STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 4. března 20101(1)
Věc C‑583/08 P
Christos Gogos
proti
Evropské komisi
„Kasační opravný prostředek – Služební řád úředníků – Zařazení do platové třídy – Základní platová třída nebo vyšší platová třída kategorie A7/A6 – Ztráta možnosti být jmenován dříve – Vyrovnání v rámci služebního zařazení nebo finanční vyrovnání – Podmínky přiznání finančního odškodnění i bez návrhu – Spor majetkoprávní povahy – Pravomoc přezkumu v plné jurisdikci – Nepřiměřená délka prvoinstančního soudního řízení“
I – Úvod
1. Předmětem projednávané věci je jeden z posledních sporů v oblasti práva veřejné služby, o kterém rozhodne Soudní dvůr v řízení o kasačním opravném prostředku. Nastoluje základní otázky, které mají zásadní význam pro budoucí judikaturu v oblasti služebního řádu evropských úředníků, ale i nad rámec této právní oblasti. Soudní dvůr má zejména v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku příležitost blíže osvětlit pravomoc soudů Unie k přezkumu v plné jurisdikci.
2. Základ tohoto sporu lze shrnout následovně: C. Gogos, úředník Evropské komise, se zúčastnil vnitřního výběrového řízení na postup z někdejší kategorie B do tehdejší kategorie A. V důsledku vady řízení byla jeho ústní zkouška dvakrát opakována, takže C. Gogos složil tuto zkoušku teprve napotřetí a byl zařazen do seznamu vhodných kandidátů přibližně o pět let později než ostatní úspěšní uchazeči. Na základě této skutečnosti neměl C. Gogos příležitost být jmenován na místo kategorie A a povyšován v rámci nového služebního postupu podstatně dříve, než k tomu skutečně došlo. C. Gogos se domnívá, že Komise jej měla jakožto kompenzaci za toto zdržení zařadit rovnou do platové třídy A6. Ve skutečnosti jej však Komise zařadila pouze do nižší základní platové třídy A7.
3. Žalobu, kterou C. Gogos napadá rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování o jeho zařazení do platové třídy A7, zamítl Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. října 2008(2) (dále jen „napadený rozsudek“). Svým kasačním opravným prostředkem vytýká C. Gogos nyní Soudu nesprávné právní posouzení a dále skutečnost, že mu Soud nepřiznal finanční odškodnění bez návrhu. Krom toho požaduje zvláštní odškodnění z důvodu – podle jeho názoru příliš dlouhé – doby trvání prvoinstančního soudního řízení.
4. Na tento případ se použije ještě „stará“ úprava, která platila do 30. dubna 2004, tj. před „velkou reformou“ evropského práva veřejné služby nařízením (ES) č. 723/2004(3). Právní otázky, které musí objasnit Soudní dvůr v souvislosti s přezkumem v plné jurisdikci a odškodněním za ztrátu možností, však neztratily nic ze svého významu i s ohledem na novou úpravu, platnou od 1. května 2004.
II – Právní rámec
5. Právní rámec tohoto případu je určen služebním řádem úředníků Evropských společenství („služební řád“) ve znění platném do 30. dubna 2004(4). V čl. 5 odst. 1 služebního řádu byla tehdy upravena struktura služebního postupu pro evropskou veřejnou službu následovně:
„Pracovní místa, na která se vztahuje tento služební řád, se řadí podle povahy a významu odpovídajících služebních povinností do čtyř kategorií A*, B*, C* a D*, v sestupném pořadí podle postavení.
Kategorie A zahrnuje osm platových tříd rozdělených podle služebních zařazení, obvykle zahrnujících dvě platové třídy a odpovídajících vedoucím a poradním funkcím, které vyžadují vysokoškolské vzdělání nebo odpovídající odbornou praxi.
Kategorie B zahrnuje pět platových tříd rozdělených podle služebních zařazení, obvykle zahrnujících dvě platové třídy a odpovídajících výkonným funkcím, které vyžadují vyšší odborné vzdělání nebo odpovídající odbornou praxi.
[…]“
6. V čl. 45 odst. 2 služebního řádu bylo krom toho stanoveno následující:
„Úředník může být převeden z jednoho služebního zařazení do jiného nebo povýšen z jedné kategorie do jiné pouze na základě výběrového řízení.“
7. Článek 31 služebního řádu obsahoval následující ustanovení:
„(1) [...] kandidáti jsou jmenováni následovně:
– úředníci kategorie A [...]:
do počáteční platové třídy v jejich kategorii [...];
[...]
(2) Orgán oprávněný ke jmenování se však může od předchozích ustanovení odchýlit v rámci následujících omezení:
a) v případě platových tříd A1, A2, A3 a L/A 3:
[...]
b) v případě ostatních platových tříd:
– u jedné třetiny jmenování na volná místa;
– u poloviny jmenování do nově vytvořených míst.
S výjimkou platové třídy L/A 3 se toto ustanovení použije na skupiny šesti pracovních míst, která mají být obsazena v každé platové třídě.“
8. Dále je třeba poukázat na čl. 91 odst. 1 služebního řádu, který zněl do 30. dubna 2004, jakož i od 1. května 2004 následovně:
„Soudní dvůr Evropských společenství má pravomoc rozhodovat ve všech sporech mezi Společenstvím a každou osobou, na kterou se vztahuje tento služební řád, týkajících se zákonnosti opatření, jež se osoby nepříznivě dotýkají [...]. Ve sporech majetkoprávní povahy má Soudní dvůr neomezenou soudní pravomoc.“
III – Skutkový stav a průběh řízení
9. Christos Gogos pracuje od roku 1981 ve službách Evropských společenství (nyní Evropská unie) a byl jmenován Komisí dne 1. října 1986 úředníkem v platové třídě B 5.
10. V roce 1997 se C. Gogos zúčastnil vnitřního výběrového řízení KOM/A/17/96 prováděného Komisí, které mělo úředníkům tehdejší kategorie B umožnit postup do tehdejší kategorie A, přesněji řečeno do služebního zařazení A7/A6. K podmínkám účasti na tomto výběrovém řízení patřila mj. nejméně sedmiletá doba služby v kategorii B. Oznámení o výběrovém řízení kromě toho obsahovalo poznámku, že jmenování úspěšných uchazečů se uskuteční zpravidla v počáteční platové třídě služebního zařazení A7/A6.
11. V ústní části zkoušky tohoto výběrového řízení nedosáhl C. Gogos potřebného počtu bodů, a nebyl proto zapsán do seznamu vhodných kandidátů. Tuto skutečnost mu sdělila zkušební komise dopisem ze dne 15. prosince 1997.
12. Na základě žaloby C. Gogose zrušil Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. března 2000(5) toto rozhodnutí zkušební komise zejména z důvodu, že zkušební komise nedokázala zajistit rovné zacházení se všemi uchazeči v ústní části zkoušky.
13. Komise nato pozvala dne 25. září 2000 C. Gogose ke druhé ústní zkoušce, ve které ovšem opět neuspěl.
14. Rovněž druhé rozhodnutí zkušební komise napadl C. Gogos u Soudu prvního stupně. V řízení před Soudem došlo ke smírnému urovnání mezi C. Gogosem a Komisí. C. Gogos v něm vzal zpět svůj návrh na neplatnost rozhodnutí zkušební komise i požadovaného odškodnění; Komise se oproti tomu zavázala provést pro C. Gogose třetí ústní zkoušku a nést jeho uznatelné náklady řízení(6).
15. Ve třetí ústní zkoušce, která se konala dne 8. listopadu 2002, konečně C. Gogos uspěl. Komise mu nato sdělila dopisem ze dne 15. listopadu 2002, že jeho jméno bylo nyní zapsáno do seznamu vhodných kandidátů výběrového řízení KOM/A/17/96.
16. Ke dni 1. dubna 2003 byl C. Gogos poté jmenován úředníkem kategorie A. Dne 31. března 2003 mu bylo sděleno rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování, že bude zařazen do třetího platového stupně platové třídy A7 (dále jen „rozhodnutí o zařazení“).
17. Podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu podal C. Gogos dne 30. června 2003 stížnost proti rozhodnutí o zařazení, ve které uplatňoval porušení článků 31 a 45 služebního řádu, článku 233 ES a smírného urovnání z předchozího soudního řízení(7). V podstatě uplatňoval argument, že musí být zařazen tak, jako by ve výběrovém řízení uspěl již v prosinci 1997. Většina úspěšných uchazečů tohoto výběrového řízení byla již povýšena do nejbližší vyšší platové třídy A6. C. Gogos se domnívá, že k vyrovnání skluzu v porovnání s těmito kolegy jej musí orgán oprávněný ke jmenování nyní zařadit přímo do platové třídy A6 – a nikoli do platové třídy A7.
18. Stížnost C. Gogose byla zamítnuta rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 24. listopadu 2003 (dále jen „rozhodnutí o stížnosti“). Následně podal C. Gogos dne 18. února 2004 žalobu k Soudu prvního stupně. Více než o čtyři roky později, dne 15. října 2008, zamítl Soud tuto žalobu napadeným rozsudkem, avšak uložil Komisi podle čl. 87 odst. 3 ve spojení s článkem 88 svého jednacího řádu náhradu veškerých nákladů řízení.
19. Svým kasačním opravným prostředkem, podaným dne 22. prosince 2008(8), se C. Gogos nyní domáhá, aby Soudní dvůr
– zrušil rozsudek Soudu prvního stupně,
– zrušil rozhodnutí o jeho zařazení do platové třídy A7, jakož i rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti ze dne 24. listopadu 2003,
– provedl soudní přezkum v plné jurisdikci a přiznal částku 538 121,79 eur jako náhradu hospodářské újmy, která vznikla v důsledku protiprávního jednání Komise v podobě napadeného protiprávního rozhodnutí, neboť tato újma bude mít vzhledem ke správní reformě dopady až do konce jeho života,
– přiznání 50 000 eur jako náhrady škody za průtahy v řízení při přijímání rozhodnutí v prvním stupni, jakož i
– uložení žalované náhrady nákladů řízení, které mu vznikly jak v řízení před Soudem prvního stupně, tak v řízení o kasačním opravném prostředku.
20. Komise navrhuje
– zamítnout kasační opravný prostředek v plném rozsahu,
– odmítnout návrh účastníka řízení podávajícího kasační opravný prostředek na odškodnění za délku trvání řízení a
– uložit účastníku řízení podávajícímu kasační opravný prostředek náhradu veškerých nákladů řízení.
21. Kasační opravný prostředek byl před Soudním dvorem předmětem nejprve písemné části řízení a poté jednání, které se konalo dne 28. ledna 2010.
IV – Posouzení
22. C. Gogos zpochybňuje napadený rozsudek dvěma důvody kasačního opravného prostředku (viz k tomu oddíl A). Kromě toho požaduje v rámci zvláštního návrhu odškodnění za délku trvání soudního řízení v prvním stupni (viz k tomu oddíl B).
A – K oběma důvodům kasačního opravného prostředku
23. Nejprve se budu zabývat oběma důvody kasačního opravného prostředku C. Gogose, na základě kterých požaduje zrušení napadeného rozsudku.
1. K výtce nedostatečného zkoumání několika žalobních důvodů v napadeném rozsudku (první důvod kasačního opravného prostředku)
24. První důvod kasačního opravného prostředku se týká částí odůvodnění rozsudku, v nichž se pojednává o tom, zda byl C. Gogos právem zařazen pouze do nižší počáteční platové třídy A7, nebo zda měl být naopak zařazen přímo do vyšší platové třídy A6. C. Gogos vytýká Soudu, že nezkoumal pět z jeho šesti žalobních důvodů, a zamítl proto jeho žalobu proti rozhodnutí o zařazení a proti rozhodnutí o stížnosti bez dostatečného odůvodnění.
25. Na pozadí tohoto důvodu kasačního opravného prostředku je okolnost, že C. Gogos v řízení v prvním stupni vytýkal porušení následujících ustanovení resp. základních zásad: čl. 31 odst. 2 služebního řádu, článku 233 ES, zásady rovného zacházení, zásady ekvity, zásady řádné správy a zásady práva na služební postup(9). V napadeném rozsudku se však Soud podrobně zabýval pouze čl. 31 odst. 2 služebního řádu(10), přičemž věnoval článku 233 ES a ostatním zásadám uvedeným žalobcem pouze tři krátké body(11).
a) Přípustnost
26. Přípustnost tohoto prvního důvodu kasačního opravného prostředku se zdá být v podstatě neproblematická.
27. Bylo uznáno, že výtka, že se Soud nezabýval žalobním důvodem, může být považována za důvod kasačního opravného prostředku vycházející z údajného nedostatečného odůvodnění(12). Soudu příslušející povinnost odůvodnění vyplývá z článku 36 ve spojení s čl. 53 odst. 1 statutu Soudního dvora. Otázka, zda je prvoinstanční rozsudek nedostatečně odůvodněný, představuje podle ustálené judikatury právní otázku, kterou je jako takovou možno uplatnit v rámci kasačního opravného prostředku(13).
28. Komise však vehementně popírá přípustnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku. Domnívá se, že C. Gogos uvedl v prvním stupni pouze jediný důvod neplatnosti, kterým vytýkal pouze porušení čl. 31 odst. 2 služebního řádu. Na ostatní jím uvedená ustanovení resp. základní zásady odkázal pouze doplňkově. Jestliže C. Gogos nyní opožděně zkouší z těchto doplňkových argumentů z prvního stupně vytvořit samostatné důvody neplatnosti, dostává se do rozporu se svým vlastním chováním v prvoinstančním řízení a uvádí ve skutečnosti nové žalobní důvody, což je v řízení o kasačním opravném prostředku nepřípustné.
29. Tato námitka není přesvědčivá.
30. Na rozdíl od Komise nemohu ze spisu dovodit, že tvrzení žalobce před Soudem mělo být nutně výrazem jediného, jednotného žalobního důvodu. Při pohledu na žalobu podanou C. Gogosem v prvním stupni totiž vychází najevo, že zde jsou článku 233 ES, zásadě rovného zacházení, jakož i zásadám ekvity, řádné správy a práva na služební postup věnovány samostatné oddíly. To je argumentem spíše pro než proti existenci samostatných žalobních důvodů.
31. Nic jiného nevyplývá ani z prvoinstanční zprávy k jednání a z napadeného rozsudku, o něž se Komise pokouší opírat. Zpráva k jednání pouze stručně shrnuje argumentaci žalobce, přičemž ji výslovně nepřiřazuje jednomu důvodu či několika různým důvodům neplatnosti(14). V napadeném rozsudku se pouze uvádí, že žalobce uplatňuje „v prvé řadě“ porušení čl. 31 odst. 2 služebního řádu a „dále“, „jako jeho důsledek“ porušení ostatních jím uváděných ustanovení resp. základních zásad(15); také tato formulace neznamená nutně existenci jediného žalobního důvodu.
32. Nehledě na tuto skutečnost by bylo i příliš formalistické a nepřiměřeně by zúžilo roli Soudního dvora jakožto odvolacího soudu, pokud by vodítka pro rozšíření předmětu sporu oproti prvoinstančnímu řízení měla být spatřována pouze v prvotním označení jakožto „ακυρωτικοί λόγοι“(16) v kasačním opravném prostředku.
33. Je sice pravda, že podle čl. 42 odst. 2 ve spojení s článkem 118 jednacího řádu Soudního dvora nelze předkládat v řízení o kasačním opravném prostředku nové žalobní důvody. Podle ustálené judikatury mají však tato ustanovení pouze zabránit rozšíření předmětu sporu nad rámec žalobních důvodů projednávaných u Soudu prvního stupně(17). To není případ projednávané věci.
34. Vlastní výtka C. Gogose zní, že napadený rozsudek dostatečně nezohlednil podstatné části jeho argumentace z prvoinstančního řízení(18). Navrhovatel v řízení o kasačním opravném prostředku tedy nechce, aby se Soudní dvůr zabýval obsahově novým argumentem, ale chce pouze nechat přezkoumat, zda se Soud zabýval procesní látkou zmíněnou již v prvním stupni takovým způsobem, který splňuje požadavky odůvodnění rozsudku. Odpověď na tuto otázku náleží k nejzákladnějším úkolům Soudního dvora jakožto soudu rozhodujícího o kasačním opravném prostředku.
35. První důvod kasačního opravného prostředku je tedy přípustný.
b) Opodstatněnost
36. Prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku by bylo nutno vyhovět, pokud Soud v napadeném rozsudku nesplnil povinnost uvést odůvodnění, která mu přísluší podle článku 36 ve spojení s čl. 53 odst. 1 statutu Soudního dvora.
37. Podle ustálené judikatury musí odůvodnění rozsudku jasně a jednoznačně popisovat úvahy Soudu, aby dotčené osoby byly seznámeny s důvody přijetí rozhodnutí a Soudní dvůr mohl rozsudek přezkoumat(19).
38. Oproti tomu nemůže být vykládána povinnost Soudu odůvodnit svá rozhodnutí tak, že zahrnuje i jeho povinnost odpovídat podrobně na každý argument dovolávaný v prvním stupni, zvláště není-li dotčený argument dostatečně jasný a přesný(20). Odůvodnění rozsudku může být implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, pro které Soud nepřijal jejich argumenty, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj soudní přezkum(21). Celkově musí však z odůvodnění rozsudku vyplývat, že Soud zkoumal všechna porušení práva tvrzená v prvním stupni(22).
39. Tyto požadavky napadený rozsudek splňuje. Poté, co Soud zamítl výtku porušení čl. 31 odst. 2 služebního řádu(23), uvádí, že „v důsledku toho“ nemohla mít ani ostatní C. Gogosem vytýkaná pochybení týkající se článku 233 ES, zásady rovného zacházení, zásady ekvity, zásady řádné správy a zásady práva na služební postup „vliv na legalitu rozhodnutí o zařazení“(24).
40. Soud tak ostatní ustanovení resp. základní zásady uvedené C. Gogosem nepominul, ale zabýval se jimi, třebaže velmi stručně. Z citovaného úryvku rozsudku lze poměrně snadno dovodit, že Soud zamítá dotčené žalobní důvody z týchž důvodů jako žalobní důvod vycházející z čl. 31 odst. 2 služebního řádu.
41. C. Gogos namítá, že Soud měl podrobit zejména zásadu rovného zacházení nezávislému posouzení a neměl ji zkoumat v rámci čl. 31 odst. 2 služebního řádu.
42. K tomu je třeba konstatovat, že zásadě rovného zacházení jsou v napadeném rozsudku věnovány dva zvláštní body(25). V nich je – třebaže opět velmi stručně – vysvětlen právní názor Soudu, proč nemohlo zejména dovolávání se zásady rovného zacházení v projednávaném případě vést k zařazení C. Gogose do vyšší platové třídy. Jednak se podle názoru Soudu nelze dovolávat zásady rovnosti proto, že každé místo vyžaduje rozhodnutí v jednotlivém případě ohledně hodnocení kvalifikací zaměstnávaného úředníka. Kromě toho se zohledňuje zvláštní odborná praxe již s ohledem na postup dotyčného úředníka do vyšší kategorie.
43. Je možné, že C. Gogos nesdílí tyto úvahy Soudu ve věci. To však nic nemění na skutečnosti, že se Soud zabýval jeho výtkami. Samotná okolnost, že Soud došel obsahově k jinému závěru než navrhovatel, nemůže sama o sobě postihnout napadený rozsudek nedostatkem odůvodnění(26).
44. V důsledku toho je tedy třeba první důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.
2. K okolnostem, za nichž je třeba přiznat náhradu škody bez návrhu (druhý důvod kasačního opravného prostředku)
45. Druhý důvod kasačního opravného prostředku se týká otázky, zda Soud měl, popřípadě musel C. Gogosovi i bez návrhu přiznat finanční odškodnění. C. Gogos namítá, že Soud neuznal pravomoc přezkumu v plné jurisdikci, která mu přísluší ve sporech majetkoprávní povahy. Podle názoru C. Gogose umožňovala tato pravomoc prvoinstančním soudcům přiznat mu i bez návrhu finanční odškodnění.
46. Tímto důvodem kasačního opravného prostředku napadá navrhovatel v řízení o kasačním opravném prostředku zejména bod 47 napadeného rozsudku, v němž Soud uvádí přibližně toto: C. Gogosovi bylo pravděpodobně znemožněno postoupit z důvodu nutnosti nové ústní zkoušky(27) dříve do kategorie A, tudíž nemohl být ve svém novém služebním zařazení dříve povýšen. C. Gogos nicméně v tomto ohledu nepožadoval před Soudem žádné finanční odškodnění.
a) Přípustnost
47. Komise považuje tento druhý důvod kasačního opravného prostředku za nepřípustný. Uvádí, že C. Gogos se v celém dosavadním soudním řízení omezil na to, že požadoval neplatnost rozhodnutí o zařazení a rozhodnutí o stížnosti. Náhradu škody nikdy nepožadoval a je nepřípustné uplatňovat ji teprve v řízení o kasačním opravném prostředku.
48. Je pravda, že C. Gogos podle vlastních údajů nepodal v řízení před Soudem formální návrh na náhradu škody.
49. Avšak námitce nepřípustnosti vznesené Komisí nemůže být vyhověno. Komise nebere v úvahu vlastní cíl, který C. Gogos sleduje druhým důvodem kasačního opravného prostředku. Je otázka, zda Soud mohl nebo musel žalobci přiznat náhradu škody ex officio – tedy bez odpovídajícího návrhu.
50. Otázka, zda byl Soud oprávněn, a případně dokonce povinen přiznat C. Gogosovi finanční vyrovnání i bez návrhu, je právní otázkou, kterou lze zkoumat v řízení o kasačním opravném prostředku. Vysvětlení této otázky nelze podmínit tím, aby dotyčný účastník řízení vznesl v prvním stupni vlastní požadavek náhrady škody. Naopak tato otázka vyvstává přirozeně zvláště v takových případech, v nichž žalobce v prvoinstančním řízení nepodal odpovídající návrh.
51. Tím, že C. Gogos uvedený problém přejímá do svého kasačního opravného prostředku, nerozšiřuje předmět sporu, ale žádá Soudní dvůr o přezkum, zda se Soud zabýval procesní látkou prvoinstančního řízení v souladu s požadavky práva a zda v tomto ohledu učinil všechna právně přípustná a vyžadovaná opatření.
52. Pokud by existence prvoinstančního návrhu na náhradu škody byla nezbytnou podmínkou přípustnosti kasačního opravného prostředku, vyzněla by právní ochrana v tomto bodě naprázdno. Tato situace by nebyla slučitelná se zásadou účinné soudní ochrany.
53. Z toho vyplývá, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je přípustný.
b) Opodstatněnost
54. Aby mohl být druhý důvod kasačního opravného prostředku úspěšný, musel by mít Soud v projednávaném případě pravomoc přiznat C. Gogosovi náhradu škody i bez návrhu, a musel tuto pravomoc popřít(28).
i) Pravomoc k přezkumu v plné jurisdikci podle služebního řádu ve sporech majetkoprávní povahy
55. Článek 91 odst. 1 druhá věta služebního řádu poskytuje Soudnímu dvoru Evropské unie ve sporech majetkoprávní povahy mezi úředníkem Unie a jeho zaměstnavatelem pravomoc k přezkumu v plné jurisdikci.
56. Pojem „spor majetkoprávní povahy“ nelze chápat úzce.
57. O spor majetkoprávní povahy se v prvé řadě jedná tehdy, jestliže dotyčný úředník podal v rámci článku 270 SFEU žalobu na peněžité plnění, například na zaplacení náhrady škody nebo částek, o nichž se domnívá, že je může požadovat na základě služebního řádu nebo jiného právního aktu upravujícího jeho pracovněprávní vztah(29); přitom se může jednat například o odměnu, určité příplatky a sociální dávky podle služebního řádu nebo o úroky z prodlení(30).
58. Krom toho se však může i za žalobou na neplatnost, kterou úředník požaduje zrušení rozhodnutí, které se ho dotýká v jeho služebním postavení, skrývat spor majetkoprávní povahy(31). Pro projednávaný případ má zejména význam skutečnost, že i žaloba, kterou se úředník domáhá soudního přezkumu svého služebního zařazení, vyvolá spor majetkoprávní povahy(32). Spočívá na úvaze, že rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování o zařazení úředníka má kromě účinků na služební postup dotčeného úředníka a jeho postavení v rámci hierarchie orgánu přímý vliv i na jeho majetkoprávní nároky, zejména na výši jeho odměny podle služebního řádu.
59. Na základě výše uvedeného se jednalo i v projednávaném případě o spor majetkoprávní povahy, v němž měl Soud podle čl. 91 odst. 1 druhé věty služebního řádu pravomoc k přezkumu v plné jurisdikci.
60. Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci přiznaná soudu Unie v čl. 91 odst. 1 druhé větě služebního řádu ho pověřuje úplným rozhodnutím o sporech, které mu byly předloženy(33). Soud Unie se tedy nemusí – pokud jsou dotčeny čistě majetkoprávní aspekty dotyčného sporu – omezit na pouhou kontrolu legality aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie, ale je oprávněn zkoumat i jejich účelnost. Ohledně čistě majetkoprávních aspektů dotyčného sporu tedy soud Unie může nahradit posouzení orgánu oprávněného ke jmenování svým vlastním posouzením, a nejen rušit rozhodnutí těchto orgánů, ale i je obsahově měnit.
61. Pravomoc přezkumu v plné jurisdikci zahrnuje podle judikatury pravomoc uložit i bez návrhu žalovanému účastníkovi zaplacení náhrady škody způsobené jeho zaviněním a v takovém případě posoudit utrpěnou újmu ex aequo et bono s ohledem na všechny okolnosti věci(34).
62. Pro spory týkající se rozhodnutí o zařazení to znamená, že soudy Unie mohou sice zařazení úředníka jako takové zkoumat pouze z hlediska legality a nemohou jej samy vydávat nebo měnit; mají však pravomoc přiznat dotyčnému úředníkovi – případně i bez návrhu – náhradu škody za případný nesprávný úřední postup, kterého se dopustil orgán oprávněný ke jmenování při rozhodování o jeho zařazení.
ii) Smysl a účel přiznání odškodnění i bez návrhu v rámci pravomoci k přezkumu v plné jurisdikci
63. V projednávaném případě se Soud ani okrajově nezabýval otázkou, zda by Komisi mohla být i bez návrhu uložena náhrada škody. Spokojil se naopak s lapidárním konstatováním, že C. Gogos nepožadoval žádné finanční odškodnění(35).
64. To by mohlo naznačovat, že Soud nerozpoznal majetkoprávní povahu sporu ve smyslu čl. 91 odst. 1 druhé věty služebního řádu. Soudu pravděpodobně nebylo jasné, že by měl ohledně čistě majetkoprávních aspektů tohoto sporu pravomoc k přezkumu v plné jurisdikci, což zahrnuje mimo jiné i právo přiznat odškodnění i bez návrhu(36).
65. Otázka, zda Soud skutečně nerozpoznal rozsah svých pravomocí a dopustil se tak nesprávného právního posouzení, může být v tomto případě ponechána bez odpovědi. Podmínky pro to, aby Komisi byla i bez návrhu uložena náhrada škody, totiž v tomto případě nebyly splněny.
66. Pravomocí přiznat úředníkům náhradu škody i bez návrhu má být totiž soudům Unie v prvé řadě umožněno zabezpečit praktickou účinnost jimi vydaných rozsudků o neplatnosti ve sporech týkajících se úředníků(37). Pokud tedy nestačí (úplné nebo částečné) zrušení vadného rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování k prosazení práv dotčeného úředníka nebo k účinnému hájení jeho zájmů, může mu soud Unie i bez návrhu přiznat náhradu škody.
67. V projednávaném případě však Soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o zařazení a rozhodnutí o stížnosti Komise nebyla stižena právními vadami. Jelikož v důsledku toho obě rozhodnutí nezrušil, neměl Soud ani důvod zabezpečit praktický účinek svého rozsudku odškodněním přiznaným bez návrhu. Tomuto postupu nelze z právního hlediska nic vytknout.
68. Pouze na okraj budiž ještě zmíněno, že již od počátku nepřicházelo v úvahu ani odškodnění C. Gogose za následky legálních aktů správních orgánů v projednávaném případě. Nehledě na to, že v právu Evropské unie ještě nebylo vyčerpávajícím způsobem stanoveno, zda a za jakých podmínek by bylo třeba takové odškodnění poskytnout(38), nelze shledávat příčinu újmy vzniklé C. Gogosovi ohledně jeho odměny a jeho postupu v nové kategorii A v rozhodnutí o zařazení a v rozhodnutí o stížnosti, ale v nesprávném právním posouzení, kterého se dopustila Komise ve výběrovém řízení(39).
69. Druhý důvod kasačního opravného prostředku tudíž není opodstatněný.
3. Závěrečné poznámky
70. Pro úplnost budiž poznamenáno, že rozhodnutí o služebním zařazení úředníka není vhodným rámcem pro kompenzaci případné újmy, kterou utrpěl tento úředník v důsledku chyb při provádění předchozího výběrového řízení.
71. Je nanejvýš sporné, zda je domněnka Soudu, že použití čl. 31 odst. 2 služebního řádu je v případě vnitřního výběrového řízení již od počátku vyloučeno, správná(40). Toto ustanovení má totiž umožnit orgánu v postavení zaměstnavatele zabezpečit si služby osoby, kterou by jinak mohl ztratit, neboť je na pracovním trhu žádaná a je pravděpodobně vystavena mnoha nabídkám potenciálních zaměstnavatelů(41). Na rozdíl od názoru, který patrně zastává Soud, není taková konkurence mezi evropskými institucemi a soukromými zaměstnavateli s ohledem na vnitřní kandidáty v žádném případě vyloučena. I osoba, která je již činná pro některý orgán Unie, by totiž mohla chtít opustit tento orgán a odejít do soukromé sféry nebo do jiné mezinárodní instituce, pokud se jí nabídky externích zaměstnavatelů zdají být atraktivnější než její služební zařazení a její možnosti postupu v evropské veřejné službě. Toto se může týkat zejména některých absolventů vysokých škol, kteří zastávají místo v kategorii B nebo C.
72. V konečném důsledku však může být otázka použitelnosti čl. 31 odst. 2 služebního řádu pro účely tohoto řízení ponechána bez odpovědi. Podle čl. 31 odst. 2 je totiž vyšší zařazení odchylně od zásady zařazení do počáteční platové třídy definované v odstavci 1 možné pouze výjimečně(42), a to tehdy, jestliže to odpovídá zvláštním požadavkům služby nebo pokud je to skutečně odůvodněno vzhledem ke zvláštní kvalifikaci nebo zvláštní profesní zkušenosti dotčeného úředníka(43); jinými slovy se musí jednat o výjimečného uchazeče(44). Bylo by zneužitím ustanovení čl. 31 odst. 2 služebního řádu, pokud by mělo být použito navzdory absenci uvedených podmínek jakožto kompenzace určitých nevýhod v služebním postupu úředníka.
73. Rovněž z obecné zásady rovného zacházení nemůže C. Gogos dovodit nárok na zařazení do vyšší platové třídy. Tato zásada ukládá, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno(45). Prvky, které charakterizují odlišné situace, a tím jejich srovnatelný charakter, musí být zejména určeny a posuzovány ve světle předmětu a cíle dotyčného aktu Společenství(46).
74. Cílem a účelem rozhodnutí o zařazení na základě článku 31 služebního řádu je pouze přiřadit dotyčného úředníka v zájmu služby a přiměřeně jeho kvalifikaci do platové třídy jeho služebního zařazení. Soudní dvůr nemá k dispozici žádná vodítka pro to, že se C. Gogos ohledně těchto kritérií nacházel v jiné situaci než jiní úspěšní uchazeči vnitřního výběrového řízení. V souladu s tím nelze tedy ani vzhledem k zásadě rovného zacházení namítat, že byl zařazen do stejné platové třídy A7 jako jiní úspěšní uchazeči. Případné nesrovnalosti při provádění výběrového řízení a z toho vyplývající zpoždění při jmenování úředníka na místo nepředstavují oproti tomu vzhledem k rozhodnutí o zařazení žádná relevantní měřítka.
75. Je zajisté nepopiratelné, že C. Gogos neměl na základě dvojího opakování své ústní zkoušky a z toho vyplývajícího zpoždění v průběhu výběrového řízení možnost dřívějšího povýšení do kategorie A a tím ani možnost dřívějšího povýšení ve svém novém služebním zařazení(47). S tím spojená hmotná a nehmotná újma však nebyla způsobena sporným rozhodnutím o zařazení a rozhodnutím o stížnosti. Dokonce i v případě protiprávnosti obou těchto rozhodnutí by tedy Soud nemohl tuto újmu zohlednit i bez návrhu, aniž by porušil zásadu „ne ultra petita“.
76. Tato škoda se naopak vztahuje, jak již bylo zmíněno(48), k nesprávnému provedení tehdejšího výběrového řízení. Mohla být C. Gogosem uplatňována v obou předchozích soudních řízeních(49) při vyčerpání všech procesních prostředků, které měl k dispozici.
77. K prvnímu z těchto řízení je třeba poznamenat, že C. Gogos požadoval společně s žalobou na zrušení rozhodnutí zkušební komise pouze náhradu své nehmotné újmy. Tento návrh však byl Soudem zamítnut s odůvodněním, že zrušení rozhodnutí zkušební komise představuje dostatečné zadostiučinění za utrpěnou škodu žalobce(50). Tento rozsudek se mezitím stal pravomocným.
78. Co se týče druhého řízení, vzdal se C. Gogos v rámci svého smírného urovnání s Komisí veškerých nároků na náhradu škody, které tehdy uplatňoval(51). Jelikož neexistují žádná vodítka pro neplatnost nebo napadnutelnost mimosoudní dohody mezi C. Gogosem a Komisí, nemůže navrhovatel v řízení o kasačním opravném prostředku z dnešního pohledu již požadovat náhradu škod, na něž se vztahuje toto urovnání.
79. Odškodnění za ztrátu možnosti dřívějšího povýšení by z dnešního pohledu přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by se mělo ukázat, že existují nezanedbatelné škody, jejichž náhrady se C. Gogos v minulosti platně nevzdal. Pokud jsou splněny ostatní podmínky pro uplatňování nároku ze správní odpovědnosti(52) a nedošlo k promlčení, je C. Gogosovi ponecháno na vůli, aby takové škody uplatňoval ještě samostatně.
4. Dílčí závěr
80. Jelikož nelze žádnému z obou důvodů kasačního opravného prostředku C. Gogose vyhovět, je třeba kasační opravný prostředek zamítnout v plném rozsahu.
81. Tím se staly bezpředmětnými jeho návrhy na zrušení rozhodnutí o zařazení a rozhodnutí o stížnosti, jakož i na poskytnutí odškodnění ve výši 538 121,79 eur, neboť všechny tyto návrhy by předpokládaly předchozí zrušení napadeného rozsudku.
B – K samostatnému návrhu na odškodnění z důvodu délky soudního řízení v prvním stupni
82. Na závěr C. Gogos navrhuje, aby mu Soudní dvůr přiznal přiměřené odškodnění za – podle jeho názoru nepřiměřenou – délku řízení před Soudem prvního stupně. Na základě věci Baustahlgewebe(53) navrhuje toto odškodnění ve výši 50 000 eur.
83. Jak nicméně konstatoval Soudní dvůr v rozsudku FIAMM(54), je takový samostatný návrh na odškodnění v řízení o kasačním opravném prostředku nepřípustný. Podle čl. 113 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora musí být totiž předmětem návrhového žádání v rámci kasačního opravného prostředku pouze úplné nebo částečné zrušení rozsudku Soudu a případně úplné nebo částečné vyhovění návrhovému žádání, které bylo vzneseno v prvním stupni, přičemž nelze vznést nové žádání.
84. Nepřiměřená délka soudního řízení v prvním stupni může být v řízení o kasačním opravném prostředku uplatňována pouze tehdy, jestliže se měla podle názoru účastníků řízení projevit na obsahu prvostupňového rozsudku a je proto důvodem pro zrušení tohoto rozsudku(55). To však C. Gogos v projednávaném případě neuvedl.
85. Za těchto okolností je třeba jeho návrh na odškodnění zamítnout.
86. Pouze pro úplnost budiž zmíněno, že C. Gogos má samozřejmě možnost podat z důvodu délky řízení před Soudem žalobu na náhradu škody podle článku 268 SFEU ve spojení s čl. 340 odst. 2 SFEU(56) proti Evropské unii(57). Za případnou škodu by však jakožto orgán neodpovídala Evropská komise, ale Soudní dvůr Evropské unie.
87. V rámci takové žaloby by bylo třeba mj. přezkoumat, zda bylo prvoinstanční řízení nepřiměřeně dlouhé, takže se jedná o porušení práva na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě(58). To je třeba posoudit v závislosti na okolnostech vlastních každé věci, a zejména v závislosti na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci, jakož i chování účastníků řízení(59).
88. V projednávaném případě činila celková doba řízení před Soudem zhruba čtyři roky a osm měsíců(60). Zvláště pozoruhodné je, že mezi ukončením písemné části řízení a jednáním v prvním stupni(61) uplynuly více než tři roky. S výhradou podrobnějšího přezkumu v rámci případného řízení o náhradě škody se nezdá být tato doba řízení odůvodněna ani zvláštní složitostí oblasti či namítaných skutečností nebo právních otázek, ani chováním účastníků řízení. Je samozřejmé, že problémy vnitřní organizace Soudu, například takové, které souvisejí s pravidelným novým obsazováním soudcovských míst, nemohou jít k tíži subjektů práva. Komise sice poukazuje na skutečnost, že Soud musel v relevantní době zpracovat výrazně více řízení, než jak tomu bylo ještě v době rozsudku Baustahlgewebe; nezmiňuje však, že Soud má dnes k dispozici výrazně více členů a personálu než tehdy.
V – Náklady řízení
89. Jak vyplývá ze čl. 122 odst. 1 jednacího řádu, rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, pokud prohlásí kasační opravný prostředek za neopodstatněný. Toto rozhodnutí o nákladech řízení má v projednávaném případě zvláštní význam, neboť Komise je jakožto další účastník řízení zastoupena advokátem.
90. Podle čl. 69 odst. 2 ve spojení s článkem 118 jednacího řádu se v zásadě účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník, který měl ve věci úspěch, požadoval. Jak dále vyplývá z čl. 122 odst. 2 první odrážky jednacího řádu, použije se uvedené pravidlo na kasační opravný prostředek podaný úředníkem a jiným zaměstnancem orgánů Unie ve sporech týkajících se veřejné služby. V souladu s tím by bylo třeba uložit C. Gogosovi, který neměl se svým návrhem úspěch, aby nesl vlastní náklady řízení a nahradil náklady řízení vynaložené Komisí, jak navrhovala Komise v projednávaném případě.
91. Soudní dvůr se však může podle čl. 122 odst. 2 druhé odrážky jednacího řádu odchýlit od obecného pravidla náhrady nákladů řízení, vyplývajícího z čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, a v případě kasačních opravných prostředků podaných úředníky nebo jinými zaměstnanci některého orgánu rozhodnout, že se náklady řízení rozdělí mezi účastníky řízení, pokud to vyžadují ohledy spravedlivého řešení.
92. V projednávaném případě je jednak třeba nepochybně zohlednit, že důvody kasačního opravného prostředku uváděné C. Gogosem a rovněž jím podané návrhy neměly ve věci úspěch, neboť se zakládaly na nesprávných právních předpokladech.
93. Na druhé straně je však rovněž třeba zvážit, že Komise svým chováním výraznou měrou přispěla ke vzniku tohoto právního sporu. Pokud by Komise při vnitřním výběrovém řízení nemusela pořádat řádnou ústní zkoušku pro C. Gogose natřikrát, bylo by možné se projednávanému sporu vyhnout(62).
94. Kromě toho bylo v oprávněném zájmu účastníka řízení podávajícího kasační opravný prostředek, aby získal přiměřené vyrovnání za to, že neměl možnost postoupit do služebního zařazení A dříve, než se skutečně stalo. Skutečnost, že se pokoušel získat toto vyrovnání v tomto řízení o kasačním opravném prostředku s odvoláním na možnost poskytnutí finančního odškodnění i bez návrhu, mu lze vzhledem k málo ustálené judikatuře v této oblasti vytýkat pouze podmíněně.
95. V důsledku toho proto považuji celkově z důvodů ekvity za vhodné využít výjimku v čl. 122 odst. 2 druhé odrážce jednacího řádu a rozdělit náklady řízení tohoto řízení o kasačním opravném prostředku odlišně od obecného pravidla náhrady nákladů řízení v čl. 69 odst. 2 jednacího řádu. Považuji za spravedlivé rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.
VI – Závěry
96. Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto:
„1) Kasační opravný prostředek se zamítá.
2) Návrh C. Gogose na přiznání odškodnění z důvodu délky trvání soudního řízení v prvním stupni se zamítá.
3) Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.“
1 – Původní jazyk: němčina.
2 – Rozsudek Soudu ze dne 15. října 2008, Gogos v. Komise (T‑66/04, Sb. rozh. s. I‑0000).
3 – Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství (Úř. věst. L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130).
4 – Služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství, platný od 5. března 1968, stanovený články 2 a 3 nařízení Rady (EHS, EURATOM, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968 (Úř. věst. L 56, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 5), ve znění nařízení Rady (EHS, EURATOM, ESUO) č. 1473/72 ze dne 30. června 1972 (Úř. věst. L 160, s. 1).
5 – Rozsudek Soudu ze dne 23. března 2000, Gogos v. Komise (T‑95/98, Recueil FP, s. I‑A‑51 a II‑219).
6 – Viz usnesení Soudu ze dne 21. října 2002, Gogos v. Komise (T‑97/01, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí).
7 – Věc Gogos v. Komise (T‑97/01).
8 – Originál nejprve faxem podaného kasačního opravného prostředku byl uložen dne 24. prosince 2008 v kanceláři Soudního dvora.
9 – Viz shrnutí v bodě 18 napadeného rozsudku.
10 – Body 27 až 43 napadeného rozsudku.
11 – Body 44 až 46 napadeného rozsudku.
12 – Rozsudky Soudního dvora ze dne 1. října 1991, Vidrányi v. Komise (C‑283/90 P, Recueil, s. I‑4339, bod 29), a ze dne 11. září 2003, Belgie v. Komise („Forges de Clabecq“, C‑197/99 P, Recueil, s. I‑8461, body 80 až 83); v tomtéž smyslu rozsudek Soudu ze dne 8. června 2009, Krcova v. Soudní dvůr (T‑498/07 P, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 34); viz rovněž stanovisko generálního advokáta Lenze ze dne 10. února 1994 ve věci SFEI a další v. Komise (C‑39/93 P, Recueil, s. I‑2681, bod 36).
13 – Rozsudky ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise („Baustahlgewebe“, C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, bod 25); ze dne 7. května 1998, Somaco v. Komise (C‑401/96 P, Recueil, s. I‑2587, bod 53); ze dne 16. prosince 2008, Masdar (UK) v. Komise (C‑47/07 P, Sb. rozh.s. I-9761, bod 76), a ze dne 16. července 2009, Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland v. Komise (C‑385/07 P, Sb. rozh. s. I‑6155, bod 71).
14 – Body 25 až 31zprávy k jednání z prvoinstančního řízení.
15 – Bod 18 napadeného rozsudku.
16 – Německy: „Aufhebungsgründe“ nebo „Nichtigkeitsgründe“ [česky: důvody zrušení nebo neplatnosti (pozn. překl.)].
17 – Rozsudky ze dne 1. června 1994, Komise v. Brazzelli Lualdi a další (C‑136/92 P, Recueil, s. I‑1981, body 57 až 59); ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise (C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 165); ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada (C‑229/05 P, Sb. rozh. s. I‑439, bod 66), a ze dne 2. dubna 2009, France Télécom v. Komise (C‑202/07 P, Sb. rozh. s. I‑2369, bod 60).
18 – Pohled na žalobu podanou u Soudu (zde body 27 až 41) ukazuje, že C. Gogos věnoval přibližně polovinu svého návrhu v prvním stupni svým argumentům týkajícím se článku 233 ES a základních zásad rovného zacházení, ekvity, řádné správy a práva na služební postup.
19 – Rozsudky ze dne 14. května 1998, Rada v. de Nil a Impens (C‑259/96 P, Recueil, s. I‑2915, body 32 a 33), a France Télécom v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 17, bod 29).
20 – Rozsudky ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise (C‑274/99 P, Recueil, s. I‑1611, bod 121); ze dne 9. září 2008, FIAMM a FIAMM Technologies v. Rada a Komise (C‑120/06 P a C‑121/06 P, Sb. rozh. s. I‑6513, bod 91), a France Télécom v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 17, bod 30).
21 – Rozsudky ze dne 2. dubna 2009, Bouygues a Bouygues Télécom v. Komise (C‑431/07 P, Sb. rozh. s. I‑2665, bod 42), a ze dne 16. července 2009, Komise v. Schneider Electric (C‑440/07 P, Sb. rozh. s. I‑6413, bod 135).
22 – Rozsudek ze dne 25. října 2007, Komninou a další v. Komise (C‑167/06 P, Sb. rozh. s. I-141, zveřejněné shrnutí, bod 22).
23 – Body 27 až 43 napadeného rozsudku.
24 – Bod 44 napadeného rozsudku.
25 – Body 45 a 46 napadeného rozsudku.
26 – Rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise (C‑362/05 P, Sb. rozh. s. I‑4333, bod 80).
27 – Pouze na okraj budiž podotknuto, že Soud nesprávně hovoří o ústní zkoušce „v září 2002“, která se konala „v důsledku rozsudku Gogos v. Komise“. Jak totiž C. Gogos správně poznamenává, nekonala se dotyčná ústní zkouška v září 2002, ale v listopadu 2002 a nevycházela ani z dřívějšího rozsudku Gogos v. Komise, ale ze smírného urovnání mezi stranami, uzavřeného ve věci T‑97/01.
28 – V tomto smyslu rovněž rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Weißenfels v. Parlament (C‑135/06 P, Sb. rozh. s. I‑12041, bod 69).
29 – Rozsudek Weißenfels v. Parlament (citovaný v poznámce pod čarou 28, bod 65).
30 – Rozsudky Weißenfels v. Parlament (citovaný v poznámce pod čarou 28, zejména body 62 a 66), a ze dne 17. duna 1997, de Compte v. Parlament (C‑90/95 P, Recueil, s. I‑1999, bod 45).
31 – Rozsudky Soudního dvora ze dne 5. června 1980, Oberthür v. Komise (24/79, Recueil, s. 1743, bod 14), a ze dne 27. října 1987, Houyoux a Guery v. Komise (176/86 a 177/86, Recueil, s. 4333, bod 16 ve spojení s bodem 1); viz dále rozsudky Soudu ze dne 12. května 1998, Wenk v. Komise (T‑159/96, Recueil FP, s. I‑A‑193 a II‑593, bod 122); ze dne 31. března 2004, Girardot v. Komise (T‑10/02, Recueil FP, s. I‑A‑109 a II‑483, bod 89), a ze dne 8. září 2009, ETF v. Landgren (T‑404/06 P, Sb. rozh. s. II‑2841, bod 233).
32 – Rozsudek ze dne 8. července 1965, Krawczynski v. Komise (83/63, Recueil, s. 828, 841).
33 – Rozsudky Weißenfels v. Parlament (citovaný v poznámce pod čarou 28, bod 67), a ze dne 17. prosince 2009, M v. EMEA (C‑197/09 RX‑II, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 56).
34 – Rozsudky Oberthür v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 31, bod 14), Houyoux a Guery v. Komise (poznámka pod čarou 31, bod 16), ze dne 21. února 2008, Komise v. Girardot (C‑348/06 P, Sb. rozh. s. I‑833, bod 58) a M v. EMEA (citovaný v poznámce pod čarou 33, bod 56), jakož i krom toho rozsudek Wenk v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 31, bod 122); rovněž rozsudek ze dne 16. prosince 1960, Fiddelaar v. Komise (44/59, Recueil, s. 1117, 1140) se již zakládá na této myšlence.
35 – Bod 47 napadeného rozsudku.
36 – Viz k tomu předchozí body 60 a 61 tohoto stanoviska.
37 – Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 31. března 2004, Girardot v. Komise (T‑10/02, Recueil FP, s. I‑A‑109 a II‑483, bod 26).
38 – Podle rozsudku ze dne 9. září 2008, FIAMM a FIAMM Technologies v. Rada a Komise („FIAMM“, C‑120/06 P a C‑121/06 P, Sb. rozh. s. I‑6513, zejména body 174 až 179), je při současném stavu práva Unie vyloučeno odškodnění za následky legálních aktů legislativních orgánů Unie. Na otázku odškodnění za následky legálních aktů správních orgánů oproti tomu dosud nebylo odpovězeno.
39 – Viz k tomu dále, body 70 až 79 tohoto stanoviska.
40 – Body 30 až 35 napadeného rozsudku.
41 – Rozsudek ze dne 1. července 1999, Alexopoulou v. Komise (C‑155/98 P, Recueil, s. I‑4069, body 34 až 36).
42 – Rozsudky Soudního dvora ze dne 6. června 1985, De Santis v. Účetní dvůr (146/84, Recueil, s. 1723, bod 9), a Alexopoulou v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 41, body 32, 33 a 36), jakož i rozsudky Soudu ze dne 17. prosince 2003, Chawdhry v. Komise (T‑133/02, Recueil FP, s. 2003, I‑A‑329 a II‑1617, bod 36), a ze dne 11. prosince 2009, Giannopoulos v. Rada (T‑436/07 P, Sb. rozh. s. I‑0000, body 34 a 52).
43 – Rozsudek De Santis v. Účetní dvůr (citovaný v poznámce pod čarou 42, bod 9).
44 – Rozsudek Alexopoulou v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 41, body 31, 34 a 36).
45 – Rozsudky ze dne 10. Januar 2006, IATA a ELFAA (C‑344/04, Sb. rozh. s. I‑403, bod 95); ze dne 3. května 2007, Advocaten voor de Wereld (C‑303/05, Sb. rozh. s. I‑3633, bod 56); ze dne 16. prosince 2008, Arcelor Atlantique a Lorraine a další („Arcelor“, C‑127/07, Sb. rozh. s. I‑9895, bod 23), a ze dne 7. července 2009, S.P.C.M. a další (C‑558/07, Sb. rozh. s. I‑5783, bod 74).
46 – Rozsudek Arcelor (citovaný v poznámce pod čarou 45, bod 26).
47 – Nic jiného nenaznačuje ani Soud v bodě 47 napadeného rozsudku. Obecně ke ztrátě možnosti jakožto nahraditelné újmě viz rozsudek Komise v. Girardot (citovaný v poznámce pod čarou 34, body 54 a 55); viz rovněž rozsudek Soudu ze dne 26. června 1996, De Nil a Impens v. Rada (T‑91/95, Recueil FP, s. I‑A-327 a II‑959, bod 38), který v tomto bodě nebyl zpochybněn rozsudkem Soudního dvora Rada v. de Nil a Impens (citovaným v poznámce pod čarou 19).
48 – Viz výše, bod 68 tohoto stanoviska.
49 – T‑95/98 a T‑97/01 (viz k tomu výše, body 11 až 14 tohoto stanoviska).
50 – Rozsudek Gogos v. Komise (T‑95/98, citovaný v poznámce pod čarou 5, body 60 až 62).
51 – Usnesení Gogos v. Komise (T‑97/01, citované v poznámce pod čarou 6, bod 2).
52 – Viz např. rozsudek Komise v. Girardot (citovaný v poznámce pod čarou 34, bod 52).
53 – Rozsudek Baustahlgewebe (citovaný v poznámce pod čarou 13, bod 141).
54 – Rozsudek FIAMM (citovaný v poznámce pod čarou 20, zejména body 205 a 211).
55 – Rozsudky Baustahlgewebe (citovaný v poznámce pod čarou 13, bod 49), FIAMM (citovaný v poznámce pod čarou 20, bod 203) a Der Grüne Punkt (citovaný v poznámce pod čarou 13, body 190 až 193).
56 – Dříve článek 235 ES ve spojení s čl. 288 odst. 2 ES.
57 – Rozsudek Der Grüne Punkt (citovaný v poznámce pod čarou 13, bod 195).
58 – Rozsudky Baustahlgewebe (citovaný v poznámce pod čarou 13, bod 21) a Der Grüne Punkt (citovaný v poznámce pod čarou 13, body 177 až 179).
59 – Rozsudek Der Grüne Punkt (citovaný v poznámce pod čarou 13, bod 181).
60 – Prvoinstanční žaloba byla podána dne 18. února 2004, napadený rozsudek byl vydán dne 15. února 2008.
61 – Písemná část řízení v prvním stupni skončila doručením dupliky dne 17. listopadu 2004; jednání se uskutečnilo dne 15. února 2008.
62 – Viz k tomu již zjištění Soudu prvního stupně v bodě 51 napadeného rozsudku.