1. Evropská unie – Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu
(Úmluva k provedení Schengenské dohody, článek 54; rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, čl. 3 odst. 2)
2. Evropská unie – Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu
(Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, čl. 3 odst. 2)
1. Pro účely vystavení a výkonu evropského zatýkacího rozkazu je pojem „stejný čin“ uvedený v čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy autonomním pojmem práva Unie. Mimoto je pojem „tentýž čin“ rovněž uveden v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody a v tomto rámci byl vykládán tak, že se týká pouze skutkové stránky činů a zahrnuje všechny konkrétní okolnosti, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny, nezávisle na právní kvalifikaci těchto činů nebo chráněném právním zájmu. Vzhledem ke společnému cíli článku 54 uvedené dohody a čl. 3 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, který spočívá v zabránění tomu, aby byla osoba znovu trestně stíhána nebo odsouzena za tentýž čin, je výklad tohoto pojmu v rámci Úmluvy k provedení Schengenské dohody platný i v kontextu rámcového rozhodnutí 2002/584.
(viz body 39–40, 51 a výrok)
2. Za okolností, kdy vystavující justiční orgán v odpovědi na žádost o informace ve smyslu čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, kterou formuloval vykonávající justiční orgán, na základě svého vnitrostátního práva a při dodržení požadavků vyplývajících z pojmu „stejný čin“, jak je zakotven v čl. 3 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí, výslovně konstatoval, že předcházející rozsudek vydaný v jeho právním řádu není konečným rozhodnutím vztahujícím se na činy uvedené v jeho zatýkacím rozkazu, a tudíž není překážkou pro trestní stíhání, v jejichž rámci byl uvedený zatýkací rozkaz vydán, nemá vykonávající justiční orgán žádný důvod ve spojitosti s takovým rozsudkem uplatnit důvod pro povinné odmítnutí výkonu upravený v uvedeném čl. 3 odst. 2.
Trestní stíhání proti vyžádané osobě za stejný čin totiž skončilo konečným rozhodnutím ve smyslu čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, pokud je na základě trestního řízení stíhání s konečnou platností zastaveno nebo pokud justiční orgány členského státu přijaly rozhodnutí, podle kterého je obžalovaný pravomocně zproštěn obžaloby za činy, které jsou mu přičítány. „Konečná“ povaha rozhodnutí, o které hovoří čl. 3 odst. 2 rámcového rozhodnutí, se posuzuje na základě práva členského státu, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Rozhodnutí, kterým bylo podle práva členského státu zahájeno trestní stíhání osoby a jímž nebylo s konečnou platností ukončeno trestní řízení na vnitrostátní úrovni týkající se určitých činů, tak v zásadě nemůže být procesní překážkou tomu, aby bylo v jednom z členských států Unie případně zahájeno trestní stíhání této osoby pro tentýž čin nebo aby v něm bylo pokračováno. Tak tomu je zejména v případě, kdy vystavující justiční orgán výslovně sdělí, že podle svého vnitrostátního práva skončilo trestní stíhání proti obviněnému za izolované činy nedovoleného držení drog konečným rozhodnutím, ale že trestní stíhání, v jejichž rámci byl vystaven jeho zatýkací rozkaz, se opírají o odlišné činy, týkající se organizovaného trestného činu, jakož i dalších trestných činů nedovoleného držení drog za účelem jejich dalšího prodeje, na které se tento předcházející rozsudek nevztahuje, a i když vyšetřovací orgány již měly určité faktické informace týkající se těchto trestných činů. Vzhledem k tomu, že z odpovědi vystavujícího justičního orgánu vyplývá, že první rozsudek vydaný vnitrostátním soudem nelze považovat za rozhodnutí, kterým bylo na vnitrostátní úrovni s konečnou platností ukončeno trestní řízení, co se týče činů uvedených v jeho zatýkacím rozkazu, musí vykonávající justiční orgán vyvodit všechny důsledky z posouzení provedeného vystavujícím justičním orgánem v jeho odpovědi.
(viz body 45–47, 49-51 a výrok)