—

za Umweltanwalt von Kärnten U. Scheuchem, Landesrat,

—

za Alpe Adria Energia SpA M. Mendelem, Rechtsanwalt,

—

za Komisi Evropských společenství J.-B. Laignelotem a B. Kotschy, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. L 175, s. 40; Zvl. vyd. 15/01, s. 248), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. května 2003 (Úř. věst. L 156, s. 17; Zvl. vyd. 15/07, s. 466, dále jen „směrnice 85/337“).

2

Tato žádost byla podána v rámci žaloby podané Umweltanwalt von Kärnten (dále jen „Umweltanwalt“) proti Kärntner Landesregierung ve věci rozhodnutí vydaného touto vládou dne 11. října 2007 (dále jen „sporné rozhodnutí“), které se týkalo společnosti Alpe Adria Energia SpA (dále jen „Alpe Adria“).

3

Cílem směrnice 85/337 je v souladu s jejím prvním bodem odůvodnění předcházet znečištění a veškerému jinému zasahování do životního prostředí tím, že některé veřejné a soukromé záměry jsou podrobeny předchozímu posouzení jejich vlivů na životní prostředí.

4

Jak vyplývá z jejího pátého bodu odůvodnění, uvedená směrnice zavádí za tímto účelem obecné zásady posuzování vlivů na životní prostředí za účelem doplnění a koordinace postupů vydávání povolení k provádění veřejných a soukromých záměrů, které by mohly mít významný vliv na životní prostředí.

5

Podle osmého a jedenáctého bodu odůvodnění směrnice 85/337 mají záměry určitého druhu významný vliv na životní prostředí a musí být v zásadě podrobeny systematickému posouzení, aby bylo bráno v úvahu úsilí chránit zdraví lidí, přispět ke zlepšení kvality života zlepšením životního prostředí, zajistit udržení druhové rozmanitosti a reprodukční schopnosti ekosystému jako základního zdroje života.

6

Článek 1 odst. 1 směrnice 85/337 stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na posuzování vlivů těch veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, které by mohly mít významný vliv na životní prostředí.“

7

Článek 2 odst. 1 této směrnice zní následovně:

„Členské státy přijmou všechna opatření nezbytná k zajištění, aby před vydáním povolení podléhaly záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, požadavku získat povolení a posouzení z hlediska jejich vlivů. Tyto záměry jsou vymezeny v článku 4.“

8

Článek 4 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„[…] záměry kategorií uvedených v příloze I [podléhají] posouzení v souladu s články 5 až 10.“

9

Článek 7 odst. 1 směrnice 85/337 stanoví:

„Je-li si členský stát vědom, že by záměr mohl mít závažný vliv na životní prostředí v jiném členském státě, nebo pokud členský stát, který by mohl být významně zasažen, o to požádá, poskytne členský stát, na jehož území má být záměr uskutečněn, druhému členskému státu co nejdříve a nejpozději při informování vlastní veřejnosti mimo jiné:

a poskytne druhému členskému státu přiměřenou dobu na oznámení, zda si přeje účastnit se rozhodovacích řízení ve věcech životního prostředí podle čl. 2 odst. 2, přičemž může též poskytnout informace podle odstavce 2 tohoto článku.“

10

Příloha I této směrnice uvádí ve svém bodě 20 „budování nadzemního vedení elektrické energie o napětí 220 kV a vyšším a o délce nad 15 kilometrů“.

11

Ustanovení § 11 odst. 7 spolkového ústavního zákona (Bundesverfassungsgesetz, dále jen „BVG“) uvádí, že k rozhodnutí o posuzování vlivů na životní prostředí u záměrů, u nichž lze předpokládat významné dopady na životní prostředí, je po vyčerpání opravných prostředků v rámci výkonné pravomoci spolkové země, příslušný Umweltsenat.

12

Podle uvedeného ustanovení je Umweltsenat nezávislý orgán, který se skládá z předsedy, soudců a dalších práva znalých členů a je začleněn do příslušného spolkového ministerstva. Zřízení Umweltsenat, jeho úkoly, jakož i řízení před ním jsou upraveny spolkovým zákonem. Jeho rozhodnutí nepodléhají zrušení nebo změnám v rámci instančního postupu a je přípustný opravný prostředek k Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud).

13

Ustanovení § 20 odst. 2 BVG zní následovně:

„Pokud byl spolkovým nebo zemským zákonem pro rozhodování v nejvyšším stupni zřízen kolektivní orgán, jehož rozhodnutí nepodléhají zrušení nebo změně v rámci správního postupu a jehož členem je alespoň jeden soudce, nejsou ani ostatní členové tohoto kolektivního orgánu vázáni při výkonu svého úřadu žádnými pokyny.“

14

Ustanovení § 133 odst. 4 BVG obsahuje výjimku z pravidla, které svěřuje Verwaltungsgerichtshof obecnou pravomoc k rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím jednotlivých správních orgánů, s tím účinkem, že ve vymezených oblastech byla tato pravomoc svěřena nezávislému orgánu. Umweltsenat je jedním z těchto orgánů.

15

Ustanovení § 1 spolkového zákona o Umweltsenat z roku 2000 (Umweltsenatsgesetz 2000, dále jen „USG 2000“) stanoví:

„1)   Při spolkovém ministerstvu zemědělství, lesního hospodářství, životního prostředí a vodního hospodářství se zřizuje Umweltsenat.

2)   Umweltsenat se skládá z deseti soudců a dalších 32 práva znalých členů.

[…]“

16

Podle § 2 USG 2000 jmenuje členy spolkový prezident na návrh spolkové vlády na dobu šesti let, která může být prodloužena. Krom toho je spolková vláda vázána určitými návrhy na jmenování.

17

Ustanovení § 4 USG 2000 zní následovně:

„Členové Umweltsenat vykonávají svůj úřad nezávisle a nejsou vázáni žádnými pokyny a příkazy.“

18

Ustanovení § 5 USG 2000 uvádí:

„Umweltsenat rozhoduje o opravných prostředcích ve věcech, které upravuje první a druhý oddíl zákona [2000] o posuzování vlivů na životní prostředí [(Umweltverträglichkeitsprüfungsgesetz 2000), (BGBl. 697/1993, naposledy pozměněný BGBl. I, 149/2006, dále jen ‚UVP-G 2000‘)] […]“

19

Ustanovení § 6 USG 2000 zní následovně:

„Rozhodnutí Umweltsenat nelze zrušit nebo měnit ve správním řízení. Je přípustný opravný prostředek k Verwaltungsgerichtshof.“

20

Podle § 2 odst. 2 UVP-G 2000, kterým byla do rakouského práva provedena směrnice 85/337, je „záměr“ definován jako „výstavba zařízení nebo jiný zásah do přírodního prostředí a krajiny včetně všech s ním místně či věcně souvisejících opatření“.

21

Ustanovení § 3 odst. 1 UVP-G 2000 uvádí:

„Záměry […], které jsou uvedeny v příloze I […], podléhají posouzení vlivů na životní prostředí podle následujících ustanovení. U záměrů, které jsou uvedeny ve sloupcích 2 a 3 přílohy I, je třeba provést zjednodušené řízení. […]“

22

Ustanovení § 3 odst. 7 UVP-G 2000 zní následovně:

„Orgán musí na návrh navrhovatele/navrhovatelky záměru, orgánu, se kterým spolupracuje, nebo mediátora pro životní prostředí [Umweltanwalt] rozhodnout, zda pro daný záměr musí být provedena studie vlivu na životní prostředí podle tohoto spolkového zákona, a jakého cíle uvedeného v příloze I nebo § 3a odst. 1 až 3 má být záměrem dosaženo. Toto rozhodnutí lze učinit i bez návrhu. Rozhodnutí musí být přijato oznámením ve lhůtě šesti týdnů, jak v prvním, tak i ve druhém stupni. Navrhovatel záměru, spolupracující orgán, mediátor pro životní prostředí [Umweltanwalt] a dotyčná obec jsou stranami řízení. Před přijetím rozhodnutí musí vydat stanovisko orgán pro vodohospodářské plánování. Podstatný obsah rozhodnutí, jakož i hlavní důvody musí orgán vhodně zveřejnit a musí být předloženy veřejnosti k vyjádření. Dotyčná obec může proti rozhodnutí podat opravný prostředek u Verwaltungsgerichtshof. Mediátor pro životní prostředí [Umweltanwalt] a spolupracující orgán jsou osvobozeni od povinnosti hrazení nákladů řízení.“

23

Příloha I UVP-G 2000 obsahuje záměry, u kterých musí být provedeno posouzení vlivů na životní prostředí podle jeho § 3. Záměry jsou rozděleny do tří skupin (sloupců). Záměry uvedené v prvních dvou skupinách (sloupcích) podléhají v každém případě povinnosti posouzení vlivů na životní prostředí, pokud je dosaženo stanovených prahových hodnot a jsou splněna předvídaná kritéria. Záměry ze třetí skupiny (sloupce) musejí být posouzeny případ od případu, pokud je dosaženo uvedené minimální prahové hodnoty.

24

Příloha I bod 16 písm. a) UVP-G 2000 uvádí ve sloupci 1 „nadzemní vedení elektrické energie o napětí 220 kV a vyšším a o délce nad 15 kilometrů“.

25

Příloha I bod 16 písm. b) UVP-G 2000 uvádí ve sloupci 3 „nadzemní vedení elektrické energie v chráněných oblastech kategorií A [zvláštní oblast ochrany] nebo B [alpská oblast] o napětí nejméně 110 kV o délce nejméně 20 kilometrů“.

26

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Alpe Adria je italskou společností, která hodlá vybudovat vedení elektrické energie o napětí 220 kV a s výkonem 300 MVA propojující síť italské společnosti Rete Elettrica Nazionale SpA a síť rakouské společnosti VERBUND-Austrian Power Grid AG.

27

Za tímto účelem zaslala Alpe Adria dopisem ze dne 12. července 2007 Kärntner Landesregierung žádost o vydání určovacího rozhodnutí podle § 3 odst. 7 UVP-G 2000 ohledně realizace a provozu tohoto záměru. Na rakouském území zahrnuje záměr asi 7,4 km dlouhé nadzemní vedení s plánovanou rozvodnou ve Weidenburgu, které povede až ke státní hranici přes údolí Kronhof a Kronhofer Törl. Na italské straně činí plánovaná délka vedení přibližně 41 km.

28

Kärntner Landesregierung (vláda spolkové země Korutany) sporným rozhodnutím určila, že u uvedeného záměru není třeba provést posouzení vlivů na životní prostředí, jelikož tento záměr nedosahuje na rakouském území prahové hodnoty v délce 15 km stanovené v UVP-G 2000.

29

Tato vláda dodala, že pokud by mohl mít záměr na základě článku 7 směrnice 85/337 závažný vliv na životní prostředí v jiném členském státě, musí členské státy, na jejichž území má být záměr uskutečněn, zahrnout tento jiný členský stát do procesu posuzování vlivů na životní prostředí. Tento článek se však podle ní týká pouze záměrů, které jsou uskutečňovány zcela na území jednoho členského státu, a nikoli přeshraničních záměrů.

30

Jelikož tedy směrnice 85/337 neobsahuje zvláštní ustanovení týkající se přeshraničních projektů, musí podle jejího názoru každý členský stát posoudit pouze podle svého vnitrostátního práva, zda se na daný záměr vztahuje příloha I této směrnice.

31

Kärntner Landesregierung dále uvedla, že UVP-G 2000 neobsahuje žádné ustanovení, podle kterého by v případě přeshraničních vedení energie nebo jiných záměrů výstavby vedení bylo třeba zohlednit celkovou délku zařízení.

32

Dne 18. prosince 2007 podal Umweltanwalt u Umweltsenat žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí.

33

Za těchto okolností se Umweltsenat rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být směrnice Rady 85/337 […] vykládána v tom smyslu, že členský stát musí stanovit povinnost provést posouzení pro druhy záměrů obsažené v příloze I [uvedené] směrnice, konkrétně v bodě 20 (‚Budování nadzemního vedení elektrické energie o napětí 220 kV a vyšším a o délce nad 15 kilometrů‘), u zařízení plánovaného na území dvou nebo více členských států rovněž v případě, kdy prahové hodnoty pro povinnost provést posouzení (v tomto případě délky 15 km) sice není dosaženo tou částí zařízení, která se nachází na jeho území, ale je jí naopak dosaženo, či je dokonce překročena, pokud se zohlední část plánovaného zařízení, která se nachází na území sousedního členského státu nebo sousedních členských států?“

34

Úvodem je třeba ověřit, zda je Umweltsenat soudem ve smyslu článku 234 ES, a zda je tedy předběžná otázka přípustná.

35

Podle ustálené judikatury pro posouzení, zda předkládající orgán je svojí povahou soudem ve smyslu článku 234 ES, což je otázka, která je upravena výlučně právem Společenství, bere Soudní dvůr v úvahu všechny okolnosti, jako zákonný základ orgánu, jeho trvalost, závaznost jeho jurisdikce, kontradiktorní povaha řízení, použití právních předpisů orgánem, jakož i jeho nezávislost (viz rozsudky ze dne 30. června 1966, Vaassen-Göbbels, 61/65, Recueil, s. 377, 395, a ze dne 18. října 2007, Österreichischer Rundfunk, C-195/06, Sb. rozh. s. I-8817, bod 19, jakož i citovaná judikatura).

36

V tomto ohledu je třeba jednak uvést, že z ustanovení § 11 odst. 7, § 20 odst. 2 a § 133 odst. 4 BVG, jakož i z § 1, 2, 4 a 5 USG 2000 nesporně vyplývá, že Umweltsenat splňuje kritéria zákonného základu, závazné a trvalé povahy orgánu, použití právních předpisů orgánem, jakož i jeho nezávislosti.

37

Je třeba rovněž zdůraznit, že, jak uvedl generální advokát v bodech 58 a 59 svého stanoviska, řízení před Umweltsenat zaručuje, že všichni účastníci správního řízení a dále orgány uvedené v UVP-G 2000 mohou podat opravný prostředek. Jednání může být nařízeno bez návrhu nebo na návrh účastníků řízení a každá zúčastněná osoba může být zastupována advokátem. Rozhodnutí, která vydal Umweltsenat, mají povahu věci pravomocně rozsouzené, musí být odůvodněná a vyhlašují se na veřejném jednání.

38

Dále je třeba konstatovat, že ustanovení USG 2000 a UVP-G 2000 ve spojení s ustanoveními § 133 odst. 4 BVG zaručují kontradiktornost řízení před Umweltsenat, které se řídí obecnými ustanoveními správního řádu (Verwaltungsverfahrensgesetz).

39

Z výše uvedeného vyplývá, že Umweltsenat musí být považován za soud ve smyslu článku 234 ES, takže jeho předběžná otázka je přípustná.

40

Společnost Alpe Adria tvrdí, že otázky práva Společenství, které zde byly nastoleny, mají konkrétně v této věci pouze hypotetický význam. Neodpovídají totiž objektivní potřebě související s řešením sporu v původním řízení a nemají žádnou souvislost s otázkami, kterými se musí zabývat předkládající soud.

41

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru (viz rozsudek ze dne 5. března 2009, Apis-Hristovich, C-545/07, Sb. rozh. s. I-1627, bod 28 a citovaná judikatura).

42

V důsledku toho, jestliže se položené otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (viz výše uvedený rozsudek Apis-Hristovich, bod 29 a citovaná judikatura).

43

V projednávaném případě je přitom Soudní dvůr vyzván, aby poskytl předkládajícímu soudu výklad směrnice 85/337 k tomu, aby mu umožnil posoudit, zda se na základě práva Společenství vztahují na dotčený záměr procesní požadavky upravené touto směrnicí, a to i když vnitrostátní právní řád takové procesní požadavky pro uvedený záměr neobsahuje.

44

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

45

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice 85/337 musí být vykládány v tom smyslu, že u takového záměru uvedeného v bodě 20 přílohy I této směrnice, jako je budování nadzemního vedení elektrické energie o napětí 220 kV a vyšším a o délce nad 15 kilometrů, musí příslušné orgány členského státu provést posouzení vlivů na životní prostředí, a to i když je tento záměr přeshraniční a na území tohoto členského státu se nachází pouze méně než 15 km z celkové délky.

46

Úvodem je třeba uvést, že záměr, který se týká vybudování vedení elektrické energie o napětí 220 kV s výkonem 300 MVA a délkou 48,4 km, patří mezi záměry uvedené v bodě 20 přílohy I směrnice 85/337 a musí v důsledku toho podléhat posouzení svého vlivu na životní prostředí v souladu s čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 této směrnice.

47

V návaznosti na to je pro zodpovězení otázky předložené předkládajícím soudem třeba ověřit, zda uvedená směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že se tato povinnost použije rovněž na případ takového přeshraničního záměru, jaký je dotčený ve věci v původním řízení.

48

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být znění ustanovení práva Společenství, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a působnosti, vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celém Evropském společenství, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím k souvislostem tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (viz rozsudky ze dne 19. září 2000, Linster, C-287/98, Recueil, s. I-6917, bod 43, a ze dne 4. května 2006, Barker, C-290/03, Sb. rozh. s. I-3949, bod 40).

49

V tomto ohledu čl. 2 odst. 1 směrnice 85/337 ukládá členským státům povinnost provést posouzení u záměrů, které mohou mít především v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, značný vliv na životní prostředí.

50

Soudní dvůr již určil, že pokud jde o povinnost provádění posouzení vlivů na životní prostředí, je působnost směrnice 85/337 rozsáhlá a její cíl velmi široký (viz rozsudek ze dne 24. října 1996, Kraaijeveld a další, C-72/95, Recueil, s. I-5403, body 31 a 39).

51

Je třeba rovněž zdůraznit, že směrnice 85/337 se zaměřuje na celkové posouzení vlivů záměrů na životní prostředí (rozsudek ze dne 25. července 2008, Ecologistas en Acción-CODA, C-142/07, Sb. rozh. s. I-6097, bod 39 a citovaná judikatura) bez ohledu na skutečnost, že se případně jedná o přeshraniční záměr.

52

Krom toho musejí členské státy provést směrnici 85/337 tak, aby její provedení plně odpovídalo požadavkům, které stanoví vzhledem k jejímu základnímu cíli, jímž, jak vyplývá z jejího čl. 2 odst. 1, je to, aby ještě před vydáním povolení byly záměry, které mohou mít „významný vliv na životní prostředí“ mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, posouzeny z hlediska jejich vlivů (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Ecologistas en Acción-CODA, bod 33).

53

Soudní dvůr navíc rozhodl, že cíl směrnice 85/337 nelze obejít rozdělením jednoho záměru a že nezohlednění kumulativního účinku více záměrů nesmí mít ve skutečnosti za následek, že všechny záměry uniknou povinnosti posouzení, ačkoli jako celek mohou mít významný vliv na životní prostředí ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 85/337 (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Ecologistas en Acción-CODA, bod 44).

54

Z toho vyplývá, že záměry uvedené v příloze I směrnice 85/337, které spadají na území několika členských států, nemohou být vyloučeny z použití této směrnice pouze z toho důvodu, že tato směrnice neobsahuje výslovné ustanovení, které by se na ně vztahovalo.

55

Taková výjimka by vážně ohrozila cíl sledovaný směrnicí 85/337. Její užitečný účinek by byl totiž vážně zpochybněn, kdyby příslušné orgány členského státu mohly při rozhodování, zda záměr musí podléhat posouzení vlivu na životní prostředí, vynechat z posouzení tu část plánovaného záměru, která se nachází v jiném členském státě (viz obdobně rozsudek ze dne 16. září 2004, Komise v. Španělsko, C-227/01, Sb. rozh. s. I-8253, bod 53).

56

Tento závěr se opírá, jak uvedl generální advokát v bodě 81 svého stanoviska, o znění článku 7 směrnice 85/337, který upravuje spolupráci mezi státy pro případ, že by záměr mohl mít závažný vliv na životní prostředí v jiném členském státě.

57

Pokud jde o okolnost, že délka části záměru, která se nachází v Rakousku, činí méně než 15 km, je třeba upřesnit, že tato okolnost nemůže sama o sobě vést k tomu, že u tohoto záměru nebude provedeno posouzení vlivu upravené ve směrnici 85/337. Dotyčný členský stát bude muset provést na svém území posouzení vlivů takového záměru na životní prostředí a zohlednit při tom konkrétní dopady uvedeného záměru.

58

Vzhledem k výše uvedenému musí být čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice Rady 85/337 vykládány v tom smyslu, že u takového záměru stanoveného v bodě 20 přílohy I uvedené směrnice, jako je budování nadzemního vedení elektrické energie o napětí 220 kV a vyšším a o délce nad 15 kilometrů, musí příslušné orgány členského státu provést posouzení vlivů na životní prostředí, a to i když je tento záměr přeshraniční a na území tohoto členského státu se nachází pouze méně než 15 km jeho celkové délky.

59

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. května 2003, musí být vykládány v tom smyslu, že u takového záměru stanoveného v bodě 20 přílohy I uvedené směrnice, jako je budování nadzemního vedení elektrické energie o napětí 220 kV a vyšším a o délce nad 15 kilometrů, musí příslušné orgány členského státu provést posouzení vlivů na životní prostředí, a to i když je tento záměr přeshraniční a na území tohoto členského státu se nachází pouze méně než 15 km jeho celkové délky.