Unijní právo – Práva přiznaná jednotlivcům – Porušení členským státem – Povinnost nahradit škodu způsobenou jednotlivcům – Podmínky náhrady škody
Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát namítal uplynutí přiměřené promlčecí lhůty v případě žaloby podané jednotlivcem za účelem ochrany práv přiznaných směrnicí, i když jí řádně neprovedl, za předpokladu, že opožděné podání žaloby nezpůsobil svým jednáním. Rozhodnutí Soudního dvora, kterým se určuje, že došlo k porušení unijního práva, nemá vliv na počátek běhu promlčecí lhůty, jestliže nejsou žádné pochybnosti o uvedeném porušení. V takovém případě totiž soudní určení existence tohoto porušení není nezbytné k tomu, aby oprávněné osoby mohly být zcela seznámeny se svými právy. Stanovení počátku běhu lhůty před uvedeným určením tedy v praxi neznemožňuje ani nadměrně neztěžuje ochranu práv vyplývajících z unijního práva.
(viz body 23–24 a výrok)