1. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Otázka vznesená ohledně sporu omezeného na jediný členský stát
(Článek 267 SFEU)
2. Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Ustanovení Smlouvy – Působnost
(Články 43 ES, 48 ES, 49 ES a 56 ES)
3. Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Omezení
(Články 43 ES a 48 ES)
1. Omezují-li se v rámci předběžné otázky veškeré skutkové okolnosti sporu předloženého vnitrostátnímu soudu na jediný členský stát, může být Soudní dvůr nadán pravomocí k podání odpovědi vnitrostátnímu soudu tehdy, když pokud jde o právní úpravu ukládající povinné minimální vzdálenosti mezi čerpacími stanicemi pohonných hmot, nelze vyloučit, že podniky usazené v jiných členských státech než v dotčeném členském státě měly nebo mají zájem prodávat pohonné hmoty v tomto členském státě.
(viz body 22–24)
2. Vnitrostátní právní úprava, která stanoví povinné minimální vzdálenosti mezi čerpacími stanicemi pohonných hmot, musí být zkoumána pouze s ohledem na ustanovení Smlouvy týkající se svobody usazování. Vzhledem k tomu, že nezbytným předpokladem výstavby takových stanic právnickými osobami ve smyslu článku 48 ES je přístup těchto osob na území hostitelského členského státu, aby se mohly stabilně a trvale podílet na hospodářském životě tohoto státu, zejména prostřednictvím zřizování zastoupení, poboček a dceřiných společností, nejsou ustanovení o volném pohybu služeb, která se použijí pouze v případě nepoužití ustanovení o svobodě usazování, relevantní. Krom toho pro případ, že by uvedená právní úprava měla omezující účinky na volný pohyb kapitálu, takové účinky by byly nevyhnutelným důsledkem případné překážky svobody usazování, takže by neodůvodňovaly samostatný přezkum uvedené právní úpravy s ohledem na článek 56 ES.
(viz body 39–41)
3. Článek 43 ES nazíraný ve spojení s článkem 48 ES je třeba vykládat v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která stanoví povinné minimální vzdálenosti mezi čerpacími stanicemi pohonných hmot a která se použije pouze v případě výstavby nových čerpacích stanic, představuje omezení svobody usazování zakotvené Smlouvou o ES. Není patrné, že by takové omezení bylo odůvodněno cíli ochrany bezpečnosti silničního provozu, životního prostředí a veřejného zdraví nebo cílem racionalizace služeb poskytovaných uživatelům, k ověření čehož je příslušný vnitrostátní soud.
Taková právní úprava, jaká se použije pouze na nové čerpací stanice, a nikoliv na stanice existující před nabytím její účinnosti, totiž podřizuje přístup k činnosti spočívající v distribuci pohonných hmot určitým podmínkám. Vzhledem k tomu, že tak zvýhodňuje provozovatele již působící na domácím území, může tato právní úprava odradit provozovatele z jiných členských států nebo jim dokonce může znemožnit přístup na domácí trh a představuje omezení svobody usazování ve smyslu článku 43 ES.
Není patrné, že by takové omezení mohlo být odůvodněno cíli ochrany bezpečnosti silničního provozu, životního prostředí a veřejného zdraví, neboť se zdá, že opravdu neodpovídá snaze dosáhnout těchto cílů soudržným a systematickým způsobem, a tudíž se nezdá být způsobilé zaručit uskutečnění uvedených cílů, aniž by překračovalo meze toho, co je k jejich dosažení nezbytné, s výhradou přezkumu, který provede vnitrostátní soud.
Pokud jde o racionalizaci služeb poskytovaných cestujícím, důvody čistě hospodářské povahy nemohou být naléhavými důvody obecného zájmu, které by mohly odůvodnit omezení základní svobody zaručené Smlouvou. Krom toho i za předpokladu, že by bylo možné považovat tento cíl, coby součást ochrany spotřebitelů, za důvod, který je naléhavým důvodem obecného zájmu, a nikoli důvodem čistě hospodářské povahy, je obtížné rozeznat způsob, jakým tato právní úprava může chránit spotřebitele nebo jim poskytovat výhody. Naopak, taková právní úprava tím, že ztěžuje přístup nových provozovatelů na trh, zvýhodňuje spíše postavení provozovatelů již působících na domácím území, aniž by z toho pro spotřebitele plynuly skutečné výhody. V každém případě se jeví, že uvedená právní úprava překračuje meze toho, co je k dosažení případného cíle ochrany spotřebitele nezbytné, k ověření čehož je příslušný vnitrostátní soud.
(viz body 45, 51–52, 55–57 a výrok)