1

Společnost Alitalia SpA je leteckou dopravní společností vlastněnou italským státem ve výši 49,9 %.

2

V prosinci 2006 po několika neplodných pokusech o nápravu finanční situace společnosti Alitalia a hledání mezinárodních aliancí se italské orgány rozhodly svoji kapitálovou účast ve společnosti Alitalia prodat. Dne 29. prosince 2006 italský ministr hospodářství a financí vydal výzvu k vyjádření zájmu. Toto řízení však bylo uzavřeno dne 18. července 2007, aniž bylo úspěšně dokončeno, jelikož předložené nabídky byly staženy.

3

V září 2007 společnost Alitalia jmenovala za finančního poradce banku k určení případných partnerů pro společnost Alitalia. Z přijatých nabídek správní rada společnosti Alitalia vyhodnotila jako nejvhodnější nabídku Air France-KLM. Z důvodu nedosažení dohody s odborovými organizacemi však Air France-KLM vzaly svou nabídku zpět dne 21. dubna 2008.

4

Na schůzce, která se konala dne 23. dubna 2008, italské orgány oznámily Evropské komisi, že italská rada ministrů schválila prostřednictvím decreto-legge č. 80, Misure urgenti per assicurare il pubblico servizio di trasporto aereo (nařízení s mocí zákona č. 80, které se týká naléhavých opatření k zajištění veřejné služby letecké dopravy) (GURI č. 97 ze dne 24. dubna 2008, s. 5, dále jen „nařízení s mocí zákona č.°80“), přijatého k témuž datu, poskytnutí úvěru Italskou republikou společnosti Alitalia ve výši 300 milionů EUR.

5

Jelikož Komise neobdržela oznámení italských orgánů před poskytnutím úvěru Italskou republikou společnosti Alitalia ve výši 300 milionů EUR, vyzvala italské orgány dopisem ze dne 24. dubna 2008 a na základě čl. 11 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88] ES (Úř. věst. L 83, s. 1), aby potvrdily existenci takového úvěru a aby poskytly veškeré užitečné informace, které by umožnily posoudit slučitelnost tohoto opatření s články 87 a 88 ES a současně pozastavily poskytnutí zmíněného úvěru a sdělily Komisi opatření přijatá s cílem podrobit se této povinnosti na základě čl. 88 odst. 2 ES.

6

Dne 29. dubna 2008 žalobkyně, společnost Ryanair Ltd, podala Komisi stížnost podle čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999 ohledně existence státní podpory ve prospěch společnosti Alitalia ve formě úvěru schváleného italskými orgány společnosti Alitalia.

7

Dopisem ze dne 20. května 2008 Komise oznámila žalobkyni, že si dopisem ze dne 24. dubna 2008 vyžádala informace ze strany italských orgánů a že na základě těchto informací, jakož i informací poskytnutých v rámci stížnosti, hodlala vést šetření.

8

Dopisem ze dne 30. května 2008 italské orgány informovaly Komisi o přijetí decreto-legge č. 93 ze dne 27. května 2008, Disposizioni urgenti per salvaguardare il potere di acquisto delle famiglie (nařízení s mocí zákona č. 93 o naléhavých ustanoveních pro záchranu kupní síly domácností) (GURI č. 124 ze dne 28. května 2008, s. 3, dále jen „nařízení s mocí zákona č. 93“), které upravilo možnost společnosti Alitalia převést úvěr o výše uvedené částce na vlastní kapitál. K témuž datu žalobkyně předložila Komisi novou stížnost ohledně převedení úvěru ve výši 300 milionů EUR schváleného italskými orgány na vlastní kapitál.

9

Dne 3. června 2008 italské orgány podnikly nové kroky k nalezení jednoho či více kupců pro společnost Alitalia prostřednictvím decreto-legge č. 97, Disposizioni urgenti in materia di monitoraggio e trasparenza dei meccanismi di allocazione della spesa pubblica, nonche’ in materia fiscale e di proroga di termini (nařízení s mocí zákona č. 97 o naléhavých ustanoveních v oblasti dohledu a transparentnosti mechanismů alokace veřejných výdajů, v oblasti daňové a ohledně prodloužení lhůt) (GURI č. 128 ze dne 3. června 2008, s. 5, dále jen „nařízení s mocí zákona č. 97“). Jednalo se o výběr jedné nebo několika společností, které by byly ve výhradním zastoupení pověřeny propagovat, na účet třetích osob či na vlastní účet, prezentaci nabídky pro získání kontroly nad společností Alitalia. V průběhu dotčeného výběrového řízení italská rada ministrů vybrala za tímto účelem banku.

10

Dopisem ze dne 12. června 2008 oznámila Komise italským orgánům své rozhodnutí ze dne 11. června 2008 zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES o opatřeních týkající se úvěru ve výši 300 milionů EUR, který tyto orgány poskytly společnosti Alitalia, jenž byl schválen nařízením s mocí zákona č. 80, a ohledně možnosti převést částku uvedeného úvěru na vlastní kapitál stanovenou nařízením s mocí zákona č. 93. K témuž datu Komise odpověděla na druhou stížnost žalobkyně a informovala ji o přijetí rozhodnutí zahájit výše uvedené formální vyšetřovací řízení a vyzvala ji k předložení připomínek.

11

Dne 18. srpna 2008 žalobkyně podala své připomínky k rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

12

Přijetím decreto-legge č. 134, Disposizioni urgenti in materia di ristrutturazione di grandi imprese in crisi (nařízení s mocí zákona č. 134, o naléhavých opatřeních v oblasti restrukturalizace velkých podniků v obtížích) (GURI č. 201 ze dne 28. srpna 2008, s. 3, dále jen „nařízení s mocí zákona č. 134“) došlo k některým změnám v řízení o mimořádné správě obzvláště velkých podniků činných v odvětví zásadních veřejných služeb.

13

Odchylně od decreto legislativo č. 270, Nuova disciplina dell’amministrazione straordinaria delle grandi imprese in stato di insolvenza, a norma dell’articolo 1 della legge 30 luglio 1998, n 274 (legislativního nařízení č. 270 o novém režimu mimořádné správy velkých podniků ve stavu insolvence podle článku 1 zákona č. 274 ze dne 30. července 1998) (GURI č. 185 ze dne 9. srpna 1999, s. 11, dále jen „legislativní nařízení č. 270“), které se použije na podniky v obtížích v Itálii, bylo povoleno okamžité připuštění podniků činných v odvětví základních veřejných služeb před tím, než byly prohlášeny za insolventní. Kromě toho byla stanovena možnost nápravy uvedených podniků převodem jejich aktiv podle postupu přímého prodeje, který může nabyvatelům zaručit nepřetržitost služeb ve střednědobém výhledu, rychlost zásahu a dodržení požadavků stanovených italskými právními předpisy a úmluvami schválenými Italskou republikou. Tato možnost však byla doplněna povinností ověřit soulad prodejní ceny aktiv s tržní cenou nezávislým znalcem jmenovaným italským ministrem pro hospodářský rozvoj.

14

Dne 29. srpna 2008 společnost Alitalia požádala Tribunale di Roma (soud v Římě), aby shledal, že se nachází v situaci zastavení plateb. Nařízením předsedy italské Rady ministrů na ni byla k témuž datu uvalena mimořádná správa.

15

Dne 1. září 2008 Compagnia Aerea Italiana SpA (dále jen „CAI“) předložila předběžnou, nikoliv konečnou, nabídku na nabytí některých aktiv společností skupiny, jejíž byla společnost Alitalia součástí (dále jen „skupina Alitalia“), jež podléhala souhlasu odborových organizací s přijetím původních zaměstnanců uvedené skupiny za nových pracovních podmínek.

16

Nařízením ministra ze dne 4. září 2008 a v souladu s čl. 1 odst. 4c nařízení s mocí zákona č. 134 byla jakožto nezávislý znalec jmenována banka za účelem ověření souladu kupní ceny aktiv s tržní cenou. K témuž datu byl založen dozorčí výbor, jehož posláním bylo zejména poskytovat souhlas s převody aktiv navrhovanými mimořádným správcem.

17

Dne 14. září 2008 společnost CAI vzala zpět svou předběžnou nabídku po neúspěšném jednání s odborovými organizacemi.

18

Dne 15. září 2008 bylo řízení o mimořádné správě rozšířeno na celou skupinu Alitalia.

19

Dne 22. září 2008 mimořádný správce vydal výzvu k vyjádření zájmu k převzetí veškerých aktiv skupiny Alitalia, která byla další den zveřejněna ve vnitrostátním a mezinárodním tisku. V uvedené výzvě k vyjádření zájmu uvedl svůj úmysl přistoupit k prodeji uvedených aktiv v rámci postupu přímého prodeje. Případní nabyvatelé byli vyzváni, aby se dostavili dne 30. září 2008.

20

Dne 25. září 2008 společnost CAI zopakovala svoji dočasnou nabídku za stejných podmínek, za nichž byla nabídka předložena dne 1. září (viz bod 15 výše), s upřesněním, že uvedená nabídka byla platná do 15. října 2008, přičemž tato lhůta byla následně posunuta na 31. října 2008.

21

Dne 2. října 2008 žalobkyně předložila Komisi třetí stížnost týkající se přijetí nařízení s mocí zákona č. 134 a dalších opatření týkajících se prodeje aktiv skupiny Alitalia.

22

Dopisem ze dne 14. října 2008 italské orgány informovaly Komisi o postupu prodeje aktiv skupiny Alitalia, přičemž ji z důvodů právní jistoty požádaly, aby potvrdila, že:

23

Souběžně s tímto oznámením a kromě třetí stížnosti žalobkyně (viz bod 21 výše) Komise obdržela tři stížnosti podané dalšími leteckými společnostmi a Evropskou asociací nízkonákladových leteckých společností (ELFAA).

24

Dne 27. října 2008 bylo nařízení s mocí zákona č. 134 změněno na legge č. 166, Conversione in legge, con modificazioni, del decreto-legge 28 agosto 2008, n° 134, recante disposizioni urgenti in materia di ristrutturazione di grandi imprese in crisi (zákon č. 166 o změně nařízení s mocí zákona č. 134 na zákon, včetně úprav) (GURI č. 252 ze dne 27. října 2008, s. 4).

25

Dopisem ze dne 30. října 2008 žalobkyně podala Komisi dodatečnou stížnost poukazující na některá opatření, která považovala za znepokojující, a to zejména zvýšení místního poplatku za odbavení za každého cestujícího odlétajícího z italských letišť na 3 eura s cílem financovat platbu odškodnění za propouštění ve prospěch původních zaměstnanců společnosti Alitalia, jakož i údajný střet zájmů odhalený tiskem mezi některými akcionáři společnosti CAI a některými akcionáři nezávislého znalce, kteří byli totožní.

26

Dne 31. října 2008 společnost CAI předložila mimořádnému správci pevnou nabídku na odkoupení některých aktiv týkajících se činnosti osobní letecké dopravy společnosti Alitalia. Tato nabídka byla předána Komisi italskými orgány dne 3. listopadu 2008.

27

Rozhodnutím 2009/155/ES ze dne 12. listopadu 2008 týkajícím se úvěru ve výši 300 milionů EUR, který schválila Itálie společnosti Alitalia, č. C 26/08 (ex NN 31/08) (Úř. věst. 2009 L 52, s. 3, dále jen „první napadené rozhodnutí“), přijatým po ukončení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 88 odst. 2 ES, Komise prohlásila, že uvedený úvěr, jehož výši lze převést na vlastní kapitál společnosti Alitalia, představoval protiprávní státní podporu neslučitelnou se společným trhem a uložila zajistit navrácení této podpory od jejího příjemce. Kopie tohoto rozhodnutí byla zaslána žalobkyni dne 14. ledna 2009 a žalobkyni byla doručena dne 20. ledna 2009.

28

Komise nejprve uvedla, že úvěr ve výši 300 milionů EUR schválený Italskou republikou společnosti Alitalia byl takové povahy, že jí přiznal hospodářský prospěch ze státních prostředků, který by s přihlédnutím k její značně problematické finanční situaci jak ke dni schválení úvěru nařízením s mocí zákona č. 80, tak ke dni přijetí nařízení s mocí zákona č. 93, nebyl schválen obezřetným soukromým investorem. Kromě toho uvedla, že schválená úroková sazba, zdánlivě současné stažení nabídky Air France-KLM a poskytnutí uvedeného úvěru, jakož i neexistence jiné perspektivy převzetí a finančního zásahu soukromých akcionářů společnosti Alitalia spolu s italskými orgány byly takové povahy, že podporovaly tento závěr. Dovodila z toho, že uvedené orgány nejednaly jako obezřetný akcionář sledující strukturální, globální nebo odvětvovou politiku, řídící se perspektivami dlouhodobější výnosnosti investovaného kapitálu než u běžného investora.

29

Komise tak dospěla k závěru, že úvěr ve výši 300 milionů EUR, který Italská republika schválila společnosti Alitalia a jehož částku bylo možno převést na vlastní kapitál této společnosti, představoval protiprávní podporu, jelikož nebyl předem oznámen, a byl neslučitelný se společným trhem. Kromě toho konstatovala, že na uvedené opatření se nevztahovaly ani výjimky stanovené v čl. 87 odst. 2 a 3 ES, ani výjimky stanovené v pokynech Společenství o použití článků [87 ES] a [88] ES a článku 61 Dohody o EHP na státní podpory v odvětví letectví (Úř. věst. 1994, C 350, s. 5), jak byly doplněny pokyny Společenství pro financování letišť a pro státní podpory na zahájení činnosti pro letecké společnosti s odletem z regionálních letišť (Úř. věst. 2005, C 312, s. 1).

30

Komise konečně usoudila, že ačkoliv společnost Alitalia bylo možno považovat za podnik v obtížích, dotčené opatření nebylo možno prohlásit za slučitelné se společným trhem podle Pokynů společenství pro státní podporu na záchranu a restrukturalizaci podniků v obtížích (Úř. věst. 2004, C 244, s. 2). Italské orgány proto musely přijmout všechna nezbytná opatření, aby příjemce, a sice společnost Alitalia, tuto podporu navrátil.

31

Výrok prvního napadeného rozhodnutí zní takto:

„Článek 1

Úvěr ve výši 300 milionů EUR, který byl schválen společnosti Alitalia a který si tato společnost mohla převést na svůj vlastní kapitál, provedený Itálií v rozporu s čl. 88 odst. 3 [ES], je neslučitelný se společným trhem.

Článek 2

1.   [Italská republika] je povinna nechat si od příjemce vrátit podporu uvedenou v článku 1.

2.   U částek, které mají být navráceny, vznikají úroky, které jsou splatné od data, kdy byly příjemci k dispozici, do jejich skutečného navrácení.

[…].

Článek 3

1.   Navrácení podpory uvedené v článku 1 je okamžité a účinné.

2.   [Italská republika] zajistí, aby toto rozhodnutí bylo provedeno do čtyř měsíců ode dne jeho oznámení.

Článek 4

1.   Do dvou měsíců od oznámení tohoto rozhodnutí sdělí Itálie Komisi tyto informace:

2.   [Italská republika] informuje Komisi o průběhu vnitrostátních opatření přijatých k provedení tohoto rozhodnutí až do úplného navrácení podpory uvedené v článku 1. Na žádost Komise neprodleně předá všechny informace o již přijatých a plánovaných opatřeních pro dosažení souladu s tímto rozhodnutím. Poskytne rovněž podrobné informace o částkách podpory a úrocích, které již byly příjemcem navráceny.

[…]“

32

Rozhodnutím C (2008) 6745 final ze dne 12. listopadu 2008, jehož předmětem byla státní podpora č. 510/2008 – Itálie – Prodej aktiv letecké společnosti Alitalia (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“), přijatým po ukončení předběžné fáze přezkumu na základě čl. 88 odst. 3 ES, Komise prohlásila, že oznámené opatření, ve znění závazků přijatých italskými orgány a definovaných v tomto rozhodnutí, nepředstavovalo státní podporu pro nabyvatele s výhradou plného dodržení uvedených závazků Italskou republikou, podle nichž prodej aktiv společnosti Alitalia bude uskutečněn za tržní cenu.

33

Zaprvé Komise nejprve v bodech 21 až 43 druhého napadeného rozhodnutí připomněla právní rámec řízení o mimořádné správě, které bylo uvaleno na skupinu Alitalia, jakož i roli jednotlivých aktérů v tomto řízení. Dále v bodech 44 až 75 uvedeného rozhodnutí analyzovala postup prodeje aktiv s přihlédnutím zaprvé k tržním informacím o jednotlivých fázích prodeje a výzvě k vyjádření zájmu (body 44 až 52); zadruhé k přijatým nabídkám na nabytí aktiv skupiny Alitalia a konkrétně k nabídce předložené společností CAI (body 53 až 69); zatřetí ke kritériím stanoveným pro hodnocení nabídek a zejména k závazku přijatému italskými orgány, podle něhož základním kritériem bude soulad nabízené ceny s tržní cenou (body 70 až 72); a začtvrté k aspektům týkajícím se lidských zdrojů (body 73 a 74). Kromě toho Komise přezkoumala poslání a roli zplnomocněného zástupce pověřeného kontrolou prodeje aktiv skupiny Alitalia. Tento zástupce musel být jmenován italskými orgány, aby dohlížel nad tím, že jimi oznámené řízení bude plně a účinně uplatněno a že prodej aktiv proběhne za tržní cenu v souladu se závazky přijatými Italskou republikou. V tomto ohledu musel Komisi podávat vyčerpávající zprávy (body 76 až 89).

34

Zadruhé Komise v bodech 92 až 151 druhého napadeného rozhodnutí přistoupila k posouzení opatření o prodeji aktiv. Její posouzení se týkalo přezkumu existence státní podpory ve prospěch skupiny Alitalia (body 92 až 127) a dále rizika obcházení povinnosti navrátit protiprávní a neslučitelnou podporu (body 128 až 151).

35

V rámci první části svého posouzení Komise potvrdila, že řízení o mimořádné správě nevede k poskytnutí podpory ve prospěch nabyvatelů. Poté, co v bodě 104 druhého napadeného rozhodnutí po ukončení přezkoumání otevřenosti, transparentnosti a nediskriminační povahy oznámeného řízení uvedla, že toto řízení nevykazuje stupeň transparentnosti postačující k tomu, aby sám o sobě zaručoval tržní cenu, totiž v bodě 117 uvedeného rozhodnutí nicméně dospěla k závěru, že podobné řízení povede k prodeji za tržní cenu, pokud toto řízení bude spočívat na nezávislém hodnocení nezávislými aktéry. Dále v bodech 119, 122 a 126 tohoto rozhodnutí uvedla, že uvedené řízení nevede k uložení povinností veřejné moci na nabyvatele aktiv skupiny Alitalia, které by mohlo ovlivnit cíl prodeje za tržní cenu, jak pokud jde o lidské zdroje, tak o podmínky výkonu letecké dopravní činnosti. V bodě 127 téhož rozhodnutí tak s výhradou striktního uplatňování závazků přijatých italskými orgány dospěla k závěru, že oznámené opatření by mělo vést k prodeji aktiv skupiny Alitalia za tržní cenu.

36

V rámci druhé části svého posouzení Komise dospěla v bodě 137 druhého napadeného rozhodnutí k závěru, že s přihlédnutím k rozsahu prodeje aktiv a k roztříštěnosti nabídek předložených případnými nabyvateli neznamenal postup provedený Italskou republikou hospodářskou návaznost mezi společností Alitalia a nabyvateli jejích aktiv. V bodě 138 uvedeného rozhodnutí nicméně usoudila, že pokud jde o nabídku předloženou společností CAI, riziko hospodářské návaznosti si vyžadovalo hlubší přezkoumání s ohledem na široký okruh aktiv dotčených nabídkou. S přihlédnutím k neexistenci totožnosti akcionářů společnosti CAI a společnosti Alitalia, k rozdílnému rozsahu a k omezenějšímu charakteru činností společnosti CAI ve vztahu k činnostem společnosti Alitalia, k vlastní průmyslové strategii CAI, jakož i k podmínce, podle níž se převod musí uskutečnit za tržní cenu, jak bylo uvedeno v bodech 140 až 145 tohoto rozhodnutí, dále dospěla v bodech 147 a 149 téhož rozhodnutí k závěru o neexistenci hospodářské návaznosti mezi společnostmi Alitalia a CAI. V důsledku toho v bodech 151 až 156 dotčeného rozhodnutí konstatovala, že s výhradou plného dodržení závazů přijatých Italskou republikou, podle nichž se prodej uskuteční za tržní cenu, účinkem oznámeného řízení nebylo ani obcházení povinnosti zajistit navrácení podpory Italskou republikou na základě prvního napadeného rozhodnutí, ani poskytnutí státní podpory nabyvatelům společnosti Alitalia.

37

Komise tudíž rozhodla, že takové oznámené opatření, jako je opatření, které bylo změněno závazky přijatými italskými orgány, nepředstavovalo podporu, budou-li tyto závazky zcela dodrženy.

38

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. března 2009 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

39

Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 23. července a 7. srpna 2009 požádaly Italská republika a Alitalia – Compagnia Aerea Italiana (dále jen „Alitalia-CAI“) o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.

40

Usnesením ze dne 16. září a 19. října 2009 vyhověl předseda osmého senátu návrhům Italské republiky a Alitalia-CAI na jejich vstup do řízení jako vedlejší účastnice.

41

Podáním ze dne 11. srpna 2010 Alitalia-CAI požádala o povolení užívat italštinu při ústním jednání v souladu s čl. 35 odst. 2 písm. c) jednacího řádu Tribunálu, což bylo odsouhlaseno.

42

Jelikož se měnilo složení senátů Tribunálu, soudce zpravodaj byl přidělen k pátému senátu, kterému byla tudíž přidělena i projednávaná věc.

43

Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál rozhodl o zahájení ústní části řízení.

44

Usnesením předsedy pátého senátu Tribunálu ze dne 13. dubna 2011 bylo řízení po vyslechnutí účastníků řízení přerušeno podle čl. 77 písm. a) jednacího řádu až do vynesení rozsudku Soudního dvora ve věci C-83/09 P, Komise v. Kronoply a Kronotex.

45

Podáním došlým dne 19. dubna 2011 žalobkyně požádala o přijetí organizačních procesních opatření podle článků 49 a 64 jednacího řádu, směřujících k tomu, aby Komisi bylo nařízeno předložit některé dokumenty.

46

Jelikož byl rozsudek Soudního dvora Komise v. Kronoply a Kronotex (C-83/09 P, Sb. rozh. s. I-4441) vynesen dne 24. května 2011, řízení v této věci bylo znovu zahájeno. Tribunál rozhodl, že na jednání shromáždí vyjádření účastníků řízení o důsledcích vyplývajících z tohoto rozsudku pro přípustnost projednávané žaloby.

47

Podáními došlými Tribunálu dne 5. a 6. června 2011 Alitalia-CAI a Komise předložily vyjádření k žádosti žalobkyně o organizační procesní opatření.

48

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 30. června 2011.

49

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

50

Komise navrhuje, aby Tribunál:

51

Alitalia-CAI navrhuje, aby Tribunál:

52

Italská republika navrhuje, aby Tribunál:

53

Žalobkyně tvrdí, že je zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 88 odst. 2 ES a že je přípustné podat žalobu na neplatnost druhého napadeného rozhodnutí, protože jako soutěžitel společností Alitalia a CAI byly její zájmy dotčeny poskytnutím úvěru společnosti Alitalia a převodem aktiv této společnosti na společnost CAI. Kromě toho uvádí, že prostřednictvím své žaloby se snaží chránit svá procesní práva s přihlédnutím ke skutečnosti, že zrušení druhého napadeného rozhodnutí by vedlo k zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Konečně tvrdí, že její postavení na trhu bylo uvedeným rozhodnutím podstatně zasaženo.

54

Aniž by vznesla formální námitku nepřípustnosti, Komise podporovaná Alitalia-CAI tvrdí, že žaloba je přípustná pouze v rozsahu, v němž žalobkyně podáním této žaloby směřuje k ochraně svých procesních práv, s přihlédnutím k jejímu postavení stěžovatelky a soutěžitele „společností zapojených do procesuprodeje aktiv [skupiny] Alitalia“. Naproti tomu má za to, že v rozsahu, v němž žalobkyně zpochybňuje opodstatněnost druhého napadeného rozhodnutí, i kdybychom připustili, že žalobkyně může být považována za „zúčastněnou stranu“ ve smyslu čl. 88 odst. 2 ES, nemůže to stačit k prohlášení žaloby za přípustnou, ledaže prokáže, že má takové zvláštní postavení, že její postavení na trhu bylo podstatně zasaženo podporou, která je předmětem dotčeného rozhodnutí, což nebylo v projednávaném případě prokázáno.

55

Italská republika má za to, že žaloba je nepřípustná v plném rozsahu, jelikož žalobkyně neprokázala, že druhé napadené rozhodnutí má přímý dopad na její soutěžní postavení.

56

Úvodem je třeba připomenout, že ač podle čl. 40 čtvrtého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, použitelného na Tribunál na základě článku 53 uvedeného statutu, vedlejší účastníci řízení nejsou legitimováni vznést návrhová žádání, která se neubírají stejným směrem jako návrhová žádání vznesená podporovaným účastníkem řízení, pokud se jedná o splnění nepominutelných podmínek řízení, je třeba přezkoumat přípustnost žaloby podle článku 113 jednacího řádu i bez návrhu (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C-313/90, Recueil s. I-1125, body 21 až 24).

57

Podle čl. 230 čtvrtého pododstavce ES může fyzická nebo právnická osoba napadnout žalobou rozhodnutí určené jiné osobě, pouze pokud se jí uvedené rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká.

58

Podle ustálené judikatury jiné subjekty než adresáti rozhodnutí mohou tvrdit, že jsou osobně dotčeny ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, pouze tehdy, když je toto rozhodnutí zasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil s. 197, 223; ze dne 19. května 1993, Cook v. Komise, C-198/91, Recueil s. I-2487, bod 20, a ze dne 15. června 1993, Matra v. Komise, C-225/91, Recueil s. I-3203, bod 14).

59

Na úvod je třeba připomenout, že článek 4 nařízení č. 659/1999 zavádí předběžnou fázi přezkumu oznámených podpor, jejímž cílem je umožnit Komisi, aby si utvořila prvotní názor na slučitelnost dotčené podpory se společným trhem. Tato fáze končí konstatováním Komise, že dané opatření buď nepředstavuje podporu, anebo že spadá pod čl. 87 odst. 1 ES. V posledně uvedeném případě pak opatření může vyvolávat, nebo naopak nevyvolávat pochybnosti ohledně slučitelnosti se společným trhem (rozsudek Komise v. Kronoply a Kronotex, bod 46 výše, bod 43).

60

Shledá-li Komise po předběžném přezkoumání, že oznámené opatření, pokud spadá pod čl. 87 odst. 1 ES, nevyvolává pochybnosti ohledně slučitelnosti se společným trhem, přijme rozhodnutí nevznášet námitky podle článku 4 odst. 3 nařízení č. 659/1999 (rozsudek Komise v. Kronoply a Kronotex, bod 46 výše, bod 44).

61

Komise tím, že přijme rozhodnutí nevznášet námitky, nejen prohlašuje dané opatření za slučitelné se společným trhem, ale také implicitně rozhoduje o tom, že nezahájí formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES a čl. 6 odst. 1 nařízení č. 659/1999 (rozsudek Komise v. Kronoply a Kronotex, bod 46 výše, bod 45).

62

Shledá-li Komise po předběžném přezkoumání, že existují pochybnosti o slučitelnosti oznámeného opatření se společným trhem, je na základě čl. 4 odst. 4 nařízení č. 659/1999 povinna přijmout rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 88 odst. 2 ES a čl. 6 odst. 1 uvedeného nařízení. Podle posledně uvedeného ustanovení toto rozhodnutí vyzve dotyčný členský stát a ostatní zúčastněné strany, aby předložily připomínky v předepsané lhůtě, která obvykle nepřesáhne jeden měsíc (rozsudek Komise v. Kronoply a Kronotex, bod 46 výše, bod 46).

63

Legalita rozhodnutí nevznášet námitky přijatého podle čl. 4 odst. 3 nařízení č. 659/1999 závisí na otázce, zda existují pochybnosti o slučitelnosti podpory se společným trhem. Jelikož takové pochybnosti musí vést k zahájení formálního vyšetřovacího řízení, jehož účastníky mohou být zúčastněné stranyuvedené v čl. 1 písm. h) nařízení č. 659/1999, je třeba mít za to, že každá zúčastněná strana ve smyslu posledně uvedeného ustanovení je takovým rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčena. Nositelé procesních záruk stanovených v čl. 88 odst. 2 ES a čl. 6 odst. 1 nařízení č. 659/1999 se totiž mohou domoci dodržení těchto záruk pouze tehdy, mají-li možnost zpochybnit rozhodnutí nevznášet námitky před soudem Unie (viz v tomto smyslu rozsudek Komise v. Kronoply a Kronotex, bod 46 výše, bod 47).

64

Zvláštní postavení zúčastněné strany ve smyslu čl. 1 písm. h) nařízení č. 659/1999, které je vázáno na zvláštní účel žaloby, tudíž postačí k tomu, aby byl podle čl. 230 čtvrtého pododstavce ES žalobce, jenž napadá rozhodnutí nevznášet námitky, individualizován (rozsudek Komise v. Kronoply a Kronotex, bod 46 výše, bod 48).

65

Podle čl. 1 písm. h) nařízení č. 659/1999 se zúčastněnou stranou rozumí zejména kterákoliv osoba, podnik nebo sdružení podniků, jejichž zájmy by mohly být ovlivněny poskytnutím podpory, především tedy konkurenční podniky příjemce této podpory. Jinými slovy, jde o neurčitý okruh adresátů (rozsudek Komise v. Kronoply a Kronotex, bod 46 výše, bod 63 a citovaná judikatura).

66

V případě, kdy žalobce navrhuje zrušení rozhodnutí nevznášet námitky, zpochybňuje tím především skutečnost, že Komise přijala rozhodnutí k dotčené podpoře, aniž zahájila formální vyšetřovací řízení, a tím porušila jeho procesní práva. Žalobce se může k tomu, aby jeho žalobě na neplatnost bylo vyhověno, dovolávat jakéhokoli důvodu, kterým by bylo možno prokázat, že posouzení informací a skutečností, které měla Komise k dispozici, v předběžné fázi přezkumu oznámeného opatření muselo vyvolat pochybnosti ohledně slučitelnosti tohoto opatření se společným trhem. Důsledkem použití takových argumentů však nemůže být změna předmětu žaloby nebo pozměnění podmínek její přípustnosti (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 2009, 3F v. Komise, C-319/07 P, Sb. rozh. s. I-5963, bod 35). Existence pochybností o takové slučitelnosti je naopak právě tím důkazem, který je třeba předložit s cílem prokázat, že Komise měla povinnost zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES a podle čl. 6 odst. 1 nařízení č. 659/1999 (rozsudek Komise v. Kronoply a Kronotex, bod 46 výše, bod 59).

67

Na základě těchto úvah je tedy třeba ověřit, zda žalobkyně má aktivní legitimaci k návrhu na zrušení druhého napadeného rozhodnutí.

68

V projednávaném případě je třeba uvést, že druhé napadené rozhodnutí je rozhodnutím přijatým po ukončení předběžné fáze přezkumu podle čl. 4 odst. 2 nařízení č. 659/1999, kterým Komise konstatovala, že oznámené opatření nespadá do působnosti čl. 87 odst. 1 ES a nepředstavuje tedy podporu. Je rovněž třeba konstatovat, že tímto rozhodnutím Komise konkludentně zamítla zahájení formálního vyšetřovacího řízení. S přihlédnutím k judikatuře citované v bodech 61 až 64 a 66 výše ohledně rozhodnutí přijatého na základě čl. 4 odst. 3 nařízení č. 659/1999, kterým Komise rozhodla nevznášet námitky, je třeba usoudit, že na každou zúčastněnou stranu se musí pohlížet tak, že je přímo a osobně dotčena rozhodnutím o neexistenci podpory po ukončení předběžné fáze přezkumu. I kdyby totiž podobné rozhodnutí bylo přijato na základě čl. 2 odst. 4, nositelé procesních záruk stanovení v čl. 88 odst. 2 ES a čl. 6 odst. 1 nařízení č. 659/1999 mohou dosáhnout jeho dodržení pouze tehdy, mají-li možnost napadnout rozhodnutí, které konstatuje neexistenci podpory po ukončení předběžné fáze přezkumu. Kromě toho, pokud jde o rozhodnutí vedoucí k nezahájení formálního vyšetřovacího řízení, aktivní legitimace k návrhu na zrušení nemůže záviset na právním základě, na jehož základě byla tato rozhodnutí přijata.

69

Je tedy třeba ověřit, zda žalobkyně dostatečně právně prokázala, že je v projednávaném případě zúčastněnou stranou.

70

V tomto ohledu žalobkyně uvádí, že je přítomna na 22 italských letištích a že její činnosti se překrývají s činnostmi Alitalia-CAI na 29 „mezinárodních či vnitrostátních kombinacích“, jako jsou Řím – Benátky a Řím – Madrid. Kromě toho, navzdory skutečnosti, že nevzlétá ze stejných letišť, tvrdí, že nabízí lety z a do stejných měst jako Alitalia-CAI. Kromě toho tvrdí, že jako soutěžitel společností Alitalia a CAI jsou její zájmy dotčeny převodem aktiv skupiny Alitalia ve prospěch společnosti CAI, jelikož dotčený převod umožnil společnosti CAI převzít činnost osobní letecké dopravy společnosti Alitalia za mimořádné příznivých podmínek, přičemž bylo zcela zamezeno stažení společnosti Alitalia z trhu.

71

Tyto skutečnosti nejsou Komisí zpochybňovány a dostatečně právně prokazují existenci konkurenčního vztahu se společností Alitalia na italském a mezinárodním trhu osobní letecké dopravy.

72

Kromě toho argument vedlejších účastnic, podle něhož tím, že je žalobkyně nízkonákladovou leteckou společností (low-cost), by bylo těžko představitelné, že by se nacházela v takovém zvláštním postavení, že by převzala spojení zajišťovaná takovou tradiční leteckou společností, jako je Alitalia, nemůže zpochybnit skutečnost, že si strany konkurují na italském a mezinárodním trhu osobní letecké dopravy. Z judikatury totiž vyplývá, že za účelem přezkoumání přípustnosti postačuje konstatovat, že žalobkyně je soutěžitelem příjemce uvedených státních opatření v rozsahu, v němž oba tyto podniky přímo či nepřímo provozují pravidelné služby letecké osobní dopravy z nebo na italská letiště, a to zejména regionální letiště (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 10. května 2006, Air One v. Komise, T-395/04, Sb. rozh. s. II-1343, bod 38).

73

S přihlédnutím k výše uvedenému je třeba konstatovat, že žalobkyně je zúčastněnou stranou jakožto konkurenční podnik příjemce údajné státní podpory – ať je tímto příjemcem Alitalia či společnost CAI, jak to tvrdí – jejíž zájmy by mohly být poskytnutím této podpory dotčeny. Toto zvláštní postavení zúčastněné strany, které je vázáno na zvláštní účel žaloby, jak je popsán v bodě 68 výše, postačuje k její individualizaci v souladu s judikaturou citovanou v bodě 64 výše. Tato žaloba je tedy přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti druhému napadenému rozhodnutí, a není třeba zkoumat argumenty žalobkyně, které se týkají podstatného dotčení jejího konkurenčního postavení oznámeným opatřením.

74

Co se týče předmětu přezkumu, který má Tribunál provést, je třeba upřesnit, že pokud se žalobce domáhá ochrany procesních práv, která požívá na základě čl. 88 odst. 2 ES, může uplatnit jakýkoli z důvodů uvedených v čl. 230 druhém pododstavci ES v rozsahu, v němž směřují ke zrušení napadeného rozhodnutí a v konečném důsledku k zahájení řízení uvedeného v čl. 88 odst. 2 ES Komisí. Naproti tomu Tribunálu nepřísluší, aby ve vztahu k této fázi přezkumu podpory Komisí rozhodl, zda existuje podpora, nebo zda je slučitelná se společným trhem (rozsudek Tribunálu ze dne 10. února 2009, Deutsche Post a DHL International v. Komise, T-388/03, Sb. rozh. s. II-199, bod 66).

75

Podle judikatury Soudního dvora přitom platí, že pojem „státní podpora“, jak je definován ve Smlouvě, má právní povahu a musí být vykládán na základě objektivních skutečností. Z tohoto důvodu musí soud Unie v zásadě a s ohledem jak na konkrétní skutečnosti sporu, o kterém rozhoduje, tak na technickou nebo komplexní povahu posouzení učiněných Komisí, v plném rozsahu přezkoumat, zda opatření spadá do působnosti čl. 87 odst. 1 ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise, C-487/06 P, Sb. rozh. s. I-10515, bod 111).

76

Z ustálené judikatury navíc vyplývá, že když se Komisi na základě prvního šetření v rámci řízení podle čl. 88 odst. 3 nepodaří nabýt přesvědčení, že předmětné státní opatření buď není „podporou“ ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, nebo – pokud je kvalifikováno jako podpora – že je slučitelné se Smlouvou, nebo pokud jí toto řízení neumožnilo překonat veškeré problémy, které obnáší posouzení slučitelnosti zkoumaného opatření, má tento orgán povinnost zahájit řízení upravené v čl. 88 odst. 2 ES, „aniž v tomto ohledu disponuje posuzovací pravomocí“. Tato povinnost je ostatně výslovně potvrzena ustanoveními čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 13 odst. 1 nařízení č. 659/1999 (rozsudek British Aggregates v. Komise, bod 75 výše, bod 113).

77

V tomto ohledu je třeba rovněž připomenout, že v souladu s judikaturou má pojem „závažné obtíže“ objektivní povahu. Po existenci takových obtíží je třeba pátrat, jak v okolnostech přijetí napadeného aktu, tak v jeho obsahu, objektivním způsobem a dávat do souvislosti odůvodnění rozhodnutís poznatky, jimiž Komise disponovala, když rozhodla o otázce slučitelnosti sporných podpor se společným trhem (rozsudek Tribunálu ze dne 15. března 2001, Prayon-Rupel v. Komise, T-73/98, Recueil s. II-867, bod 47; v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 18. září 1995, SIDE v. Komise, T-49/93, Recueil s. II-2501, bod 60). Žalobce nese břemeno důkazu existence závažných obtíží, který může předložit prostřednictvím souboru shodujících se indicií, které se týkají jednak okolností a délky předběžné fáze přezkumu, jednak obsahu napadeného rozhodnutí (rozsudek Tribunálu ze dne 3. března 2010, Bundesverband deutscher Banken v. Komise, T-36/06, Sb. rozh. s. II-537, bod 127).

78

I když Komise nemá žádnou diskreční pravomoc k rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení, zjistí-li existenci takovýchto obtíží, má nicméně při zjišťování a zkoumání okolností věci s cílem určit, zda vyvolávají závažné obtíže, určitý prostor pro uvážení. Komise může v souladu s účelem čl. 88 odst. 3 ES a se svojí povinností řádné správy zahájit diskusi s oznamujícím státem nebo třetími stranami k tomu, aby ještě v rámci předběžné fáze přezkumu překonala obtíže, s nimiž se případně setkala (rozsudky Prayon-Rupel v. Komise, T-73/98, bod 77 výše, bod 45, a Bundesverband deutscher Banken v. Komise, T-36/06, bod 77 výše, bod 126). Tato možnost přitom předpokládá, že Komise může změnit své stanovisko podle výsledku zahájeného jednání, aniž musí být tato změna a priori vykládána jako důkaz existence závažných obtíží (rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2006, Asociación de Estaciones de Servicio de Madrid a Federación Catalana de Estaciones de Servicio v. Komise, T-95/03, Sb. rozh. s. II-4739, bod 139).

79

Z judikatury rovněž vyplývá, že nedostatečná nebo neúplná povaha přezkumu provedeného Komisí během předběžné fáze přezkumu naznačuje existenci závažných obtíží (viz rozsudek Tribunálu ze dne 9. září 2010, British Aggregates a další v. Komise, T-359/04, Sb. rozh. s. II-4227, bod 57, a citovaná judikatura).

80

V projednávaném případě, jelikož bylo druhé napadené rozhodnutí přijato bez zahájení formální vyšetřovací fáze, jej Komise mohla legálně přijmout pouze tehdy, když v rámci předběžného přezkumu stížnosti nevyvstaly závažné obtíže. Kdyby totiž takové obtíže existovaly, mohlo by být rozhodnutí zrušeno již z tohoto důvodu, kvůli neprovedení kontradiktorního a důkladného přezkumu upraveného Smlouvou o ES, i kdyby nebylo prokázáno, že posouzení Komise ohledně věci samé bylo z právního a skutkového hlediska nesprávné (viz v tomto smyslu rozsudek British Aggregates a další v. Komise, bod 79 výše, bod 58).

81

Je tedy třeba přezkoumat všechny žalobní důvody vznesené žalobkyní směřující ke zrušení druhého napadeného rozhodnutí, zejména aby bylo možno posoudit, zda umožňují rozpoznat závažné obtíže, kvůli nimž by Komise bývala povinna zahájit formální vyšetřovací řízení stanovené v čl. 88 odst. 2 ES (v tomto smyslu viz rozsudky Tribunálu ze dne 13. ledna 2004, Thermenhotel Stoiser Franz a další v. Komise, T-158/99, Recueil, s. II-1, bod 91, a ze dne 20. září 2007, Fachvereinigung Mineralfaserindustrie v. Komise, T-375/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 67 a 77).

82

Žalobkyně se dovolává sedmi žalobních důvodů na podporu své žaloby v rozsahu, v němž se týká zrušení druhého napadeného rozhodnutí.

83

První žalobní důvod vychází z toho, že nebylo zahájeno formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES navzdory závažným obtížím, s nimiž se Komise údajně setkala. Kromě toho je třeba uvést, že v rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně uvádí deset vad, jimž je dotčen přezkum Komise. Uvádí, že tento výčet – který označuje za „demonstrativní“ – právních mezer či opomenutí, jimiž je druhé napadené rozhodnutí stiženo, prokazuje, že rozsah a složitost přezkumu uskutečněného Komisí odůvodňovaly zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Jelikož tyto údajné vady nebo právní mezery souvisejí s dalšími žalobními důvody vznesenými v této žalobě, bude je třeba přezkoumat v rámci posouzení, které se bude týkat těchto žalobních důvodů.

84

Druhý žalobní důvod vychází z nedostatku pravomoci Komise přijmout podmínečné rozhodnutí o neexistenci podpory poté, co uskutečnila pouze předběžný přezkum. V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně vznáší rovněž některé argumenty, které se netýkají pravomoci Komise přijmout druhé napadené rozhodnutí, ale které si zaslouží meritorní posouzení, a sice údajně nerealistický charakter závazků přijatých Italskou republikou, podle nichž prodej aktiv skupiny Alitalia měl proběhnout za tržní cenu.

85

Třetí žalobní důvod, rozdělený na tři části, vychází ze zjevně nesprávného posouzení skutečnosti, že Komise údajně nepřezkoumala existenci přezkumu všech relevantních vlastností sporných opatření v jejich kontextu, jakož i z porušení povinnosti uvést odůvodnění ze strany Komise s přihlédnutím k neexistenci odůvodnění tohoto opomenutí.

86

Čtvrtý žalobní důvod, rozdělený na dvě části, vychází z nesprávného právního posouzení, jelikož Komise údajně nevzala v potaz jiné možnosti než prodej aktiv skupiny Alitalia, jakož i porušení povinnosti uvést odůvodnění ze strany Komise s přihlédnutím k neexistenci odůvodnění tohoto opomenutí.

87

Pátý žalobní důvod, rozdělený na pět částí, vychází z nedostatku uplatnění kritéria soukromého investora působícího za obvyklých podmínek tržního hospodářství při prodeji aktiv.

88

Šestý žalobní důvod vychází z nesprávné identifikace strany, která je povinna navrátit podporu.

89

Sedmý žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde zejména o aspekty právních mezer přezkumu Komise, jichž se žalobkyně dovolává v rámci třetího a čtvrtého žalobního důvodu, a sice z neexistence přezkumu všech vlastností opatření v jejich kontextu a dále z toho, že nepřezkoumala jiné možnosti než prodej aktiv.

90

Pro účely přezkumu výše rozvedených žalobních důvodů je třeba učinit rozlišení a rozdělit je do tří kategorií podle toho, zda se týkají prohlášení, že Komise neměla pravomoc přijmout druhé napadené rozhodnutí, porušení povinnosti zahájit formální vyšetřovací řízení ze strany Komise či porušení povinnosti uvést odůvodnění.

91

Úvodem je tedy třeba přezkoumat druhý žalobní důvod vycházející z nedostatku pravomoci Komise přijmout druhé napadené rozhodnutí, poté postupně žalobní důvody vycházející z porušení povinnosti zahájit formální vyšetřovací řízení – a sice první dvě části třetího žalobního důvodu, první část čtvrtého žalobního důvodu, pátý žalobní důvod, šestý žalobní důvod, první žalobní důvod, jakož i argumenty dovolávané v rámci druhého žalobního důvodu týkající se nerealistického charakteru závazků přijatých italskými orgány – a konečně žalobní důvody vycházející z porušení povinnosti odůvodnění – a sice sedmý žalobní důvod, druhou a třetí část třetího žalobního důvodu a druhou část čtvrtého žalobního důvodu.

92

Žalobkyně zpochybňuje základ, na němž bylo druhé napadené rozhodnutí přijato, a sice čl. 4 odst. 2 nařízení č. 659/1999, který Komisi neumožňuje přijmout „podmínečné“ rozhodnutí o neexistenci podpory po provedení pouze předběžného šetření, ale jedině po ukončení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 7 odst. 4 nařízení č. 659/1999 ve spojení s rozhodnutím o slučitelnosti podpory se společným trhem. Kromě toho s přihlédnutím k výroku druhého napadeného rozhodnutí tvrdí, že rozhodnutí o neexistenci podpory závisí na nejisté události, a sice na dodržení řady závazků týkající se chování italských orgánů, které jsou podobné podmínkám vyplývajícím z rozhodnutí přijatých Komisí podle čl. 7 odst. 4 uvedeného nařízení. Konečně uvádí, že podle judikatury nedostatek pravomoci orgánu, který přijal napadený akt, představuje zrušovací důvod veřejného pořádku, ke kterému musí soud Unie přihlížet z úřední povinnosti.

93

Úvodem je třeba připomenout, že po skončení předběžné fáze přezkumu a podle čl. 4 odst. 2 až 4 nařízení č. 659/1999 Komise může přijmout tři typy rozhodnutí. Buď může shledat, že oznámené opatření nepředstavuje podporu, nebo že opatření, ačkoli podporu představuje, nevyvolává pochybnosti ohledně jeho slučitelnosti se společným trhem (tzv. „rozhodnutí nevznášet námitky“), anebo že vyvolává pochybnosti, a rozhodne o zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Dále je třeba uvést, že Komise má pravomoc přijmout kladné rozhodnutí na základě čl. 7 odst. 3 nařízení č. 659/1999 (shledá-li, případně po příslušné úpravě dotyčným členským státem, že opatření je slučitelné se společným trhem) a připojit k němu podmínky, za kterých může být uvedené opatření považováno za slučitelné se společným trhem, a povinnosti pro umožnění kontroly plnění tohoto rozhodnutí podle čl. 7 odst. 4 téhož nařízení.

94

Je tedy třeba uvést, že na rozdíl od rozhodnutí přijatých po ukončení předběžné fáze přezkumu, jakým je druhé napadené rozhodnutí, se čl. 7 odst. 4 nařízení č. 659/1999 týká kladných rozhodnutí, jimiž Komise konstatuje existenci podpory na základě čl. 87 odst. 1 ES, kterou následně prohlašuje za slučitelnou se společným trhem. Toto ustanovení není v konkrétním případě použitelné, jelikož Komise dospěla k závěru, že oznámené opatření, s přihlédnutím k závazkům přijatým Italskou republikou, nepředstavuje státní podporu, a nevztahuje se na něj tedy čl. 87 odst. 1 ES.

95

Z toho vyplývá, že druhé napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat jako podmínečné rozhodnutí ve smyslu čl. 7 odst. 4 nařízení č. 659/1999 ukládající podmínky nebo povinnosti členskému státu, ani rozhodnutí, které ukládá úpravy oznámeného záměru, ale jak to tvrdila Komise, rozhodnutí zohledňující závazky týkající se chování, dobrovolně přijaté státem ve fázi oznámení sporného opatření za účelem vyjasnění některých bodů. Tyto závazky tudíž tvoří nedílnou součást oznámeného opatření, což ostatně vyplývá z výroku druhého napadeného rozhodnutí.

96

Tudíž na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise má pravomoc přijmout na základě čl. 4 odst. 2 nařízení č. 659/1999 takové rozhodnutí, jako je druhé napadené rozhodnutí, kterým ač shledává neexistenci státní podpory, bere na vědomí závazky přijaté členským státem.

97

Druhý žalobní důvod musí být tudíž zamítnut jako neopodstatněný.

98

Pokud jde o tuto kategorii žalobních důvodů, v projednávaném případě je třeba s přihlédnutím k výtkám formulovaným v každém z těchto žalobních důvodů určit, zda přezkum uskutečněný Komisí byl takové povahy, která vyloučila přítomnost závažných obtíží, takže poskytla legitimitu rozhodnutí nezahájit formální vyšetřovací řízení. V tomto ohledu je třeba následně přezkoumat výtky formulované v rámci třetího žalobního důvodu, výtky formulované v rámci čtvrtého žalobního důvodu, výtky formulované v rámci pátého žalobního důvodu, výtky formulované v rámci šestého žalobního důvodu a konečně výtky formulované v rámci prvního žalobního důvodu, v jehož rámci budou přezkoumány rovněž argumenty žalobkyně dovolávané v rámci druhého žalobního důvodu, které se netýkaly pravomoci, ale údajně nerealistického charakteru závazků přijatých italskými orgány.

99

Třetí žalobní důvod je rozdělen na tři části. První a druhá část vycházejí ze zjevně nesprávného posouzení, z nedostatku přezkumu řízení o mimořádné správě a okolností přijetí úprav vnesených do uvedeného řízení ze strany Komise. Třetí část vychází z porušení povinnosti odůvodnění kvůli neposkytnutí odůvodnění uvedeného nedostatku přezkumu.

100

Žalobní důvody formulované v rámci prvních dvou částí třetího žalobního důvodu je třeba přezkoumat společně.

101

V rámci první části žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že nepřezkoumala, zda řízení o mimořádné správě odchylující se od obecných právních pravidel v oblasti úpadku vedlo k poskytnutí podpory jako takové, ale spokojila se s přezkoumáním některých úprav řízení zavedených nařízením s mocí zákona č. 134. V rámci druhé části žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení tím, že rozhodla, že nepřezkoumá okolnosti týkající se přijetí úprav řízení o mimořádné správě a konkrétně opatření umožňujících osvobodit společnosti Alitalia a CAI od zaměstnaneckých odvodů týkajících se nezaměstnanosti a sociálního zabezpečení, které podle žalobkyně tvořily nedílnou součást plánu na prodej aktiv skupiny Alitalia a představovaly podmínku uloženou odbory a CAI k odsouhlasení tohoto plánu.

102

Úvodem je třeba uvést, pokud jde o přezkum uskutečněný Komisí v předběžné fázi přezkumu, že Komise je povinna přezkoumat všechny právní a skutkové okolnosti, které jí oznámily osoby, podniky nebo sdružení, jejichž zájmy jsou poskytnutím podpory případně dotčeny (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C-367/95 P, Recueil s. I-1719, bod 51). Orgán musí tedy dospět k posouzení v rámci předběžné fáze přezkumu zavedené čl. 88 odst. 3 Smlouvy jak s přihlédnutím k informacím oznámeným dotčeným státem, tak k informacím poskytnutým případnými stěžovateli (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. května 2001, Portugalsko v. Komise, C-204/97, Recueil s. I-3175, bod 35).

103

Je rovněž třeba připomenout, že legalita rozhodnutí ve věci státních podpor musí být soudem Unie posuzována v závislosti na informacích, které mohla mít Komise k dispozici v okamžiku, kdy jej přijala (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 15. dubna 2008, Nuova Agricast, C-390/06, Sb. rozh. s. I-2577, bod 54 a ze dne 2. září 2010, Komise v. Scott, C-290/07 P, Sb. rozh. s. I-7763, bod 91).

104

Kromě toho je třeba připomenout, že Komise nemá povinnost šetřit bez návrhu a odhadem, které informace jí měly být ve správním řízení předloženy (v tomto smyslu viz Komise v. Sytraval a Brink’s France, bod 102 výše, bod 60).

105

Pokud jde o výtky formulované v rámci první části, je třeba konstatovat, jak bylo rovněž uvedeno v bodech 33 a 34 výše, že Komise přezkoumala legislativní rámec upravující řízení o mimořádné správě a roli jednotlivých aktérů, na nichž toto řízení spočívalo, a posoudila opatření prodeje aktiv prostřednictvím výzvy k vyjádření zájmu a postupu přímého prodeje s přihlédnutím k režimu odchylnému od obecných právních předpisů, který byl zaveden nařízením s mocí zákona č. 134.

106

Z bodu 39 druhého napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že Komise zkoumala, zda znalecký posudek provedený v souladu s nařízením s mocí zákona č. 134 byl nezávislý, s přihlédnutím k roztříštěnosti akcionářského portfolia subjektu, kterému byla svěřena, mezi několik finančních subjektů (přičemž zahraniční subjekty vlastnily většinový podíl kapitálu), aby žádný z akcionářů nevlastnil procentní podíl postačující k ovlivnění rozhodnutí týkajícího se ohodnocení.

107

Kromě toho, ačkoliv druhé napadené rozhodnutí neobsahuje odkaz na podrobnosti ověření souladu prodejní ceny aktiv s tržní cenou nezávislým znalcem, obsahuje však informace umožňující dospět k závěru, že k prodeji muselo dojít za tržní cenu. Stejně tak je třeba uvést, že italské orgány přijaly určitý počet závazků, aby monitorovaly akci jednotlivých aktérů zahrnutých do řízení o prodeji aktiv, což Komise poznamenala ve druhém napadeném rozhodnutí, aby se ujistila, že ohodnocení nabídky nepovede k určení nižší než tržní ceny.

108

Kromě toho pouhá skutečnost, že Komise neměla k dispozici znalecké posudky v okamžiku přijetí druhého napadeného rozhodnutí nemůže sama o sobě stačit k prokázání toho, že Komise neprovedla úplný či dostačující přezkum ve vztahu k řízení o mimořádné správě, tím spíš, že tyto posudky nebyly určeny Komisi. V projednávaném případě tyto posudky byly předány mimořádnému správci ve dnech 5. a 7. listopadu 2008, jenž musel podat svoji závěrečnou zprávu zplnomocněnému zástupci pověřenému kontrolou operace. Tento zástupce byl kromě toho povinen zejména ověřit posouzení uskutečněné nezávislými znalci.

109

Konečně z bodu 62 druhého napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise měla k dispozici nabídku společnosti CAI předanou italskými orgány dne 3. listopadu 2008, která byla předmětem analýzy v bodech 58 až 69 uvedeného rozhodnutí. Komise se přitom vyjádřila výhradně k nezávislosti ohodnocení nabídky společnosti CAI nezávislým znalcem, nikoliv k výsledkům uvedeného ohodnocení. Tyto výsledky měly být předány mimořádnému správci, kterému příslušelo konečné rozhodnutí o převodu aktiv. Z druhého napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že závěry uvedených posudků k nabídce společnosti CAI měly být každopádně potvrzeny zplnomocněným zástupcem pověřeným kontrolou operace prodeje aktiv, který měl být jmenován italskými orgány za účelem kontroly dodržení závazků přijatých těmito orgány a zejména závazku, podle něhož k prodeji aktiv mělo dojít za tržní cenu. Konečně uvedený zástupce měl Komisi zasílat pravidelné podrobné zprávy o dodržování oznámeného řízení a o dodržování závazků Italskou republikou, jakož i vyčerpávající zprávu o souladu nabídky společnosti CAI s tržní cenou dva týdny po svém jmenování. Podle bodu 157 tohoto rozhodnutí si Komise vyhradila právo zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES v případě, že by italské orgány nedodržely podmínky uvedeného rozhodnutí.

110

S přihlédnutím k výše uvedenému nelze tedy Komisi vytýkat, pokud se jedná o řízení o mimořádné správě, že provedla nedostatečný či neúplný přezkum v předběžné fázi přezkumu co se týče pravidel odchylujících se od obecných právních předpisů v oblasti úpadku.

111

Pokud jde o výtky formulované v rámci druhé části, je třeba uvést, zaprvé, pokud jde o snížení nákladů a dalších výhod údajně poskytnutých italskou legislativou společnosti CAI v oblasti nezaměstnanosti a sociálního zabezpečení, že jak vyplývá z bodu 73 druhého napadeného rozhodnutí, italské orgány Komisi potvrdily, že zaměstnanci společnosti Alitalia neměli právo na přijetí ze strany CAI, která měla podle bodu 119 uvedeného rozhodnutí volnost nabýt aktiva se zaměstnanci, kteří s nimi byli spojeni, nebo bez nich. Je těžko představitelné, jakým způsobem bylo společnosti CAI ulehčeno financování dávek v nezaměstnanosti poskytnutých propuštěným zaměstnancům společnosti Alitalia, jak byly stanoveny v nařízení s mocí zákona č. 134.

112

Kromě toho, z bodů 68 a 120 druhého napadeného rozhodnutí vyplývá, že i když společnost CAI musela přijmout zaměstnance nezbytné pro svou operační činnost, s přihlédnutím ke schopnostem nezbytným pro využívání nabytých aktiv, toto přijetí proběhlo za nových podmínek zcela určených společností CAI.

113

Zadruhé tvrzení žalobkyně, podle něhož Komise měla přezkoumat opatření zavedená nařízením s mocí zákona č. 134, neboť údajně tvořily nedílnou součást plánu prodeje aktiv skupiny Alitalia a byly podmínkou předloženou odbory a společností CAI k odsouhlasení tohoto plánu, nemůže s přihlédnutím k bodům 73 a 74 druhého napadeného rozhodnutí uspět. Z uvedených bodů totiž vyplývá, že italské orgány Komisi informovaly, že se na zaměstnance společnosti Alitalia budou vztahovat opatření pojištění v nezaměstnanosti upravené platnými vnitrostátními právními předpisy a že směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů (Úř. věst. L 82, s. 16) nebyla v projednávaném případě použitelná, neboť řízení o převodu aktiv skupiny Alitalia neznamenalo převod hospodářského subjektu zachovávajícího si vlastní identitu. Kromě toho italské orgány Komisi informovaly, že v každém případě ustanovení týkající se zachování práv pracovníků nebudou použitelná v rámci řízení o úplné likvidaci skupiny Alitalia.

114

Konečně je třeba připomenout, že ačkoliv jednání s odbory a společností CAI nebylo v okamžiku předložení první předběžné nabídky společnosti CAI ukončeno, tato společnost zopakovala svoji nabídku dne 25. září 2008 za stejných podmínek (viz body 15, 17 a 20 výše). Nic tedy nenaznačuje, že konečná nabídka společnosti CAI vzala v úvahu požadavky odborových orgánů, a tedy že sociální opatření oznámená žalobkyní tvořila nedílnou součást plánu nabytí aktiv skupiny Alitalia.

115

Z toho vyplývá, že pokud jde o okolnosti přijetí změn v řízení o mimořádné správě, Komisi nelze vytýkat, že provedla nedostatečný nebo neúplný přezkum v předběžné fázi přezkumu snížení poplatků a dalších výhod údajně poskytnutých italskými právními předpisy společnosti CAI, jelikož tato opatření nebyla relevantní pro otázku, zda nabyvateli aktiv skupiny Alitalia mohlo být poskytnuto zvýhodnění.

116

Jelikož výtky formulované v rámci první a druhé části tohoto žalobního důvodu tedy neumožňují prokázat, že Komise provedla neúplný a nedostatečný přezkum v předběžné fázi přezkumu, je třeba usoudit, že žalobkyně neposkytla nepřímé důkazy o existenci závažných obtíží v tomto ohledu. V důsledku toho je třeba zamítnout uvedené výtky jako neopodstatněné.

117

Pokud jde o porušení povinnosti uvést odůvodnění ze strany Komise ohledně neodůvodnění nedostatečnosti přezkumu v předběžné fázi přezkumu, které bylo dovoláváno v rámci třetí části tohoto žalobního důvodu, bude přezkoumáno v rámci sedmého žalobního důvodu.

118

Čtvrtý žalobní důvod je rozdělen na dvě části, první část vychází ze zjevně nesprávného posouzení Komise v rozsahu, v němž Komise nepřezkoumala, zda existovaly jiné možnosti než prodej aktiv, a druhá část vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění ze strany Komise, jelikož neexistenci uvedeného přezkumu neodůvodnila.

119

V rámci první části žalobkyně tvrdí, že Komise měla v souladu s judikaturou a vlastní prací a s přihlédnutím ke kritériu soukromého investora působícího v obvyklých podmínkách tržního hospodářství přezkoumat jiné možnosti než prodej aktiv, jako jsou soudní likvidace nebo injekce nového kapitálu spojeného s restrukturalizací společnosti Alitalia nebo prodejem aktiv za účelem určení, zda by za podobných okolností tento investor také uskutečnil prodej aktiv tohoto druhu nebo by si zvolil jiné možnosti. Tím, že Komise dospěla k závěru, že k tomu, aby bylo možno prohlásit, že řízení o mimořádné správě nevedlo k poskytnutí státní podpory ve prospěch nabyvatelů společnosti Alitalia, stačí, aby se prodej uskutečnil za tržní cenu bez zkoumání jiné možnosti než prodeje aktiv, uskutečnila nedostatečný a neúplný přezkum a dopustila se zjevně nesprávného posouzení.

120

Úvodem je třeba uvést, že bez ohledu na skutečnost, že druhé napadené rozhodnutí neobsahuje výslovný odkaz na zásadu soukromého investora, Komise v projednávaném případě uvedenou zásadu uplatnila, když dospěla k závěru, že k prodeji aktiv došlo za tržní cenu. Kromě toho Komise několikrát zdůraznila, že uvedený prodej musel mít za cíl maximalizaci hodnoty aktiv v zájmu věřitelů společnosti Alitalia, což dokazuje, že dbala na to, aby se ujistila, že chování veřejných orgánů je vedeno perspektivou dlouhodobé výnosnosti. Kromě toho, závěr Komise v bodě 126 uvedeného rozhodnutí, podle něhož oznámené řízení nevedlo k uložení povinností veřejné moci na nabyvatele aktiv, které by mohly ovlivnit cíl prodeje za tržní cenu, svědčí o tom, že Komise v podstatě zohlednila chování soukromého investora pro účely posouzení chování italských orgánů a aby se ujistila, že tyto orgány nesledovaly cíle hospodářské politiky neslučitelné se společným trhem.

121

V souladu s tím, co bylo uvedeno v rámci první části třetího žalobního důvodu (viz body 107 až 110 výše) Komise nabyla přesvědčení, že prodej aktiv se uskuteční za tržní cenu. Komise tudíž neměla, na rozdíl od tvrzení žalobkyně, povinnost zkoumat jiné možnosti než postup zvolený italskými orgány.

122

Kromě toho v rozsahu, v němž společnost CAI nabídla nabytí skupiny aktiv v rámci své nabídky a v němž činnost osobní letecké dopravy zahrnovala odpovídající letištní časy společnosti Alitalia nezbytné pro její výkon, srovnání příjmů získaných tímto prodejem s příjmy případně získanými odděleným prodejem aktiv nebo letištních časů společnosti Alitalia nebyl v projednávaném případě relevantní.

123

S přihlédnutím k předchozím úvahám nelze Komisi vytýkat, že provedla nedostatečný či neúplný přezkum v předběžné fázi přezkumu existence jiných možností než možnosti prodeje aktiv, jelikož žalobkyně neposkytla žádný nepřímý důkaz o existenci závažných obtíží v tomto ohledu. Z toho vyplývá, že je třeba zamítnout výtky formulované v rámci první části jako neopodstatněné.

124

V rámci druhé části žalobkyně tvrdí, že Komise tím, že nepřezkoumala jiné možnosti než prodej aktiv a neposkytla pro toto údajné opomenutí žádný důvod, porušila povinnost uvést odůvodnění, kterou je vázána. Tuto část je třeba přezkoumat v rámci sedmého žalobního důvodu.

125

Pátý žalobní důvod je rozčleněn na pět částí, první část se zakládá na nedostatku přezkumu podmínky nepřetržitosti služby a porušení povinnosti uvést v tomto ohledu odůvodnění, druhá část se zakládá na nedostatku přezkumu podmínky státní příslušnosti nabyvatele a porušení povinnosti uvést v tomto ohledu odůvodnění, třetí část se zakládá na nepřihlédnutí k nepřímým důkazům o nemožnosti dosáhnout tržní ceny a povinnosti uvést v tomto ohledu odůvodnění, čtvrtá část na neexistenci přihlédnutí ke skutečnostem prokazujícím existenci státní podpory a pátá část na chybějících údajích o vhodném základě k posouzení tržní ceny.

126

Nejprve je třeba společně přezkoumat výtky formulované v rámci první a páté části, poté společně výtky formulované v rámci třetí a čtvrté části.

127

V rámci první části žalobkyně tvrdí, že Komise nepřezkoumala důsledky požadavku nepřetržitosti služby zavedeného nařízením s mocí zákona č. 134 a uvedeného ve výzvě k vyjádření zájmu, který vyústil v povinnost veřejné služby, jejíž náklady měly být posouzeny podle kritérií stanovených rozsudkem Soudního dvora ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C-280/00, Recueil s. I-7747, dále jen „rozsudek Altmark“). Tvrdí, že jestliže Komise bez výhrad přijala podmínky uložené ve vztahu k nabídkám, aniž ověřila, zda mají dopad na nabízenou cenu, představuje to opomenutí takového rázu, které prokazuje existenci závažných obtíží, s nimiž se setkala. Kromě toho tvrdí, že nedostatečné ověření ze strany Komise ohledně závažnosti rizika ztráty letištních časů (slots) z důvodu jejich nevyužívání, dovolávané italskými orgány k odůvodnění požadavku nepřetržitosti služby, představuje zjevně nesprávné posouzení. Konečně neexistence odůvodnění o neuskutečnění takového přezkumu představuje v tomto ohledu nedostatek odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí.

128

V rámci páté části žalobkyně tvrdí, že Komise měla stanovit podrobná kritéria pro určení ceny, za niž měla být prodána aktiva skupiny Alitalia s tím, že měla přinejmenším požadovat, aby cena nabízená společností CAI zahrnovala jednak úvěr ve výši 300 milionů EUR schválený Italskou republikou společnosti Alitalia, jakož i další formy podpory přijaté společností Alitalia, jednak náklady na dodržování povinnosti nepřetržitosti služby. Skutečnost, že Komise neposkytla údaje o základě, na němž mělo spočívat ohodnocení tržní ceny, představuje podle žalobkyně zjevně nesprávné posouzení, které vedlo k podhodnocení ceny aktiv skupiny Alitalia.

129

Úvodem je třeba připomenout, že otázka, zda Komise použila kritérium soukromého investora nesprávně, se nesmí zaměňovat s otázkou existence závažných obtíží vyžadujících zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Přezkum existence závažných obtíží totiž nesměřuje k zjištění, zda Komise použila správně článek 87 ES, ale k zjištění, zda ke dni, kdy přijala druhé napadené rozhodnutí, disponovala dostatečně úplnými informacemi, aby posoudila slučitelnost sporného opatření se společným trhem (v tomto smyslu viz rozsudek Bundesverband deutscher Banken v. Komise, bod 77 výše, bod 129).

130

Skutečnost, že posouzení Komisí je dle názoru žalobkyně nesprávné a že Komise neodpověděla na některé výtky, které tato žalobkyně vznesla, neznamená, že se nemohla vyjádřit k dotčenému opatření na základě informací, s nimiž disponovala, a že proto měla zahájit formální vyšetřovací řízení, aby doplnila své šetření (v tomto smyslu viz rozsudek Bundesverband deutscher Banken v. Komise, bod 77 výše bod 130).

131

V projednávaném případě, jak tvrdí Komise, prodej aktiv skupiny Alitalia nevyvolal žádnou otázku týkající se pojmu povinnosti veřejné služby a kritérium nepřetržitosti služby bylo pouze součástí kritérií ohodnocení nabídek. Ve spise totiž nic nenapovídá tomu, že osoba přebírající činnost osobní letecké dopravy byla pověřena výkonem povinností veřejné služby v rámci oznámeného řízení.

132

Stejně tak je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise v bodě 118 druhého napadeného rozhodnutí vyloučila existenci povinností veřejné služby souvisejících s postupem prodeje aktiv a konkrétně ověřila, že tyto podmínky nebyly přebírajícím osobám uloženy, jak tvrdili stěžovatelé.

133

V tomto ohledu, pokud jde zejména o výkon činnosti letecké dopravy, z bodů 123 až 125 druhého napadeného rozhodnutí na rozdíl od tvrzení žalobkyně vyplývá, že Komise přezkoumala relevanci podmínky nepřetržitosti dopravní služby ve střednědobém výhledu pro cenu aktiv. Získala totiž ze strany italských orgánů objasnění, podle nichž taková nepřetržitost, o níž se hovoří v nařízení s mocí zákona č. 134 a ve výzvě k vyjádření zájmu, neodpovídá povinnostem veřejné služby ve smyslu práva Evropské unie.

134

Kromě toho je nutno uvést, že žalobkyně nevysvětluje, jakým způsobem nezbytnost zajistit nepřetržitost služby letecké dopravy ve střednědobém výhledu, která byla uložena italskými orgány jako podmínka, jíž musely odpovídat nabídky podle nařízení s mocí zákona č. 134, vedla ke snížení ceny aktiv skupiny Alitalia pod tržní cenu. Z bodů 71 a 102 druhého napadeného rozhodnutí ostatně vyplývá, na rozdíl od tvrzení žalobkyně, že v rámci ohodnocení nabídek mimořádným správcem bylo kritérium nepřetržitosti služby vedlejším kritériem ve vztahu ke kritériu ceny. Kromě toho, jak italské orgány upřesnily Komisi, určujícím kritériem uplatněným nezávislým znalcem bylo kritérium ceny, jelikož jak nařízení s mocí zákona č. 134, tak výzva k vyjádření zájmu stanovily, že prodejní cena aktiv nesmí být nižší než taková tržní cena, kterou určí nezávislý znalec. Toto bylo a fortiori zaručeno závazkem přijatým italskými orgány, na nějž se odkazuje v bodech 71 a 72 uvedeného rozhodnutí, že ohodnocení nabídky každopádně nepovede k určení nižší ceny než ceny tržní, přičemž mimořádný správce měl možnost využít služeb finančního poradce, aby se o tom ujistil.

135

S přihlédnutím k výše uvedenému, schopnost subjektů, které předložily nabídky, zajistit nepřetržitost služby, je nemohla zbavit základní povinnosti předložit nabídku rovnající se či převyšující tržní cenu, jelikož jejich nabídka by za jiných podmínek nebyla přijata.

136

Stejně tak argument žalobkyně, podle něhož podmínka nepřetržitosti služby ve výzvě k vyjádření zájmu vedla k odrazení případných uchazečů od účasti v něm, čímž byla snížena tržní cena, nemůže uspět. Jak totiž vyplývá z bodu 53 druhého napadeného rozhodnutí, mimořádný správce dostal v odpověď na výzvu k vyjádření zájmu zveřejněnou dne 23. září 2008 šedesát nabídek. Ostatně podle bodu 45 uvedeného rozhodnutí některé nabídky, a zejména nabídka společnosti CAI, byly podány ještě před zveřejněním uvedené výzvy k vyjádření zájmu, což prokazuje, že přítomnost podmínky nepřetržitosti služby v této výzvě nebyla pro tyto nabídky určující.

137

V každém případě skutečnost, že nezbytnost zajistit nepřetržitost služby letecké dopravy byla zahrnuta ve výzvě k vyjádření zájmu mezi požadavky, jimž musely přijaté nabídky odpovídat, nutně neznamená existenci povinnosti veřejné služby k tíži operátora, který ve výběrovém řízení uspěje. I kdybychom připustili, že taková povinnost byla uložena, ze žaloby nevyplývá, že byla v ceně aktiv skupiny Alitalia zahrnuta náhrada a že byla vyšší než čisté náklady způsobené výkonem povinnosti veřejné služby tak, aby poskytovateli bylo přiznáno hospodářské zvýhodnění ve smyslu rozsudku Altmark, bod 127 výše. Z předchozího tedy nevyplývá, že Komise měla při ohodnocení ceny přihlédnout ke kritériím stanoveným v uvedeném rozsudku.

138

Kromě toho je třeba uvést, že údaje uvedené žalobkyní na podporu jejího tvrzení, podle něhož se Komise dopustila chyby při ohodnocení ceny aktiv skupiny Alitalia, nebyly pro přezkum Komise relevantní. Jak finanční situace společnosti Alitalia, tak předmět a význam těchto nabídek byly odlišné.

139

Pokud jde o cenu uvedenou v nabídce předložené Air France-KLM v dubnu 2008 pro nabytí společnosti Alitalia, je třeba podotknout, že tato nabídka byla předložena před tím, než byla společnost Alitalia prohlášena za insolventní, a že směřovala k nabytí všech aktiv společnosti Alitalia, nikoliv převodem aktiv, ale převodem akcií. Kromě toho, jelikož tato nabídka byla vzata zpět, Komise ji nemohla brát v potaz, jelikož nebyla konečná. Pokud jde o nabídku společnosti CAI, je třeba připomenout, že byla předložena v rámci řízení o mimořádné správě, která byla na společnost Alitalia uvalena v rámci její likvidace a směřovala k nabytí pouze části jejích aktiv. Za těchto podmínek argument žalobkyně, podle něhož cena převodu nabídnutá společností CAI měla zahrnovat výši úvěru, nemůže uspět. Výše úvěru totiž nemá vůbec vliv na cenu prodeje aktiv skupiny Alitalia, z nichž byla pouze část převedena na společnost CAI za tržní cenu. Konečně, pokud jde o nabídku předloženou v lednu 2009 na nabytí 25% podílu Alitalia-CAI, je nutno konstatovat, že celková hodnota uvedené společnosti se zvýšila následkem prodeje aktiv skupiny Alitalia, zejména z důvodu nabytí touto společností jiné letecké společnosti a v každém případě, jelikož tato nabídka byla předložena po datu přijetí druhého napadeného rozhodnutí, Komise ji nemohla zohlednit.

140

Konečně žalobkyně tvrdí, že ač společnost Alitalia v průběhu řízení o úpadku ukončila provoz, v žádném případě neztratila své letištní časy na základě nařízení Rady (EHS) č. 95/93 ze dne 18. ledna 1993 o společných pravidlech pro přidělování letištních časů na letištích Společenství (Úř. věst. L 14, s. 1; Zvl. vyd. 07/002, s. 3). Komise se údajně dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila povinnost uvést odůvodnění z toho důvodu, že přijala bez výhrad riziko ztráty letištních časů ze strany společnosti Alitalia pod záminkou odůvodnění nezbytnosti toho, že nabyvatel aktiv skupiny Alitalia zajistí nepřetržitost služby.

141

Je nutno konstatovat, že z bodu 125 druhého napadeného rozhodnutí, na který odkazuje žalobkyně, nevyplývá, že Komise bezpodmínečně přijala odůvodnění kritéria nepřetržitosti služby rizikem ztráty letištních časů společnosti Alitalia. V uvedeném bodě totiž Komise v podstatě uvedla, že hodnota dostatečně velké skupiny aktiv zahrnovala goodwill, jejíž část představovaly letištní časy nezbytné k poskytování služby. Tato úvaha znamená, že Komise zohlednila kritérium nepřetržitosti s ohledem na maximalizaci hodnoty aktiv dotčených převodem, s cílem získat vyšší převodní cenu v zájmu věřitelů společnosti Alitalia, a nikoliv v logice nepřetržitosti činnosti veřejné služby. Argument žalobkyně tedy postrádá základ ve druhém napadeném rozhodnutí.

142

V každém případě žalobkyně tedy neprokazuje, do jaké míry byl takový přezkum nezbytný k tomu, aby umožnil Komisi posoudit slučitelnost podmínky nepřetržitosti služby s kritériem soukromého investora působícího v obvyklých podmínkách tržního hospodářství, a nepřináší tedy důkaz o existenci závažných obtíží. Z toho vyplývá, že v tomto ohledu nelze Komisi vůbec vytýkat nedostatečné odůvodnění.

143

Za těchto okolností je třeba výtky formulované v rámci první a páté části pátého žalobního důvodu zamítnout jako neopodstatněné.

144

V rámci druhé části žalobkyně tvrdí, že prodej aktiv skupiny Alitalia byl předmětem konkludentní podmínky, podle níž nabyvatel musel být italského původu, což snížilo prodejní cenu pod tržní cenu a odradilo konkurenční nabídky. Skutečnost, že Komise nepřezkoumala tento údaj a že z takového přezkumu nevyvodila důsledky, představuje zjevně nesprávné posouzení. Neexistence jakéhokoliv vysvětlení v tomto ohledu ze strany Komise kromě toho představuje nedostatek odůvodnění.

145

V projednávaném případě je třeba podotknout, že Komise ověřila, že nabídka k vyjádření zájmu neobsahovala žádnou diskriminační doložku založenou na státní příslušnosti uchazečů. Kromě toho dospěla k závěru, že tato výzva byla předmětem širokého zveřejnění a reklamy na vnitrostátní i mezinárodní úrovni. Jak bylo totiž uvedeno v bodě 136 výše, Komise ve druhém napadeném rozhodnutí uvedla, že mimořádný správce se od svého jmenování a před zveřejněním uvedené výzvy k vyjádření zájmu rozhodl spojit s hlavními mezinárodními leteckými společnostmi a dále že mimořádný správce přijal šedesát nabídek pocházejících od italských a zahraničních subjektů.

146

Kromě toho Komise přezkoumala roli banky vybrané k podpoře prezentace nabídky na nabytí společnosti Alitalia při postupu prodeje aktiv společnosti Alitalia a dospěla k závěru, v poznámce pod čarou na straně č. 34 druhého napadeného rozhodnutí, že tato banka ukončila roli jako poradce příslušného ministra od uvalení mimořádné správy na společnost Alitalia, a sice ode dne 29. srpna 2009. Kromě toho, kromě úkolu, který jí byl uložen před uvedeným uvalením mimořádné správy, z druhého napadeného rozhodnutí nevyplývá, že se tato banka zúčastnila posouzení aktiv společnosti Alitalia a že mohla upřednostnit společnost CAI na úkor dalších uchazečů. Kromě toho je nutno připomenout, že italské orgány přijaly závazek nezasahovat do jednání mimořádného správce.

147

V této souvislosti nelze přijmout argumenty žalobkyně upozorňující na údajný střet zájmů mezi vybranou bankou k podpoře předložení nabídky pro nabytí společnosti Alitalia a společností CAI, na nepřesnost výzvy k vyjádření zájmu a na krátké lhůty pro podání nabídek poskytujících výhodu společnosti CAI. Pokud jde totiž o nediskriminační charakter postupu prodeje aktiv, je třeba usoudit, že jelikož výtky formulované v rámci druhé části pátého žalobního důvodu neumožňují prokázat, že Komise provedla neúplný nebo nedostatečný přezkum v předběžné fázi přezkumu nebo že nevyvodila důsledky z přezkumu podmínek prodeje aktiv skupiny Alitalia, žalobkyně v tomto ohledu neposkytla nepřímé důkazy o existenci závažných obtíží. Kromě toho žalobkyně nemůže tvrdit, že druhé napadené rozhodnutí je v tomto ohledu dotčeno nedostatkem odůvodnění. Je tudíž třeba zamítnout výtky formulované v rámci druhé části pátého žalobního důvodu jako neopodstatněné.

148

V rámci třetí části žalobkyně tvrdí, že jelikož postup prodeje aktiv nebyl otevřený, transparentní a nediskriminační, nebyl schopen zaručit prodej za tržní cenu. Tvrdí, že v každém případě další záruky nezávislého ohodnocení, jako jsou zapojení nezávislého znalce a zplnomocněného zástupce pověřeného kontrolou operace nebyly schopny zaručit, že cena uhrazená nabyvatelem odpovídala tržní ceně. Tvrdí rovněž, že opomenutí Komise vyvodit správné důsledky z nemožnosti dosáhnout tržní ceny za takovýchto podmínek představuje zjevně nesprávné posouzení. Neexistence odůvodnění v tomto ohledu kromě toho představuje nedostatek odůvodnění.

149

V rámci čtvrté části žalobkyně tvrdí, že italské orgány snížily cenu, za niž mohla společnost CAI nabýt společnost Alitalia tím, že jí odpustily některé dluhy, a tím, že svoji nabídku učinily přitažlivější pro zástupce odborů. Komise se dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že nezohlednila tyto skutkové okolnosti, které jí byly známy, a tím, že neusoudila, že vedly k poskytnutí podpory společnosti CAI.

150

Jak bylo připomenuto v rámci přezkumu výtek formulovaných na podporu třetího žalobního důvodu, Komise usoudila, že postup přímého prodeje aktiv doplněný výzvou k vyjádření zájmu nenabízel sám o sobě dostatečný stupeň transparentnosti, aby bylo zaručeno, že aktiva budou převedena za tržní cenu. V důsledku toho Komise ověřila, že nabídka byla předmětem nezávislého ohodnocení, aby se ujistila, že nabízená cena není nižší než tržní cena. Kromě toho, jak bylo uvedeno v bodech 107 až 109 výše, ohodnocení aktiv nezávislým znalcem, podpořené ověřením hospodářské hodnoty nabídek ve vztahu k aktivům provedeným nezávislým finančním poradcem, a konečný zásah zplnomocněného zástupce pověřeného kontrolou operace nabízely dostatečné záruky umožňující dospět k prodeji aktiv za tržní cenu.

151

Z toho vyplývá, že je třeba zamítnout výtky formulované v rámci třetí části tohoto žalobního důvodu jako neopodstatněné, jelikož žalobkyně neprokázala existenci nepřímých důkazů závažných obtíží, a že Komisi za těchto podmínek nelze vytýkat porušení povinnosti uvést odůvodnění.

152

Pokud jde o čtvrtou část, je třeba podotknout, že společnost CAI převzala pouze část zaměstnanců společnosti Alitalia, kteří byli přijati na základě zcela nových podmínek a pracovních smluv, a že sociální opatření, jichž se dovolává žalobkyně, se nepoužijí na zaměstnance opětovně přijaté společností CAI.

153

V důsledku toho musí být zamítnuty výtky formulované v rámci čtvrté části pátého žalobního důvodu. V této souvislosti je třeba usoudit, že jelikož výtky formulované v rámci pátého žalobního důvodu neumožňují prokázat, že Komise provedla neúplný nebo nedostatečný přezkum v řízení o předběžném přezkumu, žalobkyně v tomto ohledu neposkytla nepřímý důkaz o existenci závažných obtíží. Pátý žalobní důvodu musí být tedy zamítnut v plném rozsahu.

154

Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise nepřezkoumala všechna kritéria vyžadovaná judikaturou pro účely posouzení hospodářské návaznosti mezi společnostmi Alitalia a CAI, zejména cenu, za kterou došlo k převodu aktiv, totožnost akcionářů převáděného subjektu a jejího nabyvatele, okamžik, předmět, jakož i hospodářskou logiku převodu aktiv. Tvrdí, že Komise se ve své analýze soustředila na jediné kritérium předmětu prodeje aktiv při přehlédnutí dalších kritérií.

155

Pokud jde o povinnost navrácení podpory vyplacené společnosti v obtížích, je třeba připomenout, že jak vyplývá z judikatury, lze ji rozšířit na novou společnost, na niž dotčená společnost převedla část svých aktiv, pokud tento převod umožňuje dospět k závěru o hospodářské návaznosti mezi oběma společnostmi. Aby bylo možno dospět k závěru o existenci hospodářské návaznosti, lze zohlednit následující skutečnosti: předmět převodu (aktiva a pasiva, zachování pracovní síly, seskupená aktiva), cenu převodu, totožnost akcionářů nebo majitelů nástupnického podniku nebo původního podniku, okamžik, kdy k převodu došlo (po zahájení vyšetřování, zahájení řízení nebo konečném rozhodnutí) nebo dále hospodářskou logiku operace (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 13. září 2010, Řecko a další v. Komise, T-415/05, T-416/05 a T-423/05, Sb. rozh. II-4749, bod 135).

156

Úvodem je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tato judikatura neukládá Komisi přihlédnout ke všem výše uvedeným skutečnostem, což dokládá výraz „lze zohlednit“. Z toho vyplývá, že Komise nebyla povinna přezkoumat, konkrétně a kromě dalších kritérií, okamžik, kdy došlo k převodu aktiv skupiny Alitalia na společnost CAI, který je uveden mezi skutečnostmi, které „lze“ zohlednit k vyloučení hospodářské návaznosti mezi těmito dvěma subjekty.

157

Z přezkumu druhého napadeného rozhodnutí v každém případě vyplývá, že Komise dospěla k závěru o neexistenci návaznosti mezi společnostmi Alitalia a CAI, jak na základě předmětu a ceny převodu aktiv, tak z důvodu neexistence totožnosti akcionářů a z hospodářské logiky operace. V projednávaném případě Komise přezkoumala otázku návaznosti mezi společnostmi Alitalia a CAI v bodech 128 až 151 uvedeného rozhodnutí. Komise nejprve v bodě 132 tohoto rozhodnutí zdůraznila, že takové oznámené opatření, jako bylo změněno závazky přijatými italskými orgány, by mělo vést k prodeji aktiv skupiny Alitalia za tržní cenu. Následně přezkoumala, zda existovala návaznost při požívání konkurenční výhody vytvořené úvěrem ve výši 300 milionů EUR mezi společností Alitalia a nabyvateli aktiv dotčenými postupem prodeje aktiv.

158

V tomto ohledu Komise v bodě 136 druhého napadeného rozhodnutí zdůraznila, že pokud se jedná o předmět prodeje aktiv, tato aktiva nebyla navržena jako seskupená aktiva v rámci výzvy k vyjádření zájmu, a neodpovídala tedy homogenním hospodářským jednotkám, což by mohlo vést k omezení volby případných nabyvatelů. V bodě 136 uvedeného rozhodnutí konstatovala, že naopak s přihlédnutím k velmi odlišným vyjádřením zájmu týkajícím se různých aktiv, po ukončení postupu prodeje aktiv byly činnosti společnosti Alitalia rozděleny mezi četné nabyvatele a zorganizovány různým způsobem. V bodě 137 tohoto rozhodnutí dospěla k závěru, že vzhledem k rozsahu prodeje aktiv a roztříštěnosti nabídek případných nabyvatelů postup prodeje aktiv provedený Italskou republikou neznamenal hospodářskou návaznost mezi společnostmi Alitalia a CAI.

159

Pokud se jedná o akcionáře společností Alitalia a CAI, Komise v bodě 140 druhého napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že nebyly totožní. Popsala společnost CAI tak, že je konsorciem soukromých investorů, kteří se liší od akcionářů společnosti Alitalia, a uvedla, že výměna akcií těchto posledně uvedených akcionářů za akcie nové společnosti byla možná pouze na základě právních předpisů týkajících se restrukturalizace podniků v rámci vyrovnacího řízení, které nebyly v projednávaném případě použitelné.

160

Dále Komise v bodě 141 druhého napadeného rozhodnutí konstatovala, že společnost CAI převzala pouze některá aktiva související s činností osobní dopravy společnosti Alitalia, že sledovala vlastní strategii a že nedošlo k automatickému převodu pracovněprávních smluv mezi společnostmi Alitaliaa CAI. Komise kromě toho v bodě 142 uvedeného rozhodnutí poznamenala, že společnost CAI nebude pokračovat v činnosti společnosti Alitalia, jelikož se italské orgány zavázaly, že po ukončení postupu prodeje aktiv nebude představovat více než 69 % kapacity společnosti Alitalia, co se týče cestujících přepravených na kilometr, dle propočtu učiněného k datu oznámení. Kromě toho, jak vyplývá i z bodů 13 a 49 tohoto rozhodnutí, prodej aktiv skupiny Alitalia společnosti CAI usiloval o maximalizaci hodnoty aktiv společnosti Alitalia před její likvidací v zájmu jejích věřitelů.

161

Z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se Komise v zásadě neopírala o předmět převodu. V této souvislosti totiž z bodu 160 výše vyplývá, že Komise přezkoumala a schválila hospodářskou logiku operace. Kromě toho v průběhu celého svého přezkumu vysvětlovala důvody, kvůli nimž měla za to, že neexistovala hospodářská návaznost mezi společnostmi Alitalia a CAI. V této souvislosti v bodech 130 až 132 druhého napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že na nabyvatele aktiv skupiny Alitalia nemohla být převedena žádná neodůvodněná výhoda s přihlédnutím ke skutečnosti, že byla přijata všechna ustanovení, aby k převodu došlo za cenu, která nebude nižší než tržní cena. Následně je třeba konstatovat, s přihlédnutím k výše uvedeným úvahám a v souladu s judikaturou citovanou v bodě 155 výše, že Komise provedla dostatečný a úplný přezkum a že žalobkyně v tomto ohledu neposkytla důkaz o existenci závažných obtíží.

162

Jelikož se tedy přijetí stanoviska Komise k okamžiku převodu aktiv nejevilo v projednávaném případě nezbytné, nelze jí v tomto bodě vytýkat nedostatek odůvodnění.

163

S přihlédnutím k výše uvedenému je třeba zamítnout výtky formulované v rámci šestého žalobního důvodu jako neopodstatněné.

164

Žalobkyně tvrdí, že Komise tím, že nezahájila formální vyšetřovací řízení stanovené v čl. 88 odst. 2 ES, vydala neúplné rozhodnutí, které musí být zrušeno. V tomto ohledu má za to, že i když období věnované předběžnému šetření předcházející přijetí druhého napadeného rozhodnutí od 14. října do 12. listopadu 2008 nebylo výjimečně dlouhé, Komise nicméně mohla zjistit závažné obtíže. V replice kromě toho uvádí, že jelikož předběžná fáze přezkumu začala přezkumem skutečností v dubnu 2008, byla téměř čtyřikrát delší než maximální dvouměsíční lhůta uložená čl. 4 odst. 5 nařízení č. 659/1999 pro ukončení předběžného přezkumu.

165

Žalobkyně rovněž poskytuje demonstrativní výčet omylů, kterých se Komise dopustila, jenž údajně prokazuje, že složitost přezkumu vyžadovaného v projednávané věci odůvodňovala zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

166

Kromě toho tvrdí, že s přihlédnutím k politickému kontextu této věci byly závazky přijaté italskými orgány, podle nichž se prodej aktiv skupiny Alitalia uskuteční za tržní cenu, nerealistické a že v každém případě byly uloženy příliš pozdě v řízení, poté, co nevratně nastaly události, jichž se měly týkat.

167

Zaprvé, pokud jde o argumenty žalobkyně týkající se délky předběžné fáze přezkumu, je třeba uvést, jak tvrdí i Komise, že žalobkyně si ve svých písemnostech protiřečí. Zatímco v žalobě tvrdí, že trvání této fáze, kratší než jeden měsíc, nebylo nijak zvlášť dlouhé, v replice tvrdí, že uvedená fáze byla téměř čtyřikrát delší než nejdelší dvouměsíční lhůta uložená čl. 4 odst. 5 nařízení č. 659/1999.

168

V tomto ohledu je třeba připomenout, že dvouměsíční lhůta stanovená v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 659/1999 k ukončení předběžného přezkumu se vztahuje na období od úplného oznámení opatření do přijetí rozhodnutí na základě odstavce 2, odstavce 3 nebo odstavce 4 uvedeného ustanovení, a sice, v projednávaném případě, období od 14. října do 12. listopadu 2008. Žalobkyně tedy nesprávně zohledňuje rovněž období, které předchází datu oznámení postupu prodeje aktiv italskými orgány, v jehož průběhu s nimi byla Komise v kontaktu, které započalo v dubnu 2008.

169

V projednávané věci je tedy třeba dospět k závěru, že délka předběžné fáze přezkumu byla kratší než délka stanovená v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 659/1999, a je tedy naprosto přiměřená. Tato délka tedy není takové povahy, aby prokázala existenci závažných obtíží, se kterými se mohla Komise setkat v rámci předběžného šetření, ale spíše odráží skutečnost, že s přezkumem opatření, které bylo v projednávané věci oznámeno, nebyly spjaty žádné zvláštní obtíže (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 1. července 2010, M6 v. Komise, T-568/08 a T-573/08, Sb. rozh. s. II-3397, bod 142).

170

Zadruhé je třeba uvést, že argumenty žalobkyně týkající se nerealistického charakteru závazků zahrnutých do druhého napadeného rozhodnutí nemohou uspět. Je totiž třeba připomenout, že zaprvé výzva k vyjádření zájmu zveřejněná dne 23. září 2008 stanovila, že kritéria, která nabídky musely dodržet, musela být v souladu s požadavky použitelných italských právních předpisů a konkrétně, že prodejní cena aktiv nesměla být nižší než tržní cena, která byla určena nezávislým znalcem. Zadruhé tento znalec musel přezkoumat nabídky, aby se ujistil – zásadně s přihlédnutím k nabízené ceně a spolu s ostatními kritérii případně splněnými předloženými nabídkami – že nabízená prodejní cena aktiv byla vyšší nebo rovná tržní ceně. Zatřetí v okamžiku přijetí druhého napadeného rozhodnutí ještě prodej aktiv nebyl schválen dozorčím výborem a konečné rozhodnutí mimořádného správce ještě nebylo přijato. Tento správce měl v souladu s řízením o mimořádné správě předem získat oprávnění dozorčího výboru a ministra odpovědného za dotčený prodej. Závazek přijatý italskými orgány, podle něhož odpovědný ministr nesměl zasahovat do jednání mimořádného správce, není s přihlédnutím ke stádiu řízení opožděný.

171

Kromě toho, zmínka o uvedených závazcích ve druhém napadeném rozhodnutí nemůže představovat nepřímý důkaz o závažných obtížích, s nimiž se Komise setkala. Tyto závazky totiž prokazují, že Komise přijala nezbytná opatření jak ke kontrole dodržování uvedených závazků zplnomocněným zástupcem pověřeným kontrolou operace, tak k vyvození důsledků z jejich případného nedodržení. V každém případě argumenty žalobkyně týkající se nedostatečnosti závazků jsou neúčinné s přihlédnutím ke skutečnosti, že Komise si vyhradila právo zahájit formální vyšetřovací řízení dotčeného opatření v případě nedodržení podmínek druhého napadeného rozhodnutí a zejména závazků přijatých italskými orgány a zapsanými v uvedeném rozhodnutí.

172

Zatřetí a závěrem, pokud jde o deset vad uváděných žalobkyní, které měly naznačovat existenci závažných obtíží, je třeba uvést, že ve skutečnosti odpovídají výtkám vzneseným v rámci třetího, čtvrtého a pátého žalobního důvodu, a s přihlédnutím k těmto výtkám byly tyto žalobní důvody přezkoumány. Není tedy nezbytné zkoumat je v rámci tohoto žalobního důvodu odděleně.

173

Výtky formulované v rámci prvního žalobního důvodu musí být tedy zamítnuty jako neopodstatněné.

174

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že žalobkyně neprokázala existenci závažných obtíží. Z toho vyplývá, že Komise nebyla povinna zahájit formální vyšetřovací řízení o opatření prodeje aktiv, v souladu s judikaturou citovanou v bodě 80 výše.

175

Žalobkyně má za to, že Komise se neřídila svou „ustálenou rozhodovací praxí“ v oblasti státních podpor, zejména pokud jde o přezkum všech relevantních charakteristik opatření a jeho kontextu, jakož i přezkum jiných možností než prodeje aktiv, s přihlédnutím ke kritériu soukromého investora působícího za obvyklých podmínek tržního hospodářství. Komise tedy měla tím větší povinnost uvést odůvodnění. Žalobkyně má kromě toho za to, že druhé napadené rozhodnutí obsahuje některé nepodložené závěry Komise, zejména o nezávislosti znalce a o jistotě, že k prodeji aktiv došlo za tržní cenu, kvůli nimž není možno pochopit její uvažování.

176

Je třeba připomenout, že žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí, pokud jde o nedostatek přezkumu všech relevantních charakteristik oznámeného opatření a jeho kontext se překrývá s třetí částí žalobního důvodu. Stejně tak žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí, pokud jde o metody navrácení, které představují jiné možnosti než prodej aktiv, se překrývá s druhou částí čtvrtého žalobního důvodu. Jak bylo tedy uvedeno v bodech 89, 117 a 124 výše, uvedené části budou přezkoumány v rámci tohoto žalobního důvodu.

177

Kromě toho, podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a aby příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum (rozsudky Soudního dvora Komise v. Sytraval a Brink’s France, bod 102 výše, bod 63, a ze dne 22. března 2001, Francie v. Komise, C-17/99, Recueil s. I-2481, bod 35).

178

Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové nebo právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext a rovněž s ohledem na všechna pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudky Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Delacre a další v. Komise, C-350/88, Recueil s. I-395, bod 16, a Francie v. Komise, bod 177 výše, bod 36).

179

Komise především není povinna vyjádřit se ke všem argumentům, jichž se před ní dovolávají zúčastněné strany, ale stačí jí, aby popsala skutečnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci struktury rozhodnutí (viz rozsudek Bundesverband deutscher Banken v. Komise, bod 77 výše, bod 45, a citovaná judikatura).

180

Pokud jde konkrétně o rozhodnutí Komise, které dochází k závěru o neexistenci státní podpory uváděné stěžovatelem, je Komise povinna dostatečně objasnit stěžovateli důvody, proč skutkové a právní poznatky uplatňované ve stížnosti nepostačují k prokázání existence státní podpory. Komise však není povinna vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou zjevně irelevantní, nemají žádný nebo mají jednoznačně druhořadý význam (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Sytraval a Brink’s France, bod 102 výše, bod 64).

181

Pokud jde o povahu dotčeného aktu, je totiž třeba připomenout, že druhé napadené rozhodnutí bylo přijato po ukončení předběžné fáze přezkumu podpor zavedené čl. 88 odst. 3 ES, jejímž účelem je pouze umožnit Komisi, aby si učinila předběžný názor na částečnou či celkovou slučitelnost dotčené podpory, aniž by bylo zahájeno formální vyšetřovací řízení upravené v odstavci 2 uvedeného článku, které má Komisi umožnit, aby získala úplné informace o veškerých skutečnostech týkajících se uvedené podpory (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. prosince 2008, Regie Networks, C-333/07, Sb. rozh. s. I-10807, bod 64).

182

Takové rozhodnutí, přijaté v rámci krátkých lhůt, přitom musí pouze obsahovat důvody, na jejichž základě se Komise domnívá, že se nestřetla s vážnými obtížemi při posuzování slučitelnosti dotčené podpory se společným trhem (rozsudky Matra v. Komise, bod 85 výše, bod 48 a Regie Networks, bod 181 výše, bod 65).

183

V projednávaném případě, pokud jde o kontext a okolnosti, za nichž bylo přijato druhé napadené rozhodnutí, z přezkumu první části třetího žalobního důvodu (viz body 105 a 110 výše) vyplývá, že Komise přezkoumala roli různých aktérů působících v rámci řízení o mimořádné správě a ujistila se, že takové opatření, jako bylo oznámeno, zaručovalo, že prodej aktiv se uskuteční za tržní cenu. Kromě toho v rámci přezkumu druhé části tohoto žalobního důvodu jsme rovněž dospěli k závěru, že Komise nebyla povinna zkoumat body, které nebyly relevantní pro její posouzení, jako jsou snížení nákladů a dalších výhod údajně poskytnutých italskými právními předpisy společnosti CAI z důvodu vstupu nařízení s mocí zákona č. 134 v platnost.

184

Stejně tak z přezkumu čtvrtého žalobního důvodu vyplývá, že jelikož se Komise ujistila, že prodej se musel uskutečnit za tržní cenu, nebyla povinna zkoumat jiné možnosti než soudní řízení o likvidaci.

185

S přihlédnutím zejména k judikatuře citované v bodě 179 výše je tudíž třeba konstatovat, že povinnost uvést odůvodnění neukládala Komisi vysvětlit ve druhém napadeném rozhodnutí jiné skutečnosti a právní úvahy než ty, které mají zásadní význam v rámci struktury rozhodnutí. Takové odůvodnění stačí k tomu, aby umožnilo žalobkyni seznámit se s důvody druhého napadeného rozhodnutí a Tribunálu přezkoumat jeho legalitu na základě článku 253 ES.

186

Pokud jde o údajně neodůvodněné závěry, k nimž dospěla Komise, je třeba uvést, že v bodě 39 druhého napadeného rozhodnutí Komise uvedla důvody, na jejichž základě měla za to, že posouzení znalce provedené v souladu s nařízením s mocí zákona č. 134 bylo nezávislé. Žalobní důvod formulovaný žalobkyní vycházející z nedostatku odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí, pokud jde o přítomnost některých akcionářů znalce rovněž v kapitálu CAI, tedy nemůže uspět.

187

Konečně, pokud jde o argumentaci žalobkyně vycházející z toho, že Komise tvrdila ve druhém napadeném rozhodnutí, že skutečnost, že jeden z akcionářů CAI také vlastnil účast ve společnosti, která je nezajištěným věřitelem společnosti Alitalia, neměla žádný dopad na cenu nabídnutou společností CAI, stačí uvést, že Komise nevycházela z této úvahy, aby potvrdila, že cena nabízená v této nabídce byla slučitelná s tržní cenou, takže nebyla povinna to dokládat.

188

S přihlédnutím k předchozím úvahám je tedy nutno tento žalobní důvod zamítnout. Třetí část třetího žalobního důvodu a druhá část čtvrtého žalobního důvodu musí být rovněž zamítnuty.

189

Za těchto okolností musí být návrh na zrušení druhého napadeného rozhodnutí zamítnut v plném rozsahu, aniž je nutno přijímat procesní organizační opatření navrhovaná žalobkyní.

190

Žalobkyně rovněž usiluje o částečné zrušení prvního napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž neukládá navrácení podpory od nabyvatelů aktiv skupiny Alitalia a konkrétně od společnosti CAI a poskytuje Italské republice dodatečnou čtyřměsíční lhůtu k provedení tohoto rozhodnutí a k navrácení úvěru ve výši 300 milionů EUR.

191

Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise porušila zásadu řádné správy a čl. 14 odst. 3 nařízení č. 659/1999 tím, že Italské republice poskytla čtyřměsíční dodatečnou lhůtu k tomu, aby zajistila navrácení schváleného úvěru od společnosti Alitalia, a tím, že neuložila pozastavení podpory podle článku 11 nařízení č. 659/1999. Kromě toho tvrdí, že Komise měla uložit žalobkyni, aby zajistila navrácení podpory od společnosti CAI, a nikoliv od společnosti Alitalia.

192

Úvodem je třeba uvést, že Alitalia-CAI a Italská republika, i když nevznesly formální námitku nepřípustnosti, mají za to, že žaloba proti prvnímu napadenému rozhodnutí je nepřípustná. Alitalia-CAI v tomto ohledu v zásadě tvrdí, že žalobkyně nemá právní zájem na podání žaloby proti prvnímu napadenému rozhodnutí. Co se týče Italské republiky, tvrdí, že žalobkyně není uvedeným rozhodnutím osobně dotčena.

193

Podle judikatury citované v bodě 56 výše je třeba i bez návrhu přezkoumat přípustnost žaloby na základě článku 113 jednacího řádu.

194

Zaprvé, pokud jde o osobní dotčení žalobkyně prvním napadeným rozhodnutím, je třeba připomenout, že v oblasti přezkumu státních podpor se rozhodnutí přijaté na závěr formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 88 odst. 2 ES osobně dotýká podniků, které podaly stížnosti vedoucí k zahájení tohoto řízení a jejichž připomínky byly v řízení vyslechnuty a byly určující pro průběh řízení, avšak pouze tehdy, když jejich postavení na trhu bylo podstatně dotčeno opatřením podpory, které bylo předmětem uvedeného rozhodnutí. Nicméně z toho nevyplývá, že podnik nemůže prokázat, že je osobně dotčen jiným způsobem, odkazem na zvláštní okolnosti, které ho individualizují obdobným způsobem jako osobu, jíž bylo uvedené rozhodnutí určeno (rozsudek Tribunálu ze dne 15. září 1998, BP Chemicals v. Komise, T-11/95, Recueil s. II-3235, bod 72).

195

V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, že podala stížnosti a vyjádření v průběhu vyšetřovacího řízení, které vedlo k přijetí prvního napadeného rozhodnutí, a dále, že její postavení na trhu bylo podstatně dotčeno poskytnutím úvěru, jakož i prvním napadeným rozhodnutím, jelikož Komise v uvedeném rozhodnutí poskytla čtyři měsíce na zajištění navrácení uvedeného úvěru italským orgánům Žalobkyně kromě toho odkazuje na stížnost ze dne 29. dubna 2008 adresovanou Komisi, v níž tvrdila, že ji úvěr nadále znevýhodňoval ve vztahu ke společnosti Alitalia tím, že bránil jejímu rozvoji na italském domácím trhu a na spojeních s odlety z Itálie a že utrpěla ztrátu počtu cestujících z důvodu tarifů nižších, než byly náklady, které byla Alitalia schopna nabízet v návaznosti na poskytnutí úvěru. Konečně tvrdí, že její zájem na částečném zrušení rozhodnutí je prevencí vzniku podobných porušení ze strany Komise v budoucnu.

196

Úvodem je třeba uvést, že žalobkyně hrála aktivní roli v řízení, které předcházelo přijetí prvního napadeného rozhodnutí, podáním stížností napadajících poskytnutí úvěru společnosti Alitalia a jeho pozdějšího převedení na vlastní kapitál, které zapříčinily vyšetřování Komise a které byly vyslechnuty v rámci formálního vyšetřovacího řízení. Vyjádření předložená žalobkyní kromě toho ovlivnila průběh řízení týkajícího se uvedeného úvěru, s přihlédnutím ke skutečnosti, že Komise přijala rozhodnutí, které prohlásilo, že představuje protiprávní podporu neslučitelnou se společným trhem, a že bylo nutno zajistit její navrácení od jejího příjemce.

197

Je však třeba konstatovat, že žalobkyně neprokazuje skutečnost, že uložení okamžitého navrácení podpory společností Alitalia, a nikoliv společností CAI způsobilo podstatný zásah do jejího soutěžního postavení. Žalobkyně rovněž neprokázala, že lhůta poskytnutá Komisí Italské republice, která údajně umožnila obcházení povinnosti navrátit podporu jejím příjemcem, ovlivnila její zájmy. Žalobkyně konečně neprokázala, do jaké míry byla dotčena skutečností, že nebylo uloženo pozastavení podpory, které údajně mělo umožnit společnosti Alitalia převést ji na vlastní kapitál.

198

Z toho vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že je prvním napadeným rozhodnutím osobně dotčena.

199

Je přitom třeba připomenout, že podmínky přípustnosti žaloby jsou kumulativní. Ač tedy není nutné zkoumat právní zájem žalobkyně na podání žaloby, je třeba prohlásit žalobu za nepřípustnou v rozsahu, v němž se domáhá zrušení prvního napadeného rozhodnutí, jelikož chybí osobní dotčení (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 18. prosince 2003, Olivieri v. Komise a EMEA, T-326/99, Recueil s. II-6053, bod 66).

200

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Kromě toho podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce uvedeného řádu nesou členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady.

201

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodně jí uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé Komisi a Alitalia-CAI.

202

Podle čl. 87 odst. 4 jednacího řádu ponese Italská republika vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (pátý senát)

rozhodl takto:

Skutečnosti předcházející sporu

A – Správní řízení

B – Rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení stanoveného v čl. 88 odst. 2 ES

C – Napadená rozhodnutí

1. Rozhodnutí týkající se úvěru schváleného společnosti Alitalia

2. Rozhodnutí týkající se prodeje aktiv společnosti Alitalia

Řízení

Návrhová žádání účastníků řízení

Právní otázky

D – K návrhu na zrušení druhého napadeného rozhodnutí

1. K přípustnosti

2. K předmětu přezkumu Tribunálu

3. K věci samé

a) Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z pravomoci Komise přijmout podmínečné rozhodnutí po předběžném přezkumu

b) K žalobním důvodům vycházejícím z povinnosti zahájit formální vyšetřovací řízení

K výtkám formulovaným v rámci třetího žalobního důvodu vycházejícím z neexistence přezkumu všech relevantních vlastností opatření v jejich kontextu ze strany Komise

K výtkám formulovaným v rámci čtvrtého žalobního důvodu vycházejícím z přezkumu jiných možností než prodeje aktiv skupiny Alitalia

K výtkám formulovaným v rámci pátého žalobního důvodu vycházejícího z neuplatnění kritéria soukromého investora působícího v obvyklých podmínkách tržního hospodářství na prodej aktiv

– K výtkám formulovaným v rámci první a páté části

– K výtkám formulovaným v rámci druhé části

– K výtkám formulovaným v rámci třetí a čtvrté části

K výtkám formulovaným v rámci šestého žalobního důvodu vycházejícího z nesprávné identifikace strany povinné k navrácení podpory

K výtkám formulovaným v rámci prvního žalobního důvodu vycházejícího z nezahájení formálního vyšetřovacího řízení

c) K výtkám vycházejícím z porušení povinnosti uvést odůvodnění

E – K návrhu na částečné zrušení prvního napadeného rozhodnutí

K nákladům řízení