STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 13. ledna 2011(1)
Věc C‑388/09
Joao Filipe da Silva Martins
proti
Bank Betriebskrankenkasse – Pflegekasse
[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundessozialgericht (Německo)]
„Sociální zabezpečení –Nařízení (EHS) č. 1408/71– Dávky v nemoci – Bývalý migrující pracovník, který ve státě svého zaměstnání získal na základě povinného pojištění nárok na příspěvek ve stavu odkázanosti – Návrat do státu původu – Neexistence krytí rizika odkázanosti ve státě původu – Možnost volitelného zachování účasti v systému pojištění pro případ odkázanosti v bývalém státě zaměstnání a získání výplaty příspěvku ve stavu odkázanosti ve státě původu“
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 9 odst. 1, článku 15 a čl. 28 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 1408/1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství(2).
2. Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi J. F. da Silva Martinsem, portugalským státním příslušníkem, a Bank Betriebskrankenkasse – Pflegekasse (nemocenská pojišťovna – pojišťovna nabízející pojištění pro případ odkázanosti, dále jen „BBKK“) ve věci odmítnutí této pojišťovny, aby se jmenovaný mohl v rámci volitelného pokračujícího pojištění i nadále účastnit německého systému pojištění pro případ odkázanosti a aby mu po jeho konečném návratu do Portugalska vyplácela odpovídající příspěvek ve stavu odkázanosti.
3. Uvedená žádost vyzývá Soudní dvůr, aby rozhodl o otázce zachování tohoto pojištění, zatímco dotyčný je již povinně pojištěn v rámci portugalského systému sociálního zabezpečení, ale v rámci tohoto pojištění není v Portugalsku kryt proti riziku odkázanosti. Vyzývá rovněž Soudní dvůr, aby znovu rozhodnul o otázce přenositelnosti takového příspěvku ve stavu odkázanosti do jiného členského státu, nežli je stát pojištění.
4. V tomto stanovisku uvedu, že s ohledem na zásady zakotvené čl. 9 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 nařízení č. 1408/71 si J. F. da Silva Martins dle mého názoru může zachovat volitelnou pokračující účast na pojištění pro případ odkázanosti v Německu, i když je současně povinně pojištěn v portugalském systému sociálního zabezpečení, jelikož tento systém neposkytuje krytí rizika odkázanosti. Mimoto se s ohledem na rozsudek ze dne 5. března 1998, Molenaar(3) a čl. 28 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71 domnívám, že J. F. da Silva Martinsovi musí být i nadále umožněno, aby mu v rámci volitelného pokračujícího pojištění v německém systému pojištění pro případ odkázanosti, do něhož od 1. ledna 1995 pravidelně přispíval, byl vyplácen příspěvek ve stavu odkázanosti.
I – Právní rámec Unie
A – Péče o starší osoby ve stavu odkázanosti
5. Důsledkem zdravotního a sociálního pokroku, a obecného zvyšování střední délky života je, že stále větší počet starších osob postupně ztrácí svoji samostatnost a při základních úkonech svého každodenního života (osobní hygiena, chůze, oblékání, úprava, výživa, péče o sebe) je v situaci, kdy je odkázaný na jiné osoby. Až dosud byla péče o osoby ve stavu odkázanosti neformálně zajišťována rodinnými příslušníky.
6. Nařízení č. 1408/71 neobsahuje žádná specifická pravidla použitelná na koordinaci dávek pokrývajících riziko odkázanosti. V roce 1971 totiž nebyla péče o osoby ve stavu odkázanosti na pořadu dne, a pokud je mi známo, žádný ze systémů sociální péče členských států krytí tohoto rizika nezajišťoval. Jelikož postup pro přijímání změn tohoto nařízení vyžaduje v Radě Evropské unie jednomyslnost, toto nařízení výslovně nezohlednilo, že v některých členských státech byly zavedeny tyto nové sociální dávky, jež neodpovídají klasickým odvětvím sociálního zabezpečení uvedeným v tomto nařízení. Kvůli této mezeře se Evropský parlament obával, že v praxi tyto dávky nebudou přenositelné do místa bydliště pracovníka(4). Stejně tak Evropská komise ve svém sdělení ze dne 12. března 1997, nazvaném „Modernizace a zdokonalení sociální ochrany v Evropské unii“(5), upozornila, že systém koordinace zavedený nařízením č. 1408/71 může „být brzy překonán a ztratit krok s vývojem“, a poznamenala, že nové druhy dávek, určené například starší populaci nacházející se ve stavu odkázanosti, nemohou být jednoduše začleněny do právních institutů tohoto nařízení spočívajícího na klasických odvětvích sociálního zabezpečení(6).
7. Soudní dvůr, jemuž bylo předloženo několik předběžných otázek týkajících se přenositelnosti německého příspěvku ve stavu odkázanosti ve věci Molenaar a rakouského příspěvku na péči ve věci Jauch(7), rozšířil věcný rozsah působnosti nařízení č. 1408/71 na dávky pokrývající riziko odkázanosti tím, že je kvalifikoval jako dávky v nemoci ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení. Podle Soudního dvora je cílem takových dávek „v podstatě doplnit dávky nemocenského pojištění, s nimiž jsou ostatně spojeny na organizační úrovni, za účelem zlepšení zdravotního stavu a kvality života osob odkázaných na péči třetího“(8).
8. Bylo třeba počkat na 1. května 2010 a vstup nařízení (ES) č. 883/2004 (9) v platnost, než se tato otázka konečně stala předmětem specifického pravidla, odrážejícího nejen judikaturu Soudního dvora, ale rovněž veškeré zvláštnosti financování rizika odkázanosti. Toto nařízení nicméně na projednávanou věc není použitelné a otázka, kterou předložil předkládající soud, musí tedy být posuzována pouze s ohledem na ustanovení nařízení č. 1408/71.
B – Relevantní ustanovení nařízení č. 1408/71
9. Nařízení č. 1408/71 bylo přijato na základě článku 42 ES, podle něhož Rada „přijme [...] v oblasti sociálního zabezpečení taková opatření, která jsou nezbytná k zajištění volného pohybu pracovníků; za tímto účelem Rada vytvoří systém, který migrujícím pracovníkům a oprávněným příslušníkům jejich rodin zajistí […] vyplácení dávek osobám s bydlištěm na území členských států.“
10. Jak uvádějí druhý a čtvrtý bod odůvodnění nařízení č. 1408/71, jeho cílem je zajištění volného pohybu zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných v Evropské unii, při respektování zvláštních vlastností vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení. Za tímto účelem nařízení vychází, jak vyplývá z pátého, šestého a desátého bodu odůvodnění uvedeného nařízení, ze zásady rovného zacházení s pracovníky s ohledem na různé vnitrostátní právní předpisy a jeho účelem je co nejlépe zajistit rovné zacházení se všemi pracovníky na území členského státu, a rovněž zamezit znevýhodnění pracovníků, kteří vykonávají své právo na volný pohyb. Aby se zamezilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a složitostem, které by z toho mohly vyplývat, osmý bod odůvodnění nařízení č. 1408/71 upřesňuje, že ustanovení tohoto nařízení směřují k tomu, aby dotyčné osoby podléhaly v zásadě systému sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu.
11. Obecná ustanovení tohoto nařízení jsou obsahem hlavy I čl. 1 až 12.
12. Podle čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení se toto nařízení použije „na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné a studenty, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států“. V projednávaném případě není zpochybňováno, že J. F. da Silva Martins spadá do osobní působnosti nařízení č. 1408/71, jelikož Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že pojem „pracovník“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení se týká rovněž pracovníků v důchodu(10).
13. Podle čl. 4 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení se toto nařízení vztahuje na všechny právní předpisy vztahující se k odvětví sociálního zabezpečení, jež se týkají dávek v nemoci a v mateřství. V projednávaném případě není zpochybňováno ani to, že dávky vyplácené v rámci německého systému pojištění pro případ odkázanosti představují „dávky v nemoci“ ve smyslu uvedeného ustanovení, a konkrétněji „peněžité dávky“ nemocenského pojištění, uvedené mimo jiné v čl. 28 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71(11).
14. Co se týče přístupu k dobrovolnému nebo volitelnému pokračujícímu pojištění, čl. 9 odst. 1 tohoto nařízení má následující znění:
„Ustanovení právních předpisů kteréhokoli členského státu, která podmiňují přístup k dobrovolnému nebo volitelnému pokračujícímu pojištění bydlištěm na území uvedeného státu, se nepoužijí na osoby, které mají bydliště na území kteréhokoli jiného členského státu, za předpokladu, že někdy během jejich pracovního života podléhaly právním předpisům dříve uvedeného státu jako zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné.“
15. Článek 12 uvedeného nařízení zakazuje, aby byl přiznán nebo zachováván nárok na pobírání několika dávek stejného druhu za jednu a tutéž dobu povinného pojištění, s určitými výjimkami, které pro spor v původním řízení nejsou relevantní.
16. Ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71 dále určují právní předpisy použitelné na pracovníky, kteří se pohybují uvnitř Společenství. Tato pravidla jsou uvedena v článcích 13 až 17 tohoto nařízení.
17. Podle čl. 13 odst. 1 písm. f) uvedeného nařízení podléhají osoby, na něž se toto nařízení použije, právním předpisům pouze jednoho členského státu. Osoby, které již nadále nepodléhají právním předpisům členského státu, podléhají podle odst. 2 písm. f) tohoto článku právním předpisům členského státu, na jehož území mají bydliště.
18. Článek 15 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Pravidla týkající se dobrovolného pojištění nebo volitelného pokračujícího pojištění“, má následující znění:
„1. Články 13 až 14d se nevztahují na dobrovolné ani na volitelné pokračující pojištění, ledaže pro některé z odvětví uvedených v článku 4 existuje v členském státě pouze dobrovolný systém pojištění.
2. Pokud použití právních předpisů dvou nebo více členských států má za následek souběh pojištění:
– systému povinného pojištění a jednoho nebo více systémů dobrovolného nebo volitelného pokračujícího pojištění, podléhá dotyčná osoba výlučně systému povinného pojištění;
– dvou nebo více systémů dobrovolného nebo volitelného pokračujícího pojištění, může se dotyčná osoba připojit pouze k tomu systému dobrovolného pojištění nebo volitelného pokračujícího pojištění, pro který se rozhodne.
[…]“
19. Zvláštní ustanovení o dávkách v nemoci, pod něž spadají dávky pokrývající riziko odkázanosti, jsou uvedena v hlavě III článcích 18 až 36 nařízení č. 1408/71.
20. Pro osoby, jimž jsou důchody vypláceny podle právních předpisů několika členských států, jsou pravidla koordinace týkající se dávek v nemoci uvedena v článcích 27 a 28 tohoto nařízení. Tato ustanovení uvádějí „kolizní normu“ umožňující určit orgán pověřený výplatou dávek, a rovněž použitelné právní předpisy, jedná-li se například o osoby, jimž jsou vypláceny dva starobní důchody.
21. Článek 27 uvedeného nařízení se týká případu, v němž je nárok na dávky v členském státě bydliště. Zní následovně:
„Důchodce, který má nárok na pobírání důchodu podle právních předpisů dvou nebo více členských států, z nichž jeden je členský stát, na jehož území má bydliště, a který má nárok na dávky podle právních předpisů posledně uvedeného členského státu, případně s přihlédnutím k článku 18 a příloze V, obdrží spolu se svými rodinnými příslušníky tyto dávky od instituce místa bydliště a na účet uvedené instituce, jako by dotyčná osoba byla poživatelem důchodu náležejícího pouze podle právních předpisů posledně uvedeného členského státu.“
22. Článek 28 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71 se zase týká případů, kdy nárok na peněžité dávky není v členském státě bydliště. Toto ustanovení zní následovně:
„Důchodce, který má nárok na důchod podle právních předpisů jednoho členského státu nebo na důchody podle právních předpisů dvou nebo více členských států a který nemá nárok na dávky podle právních předpisů státu, na jehož území má bydliště, obdrží přesto tyto dávky pro sebe i pro své rodinné příslušníky, případně s přihlédnutím k článku 18 a příloze VI, jestliže by měl na ně nárok podle právních předpisů členského státu nebo alespoň jednoho z členských států příslušného, pokud jde o jeho důchody, kdyby měl bydliště na území takového státu. Dávky se poskytují za těchto podmínek:
[…]
b) peněžité dávky případně poskytuje příslušná instituce určená podle odstavce 2 v souladu s jí uplatňovanými předpisy. Na základě dohody mezi příslušnou institucí a institucí místa bydliště však mohou být tyto dávky poskytovány institucí místa bydliště na účet příslušné instituce podle právních předpisů příslušného státu.“
II – Německé právní předpisy
A – Příspěvek ve stavu odkázanosti
23. V Německu bylo pojištění pro případ odkázanosti zavedeno od 1. ledna 1995 zákonem o sociálním pojištění proti riziku odkázanosti (Pflegeversicherungsgesetz), který tvoří knihu XI kodexu sociálního zabezpečení (Sozialgesetzbuch, dále jen „SGB XI“).
24. Toto pojištění je určeno k pokrytí výdajů vzniklých stavem odkázanosti pojištěných osob, to znamená trvalou potřebou uchýlit se ve velkém měřítku k pomoci jiných osob za účelem vykonávání činností běžného života (osobní hygiena, výživa, pohyblivost, údržba obydlí atd.). Tento systém stanoví různé formy plnění ve prospěch osob odkázaných na péči třetího, zejména věcné dávky („Pflegesachleistung“) upravené v § 36 SGB XI, jež mohl žalobce čerpat před svým pobytem v Portugalsku, a rovněž příspěvek ve stavu odkázanosti pro osobně převzaté náklady na péči („Pflegegeld“, dále jen „příspěvek ve stavu odkázanosti“) upravený v § 37 SGB XI(12), jenž byl J. F. da Silva Martinsovi vyplácen od 1. ledna 2002.
25. Příspěvek ve stavu odkázanosti umožňuje osobám odkázaným na péči třetího využívat měsíční příspěvek na péči, jestliže si samy nezávisle zabezpečí potřebnou péči a zaopatření. Tento příspěvek může být oprávněným využit libovolně, tedy i na zaplacení služeb, na něž se nevztahuje pojištění pro případ odkázanosti, nebo které jsou poskytovány osobami, jež nejsou zaměstnány ve smluvních pečovatelských službách.
26. Odkázanost je posuzována lékařskou službou nemocenské pojišťovny, která vytvořila na základě čtyř ukazatelů (osobní hygiena, stravování, mobilita a pomoc v domácnosti) tři kategorie odkázanosti. Výše příspěvku ve stavu odkázanosti závisí na stupni odkázanosti. V době rozhodné z hlediska skutečností v původním řízení dosahovala tato částka 205 eur měsíčně pro kategorii I, to znamená pro osoby, jež potřebují alespoň jednou denně pomoc týkající se tělesné péče, stravování a mobility.
27. Všechny osoby dobrovolně nebo povinně pojištěné v rámci nemocenského pojištění musejí přispívat do režimu pojištění pro případ odkázanosti(13). Jak uvedla německá vláda na jednání, podléhá nárok na příspěvek ve stavu odkázanosti splnění podmínky minimální doby pojištění, která dříve činila pět let a nyní dva roky. Při splnění této podmínky není výše příspěvku závislá na délce pojištění.
B – Podmínky týkající se zachování volitelného pokračujícího pojištění
28. Ustanovení § 26 SGB XI, jehož znění je uvedeno ve vyjádření německé vlády, stanoví následující:
„1) Osobám, které již nejsou účastníky systému povinného pojištění podle § 20 nebo § 21 a které byly pojištěny po dobu alespoň 24 měsíců v průběhu pěti let nebo dvanácti měsíců předcházejících skončení jejich pojištění, může být zachována jejich účast na pojištění pro případ odkázanosti na základě pokračujícího pojištění, nepodléhají-li systému povinného pojištění podle §23 odst. 1 […]. [Ž]ádost musí být příslušné pojišťovně poskytující pojištění pro případ odkázanosti předložena v průběhu tří měsíců po skončení pojištění […].
2) Osoby, které již z důvodu změny svého bydliště do zahraničí nebo obvyklého pobytu tamtéž nepodléhají systému povinného pojištění, mohou požádat, aby byly pojištěny na základě pokračujícího pojištění.“
C – Podmínky týkající se zachování nároku na výplatu příspěvku
29. Ustanovení § 34 odst. 1 bodu 1 SGB XI(14) zase stanoví, že nárok na dávky se pozastavuje:
– po dobu pobytu pojištěnce v zahraničí. V případě dočasného pobytu v zahraničí nepřekračujícího šest týdnů za kalendářní rok musí být příspěvek ve stavu odkázanosti zachován za podmínek stanovených v § 37 SGB XI nebo poměrně, v souladu s jeho § 38;
– jestliže jsou pojištěnci vypláceni přímo na základě § 35 spolkového zákona o životním pojištění (Bundesversorgungsgesetz) nebo na základě zákonů stanovujících použití analogicky s tímto spolkovým zákonem odškodňujícím dávky spojené s odkázaností, které jsou vypláceny zákonným systémem úrazového pojištění nebo veřejnými pojišťovnami na základě povinného úrazového pojištění nebo systému podpory. Stejně tak tomu je, jsou-li podobné dávky vypláceny ze zahraničí nebo mezivládní či nadnárodní institucí.
III – Skutkový rámec
30. J. F. da Silva Martins, jemuž je dnes 75 let, vykonával výdělečnou činnost v Portugalsku, a poté se usadil a pracoval v Německu. Na tomto základě přispíval na německé pojištění pro případ odkázanosti od 1. ledna 1995, dne jeho vzniku.
31. Od září 1996 byl J. F. da Silva Martinsovi vyplácen starobní důchod ve výši přibližně 700 eur. Jakožto poživatel takového důchodu byl tedy pojištěn pro případ odkázanosti v rámci povinného pojištění Krankenversicherung der Rentner (důchodcovská nemocenská pojišťovna)(15). Od května 2000 byl J. F. da Silva Martinsovi vyplácen rovněž starobní důchod od portugalských orgánů ve výši přibližně 150 eur.
32. Od srpna 2001 přiznala BBKK J. F. da Silva Martinsovi věcné dávky ve stavu odkázanosti kategorie I. Poté mu z důvodu pobytu v Portugalsku od prosince 2001, původně prezentovaného jako dočasného, BBKK od 1. ledna 2002 přiznala příspěvek ve stavu odkázanosti ve výši 205 eur a vyplácela mu jej až do 31. prosince 2002.
33. Jakmile se BBKK dozvěděla, že J. F. da Silva Martins učinil prohlášení o konečném odchodu z Německa ke dni 31. červenci 2002, ukončila rozhodnutím ze dne 5. února 2003 od 31. července 2002 jeho pojištění a rozhodnutím ze dne 12. února 2003 po něm požadovala vrácení příspěvků ve stavu odkázanosti vyplacených mezi srpnem a prosincem 2002 ve výši 1 025 eur. Rozhodnutím ze dne 4. února 2004 zamítla BBKK stížnost podanou J. F. da Silva Martinsem jako neopodstatněnou.
34. Sozialgericht Frankfurt am Main (soud rozhodující spory v sociální oblasti ve Frankfurtu nad Mohanem) vyhověl žalobě podané proti tomuto rozhodnutí. Soud zrušil napadená rozhodnutí a určil, že na základě volitelného pokračujícího pojištění byl J. F. da Silva Martins stále pojištěn u BBKK, jež mu v důsledku toho měla po 1. lednu 2003 i nadále vyplácet příspěvek ve stavu odkázanosti. Rozsudkem ze dne 13. září 2007 zamítl Hessisches Landessozialgericht odvolání podané BBKK v části, v níž se týkalo vrácení příspěvků ve stavu odkázanosti. Naproti tomu tento soud změnil zbývající část rozsudku Sozialgericht Frankfurt am Main a žalobu J. F. da Silva Martinse zamítl z toho důvodu, že účast na volitelném pokračujícím pojištění je podle § 26 odst. 1 SGB XI vyloučena, jelikož žádost vyžadovaná k tomuto účelu nebyla podána ve stanovené lhůtě.
35. J. F. da Silva Martins tedy podal opravný prostředek „Revision“ k Bundessozialgericht (spolkový soud rozhodující spory v sociální oblasti), v němž uplatňoval zásahy do článků 18 ES, 39 ES a 42 ES, a rovněž porušení článků 19, 27 a 28 nařízení č. 1408/71. Tvrdí, že musí být umožněna přenositelnost dávek pojištění pro případ odkázanosti do jiného členského státu, zejména bylo-li krytí těchto dávek financováno vlastními příspěvky a v členském státě původu, v tomto případě v Portugalské republice, srovnatelné dávky neexistují.
IV – Předběžná otázka
36. Opravný prostředek „Revision“ se týká zachování volitelné pokračující účasti J. F. da Silva Martinse na německém pojištění pro případ odkázanosti po 1. srpnu 2002, a také poskytování příspěvku ve stavu odkázanosti po 1. lednu 2003(16).
37. Předkládající soud totiž zdůrazňuje, že podle § 26 SGB XI by měl mít J. F. da Silva Martins možnost zachovat si po 31. červenci 2002 účast na německém pojištění pro případ odkázanosti na základě volitelného pokračujícího pojištění, přestože je s ohledem na jeho definitivní odchod z Německa jeho povinná účast na německém nemocenském pojištění vyloučena. Uvádí však, že pravidla kolizních norem stanovená nařízením č. 1408/71, a zejména čl. 15 odst. 2 tohoto nařízení, zřejmě brání zachování takového pojištění. Navíc uvádí, že podle §34 odst. 1 bodu 1 SGB XI se nárok na příspěvek ve stavu odkázanosti pozastavuje na dobu, po kterou jeho příjemce dlouhodobě pobývá v zahraničí.
38. Předkládající soud má v důsledku toho za to, že řešení tohoto sporu závisí na výkladu článků 39 ES a 42 ES, a také článků 27 nebo 28 nařízení č. 1408/71.
39. Má-li být projednávaná věc být posuzována s ohledem na článek 28 tohoto nařízení, klade si předkládající soud otázku, zda pak toto ustanovení nemůže být vykládáno tak, že umožňuje, aby byl žalobci v Portugalsku vyplácen německý příspěvek ve stavu odkázanosti. Uvádí totiž, že portugalský systém sociálního zabezpečení s příspěvky ve stavu odkázanosti nepočítá. Mimoto má za to, že J. F. da Silva Martins získal na základě příspěvků, které platil od roku 1995, nárok na německý příspěvek ve stavu odkázanosti. A konečně zdůrazňuje, že rozsudky vydané Soudním dvorem ve výše uvedených věcech Molenaar a Jauch brání tomu, aby nárok na výplatu tohoto příspěvku na základě práva členského státu podléhal podmínce, aby osoba odkázaná na péči třetích měla své bydliště na jeho území.
40. Naopak, má-li být projednávaná věc posuzována s ohledem na článek 27 nařízení č. 1408/71, existuje zde podle předkládajícího soudu předpoklad, že je dostačující, aby byl žalobce obecně příjemcem dávek nemocenského pojištění v Portugalsku. Předkládající soud si pak klade otázku, zda, jak tvrdí BBKK, toto ustanovení musí být vykládáno tak, že vylučuje, aby byl J. F. da Silva Martinsovi vyplácen německý příspěvek ve stavu odkázanosti, jelikož posledně jmenovaný si může nárokovat pouze dávky stanovené portugalskou právní úpravou. Podle něj by byl tento přístup nepřiměřený, jelikož by migrujícího pracovníka zbavoval práv, která financoval vlastními příspěvky, což by bylo v rozporu s účelem článku 42 ES. Mimoto by zaváděl rozdílné zacházení s příjemci jediného starobního důchodu, již by mohli využít přenositelnosti německého příspěvku ve stavu odkázanosti, a příjemci dvou starobních důchodů, jakým je i J. F. da Silva Martins.
41. Bundessozialgericht se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je slučitelné s ustanoveními primárního nebo sekundárního práva Evropského společenství o volném pohybu a sociálním zabezpečení migrujících pracovníků (zejména s články 39 [ES] a 42 [ES] i s články 27 a 28 nařízení č. 1408/71), aby bývalý zaměstnanec, který pobírá starobní důchod jak ve státě původu, tak i ve státě bývalého zaměstnání, a který z důvodu stavu odkázanosti na péči třetích osob získal ve státě bývalého zaměstnání nárok na příspěvek ve stavu odkázanosti, nárok na tento příspěvek po návratu do státu svého původu ztratil?“
42. Písemná a ústní vyjádření byla předložena účastníky původního řízení, ale rovněž českou, německou a portugalskou vládou, vládou Spojeného království, a rovněž Evropskou komisí.
V – Moje analýza
43. Spor v původním řízení se týká zachování nároku na příspěvek ve stavu odkázanosti získaného bývalým migrujícím pracovníkem na základě jeho povinné účasti na německém systému pojištění pro případ odkázanosti.
44. Podstatou otázky je, zda články 39 ES a 42 ES, týkající se volného pohybu pracovníků, a rovněž články 27 a 28 a nařízení č. 1408/71, musejí být vykládány v tom smyslu, že brání zachování tohoto nároku v rámci volitelné pokračující účasti v německém systému pojištění pro případ odkázanosti, jestliže je nyní dotyčný, který přesunul své bydliště do Portugalska a pobírá starobní důchod vyplácený tímto státem, povinně pojištěn v portugalském systému sociálního zabezpečení.
45. Odpověď na tuto otázku závisí především na tom, zda portugalský systém sociálního zabezpečení skutečně počítá s převzetím nákladů na financování takových situací odkázanosti na péči třetích osob, v jaké se nachází J. F. da Silva Martins.
46. Z několika poznatků poskytnutých Soudnímu dvoru vyplývá, že důchodci, invalidé nebo pozůstalé osoby žijící ve stavu odkázanosti mohou v Portugalsku ke svému důchodu čerpat příplatek závisející na stupni jejich odkázanosti. Můj přezkum portugalské právní úpravy totiž ukazuje, že nařízení s mocí zákona č. 265/99(17) zavedlo od 1. srpna 1999 příplatek ve stavu odkázanosti („complemento por dependência“). Podle čl. 1 odst. 2 a článku 2 nařízení s mocí zákona č. 265/99 je tento příplatek peněžní dávkou, jež může být přiznána příjemcům starobního, invalidního a vdovského důchodu, kteří se nacházejí v situaci odkázanosti na péči třetích osob.
47. Tato odkázanost je posuzována zdravotní komisí zasedající v rámci systému prověřování neschopností správou sociálního zabezpečení. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení s mocí zákona je výše příplatku ve stavu odkázanosti stanovena v závislosti na jednom ze dvou stupňů odkázanosti, do něhož dotyčné osoby spadají, a představuje procentní podíl výše sociálního důchodu v nepříspěvkovém systému, jehož hodnota je stanovována zákonem. První stupeň se týká osob, které nemohou samostatně plnit nezbytné úkoly každodenního života. Výše příplatku ve stavu odkázanosti je stanovena na 50 % výše sociálního důchodu. Druhý stupeň se týká osob, jež jsou vedle stupně odkázanosti prvního stupně připoutány na lůžko nebo postiženy silnou demencí. Výše příplatku ve stavu odkázanosti je v takovém případu stanovena na 90 % výše sociálního důchodu. Tento příplatek je vyplácen měsíčně, a podle článku 8 uvedeného nařízení s mocí zákona vyplácejí příslušné orgány v červenci a v prosinci další příplatek. Pro pobírání tohoto příplatku zřejmě neexistuje žádná minimální doba pojištění, ani podmínka věku(18).
48. Soud, ve svém předkládacím rozhodnutí vnitrostátní nicméně uvádí, že J. F. da Silva Martins příspěvek ve stavu odkázanosti v Portugalsku nepobírá. Uvádí, že systém sociálního zabezpečení s takovou dávkou nepočítá, jelikož pomoc osobám ve stavu odkázanosti je poskytována nanejvýš ve formě věcných dávek v rámci sociální péče nebo v rámci systému zdravotního a nemocenského pojištění (stacionární lůžka). Ve svém písemném vyjádření portugalská vláda tuto právní úpravu nezmínila. Uvedla, že v Portugalsku neexistují žádné specifické věcné nebo peněžní dávky, které by pokrývaly riziko odkázanosti, což potvrdila v odpovědi na otázku, kterou jí položil Soudní dvůr na jednání.
49. V důsledku toho mi není nic známo o povaze a rozsahu převzetí nákladů na financování rizika odkázanosti v Portugalsku. Krom toho nevím, zda mohou být J. F. da Silva Martinsovi dle portugalské právní úpravy takové dávky přiznány. A konečně, žádná písemnost ve spisu neuvádí, že by dotyčný požádal u portugalského systému sociálního zabezpečení o příplatek ve stavu odkázanosti nebo o věcné dávky, tak jak byly stručně popsány předkládajícím soudem.
50. Za těchto podmínek a vzhledem k tomu, že vnitrostátní soud může jako jediný posoudit skutkový stav v původním řízení(19), posoudím předběžnou otázku na základě předpokladu, z něhož vychází Bundessozialgericht i portugalská vláda, a podle kterého J. F. da Silva Martins v současné době nedisponuje krytím rizika odkázanosti v rámci portugalského systému sociálního zabezpečení.
51. Tento předpoklad umožňuje především určit, který z obou členských států, Spolková republika Německo, nebo Portugalská republika, je v zásadě příslušný k převzetí nákladů na financování rizika odkázanosti J. F. da Silva Martinse.
52. Za tímto účelem je nezbytné, jak uvádí předkládající soud, odkázat na koordinační pravidla uvedená v článcích 27 a 28 nařízení č. 1408/71. Tato ustanovení se týkají specificky situace jednotlivců, kteří pobírají starobní důchody, jež jsou jim vypláceny na základě právních předpisů několika členských států. Umožňují určit, který z těchto dvou členských států je příslušný k výplatě dávek v nemoci.
53. V projednávaném případě se domnívám, že tento přezkum musí být učiněn ve světle pravidel uvedených v čl. 28 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71, a to v rozporu s tím, co tvrdí BBKK, a rovněž česká a německá vláda.
54. Vzhledem k informacím, jež mám k dispozici, se totiž článek 27 nařízení č. 1408/71 dle mého názoru na projednávaný spor nepoužije. Toto ustanovení se výslovně týká situace, v níž má příjemce důchodu vypláceného na základě právních předpisů dvou členských států, včetně členského státu, na jehož území má bydliště, nárok na dávky v nemoci podle právních předpisů tohoto členského státu. J. F. da Silva Martins má přitom sice skutečně v Portugalsku „nárok na dávky v nemoci“, jelikož je kryt proti klasickým rizikům v rámci nemocenského pojištění, to však nic nemění na tom, že podle informací, jež mám k dispozici, není kryt proti specifickému riziku stavu odkázanosti, jelikož uvedený systém zřejmě s krytím takového rizika nepočítá. V důsledku toho mohu mít jen těžko za to, že dotyčný má ve smyslu článku 27 nařízení č. 1408/71 nárok na dotčenou dávku v členském státě svého bydliště.
55. Naopak, čl. 28 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení se týká situace, ve níž neexistuje nárok na dávky ve státě bydliště. Podle tohoto ustanovení, má-li důchodce, který má nárok na důchody podle právních předpisů dvou nebo více členských států, bydliště v členském státě, kde nemá nárok na dávky, obdrží přesto peněžité dávky vyplácené jedním z členských států, kde má nárok na důchod, jestliže by na ně měl nárok podle právních předpisů jednoho z těchto států. V projednávaném případě je nesporné, že J. F. da Silva Martins splňuje podmínky vyžadované německými právními předpisy k tomu, aby mu byl vyplácen příspěvek ve stavu odkázanosti, jelikož BBKK mu tuto dávku od prosince 2001 vyplácí. Za těchto podmínek a v souladu s koordinačními pravidly uvedenými v čl. 28 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení se domnívám, že J. F. da Silva Martins má tedy v zásadě nárok na výplatu tohoto příspěvku v Portugalsku, jelikož takové dávky mu tímto státem nejsou vypláceny.
56. Po stanovení této zásady je nyní třeba posoudit, zda, jak tvrdí vnitrostátní soud, pravidla kolizních norem stanovená v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1408/71 přesto brání tomu, aby byl J. F. da Silva Martins i nadále pojištěn v německém systému pojištění pro případ odkázanosti na základě volitelného pokračujícího pojištění, jelikož je povinně pojištěn v portugalském systému sociálního zabezpečení(20).
57. Vzhledem k zásadám stanoveným v čl. 9 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 tohoto nařízení si to nemyslím.
58. Je pravda, že podle osmého bodu odůvodnění uvedeného nařízení toto nařízení směřuje k tomu, aby dotyčné osoby v zásadě podléhaly systému sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu, aby se zamezilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů, a zejména složitostem, které by z toho mohly vyplývat. Tato zásada se promítá do čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71, který stanoví, že osoby, na něž se toto nařízení vztahuje, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu(21).
59. Avšak uvedené nařízení ve svém čl. 9 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 stanoví výjimku ohledně přístupu k dobrovolnému nebo volitelnému pokračujícímu pojištění.
60. Článek 9 nařízení č. 1408/71 je obsažen v hlavě I, nadepsané „Obecná ustanovení“. Samotný tento článek je nadepsán „Přístup k dobrovolnému nebo volitelnému pokračujícímu pojištění“. Tento článek se použije na projednávaný spor, jelikož pokrývá všechny druhy pojištění s prvkem dobrovolnosti (22), jakým je i volitelné pokračující pojištění stanovené v § 26 odst. 2 SGB XI.
61. Článek 9 odst. 1 nařízení č. 1408/71 stanoví, že ustanovení právních předpisů členského státu, která podmiňují přístup k dobrovolnému nebo volitelnému pokračujícímu pojištění bydlištěm na území tohoto státu, se nepoužijí na osoby, jež mají bydliště na území jiného členského státu a které někdy během pracovního života podléhaly právním předpisům dříve uvedeného státu jako zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné. Výkladu tohoto ustanovení tedy rozumím tak, že takový pracovník, jako J. F. da Silva Martins, který během svého pracovního života podléhal právním předpisům členského státu, tedy může požádat, aby mu byl umožněn přístup k volitelnému pokračujícímu pojištění v tomto státě, přestože v současnosti podléhá právním předpisům jiného členského státu.
62. Tuto zásadu podle mého mínění potvrzuje znění čl. 15 odst. 1 nařízení č. 1408/71. Toto ustanovení je součástí hlavy II, nadepsané „Určení použitelných právních předpisů“. Je nadepsáno „Pravidla týkající se dobrovolného pojištění nebo dobrovolného pokračujícího pojištění“.
63. Podle uvedeného ustanovení se článek 13, jenž stanoví zásadu, podle které podléhá pracovník právním předpisům pouze jednoho členského státu, nepoužije na dobrovolné nebo na volitelné pokračující pojištění, s výhradou výjimky, jež podle mého názoru není pro spor v původním řízení relevantní. Ze znění čl. 15 odst. 1 nařízení č. 1408/71 usuzuji, že pracovník, který povinně podléhá právním předpisům v oblasti sociálního zabezpečení státu, na jehož území se nachází jeho zaměstnání nebo bydliště, může podléhat právním předpisům jiného členského státu, pakliže se jedná o jeho dobrovolné nebo volitelné pokračující pojištění.
64. Je pravda, že vnitrostátní soud ve svém předkládacím rozhodnutí uvádí čl. 15 odst. 2 tohoto nařízení. Připomínám, že toto ustanovení stanoví, že má-li použití právních předpisů dvou členských států za následek souběh pojištění v systému povinného pojištění a systému dobrovolného nebo volitelného pokračujícího pojištění, podléhá dotyčná osoba výlučně systému povinného pojištění. Podle předkládajícího soudu může tedy uvedené ustanovení bránit zachování volitelné účasti dotyčné osoby v německém systému pojištění pro případ odkázanosti.
65. Tyto obavy nesdílím, jelikož čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1408/71 se dle mého názoru na projednávanou věc nepoužije. Domnívám se totiž, že účelem tohoto ustanovení je ve světle osmého bodu odůvodnění a článku 12 téhož nařízení zabránit tomu, aby byl jednotlivec nucen přispívat dvakrát na totéž riziko do dvou různých systémů sociálního zabezpečení, jednou povinně a podruhé volitelně, a mohl takto využívat souběhu dávek téže povahy. Jeví-li se přitom v projednávaném případě, že J. F. da Silva Martins ve skutečnosti není kryt proti riziku odkázanosti v rámci své účasti na portugalském systému povinného pojištění, nemohou takové obtíže nastat. Jeho volitelná účast v německém systému pojištění pro případ odkázanosti mu pouze poskytuje dodatečné výhody ve vztahu k riziku, které tou dobou není v Portugalsku kryto.
66. V důsledku toho mám za to, že podle zásad zakotvených v čl. 9 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 nařízení č. 1408/71 si J. F. da Silva Martins, za okolností sporu v původním řízení, může zachovávat svou volitelnou účast na německém pojištění pro případ odkázanosti, přestože je v téže době rovněž povinně pojištěn v portugalském systému sociálního zabezpečení.
67. Toto pojištění, jehož minimální příspěvek činil v roce 2010 16,61 eur(23), by tedy pro dotyčného mělo zakládat výplatu příspěvku ve stavu odkázanosti. Předkládající soud se nicméně zabývá tím, zda je takový příspěvek přenositelný do Portugalska, jelikož § 34 odst. 1 bod 1 SGB XI jeho výplatu pozastavuje po dobu, kdy jeho příjemce pobývá trvale v zahraničí.
68. Německá vláda totiž tvrdí, že i když J. F. da Silva Martins formálně splňuje podmínky k tomu, aby mohl být volitelně pojištěn na základě § 26 odst. 2 SGB XI, nelze mu tento příspěvek vyplácet do Portugalska. Toto ustanovení pouze umožňuje zachovat si účast v systému sociálního zabezpečení a umožnit tak osobám, jež dočasně pobývají v zahraničí, splnit podmínku trvání účasti na pojištění, vyžadovanou § 33 odst. 2 SGB XI. Mimoto německá vláda uvedla, v odpovědi na otázku, kterou jí položil Soudní dvůr na jednání, že použitelnost § 26 odst. 2 SGB XI je omezena zásadou teritoriality, jelikož Spolková republika Německo je jediným státem, kde lze takové dávky získat. Německá vláda odkazovala na § 34 odst. 1 bod 1 SGB XI, který výslovně stanoví, že nárok na dávky se pozastavuje po dobu, kdy pojištěnec pobývá v zahraničí.
69. Posledně uvedené ustanovení přitom musí být vykládáno ve světle výše uvedeného rozsudku Molenaar a výkladu čl. 28 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71, jak jej Soudní dvůr použil při této příležitosti(24).
70. Věc, v níž byl vydán tento rozsudek, se týkala situace manželů Molenaarových, kteří byli zaměstnáni v Německu a bydleli přitom ve Francii. Oba dva byli dobrovolně pojištěni v systému nemocenského pojištění v Německu a podléhali, stejně jako J. F. da Silva Martins, od 1. ledna 1995 německému pojištění pro případ odkázanosti. Příslušná pokladna sociálního zabezpečení je nicméně informovala, že po dobu, po kterou budou mít bydliště ve Francii, nemohou podle § 34 odst. 1 bodu 1 SGB XI žádat o výplatu dávek pojištění pro případ odkázanosti.
71. Soudní dvůr ve svém rozsudku rozhodl, že takové ustanovení, které zakazuje výplatu peněžité dávky pojištění pro případ odkázanosti do členského státu, ve kterém má migrující pracovník bydliště, porušuje, co se týče důchodců, na něž se uplatní právní předpisy jiného členského státu, než ve kterém mají bydliště, čl. 28 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71.
72. Jak jsem již uvedl, toto ustanovení stanoví, že důchodce, který má nárok na důchody podle právních předpisů dvou nebo více členských států a splňuje podmínky vyžadované pro vznik nároku na peněžité dávky podle právních předpisů jednoho z těchto států, má nárok na výplatu uvedených dávek v členském státu svého bydliště, a to i když právní předpisy posledně uvedeného státu s tímto druhem dávek nepočítají. V tomto případě jsou peněžité dávky vypláceny institucí příslušného státu, za podmínek stanovených právními předpisy tohoto státu. Tyto dávky mohou být rovněž vypláceny institucí místa bydliště, na účet a podle právních předpisů příslušného státu.
73. Jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku Molenaar, nemůže tedy vyplácení německého příspěvku ve stavu odkázanosti být podmíněno bydlištěm pojištěnce na území státu pojištění. Tento příspěvek musí být přenositelný do členského státu bydliště jeho příjemce. Jelikož J. F. da Silva Martinsovi je vyplácen příspěvek ve stavu odkázanosti stanovený § 37 SGB XI od 1. ledna 2002, nic v důsledku toho nebrání, aby mu tato dávka po jeho konečném návratu do Portugalska mohla být i nadále vyplácena. V tomto ohledu se zdá, že taková přenositelnost do zahraničí nezpůsobuje žádné praktické obtíže, jelikož německé orgány připustily, že takový příspěvek vyplácely po dobu dočasného pobytu žalobce v Portugalsku mezi 1. lednem 2002 a 31. prosincem 2002.
74. Vzhledem ke všem těmto poznatkům se domnívám, že J. F. da Silva Martins si tedy může zachovat svou volitelnou účast na německém pojištění pro případ odkázanosti na základě čl. 9 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 nařízení č. 1408/71 a může být příjemcem příspěvku ve stavu odkázanosti vypláceného na základě uvedeného pojištění podle čl. 28 odst. 1 písm. b) téhož nařízení.
75. Tento závěr se dle mého mínění nabízí vzhledem k cílům, jichž hodlá zákonodárce Unie v této oblasti dosáhnout.
76. Připomínám, že ustanovení nařízení č. 1408/71 musejí být vykládána ve světle cílů sledovaných články 39 ES a 42 ES. Podle ustálené judikatury výkon práva na volný pohyb za strany migrujících pracovníků předpokládá, aby nebyli znevýhodněni v porovnání s pracovníky, kteří vykonávají všechny své činnosti v jednom členském státě(25). Účelem nařízení č. 1408/71 tak je, aby nedocházelo k znevýhodnění těch z nich, kteří své činnosti vykonávají i mimo území jednoho členského státu, a směřuje k zajištění zachování práv a výhod, jež byly získány nebo jsou získávány. Podle Soudního dvora to znamená, že výkon práva na volný pohyb nesmí vést bez dalšího k tomu, aby příspěvky na sociální zabezpečení byly odváděny bez nároku na protiplnění(26). To znamená, že migrujícím pracovníkům nesmí být snižována výše dávek sociálního zabezpečení, kterou jim zaručují právní předpisy členského státu, ani nesmějí o tyto dávky přijít, zejména představují-li tyto výhody protihodnotu příspěvků, které odvedli(27).
77. Co se týče starších osob ve stavu odkázanosti, domnívám se, že naplňování tohoto cíle má zcela zvláštní význam. Jak totiž v současnosti zakotvuje článek 25 Listiny základních práv Evropské unie, mají starší osoby právo na to, aby vedly důstojný a nezávislý život. Respektování této nezávislosti se musí u těch z nich, již ztratí svou samostatnost, dle mého názoru odrážet v co možná nejširší volbě jejich životního stylu a péče, jež jim bude poskytována(28). Mnoho těchto osob se rozhodne vrátit do státu svého původu, aby tak byly v blízkosti své rodiny a mohly využívat její podpory, v jejich pohybu by jim však vedle jejich postižení a někdy i nejistoty jejich situace neměla bránit i ztráta práv, jež mohly řádně získat během své pracovní činnosti.
78. S ohledem na tyto cíle tedy nemohu připustit tezi, podle níž by si J. F. da Silva Martins nemohl zachovat svou účast na německém pojištění pro případ odkázanosti, ani získat výplatu příspěvku ve stavu odkázanosti v Portugalsku.
79. Vedlo by to k tomu, že by dotyčný odváděl příspěvky na sociální zabezpečení bez nároku na protiplnění. J. F. da Silva Martins totiž předtím, než mohl v srpnu 2001 poprvé využít financování svého stavu odkázanosti (ve formě věcné dávky), odváděl od 1. ledna 1995 příspěvky na německé pojištění pro případ odkázanosti, jelikož nárok na dávky původně podléhal podmínce minimální doby pojištění v délce pěti let.
80. Dále by to J. F. da Silvu Martinse znevýhodňovalo vůči pracovníkům, rovněž ve stavu odkázanosti, kteří by volného pohybu nevyužili. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že jednotlivec, jenž strávil celý svůj pracovní život v Německu a je mu vyplácen pouze německý starobní důchod, zůstává pojištěn pro případ odkázanosti na základě německého povinného pojištění a je mu vyplácen odpovídající příspěvek ve stavu odkázanosti, i když opustí území tohoto státu(29). Předkládající soud zde upřesňuje, že je s ním zacházeno, jako kdyby i nadále pobýval na jeho území. Přitom tím, že pracoval, jakkoliv ve velmi omezeném rozsahu, i v Portugalsku, by J. F. da Silva Martins v Portugalsku neměl nárok na tuto dávku, ani na podobnou náhradu, a byl by tak zbaven nezbytné péče.
81. Je zjevné, že takové důsledky by jej podněcovaly, ne-li donucovaly, zůstat v Německu, a představovaly by tak překážku jeho práva na volný pohyb, a ještě by tak prohloubily jeho stav odkázanosti na péči třetích osob.
82. S ohledem na všechny tyto poznatky se domnívám, že články 39 ES a 42 ES, a rovněž čl. 9 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 nařízení č. 1408/71 musejí být vykládány v tom smyslu, že bývalý migrující pracovník, který je povinně pojištěn v systému sociálního zabezpečení členského státu svého bydliště, si může, pakliže tato účast nepokrývá riziko odkázanosti, ve stejné době zachovat volitelnou pokračující účast v systému pojištění pro případ odkázanosti členského státu svého bývalého zaměstnání. V souladu s výše uvedeným rozsudkem Molenaar, jakož i čl. 28 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení musí být příspěvek ve stavu odkázanosti, vyplácený na základě tohoto volitelného pokračujícího pojištění, dotyčnému vyplácen do členského státu jeho bydliště.
VI – Závěry
83. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku, kterou položil Bundessozialgericht, následovně:
„1) Články 39 ES a 42 ES, a rovněž čl. 9 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1408/1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1386/2001 ze dne 5. června 2001, musejí být vykládány v tom smyslu, že bývalý migrující pracovník, který je povinně pojištěn v systému sociálního zabezpečení členského státu svého bydliště, si může, pokud tato účast nepokrývá riziko odkázanosti, ve stejné době zachovat volitelnou pokračující účast v systému pojištění pro případ odkázanosti členského státu svého bývalého zaměstnání.
2) V souladu s rozsudkem ze dne 5. března 1998, Molenaar (C‑160/96, Recueil, s. I‑843), a rovněž s čl. 28 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71, ve znění nařízení č. 1386/2001, musí být příspěvek ve stavu odkázanosti, vyplácený na základě tohoto volitelného pokračujícího pojištění, dotyčnému vyplácen do členského státu jeho bydliště.“
1 – Původní jazyk: francouzština.
2 – Úř. věst. L 149, s. 2, Zvl. vyd. 05/01, s. 35, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1386/2001 ze dne 5. června 2001 (Úř. věst. L 187, s. 1, Zvl. vyd. 05/04, s. 129, dále jen „nařízení č. 1408/71“).
3 – C‑160/96, Recueil, s. I‑843.
4 – Viz „Přeshraniční pracovníci v Evropské unii“, květen 1997, k dispozici na následující internetové adrese: http://www.europarl.europa.eu/workingpapers/soci/default_en.htm.
5 – Sdělení je k dispozici na následující internetové adrese: http://ec.europa.eu/employment_social/social_protection/docs/com102_fr.pdf.
6 – Bod 2.5. Při neexistenci specifických pravidel se tedy některé členské státy pokusily tyto mezery vyplnit v rámci dvoustranných úmluv stanovujících pravidla přednosti v případech souběhu práv na dávky ve stavu závislosti. Viz zejména úmluvu mezi vládou Francouzské republiky a vládou Lucemburského velkovévodství o sociálním zabezpečení, jež vstoupila v platnost dne 1. září 2008. Pojištění pro případ závislosti je předmětem dvou ustanovení, prvního, jedná-li se o uznání stavu závislosti, které organizuje vhodnou spolupráci mezi orgány a institucemi (článek 6), a druhého, stanovujícího pravidla přednosti v případech souběhu práv na dávky ve stavu závislosti (článek 7).
7 – Rozsudek ze dne 8. března 2001 (C‑215/99, Recueil, s. I‑1901).
8 – Viz výše uvedené rozsudky Molenaar (body 24 a 25) a Jauch (bod 28). Tato judikatura byla naposledy potvrzena v rozsudku ze dne 16. července 2009, von Chamier-Glisczinski (C‑208/07, Sb. rozh. s. I‑6095, bod 40).
9 – Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 166, s. 1, a – oprava – Úř. věst. L 200, s. 1, Zvl. vyd. 05/05, s. 72), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 988/2009 ze dne 16. září 2009 (Úř. věst. L 284, s. 43).
10 – Rozsudek ze dne 5. března 1998, Kulzer (C‑194/96, Recueil, s. I‑895, body 24 a 26, a citovaná judikatura).
11 – Výše uvedený rozsudek Molenaar (bod 36), potvrzený poté ve výše uvedených rozsudcích Jauch a von Chamier-Glisczinski.
12 – Existují i další formy plnění, jako například smíšené dávky („Kombinationsleistung“), upravené v § 38 SGB XI, jakož i péče v zařízení poskytujícím plnou stacionární péči („vollstationäre Pflege“) upravenou v § 43 SGB XI.
13 – Tento příspěvek činí k 1. lednu 2010 1,95 % a je hrazen rovným dílem pojištěncem a zaměstnavatelem.
14 – Ustanovení § 1 odst. 34 zákona ze dne 26. května 1994 (BGBl. 1994, s. 1014), ve znění platném od 1. října 2009.
15 – Předkládající soud odkazuje na § 20 odst. 1 druhou větu bod 11 SGB XI, ve spojení s § 5 odst. 1 bodem 11 knihy V kodexu sociálního zabezpečení.
16 – Předkládající soud má za to, že ukončení účasti žalobce na německém pojištění pro případ odkázanosti v rámci povinného pojištění není s ohledem na čl. 12 odst. 1 první větu a čl. 13 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1408/71 zpochybnitelné, jelikož J. F. da Silva Martins přesunul s konečnou platností své bydliště do Portugalska.
17 – Nařízení s mocí zákona ze dne 14. července 1999 (Diário da República I, řada A, č. 162 ze dne 14. července 1999, s. 4397), ve znění nařízení s mocí zákona č. 309-A/2000 ze dne 30. listopadu 2000 (Diário da República I, řada A, č. 277, ze dne 30. listopadu 2000, s. 6906-2, dále jen „nařízení s mocí zákona č. 265/99“). Viz rovněž internetové stránky portugalské správy sociálního zabezpečení (Segurança social) (http://www2.seg-social.pt/), zejména oddíl věnovaný příplatku ve stavu odkázanosti, Missoc (Evropská komise – Zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti), což je systém vzájemného informování o sociálním zabezpečení zprovozněný Evropskou unií, disponující úplnými a aktualizovanými údaji o národních systémech sociálního zabezpečení.
18 – Pro informaci, k 1. lednu 2010 byla výše sociálního důchodu v nepříspěvkovém systému stanovena na 189,52 eur. Výše příplatku ve stavu odkázanosti vypláceného osobám v prvním stupni odkázanosti tedy dle mých výpočtů činí 94,77 eur a výše příplatku přiznaného osobám ve druhém stupni odkázanosti 170,58 eur. Podle článků 20 a 14 nařízení ministerstva sociálních věcí a práce č. 1514/2002 ze dne 28. října 2002 byla výše sociálního důchodu v nepříspěvkovém systému stanovena na 143,80 eur pro rok 2003 (viz internetové stránky http://www.isp.pt/winlib/cgi/winlibimg.exe?key=&doc=12704&img=1246). S výhradou chyby v mých výpočtech tedy příplatek ve stavu odkázanosti dosahoval k 1. lednu 2003 pro jednotlivce spadající do prvního a druhého stupně odkázanosti 71,90 eur a 129,42 eur.
19 – Rozsudek ze dne 3. června 2010, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid (C‑484/08, Sb. rozh. s. I‑4785, bod 18 a citovaná judikatura).
20 – Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že článek 26 SGB XI nabízí jednotlivcům, kteří ukončili veškerou pracovní činnost v Německu a mají bydliště v jiném členském státě, možnost, aby zůstali pojištěni na základě volitelného pokračujícího pojištění v oblastech, ve kterých jim skončilo povinné pojištění.
21 – Viz rozsudek ze dne 20. května 2008, Bosmann (C‑352/06, Sb. rozh. s. I‑3827, bod 16 a citovaná judikatura).
22 – Rozsudek ze dne 18. května 1989, Hartmann Troiani (368/87, Recueil, s. 1333, bod 12 a citovaná judikatura).
23 – Údaje poskytnuté německou vládou v bodě 13 jejího písemného vyjádření.
24 – Body 39 a 44.
25 – Rozsudek ze dne 1. října 2009, Leyman (C‑3/08, Sb. rozh. s. I‑9085, bod 45 a citovaná judikatura).
26 – Viz v tomto ohledu rozsudek ze dne 14. října 2010, Schwemmer (C‑16/09, Sb. rozh. s. I‑0000), v němž Soudní dvůr výslovně uvedl, že „právní úprava Unie v oblasti koordinace vnitrostátních právních předpisů sociálního zabezpečení, zejména vzhledem k cílům, na kterých je založena, nemůže být uplatňována – až na výslovně stanovené výjimky, které jsou v souladu s těmito cíli – způsobem, který by migrující pracovníky […] zbavoval nároku na dávky, který vyplývá pouze z právních předpisů členského státu“ (bod 58 a citovaná judikatura). Viz rovněž rozsudek ze dne 14. října 2010, van Delft a další (C‑345/09, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 101 a citovaná judikatura).
27 – Viz výše uvedený rozsudek Bosmann (bod 29 a citovaná judikatura).
28 – Viz v tomto ohledu Kessler, F., „Les normes du Conseil de l’Europe et la législation française sur la dépendance“, Le vieillissement comme processus, zvláštní vydání Revue française des Affaires sociales, říjen 1997, s. 215, 222.
29 – Tato situace je vcelku srovnatelná se situací, jež nastala ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Jauch. V této věci F. Jauch, německý státní příslušník, který měl vždy bydliště v Německu, strávil celý svůj pracovní život v Rakousku. Pobíral tak starobní důchod vyplácený rakouskými orgány a nepobíral žádný německý důchod. V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že F. Jauch, který se nacházel ve stavu odkázanosti, měl v Německu nárok na výplatu rakouského příspěvku na péči.