—

za Pannon GSM Zrt J. Vitárim, C. Petiou a B. Bíróem, ügyvédek,

—

za maďarskou vládu J. Fazekas, R. Somssich, K. Borvölgyi a M. Fehérem, jako zmocněnci,

—

za českou vládu M. Smolkem, jako zmocněncem

—

za španělskou vládu J. López-Medel Basconesem, jako zmocněncem,

—

za francouzskou vládu B. Cabouatem a R. Loosli-Surrans, jako zmocněnci,

—

za rakouskou vládu C. Pesendorfer a A. Hable, jako zmocněnkyněmi,

—

za vládu Spojeného království S. Ossowskim, jako zmocněncem, ve spolupráci s T. de la Marem, barrister,

—

za Komisi Evropských společenství W. Wilsem a B. Simonem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, dále jen „směrnice“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Pannon GSM Zrt. (dále jen „Pannon“) a Sustikné Győrfi ve věci plnění z telefonní účastnické smlouvy uzavřené mezi uvedenými stranami.

3

Podle jejího čl. 1 odst. 1 je účelem směrnice sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí] ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.

4

Článek 3 směrnice stanoví:

„1.   Smluvní podmínka [klauzule], která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou [zneužívající], jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

2.   Podmínka [klauzule] je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky [klauzule], zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou.

[…]

3.   Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek [klauzulí], které mohou být pokládány za nepřiměřené [zneužívající].“

5

Bod 1 písm. q) této přílohy uvádí podmínky [klauzule], jejichž cílem nebo následkem je:

„zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek […]“

6

Článek 4 odst. 1 směrnice stanoví:

„Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se nepřiměřenost smluvní podmínky [zneužívající charakter klauzule] s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky [klauzule] smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.“

7

Podle čl. 6 odst. 1 směrnice:

„Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule] použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí].“

8

Článek 7 odst. 1 a 2 směrnice uvádí:

„1.   Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a konkurentů existovaly přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek [zneužívajících klauzulí] ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.

2.   Prostředky uvedené v odstavci 1 musí obsahovat ustanovení, podle nichž osoby nebo organizace, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na ochraně spotřebitelů, mohou požádat v souladu s vnitrostátními právními předpisy soud nebo příslušné správní orgány o rozhodnutí, zda smluvní podmínky [klauzule] sepsané pro obecné použití jsou nepřiměřené [zneužívající], aby tak mohly použít vhodné a účinné prostředky k zabránění dalšímu použití takových podmínek [klauzulí].“

9

V době rozhodné z hlediska skutečností v původním řízení platil občanský zákoník ve znění zákona č. CXLIX z roku 1997 (Magyar Közlöny 1997/115, dále jen „občanský zákoník“) a nařízení vlády č. 18/1999 o ustanoveních spotřebitelských smluv považovaných za zneužívající (Magyar Közlöny 1998/8), ve znění platném v době sporu v původním řízení.

10

Podle čl. 209 odst. 1 občanského zákoníku může jakákoli strana napadnout jakoukoli obecnou smluvní podmínku, považovanou za zneužívající. Čtvrtý odstavec článku 209 B uvedeného zákona obsahuje zvláštní ustanovení, které vymezuje klauzule považované za zneužívající ve spotřebitelských smlouvách. Na základě čl. 235 odst. 1 občanského zákoníku pozbývá dotčená smlouva poté, co byla platně napadena, svou právní závaznost s účinkem od data jejího uzavření. Podle čl. 236 odst. 1 občanského zákoníku musí být napadení daného ustanovení oznámeno písemně druhé smluvní straně ve lhůtě jednoho roku.

11

Nařízení vlády č. 18/1999, ve znění platném v době sporu v původním řízení, rozděluje smluvní ujednání do dvou kategorií. Do první kategorie spadají klauzule, jejichž používání je ve spotřebitelských smlouvách zakázané, a které jsou v důsledku toho absolutně neplatné. Druhá kategorie zahrnuje klauzule, které jsou považovány za zneužívající, dokud nebude předložen důkaz o opaku, přičemž tuto domněnku může vyvrátit původce této klauzule.

12

Dne 12. prosince 2004 uzavřela Sustikné Győrfi se společností Pannon účastnickou smlouvu na poskytování služeb mobilní telekomunikace. Smlouva byla uzavřena na základě formuláře připraveného společností Pannon, která stanoví, že podpisem smlouvy bere Sustikné Győrfi na vědomí obchodní podmínky, které upravují všeobecné smluvní podmínky a tvoří nedílnou součást smlouvy, a souhlasí s nimi.

13

Na základě těchto obchodních podmínek uznaly obě účastnice původního řízení pro veškeré spory z účastnické smlouvy nebo související s touto smlouvou za příslušný soud sídla společnosti Pannon. Tato klauzule o soudní příslušnosti nebyla mezi těmito dvěma stranami individuálně projednána.

14

Vzhledem k tomu, že Sustikné Győrfi neplnila své smluvní povinnosti, podala Pannon na základě uvedené klauzule návrh na vydání platebního rozkazu u Budaörsi Városi Bíróság, jenž je soudem, v jehož obvodu má své sídlo.

15

Soud, k němuž byl návrh podán, vydal platební rozkaz požadovaný společností Pannon. Sustikné Győrfi proto podala ve stanovené lhůtě proti tomuto rozkazu odpor, čímž se řízení stalo kontradiktorním.

16

Uvedený soud uvedl, že se bydliště Sustikné Győrfi nenachází v jeho obvodu. Konstatoval, že se trvalé bydliště S. Győrfi, která pobírá invalidní důchod, nachází v Dombegyház v župě Békés, přibližně 275 kilometrů od Budaörs, a uvedl, že možnosti dopravy mezi Budaörs a Dombegyház jsou velmi omezené z důvodu chybějícího přímého vlakového nebo autobusového spojení.

17

Budaörsi Városi Bíróság poznamenal, že použitelná procesní pravidla stanoví, že místně příslušným je soud, kde se nachází bydliště S. Győrfi, tedy Battonyai Városi Bíróság (městský soud v Battonyai).

18

Předkládající soud vysvětlil, že občanský soudní řád stanoví, že soudce musí vznést v předmětné oblasti otázku své místní příslušnosti i bez návrhu. Jelikož se však nejedná o výlučnou příslušnost, není již možné vznést tuto otázku po prvním podání žalobní odpovědi ze strany žalované týkající se meritu sporu. Soud, kterému byl spor předložen, smí údajně posuzovat správnost dovolávaných skutečností pro účely potvrzení své místní příslušnosti pouze tehdy, jsou-li v rozporu se skutečnostmi všeobecně známými nebo se skutečnostmi, o kterých se soud oficiálně dozvěděl, nebo pokud jsou nepravděpodobné nebo pokud je protistrana ve sporu zpochybňuje.

19

Za těchto podmínek se Budaörsi Városi Bíróság, jenž byl na pochybách ohledně údajně zneužívajícího charakteru klauzule o soudní příslušnosti obsažené ve sporných všeobecných smluvních podmínkách, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20

Touto otázkou se předkládající soud táže, zda se má čl. 6 odst. 1 směrnice, podle nějž nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule] obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou pro spotřebitele závazné, vykládat v tom smyslu, že zneužívající klauzule není pro spotřebitele závazná pouze v případě, že spotřebitel tuto klauzuli úspěšně napadl.

21

Aby mohla být položená otázka zodpovězena, je třeba úvodem připomenout, že povinnost uložená členským státům na základě čl. 6 odst. 1 směrnice má za cíl přiznat práva občanům v jejich postavení spotřebitele a vymezuje výsledek, ke kterému směrnice směřuje (viz rozsudky ze dne 10. května 2001, Komise v. Nizozemsko, C-144/99, Recueil, s. I-3541, bod 18, a ze dne , Komise v. Švédsko, C-478/99, Recueil, s. I-4147, body 16 a 18).

22

Systém ochrany zavedený uvedenou směrnicí tak vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C-240/98 až C-244/98, Recueil, s. I-4941, bod 25).

23

Soudní dvůr rovněž rozhodl v bodě 26 uvedeného rozsudku, že cíle sledovaného článkem 6 směrnice nelze dosáhnout, pokud by spotřebitelé měli mít povinnost sami namítat zneužívající charakter smluvního ustanovení, a že účinnou ochranu spotřebitele lze zajistit pouze v případě, že je vnitrostátnímu soudu přiznána možnost posoudit takovouto klauzuli i bez návrhu.

24

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jestliže je nutné zaručit vnitrostátnímu soudu tuto možnost, je vyloučeno, aby čl. 6 odst. 1 směrnice byl vykládán tak, že spotřebitel není zneužívají klauzulí vázán pouze v případech, kdy v této věci podal výslovný návrh. Takový výklad by totiž vyloučil možnost, aby vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil v rámci přezkumu přípustnosti návrhu, který mu byl podán, a bez příslušného výslovného návrhu spotřebitele, zneužívající charakter smluvní klauzule.

25

Pokud jde o právní účinky, které musí zneužívající klauzule vyvolávat, uvedl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 26. října 2006, Mostaza Claro (C-168/05, Sb. rozh. s. I-10421, bod 36), že význam ochrany spotřebitelů vedl zákonodárce Společenství k tomu, aby v čl. 6 odst. 1 směrnice stanovil, že zneužívající klauzule použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem „nejsou pro spotřebitele závazné“. Uvedl, že se jedná o kogentní ustanovení, které s ohledem na nerovné postavení jedné ze smluvních stran směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami.

26

Soudní dvůr v bodě 37 uvedeného rozsudku dodal, že směrnice, jejímž cílem je posílit ochranu spotřebitele, představuje v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. t) ES opatření nezbytné ke splnění poslání svěřených Evropskému společenství, a zvláště ke zvyšování životní úrovně a kvality života v celém Společenství.

27

V důsledku toho nelze výraz „podle jejich vnitrostátních právních předpisů“ uvedený v čl. 6 odst. 1 směrnice chápat tak, že umožňuje členským státům podřídit nezávaznost zneužívající klauzule takové podmínce, jaká je uvedená v první předběžné otázce.

28

Proto je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl.

29

Touto otázkou se předkládající soud táže Soudního dvora na povinnosti, které pro vnitrostátní soud vyplývají z ustanovení směrnice, s cílem zjistit, zda se tento soud musí v rámci přezkumu své příslušnosti a nezávisle na typu řízení vyslovit, a to případně i bez návrhu, ke zneužívajícímu charakteru smluvní klauzule.

30

V odpovědi na tuto otázku je třeba připomenout, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C-473/00, Recueil, s. I-10875, bod 34), uvedl, že ochrana, kterou směrnice přiznává spotřebitelům, se vztahuje na případy, ve kterých spotřebitel, který s prodávajícím nebo poskytovatelem uzavřel smlouvu obsahující zneužívající klauzuli, nenapadne zneužívající charakter této klauzule buď proto, že o svých právech neví, nebo proto, že je odrazen od jejich uplatnění z důvodu nákladů, které by vyvolalo soudní řízení.

31

Je třeba rovněž uvést, že Soudní dvůr v bodě 38 výše uvedeného rozsudku Mostaza Claro rozhodl, že povaha a význam veřejného zájmu, od něhož se odvíjí ochrana, kterou směrnice spotřebitelům zajišťuje, odůvodňují požadavek, aby měl vnitrostátní soud povinnost posuzovat zneužívající charakter smluvního ustanovení z úřední povinnosti, a odstraňovat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem.

32

Soud, který věc projednává, musí tedy zajistit užitečný účinek ochrany požadované ustanoveními směrnice. Role, která je tak přiznána právem Společenství vnitrostátnímu soudu v předmětné oblasti, se proto neomezuje na pouhou možnost vyslovit se k případně zneužívajícímu charakteru určité smluvní klauzule, nýbrž zahrnuje rovněž povinnost posoudit tuto otázku z úřední povinnosti, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, a to včetně případu, kdy řeší svou vlastní místní příslušnost.

33

Pokud jde však o naplňování této povinnosti, směrnice vnitrostátnímu soudu neukládá povinnost vyloučit použití dotčené klauzule, pokud spotřebitel poté, co byl soudem upozorněn, nemá v úmyslu napadnout její zneužívající charakter a dovolávat se její nezávaznosti.

34

Za těchto podmínek nemohou specifika soudního řízení, které probíhá v rámci vnitrostátního práva mezi prodávajícím nebo poskytovatelem na jedné straně a spotřebitelem na straně druhé, představovat okolnost, která může mít dopad na právní ochranu, kterou musí mít spotřebitel na základě ustanovení směrnice.

35

Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí. Tuto povinnost má vnitrostátní soud i při ověřování své vlastní místní příslušnosti.

36

Touto otázkou žádá předkládající soud o vodítka ohledně toho, jaké skutečnosti musí vzít vnitrostátní soud v úvahu při posuzování možného zneužívající charakteru určité smluvní klauzule.

37

K odpovědi na tuto otázku je třeba poukázat na to, že článek 3 směrnice tím, že odkazuje na pojmy „přiměřenost“ a „významná nerovnováha mezi právy a povinnostmi stran“, definuje pouze abstraktně prvky, které dávají smluvní klauzuli, která nebyla předmětem individuálního projednání, zneužívající charakter (rozsudek ze dne 1. dubna 2004, Freiburger Kommunalbauten, C-237/02, Recueil, s. I-3403, bod 19).

38

V této souvislosti obsahuje příloha, na kterou odkazuje čl. 3 odst. 3 směrnice, pouze informativní a příkladmý seznam ustanovení, která mohou být prohlášena za zneužívající (výše uvedený rozsudek Freiburger Kommunalbauten, bod 20).

39

Krom toho článek 4 směrnice stanoví, že zneužívající charakter smluvní klauzule se musí posuzovat s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy s ohledem na všechny okolnosti, které provázely její uzavření.

40

Nicméně, pokud jde o ustanovení, které je předmětem sporu v původním řízení, je třeba připomenout, že v bodech 21 až 24 výše uvedeného rozsudku Océano Grupo Editorial a Salvat Editores rozhodl Soudní dvůr, že ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a poskytovatelem nebo prodávajícím ve smyslu směrnice splňuje klauzule předpřipravená poskytovatelem nebo prodávajícím, jež nebyla projednána individuálně, která pro všechny spory plynoucí ze smlouvy zakládá příslušnost soudu sídla poskytovatele služeb, všechna kritéria k tomu, aby mohla být z hlediska směrnice kvalifikována jako zneužívající.

41

Jak totiž Soudní dvůr uvedl v bodě 22 výše uvedeného rozsudku Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, takováto klauzule ukládá spotřebiteli povinnost, aby uznal výlučnou příslušnost soudu, který se pravděpodobně bude nacházet daleko od jeho bydliště, což může ztížit jeho možnost dostavit se k soudu. U sporů týkajících se nižších částek mohou být náklady spotřebitele na dostavení se k soudu odrazující a vést k tomu, že se spotřebitel vzdá všech možností podat žalobu k soudu nebo všech možností hájit svá práva. Soudní dvůr tedy dospěl v uvedeném bodě 22 k závěru, že takováto klauzule spadá do kategorie ustanovení, jejichž předmětem nebo následkem je zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, jež je kategorií uvedenou v bodě 1 písm. q) přílohy směrnice.

42

Ačkoli je pravda, že Soudní dvůr při výkonu pravomoci, která je mu svěřena v článku 234 ES, vyložil v bodě 22 výše uvedeného rozsudku Océano Grupo Editorial a Salvat Editores obecná kritéria použitá zákonodárcem Společenství pro vymezení pojmu „zneužívající klauzule“, nemůže se vyslovit k použití těchto obecných kritérií na konkrétní klauzuli, která musí být přezkoumána v závislosti na okolnostech vlastních projednávanému případu (viz výše uvedený rozsudek Freiburger Kommunalbauten, bod 22).

43

Je na předkládajícím soudu, aby ve světle výše uvedeného posoudil, zda může být smluvní ustanovení kvalifikováno jako zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice.

44

Za těchto podmínek je třeba na třetí otázku odpovědět v tom smyslu, že je na vnitrostátním soudu, aby určil, zda takové smluvní ustanovení, jaké je předmětem sporu v původním řízení, splňuje kritéria, která jsou požadována k tomu, aby bylo ustanovení považováno za zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice. Vnitrostátní soud přitom musí zohlednit skutečnost, že ustanovení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a poskytovatelem nebo prodávajícím, které bylo do smlouvy vloženo, aniž bylo předmětem individuálního vyjednávání, a které zakládá výlučnou příslušnost soudu, v jehož obvodu se nachází sídlo poskytovatele nebo prodávajícího, může být považováno za zneužívající.

45

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: