Věc C-484/08

Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid

v.

Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios (Ausbanc)

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal Supremo)

„Směrnice 93/13/EHS – Spotřebitelské smlouvy – Klauzule definující hlavní předmět smlouvy – Soudní přezkum jejich zneužívajícího charakteru – Vynětí – Přísnější ustanovení vnitrostátního práva k zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele“

Shrnutí rozsudku

1.        Sbližování právních předpisů – Zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13

(Směrnice Rady 93/13, čl. 4 odst. 2 a článek 8)

2.        Sbližování právních předpisů – Zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13

(Směrnice Rady 93/13, čl. 4 odst. 2 a článek 8)

3.        Sbližování právních předpisů – Zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13

[Článek 2 ES, čl. 3 odst. 1 písm. g) ES a čl. 4 odst. 1 ES; směrnice Rady 93/13, čl. 4 odst. 2 a článek 8]

1.        Článek 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách stanoví jako celek obecná kritéria pro posuzování zneužívajícího charakteru smluvních klauzulí, na které se vztahují ustanovení směrnice. Obdobně čl. 4 odst. 2 směrnice stanoví pouze způsob a rozsah přezkumu obsahu smluvních klauzulí, které nebyly sjednány individuálně a které definují hlavní plnění smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem. Z toho vyplývá, že klauzule stanovené v tomto čl. 4 odst. 2 spadají do oblasti působnosti směrnice, a že její článek 8 se tudíž vztahuje i na čl. 4 odst. 2.

(viz body 33–35)

2.        Článek 4 odst. 2 a článek 8 směrnice 93/13 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která připouští soudní přezkum zneužívajícího charakteru smluvních klauzulí týkajících se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, i když jsou tyto klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

Vnitrostátní právní úprava tím, že připouští úplný soudní přezkum zneužívajícího charakteru takových klauzulí, jako jsou klauzule uvedené v čl. 4 odst. 2 této směrnice, stanovených na základě smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem služby a spotřebitelem, totiž umožňuje v souladu s článkem 8 směrnice zajistit spotřebiteli vyšší účinnou ochranu, než je ochrana stanovená směrnicí.

(viz body 42–44, výrok 1)

3.        Článek 2 ES, čl. 3 odst. 1 písm. g) ES a čl. 4 odst. 1 ES nebrání výkladu čl. 4 odst. 2 a článku 8 směrnice 93/13 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách, podle kterého členské státy mohou přijmout vnitrostátní právní úpravu, která připouští soudní přezkum zneužívajícího charakteru smluvních klauzulí týkajících se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, i když jsou tyto klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

Pokud jde o článek 2 ES a čl. 4 odst. 1 ES, stačí uvést, že tato ustanovení stanovují cíle a obecné zásady, které musí být uplatňovány ve spojení s příslušnými kapitolami Smlouvy určenými k provádění těchto zásad a cílů. Samy o sobě tudíž nemohou mít za následek vznik jasných a bezpodmínečných právních povinností členských států.

Obdobně ani čl. 3 odst. 1 písm. g) ES nemůže sám ukládat členským státům právní povinnosti. Toto ustanovení se totiž omezuje na uvedení cíle, který však musí být upřesněn v dalších ustanoveních Smlouvy, zejména v ustanoveních týkajících se pravidel hospodářské soutěže.

(viz body 46–47, 49, výrok 2)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

3. června 2010(*)

„Směrnice 93/13/EHS – Spotřebitelské smlouvy – Klauzule definující hlavní předmět smlouvy – Soudní přezkum jejich zneužívajícího charakteru – Vynětí – Přísnější ustanovení vnitrostátního práva k zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele“

Ve věci C‑484/08,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Tribunal Supremo (Španělsko) ze dne 20. října 2008, došlým Soudnímu dvoru dne 10. listopadu 2008, v řízení

Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid

proti

Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios (Ausbanc),

SOUDNÍ DVŮR (první senát),

ve složení A. Tizzano (zpravodaj), předseda senátu a zastupující předseda prvního senátu, E. Levits, C. Toader, M. Ilešič a J.-J. Kasel, soudci,

generální advokátka: V. Trstenjak,

vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 10. září 2009,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid M. Merolou, avvocato, a J. Cadarso Palauem, abogado,

–        za Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios (Ausbanc) J. Rodríguez Teijeiro, procuradora, jakož i L. Pineda Salidem a M. Mateos Ferresem, abogados,

–        za španělskou vládu J. López-Medel Basconesem a M. Muñoz Pérezem, jako zmocněnci,

–        za německou vládu M. Lummou a J. Kemper, jako zmocněnci,

–        za rakouskou vládu E. Riedlem, jako zmocněncem,

–        za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem, H. Almeida a P. Contreiras, jako zmocněnci,

–        za Komisi Evropských společenství E. Gippini Fournierem a W. Wilsem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 29. října 2009,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 2 a článku 8 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, dále jen „směrnice“).

2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid (dále jen „Caja de Madrid“) a Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios (španělské sdružení uživatelů bankovních služeb, dále jen „Ausbanc“) ve věci legality klauzule, kterou Caja de Madrid zavedla v úvěrových smlouvách s variabilní úrokovou sazbou uzavíraných s jejími klienty za účelem koupě bytu.

 Právní rámec

 Právní předpisy Unie

3        Dvanáctý a devatenáctý bod odůvodnění směrnice stanoví:

„vzhledem k tomu, že však za daného stavu věcí vnitrostátní právní předpisy umožňují, aby se uvažovalo pouze o částečné harmonizaci; že zejména tato směrnice se vztahuje pouze na smluvní podmínky [klauzule], které nebyly sjednány individuálně; že členským státům by měla být ponechána možnost, aby s náležitým ohledem na Smlouvu [o EHS] zajistily spotřebitelům vyšší úroveň ochrany prostřednictvím přísnějších vnitrostátních ustanovení, než jsou ustanovení […] směrnice;

[…]

vzhledem k tomu, že pro účely […] směrnice se posouzení nepřiměřeného [zneužívajícího] charakteru nesmí týkat podmínek [klauzulí], které popisují hlavní předmět smlouvy, ani poměru kvalita/cena dodávaného zboží nebo poskytovaných služeb; že hlavní předmět smlouvy a poměr kvalita/cena mohou být nicméně vzaty v úvahu při posuzování přiměřenosti [zneužívajícího charakteru] jiných podmínek [klauzulí]; […]“

4        Článek 3 směrnice stanoví:

„1.      Smluvní podmínka [klauzule], která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou [zneužívající], jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

2.      Podmínka [klauzule] je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky [klauzule], zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou [adhezní smlouvou].

Skutečnost, že některé aspekty podmínky [klauzule] nebo jedna konkrétní podmínka [klauzule] byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu [adhezní smlouvu].

Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka [klauzule] byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz.

3.      Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek [klauzulí], které mohou být pokládány za nepřiměřené [zneužívající].“

5        Článek 4 směrnice zní následovně:

„1.      Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se nepřiměřenost smluvní podmínky [zneužívající charakter smluvní klauzule] s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy [smluvní klauzule] nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.

2.      Posouzení nepřiměřené povahy podmínek [zneužívajícího charakteru klauzulí] se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky [klauzule] sepsány jasným a srozumitelným jazykem.“

6        Článek 8 směrnice stanoví:

„Členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele.“

 Vnitrostátní právní úprava

7        Ochrana spotřebitelů proti zneužívajícím klauzulím byla ve španělském právu zajištěna obecným zákonem 26/1984 o ochraně spotřebitelů a uživatelů (Ley General 26/1984 para la Defensa de los Consumidores y Usuarios) ze dne 19. července 1984 (BOE č. 176 ze dne 24. července 1984).

8        Zákon 26/1984 byl změněn zákonem 7/1998 o obecných smluvních podmínkách (Ley 7/1998 sobre condiciones generales de la contratación) ze dne 13. dubna 1998 (BOE č. 89 ze dne 14. dubna 1998), který do vnitrostátního práva provedl směrnici 93/13.

9        Zákon 7/1998 nicméně čl. 4 odst. 2 do vnitrostátního práva neprovedl.

 Skutkový základ sporu a předběžné otázky

10      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že do úvěrových smluv s variabilní úrokovou sazbou uzavíraných za účelem koupě bytu mezi Caja de Madrid a jejími klienty byla předem začleněna písemná klauzule, na základě které smluvně sjednaná základní úroková sazba, která se periodicky mění podle dohodnutého referenčního indexu, musí být od první úpravy zaokrouhlena o čtvrt procentního bodu nahoru (dále jen „klauzule o zaokrouhlení“).

11      Ausbanc podalo dne 28. července 2000 žalobu, kterou se zejména domáhalo, aby Caja de Madrid vypustila klauzuli o zaokrouhlení z uvedených úvěrových smluv a aby ji nepoužívala ani v budoucích smlouvách. Juzgado de Primera Instancia de Madrid rozsudkem ze dne 11. září 2001 této žalobě vyhověl a konstatoval, že podle vnitrostátních právních předpisů provádějících směrnici byla klauzule o zaokrouhlení zneužívající, a tudíž absolutně neplatná.

12      Caja de Madrid se proti tomuto rozsudku odvolala k Audiencia Provincial de Madrid, který v rozsudku ze dne 10. října 2002 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

13      Proti tomuto rozsudku podala Caja de Madrid dne 27. listopadu 2002 kasační opravný prostředek k Tribunal Supremo.

14      Podle Tribunal Supremo může klauzule o zaokrouhlení představovat podstatnou náležitost smlouvy o bankovním úvěru, jako je smlouva dotčená v původním řízení. Jelikož však čl. 4 odst. 2 směrnice vylučuje, aby se posouzení zneužívajícího charakteru vztahovalo na klauzule týkající se zejména předmětu smlouvy, nemůže být v zásadě posouzen zneužívající charakter takové klauzule, jako je klauzule dotčená v původním řízení.

15      Tribunal Supremo však současně konstatoval, že Španělské království tento čl. 4 odst. 2 neprovedlo do svého vnitrostátního právního řádu a že podle španělských právních předpisů takovému posouzení podléhá celá smlouva.

16      Za těchto podmínek se Tribunal Supremo rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být článek 8 [směrnice] vykládán v tom smyslu, že členský stát může ve svých právních předpisech ve prospěch spotřebitelů zavést přezkum zneužívajícího charakteru klauzulí, které čl. 4 odst. 2 [směrnice] z tohoto přezkumu vylučuje?

2)      Brání z tohoto důvodu čl. 4 odst. 2 ve spojení s článkem 8 [směrnice] členskému státu, aby ve prospěch spotřebitelů ve svém právním řádu zavedl přezkum zneužívajícího charakteru klauzulí týkajících se ‚definice hlavního předmětu smlouvy‘ nebo ‚přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé‘, i když jsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem?

3)      Je s článkem 2 ES, čl. 3 odst. 1 písm. g) ES a čl. 4 odst. 1 ES slučitelný takový výklad článku 8 a čl. 4 odst. 2 [směrnice], který členskému státu umožňuje soudní přezkum zneužívajícího charakteru klauzulí spotřebitelských smluv, které jsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem a které definují hlavní předmět smlouvy nebo přiměřenost ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé?“

  K předběžným otázkám

 K přípustnosti

17      Ausbanc, španělská vláda a Komise Evropských společenství zpochybňují přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce z důvodu, že není užitečná pro vyřešení sporu projednávaného před předkládajícím soudem. V tomto ohledu uvádějí, že se sporná klauzule o zaokrouhlení netýká hlavního předmětu dotčené smlouvy, ale představuje vedlejší ujednání, takže se čl. 4 odst. 2 směrnice na věc v původním řízení nevztahuje.

18      V tomto ohledu je třeba na úvod připomenout, že podle ustálené judikatury je v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, pouze vnitrostátní soud příslušný ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení, jakož i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva. Stejně tak je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci nezbytnost a relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. V důsledku toho, jestliže se položené otázky týkají výkladu práva Unie, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (viz rozsudky ze dne 12. dubna 2005, Keller, C‑145/03, Sb. rozh. s. I‑2529, bod 33, a ze dne 18. července 2007, Lucchini, C‑119/05, Sb. rozh. s. I‑6199, bod 43, jakož i ze dne 11. září 2008, Eckelkamp a další, C‑11/07, Sb. rozh. s. I‑6845, body 27 a 32).

19      Ačkoliv Soudní dvůr rovněž rozhodl, že mu za výjimečných okolností přísluší, aby za účelem ověření své vlastní pravomoci přezkoumal podmínky, za kterých se na něj vnitrostátní soud obrátil (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 16. prosince 1981, Foglia, 244/80, Recueil, s. 3045, bod 21, a ze dne 19. listopadu 2009, Filipiak, C‑314/08, Sb. rozh. s. I-11049, bod 41), je možné odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že ustanovení práva Unie, které je předmětem výkladu Soudního dvora, nelze použít (viz rozsudky ze dne 5. prosince 1996, Reisdorf, C‑85/95, Recueil, s. I‑6257, bod 16, a ze dne 1. října 2009, Woningstichting Sint Servatius, C‑567/07, Sb. rozh. s. I‑9021, bod 43).

20      Tak tomu však v projednávaném případě není.

21      Tribunal Supremo si totiž ve svém předkládacím rozhodnutí položil otázku týkající se rozsahu povinností, které členským státům vyplývají ze směrnice, pokud jde o rozsah soudního přezkumu zneužívajícího charakteru některých smluvních klauzulí, na které se podle Tribunal Supermo vztahuje čl. 4 odst. 2 směrnice.

22      Ačkoli ne všichni zúčastnění sdílejí tento názor Tribunal Supremo, nejeví se – přinejmenším nikoli zjevně – že uvedené ustanovení směrnice nelze v projednávané věci použít.

23      Za těchto okolností je třeba konstatovat, že Soudní dvůr je příslušný rozhodnout o otázkách, které mu položil předkládající soud, a tudíž je třeba prohlásit předběžnou otázku za přípustnou.

 K věci samé

 K první a druhé otázce

24      Podstatou prvních dvou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 4 odst. 2 a článek 8 směrnice brání tomu, aby členský stát ve svém právním řádu ve prospěch spotřebitelů zavedl přezkum zneužívajícího charakteru smluvních klauzulí týkajících se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, i když jsou tyto klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

25      Caja de Madrid tvrdí, že článek 8 směrnice členským státům neumožňuje, aby prostřednictvím prováděcích opatření zavedly nebo v případě neexistence těchto opatření ponechaly v platnosti právní předpisy, které jsou v rozporu s čl. 4 odst. 2 směrnice. Toto ustanovení totiž závazně vymezuje rozsah použití systému ochrany stanoveného směrnicí a vylučuje tak jakoukoliv možnost, aby se od něj členské státy odchýlily, a to i v případě, kdy stanoví pro spotřebitele příznivější vnitrostátní právní předpisy.

26      Naopak ostatní zúčastnění, kteří předložili svá vyjádření, tvrdí, že čl. 4 odst. 2 a článek 8 směrnice takové možnosti nebrání. Domnívají se totiž, že přijetí nebo zachování takových vnitrostátních právních předpisů spadá do práva členských států zavést v oblasti působnosti směrnice přísnější mechanismy na ochranu spotřebitele.

27      Za účelem zodpovězení položených otázek je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury vychází systém ochrany zavedený směrnicí z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací schopnosti, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C‑240/98 až C‑244/98, Recueil, s. I‑4941, bod 25, a ze dne 26. října 2006, Mostaza Claro, C‑168/05, Sb. rozh. s. I‑10421, bod 25).

28      Nicméně, jak je výslovně uvedeno ve dvanáctém bodu odůvodnění směrnice, tato směrnice stanovila pouze částečnou a minimální harmonizaci vnitrostátních právních předpisů týkajících se zneužívajících klauzulí a ponechala členským státům možnost, aby spotřebitelům zajistily vyšší úroveň ochrany, než je ochrana stanovená směrnicí.

29      Článek 8 směrnice tak výslovně stanoví, že členské státy mohou „přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti […] směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele“.

30      Je tedy třeba ověřit, zda se působnost článku 8 směrnice vztahuje na celou oblast upravenou směrnicí, a tudíž na její čl. 4 odst. 2, nebo zda, jak tvrdí Caja de Madrid, je toto ustanovení vyňato z oblasti působnosti uvedeného článku 8.

31      V tomto ohledu je však třeba konstatovat, že čl. 4 odst. 2 směrnice stanoví pouze to, že „posouzení zneužívajícího charakteru“ se netýká klauzulí uvedených v tomto ustanovení, pokud jsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

32      Ze samotného znění čl. 4 odst. 2 směrnice tudíž vyplývá, jak uvedla generální advokátka v bodě 74 svého stanoviska, že toto ustanovení nelze chápat tak, že vymezuje věcnou působnost směrnice. Naopak klauzule uvedené v čl. 4 odst. 2, jež spadají do oblasti působnosti této směrnice, jsou vyňaty z posouzení jejich zneužívajícího charakteru jen v rozsahu, ve kterém má příslušný vnitrostátní soud na základě přezkoumání jednotlivého případu za to, že byly prodávajícím nebo poskytovatelem sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

33      Z judikatury Soudního dvora dále vyplývá, že čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice jako celek stanoví obecná kritéria pro posuzování zneužívajícího charakteru smluvních klauzulí, na které se vztahují ustanovení směrnice (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 7. května 2002, Komise v. Švédsko, C‑478/99, Recueil, s. I‑4147, body 11 a 17, a ze dne 1. dubna 2004, Freiburger Kommunalbauten, C‑237/02, Recueil, s. I‑3403, body 18, 19 a 21).

34      Obdobně čl. 4 odst. 2 směrnice stanoví, jak uvedla generální advokátka v bodě 75 svého stanoviska, pouze způsob a rozsah přezkumu obsahu smluvních klauzulí, které nebyly sjednány individuálně a které definují hlavní plnění smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem.

35      Z toho vyplývá, že klauzule uvedené v čl. 4 odst. 2 spadají do oblasti působnosti směrnice, a že její článek 8 se tudíž vztahuje i na čl. 4 odst. 2.

36      Tento závěr nemůže být zpochybněn ani argumenty předloženými Caja de Madrid, podle kterých zejména z rozsudku ze dne 10. května 2001, Komise v. Nizozemsko (C‑144/99, Recueil, s. I‑3541), vyplývá, že čl. 4 odst. 2 směrnice má kogentní povahu a je závazný pro členské státy, takže se nemohou dovolávat článku 8 směrnice, aby mohly ve svých právních řádech přijmout nebo ponechat v platnosti ustanovení, na základě kterých by mohla být změněna jeho oblast působnosti.

37      V tomto ohledu stačí uvést, že tyto argumenty vycházejí z chybného výkladu uvedeného rozsudku. Soudní dvůr v něm rozhodl, že Nizozemské království nesplnilo své povinnosti vyplývající ze směrnice nikoli tím, že neprovedlo její čl. 4 odst. 2, ale pouze tím, že jej provedlo neúplně, takže dotčená vnitrostátní právní úprava neumožňovala dosažení cílů sledovaných tímto ustanovením.

38      Uvedená právní úprava totiž vyloučila jakoukoliv možnost soudního přezkumu klauzulí definujících hlavní plnění smluv uzavřených mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, i pokud tato ustanovení byla formulována nejasně a nejednoznačně, takže spotřebitel vůbec nemohl namítat zneužívající charakter klauzule týkající se definice hlavního předmětu smlouvy a přiměřenosti ceny a služby nebo dodávaného zboží.

39      Z uvedeného rozsudku Komise v. Nizozemsko tak v žádném případě nelze vyvodit, že by měl Soudní dvůr za to, že čl. 4 odst. 2 směrnice má kogentní a závaznou povahu a že musí být jako takový proveden členskými státy. Soudní dvůr pouze konstatoval, že za účelem zajištění cílů ochrany spotřebitelů sledovaných směrnicí v praxi musí být čl. 4 odst. 2 proveden úplně takovým způsobem, aby se zákaz posouzení zneužívajícího charakteru týkal pouze těch klauzulí, které jsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

40      Z výše uvedeného vyplývá, že členským státům nemůže být bráněno, aby v celé oblasti působnosti směrnice, včetně jejího čl. 4 odst. 2, přijaly nebo ponechaly v platnosti přísnější ustanovení, než jsou ustanovení obsažená v samotné směrnici, aby zajistily vyšší stupeň ochrany spotřebitele.

41      Je však třeba poznamenat, pokud jde o spornou španělskou právní úpravu, že jak vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, zákon 7/1998 do vnitrostátního práva neprovedl čl. 4 odst. 2 směrnice.

42      Z toho vyplývá, jak uvedl Tribunal Supremo, že podle španělských právních předpisů vnitrostátní soud může ve sporu týkajícím se smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem vždy posoudit zneužívající charakter klauzule, která nebyla sjednána individuálně a která se týká zejména hlavního předmětu této smlouvy, a to i v případě, kdy byla tato klauzule prodávajícím nebo poskytovatelem předem sepsána jasným a srozumitelným jazykem.

43      Za těchto okolností je třeba konstatovat, že španělská právní úprava dotčená v původním řízení tím, že připouští úplný soudní přezkum zneužívajícího charakteru takových klauzulí, jako jsou klauzule uvedené v čl. 4 odst. 2 směrnice, stanovených na základě smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem služby a spotřebitelem, umožňuje v souladu s článkem 8 směrnice zajistit vyšší účinnou ochranu, než je ochrana stanovená směrnicí.

44      S ohledem na tyto úvahy je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 2 a článek 8 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která připouští soudní přezkum zneužívajícího charakteru smluvních klauzulí týkajících se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, i když jsou tyto klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

 Ke třetí otázce

45      Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda článek 2 ES, čl. 3 odst. 1 písm. g) ES a čl. 4 odst. 1 ES brání výkladu čl. 4 odst. 2 a článku 8 směrnice, podle kterého členské státy mohou přijmout vnitrostátní právní úpravu, která připouští soudní přezkum zneužívajícího charakteru smluvních klauzulí týkajících se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, i když jsou tyto klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

46      Pokud jde o článek 2 ES a čl. 4 odst. 1 ES, stačí uvést, že podle ustálené judikatury tato ustanovení stanovují cíle a obecné zásady, které musí být uplatňovány ve spojení s příslušnými kapitolami Smlouvy o ES určenými k provádění těchto zásad a cílů. Samy o sobě tudíž nemohou mít za následek vznik jasných a bezpodmínečných právních povinností členských států (v tomto smyslu viz, pokud jde o článek 2 ES, rozsudek ze dne 24. ledna 1991, Alsthom Atlantique, C‑339/89, Recueil, s. I‑107, bod 9, a pokud jde o čl. 4 odst. 1 ES, rozsudek ze dne 3. října 2000, Échirolles Distribution, C‑9/99, Recueil, s. I‑8207, bod 25).

47      Obdobně ani čl. 3 odst. 1 písm. g) ES nemůže sám ukládat členským státům právní povinnosti. Jak již měl Soudní dvůr příležitost upřesnit, toto ustanovení se totiž omezuje na uvedení cíle, který však musí být upřesněn v dalších ustanoveních Smlouvy, zejména v ustanoveních týkajících se pravidel hospodářské soutěže (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 9. listopadu 1983, Nederlandsche Banden-Industrie-Michelin v. Komise, 322/81, Recueil, s. 3461, bod 29, a výše uvedený rozsudek Alsthom Atlantique, bod 10).

48      Kromě toho je třeba konstatovat, že údaje obsažené v předkládacím rozhodnutí Soudnímu dvoru neumožňují, aby jasně vymezil ustanovení Smlouvy týkající se pravidel hospodářské soutěže, jejichž výklad by byl užitečný pro řešení sporu v původním řízení.

49      S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že článek 2 ES, čl. 3 odst. 1 písm. g) ES a čl. 4 odst. 1 ES nebrání výkladu čl. 4 odst. 2 a článku 8 směrnice, podle kterého členské státy mohou přijmout vnitrostátní právní úpravu, která připouští soudní přezkum zneužívajícího charakteru smluvních klauzulí týkajících se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, i když jsou tyto klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

 K nákladům řízení

50      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

1)      Článek 4 odst. 2 a článek 8 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která připouští soudní přezkum zneužívajícího charakteru smluvních klauzulí týkajících se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, i když jsou tyto klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

2)      Článek 2 ES, čl. 3 odst. 1 písm. g) ES a čl. 4 odst. 1 ES nebrání výkladu čl. 4 odst. 2 a článku 8 směrnice 93/13, podle kterého členské státy mohou přijmout vnitrostátní právní úpravu, která připouští soudní přezkum zneužívajícího charakteru smluvních klauzulí týkajících se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, i když jsou tyto klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

Podpisy.

* Jednací jazyk: španělština.