Keywords

1. Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby – Maximální týdenní délka pracovní doby

[Směrnice Rady 93/104, čl. 6 bod 2; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, čl. 6 písm. b)]

2. Unijní právo – Práva přiznaná jednotlivcům – Porušení členským státem – Povinnost nahradit újmu způsobenou jednotlivcům – Podmínky

[Směrnice Rady 93/104, čl. 6 bod 2; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, čl. 6 písm. b)]

3. Unijní právo – Práva přiznaná jednotlivcům – Porušení členským státem – Povinnost nahradit újmu způsobenou jednotlivcům – Způsoby náhrady újmy

[Směrnice Rady 93/104, čl. 6 bod 2; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, čl. 6 písm. b)]

4. Unijní právo – Práva přiznaná jednotlivcům – Porušení členským státem – Povinnost nahradit újmu způsobenou jednotlivcům

(Směrnice Rady 93/104, čl. 6 bod 2; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88)

Summary

1. Pracovník, který jako hasič zaměstnaný u zásahové služby, která je součástí veřejného sektoru, odpracoval průměrnou týdenní pracovní dobu přesahující pracovní dobu upravenou v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby, se může dovolávat unijního práva pro uplatnění vzniku odpovědnosti orgánů dotyčného členského státu k získání náhrady újmy vzniklé v důsledku porušení tohoto ustanovení.

Článek 6 písm. b) směrnice 2003/88 v rozsahu, v němž ukládá členským státům maximální mez průměrné délky týdenní pracovní doby, která musí být jakožto minimální požadavek přiznána každému pracovníkovi, představuje totiž důležité pravidlo sociálního práva Unie, které nelze podrobit jakékoli podmínce nebo jakémukoli omezení a které jednotlivcům přiznává práva, jichž se mohou přímo dovolávat u vnitrostátních soudů. Nedodržení požadavků upravených v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 musí být navíc považováno za dostatečně závažné porušení unijního práva, pokud k němu v průběhu dotyčného období došlo ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora. Je však na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda existuje přímá příčinná souvislost mezi uvedeným porušením čl. 6 písm. b) a újmou, která vznikla pracovníkovi v důsledku ztráty doby odpočinku, která by mu náležela, kdyby byla dodržena maximální délka týdenní pracovní doby upravená tímto ustanovením.

Náhrada této újmy způsobené jednotlivci může být zajištěna veřejnoprávním subjektem, pokud byla tato újma způsobena opatřeními interní povahy, která byla tímto subjektem přijata v rozporu s unijním právem. Unijní právo navíc nebrání ani tomu, aby odpovědnost takového veřejnoprávního subjektu za újmu způsobenou jednotlivci takovými opatřeními mohla vzniknout vedle odpovědnosti, kterou má samotný členský stát.

Tyto závěry jsou shodné bez ohledu na to, zda se na dotyčný skutkový stav vztahují ustanovení směrnice 93/104 o některých aspektech úpravy pracovní doby, ve znění směrnice 2000/34, nebo ustanovení směrnice 2003/88.

(viz body 49, 58–59, 61, 63, 99, výrok 1, 4)

2. Unijní právo brání vnitrostátním právním předpisům, které podřizují právo pracovníka, který je zaměstnán ve veřejném sektoru, na náhradu újmy vzniklé v důsledku porušení takového unijního právního pravidla ze strany orgánů dotyčného členského státu, jako je čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby, podmínce vycházející z pojmu zavinění, jež přesahuje dostatečně závažné porušení uvedeného práva. Uložení takové dodatečné podmínky by totiž znamenalo zpochybnění práva na náhradu újmy, majícího základ v unijním právním řádu.

(viz body 67, 70, 99, výrok 2, 4)

3. Unijní právo brání vnitrostátním právním předpisům, které podřizují právo pracovníka zaměstnaného ve veřejném sektoru na náhradu újmy vzniklé v důsledku porušení článku 6 písm. b) směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby ze strany orgánů dotyčného členského státu podmínce, aby předtím požádal svého zaměstnavatele o dodržování tohoto ustanovení.

Pokud totiž neexistují ustanovení unijního práva v dané oblasti, přísluší členským státům, aby upravily procesní podmínky žalob určených k zajištění ochrany práv, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva, za předpokladu, že tyto procesní podmínky dodrží zásady rovnocennosti a efektivity. Požadavek takové předchozí žádosti je přitom v rozporu se zásadou efektivity.

Pracovníka je totiž třeba považovat za slabší stranu pracovněprávního vztahu, takže je nutné zabránit tomu, aby měl zaměstnavatel možnost omezovat jej na jeho právech. Vzhledem k tomuto slabšímu postavení může být totiž takový pracovník odrazen od otevřeného uplatňování svých práv vůči svému zaměstnavateli, jelikož nárokování těchto práv jej může vystavit opatřením zaměstnavatele, která mohou mít vliv na pracovněprávní vztah v neprospěch tohoto pracovníka.

Kromě toho ve věci, jež se týká porušení ustanovení unijního práva, které má přímý účinek, ze strany zaměstnavatele veřejného sektoru, má povinnost dotyčných pracovníků požádat nejprve svého zaměstnavatele o ukončení porušování tohoto ustanovení za účelem získání náhrady újmy vzniklé v důsledku tohoto porušení za následek, že orgánům dotyčného členského státu bude umožněno, aby povinnost dbát na dodržování těchto ustanovení byla nepřetržitě přenášena na jednotlivce, čímž je těmto orgánům případně umožněno, aby byly vyňaty z jejich dodržování, pokud taková žádost podána nebyla. Článek 6 písm. b) směrnice 2003/88 rozhodně nevyžaduje, aby dotyční pracovníci požádali svého zaměstnavatele o dodržování minimálních požadavků upravených tímto ustanovením, ba naopak ukládá zaměstnavateli, aby v případě, že do vnitrostátního práva byla provedena odchylka upravená v článku 22 této směrnice, získali osobní, výslovný a svobodně vyjádřený souhlas uvedeného pracovníka s tím, že se vzdává práv přiznaných tímto článkem 6 písm. b).

Kromě toho platí, že jsou-li splněny podmínky požadované k tomu, aby se ustanovení směrnice mohli dovolávat jednotlivci před vnitrostátními soudy, jsou již z tohoto samotného důvodu všechny orgány členských států, včetně orgánů decentralizovaných celků, jako jsou spolkové země, města nebo obce, případně i jakožto veřejnoprávní zaměstnavatelé, povinny tato ustanovení uplatňovat. Za těchto podmínek nelze považovat za přiměřené požadovat od takového pracovníka, kterému vznikla újma z důvodu, že jeho zaměstnavatel porušil práva přiznaná článkem 6 písm. b) směrnice 2003/88, aby pro uplatnění nároku na získání náhrady této újmy podal u tohoto zaměstnavatele předchozí žádost.

(viz body 72, 80–81, 83–87, 90, 99, výrok 2, 4)

4. Náhrada újmy ze strany orgánů členských států, kterou tyto způsobily jednotlivcům porušeními unijního práva, musí být přiměřená vzniklé újmě. Neexistují-li ustanovení unijního práva v dané oblasti, je na vnitrostátním právním řádu dotyčného členského státu, aby s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity jednak stanovil, zda újma vzniklá pracovníkovi, který vykonával průměrnou týdenní pracovní dobu, která přesahovala pracovní dobu upravenou v čl. 6 písm. b) směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby, v důsledku porušení takového právního pravidla Unie musí být nahrazena přiznáním dodatečného náhradního volna tomuto pracovníkovi, nebo finančním odškodněním, a jednak definoval pravidla týkající se způsobu výpočtu této náhrady. Referenční doby upravené v článcích 16 až 19 směrnice 2003/88 nejsou v této souvislosti rozhodné.

Pokud jde konkrétně o formu náhrady újmy, je třeba uvést, že jelikož poskytnutí dodatečného náhradního volna ani poskytnutí finančního odškodnění nejsou způsobilé takovouto náhradu újmy prakticky znemožnit či ji učinit nadměrně obtížnou, musí se předkládající soud především ujistit o tom, že zvolená forma náhrady újmy bude dodržovat zásadu rovnocennosti, což je třeba posoudit ve světle náhrad přiznávaných vnitrostátními soudy v rámci podobných stížností nebo žalob vycházejících z vnitrostátního práva.

(viz body 95, 98–99, výrok 3–4)