ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
25. listopadu 2009
Věc F-1/09
Françoise Putterie-De-Beukelaer
v.
Komise Evropských společenství
„Veřejná služba – Úředníci – Povýšení – Osvědčovací řízení – Hodnocení předpokladů“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se F. Putterie-De‑Beukelaer domáhá jednak zrušení rozhodnutí Komise ze dne 30. září 2008, kterým byla zamítnuta její stížnost proti rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 27. března 2008, na základě kterého nebyla připuštěna k osvědčovacímu řízení za rok 2007, a jednak zrušení tohoto posledně uvedeného rozhodnutí.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobkyni se ukládá náhrada nákladů řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Žaloba proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost – Přípustnost
(Služební řád úředníků, články 90 a 91)
2. Úředníci – Osvědčovací řízení – Stížnost kandidáta, který nebyl připuštěn k osvědčovacímu řízení – Zamítavé rozhodnutí – Povinnost uvést odůvodnění – Rozsah
(Služební řád úředníků, článek 43; příloha XIII, článek 10)
3. Úředníci – Osvědčovací řízení – Prováděcí pravidla v rámci Komise – Kritéria pro připuštění – Předpoklady pro výkon služebních povinností úrovně „administrativní asistent“
(Služební řád úředníků, příloha XIII, čl. 10 odst. 3)
4. Úředníci – Psychické obtěžování – Pojem – Posudek o vývoji služebního postupu, jenž obsahuje zcela přiměřené nepříznivé známky a hodnocení – Vyloučení
(Služební řád úředníků, článek 12a)
1. Pokud se úředník kromě zrušení sporného rozhodnutí domáhá rovněž zrušení rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost, nemají tato návrhová žádání jako taková samostatný obsah a ve skutečnosti odpovídají návrhovým žádáním směřujícím proti spornému rozhodnutí. I když je třeba žalobu tohoto úředníka přezkoumat v tom smyslu, že směřuje ke zrušení sporného rozhodnutí, tato okolnost nicméně nebrání tomu, aby byla uplatněna návrhová žádání směřující pouze proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost. Pokud by tomu totiž bylo jinak, úředník, který má za to, že jeho stížnost nebyla předmětem řádně odůvodněného stanoviska orgánu oprávněného ke jmenování, by byl zbaven možnosti uplatnit toto zpochybnění u soudu Společenství, ačkoli rozhodnutí o zamítnutí stížnosti je rozhodnutím, na základě kterého musí být schopen posoudit opodstatněnost stanoviska správního orgánu, které se ho týká, a účelnost podání opravného prostředku k soudu.
(viz body 32 a 42)
Odkazy:
Soudní dvůr: 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, Recueil s. 23, bod 8
Soud prvního stupně: 10. června 2004, Liakoura v. Rada, T‑330/03, Sb. VS s. I‑A‑191 a II‑859, bod 13
Soud pro veřejnou službu: 15. prosince 2008, Skareby v. Komise, F‑34/07, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, bod 27, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Soudem prvního stupně, věc T‑91/09 P
2. Rozhodnutí, na základě kterého není úředník připuštěn k osvědčovacímu řízení podle článku 10 přílohy XIII služebního řádu, nemusí být odůvodněno. Jak je tomu v případě rozhodnutí přijatých v oblasti povyšování, není orgán oprávněný ke jmenování povinen odůvodnit rozhodnutí týkající se kandidátů, kteří nebyli připuštěni k osvědčovacímu řízení, ale pouze rozhodnutí, kterými byly zamítnuty stížnosti podané těmito kandidáty podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a zároveň se má za to, že odůvodnění těchto rozhodnutí se shoduje s odůvodněním rozhodnutí, proti kterým byly stížnosti podány, takže se přezkum odůvodnění obou rozhodnutí překrývá. Tato povinnost uvést odůvodnění se v oblasti osvědčování stejně jako v oblasti povyšování týká pouze přezkumu právních podmínek, kterým služební řád a jeho prováděcí předpisy podřizují platnost napadeného rozhodnutí.
(viz body 43, 44 a 51)
Odkazy:
Soudní dvůr: 9. prosince 1993, Parlament v. Volger, C‑115/92 P, Recueil s. I‑6549, bod 22; 30. října 1974, Grassi v. Rada, 188/73, Recueil s. 1099, body 11 až 14
Soud prvního stupně: 18. prosince 1997, Delvaux v. Komise, T‑142/95, Recueil FP s. I‑A‑477 a II‑1247, bod 84 ; 14. června 2001, McAuley v. Rada, T‑230/99, Recueil FP s. I‑A‑127 a II‑583, bod 51; 12. července 2001, Schochaert v. Rada, T‑131/00, Recueil FP s. I‑A‑161 a II‑743, bod 19
3. Třetí podmínka, které je osvědčování úředníků Komise podřízeno podle čl. 5 odst. 1 rozhodnutí tohoto orgánu ze dne 29. listopadu 2006, jež se týká prováděcích pravidlech osvědčovacího řízení, spočívající v předpokladech pro výkon služebních povinností úrovně „administrativní asistent“, není nijak v rozporu s ustanoveními služebního řádu, která upravují osvědčovací řízení. Uvedené rozhodnutí totiž v tomto ohledu pouze upřesňuje rozsah podmínky týkající se „zásluh“, jež je uvedena v čl. 10 odst. 3 přílohy XIII služebního řádu. Z tohoto posledně uvedeného ustanovení krom toho jasně vyplývá, že vzhledem k tomu, že zásluhy jsou jednou z podmínek požadovaných k osvědčení úředníka, pouze výkon služebních povinností ke spokojenosti jeho nadřízených umožňuje úředníkovi získat rozhodnutí o osvědčení.
Kromě toho čl. 5 odst. 1 rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2006 musí být navzdory svému znění vykládán v tom smyslu, že se vztahuje pouze na služební povinnosti odpovídající služebním povinnostem, které před vytvořením funkční skupiny asistentů vykonávali úředníci kategorie B, jež se ode dne 1. května 2004 stala kategorií B*. Při neexistenci přesné definice pojmu „předpoklady“ pro výkon služebních povinností úrovně ex‑B* je mimoto třeba přijmout definici, podle které prokázání předpokladů závisí nejen na skutečném splnění přinejmenším některých služebních povinností úrovně ex‑B*, ale rovněž na způsobu, jakým kandidát, který podal přihlášku do osvědčovacího řízení, vykonává své služební povinnosti. Takové pojetí pojmu „předpoklady“ je zcela v souladu s cíli, které zákonodárce Společenství osvědčovacím řízením sleduje. Osvědčení totiž úředníkům, kteří jej obdrželi, umožňuje získat příznivější vyhlídky na služební postup, jelikož se na ně vztahují postupy povýšení, které jsou jim běžně nepřístupné, a dosáhnout nakonec míry odpovědnosti a úrovně odměn, jež jsou někdy srovnatelné s odpovědností a odměnami úředníků funkční skupiny administrátorů. Je tedy normální, že „otevření“ možností povýšení úředníků bývalých kategorií C a D, jež osvědčení umožňuje, vychází zčásti ze způsobu, jakým zúčastnění plní své úkoly, a nezávisí výlučně na povaze služebních povinností, jež jsou jim svěřeny.
(viz body 59, 62 a 64 až 67)
4. Skutečnost, že posudek o vývoji služebního postupu úředníka obsahuje nepříznivé známky a hodnocení, nelze považovat za důkaz psychického obtěžování, pokud se s ohledem na identifikovatelné důkazy, na nichž se zakládají, jeví jako zcela přiměřené.
(viz bod 84)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 16. května 2006, Magone v. Komise, T‑73/05, Sb VS s. I‑A‑2‑107 a II‑A‑2‑85, body 29 a 79