Věc T-53/08

Italská republika

Evropská komise

„Státní podpory − Náhrada za vyvlastnění z důvodu veřejného užitku − Prodloužení platnosti preferenční sazby za dodávky elektrické energie − Rozhodnutí prohlašující podporu za neslučitelnou se společným trhem − Pojem ‚výhoda‘ − Zásada kontradiktornosti“

Shrnutí rozsudku

1. Podpory poskytované státy – Pojem – Náhrada poskytnutá za vyvlastnění aktiv – Vyloučení

(Článek 87 odst. 1 ES)

2. Právo Unie – Zásady – Práva obhajoby – Uplatnění na správní řízení zahájená Komisí – Přezkum záměrů podpor – Dosah

(Článek 88 odst. 2 ES)

3. Podpory poskytované státy – Rozhodnutí Komise zahájit formální vyšetřovací řízení v souvislosti se státním opatřením – Předmět a účel řízení

(Článek 88 odst. 2 ES)

1. Různé formy opatření, která snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a která se v tomto ohledu podobají dotaci, představují zvýhodnění ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, jako zejména poskytnutí majetku nebo služeb za zvýhodněných podmínek. Naopak náhrada škody, kterou by případně musely vnitrostátní orgány vyplatit jednotlivcům jako náhradu za újmu, kterou jim způsobily, má zásadně jinou právní povahu a nepředstavuje podporu ve smyslu článků 87 ES a 88 ES.

Jako státní podporu je naopak nutno kvalifikovat opatření, které sestává z prodloužení platnosti opatření, jímž byla podniku poskytnuta preferenční sazba použitelná na dodávky elektřiny, a to z titulu náhrady za vyvlastnění v kontextu zestátnění odvětví elektrické energie, jestliže byla preferenční sazba poskytnuta jako náhrada po jasně určené období bez možnosti prodloužení. Kromě toho opatření, které je pouze jednou z výhodných sazebních podmínek, jejichž prodloužení platnosti má za cíl „umožnění rozvoje a restrukturalizaci výroby dotčených podniků“, nelze považovat za legální pokračování náhrad ve prospěch podniku po zestátnění.

(viz body 49, 52, 55, 63, 65, 75, 77)

2. V oblasti přezkumu státních podpor zásada dodržování práva na obhajobu vyžaduje, aby dotčený členský stát mohl užitečně vyjádřit svůj názor k připomínkám předloženým třetími zúčastněnými stranami v souladu s čl. 88 odst. 2 ES, na nichž Komise zamýšlí založit své rozhodnutí, a pokud se členský stát nemohl k takovým připomínkám vyjádřit, Komise je nemůže vzít v úvahu ve svém rozhodnutí proti tomuto státu. Avšak k tomu, aby takové porušení práva na obhajobu mělo za následek zrušení, je třeba, aby v případě, že by k uvedené nesrovnalosti nedošlo, řízení mohlo vést k jinému výsledku.

(viz bod 115)

3. Cílem formálního vyšetřovacího řízení je umožnit zúčastněným stranám být vyslechnuty a umožnit Komisi zcela se seznámit se všemi okolnostmi věci před přijetím rozhodnutí. Formální vyšetřovací řízení nemůže mít jiný účel a zejména nemůže mít za účel rozhodovat s konečnou platností o některých skutečnostech vyplývajících ze spisu před přijetím konečného rozhodnutí. Z žádného ustanovení týkajícího se státních podpor ani z judikatury ostatně nevyplývá, že by Komise byla povinna vyslechnout příjemce státních prostředků ke svému právnímu posouzení dotčeného opatření nebo že je povinna informovat dotčený členský stát a – a fortiori příjemce podpory – o svém stanovisku před přijetím rozhodnutí, pokud zúčastněné strany a členský stát byly vyzvány k předložení svých připomínek.

(viz body 122–123)

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)

1. července 2010(*)

Ve věci T‑53/08,

Italská republika, zastoupená S. Fiorentinem, avvocato dello Stato,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené C. Giolitem a G. Contem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2008/408/ES ze dne 20. listopadu 2007 o státní podpoře č. C 36/A/06 (ex NN 38/06), kterou Itálie poskytla ve prospěch společností ThyssenKrupp, Cementir a Nuova Terni Industrie Chimiche (Úř. věst. 2008, L 144, s. 37),

TRIBUNÁL (pátý senát),

ve složení M. Vilaras (zpravodaj), předseda, M. Prek a V. M. Ciucă, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 2. července 2009,

vydává tento

Rozsudek

Skutkový základ sporu

1 Italská republika zestátnila odvětví elektrické energie zákonem č. 1643 ze dne 6. prosince 1962, kterým byla založena společnost Ente nazionale per l’energia elettrica (ENEL) a byly na ní převedeny podniky z odvětví elektrárenského průmyslu (GURI č. 316, ze dne 12. prosince 1962, s. 5007, dále jen „zákon č. 1643/62“). Uvedeným zákonem Italská republika svěřila společnosti ENEL monopolní postavení na vnitrostátním území v oblasti výroby, dovozu a vývozu, přepravy, transformace, distribuce a prodeje elektrické energie bez ohledu na zdroj výroby, avšak s určitými výjimkami.

2 Podle čl. 4 odst. 6 zákona č. 1643/62 byly z procesu zestátnění v odvětví elektrické energie vyloučeny podniky vyrábějící elektřinu hlavně pro vlastní spotřebu (dále jen „samovýrobci“).

3 V dané době byla společnost Terni, jejímž většinovým akcionářem byl stát, činná v odvětvích výroby oceli, chemických látek a cementu. Navíc vlastnila a provozovala vodní elektrárny, jejichž produkce sloužila především k zásobování výrobních procesů společnosti.

4 S ohledem na její strategický význam pro zásobování země elektrickou energií byla část společnosti Terni čítající vodní elektrárny zahrnuta do zestátnění, navzdory tomu, že měl daný podnik postavení samovýrobce.

5 Výnosem prezidenta republiky č. 1165 ze dne 21. srpna 1963 o převodu veškerých aktiv týkajících se činností uvedených v čl. 1 prvním pododstavci zákona č. 1643/62 a vykonávaných „Terni: Società per l’Industria e l’Elettricità“ SpA (řádná příloha ke GURI č. 230, ze dne 31. srpna 1963, s. 58, dále jen „výnos č. 1165/63“) na ENEL Italská republika poskytla za převod aktiv společnosti Terni náhradu v podobě preferenční sazby za elektřinu (dále jen „sazba Terni“) pro období od roku 1963 do roku 1992.

6 V roce 1964 se společnost Terni rozdělila na tři společnosti: Terni Acciai Speciali, která vyrábí ocel, Nuova Terni Industrie Chimiche, činná v odvětví chemických látek, a Cementir, která vyrábí cement (dále společně jen „společnosti ex-Terni“). Tyto společnosti byly později privatizovány a odkoupeny společnostmi ThyssenKrupp, Norsk Hydro a Caltagirone, přičemž tento proces vyústil ve vznik ThyssenKrupp Acciai Speciali Terni SpA, Nuova Terni Industrie Chimiche SpA a Cementir SpA, které nadále využívaly sazbu Terni.

7 Zákonem č. 9 ze dne 9. ledna 1991, kterým se stanoví prováděcí předpisy pro nový národní energetický plán: institucionální aspekty, vodní elektrárny a sítě, uhlovodíky a geotermální energie, samovýroba a daňová ustanovení: (řádná příloha ke GURI č. 13, ze dne 16. ledna 1991, s. 3, dále jen „zákon č. 9/91“), Italská republika prodloužila do 31. prosince 2001 platnost stávajících koncesí pro vodní elektrárny, tedy koncesí, na základě kterých fungovaly společnosti využívající veřejné vodní zdroje k výrobě elektrické energie.

8 Podle čl. 20 odst. 4 uvedeného zákona Italská republika prodloužila do 31. prosince 2001 rovněž sazbu Terni. Bylo také stanoveno, že množství dotované elektrické energie dodávané společnostem ex-Terni se během následujících šesti let (2002–2007) bude postupně snižovat tak, aby do konce roku 2007 byla platnost zvýhodněné sazby ukončena.

9 Zákon č. 9/91 byl italskými orgány oznámen Komisi, která dne 6. srpna 1991 přijala rozhodnutí nevznášet námitky (rozhodnutí o státní podpoře NN 52/91; dále jen „rozhodnutí ze dne 6. srpna 1991“ ).

10 Legislativním nařízením č. 79 ze dne 16. března 1999, které se týkalo směrnice 96/92/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (GURI č. 75, ze dne 31. března 1999, s. 8, dále jen „nařízení č. 79/99“), Italská republika prodloužila platnost stávajících koncesí pro vodní elektrárny. Článek 12 odst. 7 a 8 uvedeného nařízení zní takto:

„7. Koncese, jejichž doba platnosti skončila nebo skončí nejpozději dne 31. prosince 2010, se prodlužují do posledně uvedeného data a držitelé dotčených koncesí, aniž by bylo třeba v této souvislosti vydávat správní akt, pokračují v činnosti a informují o tom orgán, který koncesi vydal, ve lhůtě 90 dnů od data vstupu tohoto nařízení v platnost […]

8. Na koncese, jejichž doba platnosti končí po dni 31. prosince 2010, se vztahují podmínky pro uplynutí platnosti stanovené aktem udělujícím koncesi.“

11 Na základě čl. 11 odst. 11 legislativního nařízení č. 35 ze dne 14. března 2005 o naléhavých opatřeních v rámci akčního plánu pro hospodářský, sociální a územní rozvoj (GURI č. 62, ze dne 16. března 2005, s. 4) přeměněného na zákon č. 80 ze dne 14. května 2005 (dále jen „zákon č. 80/05“) Italská republika opětovně prodloužila sazbu Terni až do roku 2010, přičemž opatření bylo použitelné ode dne 1. ledna 2005 (dále jen „sporné opatření“). Zákon č. 80/05 uvádí, že až do roku 2010 budou společnosti ex-Terni využívat stejného zacházení, jakého se jim dostávalo do dne 31. prosince 2004, pokud jde o dodávané množství (celkem 926 GWh pro tři společnosti ex-Terni) a ceny (1,32 eurocentu/kWh). Krátce poté byly zákonem č. 266 ze dne 23. prosince 2005 koncese pro vodní elektrárny obecně prodlouženy až do roku 2020.

12 Komise se o uvedeném opatření o prodloužení dozvěděla při vyšetřování jiné věci a dopisem ze dne 23. prosince 2005 si vyžádala informace od italských orgánů, které odpověděly dopisem ze dne 24. února 2006, přičemž následovaly dva další dopisy ze dne 2. března a 27. dubna 2006.

13 Dopisem ze dne 19. července 2006 Komise informovala Italskou republiku o rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 ES. Rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. C 214, s. 5) a Komise vyzvala dotčené třetí osoby, aby předložily připomínky týkající se daného opatření.

14 Italská republika podala své připomínky dopisem ze dne 25. října 2006 a doplňující informace poskytla dopisy ze dne 9. listopadu a 7. prosince 2006.

15 Komise obdržela připomínky dotčených třetích osob a předala je italským orgánům, které měly možnost se k nim vyjádřit. Připomínky Italské republiky obdržela v dopise ze dne 22. prosince 2006.

16 Dopisem ze dne 20. února 2007 si Komise vyžádala další informace, které italské orgány poskytly prostřednictvím dopisů ze dne 16. dubna, 10. a 14. května 2007.

17 Dne 20. listopadu 2007 Komise přijala rozhodnutí o státní podpoře C 36/A/06 (ex NN 38/06) kterou Itálie poskytla ve prospěch společností ThyssenKrupp, Cementir a Nuova Terni Industrie Chimiche (Úř. věst. 2008, L 144, s. 37, dále jen „napadené rozhodnutí“).

18 Bod 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí zní takto:

„Komise shledala, že [Italská republika] v rozporu s čl. 88 odst. 3 [ES] protiprávně provedla ustanovení paragrafu [čl. ] 11 odst. 11 vyhlášky [legislativního nařízení] [35]/2005 (přeměněné[ho] na zákon [č. 80/05]), které umožnilo změnit a prodloužit platnost až do roku 2010 zvýhodněných sazeb za elektrickou energii pro tři společnosti ex-Terni. Komise má za to, že toto opatření, které představuje čistou provozní podporu, není způsobilé pro jakoukoliv výjimku podle Smlouvy o ES, je proto neslučitelné se společným trhem. Části výše uvedeného opatření, které ještě nebyly poskytnuty nebo vyplaceny, proto nesmí být provedeny. Podpora, která již byla vyplacena, musí být navrácena. Částky, na něž by příjemci měli nárok v letech 2005, 2006 a 2007 podle zákona [č. 9/91], mohou být odečteny z celkové částky, jež má být navrácena.“

19 Výrok napadeného rozhodnutí obsahuje následující ustanovení:

„Článek 1

1. Státní podpora, kterou [Italská republika] poskytla ve prospěch společností ThyssenKrupp, Cementir a Nuova Terni Industrie Chimiche je neslučitelná se společným trhem.

2. Státní podpora, kterou [Italská republika] přiznala společnostem ThyssenKrupp, Cementir a Nuova Terni Industrie Chimiche, dosud ji však nevyplatila, je rovněž neslučitelná se společným trhem, nesmí být proto provedena.

Článek 2

1. [Italská republika] zajistí, aby příjemci navrátili podporu uvedenou v čl. 1 odst. 1.

[…]“

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

20 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 31. ledna 2008 podala Italská republika projednávanou žalobu.

21 Navrhuje, aby Tribunál zrušil napadené rozhodnutí.

22 Komise navrhuje, aby Tribunál:

– zamítl žalobu;

– uložil Italské republice náhradu nákladů řízení.

Právní otázky

23 Italská republika uplatňuje tři žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení čl. 87 odst. 1 ES a čl. 88 odst. 3 ES, neboť sporné opatření mělo povahu náhrady, zadruhé z porušení stejných ustanovení, neboť sporné opatření nezahrnuje převod veřejných prostředků, a zatřetí z porušení podstatných procesních náležitostí, jakož i z porušení zásady kontradiktornosti a zásady ochrany legitimního očekávání.

24 Na jednání však Italská republika výslovně vzala zpět druhý žalobní důvod, což Tribunál zaznamenal do protokolu z jednání. Tribunál tedy přezkoumá pouze první a třetí žalobní důvod.

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z toho, že sporné opatření mělo údajně povahu náhrady

Argumenty účastnic řízení

25 Italská republika tvrdí, že Komise neprávem kvalifikovala sporné opatření jako státní podporu, a v důsledku toho se domnívala, že jí mělo být uvedené opatření oznámeno.

26 Tvrdí, že poskytnutí zdrojů, které je náhradou za obětování majetku v obecném zájmu, v rozsahu, v jakém neodůvodněně nepřesahuje odměnu, jíž dotčená osoba obdržela jako protiplnění – za totéž obětování majetku – od soukromého investora činného v podmínkách tržního hospodářství, nepředstavuje hospodářskou výhodu.

27 Závěr Komise, podle kterého sporné opatření poskytlo společnostem ex-Terni výhodu, spočíval na nepřesném přístupu k předmětu vyvlastnění společnosti Terni v roce 1962. Předmětem uvedeného vyvlastnění nebyl výhradně hmotný majetek, ale rovněž právo na výrobu elektrické energie, jež bylo obsahem koncesí na vodní elektrárny existujících v okamžiku vstupu v platnost zákona č. 1643/62.

28 Za daných podmínek bylo podle Italské republiky podstatné zohlednit hodnotu koncese, nezávisle považovanou na nehmotný majetek zahrnutý do majetku podniku, přičemž tato hodnota závisela na době platnosti koncese. Není tedy správné tvrdit, jak to učinila Komise, že problémem v projednávané věci je náhrada společnosti Terni za „tržní hodnotu vyvlastněného majetku“ v souladu se zásadou, podle které musí být náhrada za vyvlastnění majetku určena s ohledem na hodnotu daného majetku v okamžiku vyvlastnění.

29 Předmět popsaného vyvlastnění utrpěného společností Terni tedy dovedl italské orgány k zavedení mechanismu náhrad, na základě kterého byla hodnota náhrady ve vztahu přímé úměry k době platnosti koncese. Doba platnosti režimu preferenčních sazeb se tedy rovnala zbývající době platnosti koncese, tedy do dne 31. prosince 1992.

30 Italská republika uvádí, že tento vztah přímé úměry mezi dobou platnosti sazby Terni, jejímž účelem bylo způsobit, aby společnost Terni nesla podobné náklady na elektrickou energii, jako by nesla v případě, že by si mohla ponechat právo na výrobu elektrické energie, a dobou platnosti koncesí zabezpečil obě dotčené strany proti nebezpečí nadměrné či nedostačující náhrady. Tento vztah přímé úměry byl základním prvkem dohody o náhradě mezi dotčenými stranami, jak uplatňuje Komise v napadeném rozhodnutí, protože zajišťoval hospodářskou vyváženost dohody.

31 Komise sama v napadeném rozhodnutí považovala tento systém náhrad za přijatelný, ačkoli si kladla vskutku zásadní otázku, zda lze prodloužení zvláštního režimu sazeb považovat za nedílnou součást náhrady.

32 Italská republika v tomto ohledu tvrdí, že doplnění náhrady se nezakládá na podmínkách vzniklých na trhu s elektřinou, jehož změny byly v rámci běžného rizika spojeného s dohodou o náhradě. Obě prodloužení schválená v roce 1991 a v roce 2005 byla ve skutečnosti odůvodněna tím, že pozdější legislativní ustanovení, jež nebylo při uzavření dohody o náhradě možné předvídat, prodloužila dobu platnosti koncesí samovýrobců.

33 Z naprosté výjimečnosti vyvlastnění společnosti Terni plynula nutnost nastolit vůči dané společnosti situaci co možná nejbližší situaci, v níž by se společnost nacházela bez takového vyvlastnění, což vysvětluje, proč bylo se společností Terni v rámci mechanismu náhrad zavedeného italskými orgány zacházeno jako s „virtuálním samovýrobcem“. Italská republika uvádí, že v podobném kontextu není klíčovým bodem ani tak ověřit, zda existoval vztah mezi mechanismem náhrad stanoveným pro společnost Terni a koncesemi ostatních samovýrobců, ale spíše přezkoumat, zda by se zákony o prodloužení na společnost Terni vztahovaly, kdyby posledně jmenovaná nebyla předmětem vyvlastnění.

34 Není přitom pochyb, že legislativní ustanovení týkající se prodloužení doby platnosti koncesí by se týkala rovněž koncesí, jejichž držitelem byla společnost Terni, pokud by je měla nadále v držení. Skutečnost, že společnostem ex-Terni bylo zabráněno využít uvedených prodloužení ve formě pokračování sazby Terni zpochybnila jejich postavení „virtuálního samovýrobce“, které by i podle Komise bylo přiměřené vůči uvedeným společnostem zachovat.

35 Dvě prodloužení z let 1991 a 2005, která nepředstavovala revizi úměrnosti původních opatření, tedy podle Italské republiky představují právě uplatnění uvedené úměrnosti, jakož i zásady společné smluvnímu právu členských států, podle které je v pokračujících právních vztazích třeba zohlednit narušení smluvní rovnováhy, jež nebylo způsobeno běžným rizikem, které strany převzaly v okamžiku uzavření smlouvy, ale v důsledku události, k níž došlo později a která v okamžiku uzavření smlouvy nebyla předvídána, ani ji nebylo možné předvídat.

36 Italská republika odkazuje na zásadu dobré víry a zásadu ekvity a dodává, že zásada uvedená v bodě 35 výše byla kodifikována v tzv. „hardship“ doložce předvídané zásadami týkajícími se mezinárodních obchodních smluv, jakož i evropským smluvním právem. Podmínky uplatnění uvedených zásad byly v projednávané věci splněny.

37 Italská republika tvrdí, že argument Komise, podle kterého společnost Terni mohla napadnout mechanismus náhrad, pokud jej považovala za nepřiměřený, není relevantní. V okamžiku přijetí výnosu č. 1165/63 by si totiž společnost Terni mohla stěžovat pouze pokud by doba platnosti sazby Terni byla stanovena kratší než doba platnosti koncesí, jež měla v rozhodné době uplynout ke dni 31. prosince 1992, datu určenému jako konečné datum ukončení platnosti sazby Terni. Italská republika dodává, že jakmile se připustí, že datum uplynutí platnosti sazby Terni nebylo určeno na základě výpočtu celkových zisků, jichž by společnost Terni k danému datu dosáhla, ale pouze s cílem sladit dobu platnosti sazby Terni s dobou platnosti koncesí, neměla by společnost Terni důvod si na mechanismus stěžovat, neboť používání mechanismu by muselo zahrnovat automatické prodloužení platnosti uvedené sazby zároveň s prodloužením platnosti koncesí.

38 Pokud jde o pochybnost vyjádřenou Komisí ohledně skutečného účelu ustanovení o prodloužení platnosti sazby Terni, jímž bylo doplnit původní náhradu s ohledem na prodloužení doby platnosti vyvlastněné koncese, ačkoli pouze virtuální, Italská republika tvrdí, že ke kvalifikaci opatření jako státní podpory je třeba posoudit pouze skutečný nebo potenciální účinek, a že pokud je nesporné, že společnosti ex-Terni měly nárok na prodloužení platnosti sazby Terni, jež mělo řádně doplnit původní náhradu, nelze opatření, jež dané prodloužení uděluje, považovat za státní podporu, bez ohledu na účel sledovaný vnitrostátním zákonodárcem při jeho přijetí.

39 Italská republika uzavírá konstatováním, že sporné opatření mělo za cíl zajistit hospodářskou aktualizaci mechanismu, jež se nezbytně s časem mění, a že tím, že zabránila narušení zásadních podmínek smlouvy neposkytla společnostem ex-Terni žádnou nepatřičnou výhodu, ale naopak zabránila tomu, aby posledně uvedené utrpěly nespravedlivou újmu.

40 Komise v odpovědi tvrdí, že žalobní důvod Italské republiky musí být zamítnut, protože se zakládá na nesprávném předpokladu.

41 Podle Komise Italská republika přehlíží, že článek 6 výnosu č. 1165/63 stanovil z titulu náhrady za převod majetku společnosti Terni na společnost ENEL dodávky elektrické energie za snížené sazby až do dne 31. prosince 1992. Ze znění uvedeného ustanovení jasně vyplývá, že sazba Terni byla z titulu náhrady poskytnuta po přesně určenou dobu stanovenou s konečnou platností v okamžiku vyvlastnění, a že tato doba byla pravděpodobně stanovena s ohledem na zbývající dobu platnosti koncese společnosti Terni na vodní elektrárny, což bylo při určení hodnoty vyvlastněné koncese zásadní skutečností.

42 Komise tvrdí, že ani výnos č. 1165/63, ani zákon č. 9/91 nijak nespojily prodloužení platnosti sazby Terni s prodloužením platnosti koncesí na vodní elektrárny jiných nevyvlastněných samovýrobců. Není žádný důvod se domnívat, že prodloužení platnosti uvedené sazby provedené v roce 2005 prostřednictvím sporného opatření je zvláště spojeno s prodloužením platnosti koncesí poskytnutým o šest let dříve nařízením č. 79/99. Naopak ze zákona č. 80/05 jasně vyplývá, že prodloužení platnosti zvýhodněných sazeb, včetně sazby Terni, bylo poskytnuto obecně za účelem „umožnění rozvoje a restrukturalizace výroby dotčených podniků“.

43 Tvrdí, že pokud by výnos č. 1165/63 stanovil automatické prodloužení platnosti sazby Terni v případě prodloužení platnosti koncesí ostatních samovýrobců, bylo by to v rozporu se zásadou, podle které musí být náhrada za vyvlastnění majetku (včetně nehmotného majetku, jako například koncese) určena s ohledem na hodnotu daného majetku v okamžiku vyvlastnění.

44 Krom toho by bylo nesprávné tvrdit, jak to činí Italská republika, že „společnosti ex-Terni měly nárok na prodloužení platnosti sazeb Terni z titulu řádného doplnění původní náhrady“. Komise uvádí, že italské orgány tvrdí, že společnosti ex-Terni měly „nárok“ na prodloužení platnosti sazby Terni už na základě skutečnosti, že kdyby nebyly vyvlastněny, měly by prospěch z prodloužení koncesí na vodní elektrárny.

45 Společnosti ex-Terni se přitom podle Komise nemohly domáhat žádného „nároku“ na prodloužení na základě výnosu č. 1165/63, jež stanovil dodávky elektřiny za sníženou sazbu do dne 31. prosince 1992 bez možnosti posunout uplynutí dané lhůty. Neexistence „nároku“ na prodloužení platnosti sazby Terni vyplývá rovněž ze skutečnosti, že prodloužení stanovená zákonem č. 9/91 a sporným opatřením byla udělena jednostranně italskými orgány na základě široké diskreční pravomoci, jež charakterizuje zákonodárnou činnost.

46 Rovněž jsou nepodložené argumenty, podle kterých změna doby platnosti sazby Terni měla základ v pravidlech soukromého práva týkajícího se nadměrné ceny pozdějších plnění ze smlouvy, neboť uvedená pravidla se nevztahují na vyvlastnění z důvodu veřejného užitku. Komise rovněž uvádí, že i kdybychom vyvlastnění přirovnali k jednoduchému smluvnímu úkonu, bylo by třeba kvalifikovat závazek společnosti Terni převést na společnost ENEL koncese na vodní elektrárny s odpovídajícími zařízeními jako „bezprostřední“ plnění, a nikoli jako pokračující plnění, jehož cena by se mohla po uplynutí určitého času stát příliš vysokou. Mimoto prodloužení koncesí na vodní elektrárny nelze kvalifikovat jako „mimořádnou a nepředvídatelnou“ událost.

Závěry Tribunálu

47 Podle ustálené judikatury vyžaduje kvalifikace jako „podpora“ ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, aby byly splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení (viz rozsudky ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, zvaný „Tubemeuse“, C‑142/87, Recueil, s. I‑959, bod 25, a ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. Ufex a další, C‑341/06 P a C‑342/06 P, Sb. rozh. s. I‑4777, bod 121).

48 Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé tento zásah musí být takový, že ovlivňuje obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí svého příjemce zvýhodnit. Začtvrté musí narušit nebo hrozit narušením hospodářské soutěže (rozsudky Soudního dvora ze dne 30. března 2006, Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti, C‑451/03, Sb. rozh. s. I‑2941, bod 56, a Chronopost a La Poste v. Ufex a další, bod 47 výše, bod 122).

49 Je třeba připomenout, že různé formy opatření, která snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a která se v tomto ohledu podobají dotaci, představují zvýhodnění ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES (rozsudky Soudního dvora ze dne 29. června 1999, DM Transport, C‑256/97, Recueil. s. I‑3913, bod 19, a ze dne 14. září 2004, Španělsko v. Komise, C‑276/02, Sb. rozh. s. I‑8091, bod 24), jako zejména poskytnutí majetku nebo služeb za zvýhodněných podmínek (viz rozsudek Tribunálu ze dne 16. září 2004, Valmont v. Komise, T‑274/01, Sb. rozh. s. II‑3145, bod 44, a citovaná judikatura).

50 Italská republika tvrdí, že sporné opatření nelze kvalifikovat jako státní podporu, neboť není splněna podmínka zvýhodnění příjemce, protože dané opatření má čistě povahu náhrady.

51 Je nesporné, že některé formy náhrad poskytnuté podnikům nepředstavují podporu.

52 Soudní dvůr v rozsudku ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, Recueil, s. 5515, body 23 a 24) uvedl, že veřejné podpory představující opatření veřejného orgánu zvýhodňující určité podniky nebo určité produkty, mají zásadně jinou právní povahu než náhrada škody, kterou by případně musely vnitrostátní orgány vyplatit jednotlivcům jako náhradu za újmu, kterou jim způsobily, a že uvedená náhrada škody tedy nepředstavuje podporu ve smyslu článků 87 ES a 88 ES.

53 Soudní dvůr rovněž uvedl, že veřejné dotace, které jsou poskytnuté podnikům výslovně pověřeným plněním povinností veřejné služby za účelem kompenzace nákladů vynaložených na plnění uvedených povinností a které splňují určité podmínky, nespadají do působnosti čl. 87 odst. 1 ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00, Recueil, s. I‑7747, bod 94).

54 Komise uvádí, že náhrada poskytnutá státem za vyvlastnění aktiv obecně nepředstavuje státní podporu (bod 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

55 Sporné opatření sestává z prodloužení prvního opatření, jímž byla společnosti Terni poskytnuta preferenční sazba použitelná na dodávky elektřiny, a to z titulu náhrady za zestátnění části této společnosti čítající vodní elektrárny v roce 1962.

56 Článek 6 výnosu č. 1165/63, jež vymezuje danou náhradu, zní takto:

„Společnost ENEL dodá společnosti Terni […] 1 025 000 000 kWh (jednu miliardu dvacet pět milionů) ročně, o výkonu 170 000 kW (sto sedmdesát tisíc), tedy množství elektrické energie spotřebované společností Terni v roce 1961 […] pro činnosti nezahrnuté mezi činnostmi uvedenými v článku 1 zákona č. 1643[/62], a 595 000 000 kWh (pětiset devadesát pět milionů) ročně, o průměrném výkonu 100 000 kW (sto tisíc) pro činnosti vykonávané k datu vstupu zákona č. 1643[/62] v platnost.

Uvedené dodávky se uskuteční do 31. prosince 1992 v odběrných bodech nacházejících se v provozovnách společnosti Terni určených společnou dohodou stran“.

57 Toto stanovené množství elektrické energie mělo být dodáno za preferenční sazbu určenou v článku 7 výnosu č. 1165/63 takto:

„Za dodávku 1 025 000 000 kWh […] ročně se cena za kWh určí v závislosti na průměrné interní transferové ceně uplatňované v období 1959‑1961 částí společnosti Terni činnou v odvětví výroby elektřiny […] vůči provozovnám společnosti činným v jiných odvětvích.

Za množství elektrické energie spotřebované společností Terni […] a přesahující 1 025 000 000 kWh […] ročně, až do 595 000 000 kWh […] ročně, se cena stanovená v předchozím pododstavci zvyšuje o 0,45 [italské] liry za kWh.“

58 Zdá se tedy, že opatření, jehož adresátem byla společnost Terni, vychází ze tří činitelů: množství elektřiny, její cena a doba platnosti preferenčního režimu.

59 Komise má za to, že původní opatření představuje náhradu, která byla přiměřená, a že sazba Terni příjemcům neposkytla žádnou výhodu po celou dobu platnosti stanovenou uvedeným opatřením, tedy až do roku 1992. S odkazem na doslovné znění článku 6 výnosu č. 1165/63 a na jasně stanovenou dobu pro uplatňování uvedené sazby v délce 30 let, Komise tvrdí, že její prodloužení nelze považovat za nedílnou součást náhrady a činí závěr, že daná sazba poskytnutá v souladu s ustanovením čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/05 ode dne 1. ledna 2005 představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES (body 78, 79, 94 a 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

60 Italská republika tvrdí, že napadené rozhodnutí se zakládá na nesprávném posouzení, které Komise provedla ohledně skutečné povahy a funkce náhrady stanovené právní úpravou týkající se zestátnění společnosti Terni. Cílem uvedené právní úpravy bylo poskytnout společnosti Terni náhradu za vyvlastnění v roce 1962, jež bylo v kontextu obecného režimu samovýrobců výjimkou a týkalo se nejen různých zařízení, ale také práv na výrobu elektrické energie plynoucích z koncese na vodní elektrárny.

61 Tato situace podle Italské republiky vysvětluje přijetí zvláštního mechanismu náhrad ze strany vnitrostátního zákonodárce, jež měl společnosti Terni umožnit zásobování elektrickou energií za podobných hospodářských podmínek, z jakých by měla prospěch, pokud by k vyvlastnění nedošlo, a to po dobu zohledňující dobu platnosti koncese.

62 Zaprvé uvádí, že stanovením data 31. prosince 1992 pro uplynutí platnosti sazby Terni se vnitrostátní zákonodárce rozhodl srovnat dobu planosti uvedené sazby s dobou platnosti koncesí na vodní elektrárny v držení nevyvlastněných samovýrobců, a zavedl tak vztah přímé úměry mezi uvedenými dvěma prvky. Tvrdí, že dvě prodloužení platnosti sazby Terni jsou odůvodněna skutečností, že legislativní ustanovení, která zajisté nebyla předvídatelná v okamžiku stanovení původní náhrady, prodloužila dobu platnosti koncesí samovýrobců, přičemž daná doba platnosti byla parametrem pro náhradu příslušející společnosti Terni. Uvedená dvě opatření o prodloužení, která nepředstavovala revizi úměrnosti původního mechanismu náhrad, představují právě uplatnění uvedené úměrnosti.

63 Je však třeba zdůraznit, že tento spor spadá do kontextu zestátnění odvětví elektrické energie v Itálii na základě článku 43 italské ústavy, přičemž právním nástrojem pro jeho provedení je zákon č. 1643/62 doplněný výnosem č. 1165/63.

64 Právě na posledně uvedené texty je třeba odkázat za účelem pochopení dotčeného zestátnění ve všech jeho ohledech, včetně zákonem vyžadované náhrady v uvedené situaci převodu majetku na základě jednostranného rozhodnutí státu.

65 Ze zcela jednoznačného znění článku 6 výnosu č. 1165/63 přitom vyplývá, že sazba Terni byla poskytnuta jako náhrada po jasně určené období, bez možnosti prodloužení. Tentýž článek stanoví, že dodávky elektřiny společnosti Terni „se uskuteční do 31. prosince 1992“, přičemž uvedení přesného data a priori vylučuje jakékoli problémy s výkladem časové působnosti ustanovení.

66 Mimoto Italská republika neuvedla žádné ustanovení zákona č. 1643/62 či výnosu č. 1165/63, které by stanovilo revizi doby platnosti sazby Terni s možným prodloužením této doby nad stanovené konečné datum. Naopak je třeba poznamenat, že možnost revize ceny dodávek elektřiny společnosti Terni byla vnitrostátním zákonodárcem výslovně stanovena v článku 8 výnosu č. 1165/63.

67 Italská republika zdůrazňuje, že datum uplynutí platnosti koncesí na vodní elektrárny samovýrobců vnitrostátní zákonodárce zohlednil v okamžiku zestátnění, když ve výnosu č. 1165/63 určil datum 31. prosince 1992, a tvrdí, že neexistence výslovného ustanovení ohledně možnosti revize doby platnosti sazby Terni v závislosti na době platnosti koncesí je vysvětlena tím, že obnovení koncesí bylo pro téhož zákonodárce v téže době „zajisté nepředvídatelnou“ událostí.

68 Je třeba uvést, že původní stanovení doby platnosti koncesí již samo o sobě vznášelo otázku ohledně budoucnosti těchto koncesí po uplynutí jejich platnosti a jejich zachování prostřednictvím prodloužení na základě zákona nebo výběrového řízení bylo předvídatelnou možností, a nikoli „zajisté nepředvídatelnou“ událostí. Ze spisu vyplývá, že neexistence výslovného ustanovení ve vnitrostátní právní úpravě ohledně možnosti revize doby platnosti sazby Terni se zdá být prostým důsledkem rozhodnutí zákonodárce poskytnout společnosti Terni náhradu v podobě preferenční sazby pro dodávky elektřiny po jasně určené období, stanovené s konečnou platností v okamžiku zestátnění.

69 Je třeba dodat, že právní úprava týkající se prodloužení platnosti koncesí na vodní elektrárny přijatá po zákoně č. 1643/62 a výnosu č. 1165/63 protiřečí výkladu uvedených předpisů obhajovanému Italskou republikou, podle kterého posledně uvedené předpisy spojovaly dobu platnosti sazby Terni prostřednictvím dynamického a implicitního odkazu s dobou platnosti koncesí na vodní elektrárny samovýrobců, takže prodloužení platnosti koncesí znamená automaticky prodloužení platnosti dané sazby.

70 Tento výklad naráží již na skutečnost, že prodloužení platnosti sazby Terni, jež vůbec nejsou automatická, vyžadují legislativní zásah směřující k pozměnění náhrady původně stanovené výnosem č. 1165/63.

71 První prodloužení platnosti sazby Terni vyplývá z čl. 20 odst. 4 zákona č. 9/91, který prodloužil rovněž platnost stávajících koncesí na vodní elektrárny do roku 2001. Tento zákon nelze zestručnit na pouhé současné prodloužení doby platnosti sazby Terni a doby platnosti koncesí na vodní elektrárny samovýrobců do roku 2001, neboť má dvojí cíl, a to nejen prodloužení platnosti sazby Terni, ale také odstranění dané sazby do konce roku 2007 (viz bod 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí), tedy k pozdějšímu datu a nezávisle na datu uplynutí platnosti stávajících koncesí na vodní elektrárny. Tyto dvě skutečnosti nelze oddělit a ve skutečnosti prokazují autonomii otázky doby platnosti uvedené sazby ve vztahu k situaci samovýrobců.

72 Toto odlišení údělu společností ex-Terni od samovýrobců potvrzuje skutečnost, že italské orgány v roce 1999 zasáhly pouze za účelem obnovení platnosti stávajících koncesí na vodní elektrárny do roku 2010.

73 Druhé prodloužení platnosti sazby Terni vyplývá z čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/05, jež stanoví:

„Za účelem „umožnění rozvoje a restrukturalizace výroby dotčených podniků se uplatňování sazebních podmínek výhodných pro dodavatele elektrické energie uvedených v čl. 1 odst. 1 [písm. ] c) legislativního nařízení č. 25 ze dne 18. února 2003, po změnách přeměněného v zákon […] č. 83 ze dne 17. dubna 2003, prodlužuje na celý rok 2010 za sazebních podmínek použitelných ke dni 31. prosince 2004“.

74 Uvedené ustanovení neodkazuje na koncese na vodní elektrárny, ani neobsahuje žádnou indikaci umožňující domnívat se, že zákonodárce měl v úmyslu sladit dobu platnosti sazby Terni s dobou platnosti uvedených koncesí.

75 Naopak z téhož ustanovení vyplývá, že sazba Terni je pouze jednou z výhodných sazebních podmínek, jejichž prodloužení má za cíl „umožnění rozvoje a restrukturalizaci výroby dotčených podniků“. V bodě 67 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který shrnuje připomínky italských orgánů přednesená v rámci formálního vyšetřovacího řízení, se uvádí, že italské orgány zdůrazňují, že „sporné prodloužení platnosti sazby stanovené v paragrafu [čl. ] 11 odst. 11 zákona č. 80/2005 je spojeno s rozsáhlým programem investic, které společnost ThyssenKrupp realizuje v průmyslové oblasti Terni-Narni“ a že „[p]odle tohoto akčního plánu bude v této oblasti vybudována nová kapacita na výrobu elektrické energie“. Poznamenává, že „[s]azba je […] dočasné řešení, dokud nebude tato výrobní kapacita vybudována, a její zrušení by ohrozilo investice, které se v současnosti již realizují“.

76 Jak je uvedeno v bodě 61 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který se týká „politických důvodů druhého prodloužení“, italské orgány tvrdily následující:

„[S]sazba je nezbytná k zajištění rovných podmínek mezi společnostmi s vysokou spotřebou energie působícími v Itálii a jejich konkurenty v [Evropské unii], kteří rovněž využívají snížených cen energie (na základě sazby nebo smlouvy), až do dokončení probíhajících infrastrukturních projektů v oblasti výroby a přenosu elektrické energie. Pokud by byla sazba zrušena, dotyčné společnosti by přesunuly své činnosti mimo [Unii]. To by nevyhnutelně vedlo k průmyslové krizi a ztrátám velkého počtu pracovních míst v postižených oblastech. Proto by se podle názoru [Italské republiky] prodloužení platnosti sazby mělo považovat za přechodné řešení.“

77 Nejde tedy o otázku opatření, které je legálním pokračováním náhrad ve prospěch společnosti Terni po zestátnění její části čítající vodní elektrárny v roce 1962.

78 Zadruhé Italská republika v replice upřesnila, že doba platnosti režimu preferenčních sazeb byla sladěna se „zbývající“ dobou platnosti koncese společnosti Terni, a uvedla že „klíčovým bodem nebylo ani tak ověřit, zda existuje vztah mezi mechanismem náhrad stanoveným pro společnosti Terni a koncesemi ostatních samovýrobců, ale spíše přezkoumat, zda by se zákony o prodloužení na společnost Terni vztahovaly, pokud by posledně jmenovaná nebyla podle obecného pravidla předmětem vyvlastnění zařízení a koncese“.

79 Podle ní není pochyb o tom, že ustanovení o prodloužení (tedy článek 24 zákona č. 9/91 a čl. 12 odst. 7 nařízení č. 79/99) by se týkala rovněž koncesí, jejichž držitelem byla společnost Terni „pokud by je tato společnost měla nadále v držení“ a je zjevné, že zabránit společnostem ex-Terni využít daných prodloužení by znamenalo ukončit postavení virtuálního samovýrobce, které by i podle Komise bylo přiměřené vůči uvedeným společnostem zachovat.

80 Je však třeba konstatovat, že důvody uvedené Italskou republikou směřují k výkladu mechanismu náhrad zavedeného článkem 6 výnosu č. 1165/63 spočívajícímu na postulátu, jež pomíjí situaci vyvlastnění, která stojí na počátku sporu, a debatu o dosahu uvedeného mechanismu.

81 Je možné, že kdyby část společnosti Terni čítající vodní elektrárny nebyla zestátněna, byla by koncese dané společnosti obnovena jako koncese ostatních samovýrobců. Je také možné, že by v takovém případě nevyvstala otázka náhrady pro společnost Terni ve formě preferenční sazby za dodávky elektřiny.

82 Nic to však nemění na tom, že se jedná o čistě hypotetické úvahy směřující k obejití překážky časového limitu platnosti sazby Terni velmi jasně stanoveného v článku 6 výnosu č. 1165/63 a že tyto úvahy musí být odmítnuty.

83 Italská republika také tvrdí, že Komise pochybuje o tom, že účelem předpisů o prodloužení platnosti sazby Terni bylo doplnit náhradu původně stanovenou v článku 6 výnosu č. 1165/63, zatímco podle judikatury je ke kvalifikaci opatření jako státní podpory třeba posoudit pouze skutečný nebo potenciální účinek.

84 Je však třeba uvést, že Komise v bodě 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně uvedla, že nemůže být pochyb, že dodávky elektrické energie za nižší ceny v porovnání s běžnou sazbou za elektrickou energii představují pro příjemce jednoznačnou hospodářskou výhodu, jelikož to snižuje jejich výrobní náklady a posiluje jejich konkurenční postavení.

85 Odkaz na skutečný účel sporného opatření je součástí diskuze o přesné působnosti mechanismu náhrad stanoveného v článku 6 výnosu č. 1165/63, neboť Italská republika tvrdí, že dané opatření je legálním pokračováním náhrad ve prospěch společnosti Terni po zestátnění její části čítající vodní elektrárny v roce 1962.

86 Tomuto tvrzení odporuje jak znění čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/05, jež prodloužil platnost sazby Terni do roku 2010, tak prohlášení italských orgánů během správního řízení shrnutým v bodech 61 a 67 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož plyne, že sporné prodloužení platnosti sazby Terni ve skutečnosti představuje protiplnění za rozsáhlý investiční program společnosti ThyssenKrupp v průmyslové oblasti Terni-Narni.

87 Zatřetí Italská republika tvrdí, že obě prodloužení z roku 1991 a 2005 představují rovněž uplatnění zásady společné smluvnímu právu členských států, podle které je v pokračujících právních vztazích třeba zohlednit narušení smluvní rovnováhy, jež nebylo způsobeno běžným rizikem, které strany převzaly v okamžiku uzavření smlouvy, ale v důsledku události, k níž došlo později, a která v okamžiku uzavření smlouvy nebyla předvídána, ani ji nebylo možné předvídat, tedy v důsledku přijetí legislativních ustanovení prodlužujících dobu platnosti koncesí na vodní elektrárny samovýrobců.

88 Kromě odkazu na zásadu dobré víry a zásadu ekvity Italská republika dodává, že zásada uvedená v bodě 87 výše byla kodifikována v tzv. „hardship“ doložce předvídané zásadami týkajícími se mezinárodních obchodních smluv, jakož i evropského smluvního práva, vypracovanými Komisí pro evropské smluvní právo.

89 Tato argumentace musí být odmítnuta, neboť se zakládá na nesprávném předpokladu, tedy na srovnání zestátnění různých aktiv, jež vyžaduje náhradu, s jednoduchým smluvním úkonem.

90 Je totiž třeba připomenout, že tento spor spadá do kontextu zestátnění odvětví elektrické energie v Itálii na základě článku 43 italské ústavy, který stanoví, že „[p]ro účely veřejného zájmu může zákon prostřednictvím vyvlastnění za náhradu od počátku vyhradit, nebo převést na stát, veřejnoprávní organizace či společenství zaměstnanců nebo uživatelů vlastnictví určitých podniků nebo kategorií podniků působících v oblasti základních veřejných služeb, nebo zdrojů energie, nebo v situaci monopolního postavení, které podléhají základnímu veřejnému zájmu“.

91 Právním nástrojem pro provedení zestátnění je výhradně zákon č. 1643/62, doplněný výnosem č. 1165/63.

92 O převodu majetku tedy rozhoduje jednostranně stát ve veřejném zájmu a k pochopení dotčeného zestátnění ve všech jeho rozměrech, včetně zákonem stanovené náhrady v takové situaci, je třeba odkázat na ustanovení uvedeného zákona a uvedeného výnosu.

93 Italská republika nijak neprokázala použitelnost pravidel či zásad upravujících smluvní vztahy na danou situaci. Skutečnost, že výnos č. 1165/63 stanovil zvláštní mechanismus náhrad ve formě preferenční sazby za dodávky elektřiny po dobu 30 let, nemůže být základem pro srovnání situace v projednávané věci se situací pokračujícího smluvního vztahu, které provedla Italská republika.

94 V každém případě i kdybychom takové srovnání mohli připustit, nelze přijmout argumentaci odůvodňující sporné opatření existencí zásad umožňujících znovu nastolit rovnováhu v pokračujícím smluvním vztahu údajně narušenou v důsledku události nepředvídané a nepředvídatelné v okamžiku uzavření dohody.

95 Kromě toho, že převod aktiv společnosti Terni na společnost ENEL byl proveden v plném rozsahu krátce po přijetí výnosu č. 1165/63, a musí být tedy považován za plnění „bezprostřední“, a nikoli za „pokračující“, nelze prodloužení koncesí samovýrobců na vodní elektrárny kvalifikovat jako „nepředvídatelnou“ událost.

96 Je třeba připomenout, že původní stanovení doby platnosti koncesí již samo o sobě vznášelo otázku ohledně budoucnosti těchto koncesí po uplynutí jejich platnosti a jejich zachování prostřednictvím prodloužení na základě zákona nebo výběrového řízení představovalo tudíž událost naprosto předvídatelnou, a nikoli nepředvídatelnou. Přijetí ustanovení o prodloužení koncesí na vodní elektrárny samovýrobců v letech 1991, 1999 a 2005 ji potvrdilo a posteriori.

97 Z výše uvedených úvah vyplývá, že žalobní důvod zpochybňující kvalifikaci sporného opatření jako státní podpory a vycházející ze skutečnosti, že sporné opatření mělo povahu náhrady, musí být zamítnut.

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení podstatných procesních náležitostí, z porušení zásady kontradiktornosti a z porušení zásady ochrany legitimního očekávání

Argumenty účastnic řízení

98 Italská republika tvrdí, že na výslovnou žádost Komise jí poskytla studii srovnávající účetní hodnotu vyvlastněného majetku a hodnotu výhod poskytnutých v průběhu let prostřednictvím sazby Terni a že daná studie prokázala neexistenci nadměrné náhrady.

99 Komise přitom měla v napadeném rozhodnutí za to, že daná studie je neopodstatněná, neboť přiměřenost mechanismu náhrad mohla být posouzena pouze ex ante, tedy v okamžiku vyvlastnění. Komise tedy přezkoumala obsah studie pouze podpůrně a dospěla k závěru, že závěry studie jsou mylné.

100 Italská republika tvrdí, že tato změna v postoji Komise ohledně užitečnosti posouzení ex post přiměřenosti mechanismu náhrad měla daný orgán vést ke znovuotevření kontradiktorní diskuze a k navržení odlišné analytické perspektivy či dokonce k přijetí alternativních návrhů ze strany Italské republiky, což Komise neučinila. Pokud by Komise jednala uvedeným způsobem, Italská republika by zajisté mohla uplatnit argumenty formulované v prvním žalobním důvodu.

101 Dodává, že pokud by Komise před přijetím napadeného rozhodnutí projevila změnu postoje nebo své pochybnosti ohledně způsobu posouzení navrhovaného dotčenou studií, mohla by se dovolávat skutečnosti, že pokud uvedený orgán možná podhodnotil zvýhodněnou sazbu společnosti Terni, podhodnotil rovněž hospodářskou oběť dané společnosti a omezil ji na hodnotu zařízení, aniž jako samostatný předmět hodnocení posoudil vyvlastněné právo, tedy výrobní koncesi.

102 Tato procesní vada stihla dokonce meritorní posouzení dotčené studie provedené Komisí.

103 Italská republika v replice zdůraznila přinejmenším rozporuplné jednání Komise, a uvedla, že při zadávání dotčené studie pro účely posouzení případné existence nadměrné náhrady, vzbudila Komise u italských orgánů legitimní očekávání, že výsledky dané studie budou určitým způsobem zohledněny v napadeném rozhodnutí. Komise se tím, že studii prohlásila v každém případě za irelevantní, že krom toho uvedla dané posouzení pouze v napadeném rozhodnutí a že obsah uvedené studie posoudila pouze podpůrně, porušila uvedené legitimní očekávání vyvolané žádostí o informace vyjádřené v dopise ze dne 20. února 2007.

104 Komise tvrdí, že v průběhu řízení nikdy Italské republice nenaznačila, že posoudí ex post přiměřenost sazby Terni, aniž by přezkoumala, zda by prodloužení dané sazby stanovené sporným opatřením mohlo být odůvodněno z titulu náhrady za vyvlastnění, jež společnost Terni utrpěla v roce 1962, což je potvrzeno skutečností, že italské orgány a orgány společností ex-Terni v průběhu řízení skutečně uplatnily argumenty rozvinuté v rámci prvního žalobního důvodu pro účely prokázání, že uvedené prodloužení musí být považováno za nedílnou součást kritéria stanoveného ex ante výnosem č. 1165/63 k odškodnění společnosti Terni.

105 Tvrdí, že v rozsahu, v jakém italské orgány skutečně předložily dotčené argumenty v průběhu správního řízení a v jakém jsou dané argumenty beztoho neopodstatněné, jak prokazuje analýza prvního žalobního důvodu, nemůže mít údajné porušení práva na obhajobu dovolávané Italskou republikou žádný vliv na platnost napadeného rozhodnutí.

106 Tento závěr nemůže být zpochybněn tvrzením Italské republiky, podle kterého, pokud by věděla o námitkách Komise vůči dotčené studii, „mohla by rovněž uplatnit své pochybnosti“. Podle Komise je totiž zjevné, že vzhledem k tomu, že studie byla přezkoumána pouze podpůrně, případné pochybnosti Italské republiky ohledně její důvěryhodnosti by v žádném případě nemohly mít žádný vliv na hlavní posouzení, na kterém je založeno napadené rozhodnutí. Mimoto italské orgány nijak neprokázaly, že by věcné posouzení dotčené studie provedené Komisí bylo stiženo nějakou skutkovou či právní vadou.

107 Komise konečně tvrdí, že námitky vycházející z jejího údajně rozporuplného přístupu a z porušení zásady ochrany legitimního očekávání musí být prohlášeny za nepřípustné, protože se objevují poprvé až v replice, čímž je porušen čl. 48 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu. V každém případě nelze ve skutečnosti, že Komise přezkoumala studii italských orgánů pouze podpůrně, zjistit žádnou kontradikci či porušení uvedené zásady. Komise konečně připomíná, že z ustálené judikatury vyplývá, že k porušení zásady ochrany legitimního očekávání dojde pouze, pokud správní orgán poskytl dotčeným osobám „konkrétní ujištění“, což zcela zjevně není případ v projednávané věci.

Závěry Tribunálu

108 Je třeba připomenout, že Komise dopisem ze dne 19. července 2006 informovala Italskou republiku o svém rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 ES a že při zveřejnění uvedeného rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie vyzvala dotčené třetí osoby, aby předložily připomínky ke spornému opatření.

109 Komise v dopisu ze dne 20. února 2007 konstatovala, že další informace jsou „nezbytné k dosažení závěru“, a požádala Italskou republiku, aby jí poskytla zejména informace umožňující objektivně porovnat hodnotu vyvlastněných aktiv s hodnotou výhody poskytnuté prostřednictvím sazby Terni od počátku uvedeného režimu do roku 2010, s aktualizací dotčených hodnot.

110 V odpovědi na uvedenou žádost Italská republika v dubnu 2007 předala Komisi studii provedenou na žádost společností ex-Terni nezávislým poradcem, jež uvádí, že celková hodnota výhody poskytnuté prostřednictvím sazby Terni je nižší než účetní hodnota (aktualizovaná v roce 2006) majetku vyvlastněného z důvodu zestátnění, a konstatuje tedy neexistenci nadměrné náhrady.

111 Z bodů 82 a 83 napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise měla za to, že daná studie je neopodstatněná, neboť jakoukoli analýzu přiměřenosti mechanismu náhrad bylo třeba provést ex ante, tedy v okamžiku vyvlastnění. V souladu s tímto přístupem Komise dospěla k závěru, že až do uplynutí platnosti původního kompenzačního sazebního opatření, a pouze do daného data, neměli příjemci žádnou výhodu, přičemž tento závěr nemohl být zpochybněn výpočty zisků a ztrát, zvláště když byly provedeny a posteriori.

112 Komise podpůrně meritorně přezkoumala studii předloženou italskými orgány a dospěla k závěru, že studie byla provedena nepřesně a nesprávně, neboť systematicky podhodnocovala výhody poskytnuté společnostem ex-Terni a pravděpodobně nadhodnocovala hodnotu vyvlastněných aktiv (body 87 až 90 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

113 Zaprvé nelze přijmout tvrzení Italské republiky uvedené v bodech 101 až 103 výše vycházející z toho, že Komise nedodržela zásady kontradiktornosti, čímž bylo údajně stiženo její posouzení studie předložené italskými orgány týkající se hodnoty vyvlastněného majetku.

114 V tomto ohledu je zásada kontradiktornosti, která je základní zásadou práva Unie, součástí práva na obhajobu (viz podobně rozsudek Soudního dvora ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, Sb. roh. s. I‑4951, bod 61). Dodržování práva na obhajobu v každém řízení vedeném vůči osobě, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, je základní zásadou práva Společenství, která musí být zajištěna, i když neexistuje jakákoliv zvláštní právní úprava (rozsudky Soudního dvora ze dne 10. července 1986, Belgie v. Komise, 234/84, Recueil, s. 2263, bod 27, a ze dne 11. listopadu 1987, Francie v. Komise, 259/85, Recueil, s. 4393, bod 12).

115 V oblasti přezkumu veřejných podpor zásada dodržování práva na obhajobu vyžaduje, aby dotčený členský stát mohl užitečně vyjádřit svůj názor k připomínkám předloženým třetími zúčastněnými stranami v souladu s čl. 88 odst. 2 ES, na nichž Komise zamýšlí založit své rozhodnutí, a aby je Komise nemohla vzít v úvahu ve svém rozhodnutí proti tomuto státu, pokud se členský stát nemohl k takovým připomínkám vyjádřit. Avšak k tomu, aby takové porušení práva na obhajobu mělo za následek zrušení, je třeba, aby v případě, že by k uvedené nesrovnalosti nedošlo, řízení mohlo vést k jinému výsledku (rozsudky Soudního dvora Francie v. Komise, bod 114 výše, body 12 a 13, a ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, C‑301/87, Recueil, s. I‑307, body 30 a 31).

116 V projednávané věci postačí konstatovat, že Komisi není nijak vytýkáno, že napadené rozhodnutí založila na připomínkách zúčastněné třetí osoby, ke kterým se Italská republika nemohla vyjádřit. V souladu s požadavky čl. 88 odst. 2 ES a čl. 6 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), Italská republika mohla předložit připomínky k rozhodnutí o zahájení řízení a připomínky zúčastněných stran v této souvislosti jí byly oznámeny, na což odpověděla prostřednictvím dopisu ze dne 22. prosince 2006 (bod 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

117 Je třeba zdůraznit, že v rámci připomínek předložených Komisi během formálního vyšetřovacího řízení Italská republika uvedla, že původní dohoda o sazbě – legitimní náhradě společnosti Terni za vyvlastnění jejích aktiv – ani její pozdější prodloužení nepředstavovala státní podporu. Na podporu tohoto tvrzení Itálie citovala řadu rozsudků Soudního dvora, podle kterých některé formy náhrad vyplacených podnikům nepředstavují podporu, zejména náhrady škody a náhrady za služby obecného hospodářského zájmu (bod 58 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

118 Bod 59 odůvodnění napadeného rozhodnutí zní takto:

„Co se týká povolení státní podpory v případě sazby Terni, [Italská republika] zdůrazňuje, že zákon č. 9/1991, který stanoví první prodloužení platnosti sazby, byl Komisi řádně oznámen a Komisí schválen. Následná prodloužení doby platnosti sazby, která doprovázejí prodloužení koncesí pro vodní elektrárny ve prospěch výrobců elektrické energie, sledují stejnou logiku, jež nebyla Komisí nikdy zpochybněna. Proto by podle názoru [Italské republiky] měla být sazba Terni považována za stávající opatření, které nepředstavuje podporu.“

119 Italská republika tedy v průběhu formálního vyšetřovacího řízení jasně uplatnila svůj názor na kompenzační povahu sporného opatření, který odpovídá prvnímu důvodu směřujícímu ke zrušení uplatněnému v žalobě. Přitom právě v tomto ohledu Komise dospěla k závěru, že sporné opatření představovalo státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

120 V rozsahu, v jakém měla Komise právem za to, že prodloužení preferenční sazby poskytnuté v roce 2005 sporným opatřením nebylo nedílnou součástí náhrady náležející společnosti Terni za vyvlastnění utrpěné v roce 1962, a v jakém dospěla k závěru, že preferenční sazba stanovená pro společnosti ex-Terni ode dne 1. ledna 2005 představovala státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES (viz bod 97 výše), nemůže mít údajné porušení práva na obhajobu v žádném případě vliv na platnost napadeného rozhodnutí.

121 Mimoto námitka Italské republiky opomíjí předmět formálního vyšetřovacího řízení a vychází z nesprávného výkladu dopisu Komise ze dne 20. února 2007 obsahujícího žádost o informace.

122 Komise skutečně považovala za nezbytné získat informace týkající se účetní hodnoty majetku převedeného na stát v okamžiku zestátnění. Nejednalo se však o jediný předmět žádosti o informace obsažené v dopise ze dne 20. února 2007, jež je třeba vnímat v kontextu formálního vyšetřovacího řízení a jeho cílů, tedy umožnit zúčastněným stranám být vyslechnuty a umožnit Komisi zcela se seznámit se všemi okolnostmi věci před přijetím rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 20. března 1984, Německo v. Komise, 84/82, Recueil, s. 1451, bod 13).

123 Formální vyšetřovací řízení nemůže mít jiný účel, než výše popsaný, a zejména nemůže mít za účel rozhodovat s konečnou platností o některých skutečnostech vyplývajících ze spisu před přijetím konečného rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba připomenout, že z žádného ustanovení týkajícího se státních podpor ani z judikatury nevyplývá, že by Komise byla povinna vyslechnout příjemce státních prostředků ke svému právnímu posouzení dotčeného opatření nebo že je povinna informovat dotčený členský stát a – a fortiori příjemce podpory – o svém stanovisku před přijetím rozhodnutí, pokud zúčastněné strany a členský stát byly vyzvány k předložení svých připomínek (rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, Technische Glaswerke Ilmenau v. Komise, T‑198/01, Sb. rozh. s. II‑2717, bod 198).

124 Tvrzení Italské republiky ohledně „změny postoje“ Komise vychází z nesprávného výkladu dopisu ze dne 20. února 2007, z něhož nevyplývá, že Komise při řešení otázky kvalifikace prodloužení platnosti sazby Terni jako státní podpory považovala za rozhodující prokázání skutečnosti, že (aktualizovaná) hodnota dané náhrady byla stejná nebo nižší než hodnota vyvlastněného majetku.

125 Komise v žádném případě nikdy Italské republice ani společnostem ex-Terni nenaznačila, že posoudí přiměřenost ex post sazby Terni, aniž by přezkoumala, zda prodloužení dané sazby prostřednictvím sporného opatření mohlo být odůvodněno z titulu náhrady za vyvlastnění utrpěné společností Terni v roce 1962.

126 Zadruhé Italská republika zdůraznila údajně rozporuplné jednání Komise, a tvrdila, že požadavkem na vypracování dotčené studie pro účely posouzení případné existence nadměrné náhrady, Komise u italských orgánů vzbudila legitimní očekávání ohledně skutečnosti, že „výsledky dané studie budou určitým způsobem zohledněny v napadeném rozhodnutí“. Komise se tím, že studii prohlásila v každém případě za irelevantní, že krom toho uvedla dané posouzení pouze v napadeném rozhodnutí a že obsah uvedené studie posoudila pouze podpůrně, porušila uvedené legitimní očekávání vyvolané žádostí o informace vyjádřené v dopise ze dne 20. února 2007.

127 Pokud jde o tvrzení o rozporuplnosti jednání Komise, patří do argumentace týkající se žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady kontradiktornosti a práv na obhajobu Italské republiky, který musí být zamítnut jako neopodstatněný.

128 Pokud jde o tvrzení o porušení zásady ochrany legitimního očekávání, Komise považuje žalobní důvod za nepřípustný na základě porušení čl. 48 odst. 2 jednacího řádu, jež stanoví, že nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.

129 Je nesporné, že Italská republika uplatnila poprvé až v replice porušení zásady ochrany legitimního očekávání na základě dopisu ze dne 20. února 2007 obsahujícího žádost o informace, přičemž tato skutečnost byla uvedena a diskutována účastníky řízení v žalobě a žalobní odpovědi.

130 Z toho vyplývá, že dotčený žalobní důvod musí být prohlášen za nepřípustný.

131 V každém případě musí být uvedený žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný. Jednak dopis ze dne 20. února 2007 neobsahuje žádné konkrétní ujištění ze strany správního orgánu, což je podmínka nezbytá pro platné dovolání se porušení zásady ochrany legitimního očekávání (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise, C‑182/03 a C‑217/03, Sb. rozh. s. I‑5479, bod 147, a rozsudek Tribunálu ze dne 23. října 2002, Diputación Foral de Álava a další v. Komise, T‑346/99 až T‑348/99, Recueil, s. II‑4259, bod 93), ohledně skutečnosti, že výsledky studie vyžádané v daném dopise budou „určitým způsobem posouzeny v napadeném rozhodnutí“. A jednak Komise uvedené výsledky v napadeném rozhodnutí skutečně zohlednila a přezkoumala, ačkoli byla analýza provedena podpůrně.

132 Za těchto okolností musí být zamítnut žalobní důvod vycházející z porušení podstatných procesních náležitostí z důvodu nedostačujícího šetření a z porušení zásady kontradiktornosti, neboť bylo zjištěno, že tvrzení o nedostačujícím šetření není samostatným žalobním důvodem, ale ve skutečnosti patří do argumentace týkající se porušení výše uvedené zásady.

133 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta.

K nákladům řízení

134 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Italská republika neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (pátý senát)

rozhodl takto:

1) Žaloba se zamítá.

2) Italské republice se ukládá náhrada nákladů řízení.

Vilaras

Prek

Ciucă

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 1. července 2010.

Podpisy.

* Jednací jazyk: italština.