ROZSUDEK TRIBUNÁLU (kasačního senátu)
12. července 2011(*)
„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Úředníci – Vzájemný kasační opravný prostředek – Psychické obtěžování – Článek 12a služebního řádu – Sdělení o politice v oblasti psychického obtěžování v Komisi – Povinnost poskytnout pomoc příslušející administrativě – Článek 24 služebního řádu – Působnost – Žádost o pomoc – Opatření dočasného přeložení – Povinnost péče – Odpovědnost – Žádost o náhradu škody – Plná jurisdikce – Podmínky vzniku – Posudek o vývoji služebního postupu – Žaloba na neplatnost – Právní zájem na podání žaloby“
Ve věci T‑80/09 P,
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 9. prosince 2008, Q v. Komise (F‑52/05, Sb. rozh. s. I-0000), a směřující ke zrušení tohoto rozsudku,
Evropská komise, zastoupená V. Jorisem, D. Martinem a B. Eggers, jako zmocněnci,
žalobkyně,
přičemž další účastnicí řízení je:
Q, bývalá úřednice Evropské komise, s bydlištěm v Domsjö (Švédsko), zastoupená S. Rodriguesem a Y. Minatchy, advokáty,
žalobkyně v prvním stupni,
TRIBUNÁL (kasační senát),
ve složení M. Jaeger, předseda, I. Pelikánová (zpravodajka) a A. Dittrich, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 21. ledna 2011,
vydává tento
Rozsudek
1 Svým kasačním opravným prostředkem podaným na základě článku 9 přílohy I statutu Soudního dvora Evropské unie se Evropská komise domáhá zrušení rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 9. prosince 2008, Q v. Komise (F‑52/05, Sb. rozh. s. I-0000, dále jen „napadený rozsudek“), kterým tento soud zrušil její implicitní rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o pomoc podaná Q dne 3. května 2004 (dále jen „žádost o pomoc“) podle článku 24 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“) v rozsahu, v němž obsahuje odmítnutí přijmout opatření dočasného přeložení, a ukládá Komisi, aby Q zaplatila částku 15 500 eur jako náhradu za nehmotnou újmu vyplývající z protiprávnosti tohoto rozhodnutí, jakož i z toho, že administrativa nesplnila povinnost péče.
Skutkový základ sporu
2 Skutkový základ sporu je popsán v bodech 18 až 101 napadeného rozsudku.
Řízení v prvním stupni a napadený rozsudek
3 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. července 2005 podala Q žalobu směřující v podstatě zaprvé ke zrušení implicitního rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc, zadruhé ke zrušení posudků o vývoji jejího služebního postupu vyhotovených za období od 1. ledna do 31. října 2003 a od 1. listopadu do 31. prosince 2003 (dále jen „PVSP 2003“), a zatřetí k tomu, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit jí náhradu škody. Žaloba byla do rejstříku kanceláře Tribunálu původně zapsána pod číslem T‑252/05.
4 Usnesením ze dne 15. prosince 2005 postoupil Tribunál podle čl. 3 odst. 3 rozhodnutí Rady 2004/752/ES, Euratom ze dne 2. listopadu 2004 o zřízení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (Úř. věst. L 333, s. 7) projednávanou věc Soudu pro veřejnou službu. Žaloba byla u tohoto soudu zapsána pod číslem F‑52/05.
5 Napadeným rozsudkem Soud pro veřejnou službu žalobě částečně vyhověl a zrušil implicitní rozhodnutí, kterým se žádost o pomoc zamítá, v části, v níž jím bylo zamítnuto přijetí opatření dočasného přeložení a Komisi ukládá povinnost zaplatit Q částku 18 000 eur jako náhradu škody. Ve zbývající části žalobu zamítl.
Řízení před Tribunálem a návrhová žádání účastníků řízení
6 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 27. února 2009 podala Komise tento kasační opravný prostředek.
7 Dne 9. června 2009 předložila Q svou kasační odpověď, ve které rovněž proti napadenému rozsudku podala vzájemný kasační opravný prostředek. Kromě toho požádala o anonymitu, čemuž kancelář Tribunálu bezodkladně vyhověla.
8 Dopisem došlým dne 24. června 2009 požádala Komise o možnost předložit stručnou repliku.
9 Rozhodnutím ze dne 3. července 2009 této žádosti předseda kasačního senátu vyhověl.
10 Dne 24. srpna 2009 předložila Komise repliku, ve které v souladu s čl. 143 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu reagovala i na vzájemný kasační opravný prostředek.
11 Dopisem došlým dne 24. září 2009 požádala Q o možnost předložit ke vzájemnému kasačnímu opravnému prostředku doplňující spis.
12 Rozhodnutím ze dne 6. října 2009 předseda kasačního senátu této žádosti vyhověl.
13 Dne 15. října 2009 předložila Q dupliku.
14 Dne 13. listopadu 2009 předložila Q doplňující spis ke vzájemnému kasačnímu opravnému prostředku.
15 Dne 5. ledna 2010 předložila Komise odpověď na doplňující spis ke vzájemnému kasačnímu opravnému prostředku. Téhož dne byla ukončena písemná část řízení.
16 Dopisem došlým dne 11. února 2010 podala Q v souladu s článkem 146 jednacího řádu žádost o to, aby byla v rámci ústní části řízení vyslechnuta.
17 Na základě zprávy soudkyně zpravodajky se Tribunál (kasační senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření podle článku 64 jednacího řádu položit stranám písemné otázky, jež měly být zodpovězeny na jednání.
18 Řeči a odpovědi účastnic řízení na písemné i ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 27. února 2007. Odpovědi na písemné otázky Tribunálu byly zaneseny do protokolu z jednání.
19 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž bylo vyhověno druhému důvodu žaloby v prvním stupni vycházejícímu z protiprávnosti implicitního rozhodnutí, kterým se odmítá přijetí opatření dočasného přeložení, jakož i v této žalobě obsaženým návrhovým žádáním směřujícím k náhradě škody vyplývající z uvedené protiprávnosti a z nesplnění povinnosti péče ze strany administrativy;
– zamítl vzájemný kasační opravný prostředek;
– zamítl žalobu v prvním stupni nebo, podpůrně, vrátil věc Soudu pro veřejnou službu;
– rozhodl podle práva o nákladech řízení před Soudem pro veřejnou službu i řízení o hlavním kasačním opravném prostředku nebo, podpůrně, rozhodl, že o nákladech řízení před Soudem pro veřejnou službu i o kasačním opravném prostředku bude rozhodnuto později;
– uložil Q náhradu nákladů řízení o vzájemném kasačním opravném prostředku.
20 Q navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl hlavní kasační opravný prostředek jako nepřípustný a každopádně neopodstatněný;
– prohlásil vzájemný kasační opravný prostředek za přípustný;
– zrušil napadený rozsudek;
– vyhověl jejím návrhovým žádáním o neplatnost a o náhradu škody obsaženým v žalobě v prvním stupni;
– uložil Komisi náhradu veškerých nákladů řízení.
K hlavnímu kasačnímu opravnému prostředku
21 Hlavní kasační opravný prostředek podaný podle článku 9 přílohy I statutu Soudního dvora směřuje ke zrušení napadeného rozsudku v části, v níž zrušil implicitní rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc potud, pokud se jím odmítá přijetí opatření dočasného přeložení, a v níž uložil Komisi povinnost zaplatit Q částku 15 500 eur jako náhradu za nehmotnou újmu vyplývající z protiprávnosti tohoto rozhodnutí, jakož i z toho, že administrativa nesplnila povinnost péče.
K přípustnosti
22 Q namítá nepřípustnost hlavního kasačního opravného prostředku potud, pokud v rámci obou důvodů uváděných na jeho podporu Komise soudu rozhodujícímu o kasačním opravném prostředku navrhuje, aby znovu rozhodl o skutečnostech, které Tribunál posoudil s konečnou platností. Není zaprvé přípustné, aby Komise v rámci prvního důvodu hlavního kasačního opravného prostředku navrhovala, aby soud rozhodující o kasačním opravném prostředku přezkoumal posouzení, na jejichž základě měl Soud pro veřejnou službu za to, že Q přísluší náhrada za nehmotnou újmu vyplývající jí z toho, že Komise porušila povinnost péče, jak ukazují některá jednání, na která se poukazuje v žádosti o pomoc. V rámci druhého důvodu hlavního kasačního opravného prostředku není zadruhé přípustné, aby Komise ve světle částí spisu před soudem rozhodujícím o kasačním opravném prostředku implicitně zpochybňovala posouzení, na jejichž základě měl Tribunál za to, že za okolností projednávané věci má implicitní odmítnutí Komise přijmout opatření dočasného přeložení takovou povahu, že zakládá mimosmluvní odpovědnost Společenství.
23 Komise navrhuje námitku nepřípustnosti uplatněnou Q zamítnout.
24 Podle čl. 225 A ES a čl. 11 odst. 1 přílohy I statutu Soudního dvora je kasační opravný prostředek u Tribunálu omezen na právní otázky a může být založen pouze na důvodech vycházejících z nepříslušnosti Soudu pro veřejnou službu, nedostatků řízení před uvedeným soudem, které poškozují zájmy účastníka řízení podávajícího kasační opravný prostředek, nebo porušení právních předpisů Společenství Soudem pro veřejnou službu. Mimoto čl. 138 odst. 1 první pododstavec písm. c) jednacího řádu stanoví, že kasační opravný prostředek musí obsahovat dovolávané právní důvody a argumenty.
25 Z výše uvedených ustanovení plyne, že kasační opravný prostředek může být založen pouze na důvodech vztahujících se k porušení právních norem, nikoli však na posouzení skutkového stavu. Jedině Tribunál je příslušný na jedné straně zjišťovat skutkový stav, kromě případu, kdy věcná nesprávnost těchto zjištění vyplývá z písemností ve spise, které mu byly předloženy, a na druhé straně tento skutkový stav posuzovat. Posuzování skutkových okolností není tedy s výjimkou případu zkreslení důkazních prostředků předložených soudu prvního stupně právní otázkou, která by jako taková podléhala přezkumu soudu rozhodujícího o kasačním opravném prostředku (viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. března 2008, Rossi Ferreras v. Komise, T‑107/07 P Sb. VS s. I-B-1-00005; VS s. II-B-1-00031, bod 29 a citovaná judikatura).
26 V projednávané věci se Komise prvním důvodem kasačního opravného prostředku pojímaným v obou jeho částech ani druhým důvodem nedomáhá toho, aby soud rozhodující o kasačním opravném prostředku znovu zkoumal skutkové okolnosti, které již byly zjištěny a posouzeny soudem prvního stupně.
27 V rámci první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku vytýká Soudu pro veřejnou službu, že v napadeném rozsudku porušil podmínku vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vycházející z existence protiprávního jednání, jak byla vyložena Soudním dvorem v rozsudku ze dne 4. července 2000 Bergaderm a Goupil v. Komise (C‑352/98 P, Recueil, s. I‑5291, body 43 a 44) a Tribunálem v rozsudku ze dne 10. prosince 2008, Nardone v. Komise (T‑57/99, Sb. rozh. s. I-0000, body 162 až 164).
28 První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je tedy spojena s právní otázkou a je třeba ji v tomto rozsahu prohlásit za přípustnou.
29 Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku zahrnuje v podstatě tři hlavní výtky.
30 První výtka vychází z toho, že Soud pro veřejnou službu v napadeném rozsudku porušil články 90 a 91 služebního řádu, když Q přiznal náhradu škody na základě, který nebyl uveden ani v žádosti ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu, ani ve stížnosti ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu ani v žalobě v prvním stupni. Při jednání Komise upřesnila, že to znamená, že Soudu pro veřejnou službu vytýká, že tím, že změnil předmět sporu, rozhodl ultra petita.
31 Druhá výtka vychází z porušení povinnosti odůvodňovat rozsudky potud, pokud Soud pro veřejnou službu neuvedl důvody, které jej vedly k tomu, že některé skutkové okolnosti, na které se poukazuje v žádosti o pomoc, pojímané jako celek, právně kvalifikoval jako nesprávný úřední postup, který zakládá odpovědnost Společenství.
32 Konečně třetí výtka, která je ve vztahu ke druhé výtce podpůrná, vychází z toho, že Soud pro veřejnou službu některé skutkové okolnosti, na které se poukazuje v žádosti o pomoc, právně nesprávně kvalifikoval, když rozhodl, že tyto okolnosti jako celek představují nesprávný úřední postup zakládající odpovědnost Společenství.
33 Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je tedy spojena s právními otázkami a je třeba ji v tomto rozsahu prohlásit za přípustnou.
34 V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku konečně Komise Soudu pro veřejnou službu vytýká, že porušil podmínku vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, články 7 a 24 služebního řádu a povinnost odůvodňovat rozsudky, když v bodě 2 výroku napadeného rozsudku částečně vyhověl návrhovým žádáním Q směřujícím k náhradě újmy vyplývající z protiprávnosti implicitního rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc, poté, co v bodech 250, 251 a 254 napadeného rozsudku rozhodl, že podmínka vztahující se k existenci protiprávního jednání je splněna, a to vzhledem k protiprávnosti implicitního rozhodnutí Komise, kterým se odmítá přijetí opatření dočasného přeložení, jak se konstatuje v bodech 209 až 214 napadeného rozsudku, jakož i vzhledem k opoždění při zahajování správního šetření.
35 Druhý důvod hlavního kasačního opravného prostředku je tedy spojen s právními otázkami a je třeba jej v tomto rozsahu prohlásit za přípustný.
36 Z výše uvedeného plyne, že námitku nepřípustnosti uplatňovanou Q je třeba zamítnout, pokud směřuje proti hlavnímu kasačnímu opravnému prostředku a proti důvodům nebo částem důvodů, o které se tento prostředek opírá.
K věci samé
37 Z bodů 27, 29 až 32 a 34 výše plyne, že na podporu hlavního kasačního opravného prostředku uplatňuje Komise první důvod, který ve své první části vychází z porušení podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání a ve své druhé části z porušení článků 90 a 91 služebního řádu, povinnosti odůvodňovat rozsudky a podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, a dále uplatňuje druhý důvod, který vychází z porušení podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, z porušení článků 7 a 24 služebního řádu a povinnosti odůvodňovat rozsudky.
K první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z porušení podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti vztahující se k existenci protiprávního jednání
– Argumenty účastníků řízení
38 Komise Soudu pro veřejnou službu vytýká, že rozhodl, že je splněna podmínka vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, aniž v souladu s použitelnou judikaturou konstatoval existenci dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž účelem je založit práva jednotlivcům (rozsudky Bergaderm a Goupil v. Komise, bod 27 výše, body 43 a 44, a Pardone v. Komise, bod 27 výše, body 162 až 164).
39 Q navrhuje první část prvního důvodu zamítnout, protože tato část se opírá o judikaturu vycházející z rozsudku Bergaderm a Goupil v. Komise, bod 27 výše, která se na spory veřejné služby nevztahuje.
– Závěry Tribunálu
40 Spor mezi úředníkem a orgánem, pro který úředník pracuje nebo pracoval, jenž směřuje k náhradě škody, spadá, má-li původ ve služebním poměru, který dotčenou osobu spojuje s daným orgánem, do působnosti článku 236 ES a článků 90 a 91 služebního řádu a, zejména pokud jde o jeho přípustnost, nespadá ani do působnosti článku 235 ES a čl. 288 druhého pododstavce ES, ani článku 46 statutu Soudního dvora (viz usnesení Tribunálu ze dne 26. června 2009, Marcuccio v. Komise, T‑114/08 P, Sb. rozh. s. I-0000, bod 12, a citovaná judikatura).
41 Služební řád je sám o sobě samostatným instrumentem, jehož jediným cílem je upravit právní vztahy mezi orgány a úředníky tím, že stanoví vzájemná práva a povinnosti (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 22. února 2006, Adam v. Komise, T‑342/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑23 a II‑A‑2‑107, bod 34). Služební řád tak ve vztazích mezi orgány a jejich úředníky nastolil rovnováhu vzájemných práv a povinností, kterou nesmějí ohrozit ani orgány, ani úředníci (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1988, Rousseau v. Účetní dvůr, 167/86, Recueil, s. 2705, bod 13, a rozsudek Tribunálu ze dne 18. dubna 1996, Kyrpitsis v. CES, T‑13/95, Recueil FP s. I‑A‑167 a II‑503, bod 52). Tato rovnováha vzájemných práv a povinností má v zásadě ochránit vztah důvěry, který musí mezi orgány a jejich úředníky existovat, aby bylo evropským občanům zaručeno, že orgány budou jim svěřené úkoly v obecném zájmu řádně plnit (v tomto smyslu a viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise, C‑274/99 P, Recueil, s. I‑1611, body 44 až 47).
42 Kromě toho z ustálené judikatury plyne, že ve sporech mezi orgány a jejich úředníky se právo na náhradu škody přiznává, jsou-li splněny tři podmínky, totiž podmínka protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, podmínka skutečné škody a podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudek Tribunálu ze dne 9. února 1994, Latham v. Komise, T‑82/91, Recueil FP s. I‑A‑15 a II‑61, bod 72; usnesení Tribunálu ze dne 24. dubna 2001, Pierard v. Komise, T‑172/00, Recueil FP s. I‑A‑91 a II‑429, bod 34, a rozsudek Tribunálu ze dne 12. září 2007, Combescot v. Komise, T‑249/04, Sb. VS s. I-A-2-00181; Sb. VS s. II-A-2-01219; Sb. VS s. I-A-2-00181; Sb. VS s. II-A-2-01219, bod 49).
43 Toto řešení není zpochybněno rozsudkem Bergaderm a Goupil v. Komise, bod 27 výše, který, pokud jde o podmínku vztahující se k protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům a ve snaze o harmonizaci různých režimů odpovědnosti, vyžaduje, aby bylo prokázáno dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž účelem je založit práva jednotlivcům. Z bodů 39 až 43 rozsudku Bergaderm a Goupil v. Komise, bod 27 výše, totiž plyne, že tento specifický požadavek i snaha o harmonizaci, která jej odůvodňuje, se týkají pouze mimosmluvní odpovědnosti Společenství podle čl. 288 druhého pododstavce ES a odpovědnosti členských států za porušení práva Společenství.
44 Kromě toho je rozdíl mezi podmínkami realizace odpovědnosti Společenství za škodu způsobenou jeho úředníkům a bývalým úředníkům z důvodu porušení ustanovení služebního řádu na straně jedné a podmínkami, jimiž se řídí odpovědnost Společenství ve vztahu ke třetím osobám z důvodu porušení jiných ustanovení práva Společenství, na straně druhé odůvodněn hlediskem rovnováhy práv a povinností, kterou služební řád ve vztazích mezi orgány a jejich úředníky konkrétně nastolil s cílem zaručit evropským občanům, že orgány budou jim svěřené úkoly v obecném zájmu řádně plnit.
45 Ač v rozsudku Nardone v. Komise, bod 27 výše (body 162 až 173), soud Společenství zkoumal, zda domnělá protiprávnost je dostatečně závažným porušením právní normy, jejímž účelem je založit práva jednotlivcům, nebylo takové zkoumání nutné, protože z ustálené judikatury vyplývá, že ve sporech v rámci vztahů mezi orgány a jejich úředníky stačí k tomu, aby byla za splněnu považována první ze tří podmínek nutných ke vzniku odpovědnosti Společenství za škodu způsobenou jeho úředníkům a bývalým úředníkům z důvodu porušení práva veřejné služby Společenství, pouhé zjištění protiprávnosti (viz bod 42 výše).
46 První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněnou.
Ke druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z porušení článků 90 a 91 služebního řádu, povinnosti odůvodňovat rozsudky a podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání
– Argumenty účastníků řízení
47 Komise vytýká Soudu pro veřejnou službu, že v napadeném rozsudku porušil články 90 a 91 služebního řádu, povinnost odůvodňovat rozsudky a podmínku vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, když Q přiznal náhradu za újmu vyplývající z porušení povinnosti péče, na kterou ukazují některá jednání, na něž se poukazuje v žádosti o pomoc.
48 Komise zaprvé tvrdí, že Soud pro veřejnou službu porušil články 90 a 91 služebního řádu, když v napadeném rozsudku přiznal Q náhradu škody na základě nesprávného úředního postupu, který nebyl uplatněn ani v žádosti o náhradu škody podané dne 3. května 2004 a připojené k žádosti o pomoc (dále jen „žádost o náhradu škody“), ani ve stížnosti ze dne 26. listopadu 2004, ani v žalobě v prvním stupni.
49 Komise se zadruhé domnívá, že Soud pro veřejnou službu porušil povinnost odůvodňovat rozsudky, když neuvedl důvody, které jej vedly k tomu, že měl v bodech 236 a 237 napadeného rozsudku za to, že některá jednání, na která se poukazuje v žádosti o pomoc, bylo lze jako celek právně kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, který je v rámci žaloby, jež byla Soudu pro veřejnou službu předložena, s to založit právo na náhradu škody. Konstatování „určité[ho] porušení povinnosti péče […]“ není totiž totéž, co konstatování zjevného a závažného porušení povinnosti péče. Kromě toho si Soud pro veřejnou službu protiřečí, když rozhodl, že žádná ze skutkových okolností, na které se poukazuje v žádosti o pomoc, neohrožovala osobnost, důstojnost ani fyzickou a psychickou integritu Q.
50 Zatřetí Komise tvrdí, že Soud pro veřejnou službu porušil podmínku vzniku odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, když v projednávané věci odpovědnost Společenství dovodil pouze na základě porušení povinnosti péče.
51 Komise každopádně tvrdí, že skutkové okolnosti či jednání, o kterých Soud pro veřejnou službu v bodě 236 napadeného rozsudku rozhodl, že jako celek ukazují na určité porušení povinnosti péče ze strany administrativy, nebylo možné kvalifikovat jako nesprávný úřední postup zakládající mimosmluvní odpovědnost Společenství.
52 Q navrhuje druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku zamítnout.
53 Q především navrhuje zamítnout výtku vycházející z porušení článků 90 a 91 služebního řádu, a to z důvodu, že na podporu své žádosti o náhradu škody se v této žádosti, ve stížnosti ze dne 24. listopadu 2004 a výslovně i v žalobě v prvním stupni v podstatě dovolávala újmy spočívající ve zhoršení jejího zdravotního stavu vyplývajícího z toho, že administrativa nesplnila povinnost péče. Podle judikatury lze ostatně před unijním soudem rozvíjet hlavní body argumentace uváděním důvodů a argumentů, které ve stížnosti obsaženy nejsou, avšak úzce s ní souvisejí.
54 Q dále navrhuje zamítnout výtku vycházející z porušení povinnosti odůvodňovat rozsudky. Soud pro veřejnou službu v bodě 236 napadeného rozsudku uvedl důvody, proč v projednávané věci došlo k nesplnění povinnosti péče ze strany administrativy. Tribunál přitom zjistil nesprávný úřední postup způsobilý založit odpovědnost Společenství.
55 Q konečně navrhuje odmítnout podmínku vzniku odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání. Nedodržení povinnosti péče se může úředník dovolávat nezávisle na porušení konkrétního ustanovení služebního řádu ve všech případech, kdy administrativa rozhodovala o jeho situaci, aniž brala v úvahu jeho práva a zájmy.
– Závěry Tribunálu
56 Podle ustanovení článku 236 ES ve spojení s článkem 1 statutu Soudního dvora a čl. 91 odst. 1 služebního řádu má Soud pro veřejnou službu pravomoc rozhodovat v prvním stupni spory mezi Společenstvími a každou osobou, na kterou se vztahuje služební řád, které se týkají legality aktu, jenž do postavení této osoby nepříznivě zasahuje.
57 Podle čl. 91 odst. 1 druhé věty služebního řádu má Soud pro veřejnou službu ve sporech peněžní povahy pravomoc v plné jurisdikci. Tato pravomoc znamená, že úkolem Soudu pro veřejnou službu je o sporech, které mu jsou předloženy, úplně rozhodnout (rozsudky Soudního dvora ze dne 18. prosince 2007, Weißenfels v. Parlament, C‑135/06 P, Sb. rozh. s. I‑12041, bod 67, a ze dne 17. prosince 2009, Přezkum ve věci M v. EMEA, C‑197/09 RX-II, Sb. rozh. s. I-12033, bod 56). Tato pravomoc má Soudu pro veřejnou službu umožnit zejména zaručit praktickou účinnost rozsudků, které ve věcech veřejné služby vynese, takže může z úřední povinnosti přiznávat náhradu škody osobě, na kterou se vztahuje služební řád, rozhodne-li, že zrušení aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení osoby, který je stižen protiprávností, nepostačuje k účinnému prosazení práv nebo k ochraně zájmů této osoby nebo že zrušení tohoto aktu je nadměrnou sankcí za způsobenou protiprávnost a přiznání náhrady škody dotčené osobě představuje tu formu nápravy, která nejlépe vyhovuje jak zájmům této osoby, tak požadavkům služby (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 5. června 1980, Oberthür v. Komise, 24/79, Recueil, s. 1743, body 13 a 14, a ze dne 20. května 2010, Gogos v. Komise, C‑583/08 P, Sb. rozh. s. I-04469, bod 50; rozsudek Tribunálu ze dne 31. března 2004, Girardot v. Komise, T‑10/02, Recueil FP, s. I‑A‑109 a II‑483, body 86, 87 a 89, a citovaná judikatura). V takovém případě je na Soudu pro veřejnou službu, aby s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil újmu způsobenou dotčené osobě ex aequo et bono (výše uvedené rozsudky Oberthür v. Komise, bod 14, a Gogos v. Komise, bod 44).
58 Podle ustálené judikatury se však čl. 91 odst. 1 druhá věta služebního řádu řídí větou první, takže toto ustanovení zakládá soudu pravomoc v plné jurisdikci pouze v případě, kdy existuje spor o legalitu aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení osoby ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu (viz rozsudky Tribunálu ze dne 1. prosince 1994, Schneider v. Komise, T‑54/92, Recueil FP, s. I‑A‑281 a II‑887, bod 49, a citovaná judikatura, a Ditterich v. Komise, T‑79/92, Recueil FP s. I‑A‑289 a II‑907, bod 37 a citovaná judikatura).
59 Kromě toho podle čl. 91 odst. 2 služebního řádu lze žalobu k Soudu pro veřejnou službu podat pouze tehdy, byla-li předtím k orgánu oprávněnému ke jmenování (dále jen „OOJ“) podána stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a to ve lhůtě, která je v něm stanovena, a byla-li tato stížnost předmětem výslovného nebo implicitního zamítavého rozhodnutí. Článek 90 odst. 2 služebního řádu stanoví, že k OOJ lze podat stížnost proti aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení určité osoby, na kterou se vztahuje služební řád, pokud OOJ přijal rozhodnutí nebo se přijetí opatření stanoveného služebním řádem zdržel. Aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení osoby může být zejména implicitní nebo výslovné zamítnutí předchozí stížnosti podané dotyčnou osobou k OOJ podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu.
60 Chce-li osoba, na kterou se vztahuje služební řád, zpochybnit legalitu aktu nepříznivě zasahujícího do jejího právního postavení, může se na OOJ obrátit se stížností přímo a následně, je-li tato stížnost zamítnuta, podat žalobu k Soudu pro veřejnou službu. Podle ustálené judikatury může osoba, na kterou se vztahuje služební řád, po zamítnutí stížnosti proti aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení podat žalobu, jejímž prostřednictvím se domáhá zrušení aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, vyplacení náhrady škody nebo obojího (viz rozsudky Schneider v. Komise, bod 58 výše, bod 52 a citovaná judikatura, a Ditterich v. Komise, bod 58 výše, bod 40 a citovaná judikatura).
61 Naopak, pokud protiprávnost tvrzená osobou, na kterou se vztahuje služební řád, není aktem nepříznivě zasahujícím do jejího právního postavení ve smyslu služebního řádu, nýbrž nesprávným úředním postupem ze strany administrativy, může dotčená osoba zahájit řízení pouze tak, že k OOJ podá žádost podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu, jejíž případné zamítnutí je rozhodnutím, které nepříznivě zasahuje do právního postavení osoby a proti kterému může dotčená osoba podat stížnost a poté případně žalobu (viz rozsudky Schneider v. Komise, bod 58 výše, bod 53 a citovaná judikatura, a Ditterich v. Komise, bod 58 výše, bod 41 a citovaná judikatura).
62 Z toho plyne, že pokud osoba, na kterou se vztahuje služební řád, požaduje náhradu škody v důsledku újmy, která jí měla být způsobena při neexistenci aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, musí v zásadě postupovat v rámci dvoufázového postupu před zahájením soudního řízení, totiž podat žádost a následně stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí své žádosti o náhradu škody podle čl. 90 odst. 1 a 2 služebního řádu.
63 Z článků 90 a 91 služebního řádu tak plyne, že Soud pro veřejnou službu, jemuž osoba, na kterou se vztahuje služební řád, předloží žalobu ohledně legality aktu nepříznivě zasahujícího do jejího právního postavení, může, a to i z úřední povinnosti, na základě pravomoci v plné jurisdikci, která mu vyplývá z čl. 91 odst. 1 druhé věty služebního řádu, přiznat takové osobě náhradu škody pouze, pokud tato náhrada škody směřuje k nápravě újmy způsobené této osobě z důvodu protiprávnosti aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, který je předmětem žaloby, nebo alespoň újmy vyplývající z protiprávnosti, která s týmž aktem úzce souvisí (v tomto smyslu a per analogiam viz usnesení Soudního dvora ze dne 14. prosince 2006, Meister v. OHIM, C‑12/05 P, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, body 112 až 116, a rozsudek Gogos v. Komise, bod 57 výše, body 49 až 53).
64 V projednávaném případě plyne z bodů 232 až 242 napadeného rozsudku, že s ohledem na „návrhová žádání směřující k náhradě škody způsobené tvrzeným psychickým obtěžováním“ přiznal Soud pro veřejnou službu Q částku 500 eur jako náhradu za „nehmotnou újmu“, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu ze strany Komise, jenž „přispěl k izolaci [Q] v rámci jejího odboru“. Nesprávný úřední postup zjištěný v tomto ohledu spočívá v tom, že Komise „nesplnila povinnost péče, kterou má“ neboli, jak je uvedeno v bodě 236 napadeného rozsudku, v „určité[m] porušení povinnosti péče Komisí“, na které ukazují „některé skutečnosti dovolávané [Q] na podporu své žádosti o náhradu škody […] jako celek“. Nesplnění těchto povinností je popsáno v bodech 156 až 160, 164, 171 a 180 napadeného rozsudku a z hlediska Komise spočívá zaprvé stran prodloužení zkušební doby Q v tom, že Komise Q dopředu neadresovala výtky a připravila ji o možnost, aby zpravodajský výbor vyslechl ji i osoby, které si přála nechat vyslechnout, zadruhé v tom, že Komise až do léta 2004 přidělovala Q izolované kanceláře, zatřetí v tom, že Komise mezi lednem a červnem 2003 nepřidělila Q žádný úkol, a začtvrté v tom, že Komise reagovala na žádost Q o dovolenou za kalendářní rok na dobu mezi dnem 19. července až 27. srpna 2004 se zpožděním a nakonec odečetla dny odpovídající této žádosti od zbytku dovolené Q za kalendářní rok, ač už dne 5. července 2004 předložila Q lékařské osvědčení za dobu mezi 17. červencem a 27. srpnem 2004, které nebylo administrativou zpochybněno.
65 Ze zjištění Soudu pro veřejnou službu v bodech 112, 115 a 232 napadeného rozsudku, která Komise v rámci tohoto kasačního opravného prostředku nezpochybňuje, plyne, že svou žádostí o náhradu škody se Q domáhala náhrady hmotné újmy mající podobu vážného poškození jejího zdravotního stavu prokázaného řadou lékařských potvrzení a posudků a nezpůsobilosti k obvyklému výkonu svých úkolů v rámci svého odboru, vyplývající z psychického obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu, na které poukazovala ve své žádosti o pomoc, a že jelikož Komise na uvedenou žádost ve čtyřměsíční lhůtě nereagovala, absence odpovědi nabyla podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu povahu rozhodnutí, kterým se tato žádost zamítá. Kromě toho z výše zmíněných zjištění Soudu pro veřejnou službu, jakož i ze zjištění, která jsou uvedena v bodě 117 napadeného rozsudku, plyne, že žaloba v prvním stupni směřovala v podstatě ke zrušení implicitního rozhodnutí, kterým se zamítají žádost o pomoc a o náhradu škody podle článku 24 služebního řádu, a v důsledku tohoto zrušení k tomu, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit Q náhradu škody požadovanou jako náprava za „újmu vyplývající z domnělého psychického obtěžování“.
66 V tomto ohledu je třeba připomenout, že účelem povinnosti poskytovat pomoc zakotvené v čl. 24 prvním pododstavci služebního řádu je ochrana úředníků před jednáními třetích osob ze strany orgánu, a nikoli před akty vydanými samotným orgánem, jejichž přezkum je upraven v jiných ustanoveních služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 17. prosince 1981, Bellardi-Ricci a další v. Komise, 178/80, Recueil, s. 3187, bod 23, a ze dne 25. března 1982, Munk v. Komise, 98/81, Recueil, s. 1155, bod 21). I když je čl. 24 první pododstavec služebního řádu koncipován především s cílem chránit úředníky před útoky a špatným zacházením ze strany třetích osob, zakládá toto ustanovení administrativě povinnost poskytovat pomoc i v případě, kdy je původcem skutečností, na které toto ustanovení dopadá, jiný úředník (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14. června 1979, V. v. Komise, 18/78, Recueil, s. 2093, bod 15, a rozsudek Tribunálu ze dne 9. března 2005, L v. Komise, T‑254/02, Sb. VS s. I‑A‑63 a II‑277, bod 85, a citovaná judikatura).
67 Účelem čl. 24 druhého pododstavce služebního řádu je náprava škod způsobených úředníku jednáními třetích osob nebo jiných úředníků uvedených v prvním pododstavci tohoto článku za předpokladu, že se úředník nemohl domoci nápravy přímo na původcích těchto jednání (v tomto smyslu viz usnesení Soudního dvora ze dne 5. října 2006, Schmidt-Brown v. Komise, C‑365/05 P, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 78). Přípustnost žaloby na náhradu škody podané úředníkem podle čl. 24 druhého pododstavce služebního řádu je tak podmíněna vyčerpáním vnitrostátních procesních prostředků v rozsahu, v němž tyto prostředky účinně zajišťují ochranu dotčených osob a mohou vést k náhradě tvrzené škody (viz rozsudek L v. Komise, bod 66 výše, bod 148 a citovaná judikatura).
68 Zvláštní odpovědnostní režim zavedený čl. 24 druhým pododstavcem služebního řádu se opírá o povinnost administrativy chránit zdraví a bezpečnost svých úředníků a zaměstnanců před útoky nebo špatným zacházením ze strany třetích osob nebo ze strany jiných úředníků, jejichž obětí se mohou stát při výkonu svých úkolů, a to zejména v podobě psychického obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu. Jde o režim objektivní odpovědnosti, který se liší od obecného právního režimu odpovědnosti Společenství v oblasti veřejné služby, jak byl uveden v bodě 234 napadeného rozsudku a též v bodě 42 výše, v jehož rámci se vyžaduje, aby úředník, který hodlá dosáhnout u Společenství nápravy, prokázal, že mu v důsledku úředně nesprávného jednání určitého orgánu vznikla újma (v tomto smyslu viz rozsudky Tribunálu ze dne 26. října 1993, Caronna v. Komise, T‑59/92, Recueil, s. II‑1129, body 25 a 68, a L v. Komise, bod 66 výše, body 143 až 146 a 147 až 153). Tento zvláštní režim objektivní odpovědnosti je kromě toho třeba odlišit i od režimu odškodňování úředníků za nemoci, kterými onemocněly při výkonu služby, anebo za úrazy, jež utrpěli při výkonu služby, popřípadě za zhoršení takových nemocí podle článku 73 služebního řádu, jakož i od společných pravidel pojištění úředníků pro případ úrazu nebo nemoci z povolání přijatých na základě tohoto článku. Při neexistenci jakéhokoli výslovného ustanovení v tomto smyslu v pravidlech pojištění úředníků pro případ úrazu nebo nemoci z povolání nelze totiž mít za to, že tato právní úprava vylučuje právo úředníka a osob oprávněných z jeho pojištění domáhat se dalšího odškodnění, je-li orgán k nápravě povinný buď podle obecné úpravy v případě, že je shledán odpovědným za úraz nebo nemoc tohoto úředníka, anebo na základě čl. 24 odst. 2 služebního řádu v případě, že tento úraz nebo tato nemoc jsou důsledkem útoku třetích osob nebo jiných úředníků v souvislosti s výkonem úkolů ze strany úředníka ve službě Společenství a plnění podle režimu služebního řádu k zajištění úplné nápravy vzniklé újmy nestačí (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise, 169/83 a 136/84, Recueil, s. 2801, body 11 až 12).
69 Z vlastních zjištění Soudu pro veřejnou službu v napadeném rozsudku, jak byla připomenuta v bodech 64 a 65 výše, plyne, že žádost o náhradu škody se opírala výlučně o nápravu újmy hmotné povahy, o které Q tvrdila, že jí vznikla v důsledku psychického obtěžování, na které se poukazovalo v žádosti o pomoc a jehož původcem bylo několik členů vedení generálního ředitelství (GŘ) Komise pro personál a administrativu, totiž v důsledku skutků osobně přičitatelných jiným úředníkům, a nikoli v důsledku nesprávného úředního postupu ze strany Komise, jehož přezkum spadá podle judikatury citované v bodech 42 a 66 do působnosti jiných ustanovení služebního řádu.
70 Z toho plyne, že předmětem žaloby v prvním stupni nebylo, pokud jde o návrhová žádání směřující k odškodnění újmy, která měla Q údajně vzniknout, nic jiného, než co bylo uvedeno v žádosti o náhradu škody podle čl. 24 druhého pododstavce služebního řádu, přičemž v důsledku zamítnutí této žádosti směřovala žaloba v prvním stupni navíc k tomu, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit Q náhradu škody požadovanou k nápravě újmy vzniklé v důsledku protiprávnosti, kterou bylo toto rozhodnutí stiženo, ve výši 100 000 eur. Tatáž zjištění naproti tomu neumožňují závěr, že svou žádostí o náhradu škody se Q domáhala náhrady za újmu nehmotné povahy vyplývající z nesprávného úředního postupu ze strany Komise a spočívajícího v tom, že Komise nesplnila povinnost péče, čemuž nasvědčují některé skutkové okolnosti, na které se v žádosti o pomoc poukazuje.
71 Kromě toho nelze mít ta to, že nesprávný úřední postup přičítaný v projednávané věci Komisi, jak je popsán v bodě 64 výše, úzce souvisí s implicitním rozhodnutím, kterým se zamítá žádost o náhradu škody, která podle čl. 24 druhého pododstavce služebního řádu směřovala k nápravě újmy hmotné povahy, která Q měla vzniknout v důsledku psychického obtěžování, na něž se poukazuje v žádosti o pomoc. Ač je skutkové okolnosti, na které se poukazuje v žádosti o pomoc jako na okolnosti představující psychické obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu, třeba považovat za akty přičitatelné svým původcům, totiž jmenovitě uvedeným členům vedení GŘ pro personál a administrativu, v případě implicitního rozhodnutí, kterým se zamítají žádosti o pomoc a o náhradu škody, tomu tak není a toto rozhodnutí je aktem přičitatelným Komisi. Akty, k nimž Soud pro veřejnou službu při konstatování nesprávného úředního postupu ze strany Komise přihlížel (viz bod 64 výše), každopádně předcházejí datu implicitního rozhodnutí, kterým se žádosti o pomoc a náhradu škody zamítají, totiž dni 3. září 2004. O uvedeném nesprávném úředním postupu, jehož existence tak předchází implicitnímu zamítavému rozhodnutí, nelze mít za to, že s tímto nesprávným úředním postupem ve smyslu judikatury citované v bodě 63 výše úzce souvisí.
72 Ač byla Soudu pro veřejnou službu na základě článků 90 a 91 služebního řádu legitimně předložena žaloba ohledně legality implicitního rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o náhradu škody, z hlediska ustanovení čl. 24 druhého pododstavce služebního řádu, nemohl tak tento soud bez toho, že by tyto články porušil, rozhodnout o tom, zda lze určité skutkové okolnosti, na které se poukazuje v žádosti o pomoc, jako celek kvalifikovat jako nesprávný úřední postup ze strany Komise vedoucí ke vzniku újmy nehmotné povahy na straně Q, která musí být napravena.
73 Soud pro veřejnou službu tedy porušil články 90 a 91 služebního řádu a rozhodl ultra petita, když změnil předmět sporu v tom, že, jak plyne z bodu 242 odůvodnění a z bodu 2 výroku napadeného rozsudku, uložil Komisi povinnost nápravy nehmotné újmy vyplývající z nesprávného úředního postupu, který přispěl k izolaci Q v rámci jejího odboru a spočíval v tom, že Komise nesplnila povinnost péče, o čemž svědčí některá jednání, na která se poukazuje v žádosti o pomoc.
74 V důsledku toho, ačkoli není třeba zkoumat další výtky nebo argumenty uplatňované na podporu druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba této části vyhovět a bod 2 výroku napadeného rozsudku zrušit v rozsahu, v němž Komisi ukládá povinnost zaplatit Q náhradu škody ve výši 500 eur.
Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, z porušení článků 7 a 24 služebního řádu a dále z povinnosti odůvodňovat rozsudky
Argumenty účastníků řízení
75 Komise Soudu pro veřejnou službu vytýká, že porušil podmínku vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, články 7 a 24 služebního řádu a také povinnost odůvodňovat rozsudky tím, že v bodě 2 výroku napadeného rozsudku částečně vyhověl návrhovým žádáním Q směřujícím k odškodnění za újmu vyplývající z protiprávnosti implicitního rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc, poté, co v bodech 250, 251 a 254 napadeného rozsudku rozhodl, že podmínka vztahující se k existenci protiprávního jednání je v projednávané věci splněna, a to vzhledem k protiprávnosti implicitního rozhodnutí, kterým se odmítá přijetí opatření dočasného přeložení, jak je konstatováno v bodech 209 až 212 napadeného rozsudku, jakož i vzhledem k opoždění při zahájení správního šetření.
76 Komise zaprvé tvrdí, že Soud pro veřejnou službu v bodech 209 až 212, 250, 251 a 254 napadeného rozsudku porušil podmínku vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, články 7 a 24 služebního řádu a povinnost odůvodňovat rozsudky tím, že rozhodl, aniž byť jen konstatoval zjevné a závažné nedodržení mezí, které v projednávané věci v souladu s judikaturou vytyčovaly posuzovací pravomoc Komise (rozsudek Bergaderm a Goupil v. Komise, bod 27 výše), že vznikla mimosmluvní odpovědnost Společenství v rozsahu, v němž Komise odmítla přijmout opatření dočasného přeložení. Pokud jde o opatření dočasného přeložení úředníka, který je domněle obětí psychického obtěžování, mají orgány na základě článku 7 služebního řádu širokou posuzovací pravomoc, kterou uznává judikatura (rozsudek Tribunálu ze dne 5. prosince 2000, Campogrande v. Komise, T‑136/98, Recueil FP s. I‑A‑267 a II‑1225, bod 42) i sdělení o politice v oblasti psychického obtěžování v Komisi ze dne 22. října 2003 [K (2003) 3644] (dále jen „sdělení o psychickém obtěžování“). Administrativa tedy není při každém podezření na psychické obtěžování vázána žádnou obecnou a absolutní povinností automaticky přijmout preventivní opatření, jako je přeřazení nebo převedení. Takové přeřazení nebo převedení by každopádně odporovalo článku 7 služebního řádu, podle něhož se musí jakékoli zařazování dít v zájmu služby.
77 Komise tvrdí, že body 250, 251 a 254 napadeného rozsudku nejsou navíc dostatečně odůvodněny, neboť Soud pro veřejnou službu opomněl v souladu s judikaturou zkoumat, zda v projednávané věci Komise zjevně a závažně porušila meze, které omezovaly její posuzovací pravomoc (rozsudek Bergaderm a Goupil v. Komise, bod 27 výše, body 43 a 44).
78 Komise má každopádně za to, že s přihlédnutím k jednáním, na která se poukazuje v žádosti o pomoc, k nepřítomnosti Q v práci ze zdravotních nebo jiných důvodů během převážné části roku 2004, k chronické a nejednoznačné povaze řešených problémů, k odmítnutí některých návrhů na přeřazení, s nimiž Q nesouhlasila, a k diskuzím vedeným s Q s cílem nalézt jí vhodné místo na některém GŘ, které si vybrala, bylo rozhodnutí Q nuceně nepřeřazovat, nýbrž zapojit ji do hledání konstruktivního řešení vhodné jak s ohledem na záměr napomoci obnově jejího služebního postupu, tak v zájmu služby. Od své zkušební doby byla Q na svou žádost několikrát „přeložena“ a administrativa v projednávané věci jednala rychle a nabídla, že ji přeřadí na GŘ podle jejího výběru.
79 Zadruhé Komise v podstatě tvrdí, že Soud pro veřejnou službu porušil i podmínku vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, když v bodě 251 napadeného rozsudku rozhodl, že administrativa jednala protiprávně, když se zpožděním zahájila správní šetření jednání, na které se poukazovalo v žádosti o pomoc. Soud pro veřejnou službu zaprvé nezohlednil přímou souvislost mezi rozhodnutím o návrhových žádáních o neplatnost a rozhodnutím o návrhových žádáních o náhradu škody. Protože Soud pro veřejnou službu odmítl v bodě 200 napadeného rozsudku jako nepřípustná návrhová žádání o neplatnost implicitního rozhodnutí, kterým se odmítá žádost o pomoc, pokud obsahuje odmítnutí zahájit správní šetření, měl rovněž jako nepřípustná odmítnout návrhová žádání o náhradu škody, která s nimi úzce souvisela. Judikatura zadruhé akceptuje určitou lhůtu k zahájení správního šetření, je-li tato lhůta odůvodněná z hlediska okolností projednávané věci (rozsudek Campogrande v. Komise, bod 76 výše, bod 54). Přibližně čtyřměsíční lhůta k zahájení správního šetření v projednávané věci byla podle Komise odůvodněna skutečností, že uvedené šetření bylo třeba svěřit úředníku pro slyšení, který by byl nezávislý na Vyšetřovacím a disciplinárním úřadu (dále jen „IDOC“), což je orgán podléhající generálnímu řediteli GŘ pro personál a administrativu.
80 Q zaprvé navrhuje výtku vycházející z porušení podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, článků 7 a 24 služebního řádu a též povinnosti odůvodňovat rozsudky zamítnout. Judikatura Bergaderm a Goupil v. Komise (bod 27 výše) se v rámci sporů v oblasti veřejné služby nepoužije. Sdělením o psychickém obtěžování se Komise zavázala „zakázat uplatňování odvetných opatření proti členu personálu, který si na obtěžování stěžuje“ a z tohoto důvodu a „s přihlédnutím ke specifickým situacím“ přijmout předběžná opatření k přeložení „směřující k oddělení stran, o které jde“ a „umožnit domnělé oběti se zotavit tím, že je jí dána možnost zachovat si odstup“. V projednávané věci měla vzít Komise v úvahu nejen trvalou a opakovanou povahu jednání, na která se poukazovalo v žádosti o pomoc, nýbrž též závěry několika lékařů a znalců, z nichž všichni doporučili přeložit Q z GŘ pro personál a administrativu. Kromě toho lze podle Q opatření dočasného přeložení oběti domnělého psychického obtěžování považovat za přeřazení přijaté v zájmu služby ve smyslu článku 7 služebního řádu. Rozhodnutí Komise K (2006) 1264/3 ze dne 26. dubna o politice v oblasti ochrany lidské důstojnosti a boje proti psychickému a sexuálnímu obtěžování v Komisi, které zrušilo a nahradilo sdělení o psychickém obtěžování, potvrdilo, že „přeložení […] má podobu přeřazení v zájmu služby“. S ohledem na kritéria stanovená v rozsudku Campogrande v. Komise, bod 76 výše, nezatížil Soud pro veřejnou službu napadený rozsudek nesprávným právním posouzením, když rozhodl, že se Komise dopustila nesprávného úředního postupu, když s veškerou potřebnou energií nezasáhla a nereagovala na žádost o pomoc s rychlostí a péčí, kterou okolnosti projednávané věci vyžadovaly.
81 Q zadruhé navrhuje zamítnout výtku vycházejí z nesprávného právního posouzení, jímž má být stiženo posouzení Soudu pro veřejnou službu, že Komisi lze vytýkat, že se zpožděním zahájila správní šetření týkající se jednání, na která se poukazovalo v žádosti o pomoc. Bod 54 rozsudku Campogrande v. Komise, bod 76 výše, neumožňuje Komisi mít za to, že určitou lhůtu pro zahájení správního šetření lze odůvodnit. Tento rozsudek daleko spíše setrvává na požadavcích pečlivosti, rychlosti a řádné péče, které jsou vlastní povinnosti poskytovat pomoc podle článku 24 služebního řádu.
Závěry Tribunálu
82 Zaprvé je třeba prozkoumat výtky Komise vycházející z porušení podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání a z porušení článků 7 a 24 služebního řádu potud, pokud Soud pro veřejnou službu rozhodl, že vznikla mimosmluvní odpovědnost Společenství, protože implicitním rozhodnutím, kterým se zamítá žádost o pomoc, odmítl OOJ přijmout opatření o přeložení, i když, jak bylo uvedeno v bodě 209 napadeného rozsudku, „význam a závažnost skutečností tvrzených [Q] v její žádosti o pomoc ukazují […] na „podezření na psychické obtěžování ve smyslu sdělení z roku 2003 o psychickém obtěžování“.
83 Především je třeba zdůraznit, že článek 24 služebního řádu, který Společenstvím ukládá, aby svým úředníkům poskytovala pomoc, je obsažen v kapitole II pojednávající o „právech a povinnostech úředníka“. Z toho plyne, že v každé situaci, která naplňuje požadované faktické podmínky, odpovídá tato povinnost poskytovat pomoc právu dotyčného úředníka podle služebního řádu (rozsudek Caronna v. Komise, bod 68 výše, bod 58).
84 V rámci povinnosti poskytovat pomoc je správní orgán podle ustálené judikatury v případě události neslučitelné s řádným a nerušeným výkonem služby povinen s veškerou nutnou energií zasáhnout a s rychlostí a péčí vyžadovanými okolnostmi daného případu reagovat, aby prokázal skutečnosti a vyvodil z nich se znalostí věci příslušné důsledky. Za tímto účelem stačí, aby úředník, který se domáhá ochrany od svého orgánu, podal důkaz o existenci útoků, o nichž tvrdí, že proti němu směřují. Jsou-li takové skutečnosti dány, je na dotčeném orgánu, aby přijal vhodná opatření, zejména aby ve spolupráci s původcem stížnosti vedl správní šetření s cílem potvrdit skutečnosti, které vedly k podání stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, Recueil, s. 99, body 15 a 16, a rozsudek L v. Komise, bod 66 výše, bod 84 a citovaná judikatura), bez čehož nemůže orgán zaujmout konečný postoj, a to zejména o tom, zda je třeba stížnost odložit nebo zda je třeba zahájit disciplinární řízení a případně zda je třeba přijmout disciplinární postihy (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 11. července 1974, Guillot v. Komise, 53/72, Recueil, s. 791, body 3, 12 a 21, a ze dne 9. listopadu 1989, Katsoufros v. Soudní dvůr, 55/88, Recueil, s. 3579, bod 16).
85 Kromě toho, pokud se úředník obrátí na administrativu se žádostí o pomoc podle čl. 24 prvního pododstavce služebního řádu, je administrativa vzhledem k povinnosti poskytovat ochranu, kterou jí tento článek ukládá (rozsudek V. v. Komise, bod 66 výše, bod 16), rovněž povinna přijmout vhodná preventivní opatření, jako je dočasné přeřazení nebo převedení oběti, která směřují k ochraně oběti před opakováním jednání, na které bylo poukázáno, během doby nutné ke správnímu šetření (v tomto smyslu viz rozsudek Campogrande v. Komise, bod 76 výše, bod 55).
86 Administrativa má jak při volbě dočasných, tak konečných opatření, která je třeba podle článku 24 služebního řádu přijmout, širokou posuzovací pravomoc podléhající kontrole ze strany unijního soudu. Kontrola ze strany unijního soudu se omezuje na to, zda se dotyčný orgán držel v přiměřených mezích a neužil své posuzovací pravomoci zjevně nesprávným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 25. října 2007, Lo Giudice v. Komise, T‑154/05, Sb. VS s. I-A-2-00203; Sb. VS s. II-A-2-01309, bod 137 a citovaná judikatura).
87 Je však rovněž nutné zdůraznit, že k datu implicitního rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc podaná dne 3. května 2004, již bylo sdělení o psychickém obtěžování přijato a že jak svým zněním a formou, tak svým obsahem má toto sdělení váhu vnitřní směrnice, která Komisi zavazuje, pokud Komise nedala jasně najevo úmysl odchýlit se od ní zevrubným a odůvodněným rozhodnutím (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek Soudního dvora ze dne 30. ledna 1974, Louwage v. Komise, 148/73, Recueil, s. 81, bod 12, a rozsudek Tribunálu ze dne 6. února 2007, Wunenburger v. Komise, T‑246/04 a T‑71/05, Sb. VS s. I-A-2-00021; Sb. VS s. II-A-2-00131, bod 127).
88 Podle bodu 4.1.1 sdělení o psychickém obtěžování věnovaného „opatřením, která mají být po určení psychického obtěžování přijata“ má být politika boje proti psychickému obtěžování novým nástrojem ochrany osob, které jsou u orgánu zaměstnány, a zaručit domnělým obětem i případným svědkům ochranu orgánu. Za tímto ochranným účelem bod 4.1.1 písm. i) sdělení o psychickém obtěžování v rámci „naléhavých opatření“ zakotvil, že „při sebemenším podezření na psychické obtěžování lze provést přeložení“ a že „tato opatření mají za cíl odloučit dotčené osoby a nesmí být zaměňována s politikou mobility“, že „mohou být navržena OOJ písemně důvěryhodnými osobami nebo zprostředkovatelem“ a že „pokud jde o předběžná opatření, toto přeložení není podmíněno existencí volného pracovního místa“. Kromě toho toto ustanovení stanovilo, že „tato opatření o přeložení musí zohledňovat konkrétní situaci, mohou být bezprostřední a v případě potřeby i konečná“ a že „jejich účelem je umožnit domnělému poškozenému se zotavit tím, že je mu dána možnost zachovat si odstup“.
89 Z těchto ustanovení vyplývá, že sdělení o psychickém obtěžování, které bylo následně zrušeno a nahrazeno rozhodnutím K (2006) 1264/3, se opíralo o myšlenku, že administrativa nesmí čekat, než se konfliktní situace změní v trvalou, nýbrž musí naopak zasáhnout s veškerou nutnou energií a reagovat rychle a s náležitou péčí, kterou okolnosti věci vyžadují, tím, že preventivně přijme veškerá nutná opatření o přeložení. Komise se v tomto ohledu nemůže dovolávat použití slovesa „moci“ ve sdělení o psychickém obtěžování a tvrdit, že může za všech okolností volně posuzovat, zda je opatření dočasného přeložení s ohledem na okolnosti projednávané věci nezbytné. V kontextu tohoto sdělení je totiž třeba sloveso „moci“ chápat v tom smyslu, že administrativa má pravomoc přijmout preventivně opatření o přeložení na celou dobu, kterou si správní šetření, jež jí má dát možnost zjistit skutkové okolnosti a zaujmout ve vztahu k nim konečný postoj, vyžaduje. Toto sloveso naproti tomu nikterak nepředjímá, že by nutnost zajistit užitečný účinek povinnosti poskytovat ochranu plynoucí z čl. 24 prvního pododstavce služebního řádu implikovala, že administrativa bude povinna, budou-li splněny určité skutkové okolnosti, pomoci úředníku tím, že preventivně přijme opatření o přeložení.
90 S přihlédnutím k čl. 24 prvnímu pododstavci služebního řádu a ke sdělení o psychickém obtěžování je tedy třeba konstatovat, že k datu implicitního rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc, byla administrativa povinna poskytnout pomoc každému úředníku, který o její pomoc požádal, podle čl. 24 prvního pododstavce služebního řádu tím, že preventivně přijme opatření dočasného přeložení, pokud na jedné straně měla k dispozici skutkové okolnosti, které ji vedly nebo měly rozumně vést k podezření, že tento úředník se stal předmětem útoků spadajících do působnosti čl. 24 prvního pododstavce služebního řádu, jako je psychické obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek Lo Giudice v. Komise, bod 86 výše, bod 153), a na druhé straně bylo zjištěno, že toto opatření bylo nutné k ochraně zdraví a bezpečnosti dotčené osoby, a to zejména ve vztahu k nebezpečí opakování podezřelých skutků (v tomto smyslu viz rozsudek Campogrande v. Komise, bod 76 výše, bod 55; v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek Tribunálu ze dne 3. března 2004, Vainker v. Parlament, T‑48/01, Recueil FP, s. I‑A‑51 a II‑197, body 92 a 93).
91 I když se v projednávané věci Komise z důvodů uvedených již v bodech 40 až 45 výše dopustila nesprávného posouzení, když tvrdila, že Soud pro veřejnou službu měl zkoumat, zda Komise zjevně a závažně porušila meze, které omezují její posuzovací pravomoc, nic to nemění na tom, že svými výtkami Soudu pro veřejnou službu v podstatě vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení a porušil povinnost odůvodňovat rozsudky, když zrušil implicitní rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc v rozsahu, v němž se týkala odmítnutí přijmout opatření dočasného přeložení, aniž zohlednil posuzovací pravomoc, kterou Komise ve vztahu k přijetí takového opatření měla.
92 Úvodem je třeba uvést, že opatření dočasného přeložení přijímaná podle čl. 24 prvního pododstavce služebního řádu mají preventivně chránit zdraví a bezpečnost úředníka, který má být obětí některého ze skutků, které jsou v tomto ustanovení uvedeny. V souladu s tímto ochranným účelem nemohou taková opatření záviset na tom, zda v rámci složek služby existuje volné místo, jak to právem upřesňuje sdělení o psychickém obtěžování. Tato opatření, jimiž se poskytuje pomoc, nelze zaměňovat s rozhodnutími o přeřazení v zájmu služby přijímanými na základě čl. 7 odst. 1 služebního řádu. Tato posledně uvedená rozhodnutí sledují cíl řádného fungování služby, a to i tehdy, jsou-li odůvodněna vnitřními problémy ve vztazích, a spadají tedy do široké posuzovací pravomoci, kterou judikatura Soudního dvora přiznává orgánům při organizaci vlastních složek v závislosti na poslání, které je orgánům svěřeno, a při přidělování personálu, který mají k dispozici, s přihlédnutím k těmto úkolům za podmínky, že k tomuto přidělování dochází ve shodě mezi zaměstnáním a platovou třídou (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 12. listopadu 1996, Ojha v. Komise, C‑294/95 P, Recueil, s. I‑5863, body 40 a 41 a citovaná judikatura).
93 Podle judikatury citované v bodě 86 výše tedy zbývá zkoumat, zda Soud pro veřejnou službu ověřil, že se Komise nedržela v rozumných mezích a užila své posuzovací pravomoci zjevně nesprávně, když nepřijala předběžné opatření o přeložení, jestliže faktické podmínky, které Komisi k přijetí takového opatření zavazují, jak byly uvedeny v bodě 90 výše, byly splněny.
94 Poté, co Soud pro veřejnou službu v bodě 208 napadeného rozsudku shrnul skutkové okolnosti, na které se poukazovalo v žádosti o pomoc, a uvedl, že „mezi mnohými písemnostmi, které žalobkyně přiložila ke své žádosti o pomoc, byl seznam osob, které podle ní mohly potvrdit existenci tvrzeného psychického obtěžování“, rozhodl Soud pro veřejnou službu v bodě 209 napadeného rozsudku, že „význam a závažnost [těchto] skutečností […] ukazují, pokud ne na existenci psychického obtěžování, tak přinejmenším na ,podezření na psychické obtěžování‘ ve smyslu sdělení […] o psychickém obtěžování, a ukládaly tak Komisi přijmout ještě před provedením vyšetřování a ověřením pravdivosti výtek dotyčné ,opatření o přeložení‘“. V bodě 214 napadeného rozsudku proto rozhodl, že implicitní rozhodnutí, kterým Komise odmítla přijetí opatření o přeložení, je stiženo protiprávností a musí být zrušeno. V tom rezonují posouzení uvedená v bodě 196 napadeného rozsudku, z nichž plyne, že „i před definitivním rozhodnutím o takové žádosti [o pomoc] byla Komise povinna přijmout některé akty, přinejmenším prozatímně“. V bodech 250 a 253 napadeného rozsudku Soud pro veřejnou službu rozhodl, že mimosmluvní odpovědnost Společenství vzniká zejména z toho důvodu, že „odmítnutí Komise přijmout předběžná opatření, jakož i prodlení, s jakým bylo zahájeno správní vyšetřování“, tedy jednání, která stala u vzniku „nehmotné újmy“ spočívající „ve stav[u] nejistoty a znepokojení [v němž se Q nacházela], jelikož se žalobkyně mohla obávat, že Komise její žádost o pomoc nezohlední a že protiprávní jednání, kterému byla až do té doby ze strany orgánu vystavena, bude pokračovat nadále“. V bodě 254 napadeného rozsudku Soud pro veřejnou službu zahrnul tuto nehmotnou újmu do újmy, která byla podle něj spravedlivě napravena tím, že „Komisi bude uloženo uhradit žalobkyni částku 15 000 eur“.
95 Z bodu 250 napadeného rozsudku jasně plyne, že jediným důvodem uvedeným Soudem pro veřejnou službu na podporu závěru, že Komise byla v projednávané věci povinna přijmout opatření dočasného přeložení, byla existence „podezření na psychické obtěžování“ ve smyslu sdělení o psychickém obtěžování.
96 Z bodů 207 až 214 a 250 napadeného rozsudku nicméně neplyne, že by Soud pro veřejnou službu zkoumal, jak k tomu byl právně povinen na základě pravidla uvedeného v bodě 98 výše, zda je opatření dočasného přeložení nutné s ohledem na ochranu zdraví a bezpečnosti Q po celou dobu správního šetření.
97 Za těchto okolností se Soud pro veřejnou službu dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 209 a 211 napadeného rozsudku rozhodl, že Komise je povinna přijmout opatření dočasného přeložení a nezkoumat, zda je v okolnostech projednávané věci toto opatření nutné k ochraně zdraví a bezpečnosti Q po celou dobu správního šetření.
98 V souladu s judikaturou Soudního dvora však nemá nesprávné právní posouzení, kterého se dopustí Tribunál, za následek neplatnost rozsudku, který tento soud vydal, pokud se jeví, že výrok tohoto rozsudku je odůvodněn jinými právními důvody (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 10. prosince 2002, Komise v. Camar a Tico, C‑312/00 P, Recueil, s. I‑11355, bod 57, a ze dne 30. září 2003, Biret International v. Rada, C‑93/02 P, Recueil, s. I‑10497, bod 60 a citovaná judikatura). V rámci takového nahrazení odůvodnění může soud rozhodující o kasačním opravném prostředku brát v úvahu skutkové okolnosti, jak byly zjištěny soudem prvního stupně (výše uvedený rozsudek Biret International v. Rada, body 60 až 66).
99 V tomto ohledu především z bodu 41 napadeného rozsudku plyne, že po lékařské prohlídce provedené pověřeným lékařem orgánu měl tento lékař ve svém posudku ze dne 7. května 2004 za to, že žalobkyně je „schopná výkonu práce na 100 % od 10. [května] 2004“, avšak že „pro zdraví [Q] je vhodná změna pracovního místa“. Následně z bodu 54 napadeného rozsudku plyne, že dne 18. května 2004 psychiatr, kterého lékařská služba pověřila zpracováním psychiatrického posudku [Q], ve svém posudku zdůraznil, že „[j]elikož je problém sociálního rázu (konflikt uvnitř [o]rgánu), řešení musí být tudíž přijato na sociální úrovni (znovuzačlenění do jiného [g]enerálního [ř]editelství)“. Kromě toho bod 69 napadeného rozsudku uvádí, že „dne 6. září 2004 dospělo lékařské vyšetření, kterému byla [Q] podrobena po předložení lékařského potvrzení vztahujícího se k období od 28. srpna do 25. září 2004, k závěru, že [Q] byla v tento den ‚schopna výkonu práce na 100 %‘, ale nicméně zopakoval poznámku uvedenou dne 18. května 2004 psychiatrem, který tehdy [Q] prohlédl, že „pro zdraví [Q] je vhodná změna pracovního místa“. Z bodu 73 napadeného rozsudku konečně plyne, že „v závěru svého lékařsko-psychologického posudku ze dne 6. října 2004 nezávislý lékař vybraný v návaznosti na žádost [Q] […] konstatoval, že „dotyčná je znovu schopna výkonu práce, ale v jiném [GŘ]“, a upřesnil, že „umístění dotyčné na její předchozí místo by mohlo pouze oživit prožitek psychického obtěžování a dotyčnou destabilizovat […]“. Ze skutkových okolností, jak byly konstatovány v napadeném rozsudku, tak plyne, že řada lékařských posudků a osvědčení dospěla k závěru, že opatření o přeložení je nutné s cílem ochránit zdravotní stav Q, a to ještě předtím, než administrativa provede správní šetření, které má umožnit ověření existence psychického obtěžování, které Q pociťuje, a než lze tedy případně zamýšlet konečná opatření s cílem postihnout původce uvedeného obtěžování a podpůrně napravit škodlivé následky jejich skutků.
100 S ohledem na stanoviska a osvědčení vydaná osobami s pravomocí zavazovat svými lékařskými posudky rozhodovací pravomoc Komise je třeba mít za to, že přinejmenším ode dne 6. října 2004 bylo s cílem zajistit bezodkladnou ochranu zdravotního stavu Q nutné opatření dočasného přeložení. V okolnostech projednávané věci tak byly splněny faktické podmínky umožňující mít za to, že ode dne přijetí implicitního rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc, byla administrativa povinna preventivně přijmout opatření dočasného přeložení, jak bylo uvedeno v bodě 98 výše. Komise se proto nedržela v rozumných mezích a užila své posuzovací pravomoci zjevně nesprávně, když neprovedla dočasné přeložení Q z GŘ pro personál a administrativu nebo z odboru D 2 uvedeného GŘ, k němuž byla Q přidělena, i když se ukázalo, že takové opatření je nutné k ochraně zdravotního stavu Q.
101 Z toho plyne, že bez ohledu na nesprávné právní posouzení, kterým je napadený rozsudek v tomto ohledu stižen, mohl Soud pro veřejnou službu v bodech 1 a 2 výroku napadeného rozsudku právem rozhodnout, že implicitní rozhodnutí, kterým se žádost o pomoc zamítá, musí být zrušeno v rozsahu, v němž obsahuje odmítnutí přijmout opatření dočasného přeložení a že Komise je povinna Q za škodlivé následky tohoto odmítnutí odškodnit.
102 V tomto rozsahu je třeba výtky, které jsou vznášeny v rámci druhého důvodu a které vycházejí z porušení podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k protiprávnímu jednání a článků 7 a 24 služebního řádu, zamítnout jako neúčinné.
103 Zadruhé je třeba přezkoumat výtky, které byly vzneseny v rámci druhého důvodu a které vycházejí z toho, že Soud pro veřejnou službu v bodě 251 napadeného rozsudku porušil podmínku vzniku mimosmluvní odpovědnosti Společenství vztahující se k existenci protiprávního jednání, když rozhodl, že administrativa jednala protiprávně, když se zpožděním zahájila správní šetření, aniž bral v úvahu, že lhůta pro zahájení uvedeného šetření je odůvodněna nutností zaručit její nestrannost.
104 V bodě 251 napadeného rozsudku Soud pro veřejnou službu uvedl, že „k datu implicitního rozhodnutí, kterým byla žádost o pomoc zamítnuta, nebylo dosud zahájeno správní vyšetřování, protože teprve dne 8. září 2004 byl úředník pro slyšení generálním tajemníkem Komise k vedení takového vyšetřování zmocněn a první slyšení vedená tímto úředníkem byla zahájena až v říjnu 2004“. V bodě 253 napadeného rozsudku Soud pro veřejnou službu rozhodl, že za nehmotnou újmu vyplývající z tohoto opoždění musí být poskytnuto odškodnění, které bylo zahrnuto do nehmotné újmy, jež bude podle Soudu pro veřejnou službu přiměřeně napravena „tím, že Komisi bude uloženo uhradit [Q] částku 15 000 eur“.
105 Povinnost poskytovat pomoc podle čl. 24 prvního pododstavce služebního řádu zavazuje administrativu k tomu, aby reagovala s rychlostí, kterou okolnosti věci vyžadují, a to zejména tak, že zahájí správní šetření s cílem potvrdit ve spolupráci s původcem stížnosti skutkové okolnosti, které jsou příčinou stížnosti (rozsudek Campogrande v. Komise, bod 76 výše, body 42 a 53). Tato judikatura však nevylučuje, že objektivní důvody, jež mohou souviset zejména s potřebou organizace šetření, mohou odůvodňovat určitou lhůtu k zahájení uvedeného šetření (v tomto smyslu viz rozsudek Campogrande v. Komise, bod 76 výše, bod 56).
106 V projednávané věci, jak plyne z bodu 40 napadeného rozsudku, požadovala Q v žádosti o pomoc zahájení správního řízení „neutrálním orgánem“ nezávislým na GŘ pro personál a administrativu, a tedy nezávislým na IDOC. Kromě toho z bodu 59 napadeného rozsudku plyne, že dopisem ze dne 11. června 2004 sdělil ředitel IDOC generálnímu tajemníkovi Komise, že „vzhledem k tomu, že se obvinění žalobkyně týká celého vedení GŘ pro personál a administrativu, včetně jeho generálního ředitele, zdá se mu vhodné, aby se generální tajemník Komise ujal funkce OOJ v rámci správního vyšetřování a aby ,úředníkem pro slyšení‘ k vedení tohoto vyšetřování byla jmenována osoba mimo GŘ pro personál a administrativu“, se mu skutečnosti tvrzené žalobkyní v její žádosti o pomoc jeví dostatečně vážné k tomu, aby odůvodňovaly zahájení správního vyšetřování „za účelem prokázání existence individuální odpovědnosti nebo očištění neprávem obviněných úředníků“. Z bodu 64 napadeného rozsudku dále plyne, že „dne 1. července 2004 informoval generální tajemník Komise ředitele IDOC, že souhlasí s výkonem funkce OOJ v rámci plánovaného správního vyšetřování, a uvedl jméno úředníka pro slyšení, kterého vybral pro vedení tohoto vyšetřování“. Z bodu 71 napadeného rozsudku konečně plyne, že „sdělením ze dne 8. září 2004 byl úředník pro slyšení jmenovaný generálním tajemníkem Komise v rámci správního vyšetřování vyžadovaného žalobkyní zmocněn generálním tajemníkem k tomu, aby ,zjistil, zda jsou uvedená tvrzení pravdivá, pokud jde zejména o chování úředníka či úředníků, jejichž jména jsou uvedena ve spisu, aby tak bylo možné posoudit skutečnou situaci a důsledky, které je z ní případně třeba vyvodit‘.“
107 V projednávané věci však Soud pro veřejnou službu nezkoumal, zda dotčená lhůta nebyla odůvodněna potřebou zorganizovat správní šetření „neutrálním orgánem“ v souladu s přáním Q vyplývajícím z žádosti o pomoc a svěřit je nikoli IDOC, jak je to zakotveno pro obvyklé případy, nýbrž úředníku pro slyšení jmenovanému výjimečně mimo GŘ pro personál a administrativu.
108 Soud pro veřejnou službu tím, že neověřil vše, co se od něj právně žádá, nedal napadenému rozsudku právní základ, když Komisi uložil povinnost zaplatit Q náhradu škody za přibližně čtyřměsíční lhůtu, která do zahájení správního šetření uběhla.
109 Do této míry je třeba druhému důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět a bod 2 výroku napadeného rozsudku zrušit v rozsahu, v němž Komisi ukládá povinnost zaplatit Q náhradu škody za opoždění při zahájení správního šetření. Jelikož, jak plyne z bodů 250 až 254 napadeného rozsudku, Soud pro veřejnou službu nerozlišil náhradu škody příslušející Q z tohoto titulu od náhrady škody příslušející z titulu odmítnutí Komise přijmout opatření dočasného přeložení, je třeba bod 2 výroku zrušit v rozsahu, v němž Komisi ukládá povinnost zaplatit Q částku 15 000 eur, pokud má tato částka napravit nehmotnou újmu vzniklou Q z důvodu domnělého opoždění při zahájení správního šetření.
110 Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám je třeba hlavnímu kasačnímu opravnému prostředku částečně vyhovět a ve zbývající části jej zamítnout.
Ke vzájemnému kasačnímu opravnému prostředku
111 Vzájemný kasační opravný prostředek podaný podle čl. 142 odst. 2 jednacího řádu směřuje ke zrušení napadeného rozsudku v rozsahu, v němž se jím zamítají návrhová žádání z žaloby v prvním stupni směřující ke zrušení PVSP 2003 a k odškodnění za další újmu vyplývající z implicitního rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o přijetí vhodných konečných opatření k postihu původců tvrzeného psychického obtěžování, a podpůrně k nápravě škodlivých následků jejich jednání.
112 Na podporu vzájemného kasačního opravného prostředku uplatňuje Q devět důvodů. Prvních osm důvodů vzájemného kasačního opravného prostředku směřuje proti napadenému rozsudku, pokud se jím zamítají návrhová žádání z žaloby v prvním stupni směřující k odškodnění za další újmu vyplývající z implicitního rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o přijetí vhodných konečných opatření k postihu původců tvrzeného psychického obtěžování, a podpůrně k nápravě škodlivých následků jejich jednání. První důvod vychází z porušení čl. 12a odst. 3 služebního řádu. Druhý důvod se opírá o nesprávné posouzení při právní kvalifikaci skutkových okolností, na které se poukazuje v žádosti o pomoc, z hlediska čl. 12a odst. 3 služebního řádu. Třetí důvod vychází z faktické nesprávnosti skutkových poznatků, jež je příčinou nesprávného právního posouzení při vymezování předmětu sporu. Čtvrtý důvod se opírá o zkreslení některých důkazních prostředků předložených v prvním stupni. Pátý důvod vychází z toho, že Komise porušila sdělení o psychickém obtěžování. Šestý důvod se opírá o porušení povinnosti odůvodňovat rozsudky. Sedmý důvod vychází z nedodržení zákazu rozhodovat ultra petita, a tudíž z nedodržení mezí, které vytyčují pravomoc Soudu pro veřejnou službu. Osmý důvod vychází z nesprávného výkladu dvou administrativních sdělení. Devátý důvod směřuje proti napadenému rozsudku, pokud se jím odmítají návrhová žádání ze žaloby v prvním stupni směřující ke zrušení PVSP 2003. Vychází z nesprávného právního posouzení existence právního zájmu na podání žaloby na zrušení PVSP 2003.
113 Komise poznamenává, že aby mohla na vzájemný kasační opravný prostředek reagovat, musí zaujmout postoj k výkladu pojmu „psychické obtěžování“ ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu, jaký v napadeném rozsudku zvolil Soud pro veřejnou službu. Komise tvrdí, že tento výklad je stižen několika nesprávnými právními posouzeními. Q vyjádření Komise v tomto ohledu vyvrací.
114 Z důvodu řádného výkonu spravedlnosti je třeba nejprve přezkoumat pátý důvod, zadruhé osmý důvod, zatřetí společně první, druhý, třetí, čtvrtý a šestý důvod, jakož i vyjádření Komise a Q týkající se pojmu psychického obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu, začtvrté sedmý důvod a zapáté důvod devátý.
K pátému důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení sdělení o psychickém obtěžování ze strany Komise
Argumenty účastníků řízení
115 Q zdůrazňuje, že Komise porušila body 2.2 a 4.1 sdělení o psychickém obtěžování, když žádná z jí hierarchicky nadřízených osob nejednala, aby napravila psychické obtěžování, na které Q ve své žádosti o pomoc poukázala.
116 Komise navrhuje odmítnout pátý důvod jako zjevně nepřípustný. Q podle ní nepoukazuje na žádné nesprávné právní posouzení, jehož se měl v napadeném rozsudku Soud pro veřejnou službu dopustit, nýbrž toliko opakuje argumenty, které rozvinula na podporu své žaloby v prvním stupni. Výklad sdělení o psychickém obtěžování zvolený Soudem pro veřejnou službu v napadeném rozsudku byl pro zájmy Q každopádně příznivý.
117 Q navrhuje námitku nepřípustnosti uplatňovanou Komisí ve vztahu k pátému důvodu zamítnout, protože ve vzájemném kasačním opravném prostředku bylo nesprávné právní posouzení, jímž napadený rozsudek trpí, dostatečně vymezeno.
Závěry Tribunálu
118 Z ustanovení citovaných v bodě 24 výše plyne, že kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, kterými je tento návrh konkrétně podpořen (viz usnesení Tribunálu ze dne 10. března 2008, Lebedef-Caponi v. Komise, T‑233/07 P, Sb. VS s. I-B-1-00003; Sb. VS s. II-B-1-00019, bod 25, a citovaná judikatura).
119 Kasační opravný prostředek tento požadavek nesplňuje, jestliže pouze opakuje nebo doslovně přebírá žalobní důvody a argumenty, které již byly uplatněny před soudem prvního stupně, a to včetně těch, které se zakládaly na skutečnostech uvedeným soudem výslovně odmítnutých. Takový kasační opravný prostředek je totiž ve skutečnosti návrhem na pouhý nový přezkum žaloby předložené v prvním stupni, což není v pravomoci soudu rozhodujícího o kasačním opravném prostředku (usnesení Lebedef-Caponi v. Komise, bod 118 výše, bod 26 a citovaná judikatura).
120 Na základě pátého důvodu se Q dovolává nesprávného právního posouzení ze strany Komise, a nikoli Soudu pro veřejnou službu, neboť uvádí, že „Komise porušila bod 2.2 sdělení o psychickém obtěžování“ respektive „že Komisí byl rovněž porušen bod 4.1 [téhož sdělení]“.
121 V důsledku toho je třeba námitce nepřípustnosti uplatňované Komisí vyhovět, a pátý důvod tedy jako nepřípustný odmítnout.
K osmému důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku, opírajícímu se o nesprávný výklad dvou správních sdělení
Argumenty účastníků řízení
122 Q tvrdí, že Soud pro veřejnou službu se dopustil nesprávného právního posouzení, když nesprávně vyložil dvě ve spise obsažená správní sdělení. V bodě 64 napadeného rozsudku zaprvé nesprávně vyložil sdělení generálního tajemníka řediteli IDOC ze dne 1. července 2004, když konstatoval, že v tomto sdělení generální tajemník informoval ředitele, že souhlasí s tím, že bude v rámci správního šetření vykonávat funkce OOJ. Ve skutečnosti v tomto sdělení generální tajemník uváděl, že souhlasí s tím, že bude vykonávat funkce OOJ, pokud jde o odpověď orgánu na žádost o pomoc, přičemž účelem tohoto postupu je vyloučit jakékoli námitky týkající se nedostatku nestrannosti na straně GŘ pro personál a administrativu. Soud pro veřejnou službu zadruhé v bodě 86 napadeného rozsudku nesprávně vyložil sdělení ze dne 16. září 2005, které jí adresoval generální ředitel GŘ pro personál a administrativu, když uvedl, že toto sdělení obsahovalo výslovné rozhodnutí OOJ, kterým se zamítá žádost o pomoc. Toto sdělení přitom nepocházelo od generálního tajemníka Komise, který jako jediný vykonával funkce zastupujícího OOJ, a nebylo k ní připojeno žádné jeho rozhodnutí, takže žádné výslovné rozhodnutí OOJ o žádosti o pomoc přijato nebylo.
123 Komise namítá, že body napadeného rozsudku zpochybněné osmým důvodem jsou součástí popisu skutkových okolností, a nespadají tedy do části „Právní otázky“ tohoto rozsudku. Ve zbývající části má být tento důvod podle Komise nepřípustný, protože neoznačuje nesprávné právní posouzení, jehož se měl Soud pro veřejnou službu dopustit.
124 Q navrhuje námitku nepřípustnosti uplatňovanou Komisí ve vztahu k osmému důvodu zamítnout, protože nesprávné právní posouzení, jehož se dovolává, bylo ve vzájemném kasačním opravném prostředku dostatečně vymezeno.
Závěry Tribunálu
125 Jak už bylo poznamenáno v bodě 118 výše, kasační opravný prostředek musí přesně uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, o které se tento návrh konkrétně opírá.
126 V projednávané věci Q ve svých písemnostech neoznačila nesprávné právní posouzení, jímž má být výrok napadeného rozsudku stižen a jež by bylo vyplynulo z nesprávného výkladu dvou výše uvedených správních sdělení, kterým by trpěly body 64 a 86 napadeného rozsudku týkající se stručného popisu „skutkového základu sporu“ ve smyslu čl. 81 desáté odrážky jednacího řádu.
127 Námitce nepřípustnosti uplatňované Komisí je tedy třeba vyhovět a osmý důvod vzájemného kasačního opravného prostředku jako nepřípustný odmítnout.
K prvnímu důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení čl. 12a odst. 3 služebního řádu, ke druhému důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku, opírajícímu se o nesprávné posouzení při právní kvalifikaci skutkových okolností, na které se poukazuje v žádosti o pomoc, z hlediska čl. 12a odst. 3 služebního řádu, ke třetímu důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z faktické nesprávnosti skutkových poznatků, jež je příčinou nesprávného právního posouzení při vymezování předmětu sporu, ke čtvrtému důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku, opírajícímu se o zkreslení důkazních prostředků předložených v prvním stupni, a k šestému důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku, opírajícímu se o porušení povinnosti odůvodňovat rozsudky
128 První, druhý, třetí, čtvrtý a šestý důvod vzájemného kasačního opravného prostředku, jakož i vyjádření Komise a Q ohledně pojmu psychického obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu směřují proti odůvodnění napadeného rozsudku, a to zejména proti jeho bodům 189 a 236, v nichž Soud pro veřejnou službu, jak je uvedeno v bodě 147 napadeného rozsudku, rozhodl o „žalobním důvodu psychického obtěžování vzneseném [Q]“ a v bodě 189 téhož rozsudku formuloval závěr, že Q „tvrdí neoprávněně, že byla obětí psychického obtěžování“, a nemůže se tedy za něj ani domoci náhrady škody. Tím není dotčena skutečnost, že v bodech 236 a 238 až 242 napadeného rozsudku Soud pro veřejnou službu rozhodl, že některé skutkové okolnosti, kterých se Q na podporu své žádosti o pomoc dovolávala, jako celek ukazují na nesprávný úřední postup ze strany Komise, spočívající v určitém nesplnění povinnosti péče, a že Q odškodnil za nehmotnou újmu vyplývající z dotčeného nesprávného úředního postupu, pokud tento postup přispěl k izolaci Q v rámci jejího odboru, nikoli ale za hmotnou škodu odpovídající nemoci z povolání, která byla důsledkem téhož nesprávného úředního postupu, protože takové odškodnění by bylo předčasné, dokud stále probíhá řízení o uznání, že patologický stav, kterým dotčená osoba trpí, má profesní původ a není možné stanovit, zda celou hmotnou škodu vzniklou Q nebude lze napravit v rámci režimu pojištění úředníků pro případ nemocí z povolání podle služebního řádu.
129 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 113 jednacího řádu může Tribunál kdykoliv bez návrhu zkoumat nepominutelné podmínky řízení.
130 Protože podmínky přípustnosti žaloby podle článků 90 a 91 služebního řádu mají povahu nepominutelných podmínek řízení, je případně na unijním soudu, aby je zkoumal i bez návrhu (viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. června 2009, Krcova v. Soudní dvůr, T‑498/07 P, bod 52 a citovaná judikatura) s výhradou, že strany dopředu vyzve, aby předložily svá vyjádření (v tomto smyslu viz rozsudek Přezkum ve věci M v. EMEA, bod 57 výše, bod 57 a citovaná judikatura).
131 Nevyhnutelnou podmínkou přípustnosti všech žalob podávaných úředníky proti orgánu, k němuž příslušejí, je existence aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení osoby ve smyslu čl. 90 odst. 2 a čl. 91 odst. 1 služebného řádu (viz rozsudek Tribunálu ze dne 13. července 1993, Moat v. Komise, T‑20/92, Recueil, s. II‑799, bod 39 a citovaná judikatura, a usnesení Tribunálu ze dne 25. března 2003, J v. Komise, T‑243/02, Recueil FP, s. I‑A‑99 a II‑523, bod 30).
132 Pro účely rozhodnutí o existenci psychického obtěžování, na které se poukazuje v žádosti o pomoc, vycházel Soud pro veřejnou službu v bodech 118 a 119 napadeného rozsudku implicitně, avšak nutně z postulátu, že mu je předložen akt nepříznivě zasahující do právního postavení osoby odpovídající rozhodnutí OOJ obsahující, byť implicitně, zamítnutí žádosti o pomoc v rozsahu, v němž odmítá konstatovat existenci tvrzeného psychického obtěžování.
133 Postulát, o který se Soud pro veřejnou službu nutně opíral, když rozhodoval o existenci tvrzeného psychického obtěžování, je přitom nesprávný, jak plyne z jeho vlastních zjištění v dalších částech napadeného rozsudku.
134 Soud pro veřejnou službu totiž nejprve v bodě 117 napadeného rozsudku konstatoval, že žaloba v prvním stupni musí být považována za žalobu, která směřuje ke „zrušení implicitního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc“, ke „zrušení PVSP 2003“ a k „uložení povinnosti Komisi nahradit Q způsobenou škodu“.
135 Z bodu 196 napadeného rozsudku zejména vyplývá, že v něm Soud pro veřejnou službu měl pouze za to, že aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení Q je výlučně implicitní rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc v rozsahu, v němž obsahuje odmítnutí „přijmout některé akty, přinejmenším prozatímně [na nezbytnou dobu trvání správního šetření]“. Přitom necharakterizoval existenci aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení osoby obsahujícího odmítnutí konstatovat existenci psychického obtěžování, na kterou se poukazuje v žádosti o pomoc, jehož existenci implicitně, ale nutně postuloval v bodech 118 a 119 napadeného rozsudku pro účely rozhodnutí o „žalobním důvodu psychického obtěžování vzneseném [Q]“.
136 Každopádně je v projednávané věci třeba zohlednit, že sama Q v žádosti o pomoc požadovala zahájení správního šetření, které by potvrdilo, že k psychickému obtěžování, na které poukazovala ve své žádosti o pomoc, opravdu došlo, přičemž vyzývala Komisi, aby toto šetření svěřila jinému „neutrálnímu orgánu“, než je IDOC, totiž orgánu, který je zpravidla k vedení takového šetření oprávněn. Z bodů 198, 199 a 251 napadeného rozsudku plyne, že před podáním žaloby dne 4. července 2005 administrativa této žádosti vyhověla, poněvadž dne 8. září 2004 bylo zahájeno správní šetření, které bylo vedeno od října 2004 do dne 21. března 2005 v souladu s pravidly, jimiž se řídí správní šetření, jež jsou stanovena v příloze IX služebního řádu a jež sama o sobě byla přijata podle čl. 86 odst. 3 služebního řádu.
137 Pokud jde o šetření vedené na základě čl. 86 odst. 3 služebního řádu, aby bylo možno rozhodnout o žádosti úředníka o pomoc podle článku 24 služebního řádu, jeho závěrem je konečné rozhodnutí OOJ, přijaté na základě vyšetřovací zprávy, jak to uvedl sám Soud pro veřejnou službu v bodě 196 napadeného rozsudku a jak to kromě toho plyne z článku 3 přílohy IX služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora Guillot v. Komise, bod 84 výše, body 21, 22 a 36, a ze dne 1. června 1983, Seton v. Komise, 36/81, 37/81 a 218/81, Recueil, s. 1789, body 29 až 31). Právní postavení úředníka je dotčeno v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu a per analogiam, pokud jde o řízení vedené podle článku 73 služebního řádu, viz rovněž rozsudek L v. Komise, bod 66 výše, bod 123).
138 Konečné rozhodnutí OOJ je v rozsahu, v němž odkazuje na závěry zprávy ze správního vyšetřování, jež bylo ukončeno po datu implicitního rozhodnutí a v jehož rámci byla na základě dokumentů a svědeckých výpovědí, které byly předloženy nebo shromážděny během šetření, podrobně přezkoumána tvrzení dotčeného úředníka týkající se existence psychického obtěžování, třeba považovat nikoli za rozhodnutí, kterým se pouze potvrzuje implicitní rozhodnutí, nýbrž za rozhodnutí, které je nahrazuje poté, co administrativa dotčenou situaci přezkoumala (v tomto smyslu viz rozsudek Lo Giudice v. Komise, bod 86 výše, body 47 a 48).
139 V projednávané věci z bodu 86 napadeného rozsudku plyne, že „dopisem ze dne 16. září 2005 zaslaným [Q] OOJ výslovně zamítl žádost o pomoc podanou [Q], když měl na základě závěrů správního vyšetřování za to, že tvrzené psychické obtěžování není podloženo nebo nemohlo být prokázáno“. Podle judikatury citované v bodě 138 výše nahradilo výslovné rozhodnutí OOJ, kterým se konečným způsobem zamítá žádost o pomoc, jehož obsah byl Q oznámen dopisem ze dne 16. září 2005, po přezkoumání situace ze strany OOJ na základě závěrů správního šetření podle článku 3 přílohy IX služebního řádu během řízení v prvním stupni implicitní rozhodnutí, kterým se žádost o pomoc zamítá.
140 Z bodů 117, 196 a 197 napadeného rozsudku přitom neplyne, že by se Soud pro veřejnou službu v prvním stupni zabýval výslovným rozhodnutím OOJ, kterým se konečným způsobem zamítá žádost o pomoc. Z napadeného rozsudku neplyne ani to, že by v něm byl Soud pro veřejnou službu přezkoumával legalitu posledně zmíněného rozhodnutí nebo byť jen důvody, které tvoří jeho nezbytný podklad.
141 Když byla Q v tomto bodě při jednání dotazována, potvrdila, že předmětem sporu, se kterým se obrátila na Soud pro veřejnou službu, bylo zejména přezkoumat legalitu implicitního rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o pomoc, a nikoli legalitu výslovného rozhodnutí OOJ, kterým se žádost o pomoc zamítá a jehož obsah jí byl oznámen dopisem ze dne 16. září 2005. Neuvedla, že by byla během řízení v prvním stupni formulovala návrh směřující k možnosti upravit svá návrhová žádání a důvody v návaznosti na nahrazení prvně uvedeného rozhodnutí rozhodnutím druhým (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 26. října 2004, Brendel v. Komise, T‑55/03, Sb. VS s. I‑A‑311 a II‑1437, bod 50 a citovaná judikatura, a usnesení Tribunálu ze dne 6. července 2001, Tsarnavas v. Komise, T‑161/00, Recueil FP, s. I‑A‑155 a II‑721, bod 27 a citovaná judikatura). Pokud jde o Komisi, ta tvrdila, že aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení Q je pouze výslovné rozhodnutí OOJ, kterým se zamítá žádost o pomoc v rozsahu, v němž na základě závěru správního šetření odmítá konstatovat psychické obtěžování, na které se poukazovalo v žádosti o pomoc. Kromě toho Komise uvedla, že v napadeném rozsudku Soud pro veřejnou službu rozhodl, pokud jde o psychické obtěžování, na které se poukazuje, nezávisle na rozhodnutí OOJ.
142 Z výše uvedeného plyne, že jelikož Soudu pro veřejnou službu nebyl předložen spor, jehož předmětem by bylo posouzení legality výslovného rozhodnutí OOJ zamítnout žádost o pomoc, jehož obsah byl Q oznámen dopisem ze dne 16. září 2005, porušil Soud pro veřejnou službu články 90 a 91 služebního řádu a překročil meze soudního přezkumu tím, že prakticky nahradil administrativu, když v bodech 147 a 189 napadeného rozsudku rozhodl o „žalobním důvodu psychického obtěžování vzneseném [Q]“ (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. dubna 2003, Parlament v. Samper, C‑277/01 P, Recueil, s. I‑3019, body 44 a 50) a v bodě 189 téhož rozsudku stanovil, že Q neprávem tvrdí, že byla obětí psychického obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudky Tribunálu ze dne 16. května 2006, Magone v. Komise, T‑73/05, Sb. VS s. I‑A‑2‑107 a II‑A‑2‑485, body 14 až 16, a Lo Giudice v. Komise, bod 86 výše, body 54 až 56).
143 Aniž by tedy bylo třeba rozhodovat o prvním, druhém, třetím, čtvrtém a šestém důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku, je třeba napadený rozsudek zrušit v rozsahu, v němž rozhoduje o „žalobním důvodu psychického obtěžování vzneseném [Q]“ a stanoví, že Q neprávem tvrdí, že byla obětí psychického obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu.
K sedmému důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nedodržení zákazu rozhodovat ultra petita, a tedy z nedodržení mezí, které vytyčují pravomoc Soudu pro veřejnou službu
Argumenty účastníků řízení
144 Q Soudu pro veřejnou službu vytýká, že rozhodl ultra petita, a v důsledku toho nedodržel meze, které vytyčují jeho vlastní pravomoc, když v bodě 241 napadeného rozsudku zamítl návrh Q na náhradu škody za újmu hmotné povahy odpovídající ztrátě odměny vyplývající z nuceného odchodu do důchodu z důvodu invalidity následujícího po psychickém obtěžování, na které se poukazuje v žádosti o pomoc. Soud pro veřejnou službu totiž uvedené odmítnutí opřel o sdělení, kterým dne 17. října 2005 podala žádost, aby za nemoc z povolání podle článku 73 služebního řádu byl uznán „anxiózně depresivní“ syndrom, kterým podle svého názoru trpí, i když toto sdělení nebylo Soudu pro veřejnou službu stranami sporu k posouzení zjevně předloženo a nebylo podrobeno kontradiktorní debatě.
145 Komise navrhuje sedmý důvod vzájemného kasačního opravného prostředku zamítnout jako zjevně neopodstatněný.
Závěry Tribunálu
146 V projednávaném případě Q netvrdí, že by byl Soud pro veřejnou službu v bodě 241 napadeného rozsudku zkreslil písemnosti obsažené v prvostupňovém spise.
147 Tvrdí pouze, že i kdyby z písemností obsažených v prvostupňovém spise plynulo, že požadovala zahájení řízení o uznání, že její nemoc má profesní původ, nemohl Soud pro veřejnou službu při odmítnutí její žaloby na náhradu škody pro nepřípustnost tento faktický prvek brát v úvahu, pokud směřovala k nápravě újmy hmotné povahy odpovídající ztrátě odměny plynoucí z jejího odchodu do důchodu z důvodu invalidity, pokud se tohoto faktického prvku a důsledků, které z něj ve vztahu k přípustnosti žádosti o náhradu škody plynou, strany před Soudem pro veřejnou službu konkrétně nedovolávaly a nediskutovaly o nich.
148 Z bodů 232 a 233 napadeného rozsudku plyne, že otázky předčasnosti a vzhledem k tomu i nepřípustnosti sporného požadavku náhrady škody se Komise nedovolávala a že tato otázka nebyla ani stranami v prvním stupni diskutována.
149 Je však třeba připomenout, že jelikož podle judikatury citované v bodě 130 výše mají podmínky přípustnosti žaloby podle článků 90 a 91 služebního řádu povahu nepominutelných podmínek řízení, je na unijním soudu, aby je případně přezkoumal z úřední povinnosti.
150 Kromě toho nelze Soudu pro veřejnou službu vytýkat, že provádí faktická zjištění, když z úřední povinnosti přezkoumává podmínky přípustnosti návrhu na náhradu škody, která mu je v rámci takové žaloby předložena, jelikož tato faktická zjištění vyplývají z písemností obsažených ve spise, který mu předložily strany s tím, aby o jejich žalobě rozhodl.
151 Q tedy nemůže Soudu pro veřejnou službu vytýkat, že rozhodl ultra petita a nedodržel meze, které vytyčují jeho pravomoc, když poté, co na základě součástí spisu provedl některá faktická konstatování, v bodě 241 napadeného rozsudku z úřední povinnosti uvedl, že sporný požadavek na náhradu škody je nepřípustný.
152 Z těchto důvodů je třeba sedmý důvod vzájemného kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.
K devátému důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení existence právního zájmu na podání žaloby na zrušení PVSP 2003
Argumenty účastníků řízení
153 Q se domnívá, že zamítnutí jejích návrhových žádání směřujících ke zrušení PVSP 2003 ze strany Soudu pro veřejnou službu v bodě 227 napadeného rozsudku je stiženo nesprávným právním posouzením v tom, že opomíjí novější judikaturu Soudního dvora, podle které si úředník ve stavu úplné trvalé invalidity přesto zachovává zájem na zpochybnění svých posudků o vývoji služebního postupu. Je tudíž třeba odlišovat, jako to činí Soudní dvůr, situaci úředníka, který odešel automaticky do důchodu podle článků 53 a 78 služebního řádu, od situace úředníka, který dosáhl důchodového věku, odstoupil z funkce nebo byl propuštěn. Kromě toho je třeba článek 53 služebního řádu vykládat ve spojení s články 13 a 15 přílohy VIII služebního řádu, které stanoví, že činnost úředníka, který byl uznán za invalidního, není přerušena a že jeho invaliditu lze periodicky ověřovat, dokud nedosáhne věku 63 let. Q se navíc domnívá, že si zachovává jistý a skutečný zájem na zrušení PVSP 2003, a to vzhledem k negativním posouzením, která jsou v těchto posudcích ve vztahu k ní obsažena.
154 Ve svém doplňujícím spise se Q opírá o dokument, o jehož existenci prý v okamžiku podání svého vzájemného kasačního opravného prostředku nevěděla, totiž o dokument podepsaný dne 26. července 2005 lékařem Komise, Dr D, jakožto členem výboru pro otázky invalidity, v němž tento uvádí, že nesouhlasí s uznáním invalidity Q a s rozhodnutím, které bylo většinově přijato ostatními členy komise, Dr. R. a Dr. S. Vzhledem k odchylnému stanovisku lékaře orgánu trpí závěry výboru pro otázky invalidity i rozhodnutí, kterým se uznává její invalidita, vadou, jejíž závažnost je zřejmá a dává Q právo domáhat se toho, aby byly tyto akty prohlášeny za nicotné. Odchylné stanovisko ukazuje, že je možné její zotavení, a že tedy není vyloučen její opětovný nástup do Komise. Svůj opětovný nástup by mohla požadovat rovněž tehdy, kdyby nabyla dojmu, že už nesplňuje nezbytné podmínky, aby mohla pobírat příspěvek v invaliditě. Soud pro veřejnou službu se tedy podle Q dopustil nesprávného právního posouzení, když dovodil, že už nemá zájem na podání žaloby směřující proti PVSP 2003, a že o jejím návrhu na jejich zrušení není tedy třeba rozhodovat.
155 Komise navrhuje zamítnout devátý důvod vzájemného kasačního opravného prostředku jako neopodstatněný.
Závěry Tribunálu
156 Podle ustálené judikatury k tomu, aby se mohla určitá osoba spadající do působnosti služebního řádu v rámci žaloby podle článků 90 a 91 uvedeného služebního řádu přípustně domáhat zrušení aktu, který ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, musí mít v okamžiku podání žaloby dostatečně kvalifikovaný existující a trvající zájem na zrušení tohoto aktu, přičemž takový zájem předpokládá, že žalobní návrh může této osobě s ohledem na svůj výsledek založit výhodu (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 29. listopadu 2006, Agne-Dapper a další v. Komise a další, T‑35/05, T‑61/05, T‑107/05, T‑108/05 a T‑139/05, Sb. VS s. I‑A‑2‑291 a II‑A‑2‑1497, bod 35 a citovaná judikatura). Jakožto podmínka přípustnosti se žalobní zájem žalobce musí posuzovat v okamžiku podání žaloby (v tomto smyslu viz usnesení Tribunálu ze dne 28. června 2005, Ross v. Komise, T‑147/04, Sb. VS s. I‑A‑171 a II‑771, bod 25, a citovaná judikatura). Jak však plyne z ustálené judikatury, aby mohla osoba, na kterou se vztahuje služební řád, podat žalobu směřující ke zrušení rozhodnutí OOJ, je třeba, aby si zachovala osobní zájem na zrušení takového rozhodnutí (viz rozsudek Tribunálu ze dne 24. dubna 2001, Torre a další v. Komise, T‑159/98, Recueil FP, s. I‑A‑83 a II‑395, bod 30 a citovaná judikatura). V tomto ohledu platí, že netrvá-li žalobní zájem, není už třeba o žalobě rozhodovat (viz výše uvedený rozsudek Torre a další v. Komise, bod 31 a citovaná judikatura).
157 Pokud jde o zájem úředníka nebo bývalého úředníka na podání žaloby na zrušení posudku o vývoji služebního postupu, který se ho týká, je na prvním místě třeba uvést, že uvedený posudek je nadřízenými provedeným hodnocením toho, jak úředník plnil jemu svěřené povinnosti, a úředníkova chování ve službě během dotyčného období a že bez ohledu na svou budoucí užitečnost představuje písemný a formální důkaz týkající se kvality úředníkem konané práce. Takové posouzení není pouhým popisem práce odvedené v dotyčném období, nýbrž obsahuje rovněž hodnocení lidských kvalit, které posuzovaný prokázal při výkonu své pracovní činnosti. Každý úředník má tudíž nárok na spravedlivé a přiměřené hodnocení své práce. Proto musí mít úředník v souladu s právem na účinnou soudní ochranu každopádně právo zpochybnit posudek o vývoji svého služebního postupu z důvodu jeho obsahu nebo proto, že nebyl vypracován podle pravidel předepsaných služebním řádem (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. prosince 2008, Gordon v. Komise, C‑198/07 P, Sb. rozh. s. I‑10701, body 43 až 45).
158 Zadruhé, i když je pravda, že úředník, který se podle zjištění výboru pro otázky invalidity nachází ve stavu úplné a trvalé pracovní neschopnosti, odchází automaticky do důchodu podle článků 53 a 78 služebního řádu, odlišuje se situace takového úředníka od situace úředníka, který dosáhl důchodového věku, odstoupil z funkce nebo byl propuštěn, jelikož se nejedná o nevratný stav (rozsudek Gordon v. Komise, bod 157 výše, bod 46). Úředník s takovou invaliditou může totiž jednoho dne znovu nastoupit do služebního poměru v orgánu Společenství. V tomto ohledu musí být obecné ustanovení článku 53 služebního řádu vykládáno ve spojení se zvláštními ustanoveními článků 13 až 15 přílohy VIII téhož služebního řádu. Činnost úředníka, který byl uznán invalidním, je pouze přerušena, jelikož vývoj jeho situace v rámci orgánů závisí na trvání podmínek odůvodňujících tuto invaliditu, což může být v pravidelných časových intervalech přezkoumáváno (rozsudek Gordon v. Komise, bod 157 výše, bod 47). Kromě toho si úředník uznaný za osobu s úplnou a trvalou pracovní neschopností, je-li schopen znovu nastoupit do služby v orgánech, ve smyslu judikatury uvedené v bodě 156 výše zachovává právo, aby byl posudek o vývoji jeho služebního postupu vyhotoven spravedlivě, objektivně a v souladu s pravidly řádného hodnocení. V případě opětovného nástupu do služby by byl uvedený posudek užitečný pro vývoj úředníka v rámci jeho služby nebo unijních orgánů (rozsudek Gordon v. Komise, bod 157 výše, body 46 až 51).
159 Jinak tomu může být pouze v určitých zvláštních případech, kdy přezkum konkrétní situace úředníka, který byl uznán invalidním, ukazuje, že tento úředník není nadále způsobilý k tomu, aby se jednou znovu ujal svých úkolů v rámci určitého orgánu, a to například s přihlédnutím k závěrům výboru pro otázky invalidity pověřeného přezkumem stavu úředníkovy invalidity, z nichž plyne, že patologický stav, který invaliditu vyvolal, má trvalou povahu a že tedy není nutné žádné revizní lékařské vyšetření (v tomto smyslu viz usnesení Ross v. Komise, bod 156 výše, body 9 a 32), nebo s přihlédnutím k prohlášením dotčeného úředníka, ze kterých plyne, že se každopádně znovu svých úkolů v rámci určitého orgánu neujme (v tomto smyslu viz rozsudek Combescot v. Komise, bod 42 výše, body 27 a 29).
160 V projednávaném případě Soud pro veřejnou službu v bodě 117 napadeného rozsudku, který Q v rámci svého vzájemného kasačního opravného prostředku nezpochybňuje, rozhodl, že předmětem žaloby podané Q podle článků 90 a 91 služebního řádu je zejména zrušení PVSP 2003. V bodech 218 až 224 napadeného rozsudku uvedl, proč má za to, že návrhová žádání směřující ke zrušení PVSP 2003 byla k datu podání žaloby v prvním stupni přípustná. V bodech 225 až 230 napadeného rozsudku však měl za to, že o uvedených návrhových žádáních už není třeba rozhodovat, protože Q pozbyla zájem na podání žaloby na zrušení PVSP 2003. Aby Soud pro veřejnou službu Q v projednávané věci upřel veškerý zájem na podání žaloby, uvedl, že „rozhodnutím OOJ ze dne 23. srpna 2005 odešla [Q] do invalidního důchodu počínaje 31. srpnem 2005 a byl jí přiznán příspěvek v invaliditě“, že „navíc, výbor pro otázky invalidity měl za to, že ,vzhledem k trvalému charakteru nemoci, která vedla k invaliditě, není nutné přezkumné lékařské vyšetření‘“, že „změna PVSP 2003 tak nemůže mít žádný vliv na služební postup [Q]“ a že „kromě toho žalobkyně neprokázala, ani se dokonce nedovolávala konkrétní okolnosti, která by odůvodňovala zachování osobního a trvajícího legitimního zájmu na zrušení [PVSP 2003]“.
161 Při posuzování zájmu Q na podání žaloby se mohl Soud pro veřejnou službu právem opírat o závěry výboru pro otázky invalidity, ze kterých podle jeho vlastních zjištění plynulo, že veškeré podmínky vyžadované k odůvodnění automatického odchodu Q do důchodu z důvodu trvalé úplné invalidity podle článku 13 přílohy VIII služebního řádu bylo možné považovat za splněné s konečnou platností, neboť podle článků 53 a 78 uvedeného služebního řádu měl zaprvé pravomoc rozhodovat o invaliditě Q pouze uvedený výbor a zadruhé závěry tohoto výboru nebyly stiženy protiprávností jen proto, že, jak plyne z dokumentu předloženého Komisí, dospěla k těmto závěrům pouze většina členů výboru, zatímco jeden z členů vyjádřil odchylný názor. Rozhodnutí výboru pro otázky invalidity jsou totiž rozhodnutími přijímanými sborově většinou členů výboru.
162 Soud pro veřejnou službu však opomněl zohlednit, jak k tomu byl právně povinný, zájem, který si Q mohla každopádně zachovat na zpochybnění PVSP 2003 z důvodu jejich obsahu a zejména, jak bylo konstatováno v bodě 273 napadeného rozsudku, proto, že PVSP 2003 „obsahují výslovně negativní hodnocení schopností žalobkyně“, a to v souladu s výkladem pojmu zájem úředníka nebo bývalého úředníka na podání žaloby na zrušení posudku o vývoji jeho služebního postupu, který Soudní dvůr zvolil v rozsudku Gordon v. Komise, bod 157 výše (body 43 až 45).
163 Rozsudek Gordon v. Komise, bod 157 výše, sice o několik dnů předchází napadený rozsudek. To však neodůvodňuje, aby Tribunál přezkoumával opodstatněnost napadeného rozsudku z hlediska pojmu zájem na podání žaloby na zrušení posudku o vývoji služebního postupu, aniž by bral v úvahu výklad, který dal tomuto pojmu Soudní dvůr v rozsudku Gordon v. Komise, bod 157 výše.
164 Výklad, který dá Soudní dvůr pravidlu unijního práva, totiž v případě potřeby objasňuje a upřesňuje význam a působnost tohoto pravidla tak, jak musí být nebo jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy nabylo účinnosti. Z toho vyplývá, že takto vyložené pravidlo může a musí být použito i na právní vztahy vzniklé a založené před rozsudkem Soudního dvora, pokud jsou kromě toho splněny podmínky umožňující předložit příslušným soudům spor týkající se použití uvedeného pravidla (v tomto smyslu a per analogiam, pokud jde o časové účinky výkladu podaného Soudním dvorem při výkonu pravomoci, kterou mu svěřoval článek 234 ES, viz rozsudky Soudního dvora ze dne 27. března 1980, Denkavit italiana, 61/79, Recueil, s. 1205, bod 16, a ze dne 11. srpna 1995, Roders a další, C‑367/93 až C‑377/93, Recueil, s. I‑2229, bod 42). S přihlédnutím k těmto zásadám se omezení účinků výkladu podaného Soudním dvorem jeví jako výjimečné (výše uvedené rozsudky Denkavit italiana, bod 17, a Roders a další, bod 43).
165 V projednávaném případě z rozsudku Gordon v. Komise, bod 157 výše, neplyne, že by byly dány okolnosti odůvodňující odchýlit se od zásady zpětné účinnosti výkladu, jaký v tomto rozsudku Soudní dvůr pojmu zájem na podání žaloby na zrušení posudku o vývoji služebního postupu dal.
166 Devátému důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku je proto třeba vyhovět, a je tedy třeba napadený rozsudek zrušit v rozsahu, v němž rozhodl, že návrhová žádání směřujících ke zrušení PVSP 2003 jsou nepřípustná.
167 S přihlédnutím ke všem výše uvedeným úvahám je třeba vzájemnému kasačnímu opravnému prostředku částečně vyhovět a ve zbývající části jej zamítnout.
K vrácení věci zpět Soudu pro veřejnou službu
168 Podle čl. 13 odst. 1 přílohy I statutu Soudního dvora, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný, zruší Tribunál rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu a vydá rozhodnutí ve věci sám. Pokud však spor neumožňuje ve věci rozhodnout, vrátí věc zpět k rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu.
169 Protože v projednávané věci Soud pro veřejnou službu, jak plyne z bodu 230 napadeného rozsudku, nerozhodl o návrhových žádáních směřujících ke zrušení PVSP 2003, není možné o projednávaném sporu v tomto ohledu rozhodnout a je třeba jej vrátit zpět Soudu pro veřejnou službu, aby o uvedených návrhových žádáních rozhodl.
170 Protože kromě toho Soud pro veřejnou službu, jak plyne z bodu 2 výroku napadeného rozsudku vyloženého ve světle bodů 250 až 254 téhož rozsudku, nerozhodl o částce, kterou má Komise uhradit Q pouze za nehmotnou újmu vyplývající z toho, že Komise odmítla přijmout opatření dočasného přeložení, není možné o projednávaném sporu v tomto ohledu rozhodnout a je třeba jej vrátit zpět Soudu pro veřejnou službu, aby o uvedené částce rozhodl.
K nákladům řízení
171 Vzhledem k tomu, že se věc vrací zpět Soudu pro veřejnou službu, je třeba o nákladech řízení souvisejících s tímto řízením o kasačním opravném prostředku rozhodnout později.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (kasační senát)
rozhodl takto:
1) Rozsudek Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 9. prosince 2008, Q v. Komise (F‑52/05, Sb. rozh. s. I-0000), se zrušuje v rozsahu, v němž v bodě 2 výroku ukládá Komisi Evropských společenství povinnost zaplatit Q náhradu škody ve výši 500 eur a také částku 15 000 eur, nakolik tato částka směřuje k nápravě nehmotné újmy vzniklé Q z důvodu údajného opoždění při zahajování správního šetření, a v němž za účelem zamítnutí žaloby v prvním stupni ve zbývající části v bodě 3 výroku v bodech 147 až 189 odůvodnění rozhodl o „žalobním důvodu psychického obtěžování vzneseném [Q]“ a v bodě 230 odůvodnění rozhodl, že návrhová žádání směřující ke zrušení posudků o vývoji služebního postupu, které se Q týkají a jež byly vyhotoveny za dobu od 1. ledna do 31. října a od 1. listopadu do 31. prosince 2003, nejsou přípustná.
2) Hlavní i vzájemný kasační opravný prostředek se ve zbývající části zamítají.
3) Věc se vrací zpět Soudu pro veřejnou službu, aby rozhodl o návrhových žádáních na zrušení výše uvedených posudků o vývoji služebního postupu i o částce, kterou má Komise uhradit Q pouze za nehmotnou újmu vyplývající z toho, že Komise odmítla přijmout opatření dočasného přeložení.
4) O nákladech řízení bude rozhodnuto později.
|
Jaeger |
Pelikánová |
Dittrich |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. července 2011.
Podpisy.
* Jednací jazyk: francouzština.