotřebě.“
9. Článek 27 uvedeného nařízení, nazvaný „Smluvní užívací práva“ stanoví:
„1. Odrůdová práva Společenství mohou být úplně nebo zčásti předmětem smluvně vymezených užívacích práv. Užívací právo může být výlučné nebo nevýlučné.
2. Proti oprávněnému uživateli, který porušil omezení užívacího práva podle odstavce 1, může držitel uplatnit odrůdové právo Společenství.“
10. Článek 94 nařízení č. 2100/2004, nazvaný „Protiprávní jednání“, zní takto:
„1. Kdo:
a) ohledně odrůdy, které bylo uděleno odrůdové právo Společenství, provede úkony uvedené v čl. 13 odst. 2, aniž by k tomu byl oprávněn, nebo
[…]
může být držitelem žalován za protiprávní jednání nebo o zaplacení přiměřené náhrady nebo oboje.
2. Kdo jedná úmyslně nebo z nedbalosti, je držiteli povinen kromě toho nahradit další škody vzniklé z protiprávního jednání. V případě mírné nedbalosti se může tento nárok snížit v souladu se stupněm této mírné nedbalosti, avšak nikoli pod výši výhody, která vznikla porušiteli z protiprávního jednání.“
11. Článek 104 nařízení č. 2100/94 nazvaný „Právo podat žalobu týkající se protiprávního jednání“ zní následovně:
„1. Žalobu týkající se protiprávního jednání může podat držitel. Oprávněný uživatel může podat žalobu týkající se protiprávního jednání, pokud tyto žaloby nejsou výslovně vyloučeny smlouvou s držitelem, v případě výlučného užívacího práva nebo Úřadem podle článku 29 nebo čl. 100 odst. 2.
2. Každý oprávněný uživatel se může za účelem náhrady připojit k žalobě týkající se protiprávního jednání podané držitelem.“
III – Spor v původním řízení a předběžné otázky
12. Skutkový stav sporu v původním řízení mezi společností Greenstar-Kanzi Europe NV (dále jen „GKE“) na jedné straně a J. Hustinem a J. Goossensem na straně druhé, který byl předložen Hof van Cassatie, lze shrnout následovně(5):
A – Společnosti Nicolaï NV a Better3fruit NV
13. Nejprve popíši situaci u oněch dvou společností, které nejsou účastnicemi sporu v původním řízení.
14. Společnost Nicolaï NV (dále jen „Nicolaï“) je šlechtitelkou nové odrůdy jabloní Nicoter. Pouze tato odrůda plodí jablka, která jsou uváděna do oběhu pod ochrannou známkou Kanzi, pokud dostačují určitým jakostním požadavkům(6). K zabránění rozmělnění jakosti odrůdy a ochranné známky byl zaveden systém, který odpovídá selektivní distribuční síti a zahrnuje soubor povinností obsahující omezení vztahující se na pěstování stromu, tak i pěstování, uchovávání, třídění a obchodní distribuci plodů.
15. Žádost o ochranu odrůdy jabloní Nicoter podaná dne 27. dubna 2001 společností Nicolaï byla zveřejněna dne 15. června 2001 v Úředním věstníku Odrůdového úřadu Společenství.
16. Ochrana odrůdových práv spojená s touto žádostí byla dne 3. září 2002 převedena společností Nicolaï na společnost Better3fruit NV (dále jen „Better3fruit“).
17. Better3fruit je tedy držitelkou odrůdových práv Společenství přiznaných stromům odrůdy Nicoter.
18. Společnost Better3fruit je také majitelkou ochranné známky jablek Kanzi.
19. V roce 2003 uzavřely společnosti Better3fruit a Nicolaï licenční smlouvu (dále jen „licenční smlouva“)(7), kterou bylo společnosti Nicolaï poskytnuto výlučné právo na šlechtění jabloní odrůdy Nicoter a jejich uvádění na trh.
20. Licenční smlouva stanoví, že společnost Nicolaï „[…] nepřevede nebo neprodá licencovaný produkt, jestliže dotčený smluvní partner neuzavře předem písemnou šlechtitelskou licenční smlouvu obsaženou v příloze 6 (v případě šlechtitele) nebo prodejní licenční smlouvu obsaženou v příloze 7 (v případě obchodního partnera)“.
21. Licenční smlouva z roku 2003 mezi společnostmi Better3fruit a Nicolaï byla rozvázána dne 20. ledna 2005.
B – Spor v původním řízení mezi společností GKE a J. Hustinem a J. Goossensem
22. K určitému datu, které je mezi účastníky původního řízení sporné, získala společnost GKE pro jabloně Nicoter výlučná užívací práva vyplývající z ochrany odrůdových práv. Společnost GKE se tak stala namísto společnosti Nicolaï oprávněným uživatelem(8).
23. Dne 24. prosince 2004 prodala společnost Nicolaï 7 000 jabloní odrůdy Nicoter J. Hustinovi. V rámci tohoto obchodu se J. Hustin nezavázal k dodržování žádných zvláštních pokynů ohledně pěstování jablek Kanzi a prodeje sklizně.
24. Dne 4. prosince 2007 bylo zjištěno, že J. Goossens prodával jablka s označením Kanzi. Jak se ukázalo, tato jablka mu dodal J. Hustin.
25. V návaznosti na to podala GKE proti J. Hustinovi a J. Goossensovi žalobu. Dne 29. ledna 2008 konstatoval předseda rechtbank van koophandel te Antwerpen (Belgie) v řízení o předběžném opatření, že J. Hustin a J. Goossens porušili odrůdová práva společnosti GKE. Jo Goossens údajně navíc porušil i ochranu přiznanou ochranné známce Kanzi.
26. Toto rozhodnutí pozměnil rozsudkem ze dne 24. dubna 2008 hof van beroep te Antwerpen. Tento soud rozhodl, že se J. Hustin ani J. Goossens nedopustili porušení odrůdových práv společnosti GKE ani porušení jejích práv z ochranné známky, neboť omezení převzatá do licenční smlouvy nebylo možné vůči J. Hustinovi a J. Goossensovi uplatňovat.
27. Proti tomuto rozsudku hof van beroep te Antwerpen podala společnost GKE kasační opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že měl Hof van Cassatie pochybnosti ohledně významu pravidla o vyčerpání práv uvedeného v článku 16 nařízení č. 2100/94, rozhodl o přerušení řízení a položil Soudnímu dvoru následující dvě předběžné otázky:
„1) Má být článek 94 nařízení [č. 2100/94], […], ve spojení s čl. 11 odst. 1, čl. 13 odst. 1 až 3, články 16, 27 a článkem 104 nařízení [č. 2100/94] vykládán v tom smyslu, že držitel nebo oprávněný uživatel mohou podat žalobu týkající se protiprávního jednání proti tomu, kdo provádí úkony týkající se materiálu, který mu byl prodán nebo na něj byl převeden oprávněným uživatelem, pokud v rámci prodeje tohoto materiálu nebyla dodržena omezení sjednaná podle licenční smlouvy uzavřené mezi oprávněným uživatelem a držitelem odrůdového práva Společenství?
2) Bude-li první otázka zodpovězena kladně, má pro posouzení protiprávního jednání význam určit, zda osoba, která provádí výše uvedené úkony, znala či měla znát omezení obsažená v licenční smlouvě?“
28. Ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce odkázal Hof van Cassatie na judikaturu Soudního dvora k vyčerpání práv držitele ochranné známky a vznesl zejména otázku, zda má být vyčerpání práv spojených s odrůdovými právy Společenství, vzhledem ke zvláštním znakům ochrany odrůdových práv, vykládáno restriktivně.
29. Písemná vyjádření předložili společnost GKE, J. Hustin a J. Goossens, jakož i španělská vláda a Evropská komise. Žádná ze stran nepožádala o konání jednání.
30. Ke sporu v původním řízení, je třeba nejprve uvést, že předkládací rozhodnutí neupřesnilo, zda společnost Better3fruit podala žalobu proti společnosti Nicolaï, která opomněla zavázat J. Hustina(9) k povinnosti dodržovat licenční podmínky. Mezi společností GKE a J. Hustinem zjevně neexistuje žádný smluvní vztah.
IV – Analýza
A – K první předběžné otázce
1. Úvodní poznámky
31. Svou první otázkou žádá předkládající soud o upřesnění rozsahu vyčerpání odrůdových práv v případě uzavření smluv týkajících se materiálu, který oprávněný uživatel prodal nebo převedl na třetí osobu a porušil při tom omezení upravená v licenční smlouvě uzavřené mezi ním a držitelem odrůdových práv.
32. Nařízení č. 2100/94 dalo dosud podnět pouze k několika málo žádostem o rozhodnutí o předběžné otázce(10). Novými otázkami pro Soudní dvůr jsou především rozsah práv držitele a vyčerpání odrůdových práv Společenství.
33. Je nutno poukázat na to, že nařízení č. 2100/94 upravuje různé úrovně ochrany.
34. Existuje v první řadě „primární“ ochrana, která podle čl. 13 odst. 2 nařízení č. 2100/94 pokrývá složky odrůdy. Na sklizený materiál se pak vztahuje „sekundární“ ochrana, která, ačkoli je rovněž zmíněna v uvedeném čl. 13 odst. 2, je výrazně omezena jeho třetím odstavcem(11). Přestože tedy složky odrůdy a sklizený materiál spadají pod pojem „materiál“(12) ve smyslu uvedeného čl. 13 odst. 2, ochrana obou těchto kategorií se nicméně liší.
35. Nařízení č. 2100/94 zavádí širší ochranu pro složky odrůdy (v projednávaném případě jabloně) než sklizené produkty (v tomto případě jablka)(13). Souhlas držitele se tak vyžaduje pro uvádění jabloní, jakožto složek odrůdy podle čl. 13 odst. 2, do oběhu, avšak pokud jde o jablka jakožto sklizený materiál, vyžaduje se takový souhlas pouze v případech upravených v čl. 13 odst. 3. Toto zásadní rozlišování v oblasti odrůdových práv je ještě zřetelnější v úmluvě UPOV z roku 1991(14).
36. Pokud jde o situaci J. Goossense, který prodával jablka Kanzi, tedy sklizený materiál, je nutno poznamenat, že k prodeji nebo jinému uvedení do oběhu se vyžaduje souhlas držitele odrůdových práv pouze tehdy, pokud byl sklizený materiál získán tím, že složky chráněné odrůdy byly použity bez souhlasu a pokud držitel ve spojitosti s uvedenými složkami odrůdy neměl dostatek příležitosti uplatnit své právo.
2. K zásadě vyčerpání práv duševního vlastnictví
37. I když se konkrétní obsah zásady vyčerpání práv v jednotlivých oblastech práva duševního vlastnictví liší, je základním pravidlem evropského práva duševního vlastnictví. Z této zásady vyplývá, že pokud měl držitel práva možnost při prvním uvedení do oběhu využít hospodářskou hodnotu svého výlučného práva ke zboží, které je předmětem ochrany, nacházejí se tyto výrobky ve volném oběhu(15).
38. V unijním právu byla tato zásada původně formulována judikaturou Soudního dvora k volnému pohybu zboží a pravidlům hospodářské soutěže, nicméně i unijní legislativní akty upravující jednotlivá práva z oblasti duševního vlastnictví obsahují zpravidla ustanovení, která tuto zásadu vyjadřují(16). Judikatura k zásadě vyčerpání práv se sice týká hlavně ochranných známek, ale bylo o této problematice pojednáno i v jiných případech(17).
39. Unijní legislativní akty zakotvující zásadu vyčerpání práva duševního vlastnictví stanoví, že právo je vyčerpáno, pokud předměty, na které se dotyčné právo vztahuje, byly držitelem práva nebo s jeho souhlasem uvedeny na trh kdekoli v Evropské unii. Dotyčná ustanovení navíc obvykle definují případy, ve kterých k vyčerpání nedochází.
40. Tyto legislativní akty dále často obsahují ustanovení o smluvních licencích k užívání. Článek 27 nařízení č. 2100/94 například upravuje možnost udělení licence k užívání odrůdových práv. Tyto akty navíc držitele opravňují k uplatnění svých vlastnických práv proti oprávněnému uživateli, který poruší některou z podmínek nebo omezení sjednaných v licenční smlouvě(18).
41. Režim ochrany odrůdových práv Společenství se v několika ohledech zjevně podobá patentové ochraně. Vzhledem k chybějící judikatuře v této oblasti a údajům z předkládacího rozhodnutí je však třeba vycházet ze srovnání s právem ochranných známek.
42. V oblasti práva ochranných známek byla otázka vyčerpání analyzována především v rozsudku Peak Holding(19). V dané věci posuzoval velký senát Soudního dvora následky nedodržení zákazu následného prodeje v případě kupní smlouvy na zboží označené ochrannou známkou, která byla uzavřena mezi majitelem ochranné známky a subjektem usazeným v Evropském hospodářském prostoru (EHP). Podle Soudního dvora se tento zákaz následného prodeje dotýká pouze vztahů mezi stranami této smlouvy. Uvedené ustanovení proto nevylučuje uvedení zboží na trh ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice 89/104, a nebrání tudíž vyčerpání majitelova výlučného práva v případě následného prodeje v EHP v rozporu s tímto zákazem.
43. Později vydaný rozsudek tento přístup zjevně nenásleduje. V rozsudku Copad první senát Soudního dvora posuzoval následky nedodržení ustanovení licenční smlouvy o luxusních výrobcích. Soudní dvůr uvedl, že uvedení výrobků označených ochrannou známkou na trh oprávněným uživatelem, který při něm nedodrží některou klauzuli licenční smlouvy, je učiněno bez souhlasu majitele ochranné známky, pokud se zjistí, že tato klauzule odpovídá některému z ustanovení uvedených v čl. 8 odst. 2 směrnice 89/104(20).
44. V projednávané věci několik účastníků řízení z uvedeného rozsudku Copad vyvodilo, že mezi výkladem účinků licenčních smluv uvedených v čl. 27 odst. 2 nařízení č. 2100/94 a vyčerpáním upraveným v článku 16 tohoto nařízení existuje souvislost. Článek 27 odst. 2 nařízení č. 2100/94 však na rozdíl od čl. 8 odst. 2 směrnice 89/104 neobsahuje taxativní výčet smluvních ustanovení, jejichž nedodržení ze strany oprávněného uživatele by držiteli odrůdového práva umožnilo uplatňovat nároky, které z těchto práv vyplývají.
45. Společnost GKE patrně dochází k závěru, že k vyčerpání nemůže dojít, pokud oprávněný uživatel porušil jakoukoli podmínku nebo jakékoli omezení sjednané v licenční smlouvě, protože v takovém případě chybí souhlas držitele ochrany k předání materiálu z chráněné odrůdy třetí straně. Komise zastává názor, že vyčerpání práv může zabránit pouze porušení některé z podmínek nebo některého omezení ze strany oprávněného uživatele týkajících se úkonů, které podle čl. 13 odst. 2 nařízení č. 2100/94 vyžadují souhlas držitele.
46. Tato věc se bezprostředně netýká výkladu směrnice 89/104, ačkoli je zmíněna v předkládacím rozhodnutí. Zde musím nicméně poznamenat, že se neztotožňuji s výkladem Soudního dvora podaným ve výše uvedené věci Copad.
47. Zaprvé mám za to, že ustanovení unijních legislativních aktů, která držiteli umožňují uplatnění jeho práva duševního vlastnictví vůči oprávněnému uživateli, neobsahují žádnou možnost uplatnění tohoto práva v souvislosti s vyčerpáním rovněž vůči třetí straně. Tato otázka je upravena ve zvláštním ustanovení(21).
48. Zadruhé tato ustanovení mají podle mého názoru držiteli práva umožnit, aby uplatnil vůči oprávněnému uživateli prostředky právní ochrany upravené v dotyčném legislativním aktu, které jsou vlastní právu duševního vlastnictví a které překračují rámec ochrany podle obecného smluvního práva(22).
49. Zatřetí mám za to, že výklad, který váže pojem souhlasu držitele práva v rámci vyčerpání vůči třetím stranám na smluvní podmínky, které mají nutně relativní účinek, omezuje hospodářskou soutěž a volný pohyb zboží takovým způsobem, který je stěží slučitelný s judikaturou Soudního dvora, což se především týká možnosti uplatnit vůči třetím stranám územní omezení uložená oprávněnému uživateli.
50. I kdyby Soudní dvůr zamýšlel následovat přístup, který v souvislosti se směrnicí 89/104 zjevně přijal ve výše uvedeném rozsudku Copad, bylo by to v rozporu se zněním relevantních článků nařízení č. 2100/94 – tedy článků 16 a 27 tohoto nařízení – které se odchyluje od znění článků 7 a 8 směrnice 89/104.
51. Jak jsem již konstatoval, čl. 27 odst. 2 nařízení č. 2100/94 neobsahuje žádný výčet podmínek nebo omezení, které může držitel uplatňovat vůči oprávněnému držiteli(23).
52. Kdyby Soudní dvůr následoval přístup navržený Komisí, mělo by to za následek, že by porušení některé z podmínek či některého z omezení, pokud jde o úkony uvedené v čl. 13 odst. 2 nařízení č. 2100/94, bránilo vyčerpání práv držitele z důvodu jeho chybějícího souhlasu(24). Pokud by se tedy licenční smlouva týkala ochrany Společenství ve smyslu čl. 27 odst. 1 tohoto nařízení, mohla by být tato ustanovení namítána vůči třetím stranám. To je však podle mého názoru ztěží slučitelné se čtrnáctým bodem odůvodnění nařízení č. 2100/94, podle kterého musí zavedení zásady vyčerpání práv zajistit, aby ochrana nebyla neodůvodněně nadměrná.
53. Vyloučení vyčerpání je totiž vázáno na přísné podmínky podle článku 16 nařízení č. 2100/94 a týká se především případů dalšího nedovoleného množení. Kromě toho úkon, který vede k vyčerpání, se vztahuje k předání materiálu chráněné odrůdy držitelem či s jeho souhlasem třetí straně.
54. Odrůdová práva Společenství se proto nevztahují na úkony, které se týkají materiálu chráněné odrůdy (nebo materiálu odvozeného z uvedeného materiálu), který byl předán třetí straně držitelem či s jeho souhlasem kdekoli ve Společenství, ledaže tyto úkony zahrnují další množení dotyčné odrůdy, které nebylo při předání materiálu zamýšleno.
55. Ochrana je tedy podle článku 16 nařízení č. 2100/94 vyčerpána, jakmile došlo k předání materiálu třetí straně, kromě případu, kdy dotyčná třetí strana rozmnoží odrůdu bez předchozího souhlasu.
56. Ačkoli je na předkládajícím soudu, aby toto hledisko ověřil, poznamenávám, že podle tvrzení společnosti GKE poskytla společnost Better3fruit podle licenční smlouvy ze dne 8. listopadu 2001 společnosti Nicolaï výlučné právo šlechtit a prodávat jabloně Nicoter, jakož i užívání s nimi spojených práv.
57. Domnívám se, že skutečnost, že společnost Nicolaï porušila své povinnosti, kterými měla být zajištěna selektivita pěstování jablek Kanzi a jejich uvádění na trh, tím, že od svých smluvních partnerů nevyžadovala předchozí uzavření šlechtitelské licenční smlouvy a případně prodejní licenční smlouvy(25), neumožňuje dospět k závěru, že společnost Nicolaï předala materiál chráněné odrůdy bez souhlasu držitele. Společnost Better3fruit udělením licence výslovně oprávnila společnost Nicolaï k prodeji jabloní Nicoter. Tímto postoupením práv na uvedení chráněného materiálu do oběhu společnosti Nicolaï využila společnost Better3fruit hospodářskou hodnotu svého výlučného práva. Jestliže Nicolaï nesplní smluvní povinnosti, které má vůči společnosti Better3fruit, je to právě tato posledně uvedená společnost, a nikoli třetí strana, která musí nést z toho plynoucí následky. Mám za to, že porušení podmínek, za kterých byl předem udělen souhlas, nelze právně postavit na roveň s chybějícím souhlasem, který lze namítat vůči třetím stranám.
58. Pokud jde o působnost článku 94 nařízení č. 2100/94, je pravda, že odkazuje pouze na čl. 13 odst. 2 tohoto nařízení. Tento článek však musí být nutně vykládán ve spojení s čl. 13 odst. 3(26), jelikož se odstavec 2 tohoto článku použije na sklizený materiál, v daném případě na jablka, pouze jsou-li splněny podmínky uvedené v odst. 3.
59. Vzhledem k výše uvedenému navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první otázku odpověděl záporně.
60. Druhá otázka byla položena subsidiárně, pro případ, že by Soudní dvůr na první otázku odpověděl kladně. Vzhledem k tomu, že na první otázku navrhuji zápornou odpověď, zformuluji následující úvahy ke druhé otázce pouze pro doplnění.
B – Ke druhé předběžné otázce
61. Svou druhou otázkou se Hof van Cassatie táže, zda je v případě kladné odpovědi na první otázku nutno za účelem určení toho, zda došlo k vyčerpání práv, určit, zda osoba, která provádí výše uvedené úkony znala nebo měla znát omezení obsažená v licenční smlouvě.
62. Podle mého názoru není otázka dobré víry třetí osoby, která provádí úkony týkající se chráněného materiálu rozhodná, pokud právo držitele nelze považovat za vyčerpané.
63. Je třeba poznamenat, že čl. 94 odst. 1 nařízení č. 2100/94 stanoví podmínky, za kterých může držitel odrůdových práv Společenství podat proti subjektu, který se dopustil protiprávního jednání, zdržovací žalobu nebo žalobu na přiměřenou náhradu škody, či obojí.
64. Druhý odstavec uvedeného článku 94 obsahuje příklady, ve kterých může držitel navíc podat žalobu proti subjektu, který se dopustil protiprávního jednání, a to za účelem náhrady další škody vzniklé z protiprávního jednání. Toto ustanovení uvádí, že k tomu, aby mohl držitel takovou náhradu škody požadovat, musí ten, kdo se dopustil protiprávního jednání, jednat úmyslně nebo z nedbalosti. V případě mírné nedbalosti se může nárok držitele na náhradu škody odpovídajícím způsobem snížit.
65. Mám za to, že ustanovení unijního práva v oblasti duševního vlastnictví používají, pokud jde o pojem protiprávního jednání a možnost uplatnění preventivní právní ochrany, výlučně objektivní kritéria(27). Subjektivní prvky proto nelze, kromě případu náhrady škody vzniklé protiprávním jednáním, zohlednit(28). Sdílím tedy názor Komise, že neexistence subjektivního prvku v uvedeném čl. 94 odst. 1 ve formě požadavku úmyslu či nedbalosti spojená s odkazem na tento prvek v odst. 2 tohoto článku potvrzuje, že subjektivní prvky, jako je znalost ustanovení obsažených v licenční smlouvě, nehrají v zásadě žádnou roli pro účely posouzení protiprávního jednání a pro aktivní legitimaci vůči subjektu, který se tohoto protiprávního jednání dopustil. Tyto prvky je nutno nanejvýš zohlednit při diskuzích o náhradě způsobené škody, tedy až po konstatování, že k protiprávnímu jednání došlo.
V – Závěry
66. Vzhledem k výše uvedenému navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Hof van Cassatie odpověděl následujícím způsobem:
„1) Článek 94 nařízení Rady (ES) č. 2100/94 ze dne 27. července 1994 o odrůdových právech Společenství, ve znění nařízení Rady (ES) č. 873/2004 ze dne 29. dubna 2004, ve spojení s čl. 11 odst. 1, čl. 13 odst. 1 až 3, články 16, 27 a článkem 104 uvedeného nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že držitel nebo oprávněný uživatel nemohou podat žalobu týkající se protiprávního jednání namířenou proti třetí straně, která provádí úkony týkající se materiálu, který jí byl prodán nebo na ni byl převeden oprávněným uživatelem, pokud bylo oprávněnému uživateli povoleno prodat či předat chráněný materiál kdekoli v Evropské unii a pokud v rámci prodeje tohoto materiálu nebyla dodržena omezení sjednaná podle licenční smlouvy uzavřené mezi oprávněným uživatelem a držitelem odrůdového práva Společenství.
2) Na druhou předběžnou otázku není třeba odpovídat.
Pro doplnění budiž k subsidiární otázce uvedeno, že pro posouzení protiprávního jednání nemá význam určit, zda třetí strana, která provádí výše uvedené úkony, znala či měla znát výše uvedená omezení obsažená v licenční smlouvě.“
1 – Původní jazyk: francouzština.
2 – Úř. věst. L 227, s. 1, a oprava Úř. věst. 2001, L 111, s. 31.
3 – Úř. věst. L 162, s. 38, dále jen „nařízení č. 2100/94“.
4 – Viz rozhodnutí Rady 2005/523/ES ze dne 30. května 2005, kterým se schvaluje přistoupení Evropského společenství k Mezinárodní úmluvě na ochranu nových odrůd rostlin, ve znění revidovaném v Ženevě dne 19. března 1991 (Úř. věst. L 192, s. 63).
5 – Je třeba uvést, že z popisu skutkového stavu vyplývá několik problémů: účastníci sporu v původním řízení se neshodují v několika skutkových a právních otázkách; jedná se o řízení o předběžném opatření a oprávněný uživatel (společnost Nicolaï NV) není účastníkem původního řízení.
6 – V roce 2009 existovalo v Evropě 3 156 000 jabloní odrůdy Nicoter, z nichž bylo sklizeno 25 000 tun jablek. Přibližně tři čtvrtiny těchto jablek splňovaly jakostní požadavky ochranné známky Kanzi. Viz. European Fruit Magazine č. 12/2009, s. 6 (viz internetové stránky www.fruitmagazine.eu)
7 – Licenční smlouva není datována.
8 – Dokument, z něhož vycházejí práva společnosti GKE, nebyl ke spisu ve věci přiložen. Jedná se zjevně o licenční smlouvu uzavřenou mezi společností GKE a společností s názvem „EFC BVBA“, která uzavřela licenční smlouvu se společností Better3fruit, držitelkou odrůdových práv Společenství.
9 – Podle ujednání o soudní příslušnosti obsaženého v licenční smlouvě by byly k takové žalobě příslušné soudy v Lovani (Belgie).
10 – Viz rozsudky ze dne 10. dubna 2003, Schulin (C‑305/00, Recueil, s. I‑3525); ze dne 11. března 2004, Saatgut-Treuhandverwaltungsgesellschaft (C‑182/01, Recueil, s. I‑2263); ze dne 14. října 2004, Brangewitz, C‑336/02, Sb. rozh. s. I‑9801, a rozsudek ze dne 8. června 2006, Saatgut-Treuhandverwaltung (C‑7/05 až C‑9/05, Sb. rozh. s. I‑5045).
11 – Je třeba poznamenat, že čl. 13 odst. 4 nařízení č. 2100/94 stanoví také možnost zavést, pokud jde o prováděcí pravidla k uvedenému nařízení, „terciární“ ochranu pro výrobky získané přímo z materiálu chráněné odrůdy. Pokud je mi známo, nebylo takové ustanovení přijato a tato otázka není každopádně pro tento případ rozhodující. Konkrétně by se tato terciární ochrana použila například u šťávy získané z jablek (ochrana sekundární) pocházejících z jabloní chráněné odrůdy (ochrana primární).
12 – Poukazuji na skutečnost, že výrazy „složky odrůdy“ nebo „materiál“ nejsou v nařízení č. 2100/94 používány koherentně. Viz Würtenberger, G., a další., European Community Plant Variety Protection, Oxford University Press, Oxford, 2009, s. 119 až 120.
13 – Zdá se mi, že by jablka, která obsahují jádra, měla být považována za „sklizený materiál“, a nikoli za „složky odrůdy“, jelikož jádra nelze přímo použít k pěstování celých rostlin, které mají stejné vlastnosti jako rostliny, které jsou chráněné. Viz Würtenberger, G., a další, uvedeno výše, s. 118.
14 – Článek 14 úmluvy UPOV z roku 1991, nazvaný „Rozsah práv šlechtitele“, vymezuje odděleně úkony vztahující se k rozmnožovacímu materiálu (odstavec 1), úkony týkající se sklizeného materiálu (odstavec 2), úkony týkající se některých produktů (odstavec 3) a možné dodatečné úkony (odstavec 4).
15 – Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 20. listopadu 2001, Zino Davidoff a Levi Strauss (C‑414/99 až C‑416/99, Recueil s. I‑8691, bod 33); ze dne 8. dubna 2003, Van Doren + Q (C‑244/00, Recueil, s. I‑3051, bod 26), jakož i ze dne 30. listopadu 2004, Peak Holding (C‑16/03, Sb. rozh. s. I‑11313, bod 40).
16 – Viz čl. 5 odst. 5 směrnice Rady 87/54/EHS ze dne 16. prosince 1986 o právní ochraně topografií polovodičových výrobků (Úř. věst. L 24, s. 36); článek 7 první směrnice Rady ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. L 40, s. 1), zrušené směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. L 299, s. 25) (viz její článek 7); článek 13 nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 11, s. 1), zrušeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1) (viz jeho článek 13); článek 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/71/ES ze dne 13. října 1998 o právní ochraně (průmyslových) vzorů (Úř. věst. L 289, s. 28; Zvl. vyd. 13/21, s. 120); čl. 4 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230) a článek 21 nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství (Úř. věst. 2002, L 3, s. 1; Zvl. vyd. 13/27, s. 142).
17 – Viz například rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 1985, Pharmon (19/84, Recueil, s. 2281, body 16 a 26) k vyčerpání patentového práva v případě udělení nucených licencí k paralelnímu patentu; rozsudek Tribunálu ze dne 16. prosince 1999, Micro Leader v. Komise (T‑198/98, Recueil s. II 3989, bod 34) ohledně směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů (Úř. věst. L 122, s. 42; Zvl. vyd. 17/01, s. 114) a rozsudek Soudního dvora ze dne 12. září 2006, Laserdisken (C‑479/04, Sb. rozh. s. I‑8089, bod 27) týkající se směrnice 2001/29.
18 – Viz čl. 8 odst. 2 směrnice 2008/95 a čl. 22 odst. 2 nařízení č. 207/2009.
19 – Viz výše uvedený rozsudek (bod 56).
20 – Rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Copad (C‑59/08, Sb. rozh. s. I‑3421, bod 51).
21 – Viz v této souvislosti články 17, 27 a 94 nařízení č. 2100/94.
22 – Výstižněji je to vyjádřeno v čl. 32 odst. 2 nařízení č. 6/2002 („Aniž jsou dotčena soudní řízení založená na smluvním ujednání, majitel (průmyslového) vzoru Společenství se může dovolávat svých práv z (průmyslového) vzoru Společenství vůči nabyvateli licence [oprávněnému uživateli], který porušil některá ustanovení licenční smlouvy [...]“). Viz také čl. 8 odst. 2 směrnice 2008/95; čl. 22 odst. 2 nařízení č. 207/2009, jakož i čl. 8 odst. 2 směrnice 2001/29.
23 – Naproti tomu seznam podmínek obsažený v čl. 8 odst. 2 směrnice 89/104 je vyčerpávající (viz výše uvedený rozsudek Copad, bod 20).
24 – Je nezbytné připomenout, že podmínky licenční smlouvy jsou zpravidla důvěrné a že v obchodu uvnitř Společenství mohou být sepsány v jazyce, kterému smluvní strany oprávněného uživatele nebo jejich zákazníci nerozumějí.
25 – Jak jsou uvedeny v přílohách 6 a 7 licenční smlouvy mezi držitelem odrůdových práv a oprávněným uživatelem (viz bod 20 tohoto stanoviska).
26 – Viz v tomto smyslu Würtenberger. G. a další, citováno výše, s. 173.
27 – To platí i pro pojem vyčerpání práv (viz výše uvedený rozsudek Zino Davidoff a Levi Strauss, body 63 až 66).
28 – Výjimkou z této zásady je však zjevně čl. 5 odst. 6 směrnice 87/54. Toto ustanovení uvádí, že „[o]sobě, která při získání polovodičového výrobku neví nebo má rozumné důvody věřit, že výrobek je chráněn výlučnými právy v členském státě podle této směrnice, nesmí být bráněno v obchodním využívání tohoto výrobku. Avšak při úkonech prováděných poté, co se osoba dozvěděla o ochraně, nebo má rozumné důvody věřit, že polovodičový výrobek je takto chráněn, musí členský stát zajistit, aby držitel práv obdržel přiměřenou odměnu podle příslušných vnitrostátních právních předpisů.“