Životní prostředí – Prevence a náprava škod na životním prostředí – Odpovědnosti za životní prostředí – Směrnice 2004/35 – Zásada ,znečišťovatel platí‘
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 5, čl. 11 odst. 2 a čl. 16 odst. 1)
Nejsou-li v případě znečištění životního prostředí splněny podmínky ratione temporis nebo ratione materiae směrnice 2004/35 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí, řídí se taková situace vnitrostátním právem, přičemž musí být dodržena ustanovení Smlouvy a nesmí tím být dotčeny jiné akty sekundárního práva.
Směrnice 2004/35 nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jaká dovoluje příslušnému orgánu jednajícímu v rámci této směrnice, aby stanovil domněnku příčinné souvislosti mezi provozovateli a zjištěným znečištěním, včetně případu difúzního znečištění, z toho důvodu, že se jejich zařízení nacházejí v blízkosti znečištěné oblasti. Nicméně podle zásady „znečišťovatel platí“ musí tento orgán pro účely stanovení takové domněnky příčinné souvislosti disponovat věrohodnými důkazy, které jeho domněnku mohou podložit, jako například skutečnost, že se zjištěné znečištění vyskytuje v blízkosti zařízení provozovatele, nebo shoda mezi zjištěnými znečišťujícími látkami a složkami používanými uvedeným provozovatelem v rámci jeho činností.
Článek 3 odst. 1, čl. 4 odst. 5 a čl. 11 odst. 2 směrnice 2004/35 je třeba vykládat v tom smyslu, že když příslušný orgán rozhodne o uložení opatření k nápravě škod na životním prostředí provozovatelům, jejichž činnosti spadají pod přílohu III této směrnice, není povinen prokázat zaviněné jednání – ať již úmyslné, či nedbalostní, zejména pak úmysl způsobit škodlivý následek – ze strany provozovatelů, jejichž činnosti jsou považovány za příčinu škod na životním prostředí. Naproti tomu tomuto orgánu přísluší, aby předem identifikoval zdroj zjištěného znečištění, přičemž v tomto ohledu disponuje širokým prostorem pro uvážení, pokud jde o postupy a prostředky, které je třeba zvolit, jakož i o délku trvání takového šetření. Dále je tento orgán povinen podle vnitrostátních pravidel o dokazování prokázat příčinnou souvislost mezi činnostmi provozovatelů, na něž se vztahují nápravná opatření, a tímto znečištěním.
Krom toho, jelikož čl. 16 odst. 1 směrnice 2004/35, podobně jako článek 176 ES, výslovně stanoví, že směrnice nebrání členským státům v zachování nebo přijetí přísnějších opatření v souvislosti s prevencí škod na životním prostředí a jejich nápravou, členský stát může zejména rozhodnout, že provozovatelé jiných činností, než jaké jsou uvedeny v příloze III uvedené směrnice, mohou objektivně odpovídat za škody na životním prostředí, tedy, ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) až c) této směrnice, nejen za škody na chráněných druzích a přírodních stanovištích, ale i za škody na půdě a na vodách.
(viz body 44, 57, 65, 68–70 a výrok)