Keywords
Summary

Keywords

1. Doprava – Letecká doprava – Směrnice 2009/12 – Letištní poplatky – Oblast působnosti – Porušení zásady rovného zacházení – Neexistence

(Čl. 80 odst. 2 ES; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/12)

2. Doprava – Letecká doprava – Směrnice 2009/12 – Letištní poplatky – Oblast působnosti – Porušení zásady proporcionality – Neexistence

(Čl. 5 třetí pododstavec ES; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/12)

3. Právo Společenství – Zásady – Zásada subsidiarity – Uplatnění v oblasti letecké dopravy

(Čl. 5 druhý pododstavec ES a článek 80 ES)

Summary

1. Srovnatelný charakter odlišných situací se posuzuje s ohledem na veškeré prvky, které je charakterizují. Takové prvky musí být zejména určeny a posuzovány ve světle předmětu a cíle unijního aktu, který zakládá dotčené odlišení. Mimoto musí být zohledněny zásady a cíle oblasti, do níž dotčený akt spadá.

Základem pro směrnici 2009/12 o letištních poplatcích je čl. 80 odst. 2 ES, který stanoví, že Rada může rozhodnout, zda, do jaké míry a jakým postupem bude možno stanovit vhodná ustanovení pro dopravu námořní a leteckou. Smlouva tedy Radě tím, že ji opravňuje k tomu, aby rozhodla o okamžiku, obsahu i rozsahu opatření pro námořní a leteckou dopravu, přiznává rozsáhlou zákonodárnou pravomoc k přijetí vhodných společných předpisů. Unijní soud nemůže při přezkumu výkonu takového oprávnění nahradit posouzení unijního zákonodárce posouzením svým, nýbrž se musí omezit na přezkum toho, zda toto posouzení není stiženo zjevnými vadami nebo zneužitím pravomoci nebo zda zákonodárce zjevně nepřekročil meze své zákonodárné pravomoci.

Za účelem přijetí obecné a abstraktní právní úpravy může zákonodárce v každém případě provést kategorizaci podle objektivních kritérií a na základě globálních zjištění. To platí tím spíše v případě, kdy provádění společné politiky unijním zákonodárcem předpokládá nutnost posoudit komplexní hospodářskou situaci, a v oblasti letecké dopravy tomu tak zpravidla je.

S ohledem na tyto zásady se unijní zákonodárce tím, že shledal, že vedlejší letiště členských států nejsou vůči uživatelům letišť ve stejném postavení jako hlavní letiště, nedopustil při výkonu své pravomoci v okamžiku přijímání směrnice 2009/12 zjevného pochybení nebo zneužití pravomoci ani zjevně nepřekročil meze své rozsáhlé zákonodárné pravomoci, která je mu v oblasti politiky letecké dopravy svěřena. V těch členských státech, ve kterých žádné letiště nedosahuje minimální velikosti stanovené směrnicí 2009/12, musí totiž být letiště s nejvyšším počtem ročně odbavených cestujících považováno za místo vstupu do daného členského státu, v důsledku čehož má toto letiště vůči uživatelům letišť privilegované postavení. Naproti tomu letiště, která nespadají do působnosti směrnice 2009/12, nelze, bez ohledu na konkrétní počet ročně odbavených cestujících, považovat za hlavní letiště členských států, ve kterých se nacházejí. Taková letiště lze považovat za vedlejší letiště členských států, která v zásadě mají pro letecké společnosti odlišný strategický význam než hlavní letiště, v důsledku čehož mají odlišné postavení i ve vztahu k uživatelům letišť při stanovování letištních poplatků.

(viz body 32–35, 47–48, 50)

2. Pokud jde o soudní přezkum dodržení požadavků plynoucích ze zásady proporcionality v oblastech, v nichž má unijní zákonodárce širokou zákonodárnou pravomoc, tedy i v oblasti letecké dopravy, může mít vliv na legalitu takového opatření pouze zjevně nepřiměřená povaha opatření přijatého v některé z těchto oblastí ve vztahu k cíli, který příslušné orgány zamýšlí sledovat. Nicméně i v případě existence takové pravomoci je unijní zákonodárce povinen založit svoji volbu na objektivních kritériích. Navíc musí v rámci posouzení omezení spojených s jednotlivými opatřeními připadajícími v úvahu přezkoumat, zda cíle sledované zvoleným opatřením mohou odůvodnit i značné negativní hospodářské důsledky pro určité hospodářské subjekty.

Směrnice 2009/12 o letištních poplatcích tím, že do své působnosti zahrnula i letiště, která se nacházejí v těch členských státech, ve kterých žádné letiště nedosahuje minimální velikosti stanovené touto směrnicí, a která ročně odbaví nejvyšší počet cestujících bez ohledu na konkrétní počet ročně odbavených cestujících, neporušuje zásadu proporcionality.

Stran otázky, zda může rámec přijatý prostřednictvím směrnice 2009/12 a vyžadující, aby při stanovování letištních poplatků na vnitrostátní úrovni byly dodržovány společné zásady, vést k naplnění cíle této směrnice v případě, kdy hrozí, že se řídící orgány letišť dostanou při stanovování letištních poplatků do privilegovaného postavení vůči uživatelům letišť, potažmo když hrozí zneužití tohoto postavení, je třeba konstatovat, že takový rámec může v zásadě bránit naplnění uvedeného rizika.

Pokud jde o přiměřenost této směrnice, neexistuje nic, na základě čeho by bylo možno konstatovat, že by zátěž vyplývající dotčeným letištím či členským státům ze systému zavedeného touto směrnicí byla zjevně nepřiměřená výhodám, které z ní plynou.

(viz body 62–64, 66, 68–69)

3. V případě, kdy unijní zákonodárce jako právní základ použije článek 80 ES, se zásada subsidiarity uplatní, jelikož mu uvedené ustanovení nepřiznává výlučnou pravomoc k přijímání předpisů v oblasti letecké dopravy.

(viz bod 79)